Charlie si povzdechl. "Hodně zlé."
"Povězte mi o tom. Chci vědět, co se přesně stalo, když jsme odjeli."
Nastala odmlka, zatímco se zavíraly dveře od kredence a někdo ťukal na displej mikrovlnky. Čekala jsem přikrčená.
"Nikdy jsem se necítil tak bezmocný," začal pomalu Charlie. "Nevěděl jsem, co dělat. Ten první týden - myslel jsem, že ji budu muset nechat hospitalizovat. Nechtěla jíst ani pít, nechtěla se hnout. Doktor Gerandy se oháněl slovy jako "katatonická," ale já jsem ho k ní nepouštěl. Bál jsem se, že by ji vystrašil."
"Ale dostala se z toho?"
"Domluvil jsem s Renée, že přijede a vezme ji na Floridu. Prostě jsem nechtěl být ten, kdo… kdyby musela jít do nemocnice nebo tak něco. Doufal jsem, že když bude s matkou, tak jí to pomůže. Ale když jsme jí začali balit oblečení, probrala se a začala zuřit. Nikdy jsem neviděl Bellu takhle vyvádět. Nikdy ji neužilo na nějaké scény, ale páni, tentokrát se vážně rozlítila. Házela své oblečení na všechny strany a nakonec se rozplakala. Myslel jsem, že to bude bod zvratu. Nehádal jsem se, když trvala na tom, že zůstane tady… a zpočátku to vypadalo, že se opravdu zotavuje…"
Charlie se odmlčel. Bylo těžké tohle poslouchat a dozvídat se, kolik bolesti jsem mu způsobila.
"Ale?" naléhala Alice.
"Vrátila se do školy a do práce, jedla a spala a dělala domácí úkoly. Odpovídala, když jí někdo položil přímou otázku. Ale byly to spousty drobností - už neposlouchala žádnou hudbu; našel jsem hromádku rozbitých cédéček v odpadkovém koši. Nečetla si; nezůstávala v místnosti, kde byla puštěná televize, i když ani předtím se na ni moc nedívala. Nakonec jsem na to přišel - vyhýbala se všemu, co by jí mohlo připomínat… jeho.
Skoro jsme spolu nemluvili; tolik jsem se bál, že řeknu něco, co ji rozruší - trhala sebou při nejdrobnější zmínce - a ona sama od sebe nikdy nemluvila. Jenom odpovídala, když jsem se jí na něco ptal.
Celý čas byla sama. Když jí zavolali kamarádi, nezavolala jim zpět, a oni po nějaké době přestali volat.
V noci si procházela peklem. Slyšel jsem ji křičet ze spaní…"
Téměř jsem viděla, jak se otřásl. Také jsem se otřásla při té vzpomínce. A pak jsem si povzdechla. Nijak jsem ho neobalamutila, ani na vteřinku.
"Je mi to tak líto, Charlie," řekla Alice zasmušile.
"Není to tvoje chyba." Způsob, jak to řekl, nade všechnu pochybnost dával najevo, že podle něj je za to zodpovědný někdo jiný. "Ty ses k ní vždycky chovala jako dobrá kamarádka."
"Ale zdá se, že už je na tom líp."
"Jo. Od té doby, co začala chodit s Jacobem Blackem, jsem si všiml skutečného zlepšení. Má barvu ve tvářích, když přijde domů, světlo v očích. Je šťastnější." Odmlčel se, jeho hlas byl jiný, když znovu promluvil. "On je asi tak o rok mladší než ona, a já vím, že ho považovala jen za kamaráda, ale myslím, že teď už je to možná něco víc, nebo to tam alespoň směřuje." Charlie to řekl tónem, který byl téměř útočný. Bylo to varování, ne pro Alici, ale aby ho předala dál. "Jake vypadá starší na svůj věk," pokračoval, jako by ho hájil. "Stará se fyzicky o svého otce tak, jak se Bella starala o svou matku emocionálně. Pomohlo mu to dospět. A taky je hezký - po mamince. Je to pro Bellu dobrý kluk, víš," přesvědčoval ji Charlie.
"Tak to je dobře, že ho má," souhlasila Alice.
Charlie vydechl velké množství vzduchu - rychle splaskl, když neměl žádnou opozici. "No, asi to zas tak růžové není. Já nevím… i s Jacobem ale čas od času vídám něco v jejích očích a říkám si, jestli jsem někdy pochopil, kolik bolesti ve skutečnosti prožívá. Není to normální, Alice, a… a děsí mě to. Vůbec to není normální. Není to, jako kdyby ji někdo… opustil, ale jako kdyby umřel." Jeho hlas byl chraplavý.
Bylo to jako kdyby někdo umřel - jako kdybych umřela já. Protože nešlo jen o to, že jsem ztratila tu nejopravdovější z opravdových lásek, což by samo o sobě stačilo na to, aby člověk umřel. Pro mě to taky znamenalo ztratit celou budoucnost, celou rodinu - celý život, který jsem si vybrala…
Charlie pokračoval dál beznadějným tónem. "Nevím, jestli se přes to dostává - nejsem si jistý, jestli je v její přirozenosti uzdravit se z něčeho takového. Ona byla vždycky taková stálá. Nepřechází věci jen tak, nemění názor."
"Ano, je taková," souhlasila Alice suchým hlasem.
"A Alice…" Charlie zaváhal. "No, víš, jak moc tě mám rád, a vidím, že je šťastná, že jsi tady, ale… trochu se bojím, co s ní tvoje návštěva provede."
"To já taky, Charlie, to já taky. Nepřijela bych, kdybych to tušila. Je mi to líto."
"Neomlouvej se, děvenko. Kdo ví? Možná to pro ni bude dobré."
"Doufám, že máte pravdu."
Nastala dlouhá pauza, zatímco vidličky škrábaly o talíře a Charlie žvýkal. Přemítala jsem, kde asi Alice schovává jídlo.
"Alice, musím se tě na něco zeptat," řekl Charlie nejistě.
Alice byla klidná. "Jen do toho."
"On s tebou na návštěvu nepřijel, že ne?" Slyšela jsem v Charlieho hlasu potlačený hněv.
Alice odpověděla tichým, uklidňujícím tónem. "On ani neví, že jsem tady. Když jsem s ním naposledy mluvila, byl v Jižní Americe."
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela tuto novou informaci, a poslouchala pečlivěji.
"To je tedy něco." Charlie si odfrkl. "No, doufám, že se tam dobře baví."
Poprvé měl Alicin hlas v sobě ocelový osten. "Nečinila bych ukvapené závěry, Charlie." Věděla jsem, jak její oči žhnou, když použije tenhle tón.
Židle letěla od stolu a vrzala hlasitě o podlahu. Představila jsem si Charlieho, jak vstává; nepřipadalo v úvahu, že by takový hluk mohla nadělat Alice. Ozval se kohoutek a cákání vody na talíř.
Neznělo to, jako kdyby se chystali ještě něco říkat o Edwardovi, takže jsem usoudila, že je čas, abych se jako probudila.
Obrátila jsem se a narážela přitom do pružin, aby vrzaly. Pak jsem hlasitě zívla.
V kuchyni všechno ztichlo.
Protáhla jsem se a zasténala.
"Alice?" zeptala jsem se nevinně; bolavý krk, v kterém mě škrábalo, hezky přispěl k mému divadélku.
"Jsem v kuchyni, Bello," zavolala Alice, v hlase ani náznak, že by mě podezírala z odposlouchávání. Ale ona uměla takové věci dobře skrývat.
Charlie pak musel odjet - pomáhat Sue Clearwaterové zařizovat pohřeb. Bez Alice by to byl velmi dlouhý den. Vůbec nemluvila o odjezdu a já jsem se jí neptala. Věděla jsem, že je nevyhnutelný, ale vystrkovala jsem ho z hlavy.
Místo toho jsme si povídaly o její rodině - o všech členech až na jednoho.
Carlisle pracoval na noční směny v Ithace a učil na částečný úvazek na Cornellu. Esme restaurovala dům ze sedmnáctého století, historickou památku, v lese na sever od města. Emmett a Rosalie odjeli na pár měsíců do Evropy na další svatební cestu, ale touhle dobou už byli zpátky. Jasper studoval taky na Cornellu, tentokrát filosofii. A Alice dělala nějaký osobní průzkum, který se týkal informace, kterou jsem pro ni náhodou získala loni na jaře. Úspěšně vystopovala ústav, kde strávila poslední roky svého lidského života. Života, na který si vůbec nepamatovala.
"Jmenovala jsem se Mary Alice Brandonová," řekla mi tiše. "Měla jsem mladší sestru jménem Cynthia. Její dcera - moje neteř - stále žije, bydlí v Biloxi."
"Zjistila jsi, proč tě dali do… toho zařízení?" Co by dohnalo rodiče k takovému extrému? I kdyby jejich dcera měla vidění budoucnosti…
Jenom zavrtěla hlavou, topazové oči zamyšlené. "Nepodařilo se mi toho o nich moc zjistit. Prošla jsem všechny staré noviny na mikrofiši. Moje rodina nebyla zmiňovaná často; nepatřili k společenskému okruhu lidí, o kterých se v novinách psalo. Bylo tam oznámení o zasnoubení mých rodičů a o zasnoubení Cynthie." To jméno jí na jazyku znělo nejistě. "Oznámení o mém narození… a o mé smrti. Našla jsem svůj hrob. Také jsem ukradla přijímací protokol ze starých archivů blázince. Datum přijetí se shoduje s datem na mém náhrobním kameni."
Nevěděla jsem, co na to říct, a Alice po krátké pauze přešla na lehčí témata.
Cullenovi teď byli všichni pohromadě, až na jedinou výjimku, a trávili jarní prázdniny v Denali s Tanyou a její rodinou. Poslouchala jsem až příliš dychtivě i ty nejtriviálnější novinky. Nikdy se nezmiňovala o tom, kdo mě zajímal nejvíc, a za to jsem jí byla vděčná. Bylo už tak dost těžké poslouchat příhody rodiny, o které jsem kdysi snila, že do ní budu patřit.
Charlie se vrátil až za tmy a vypadal ještě unavenější než tu noc předtím. Brzy ráno se musel vypravit znovu do rezervace na Harryho pohřeb, takže šel brzy spát. Já jsem zůstala zase s Alicí na gauči.
* * *
Charlie vypadal skoro jako cizí, když ještě před východem slunce sešel dolů po schodech, na sobě starý oblek, který jsem na něm nikdy neviděla. Sako měl rozepnuté; tušila jsem, že je mu moc těsné a že nedopne knoflíky. Kravatu měl trochu moc širokou na současnou módu. Přešel ke dveřím po špičkách ve snaze nás nevzbudit. Nechala jsem ho jít, předstírala jsem spánek, stejně jako Alice.
Jakmile byl ze dveří, Alice se posadila. Pod přikrývkou byla úplně oblečená.
"Tak co budeme dělat dneska?" zeptala se.
"Já nevím - vidíš, že by se dělo něco zajímavého?"
Usmála se a zavrtěla hlavou. "Ale je ještě moc brzy."
Za celý ten čas, který jsem strávila v La Push, se mi doma nahromadila spousta věcí, které jsem zanedbala, a tak jsem se rozhodla dohonit svoje domácí povinnosti. Chtěla jsem něco dělat, cokoliv, co by usnadnilo život Charliemu - možná se mu bude o trochu lépe přicházet domů, když tu najde čistý, uspořádaný dům. Začala jsem s koupelnou - vykazovala největší známky zanedbání.
Zatímco jsem pracovala, Alice se opírala o rám dveří a nezaujatě se vyptávala na mé, no, na naše kamarády ze školy, a co je u nich nového od té doby, co s rodinou odjela. Její obličej zůstával uvolněný a nevzrušený, ale cítila jsem její nesouhlas, když si uvědomila, jak málo toho mám co říct. Nebo jsem možná měla jenom špatné svědomí, že jsem včera ráno potají poslouchala její rozhovor s Charliem.
Byla jsem doslova po lokty v saponátu a drbala jsem dno vany, když se ozval domovní zvonek.
Okamžitě jsem se podívala na Alici, ale její výraz byl zmatený, téměř ustaraný, což bylo divné; Alici nikdy nic nepřekvapilo.
"Hned jsem tam!" zakřičela jsem směrem k domovním dveřím, vstala jsem a spěchala k umyvadlu, abych si opláchla ruce.
"Bello," řekla Alice se stopou frustrace v hlase, "mám celkem slušný odhad, kdo by to tak mohl být, a myslím, že bych se radši měla stáhnout."
"Odhad?" opakovala jsem. Odkdy musí Alice něco odhadovat?
"Jestli se opakuje můj ohromný výpadek v předpovídání jako včera, tak je to velmi pravděpodobně Jacob Black nebo jeden z jeho… kamarádů."
Zírala jsem na ni a dávala si to dohromady "Ty nevidíš vlkodlaky?"
Ušklíbla se. "Zdá se." Ta skutečnost ji zjevně znepokojovala - velmi znepokojovala.
Zvonek se ozval znovu - zabzučel dvakrát, rychle a netrpělivě.
"Nemusíš nikam chodit, Alice. Tys tady byla první."
Zasmála se svým stříbrným drobným smíchem - měl temný osten. "Věř mi - nebyl by dobrý nápad, mít mě a Jacoba Blacka společně v jedné místnosti."
Políbila mě rychle na tvář, než zmizela za dveřmi Charlieho pokoje - a bezpochyby utekla ven jeho zadním oknem.
Zvonek se znovu rozezvučel.