Charlieho vzdálené chrápání se zadrhlo, a pak zase nabralo pravidelný rytmus.
"Nijak úspěšně," odpověděl Edward a sledoval můj rozzlobený výraz se zmateným pohledem. "Ale tentokrát to udělám lépe. Už nám tu nebude dlouho kazit vzduch."
"To je… o tom nemůže být řeč," podařilo se mi vykoktat. Šílenství. I kdyby měl s sebou na pomoc Emmetta nebo Jaspera. I kdyby měl na pomoc Emmetta a Jaspera. Bylo to horší než moje další představa - jak kousek od zlověstné, úskočné Victorie stojí Jacob Black. Edwarda jsem si tam představit nedokázala, ačkoliv byl o mnoho nezdolnější než můj napůl lidský nejlepší přítel.
"Její čas vypršel. Tenkrát jsem ji možná nechal vyklouznout, ale teď ne, ne potom, co -"
Znovu jsem ho přerušila pokud možno klidným hlasem. "Neslíbil jsi mi právě, že už nikam neodejdeš?" zeptala jsem se a hned jsem ta slova zaháněla, nechtěla jsem, aby se mi zakořenila v srdci. "To se zrovna neslučuje s rozsáhlou stopovací expedicí, že ne?"
Zamračil se. Hluboko v jeho hrudi se mu začalo ozývat vrčení. "Dodržím svůj slib, Bello. Ale Victoria…" vrčení bylo hlasitější "… zemře. Brzy."
"Není kam spěchat," mírnila jsem ho a snažila se zakrýt svou paniku. "Možná se nevrátí. Jakova smečka ji asi vystrašila. Opravdu není žádný důvod jít ji hledat. Navíc mám teď větší problémy než Victorii."
Edward přimhouřil oči, ale přikývl. "To je pravda. Ti vlkodlaci jsou problém."
Odfrkla jsem si. "Nemluvila jsem o Jacobovi. Můj problém je mnohem horší než hrstka dospívajících vlků, kteří si koledují o malér."
Edward se díval, jako kdyby chtěl něco říct, a pak se nad tím líp zamyslel. Zuby mu scvakly "Vážně?" ucedil. "Tak co by byl ten tvůj největší problém? Vedle čeho ti Victoriin návrat připadá jako nepodstatná věc?"
"Tak tedy druhý největší, no," ohradila jsem se.
"Dobře," souhlasil podezíravě.
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vyslovit to jméno. "Jsou jiní, kteří mě přijdou hledat," připomněla jsem mu tlumeným šeptem.
Povzdechl si, ale ta odezva nebyla tak silná, jak bych si po jeho reakci na Victorii představovala.
"Volturiovi jsou jenom druhý největší problém?"
"Nezdá se, že by tě to tak trápilo," všimla jsem si.
"No, máme spoustu času si to promyslet. Oni vnímají čas úplně jinak než ty, dokonce i jinak než já. Počítají roky tak, jako ty počítáš dny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti bylo třicet, než jim zase přijdeš na mysl," dodal bezstarostně.
Zmocnila se mě hrůza.
Třicet.
Takže jeho sliby nakonec nic neznamenaly. Jestli se dožiju svých třicátých narozenin, pak nemůže mít v plánu zůstat se mnou napořád. Hrubá bolest tohoto poznání mě přiměla uvědomit si, že už jsem začala doufat, aniž bych si k tomu dala svolení.
"Nemusíš se bát," řekl úzkostlivě, když viděl, jak se mi na řasách zase sbírají slzy. "Nedovolím, aby ti ublížili."
"Dokud jsi tady." Ne že by mi záleželo na tom, co se mi stane, až mě opustí.
Vzal mou tvář do svých kamenných rukou a pevně ji podržel, zatímco jeho půlnoční oči zíraly do mých s přitažlivou silou černé díry. "Nikdy tě znovu neopustím."
"Ale tys říkal třicet," zašeptala jsem. Slzy přetekly přes okraj. "Co? Zůstaneš se mnou, ale stejně mě necháš zestárnout? To jistě."
Jeho oči zněžněly, zatímco jeho ústa ztvrdla. "To je přesně to, co hodlám udělat. Jakou mám jinou volbu? Nemůžu bez tebe být, ale nezničím ti duši."
"Je to opravdu…" Snažila jsem se udržet vyrovnaný hlas, ale tahle otázka byla příliš těžká. Pamatovala jsem si jeho obličej, když ho Aro téměř prosil, aby si to rozmyslel a učinil mě nesmrtelnou. Ten jeho znechucený, smutný pohled tam. Šlo při té jeho posedlosti nechat mě člověkem skutečně o mou duši, anebo si jenom nebyl jistý, že mě chce mít u sebe tak dlouho?
