"Tak co, Harry, pomalu by jsme se měli chystat," snažil se tvářit co nejpovzbudivěji, ale vydal ze sebe jen slabý chrapot, který měl zřejmě improvizovat veselý smích. Harry nadskočil; do kuchyně vešel pan Weasley a už když otevřel dveře, do kuchyně dolehly směsice hlasů. Harry škvírou zahlédl několik hemžících se postav v pláštích. "Dobrý večer," pronesl a vesele se na Harryho pousmál. "Dobrý večer," odpověděli společně. "Tak si myslím, že už bysme měli pomalu jít," pokýval hlavou na Harryho, kterým projela další vlna nervozity. Lupin s Moodym si stoupli a vyšli ke dveřím, Harry se k nim okamžitě přidal, aby nezůstal pozadu a čistě náhodou se jim neztratil v houfu příchozích. "Ale Harry, drahoušku, vždyť si ještě nic nesnědl," zarazila ho starostlivě paní Weasleyová. "Už není čas Molly," Lupin Harryho chytil za rameno; ten mu byl vděčný, protože na jídlo neměl ani pomyšlení. Měl dojem, že mu zdřevěněl jazyk a nedokáže nic říct. Lupin ho teď vytlačil ven z kuchyně a bylo ještě slyšet rozčílenou paní Weasleyovou, která se zřejmně pokoušela poslat Rona, Hermionu, Ginny a Freda s Georgem spát. Ti se snažili odporovat, ale i když už Harry nezaslechl, jak odboj dopadl, bylo nanejvíš pravděpodobné, že vyhrála paní Weasleyová. Jakmile vešli do příjmacího salónku, Harry sklopil hlavu k zemi, aby se tak vyhnul pronikavým pohledům všech přítomných; ruch a šepot okamžitě ustal. Salón byl doslova nabitý různými kouzelníky; někteří na sobě měli jen obyčejné džínsy s nějakým svetrem nebo sáčkem, ale většina z nich byla v hábitech. Harryho nervozitu nakonec převážila zvědavost a pohlédl tedy zkoumavým pohledem po celé místnosti. Uvědomil si, že už mnoho členů Řádu zná; někteří kouzelníci se za ním vydali lonňského roku do domu Dursleyových, aby ho odvedli sem, do Fénixova řádu; ti se teď na Harryho povzbudivě usmívali, když se s nimi střetl pohledem. Nervozita zničeho nic začala povolovat; asi proto, že si přece jen představoval množství členů o něco početnější. Ani se nedivil, že s prvního Řádu smrtijedi jednoho podruhém vyvražďovali; musela jich být obrovská přesila. "To je přeci Harry Potter." Začal se ozývat šepot ze všech stran a Harry teď nevěděl, kam se má dál dívat, když si na něho někteří vzdálenější kouzelníci dokonce začali ukazovat prstem. Nakonec ho zachránil Lupin.
"Ehm... ehm... " odkašlal si co nejhlasitěji, aby upoutal pozornost. Ani nemusel; všichni, očividně rozrušení Harryho přítomností, se k němu co nejtěsněji srazili, aby jeho hlas dolehl až do zadních řad. "Myslím, že už bychom se mohli vydat do Fénixova sálu," promluvil silným pevným hlasem do absolutního ticha a přítomní se okamžitě začali bez jediného dalšího slova hrnout ke dveřím - až na jednoho. "Moment... Remusi," ozvala se viditelně zmatená žena středního věku; byla jedna z těch, kteří přišli v mudlovském oblečení; k havraním černým vlasům se jí perfektně hodil její osmahlý obličej se zakulaceným nosem a tmavě hnědýma očima - nebyla ani vyhublá ani tlustší - spíš hodně osvalená a kdyby nebylo jejího krásného obličeje, který se vůbec nehodil k tělu, Harry by si myslel, že naproti němu, stojí muž. "Jakto že s námi jde i ten chlapec?" "Harry Potter," Lupin zesílil hlas a Harryho jméno se hrozivě rozlehlo po síni; jako by chtěl upozornit všechny členy, o kom se teď mají tu čest bavit. Harry cítil, že se červená, "půjde také na dnešní poradu." Téměř okamžitě se po této větě rozhostil kolem šum a ruch. Někteří kouzelníci byli viditelně nadšení a souhlasně pokyvovali hlavou, jiní - většinou starší - se rozhodně netvářili zrovna spokojeně. Harry sklopil oči k zemi a cítil, jak mu každý ze zvědavosti nebo prostě jen tak pro ujištění, civí na jizvu. "Cože?" ozval se překvapeně malý zavalitý kouzelník zahalený téměř celý, kromě obtloustlé dokonale zaoblené hlavy, do purpurově zeleného pláště se žlutým lemováním. Jeho hrubý obličej, posetý pupínky, budil v Harrym dojem, že tento muž je velice přísný a neoblomný a podle toho, jak se tvářil, dalo by se říci, že měl v Řádu velké slovo. I ostatní kouzelníci na něho vzhlíželi s obrovskou úctou a někteří mladší možná i s určitou bázní. Panovačně a pohrdavě si teď Harryho prohlížel a jako by čekal na jeho odpověď. Ve skutečnosti však čekal, až jeho otázka, kterou řekl dostatečně hlasitě, aby se rozlehla po celém příjmacím salónku, upoutala co největší pozornost. Účinek to mělo ohromující, což viditelně pána, snažícího se teď tvářit co nejdůležitěji, potěšilo. Ruch utichl a Harry si vmžiku uvědomil, jak si ho celý salón zvědavě prohlíží. Měl dojem, že mu žaludek spadl až k nohám, ale stále nespouštěl oči z obtloustlého kouzelníka. "Je to tak, jak jsem vám řekl," opakoval trpělivě Lupin, "pan Potter se dnes zúčastní naší porady." Po těchto slovech se salónem rozlehl znovu hlasitý šum a všichni mezi sebou začali horlivě rokovat. Harry začínal mít podivný pocit, jako by se tato situace měla opakovat neustále dokola. Snažil si v duchu tipovat, kolik kouzelníků se ještě Lupina zeptá, proč by se ten hoch měl zůčastnit porady. Zachytil několik zvědavých pohledů vzdálenějších kouzelníků, kteří se natahovali směrem k němu, aby si prohlédli chlapce, který přežil a zatím úspěšně překonává Voldemortovu snahu, zabít ho. Kromě usměvavých tváří lidí, kteří byli viditelně potěšeni, že se s nimi legendární pan Harry Potter zúčatní porady, se tu ale našli i kouzelníci, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasili. Podrážděně si Harryho prohlíželi a většina z nich dávala svůj názor najevo hlasitým povýšeným mručením. Nikdo se však neodvážil pronést svůj souhlas či nesouhlas tak, aby jeho názor byl slyšet v celé síni. "No tak, dámy a pánové," Lupin se snažil uklidnit halas, "přeci tu nebudeme dál stát - pojďte dovnitř," pobídl je a všichni se začali sunout k malým dveřím pod schodama.
Harryho už si nikdo dál nevšímal a byl rád. Dav kouzelníků ho strhl sebou do dveří a Harry se objevil v obrovské nezdobené kamenné síni s holými zdmi bez jediného obrazu. Na stěnách byly rozmístěny jen pochodně, které celou místnost nádherně zbarvovali do oranžova a tím ji ubírali chladu a nepřívětivosti. Před ním stálo několik židlí - podle odhadu něco kolem dvaceti - čtyři řady po šesti a mezi nimi byla vytvořena úzká ulička pro volný průchod k hlavnímu stupínku, kde stálo velké světle modré křeslo po jehož pravé i levé straně byli rozloženy tři a tři židle do tvaru podkovy. Harry se zastavil a ustoupil krok za levé sedadlo, které bylo hned u uličky, vedoucí směřem dopředu. Když se ještě jenou rozhlédl po celé síni a pozoroval, jak členové Řádu usedají na svá místa, všimnul si, že každá židle nese jméno nějakého kouzelníka. Srdce mu začalo prudce bušit - na křesle vepředu byl zlatavý nápis Albus Brumbál. Na nápisy na židlích kolem něho Harry nedohlédl a proto přemýšlel, pro koho asi jsou. Na pravé straně, blízko u zdi, stálo menší šedé křeslo se zvláštně vyřezávanými opěrkami do tvaru ulity. Bylo natočeno tak, aby v něm právě sedící člověk byl vidět alespoň z profilu jak pro hlavní osazenstvo, tak i pro ostatní. Nikdy by ho nenapadlo, že to tu bude vypadat právě takto - síň mu připomínala podobnou té z myslánky, kde vyslýchaly a odsuzovali Voldemortovy přívržence. Ani ne uspořádáním nábytku - to rozhodně ne - ale spíš všeobecně - tou kamennou nepříznivou výzdobou. Jak se jen může taková obrovská místnost do Síriusova domu vejít? Vysoký tmavý strop a tlusté stěny. Uvědomil si, že George a Fred jsou vlastně géniové, když se jim i přes tyto stěny podařilo zaslechnout několik slov, která se tu projednávala, protože sedadla byla přece jen blízko u sebe a daleko od vchodu. Najednou ho někdo chytil za rameno - byl to Lupin.
"Všechno v pořádku Harry?" tázavě si ho prohlížel. "Měli bychom se jít posadit," pokýval hlavou směrem k stupínku. Harry okamžitě vzal svoji pochvalu pro dvojčata o jejich genialitě zpátky, protože, i když na něho Lupin promluvil mírným hlasem, jeho slova se rozlehla po síni neméně hlasitě, než kdyby tu začal dunět zvon. Právě naopak, napadlo ho, jak je možné, že ještě žádný z proslovů nezaslechli až v kuchyni. "Bude ještě chvíli trvat, než se pan Brumbál dostaví." srdce mu začalo zase bušit jako o závod. Měl dojem, že mu každým okamžikem vyskočí z těla. To už ho ale Lupin tlačil dopředu. Harry se vyděsil ještě víc, když se nezastavovali ani u jedné řady malých dřevěných židlí. Šli pořád dál a dál, a když s ním Lupin bez sebemenšího zpomalení nebo zaváhání prošel i kolem první řady, Harryho se zmocňoval zmatek. Zamířili doleva, tedy tak, že by seděli po pravé ruce Brumbála, a Lupin Harrymu pokynul na prostřední židli, na které stála cedulka s nápisem Harry Potter. Harry se na něho ještě jednou dokonale zmateně podíval, ale když zjistil, že si Lupin nedělá legraci, opatrně se posadil, jako by se měla židle pod prudším dosednutím rozpadnout. Původně si totiž myslel, že mu ukázal na stupínek jako znamení, že tam zatím nikdo není a tak by si měli pospíšit. Několik kouzelníků, kteří už se stihli usadit v prvních řadách, si ubohého Harryho, který teď seděl úplně vpředu a otočený k nim přesně čelem, prohlíželi a síní se okamžitě roznesl ruch. Někteří ho závistivě provrtávali pohledem a ukazovali na něho při tom zlobně prstem a zbytek se jen spokojeně usmíval, jako by považovali zadosti učiněné, že tolik významný Harry Potter se k nim konečně přidal a mají teď větší naději proti zlu. Po pravdě - Harry by se byl raději díval na zkažené a pokřivené obličeje nesouhlasící části členů Řádu, než na obdivné tváře ostatních, kteří od něho očekávali bůhví co. Začala se ho postupně zmocňovat ještě větší nervozita a nevěděl, co má dělat. Snažil se najít oporu u Lupina, ten se však pustil do hovoru s nějakým vysoce vyhlížejícím kouzelníkem v hnědém plášti, který měl už od pohledu milou tvář s malým narůžovělým nosem a hnědými středně dlouhými vlasy sčesanými na bok. Vypadal moc upraveně a když najednou letmo pohlédl na Harryho a zjistil, že je pozorován, přátelsky na něho mrkl a ukázal svoje dokonale bílé zuby. V Harrym napětí trochu povolilo a když se k němu otočil i Lupin, který chtěl zjistit příčinnu společníkove nepozornosti, povzbudivě se na něho usmál, což Harryho uklidnilo natolik, že se opět odvážil přelétnout letmo celý sál a po chvíli si dokonce začal některé členy, kteří ho nějakým způsobem zaujali, prohlížet pečlivěji. Nemusel se natahovat ani moc daleko, protože v první řadě, na jeho straně, ale asi jen dvě sedadla od uličky k Harrymu, seděl nějaký muž, Harry měl dojem, že to bude nejspíš bystrozor. Tvářil se naprosto nepřístupně, na židli seděl absolutně rovně a i když se ještě nic neprojednávalo a porada ještě nezačala, vypadal nanejvíš soustředěně. Hlavu měl otočenou jen mírně doprava a pohledem se zavrtával do hlavního křesla. Harry se v jeho neprůbojných očích snažil zachytit nějakou myšlenku nebo alespoň pocit, ale nakonec to vzdal. Kouzelník, jako by cítil Harryho pozornost, otočil k němu rychle obličej a jejich pohledy se střetly. Nejprve se chtěl Harry zrakem uhnout a zadívat se někam jinam, ale nakonec ho zmohla zvědavost a pronikavě si muže měřil. V jeho neobyčejně tmavých a pevných očích však nic neobjevil. Pěknou chvíli na sebe koukali bez jediného dalšího pohledu, než je přerušil Lupin, který se mezi tím posadil napravo od Harryho, tedy na konec hlavní řady.
"Tak co na to říkáš, Harry?" zeptal se ho a začal se usmívat. "Hm... ." Harry se konečně odtrhl od kouzelníkova pohledu a podíval se na Lupina, který se snažil zjistit, co ho tolik zaujalo. "Ten muž, kterého jsi pozoroval - ten co vypadá, že se tak moc soustředí, se jmenuje Sharon Werger," poznamenal významě. " Je to skvělý chlapík, trošku tajemný - to je pravda, ale pro Řád udělal mnoho důležitých a zásadních úkolů. Pokud si dobře pamatuji, jeho rodinu vyvraždili, když byl ještě Voldemort u moci, a tak se k nám přidal a teď dělá, co umí. Emmelinu Vanceovou už jistě znáš, ta byla už i v prvním Fénixově řádu... Elfiase Dóže také... pak je tu Liz Crrevey, otec Colina - tvého spolužáka... " Harry byl trochu překvapený, jediné, co podle něho měli ti dva společné, by mohli být husté hnědé vlasy, ale jinak mezi nimi žádnou podobu nenacházel. "... mnoho členů už asi znáš, snad jen," zaváhal, "ano... Ben Jandson," pokýval hlavou na baculatého kouzelníka, který před dveřmi v salónu tolik dával najevo svůj údiv a značný nesouhlas s Harryho přítomností na schůzi, "velice zámožný a vlivný člověk, ale naštěstí si o sobě nemyslí tolik, aby se přidal na stranu zla. Je dobré mít ho na své straně... hlídá docela obtížnou část, kde se často objevují nepřátelé," Lupin mluvil ale se značnou nedůvěrou. "Víš, Harry, výhoda je, že naproti minulejší době, kdy nás bylo jen kolem dvaceti, nás je teď o něco více." Harry od něho odrhl pohled a začal se rozhlížet po sále v marné snaze spočítat ještě stále nesedící a hemžící se členy. Lupin si toho všimnul a znova se pousmál. "Je nás asi třicet... plus mínus," vysvětloval, " musíš brát ale v úvahu, že mnoho z nás dává různé úkoly i lidem, kteří absolutně netuší, co a pro koho to dělají. Ne, že by se některým nedalo třeba věřit, ale mohlo by se stát, že je nepřátelé zajmou a potom by naše plány mohly být zničeny. Bohužel nás pořád ještě není dost, protože stejně, jako je víc nás, tak přibyly síly i Voldemortovi. Je pravda, že se k němu nehlásí kouzelníci, ale spíš kouzelní tvorové." "Wultorfové?" zeptal se Harry a Lupin přikývl. "Ano, ale ti mu sloužili už dávno," zakončil rozhovor Lupin, a právě včas, protože ruch už stichl a všichni se usadili.
Několik málo kouzelníků si mezi sebou ještě prohodili pár slov, ale uličkou mezi sedadly už se řítila Tonksová z nějakým starším mužem, který byl Harrymu velmi povědomý. Najednou se mu vybavila fotka s členy bývalého Řádu, který později téměř celý vymítili smrtijedi. Kromě jeho matky a otce, které mu ukazoval loni Moody na své fotce, tu byl i tento nově příchozí. Harry se na něho chtěl ještě Lupina zeptat, aby se ujistil, ale Lupin byl rychlejší. "To je Brumbálův bratr Aberforth. Objevil se až nedávno. Nikdo neví, kde po celou tu dobu od Voldemortova pádu byl. Prostě se jen tak vypařil a teprve před, asi dvěma měsíci, se ukázal. Panují tu vyprávění, že se s Brumbálem scházeli, a pak odjel vyřizovat něco pro Řád, ale nevím, co je na tom pravdy," ztlumil hlas a nespouštěl z Aberfortha oči. Ten se však na Lupina také zadíval a přátelsky se pousmál. Tonksová se vydala směrem ke zbývající židli v první řadě naproti Harrymu, ale najednou si přišlápla svůj - pro ni až příliš dlouhý hábit, a řítila se k zemi. Abeforth ji však neuvěřitelně rychle zachytil a Harry překvapeně vykulil oči. Nečekal od něho takovou pružnost. Tonksová se opět pevně opřela nohama o zem, začala mu roztržitě děkovat a přeskakovat z boku do boku, přičemž se posunovala mírně dozadu. Než se mu ji však podařilo uklidnit svým vlídným a milým úsměvem, zakopla o stupínek a skácela se pod velké křeslo. Harry se okamžitě zvednul a snažil se jí pomoci na nohy, vypadala strašlivě unaveně. Aberforth mu pomohl z druhé strany. "Děkuji - to bude dobré," uklidňovala je Tonksová, celá červená a snažila se teď co nejrychleji posadit na křeslo, protože většina místnosti už ji pobaveně sledovala. "Měla jste si trochu odpočinout," poznamenal starostlivě Aberforth líbezným mladistvým hláskem, který se k jeho postavě moc nehodil na rozdíl od světle hnědých vousů a dlouhého zakulaceného nosu. Oči měl však na rozdíl od Brumbála nazelenalé a byl rozhodně nižší. Jeho dlouhý plášt ještě nikdy v životě Harry neviděl. Byl hnědo-šedivý, už značně zašlý a na mnoha místech potrhaný. Vypadal, jako by byl složený z více plášťů - tvořili jej všelijaké záhyby a přehozy. Jestli se dříve Harry divil nepodobnosti otce a syna Crreveyových, tak teď mu Albus a Aberforth Brumbálovi připadali jako lidé, kteří se spolu mohli potkat jen náhodně a jako přátelé. Ředitel Brumbál byl vždy vznešený a opravdu již od pohledu mocný kouzelník, kdežto jeho bratr vypadal spíš jako vždy podřadně se tvářící a obyčejný kouzelník - jestli vůbec dokázal v někom vzbudit ten dojem, že je kouzelník. Harry usoudil, že jediné, co by mohli mít společného je upřímný pohled a uklidňující tón v hlase. "Á... tak tedy Harry Potter," otočil se k Harrymu, když se jim společně podařilo nasoukat zničenou Tonksovou do jejího sedadla, "jsem rád, že vás poznávám," stiskl mu ruku. "Ehm... já - já taky, pane," vypravil ze sebe a Aberforth se pousmál. "Znal jsem vaše rodiče, dalo by se říct, že dost dobře. Jako by jste jim z oka vypadl," prohodil a zadíval se na něho, jako když si malíř spokojeně prohlíží svůj obraz. "Byli to báječní lidé a co já jsem slyšel, vy jste jim opravdu hodně podobný - a to nejen podobou," stále se ještě usmíval. "Ehm... děkuju," zamumlal Harry. "Tak já si půjdu sednout," prohodil po delší odmlce znova Aberforth, "vlastně jsem vás chtěl jen pozdravit," dodal, ještě jednou si s Harrym podali ruce, otočil se na podpadku a vydal se na druhou stranu, kde se posadil na prázdnou židli hned vedle Brumbálova křesla. Zbylá dvě sedadla již zaplnili pan Weasley - prostřední, s Moodym na kraji.
Harry si sedl zpět na své místo a pohlédl na stále ještě volnou židli vedle něho. Pak si uvědomil, že je o něco větší, než ostatní a když se naklonil, spatřil na ní Hagridovo jméno. Ano, Hagrid byl přece také členem Řádu. Kde jen může být. Zadumal se, ne však nadlouho. Najednou totiž ustali všechny hlasy do posledního a všichni se postavili. Do sálu vztoupil Brumbál a Harrymu, který vyletěl ze židle tak prudce, že měl co dělat, aby se neskácel ze stupínku, začalo znova bušit srdce, tentokrát tak silně, že si pro jistotu přiložil ruku na hruď, aby se uklidnil - ale nebylo to nic platné. Brumbál na sobě měl dnes překrásný světle modrý plášť, na němž se třpytila nějaká světýlka. Harry je chvíli zkoumal a potom si uvědomil, že jsou to hvězdy - tentokrát vypadaly, jako by je opravdu sundal z oblohy. Vysoký špičatý klobouk byl ze stejného materiálu. Jeho ředitel teď kráčel rozhodným, přesto rychlým krokem - vlnící se plášť mu teď připomínal hladinu vody, od které se odráží hvězdné nebe - uličkou mezi sedícími členy přímo k velkému křeslu - jedinému prázdnému místu v sále kromě Hagridovy židle, a všichni ho bedlivě pozorovali. Harry si uvědomil, jak moc si ho všichni váží - také mají proč. Pak si ale znovu vzpomněl na jejich poslední rozhovor, jak byl Harry rozčílený Síriusovou smrtí a jak se s ním ředitel snažil rozmlouvat; a zároveň zjistil, že se Brumbálovi nedokáže podívat do oči. Cítil ale, jak se na něm jeho pohled zastavil poté, co přejel očima celé osazenstvo vpředu. Harry zamumlal spolu s Lupinem, a ostatními po své levé ruce, pozdrav, ale stále kmital pohledem někde po kamené podlaze.
Albus Brumbál teď už stál na svém místě. "Dnešní dvacátá osmá porada Fénixova Řádu může začít, pronesl stejně slavnostně, jako při zahajování školního roku v Bradavicích, tentokrát však mnohem přísnějším a vážnějším hlasem. Harry měl dojem, že to je jediný člověk, který se nijak přes prázdniny nezměnil a choval se pořád stejně. Když se konečně posadili, všichni mlčeli. To neobyčejně dlouhé ticho ho strašlivě sužovalo, ani u disciplinární komise se tak dlouho nemlčelo. Možná se ještě čeká na Hagrida, přemítal v duchu a podíval se před sebe do houfu členů Řádu, kteří se tvářili napjatě. Zřejmě nikdo, kromě Brumbála samotného, neznal příčinu dlouhé odmlky. Harry pořád ještě přejížděl očima řady sedadel, kdyby si náhodou nepovšimnul nějakého prázdného místa. Teď už dokonce prohlédl i druhou vzdálenější část, ale ničeho si něvšiml. Náhle se zarazil. V poslední řadě seděl Snape, který si teď Harryho zlostně a nenávestně prohlížel. Díval se na něho, jako kdyby byl nějakou šelmou, a chtěl svého nejméně oblíbeného žáka zabít. Tak - alespoň, že budoucí zrádce nesedí mezi svými přáteli jako kdysi seděl Červíček mezi mými rodiči, než je zradil, dusil v sobě vztek "Myslím," přerušil jejich vzájemné spalující pohledy Brumbál, který se už mezitím posadil "že bychom mohli začít hlídanými oblastmi." Jakmile domluvil, okamžitě se na druhé straně sálu, zvednul malinký mužíček s pomalu zarůstajícím obličejem. Harry ho odhadoval tak nanejvíš na dvacet let. "J-já... j-jsem z č-čá-části východního valu," vyplivl ze sebe nakonec a Harrymu bylo jeho nervozity strašně líto - moc dobře věděl, jaký je to pocit. Se zájmem mladého kouzelníka pozoroval, ale ten se teď krčil, jako kdyby měl Brumbál každým okamžikem vybuchnout a poslat na něho nějaké nebezpečné a smrtelné kouzlo. "Ano," přerušil ho Brumbál, ale nic víc neříkal. Harry, který si teď byl jistý, že pozoruje hlídkaře, se na něho podíval. Strašně chtěl vědět, jak se tváří - povzbudivý úsměv, který měl uchlácholit vrtícího se a zuby drkotajícího muže v řadě, uklidnil mírně i jeho samotného. Pak rychle strhnul svůj pohled zpátky před sebe, protože Brumbál se na něho poočku podíval. "Východní val je v ohrožení, pane," rozpovídal se trochu, ale zároveň se začal nápadně červenat. Východní val, co to má znamenat? Snažil se najít souvislost. "Dobře," odvětil klidně Brumbál, "jak moc blízko jsou Wultorfové?" Harry na židli nadskočil, ale Lupin ho pevně stiskl za rameno. "A-asi jen čtyři míle, ale nepohybují se." "Ne, s tím bych nepočítal. Oni nebudou útočit, Voldemort není tak hloupý... " téměř všichni v řadách sebou vyděšeně škubli, snad kromě několika mála, mezi nimiž Harry spozoroval Snape a... profesorku McGonagallovou. "... aby vedl tak otevřenou válku - k tomu mu něco chybí," zmlknull, ale Harry na sobě ucítil jeho pohled.
"Zajímalo by mě... " ozval se onen nepříjemný, pohrdavý hlas patřící Benovi Jandsonovi "... co teda tady děláme, když žádný poskok Vy-víte-koho neútočí, na co čekáme?" Sálem se rozhostil souhlasné zamručení, které však okamžitě ustalo, protože Brumbál pokračoval. "Protože Voldemort čeká," odpověděl jednoduše, ale baculatý Ben, který teď uhýbal Brumbálovu pohledu, při jeho jméně zbledl. "Snaží se získat někoho moc důležitého - někoho, kdo by mu mohl ublížt," vysvětloval trpělivě a zesílil hlas, aby měl jistotu, že jeho slova byla slyšet až úplně dozadu. Harry měl dojem, že se každou chvílí skácí ze židle. Mluví o mně? O tom, co mi řekl loni v ředitelně? Lupin, který ho ještě pořád držel za ruku, mu k tomu začal rameno nepříjemně silně svírat. V sále se ozval šramot, několik kouzelníků mezi sebou začali rokovat a mnoho z nich se při tom otáčelo směrem k Harrymu, který cítil, jak ho zalévá horkost a srdce se mu snaží vyskočit z krku. Mluvil o mě, určitě. Voldemort chce mě a naivně se domnívá, že mu můžu nějak ublížit. "A teď zpátky k ještě k další důležité věci," zahřměl místností Brumbálův mohutný hlas a téměř okamžitě se vše uklidnilo. "Chtěl bych, aby jste si poslechli výpověď Harryho Pottera, kterého zhruba před čtyřmi dny navečer napadl Wultorf a smrtijedi. Harry stihl jen spozorovat, jak se k němu obrací zraky celé místnosti. Aberforth s panem Weasleyem se naklonili mírně dopředu, aby na něho viděli. Moody nemusel, díky svému kouzelnickému oku viděl zřejmě skrz všechny čtyři překážející osoby, ale přesto se také předklonil. Jediný kdo se na něho nedíval, byl Brumbál. Harry si vzpomněl, jaký pocit měl naposledy, když se se svým ředitelem střetnul pohledem - měl chuť ho zabít. V té chvíli děsil sám sebe. "No tak běž, Harry, to zvládneš," pobídl ho Lupin a povzbudivě se usmál. Harry si však připadal, jako by se už nikdy neměl zvednout. Nakonec se nějak vzepřel a jaksi malátně se blížil k šedivému křeslu, na které mu Lupin ukázal. Připadalo mu, že se k němu bude soukat alespoň ještě týden a při tom se snažil najít nějaký jeden určitý bod, kam by se mohl dívat. Pohlédl bezmyšlenkovitě na Sharona Wergera, který povzbudivě kývl hlavou, ale v jeho tváři Harry nic jiného nenašel. Nakonec opatrně vyšlápl na schůdek a posadil se. Ještě letmo pohlédl mírně doprava na Brumbála, který si však mumlal něco se svým bratrem. Za to všichni ostatní Harryho zvědavě provrtávali pohledem. "Ten chlapec... " ozval se opět Ben Jadson "... tu ale nemá co dělat," pravděpodobně se jeho slova měla týkat Brumbála, který se však na zjevně podrážděného kouzelníka podíval s naprostým klidem. "Ano," připustil nenuceně, "ale ne nadlouho. Harrymu bude totiž za několik dnů šesnáct let a to znamená, že bude plnoletý - tudíž, pevně doufám, nikomu nebude vadit, když jsem ho přivedl dříve, ale jestli ano," přejel pohledem všechny přítomné, "může to počkat." Nikdo v místnosti se neozval, jen obtloustlý Ben něco nesrozumitelného zahuhlal, ale nikdo už mu nevěnoval pozornost a všichni přeskavali pohledem z Brumbála na Harryho. "Nuže Harry, myslím, že můžeš začít," pobídl ho Brumbál, ale díval se při tom někam na mrtvý bod vedle něho, "pěkně od začátku nám pověz, co se stalo a nemusíš si dělat starosti, není tu nikdo, kdo by se později na ministerstvu zabýval porušením zákazu, který má chránit mudly," pousmál se povzbudivě. Harry moc dobře věděl, že tím myslel jeho večerní let na koštěti a trochu se uklidnil, protože teď alespoň věděl, jak má začít.
"Ehm... takže... já... byl jsem se proletět ke Kvikálkovskému lesu," začal a opravdu si teď připadal jako odsouzenec, který se snaží obhájit, "nikdo tam totiž nebydlí," podotkl, kdyby se na něho chtěl přece jen někdo vrhnout za porušení zákona, ale nikdo to neudělal. Všichni naprosto hltali každé jeho slovo a to Harrymu dodávalo před významnými kouzelníky odvahu. Do nohou se mu začínala vracet krev a srdce mu skočilo tam, kde mělo být a přestalo tolik bušit. "Na čem jsi se byl proletět?" ozval se vzdálenější hlas odněkud zezadu. "Na svém koštěti - Kulovém blesku," poznamenal, "a když jsem se vracel, napadl mě nějaký tvor, zepředu vypadal trochu jako vlk, ale pařáty měl jako orlí a ocas jako dračí. Snažil jsem se mu utéct, ale zarazil mi do ramene jeden z drápů." Nikdo v místnosti nedokázal promluvit. "Nakonec mě srazil náporem větru do lesa a tam se mi koště roztříštilo o strom, takže jsem už mu nemohl uletět... " "Ale chlapče zlatá, vždyť to by bylo naprosté šílenství. Ještě se nenašlo koště ani kouzelník, co by dokázal Wultorfovi uniknout. Vůbec se divím, že tě nezabil," ozval se starší vousatý kouzelník v šedém obnošeném hábitu a ostatní mu souhlasně přikyvovali. "Nevím to jistě pane, ale... myslím si, že mě nechtěl zabít," pokračoval Harry a stařík na něho vykulil oči. "Proč myslíš?" "Protože potom, co jsem na něho použil zaklínadlo 'orbilium plannia'," několik kouzelníků sebou překvapeně trhlo a kdosi v zadu něco pochvalně zahuhlal, ale přesto jeho poznámka byla v mrtvolném tichu slyšet dost hlasitě, "a dal jsem se směrem k domu, smrtijedi, kteří mě napadli se mezi sebou dohadovali, že my nesmí nic udělat." "Jak to myslíš - že se dohadovali," vyhrkl Ben Jandson. "No prostě přemlouvali toho třetího, aby se držel zkrátka a nic mi neudělal, chtěli mě někam odvést," vysvětloval trpělivě Harry. "A nevíš kam?" "Nemám ponětí," pokrčil rameny, "ale chtěli mě donutit pomocí nějakého kamene, který působil na moje poraněné rameno." Sálem se okamžitě rozšířili smíšené výkřiky hrůzy i obdivu. Harry teď v davu poznal ve druhé řadě paní Weasleyovou s Billem. "To byl kámen tirem," houknul poděšeně někdo ze zadní řady, ale Harry se už se nestihl zeptat, co je kámen tirem. "Chlapče, Chlapče," zachraptěl ještě jednou Jandson a ostatní jednoduše zamlkli a napjatě sledovali střídavě tázajícího a hned zase Harryho, "nevíš, kdo byli ti smrtijedi?" "Crabbe, Goyl... " "O Goylovi víme, toho jsme dostali." "Omyl - Harry ho dostal!" vyjekla Tonksová, "a o tom třetím už jsem vám taky řekla." "A nějaký Marthey," zakončil Harry a Jandson si okamžitě zapomněl měřit Tonksovou nevraživým pohledem. "Hm!" zachraptěl, ale vypadal opravdu strašlivě rozčíleně. Když mu Harry zopakoval jméno třetího smrtijeda, myslel, že se jeho obtloustlá postava každou chvílí zkácí na podlahu, ale nestalo se tak, protože Brumbál se opět ujal slova.
"To, co vám tady Harry řekl, ať si každý projde sám. Nebudu vám už znovu opakovat, jak nezodpovědné a hloupé bylo nechat ho bez ochrany. Nejenže jste vy - dotyční dali v sázku Harryho život, ale také kvůli tomu musel zemřít člověk - paní Figgová." Brumbál k členům promlouval s obrovskou přísností a Harry se ani nedivil, že mnoho z nich se teď na svých židlích krčilo a nervózně kroutilo. Zajímalo ho, komu z členů teď Brumbál vyčítal chybu, kterou udělali. "Kdyby nebylo tady slečny Tonksové, která potom odvedla Harryho do bezpečí" pokračoval a ukazoval při tom na nepřirozeně se červenající Tonksovou, která se teď snažila prohodit několik slov stylu, že Harry to přece zvládnul naprosto sám a měl všechno pevně v rukou, "mohlo by být všechno jinak. Už nemám náladu vás znova kárat,"uklidnil se, "teď bych se chtěl zeptat Harryho," pořád se ale díval někam vedle něho, jako by stál doopravdy někde jinde, "jestli se chce stát členem Fénixova řádu." Harryho se zmocnila nervozita, srdce se mu znova rozbušilo, ale tentokrát radostí. Chtějí mě! Chtějí mě vzít do Řádu!" "Ano pane! Rozhodně bych chtěl být členem - moc rád!" chrlil ze sebe dychtivě, ale přerušil ho opět nesouhlasný mručivý hlas Bena Jandsona. "Ale to je přece nesmysl," zpustil rozhorleně, "vždyť je to ještě malý kluk - k čemu by nám byl?" "To rozhodně nechte na mě," umlčel ho rázným, ale přesto klidným hlasem. "Harry je už dost starý a během svého života dokázal tolik velikých věcí, které nezvládlo mnoho starších a mnohem zkušenějších kouzelníků. Jeho odvaha je neobyčejná a nikdo z vás mi určitě nebude odporovat, když si dovolím podotknout, že činy, které ho spojili s lordem Voldemortem, ho staví na naší stranu - má určitě velký důvod, větší, než kdokoli z vás, co tu jste, snažit se co nejvíce odporovat zlu," Harry cítil, že mu po tváři sjíždí kapky potu, které mu chladí jeho červenou rozpálenou tvář; tričko už měl úplně mokré. Zarazil se pohledem na Janksonovi, který se kolem sebe rozhorleně otáčel a hledal někoho, kdo by ho podpořil, ale nikdo se na něho ani nepodíval. "Tak tedy... .hrozně by mě zajímalo, co tady bude dělat," zpustil ironicky, "pokud vím, ještě nedávno jsme ho museli hlídat." Harrymu teď připadal nesnesitelně slizský a odporný jak obludně krčil obličej. "A to pořád platí - nemějte strach," promluvil absolutně nenuceně Brumbál, "Harry nemusí pro Řád dělat téměř nic," to Harryho však moc nepotěšilo, udělal by pro Řád cokoliv, "byl bych rád, kdyby na sebe dával pozor," teď se konečně oba střetnuli pohledem a Harrymu okamžitě projela žaludkem vlna nenávisti - rychle se zadíval zpátky na paní Weasleyovou, která se na něho povzbudivě usmívala, "a kdyby se, pokud by ovšem chtěl, nastěhoval do tohoto domu nebo by mohl být poblíž, aby se mohl včas dostavit na porady Fénixova řádu." "To myslíte vážně," vyjel zostra Jandson. "To myslím zcela vážně," potvrdil mu Brumbál, "chtěl bych vás upozornit, že Harry na to má právo i z pohledu, že zabere místo svého kmotra Síriuse Blacka... " Harry sebou škubnul. Tak na tomto místě sedával jeho kmotr, když se zúčastňoval porad protivoldemortovského odboje. Projel jím zvláštní bolestivý pocit. Jak dlouho ještě bude trvat, než se z jeho smrti alespoň částečně vzpamatuje? "... takže myslím, že toto máme vyřešeno a nikdo nemá žádné námitky," pronesl klidně Brumbál a Ben Jandson se ještě jednou marně rozhlédl po sále, ale nikdo nepromluvil ani slovo. "Myslím, že se můžeš posadit, Harry. Vítej ve Fénixově řádu!" zakončil slavnostně Brumbál a když si šel Harry sednout, ostatní členové v prvních řadách se postavili a jeden po druhém mu podávali ruku s přáním dlouhého zdraví. Harry byl radostí bez sebe. Je členem Fénixova řádu.