close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Na poradě Fénixova řádu (část 2)

21. listopadu 2010 v 17:36 |  Harry Potter a Dech jednorožce
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. "Zajímalo by mě," zpustil Ron, který konečně přečetl dopis také, "co mu na to Olivius napsal. "To mě taky," potvrdil Harry a začal hledat dál, nenašel však nic dalšího. Najednou se zarazil. Na spodku zásuvky ležela černá obálka, Harry by ji byl přehlédnul, jak splývala s mahagonovým dřevem, ale když ji vzal do rukou, zazářila na listu rudá pečeť s hadem.
   "Harry, od koho myslíš, že je?" spustil Ron, ale oběma bylo téměř jasné, kdo ten dopis poslal. "Když nad tím tak přemýšlím, tak by jsme se ho mohli zeptat," prohodil a podíval se na Rona. Okamžitě vyletěli bez jakéhokoli dalšího proslovu na chodbu, ale obraz s Oliviusem Blackem tu již nebyl. "Kde je! Kde je ten obraz, slyšíte?" křičeli sborově na zaraženou Hermionu a Ginny. "Paní Weasleyová tady byla a někam ho odnesla," spustila Hermiona, ale než se stačila na cokoli dalšího zeptat, Harry s Ronem se rozběhli nahoru a div při tom Ginny, která nestačila uhnout tak rychle jako Hermiona, nesrazili. Když vyběhli k přístěnku, který měla paní Weasleyová výklízet, nikdo tam nebyl. "U svatého Munga, kde zase je," rozčiloval se Ron v obličeji dokonale rudý a najednou sebou trhnul, "Harry! Mamka některé věci odnáší rovnou vyhodit. Co když si řekla, že by mohl být ten obraz nebezpečný?" "A co by nám mohl obraz ze starým Blackem udělat?" nechápal Harry a mezi tím už za nimi dorazila Hermiona s Ginny. "No, víš," spustil opatrně Ron, "třeba nic, ale pamatuješ, co ti nakukal ten proklatý Krátura? Třeba... třeba... ." "Třeba se bojí, že mě zase napálí jako nějakého blba, co?" zarazil ho vztekle. "Ale to ne, Harry," spustila Hermiona, která už byla částečně v obraze, "nemohl jsi přece zkontrolovat jestli mluví pravdu nebo ne, nejsi jediný koho by takhle nachytal," snažila se ho uklidnit. "No tak přece pojďte," spustila netrpělivě Ginny, "chceme snad mamku ještě zastihnout, ne?" S těmi slovy se rozběhla ze schodů a ostatní za ní. Dole už stál Lupin s Moodym.
   "Co se děje?" zeptal se Lupin a prohlížel si zadýchaného Harryho. "Musíme najít mamku, kde je?" skočila mu do řeči Ginny a začala běhat po salónku jako šílená. Harry si teď uvědomil, že Moody, který se dívá na Ginny zároveň svým kouzelnickým okem zkoumá jeho ruku, kterou křečovitě svírá již značně pomačkaný dopis. "Vy víte od koho to je, že?" spustil na něho nepříjemným hlasem, Moody jen slabě přikývl a Lupin sklouzl pohledem zpátky na Harryho. "Zajímalo by mě, jak jste se do té komory dostali," zeptal se ho. "Jednoduše, zaklínadlo alohomora jsme se učili už v prvním ročníku," odsekl mu kousavě Harry, "Nebo si snad myslíte, že už nezvládnu ani to?" "Ne, to si rozhodně nemyslíme," zavrtěl hlavou Lupin, tvářil se pochmurně a rozhodně vypadal strašlivě unaveně. Harry si uvědomil, že byl úplněk a tak včera v noci určitě zase prožil pernou dobu v podobě vlkodlaka. "Bylo by lepší Pottere, kdyby jste nám ten dopis dal," Moody ho teď pozoroval i svým obyčejným okem. "To ne!" bránil rozčíleně, "chceme najít paní Weasleyovou, kam dala ten obraz?" "Bude lepší, když ten obraz nenajdete," poznamenal chladně Moody. "Harry," Lupin se ztěžka nadechl, "musíš vědět, že je to pro tvoje bezpečí -." "PRO VAŠE BEZPEČÍ! BOJÍTE SE! MÁTE STRACH, ŽE TO POHNOJÍM, STEJNĚ JAKO JSEM TO ZBABRAL SE SÍRIUSEM! RADĚJI MĚ DÁTE BOKEM, ABYCH NEZAVINIL DALŠÍ SMRT!" zastavil se, aby se mohl nadechnout, ale nakonec si uvědomil, že se strátou dechu zmizela i jeho zloba. Moody stál teď nepohnutě, ale přece jen vypadal zaraženě, Ron se díval do země a Hermiona s Ginny se také jako by se měli každým okamžikem rozbrečet. Při pohledu na Lupina Harry zaváhal, jestli ho nemá přidržet, ale nevěděl jistě, jak by to Lupin přijal. Bylo mu teď dost mizerně. Řekl sice to, co si myslel po celé prázdniny, ale nějak z něho ta tíha neopadala. Teď k tomu všemu se ještě rozkřikl na nejlepšího Síriusova kamaráda. Harry věděl dobře, že není sám, komu chybí, ale pořád měl ten pocit, že nebýt jeho nerozvážnosti a přehnané důvěry, jeho kmotr by mohl být na živu. Jak dlouho to ještě bude trvat, jak dlouho to bude bolet?
   "To už musí skončit - musí," zamumlal si spíše pro sebe, ale v naprostém tichu, které nastalo po delší odmlce, byl jeho hlas slyšitelný dost dobře, aby slova pochytili všichni v salónu. Lupin, který se teď díval chvíli do země, na Harryho tázavě pohlédl a ten se snažil povzbudivě pousmát. Zjistil ale, že má obličej jako zkamenělý a proto na Lupina jen smířlivě pokýval hlavou. Otočil se a chystal se vyběhnout schody zpátky. "Ještě moment," zarazil ho chraplavým hlasem Moody, "ještě ten dopis." "Ten dopis si nechám," Harry byl naprosto rozhodnutý nevydat obálku ze svých rukou. "Jak jsem vám už říkal, bylo by lepší... " pokračoval neodbytně. "Ten dopis si nechám," přitlačil na hlase teď ještě pevnějším, který zjevně konečně přimněl Moodyho kapitulovat. Do salónu teď z kuchyně vběhl Bill, tvářil se značně rozrušeně. "Ahoj," prohodil roztržitě a bez jakéhokoli dalšího slova se vydal rázným krokem do schodů. "Kam jdeš Bille," volala za ním Ginny, ale odpovědi se nedočkala. "Harry, Rone, zlatíčka, potřebovala bych po svačině pomoci s tím přístěnkem," paní Weasleyová teď už stála za nimi s velkým tácem zaplněným obloženými chlebíčky. "Mami, ten obraz, kde je?" spustila Ginny a brala si při tom chlebíček. "Ginny, drahoušku - odnesla jsem ho pryč, už si s tím nelámej hlavu." "Kam jsi ho dala?" vyhrkl Ron, ale paní Weasleyová ho okamžitě sjela chladným pohledem, "o tom se teď nebudeme bavit, prostě je pryč - už ho nehledejte," podotkla. "A vůbec, proč vás tak zajímá nějaký obyčejný obraz?" "To není obyčejný obraz," Harrymu začínala docházet trpělivost, "je to Olivius Black - otec Síriuse a spojenec Voldemorta." Paní Weasleyová, Lupin, dokonce i Moody teď vypadali, jako spaření horkou vodou a Hermiona s Ginny vyděšeně vypískly. "Chlapče, co to plácáš," spustil s cukrovým hlasem Moody, ale paní Weasleyová začala naříkat. "Kdybych já hloupá na to nezapomněla - proč jenom jsem vás tam pustila," vzlykala hlasitě. "Ale Molly, dobře víte, že ty dveře byly celou dobu zamčené a nešly nijak otevřít," uklidňoval ji Lupin. "Co to má znamenat?" zpustil Ron a Hermiona ho doplnila: "Proč byly zamčené?" V tom zápalu otázek Harrym projel ostrý nepříjemný pocit. Kam se Bill tak hnal? Jistě, do Oliviusovi komnaty. Okamžitě se otočil a rozletěl se po schodech. Měl štěstí - nikdo si ho ani nevšimnul, protože Ron, Ginny a Hermiona se teď snažili zjistit co nejvíce o hlavní příčinně uzamčení dveří a ostatní dospělí se snažili z jejich záplav otázek nějak vykroutit.
   Harry se bleskurychle dostal do prvního patra a vběhl do místnosti, kde už stál Bill, který se opíral o stůl a pozoroval nějakou skleněnou kouli. Zpočátku si návštěvy ani nevšiml, ale když Harry začal hlasitě oddechovat, polekaně na něho pohlédl a snažil se kouli přikrýt kusem látky, která ležela na posteli. Nakonec k ní ani nedosáhnul a Harry už si stihnul věc prohlédnout a přistoupil až ke stolku, Bill to vzdal. "Ty se nedáš jen tak oklamat," nasadil teď rebelský úsměv, "já jsem to mamce říkal, že když se něčeho chytneš, jen tak už ti to nevezmou," při těch slovech sklouznul pohledem na černou obálku stále ještě v Harryho ruce. "Vždyť to je věštecká koule," pozoroval, jak se naplňuje běloučkým neprůhledným kouřem. "Máš pravdu, Harry," přikývl Bill, "není to ale jen tak obyčejná věštecká koule, kterou míváte ve škole. Tato měla kdysi, za vlády Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, jeden hlavní účel," odmlčel se a pozorovali, jak se uvnitř bílý dým mění v ostré zlatavé světlo. Harry však Billovi nedal šanci nedokončit jejich rozhovor. "Myslíš, že přes ni hovořil Olivius Black s Voldemortem?" Bill se na něho ale ani nepodíval. "Je to možné - nevím, ale spíš se domníváme, že mu tato rodina v některých - v této době dost zásadních věcech - pomáhala." "V jakých?" "Harry, jistě už víš, že dokonce přes ty strašlivé a kruté věci, které Pán zla vykonal, nebylo zrovna málo kouzelníků,kteří ho stejně obdivovali a i když neměli takovou odvahu se podílet na tom, co dělá, snažili se najít co nejvíce způsobů, jak by mu mohli vrátit moc, kdyby se s ním něco stalo. Byl totiž pro některé prospěcháře velmi dobrý zdroj financí." "Oni toho ještě využívali," zavrčel nenávistně Harry a Bill mu souhlasně přikývl. "Tuším, že dokonce někdo z jejich spolku, který si neoficiálně vytvořili, měl dar vidění a jakmile zjistili, jaká budoucnost díky Ty-víš-čí neopatrnosti na něho čeká." "Takže oni věděli co se stane?" přerušil ho, "proč s tím tedy nic neudělali?" "Pak už nechtěli. Spolek vznikl někdy ze začáku jeho teroru a když si téměř všichni z nich konečně uvědomili, že to, co dělá, je hlavně kvůli moci, že je schopen zabít každého, kdo se mu připlete do cesty, dostali strach. Naivně si mysleli, že se snaží jen vymítit kouzelníky s 'nečistou krví'." "Ale co se v té kouli snažíš najít?" spustil Harry po delší odmlce. "Jen si kontroluji, jestli se tu čistě náhodou někdo nedomlouval s někým zvenčí." "Odsud?" vyjekl Harry, "jakože by se sem dostal někdo z domu? Vždyť tu je každý z Řádu." "Ano, ale přece jen tu je vlastně nepřítel," koule se teď začala zbarvovat světle modrou barvou. "Koho myslíš?" byl nanejvíš překvapený a snažil se vybavit si teď všechny lidi, které tu někdy viděl, ale jen marně si dokázal představit někoho z nich, že by napomáhal Voldemortovi. Najednou mu hlavou problesklo jedno jméno. "Snape," vyhrkl. Jistě že to byl Snape, byl přeci předtím jedním ze smrtijedů. "Ne, profesor Snape to určitě nebyl," odporoval Bill. "Proč by nemohl být?" "Protože tady nahoře nikdy nebyl a vím to určitě. Nikdy nezůstával v tomto domě sám a setrvával tu jen po tak dlouhou dobu, jak bylo třeba," vysvětloval trpělivě a Harry uznal, že má pravdu a zadumaně se zadíval na pomalu černající kouli. "A co třeba Krátura?" Harry si Billa nejprve změřil pohledem, aby zjistil, jestli se neusmívá, ale nejstarší Weasley se tvářil naprosto vážně; na okamžik se znova zadumal. Krátura je sice už hodně starý, ale po tom, co se stalo dole v salónu, je nanejvíš jasné, že by klidně mohl být Voldemortovým pomocníkem, už jenom z přání obrazu paní Blackové, kterou rozhodně netěší, že si Fénixův Řád zřídil ústřednu přímo v jejím domě... 
   "Tak co, je to dost možné, ne?" vytrhl ho ze zamyšlení Bill. "Jo, asi máš pravdu," přikývl mu, " Bille, víš jak jsem se včera večer dole do něho v salónku pustil... " "Myslíš, jak se potom do tebe neprávem pustili?" přerušil ho Bill a Harry se zarazil. Netušil, že v tomto ohledu, jak Kráturovi ublížil, se ho někdo zastával. "Proč si myslíš, že to bylo neprávem?" zeptal se. "No, všichni ostatní si totiž myslí, že jsi to udělal ze vzteku, aby sis na něm prostě vybil zlost za to, že ti lhal a nebo, že jsi se chtěl vyrovnávat Síriusovi a nahradit teď té potvoře štědré kopance, které už od jeho zabití nedostával." "Ale to není pravda," vyštěkl vztekle Harry. Ani si neuvědomil, že s ním rozhovor o kmotrovi nic nedělá. "Já jsem jen... " "Ale já," přerušil ho silným hlasem, "jsem tušil, že to tak nebude. Měl jsem takové neblahé tušení, že Krátura tě úmyslně vyprovokoval." "Je možné, aby se mnou přes Kráturu mluvil Voldemort?" vyhrkl Harry konečně to, co chtěl doopravdy říct, ale Bill vypadal polekaně. V očích mu zablýsklo - spíš úzkostně než zlostí - a celý zbledl, Harry nevěděl, jestli při vyslovení Voldemortova jména, nebo kvůli jeho otázce. "P-proč se na to ptáš," úplně přestal sledovat kouli a pronikavě si Harryho prohlížel. "Já si myslím... myslím... že to byl Voldemortův hlas, kterým na mě mluvil... Kráturův nebyl určitě... a k tomu... mluvil ke mně rozhodně jinak... snažil se zjistit, kde je." "U svatého Munga, Harry, proč jsi to hned neřekl někomu z Řádu?" do Billovy bílé barvy v obličeji se teď připletla i zelená a spolu začaly splívat s odporně zaprášenou a zplýsněnou zdí v komůrce.
   "Kdyby se mě totiž někdo ráčil vyslechnout, dávno by jste to už věděli," ucedil mu rozvztekaně. "No... asi máš pravdu, promiň. Naštěstí dnes přijede pan Brumbál, takže není nic ztraceno. Je dobře, že jsi mi to řekl. ALE NE... " Harry sebou leknutím škubnul a zadíval se do koule, která se zbarvila do černa a nebylo skrz ní nic vidět. "Co to znamená?" zeptal se. "Rozhodně nic dobrého. To je důkaz, že tu už opravdu někdo byl a snažil se spojit s Voldemortem." "Takže Krátura mu tedy pomáhá," zaťal vzteky ruce až mu zbělely. "Ano, nejhorší na tom ale je, že nevíme, kdy tu byl naposledy, takže je tu i možnost, že Ty-víš-kdo zná polohu Řádu." "Tak já se na to půjdu toho skřeta zeptat," otočil se Harry, "a pěkně si to s ním vyřídím." "Ne Harry, to nesmíš!" vykřikl Bill a v obličeji byl opravdu vyděšený. "Ale proč?" byl dokonale překvapený a zmatený, ale odpověď už nezastihl, protože do komůrky vběhl Lupin s Moodym. Paní Weasleyová tu byla také, ale stála na chodbičce, protože se už do malé místnůstky nevešla. "Co tu děláš Harry," volala pronikavým hlasem, "Bille, doufám, že jsi mu tady nic nevyprávěl." "Neměj strachy mami. Pojďte se na něco podívat," zařekl naschvál rozhovor. "Harry, bylo by lepší, kdybys sešel zpátky za ostatními, ještě si spolu promluvíme," prohodil Lupin, ale pozoroval při tom se zájmem kouli, ve které se teď mísily obrovské černé mraky a sem tam v ní zablýsklo. Harry ustoupil na chodbičku a paní Weasleyová se mu právě snažila něco říct, když si všimla zčernalé věci na stole a vrthla do komůrky za ostatními.
   Harry tam chvíli stál přesvědčený, že snad ještě něco málo zaslechne, ale když dlouhou doby slyšel jen vzrušené výkřiky paní Weasleyvé a tiché pošeptávání Lupina, Moodyho a Billa, marně se snažil zaregistrovat jakékoliv další slovo a tak se vydal za Ronem, Hermionou a Ginny. Najednou o něco zakopnul a okamžitě si uvědomil, že je to kniha, kterou si odložil bokem. Nejprve se tedy stavil ve svém a Ronově pokoji, aby tam uložil knihu a černou obálku pod matraci své postele. Neměl teď náladu přečíst si Voldemortův dopis a k tomu, nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že ještě není ta pravá chvíle obálku otevřít, jako by mu to mělo ublížit. Konečně sešel dolů. "Tak co, Harry, byl jsi v Oliviusově pracovně?" vyhrkl Ron dychtivě a ukazoval při tom Harrymu na tác s chlebíčky, "nám se tu o jeho obraze nepodařilo nic zjistit," zašklebil se zklamaně, "mamka ho asi vynesla z domu." "Byl," přikývl. "No a co teda?" spustila Ginny; všichni tři ho teď napjatě pozorovali, jako by se dívali na nějaký zajímavý film. "Byl tam Bill a...." na okamžik se zamyslel, jestli jim to má povědět, "... našel tam věšteckou kouli, podle které se odsud někdo snažil spojit s Voldemortem." Všichni sebou poděšeně trhli. "Ale kdo by se mohl snažit s pojit se s Ním?" vyhrkla Hermiona. "Krátura," vydechl Harry a vzal si obložený chlebíček, aby se nemusel dívat, jak Hermiona mění svoji barvu ze zdravě růžové do smrtelně bílé. "Už toho mám dost!" vyštěkla ostře. "Proč mu nedáte konečně pokoj?" "Nechci se s tebou hádat, Hermiono," sám sebe překvapoval, jak moc ho nechává Hermionin vztek a křik klidným. "Řekl to i Bill, takže zjevně nejsem jediný, kdo ho má za podezřelého." "Ale proč by se měl nějaký ubohý, starý a nemocný domácí skřítek starat o Ty-víš-koho?" trochu se uklidnila. "Třeba, protože se chtěl pomstít Síriusovi," namítl Ron. "Nebo Fénixovu řádu," podotkla Ginny. "Podle Billa Krátura plní hlavně rozkazy paní Blackové, která zrovna není nadšená, že ve svém domě má sídlo protivoldemortovský odboj; myslím si ale, že je tak zkažený, že v tom bude určitě i pomsta kvůli Síriusovi." Hermiona se viditelně vzdala; na jejího chráněnce bylo moc obvinění na to, aby to nebyla skutečně pravda. "Harry, co to bylo za obálku, co jsi držel v ruce?" snažila se stáhnou rozhovor jiným směrem. "To mi nikdo zatím neřekl, ale myslím si, že je to dopis od Voldemorta," podotkl nenuceně a trochu pobaveně přejížděl pohledem po obličejích Rona, Hermiony a Ginny, které začaly nabírat nemocnou sinavě bílou barvu. "A c-co... co se v něm... stálo," zeptal se opatrně Ron, jako by se bál, že až to Harry vysloví, mohlo by ho to při neopatrnosti třeba zabít. "Nevím, zatím jsem ho nečetl," prohodil stručně. "To je dobře, Harry, asi by jsi ho měl vrátit Moodymu a ostatním, když ho chtějí," radila mu Hermiona, ale to Harryho rozhodně nepotěšilo. "To jako myslíš vážně, Hermiono?" vyštěkl Ron, "ať si ho Harry pěkně nechá." "Přesně tak, nedávej jim ho, Harry," zastávala se Ginny. "Ale co když je tam něco důležitého?" vytrvale se bránila. "Tak jim to prostě řeknu, ale až ten dopis otevřu, mám teď nějaký divný pocit, jako bych měl na něco počkat a zatím ho neotevírat," zakončil Harry a Hermiona už víc nepromluvila. Po jídle zůstali v příjmacím salónu a čekali, až se paní Weasleyová, Bill, Lupin a Moody vrátí. Harrymu to připadalo jako celá věčnost, než konečně sestoupili dolů; netvářili se zrovna spokojeně, takže bylo nanejvíš jasné, že měl Bill pravdu.
   Beze slova se otočil směrem ke kuchyni s Moodym v patách, paní Weasleyová tak tak srozumitelně zabručela, že dnes už toho podělali dost a že si tedy mají jít odpočinout, protože už tu tolik práce opravdu není a ještě budou mít spoustu času dodělat to. "Skvělá práce, zlatíčka," hlesla tak tichým a smutným hlasem, až to Harryho, Rona, Hermionu i Ginny vyděsilo. Vypadalo to, že se paní Weasleyová, která si to namířila zpátky nahoru, ale tentokrát směrem ke svému pokoji, snaží stůj co stůj zastavit slzy. Když už jim zmizela její sklíčená únavou shrbená postava z dohledu, zaslechli ještě hlasité zavzlykání a potom nastalo mrtvolné ticho, při kterém si však Lupin Harryho jakoby lítostně prohlížel. "Ehm... ehm... " odkašlal si a Harrymu to nápadně připomínalo Umbridgeovou. "Chtěl jsem se ti jenom omluvit, Harry," vychrlil ze sebe, jako by to chtěl mít konečně za sebou. "Já... víš já... nevěděl jsem... myslel jsem... " Opravdu nevěděl, kde má začít, "já - opravdu ti věřím a moc dobře vím, že nejsi ani lhář ani žádný darebák, i když hodně kouzelníků bys o tom lehce přesvědčil prazvláštními situacemi a problémy, do kterých se dostáváš," Harry k tomu chtěl něco poznamenat, ale Lupin ho včasně zarazil zdvihnutím ruky. Uvědomil si, jak moc se mu třepe. "Samozřejmě ti, kdo tě líp znají, moc dobře ví, že za to nemůžeš. Prostě jsem si ale myslel, že ten vztek, který určitě cítíš k tomu domácímu skřítkovi, si chceš na něm prostě vybít, že ho chceš potrestat..." "Ale to není pravda," přerušil ho stejně Harry, "i když by si to zasloužil jako nikdo jiný... " "Teď už to moc dobře vím, Harry," vzal si znova slovo Lupin, "a omlouvám se moc, že jsem vůbec zapochyboval, nechtěl jsem... " zarazil se a otočil se k němu zády; Harryho to vyděsilo. "Jsi v pořádku Lupine?" uchopil ho za rameno. "Nic mi není," snažil se uklidnit svůj roztřesený hlas. Nakonec se rozešel ke kuchyni. "Co to mělo znamenat?" vyptával se rozpačitě Ron. "Já nevím," pokrčil ramenem, ale doopravdy měl nějaké tušení, jen si ho nechával pro sebe. Zdálo se mu, že si právě v Lupinovi našel ještě lepšího přítele, než mu byl dřív.

Po zbytek dopoledne se Harry, Hermiona, Ron i Ginny uchýlili do Harryho a Ronova pokoje. Ron se s Harrym snažil hrát kouzelnické šachy, jenomže nikdo z nich se nesoustředil na hru a tak po každých deseti minutách jednou vyhrál Ron a podruhé Harry vždy úplně stejným způsobem, jako v předešlé hře; rozhodně to byla nejtišší zábava, jakou kdy s Ronem podnikli. Hermiona si četla obrovskou knihu Úplná historie domácích skřítků od dob těžko pamatovatelných, ale když ji Harry chvíli pořádně pozoroval, zjistil, že za celé dvě hodiny neotočila ani jednu stránku a dívá se nepřítomně někam doprostřed knihy. Ginny chodila nervózně po pokoji a neustále si pořád dokola brblala nějakou frázi z hodiny přeměňování. Harry se rozhodl, že se pokusí navodit nějakou přijatelnější náladu, protože moc dobře věděl, proč je v pokoji ticho jako po vánici - kromě okolností, které nastali otevřením Oliviusove pracovny se blížila porada Fénixova řádu a Harry se jí měl jako jediný zúčastnit. "Kde je vlastně Fred s Georgem?" prolomil konečně ticho; Hermiona se probrala z tranzu, Ginny spokojeně zazářili oči a vyskočila si hbitě na postel a Ron konečně promluvil. "Odešli už brzo ráno, ještě před taťkou, proto jsme je nepotkali ani na snídani," hlas mu chraptil, jak dlouho nemluvil a po každém slově si snažil odkašlat. "Vůbec jsem si to neuvědomil," připustil Harry a snažil se přemýšlet na co se zeptá, až jim dojdou slova k tomuto tématu, kdyby Ron, Ginny nebo Hermiona neměli zájem dál se bavit, protože už se mu nechtělo mlčet. "Šli se prý podívat, jak pokračují jejich práce na těch blbinkách, co loni nabízeli ubohým prvňáčkům," zpustila znechuceně Hermiona. "No aby se nezbláznili ti prváčci," ucedil nevrle Ron, "však je nikdo nenutil, aby jim dělali ochutnávače." "Odkud to vlastně víš?" Harry si rozhodně nepřál, aby došlo k roztržce. "Ehm... no, já... byla jsem prostě dřív vzhůru, tak jsem je potkala," zakoktala se rozpačitě. "Jo," zpustil zdlouhavým ironickým tónem Ron, "nespavost?" "To není tvoje věc," osopila se na něho rozmrzele. "To máš pravdu," ušklíbl se nevesele.
   PRÁSK. Celý pokoj zaplnil hustý světlý dým. "Jo paráda, stojím na pevné zemi George a co ty?" "Já taky v pohodě, Frede." "AU!" zařval odněkud Ron, "George, ty hňupe, přestaň se konečně ohánět." "No tak promiň, bratříčku," snažil se ho uklidnit, ale Ron bolestně kňučel a klel. Harry natáhl ruce dopředu, aby nahmatal alespoň někoho z dvojčat. "JAU!" ozval se pro změnu Fred, "kdo to u všech legrácek byl. Varuju tě Rone, jestli jsi mě do toho oka píchnul ty, nechám na tobě vyzkoušet měniče!" "Já jsem to nebyl!" bránil se Ron, "a nic na mě zkoušet nebudete." "Promiň, Frede," omluvil se Harry, "ale já nevím kde vůbec jste?" "Jenom zůstaň na místě, dokud se kouř nevypaří." "Silně pochybuju," ozvala se Hermiona, "že má takhle to přemysťování vypadat." "Co to plácáš Hermiono," ozval se George, "vždyť to bylo naše zatím nejlepší přemístění." "Georgi!" zařvala Ginny, "přestaň mě laskavě tahat za ruku." "Jé, promiň Ginny, já myslel, že je to klika." Ozval se hlasitý smích a Harry už se také neudržel a vyprskl. Trvalo ještě neskutečně dlouho než se dým vytratil alespoň částečně tak, aby šli rozpoznat obrysy nejbližších osob, ale vypadalo to, že mizí rychleji. 

"Tak si myslím, Frede, že jsme tam těch listů z dýmovníku dali moc." "Neříkejte, že to byl další z vašich pokusů," vyjela na ně zostra Hermiona. "Jo - docela dobrý ne?" pronesli svorně, "podívejte" a ukázali při tom na dva malé váčky, které jim visely na krku. "Tohle je pro tajuplné přemístění," vysvětloval Fred a George horlivě přikyvoval, "když chcete, aby váše přemístění někam vzbudilo obdiv a dojem, dáte si prostě na krk tenhle amulet a on vypustí na chvíli dým." Hermiona ale viditelně nebyla nadšená jako obě dvojčata a bez jakýchkoliv dalších poznámek si s Ginny prohodila jen pohrdavý úšklebek. Zdálo se ale, že Ginny je z jejich nového výrobku stejně nadšená; hned, jak se Hermiona posadila zpátky na židli a znova se schovala za svoji knihu; tentokrát to vypadalo, že ji opravdu vnímá; nejmladší Weasleyová po Fredově amuletu okamžitě chňapla, ale ten byl rychlejší a ucukl rukou k sobě. "Moment, moment, tyhle věcičky ještě nejsou ani v prodeji," začal všelijak culit a nanejvíš vážně krčit obličej. "Nemyslete si, že by jsme byli lotři a naše nejlepší výrobky bychom vám prodávali," doplnil ho rychle George a věšel si váček zpátky na krk. "Jenom vám chceme dát prvotřídní kvalitu," doplňovali se, "nemá smysl vám dávat nedodělané věci." "Jako by z vás najednou mluvila odpovědnost, kterou nemáte," ozvala se z poza knížky jedovatě Hermiona, ale dvojčata jako by ji neslyšela.