"Ano?" zeptal se a čekal na mou otázku.
Položila jsem jinou. Téměř tak těžkou.
"Ale co když zestárnu natolik, že si lidé budou myslet, že jsem tvoje matka? Tvoje babička?" Hlas jsem měla nabitý emocemi - znovu se mi vybavil babiččin obličej v tom zrcadle ve snu.
Celý jeho výraz zněžněl. Slíbal mi z tváře slzy. "To pro mě nic neznamená," dýchal mi na kůži. "Ty budeš vždycky v mém světě ta nejkrásnější. Samozřejmě…" Zaváhal a zlehka se zachvěl. "Kdyby ses nabažila ty mě - kdybys chtěla někoho jiného - já bych to pochopil, Bello. Slibuju, že ti nebudu stát v cestě, kdybys mě chtěla opustit."
Jeho oči byly jako tekutý onyx a naprosto upřímné. Mluvil, jako kdyby nad tím pitomým plánem nekonečně dlouho přemýšlel.
"Uvědomuješ si, že nakonec umřu, že jo?" zeptala jsem se.
Také o tomhle přemýšlel. "Půjdu co nejrychleji za tebou."
"To je vážně…" Hledala jsem správné slovo. "Ujeté."
"Bello, je to jediná správná cesta, která zbývá!"
"Tak si to trošku zopakujeme," řekla jsem; byla jsem rozhněvaná a to mi velmi ulehčovalo mluvit jasně a rozhodně. "Pamatuješ si na Volturiovy, ne? Nemůžu zůstat člověkem napořád. Zabijí mě. I když si na mě nevzpomenou dřív, než mi bude třicet," - to slovo jsem zasyčela -, "vážně si myslíš, že zapomenou?"
"Ne," odpověděl pomalu a zavrtěl hlavou. "Oni nezapomenou. Ale…"
"Ale?"
Usmál se, když viděl, jak na něj ustaraně koukám. Možná jsem to nebyla já, kdo se zbláznil.
"Mám pár plánů."
"A tyhle plány," řekla jsem a můj hlas nabíral s každým slovem víc kyselosti. "Tyhle plány se všechny soustřeďují kolem toho, že mám zůstat člověkem."
Můj postoj zatvrdil jeho výraz. "Přirozeně." Jeho tón byl odměřený, jeho božský obličej arogantní.
Dlouhou chvíli jsme na sebe hněvivě zírali.
Pak jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena a odstrčila jeho paže, abych se mohla posadit.
"Chceš, abych šel pryč?" zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
"Ne," odpověděla jsem. "Já jdu pryč."
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
"Můžu se zeptat, kam jdeš?" zeptal se.
"Jdu k vám domů," řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. "Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?"
"Náklaďáčkem."
"To ale Charlieho asi vzbudí," strašil mě.
Vzdychla jsem. "Já vím. Ale upřímně, stejně budu mít zaracha kolik týdnů. Tak do jakého většího průšvihu se ještě můžu dostat?"
"Do žádného. Bude obviňovat mě, ne tebe."
"Jestli máš lepší nápad, poslouchám."
"Zůstaň tady," navrhl, ale bylo vidět, že si nedělá iluze.
"Ani nápad. Ale ty tu klidně zůstaň, chovej se tu jako doma," povzbuzovala jsem ho, překvapená, jak přirozeně moje žertování zní, a namířila jsem si ke dveřím.
Byl tam dřív než já a postavil se mi do cesty.
Zamračila jsem se a otočila se k oknu. Nebylo zase tak vysoko nad zemí a pod ním byla hlavně tráva…
"Dobře," povzdechl si. "Svezu tě."
Pokrčila jsem rameny. "Jak chceš. Ale ty bys tam asi taky měl být."
"A to jako proč?"
"Protože jsi mimořádně zaujatý a já jsem si jistá, že budeš chtít dostat šanci ventilovat svoje názory."
"Moje názory na jaké téma?" zeptal se se zaťatými zuby.
"Tohle už se netýká jenom tebe. Nejsi středobod vesmíru, víš?" Můj vlastní osobní vesmír, to je ovšem samozřejmě jiná věc. "Jestli na nás poštveš Volturiovy kvůli něčemu tak pitomému, jako je moje lidská podstata, pak má tvoje rodina taky právo rozhodnout."
"O čem rozhodnout?" odděloval každé slovo.
"O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat."