"Dobře - první linie na mřížce. Jdeme na to."
Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi?
Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná.
Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko.
Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku.
Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů - čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo.
"Hele… Jaku?" zeptala jsem se váhavě.
"No?"
"Jak se to má… s Embrym? Už se vrátil k normálu?"
Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal.
"Ne. Nevrátil," odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. "Pořád je se Samem."
"Jo."
Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala.
"Pořád se na tebe divně dívají?" napůl jsem zašeptala.
Jacob se díval skrz stromy. "Někdy."
"A Billy?"
"Nápomocný jako vždycky," řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil.
"Gauč u nás je pořád volný," nabídla jsem mu.
Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. "Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho - až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos."
Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální.
Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější.
"Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa…" Podíval se na mě.
"Ano, to vím jistě."
"Pak to najdeme," slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. "Věř mi."
"Jsi dobrý," uznala jsem. "Ale příště si s sebou musíme vzít baterku."
"Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá."
Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála.
"Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?" zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce.
"Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním."
"To přežiju," ujistil mě. "Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš."
"Trochu," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít.
"Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo."
"Jo, mě taky," souhlasila jsem sarkasticky. "Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!"
"Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme." Zakřenil se na mě v tmavé kabině. "Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře."
"Moc díky," ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl.