close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Na poradě Fénixova řádu (část 1)

21. listopadu 2010 v 17:34 |  Harry Potter a Dech jednorožce
Na poradě Fénixova řádu

 "Jsem nanejvíš zklamaný, Harry - jsi zrádce," prskal nepříčetně Sírius. "To ne," Harry byl pevně rozhodnutý neodolat Voldemortovým bludům. Byl si téměř jistý, že to opravdu není jeho kmotr - Sírius by tak nikdy nemluvil - měl mě rád. Snažil se ujistit. "Tak mi alespoň pověz, co dělá Klofan," přerušil proud jeho myšlenek ledově klidným hlasem a Harryho polila horkost. O Klofanovi Voldemort určitě neví. Začínal pochybovat. "Má - má se docela dobře," vykoktal opatrně. "Jak moc dobře, Harry - jestli si ho vážíš tak, jako mě, tak... ." Nedomluvil. "TO NE, SÍRIUSI - JÁ SI TĚ VÁŽIL NEJVÍC ZE VŠECH," zlomil se mu hlas, "mám tě rád," špitl, ale v kmotrových očích se zlostně zablýsklo a ozval se nechutný sýpavý smích - Harry se otřesl odporem. Voldemort si s ním pohrává. Jak se odtud mám dostat? Jak to Snape říkal? Vůbec nic si nepamatuju. Ať to skončí... ať to skončí... chci se vzbudit... vzbudit. Začal se pekelně soustředit, ale nemělo to smysl. "Copak, snad mě nechceš opustit?" hlas ještě víc zesílil. Harry se snažil najít hůlku, ale stejně jako předtím ji nenašel. Jak je to možné? Ten sen je tak reálný, musím tu mít hůlku. "Accio hůlka!" zařval z plných plic, ale místo toho Voldemort vyprskl smíchy. "Snad se nechceš ve snu dokřičet hůlky, Harry - opravdu jsi tak hloupý?" Harry měl dojem, že se za chvíli smíchy zalkne. "Ve snu musíš mít představivost - to tě tvůj ochránce, Brumbál, nenaučil? To je ale chyba! Chyba, za kterou můžeš jednou zaplatit životem!" poslední větu rozezleně zařval a přestal se smát. Harry se zapřemýšlel. Chci tu hůlku... chci svoji hůlku... HNED, vytrvale si v duchu opakoval. Pak ucítil, že ho něco tíží v kapse jeho hábitu a vytáhl z to, co potřeboval. "Pochopil jsi rychle," zavrčel Voldemort a nenávistně si ho měřil, "možná jsem tě v posledních pěti letech opravdu dost podcenil - stejně jako tehdy před šesnácti lety," mluvil jako by pro sebe. "Ale věř mi, že tentokrát se nepřepočítám." Harry proti němu vztáhnul hůlku, což ve Voldemortovi vyvolalo další zával toho nesnesitelného, uši drápajícího smíchu. "Jsme přece ve snu - ach bože - tady se nemůže nic stát, kromě jediné věci," při těch slovech se Harrymu podíval přímo do očí. Harry v nich spatřil obrovskou krutost a nenávist, která by dokázala pohřbít celý svět. Byla v podobě hustého černého mraku rozsévajícího v jeho nitru bezmocnost a tu úzkost, kterou pociťoval od Voldemortova znovupovstání. Nestihl ani uhnout pohledem, když se ozvala jeho jizva. Měl dojem, že se mu hlava rozletí vedví - začal si rvát vlasy bolestí. Proč ta bolest pokaždé tak sílí? Jaktože může Voldemort svůj vztek přenést do mé jizvy a já ne? Určitě to musí jít. Bolest najednou povolila. Konečně od něho mohl odtáhnout svůj pohled. "Ne - máš se ještě hodně co učit," odfrkl si pohrdavě Voldemort, "ale jestli tě bude učit ten starý blázen - nebudeš nic." "Brumbál mě naučí tolik, kolik bude třeba!" vzchopil se Harry, "je to největší kouzelník na světě!" "NEJVĚTŠÍ KOUZELNÍK NA SVĚTĚ JSEM JÁ!" Voldemort byl teď samou zlostí bez sebe. V obličeji zrudnul a oči měl v jednom ohni. "TAK JAK TO, ŽE SE BRUMBÁLA BOJÍŠ?" vyštěkl na něho. Vrahova reakce mu byla ukradená, věděl, že má pravdu. Voldemort se bál vejít do Bradavic - bál se Brumbála. Oba se teď navzájem měřily pohledy, jako by se chystali na zápas, ale věděli dobře, že alespoň v tomto snu to není možné. Harry toho litoval, chtěl už se s Pánem zla konečně utkat... chtěl to mít za sebou. Buď já nebo on. Voldemort teď vypadal, že v sobě dusí zlost a zároveň se snaží přemýšlet. "Však se zase setkáme a já tě přesvědčím, kdo má pravdu," ulevil si. "To jistě," procedil Harry skrz zuby a stále držel pevně hůlku směrem k němu. Náhle pocítil, jak ho světlo, které se mezi tím začalo pomalu vlévat do místnosti, zase začalo chladit, ale stále se upřeně díval na Voldemorta, který byl přes zlatavou clonu sotva vidět. "Tak brzy!" stihl na Harryho ještě křiknout a smál se svým mrtvolným hlasem.