   "VEČEŘE!" ozval se ostrý hlasitý křik paní Weasleyové, "VŠICHNI DOLŮ!" "Není to nějak brzy?" divil se Ron. "Ale Ronánku," zpustil na něho Fred cukrouškovským hlasem, kterým chtěl zřejmě napodobit paní Weasleyovou, "náš loňský pan prefektík by měl přece vědět, že když jsou porady Řádu, bývají večeře dříve, milánku." George s Fredem byli v momentě smíchy bez sebe. "Zmlkněte!" vyjel na ně ostře Ron, "úplně jsem na to zapomněl." "Já taky," přikývl Harry, "naštěstí," zamumlal si pro sebe, aby ho nikdo neslyšel. "Tak pojďte, mám už docela hlad," Ron doslova vyběhl z pokoje, jako by se chtěl vytratit dvojčatům, kteří se teď svíjeli smíchy na zemi, všemožně se překřikovali a prskali, takže jim nebylo vůbec nic rozumět. Harry se vydal okamžitě za Ronem s polu s Ginny v patách; také Hermiona okamžitě odložila knížku a pustila se za nimi. V kuchyni byli jen paní Weasleyová, Lupin a Moody. "Ahoj Harry, zlatíčko, pojďte si sednout," vyzvala je okamžitě paní Weasleyová. Harry s Ronem se posadili naproti Lupinovi a Moodymu a Harry napjatě pozoroval Lupina v očekávání, že se na něho podívá. Ale Lupin si dál důležitě prohlížel nějaký lístek, na kterém byly napsány jen asi tři slova, co Harry zpozoroval. Najednou si uvědomil, že ho Moody vážně propichuje svým kouzelnickým okem. "Tak co jsi se dočetl v tom dopise, Harry," zeptal se ho po chvíli a téměř okamžitě se na ně stočily pohledy všech přítomných. "Já... nic," Harry se o tom nechtěl bavit; do žaludku se mu dostala znova ta podivná tíseň, která se teď mísila s obrovskou nervozitou. Když si podával máslový ležák, uvědomil si, že se mu třesou ruce; nemohl v nich láhev pomalu udržet. "Neměj strach, na poradě tě nikdo neukousne, mají mnoho dalších starostí," Moody sice změnil téma rozhovoru, ale jednal s ním teď přísným, téměř až nepříjemně chladným a odměřeným hlasem. Dlouho seděli bez jediného slova. PRÁSK. "U svatého Munga!" vykřikla paní Weasleyová, "já se z vás asi zblázním! Jak je to dlouho, co jste se poprvé mohli přenášet a ještě pořád vás to nepřešlo?" Byla teď rudá zlostí. "Frede, George, co to je proboha za dým?" "Nemáme tušení mami," spustili společně dvojčata a Fred na Harryho lišácky mrkl a vesele se zašklebil. "No... dobře... tak si konečně sedněte," zadrmolila zmateně, mávla hůlkou a talíře s jídlem přelétly z kuchyňské linky na stůl. Všichni se pustili s chutí do jídla, jen Harry nějak neměl hlad. Nevěděl proč, ale neměl z dnešní porady zrovna nejlepší pocit. Netěšila ho ani představa, že potká mnoho skvělých kouzelníků, kteří se snaží chránit jak kouzelnický svět, tak svět mudlů, stejně jako ho nepovzbudila Brumbálova přítomnost. Jako by jeho myšlenky začaly bloudit po místnosti a zhmotnily se. "Tak co, Harry, jak se těšíš na dnešní poradu Řádu?" spustil George, ale viditelně ho chtěl jen poškádlit. "Hm... ." Pokýval nepřesvědčivě. "Dejte mu alespoň nachvíli pokoj," okřikla je Hermiona. "No dobře, dobře," uklidňoval ji Fred, který ale potlačoval smích. "A ne, že vás zase napadne odposlouchávat, co se bude na té schůzi projednávat," kárala je paní Weasleyová. "Neboj mami, nemusíš mít strach," uklidňoval ji Fred, "on nám to Harry stejně všechno řekne." Paní Weasleyová se zatvářila nanejvíš vážně, ale nic neodpověděla. "Jo, Harry, hlavně se tam snaž zůstat co nejdéle, ať víš co nejvíc," radil mu horlivě George, ale Harrymu šly jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Polila ho horkost a nohy mu ztěžkly, takovou nervozitu nepocítil ani při zkouškách NKÚ. Naposledy snad před disciplinární komisí. Lupin už konečně dozkoumal už naprosto zmačkaný kouzek papírku a pohlédl na Harryho před sebe. Ten měl dojem, jako by Lupin právě dokončil boj s nějakou vnitřní silou a vrátil se do kuchyně teprve nyní.    
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama