"Jaku…" Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.
"No?"
"Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?" Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.
Vzdychl. "To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to." Slova se najednou začala valit. "Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.
Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď."
To mě vyvedlo z míry. "Sam se k tobě chová jinak?"
"Jo," potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. "Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to."
"Nemusíš nikam vstupovat." Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti "ochránci" myslí?
"Jo." Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.
"Co je?" Bylo vidět, že to není všechno.
Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. "Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá."
Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. "Trávil jsi hodně času se mnou," připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.
"Ne, v tom to není. Nejde jen o mě - taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit."
Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret - byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.
"Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech." Jeho hlas byl tichý a napjatý.
Konečně se na mě podíval. "Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.
A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…" Odmlčel se.
"Mluvil jsi o tom s Billym?" zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.
Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. "Ano," odfrkl. "To mi fakt pomohlo."
"Co říkal?"
Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. "Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později." Přešel do svého hlasu. "Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného."
Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.
Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.
"Ach, Jaku, to se srovná!" uklidňovala jsem ho. "Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!"
Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. "Díky, Bello." Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.
Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.
Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu - nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.
K lidem ne.
"Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji." Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.
No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.
Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.
"Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty," řekla jsem a dala důraz na slovo "starší". "Připadám si vedle tebe jako trpaslík." Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník."
"No jo, to je pravda."
Pohladil mě po hlavě. "Jsi jako panenka," smál se mi. "Jako porcelánová panenka."
Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. "Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech."
"Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?" Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. "Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…" Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.
"Tak budeme jezdit, nebo ne?"
"Jdeme na to," souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.