   To už ale světlo Harryho neslo někam nahoru. Na okamžik měl dojem, že se tu bude točit pořád dokola, bylo to nekonečné. Slyšel jen nějaké jemné šumění a praskání, ale neviděl nic. Pak prudce zavřel oči, jak ho záblesk oslepil a když je znova otevřel, zjistil, že leží ve své posteli a sklání se nad ním Ron. "Jsi v pořádku Harry?" zeptal se starostlivě. Harry si mezi tím uvědomil, že už je ráno a z okna na něho praží sluníčko. "Jsem," zamumlal. "Já jenom, že jsi tu vykřikoval Brumbálovo jméno, tak mě napadlo... " odmlčel se a čekal, až se rozpovídá sám. "Co?" divil se místo toho. "No jo," přikývl, "tak mě napadlo, že jsi mluvil...... Ty-víš-s-kým," vydechl když mu Harry neodpověděl ani mu nijak nedal najevo správnost jeho domněnky. Harry se na Rona podíval - byl už převlečený, takže volat ze spaní jsem mohl až teď. Pohlédl na svoje ruce a v duchu začal přemítat, jestli to byl jen obyčejný špatný sen, nebo se bavil s opravdovým Voldemortem, který se mu už naučil vstupovat do hlavy jak se mu zachce. Pocítil vztek sám na sebe, když si uvědomil, že už dávno mohl umět nitrobranu.
   "Ano - mluvil jsem s ním," podotkl a Ron zblednul. "J-já... myslel jsem... jako, že... a co říkal?" "Že až se se mnou potká tak mě zabije," prohodil nepohnutě, ale srdce mu přesto poskočilo až někde do krku a celý se, při myšlence opětovného setkání, zachvěl. S Ronem Harryho slova začala dělat neuvěřitelné věci. Zbledl tak smrtelně, že vyděsil i Harryho, který byl na tuto barvu pleti, objevující se často v jeho přítomnosti, zvyklý. Ron se doslova skácel na postel a Harry mu udělal místo. "Jsi v pořádku, Rone?" "Jo, já jen - měl bys to někomu říct," prohodil mdle. "Ale komu?" vyprskl Harry, "kdo s tím co udělá?" "Třeba Brumbálovi," prohodil stručně. "Ten má dost práce i beze mě," byl teď rozmrzelý, nechtěl Ronovi vysvětlovat, že to byl právě Brumbál, který ho loni ke konci školního roku ujišťoval, že setkání s Vodemortem ho určitě nemine. Bez jediného slova se zvednul z postele, nasadil si brýle a prohrábl si rozčepýřené vlasy. "Brumbál nám ale řekl, že... " při těch slovech se k němu Harry znovu otočil, ale Ron zmlkl. "Co?" projela ním vlna vzteku. Zase něco za mými zády. Pozoroval teď vztekle Rona, který se snažil někde navázat. Neustále otvíral a zavíral ústa, jako kdyby nemohl nabrat dech a bezmocně začal lomit rukama. "Prostě... máme ti být oporou," vydechl. Harry víc přemýšlel, jak dlouho mu trvalo vymyslet těch pár slov, než jejich význam, který mu stejně nepřipadal nijak důležitý. "Má tě rád, Harry," zakončil Ron zřejmě neschopen dál pokračovat ve svém projevu. Harry jen něco neznatelného zahuhlal, sám ani nevěděl, co to z něj vypadlo. "Na začátku prázdnin přišel a řekl nám, že toho teď na tebe bude moc, a že ti máme všelijak vyhovět," chtěl to zakončit, " ani jsem tomu nerozumněl, ale vím, že vypadal dost mizerně," poznamenal ještě a uhnul Harryho pohledu. Jako s malým děckem - pomyslel si - Sírius by se mnou takhle určitě nejednal.     
   Do pokoje vešla Hermiona. Byla už učesaná a upravená, takže bylo jasné, že už je vzhůru delší dobu. "Dobré ráno," měla nad míru dobrou náladu. "Dobré ráno," pronesl Harry s Ronem sborově a Hermiona se usmála. "Paní Weasleyová vzkazuje, že už můžete jít klidně na snídani," prohodila spokojeně, "jak jste se vyspali?" "Dobře," zalhal Harry a nevšímal si dál Ronova pohledu, "půjdem?" Vyšli z pokoje a dali se dolů po schodech. Harry si teď prohlížel malé chodbičky a přístěnky. Uvědomil si, že vlastně nezná celý dům, jen několik pokojů, půdu a celý spodek domu, ale v malých zaprášených, pavučinami pokrytých chodbách ještě nebyl. Jako kdyby Ron četl jeho myšlenky. "Jak tady mohlo bydlet jen těch pár lidí," pronesl, "vždyť by se do tohohle domu vešla přinejmenším celá nebelvírská kolej." "To máš pravdu," souhlasně přikývla Hermiona, "a teď si ještě představ, jak tu jen Krátura musel otročit," povzdechla si. "Dej mi už s tím skrčkem pokoj," zavrčel Ron, ale slyšel to jen Harry. Když vešli do kuchyně, paní Weasleyová už stavěla talíř s tousty a marmeládou na stůl, kolem něhož seděl jen pan Weasley a Ginny, která měla viditelně nejlepší náladu od doby, co se sem Harry dostal. "Ahoj," zahuhlala s plnou pusou, až jí od ní prskaly drobky. Pan Weasley na okamžik odsunul Denního věštce, aby si prohlídnul příchozí, pokýval pozdravně hlavou, usrkl si máslového ležáku a opět se skryl za noviny, nevšímaje si ničeho dalšího. "Jdete akorát," prohodila paní Weasleyová, viditelně také veselejší, "posaďte se a pusťte se do toho," usmála se. Harry byl v rozpacích, ještě do včerejšího večera se každý hádal, brečel nebo se díval neustále do země, a dnes jsou všichni normální. Sedl si s Ronem naproti Hermioně a Ginny, která se teď začala usmívat a zuby měla červené od marmelády. Pustili se tedy do jídla a vesele při tom rozmlouvali. Nakonec pan Weasley odešel do práce, aby mohl být večer doma dřív, a ostatní se vydali za paní Weasleyovou, která už pro ně měla připravenou práci.
   "Tak," začala velitelsky, "Harry s Ronem by mohli začít v prvním patře v té malé komůrce napravo - tady máte postřik na běhlice," při těch slovech jim podávala dva zelené rozprašovače, "určitě tam budou. Jo, a myslím, že jsem tam zahlédla i ohňáky - moc by mě zajímalo, jak se sem mohli dostat, na ty platí chlad - takže bude stačit, když použijete nějaké jednoduché ledové kouzlo. Myslím," svraštila obličej od přemýšlení a prsty si obřela a kulatější bradu, "že třeba...'mrazící paprsek' je dobré. Ginny s Hermionou by se mohly postarat o chodbičku - ať to máme rychleji. Hlavně pozor na tyhle pavouky, pěkně koušou..." "Ééé... .neměl bych raději počkat až tu chodbičku udělají?" otřásl se Ron, ale paní Weasleyová ho zjevně neslyšela a podávala Hermioně bílou krabičku. "...tady máte pro jistotu mast proti kousnutí. Tak, bando, dejte se do toho," spráskla ruce, "kdyby něco, já budu ve druhém patře vyklízet ten obrovský přístěnek. Až to budete mít, přijďte," otočila se na podpadku a neobyčejně zrychleným krokem se pustila do schodů.
   Harry s Ronem se začali prodírat pavučinami v chodbičce k velkým, už od pohledu prohnilým, dveřím. "Ech, není to náhodou vaše práce, Hermiono?" odfrkl si Ron a křečovitě se posouval vpřed za Harrym, který je odstraňoval namotáváním na klacek. "Ale prosím tě, Rone, to zvládneš," usmívala se vesele a Ginny vedle ní se na něj začala posměšně šklebit. Když se konečně probojovali ke dveřím, zjistili, že jsou zamčené. "Alohomora," pronesl Harry a zámek povolil. "Zajímalo by mě, proč byly zamčené," pronesl, když vcházel do malinké tmavé komůrky, "Lumos." Z jeho hůlky vytrysklo světlo a místnůstka teď vypadala ještě menší než předtím. "Jo - ani jsem nečekal, že to tu bude tak malé," povzdechl si Ron. "Kdo myslíš, že tu býval?" "Nevím, ale ven moc nevylézal," odvětil mu, když si posvítil na malou dřevěnou postel. Na pracovním stolku - spolu s knihovnou to byl asi největší nábytek - rozžehnul v lampě světlo. Teď až bylo pořádně vidět, jak Harry nebyl od pravdy daleko. Místnůstka měla špinavě bílé, prachem zanesené zdi a úplně nahoře naproti dveřím bylo malinké okýnko, teď však zabedněné. Stálo tu jen pohodlné křeslo, stůl zaplněný různými pergameny a knihami, lůžko, knihovna a nějaký obraz s velmi starým už plešatým mužem oděným v černém plášti, který se do nově příchozích ihned pustil. "Co tu děláte? Vypadněte! Okamžitě zmizte!" spustil neuvěřitelný jekot, Harry s Ronem si zacpali uši a za chvíli sem vběhla i Hermiona s Ginny. "Co to má znamenat?" vyhrkly společně, když se muž nadechoval, aby mohl zase s plných plic pokračovat. "Teď mě poslouchej!" zařval na něho Ron, "nemíníme tady trpět takový jekot... " ale stařec už zase pokračoval - tentokrát v nadávkách - "vy lotři! Vy špíny! Vy zrádci z pekel!..." "TAK DOST!" zařvala Hermiona, ale evidentně to nezabralo. "TAKY BYCHOM TĚ MOHLI SUNDAT!" to už na navztekaného malého mužíčka platilo. Nasupeně skočil zpáky do hnědého, zřejmě koženého křesla - to byla jediná výzdoba celého obrazu, kromě zčernalých stěn - a ještě víc svraštil svůj vrásčitý obličej. "Ale Hermiono, my ho stejně budeme muset sundat," otočil se k ní Ron. "Pssst," sykla, "to zatím nemusí věděť - vypadá to, že mu moc záleží na tom, aby tu zůstal." "Co to má znamenat? Čí to byla pracovna?" ujal se slova Harry, ale stařec byl očividně přesvědčený nepřátelům neodpovídat na žádné otázky. "Neslyšels?" zavrčel Ron, ale bylo to zbytečné - ani se nepohnul. "To nemá cenu, Harry, raději... " Začala Hermiona. "HARRY? HARRY POTTER?" zpustil najednou muž a v očích mu zablýsklo, "tak pan Potter," mumlal si pro sebe. Harry s Ronem se na sebe podívali. "Tak přece jenom mám tu čest se s vámi poznat," poznamenal ironicky a Harry si uvědomil, že mu neskrývaně hledí na jizvu. "Kdo jste?" zeptal se ho, ale muž jako by ho neslyšel, neustále si pro sebe něco mumlal a spaloval ho vzteklým pohledem. "Neslyšel jsi?" vyštěkl na něho Ron hlasitěji. "To není důležité... není... teď je důležitější, že vy jste tady," zamrmlal a nespouštěl ho z očí. "Vy jste způsobyl Pánovu zkázu," zahuhlal nenávistně, "ale to byl jen omyl. "Harry, on myslí Víš-ty-koho," zděsil se Ron. "Ano, myslí Voldemorta," přikývl souhlasně, při těch slovech sebou všichni tři trhli, ale Harry pokračoval"vždyť Sírius říkal, že rod Blacků mu sloužil a pomáhal." "Jak si dovoluješ vyslovovat Jeho jméno!" zaduněl hlubokým, ale nijak stašlivým, hlasem, znovu vyskočil z křesla a zřejmě se snažil máváním sevřených pěstí nahnat drzým narušitelům strach - vypadal však směšně a kdyby to nebyl obraz přívržence zla, Harry by se mu začal s plna hrdla smát, situace však byla jiná. "S kým mám tu čest?" zavrčel vztekle a měnil si z mužíkem nenávistné pohledy, ale koutkem oka zkoumal spodní část obrazu, kde hledal jeho jméno. Stařec si toho všimnul a pobaveně se usmál. "Copak pane Pottere? Vy mě nepoznáváte?" ucedil, "vždyť můj syn je my docela podobný - i když to mě moc netěší," ušklíbl se zhnuseně, jako by právě pozřel něco zkaženého. "Kdo? Vy... " zakoktal se Harry.
   "Ano, já jsem Olivius Black - otec toho vyvrhele," začal se tak neuvěřitelně odporně šklebit, že Harry jen ztěží poznal, kam mu zmizel jeho dlouhý špičatý nos. "Ale to není možné," hlesla Ginny, "Harry, Sírius se o svém otci ani nezmiňoval." "Ani se mu nedivím," ucedil, "taky bych se k takové rodině nehlásil." "Ale, co tak ostře?" zpustil ironicky Olivius, "jenomže rozdíl mezi tím nevděčníkem a vámi, pane Pottere, je, že Sírius přeci jen rodinu měl, ale pokud je mi známo, vy ne." "No a?" vyštěkla Hermiona, "Harry za smrt jeho rodičů nemůže a abych pravdu řekla, být Síriusem, taky se k vám nehlásím." Harryho to strašně potěšilo, Hermiona se totiž moc často jeho kmotra nezastávala. Olivius se začal neuvěřitelně vztekat a šklebit, jako malé děcko, což Harryho velice potěšilo. "Jen počkej!" začal řvát a v obličeji byl naprosto dokonale rudý, "ON tě dostane, je to otázkou času!" ulevil si, ale Harryho to nijak nerozčílilo. Tuhle informaci o dalším setkání s Voldemortem už dávno věděl. Ron, v tuto chvíli vzteky bez sebe, se však vyřítil k obrazu a i přes obrovský nesouhlasný řev Oliviuse Blacka, ho strhnul dolů a vyhodil na chodbu. "To ne! Kdo si myslíš, že ho tam bude poslouchat?" osopila se na něho Ginny. "Měli by jsme se pustit do práce, jinak tu budeme až dovečera," poznamenala Hermiona. "Kromě Harryho, ten jde dnes na tu poradu," prohodil Ron a Harry na něho měl vztek. Právě se mu podařilo na okamžik zapomenout na dnešní večer, aby se konečně mohl zbavit na čas nervozity. Snažil se přemýšlet nad něčím jiným a otočil se ke knihovně. Nacházel tam samé zvláštní knihy, o kterých nikdy nevěděl, že by mohli vyjít. Jak páchat zlo od Nigerda Sopura, který byl napsán na velké většíně knih, nebo třeba Pryč s nečistou krví od Beliny Úvahové. Když ji však chtěl otevřít a prohlédnout si obsah, kniha po něm vyskočila a snažila se mu zakousnout do hrdla. K Harrymu naštěstí rychle přiskočil Ron a ztrhl ji z něho. "To mi řekni, co to je za šílenosti," zabručel udýchaně, "jak má člověk takovou knížku, která se tě snaží sežrat, otevřít?" "No, řekl bych, Rone, že tu knihu může otevřít jenom kouzelník s čistou krví," poznamenala věcně Hermiona, "buďte, prosím tak laskaví, a snažte se alespoň tady nemít žádné problémy," poradila jim a v doprovodu Ginny, která ještě stihla zapózovat jako princezna z královského rodu, odešly do chodby. "Někdy se jí opravdu divím," poznamenal podrážděně Ron, "jak ji může napadnout, že by jsme si mohli udělat problémy s nějakou knížkou? To by mě zajímalo, jak může mít s takovým uvažováním takové výsledky," ulevil si a chystal se knihu otevřít. "Ale Rone... " "Jen klid, jen klid," zarazil ho, "ty asi taky zapomínáš, že já jsem z 'čisté krve'," poslední dvě slova pronesl s takovou grymasou, že se Harry musel uchechtnout. Ron teď měl knihu otevřenou a zadumaně se do ní zahleděl. "Jak takové žvásty může někdo brát na vědomí," rozčiloval se. "Co je?" zeptal se Harry, který už se zase věnoval knihovně. Znamení zla, Kouzelnické kulty... Zastavil se až u knihy Černá magie od Thiria Baltazara, ale nakonec zjistil, že kniha je prázdná. Zklamaný ji položil na stůl. "... taková blbost, ti cvoci chtěli prostě vyvraždit skoro celý kouzelnický svět," rozčiloval se Ron, ale Harry ho přestal vnímat úplně. Téměř na konci celé řady knih našel jednu, která nebyla na rozdíl od ostatních vůbec zaprášená. Ještě víc ho však zaujal její název Silnější moc - jak? od Berndhase Viktorniho. Okamžitě uchopil poněkud tenký šedohnědý svazek do rukou a pohlédl na přední desku, kde byla namalována... hlava Wultorfa. Začal v ní listovat. Překvapilo ho, kolik je způsobů jak zvýšit svoji moc a při představě na Voldemorta držícího tuto knihu ve svých rukou, mu přejel mráz po zádech. Ze zadumání ho vyrušil něhaký hluk - to nanejvíš rozvztekaný Ron mrštil knihou o čisté krvi směrem do rohu vedle postele a z něj okamžitě vyletěli dva podráždění ohňáci - byli malincí, vešli by se tak akorát do ruky, místo rukou měli oheň, dlouhé špičaté nosy jako jehličky byly do červena, stejně jako po celém těle a na hlavě měli slabounké chmýří. Oči byly zbarveny také rudě.
    "'mrazící paprsek'," zařvali sborově Harry s Ronem, když se na ně ohňáci rozběhli s hlasitým piskotem, jako když pálíte syrové dřevo nebo suk a okamžitě zkameněli a rozletěli se po místnosti. "No teda, řeknu ti - ještě že tu není Hermiona," poznamenal Ron a opatrně se při tom nahnul pod postel, kde hledal další ohňáky, "ta by se těch potvor ještě zastala." Harry se začal smát - Ron měl pravdu, bylo by to docela možné. "Myslím, že bychom jsme se měli už konečně dát do práce," připomenul, sebral knihu o způsobech získání moci a odložil si ji bokem. Nejprve začali knihovnou, která jim trvala nejdelší dobu vzhledem k tomu, že některé knihy Ron s Harrym ještě zkoumali a rozhorleně diskutovali o jejich nesmyslnostech. Nicméně, měli za úkol celou komůrku zpřístupnit, tudíž celou vyklidit. Když skončili s knihovnou, pustili se do pracovního stolu, na kterém nacházeli jen různé pergameny o platbách, ale jakmile otevřeli první zásuvku, začalo to být zajímavější. Všechno harampádí, které obsahovala - hlavy nějakých tvorů vyřezávané ze dřeva, pařáty, prazvláštní brky olezlé něčím naprosto slizským i různé talismany - vyhazovali do pytle. Druhá zásuvka byla ale zamčená a Harry musel poušít zaklínadlo 'Alohomora' aby jej otevřel. Ron se jen posměšně zašklebil a oznámil Harrymu, že nerozumí lidem, kteří si zamykají jen obyčejné papíry. "Má to určitě svůj důvod," pronesl Harry zamyšleně a začal se v hromadě pergamenů přehrabovat. Byly to dopisy. "Hele," Ron zamával nějakým nažloutlým pergamenem a podal ho Harrymu. "To je dopis od Reguluse Blacka," vyhrkl Harry. "A to je kdo?" "Síriusův bratr... " "Sírius měl bratra?" "Jo," přikývl Harry, "ale před zhruba šesnácti lety zemřel - zabili ho smrtijedi." "Takže přece jen nebyla tahle rodina tak zkažená... kromě Síriuse," dodal rychle, ale Harry nebral jeho slova tolik navědomí. "To bych ani neřekl - zabiliho, když už s nimi nechtěl mít nic společného," poznamenal věcně. "Takže on byl... " "Smrtijed," dořekl Harry a začal si dopis pročítat. 


Milý otče,
nemohu ti bohužel napsat, kde 
teď jsem, protože ostatní mě 
hledají. Stalo se něco hrozného 
a nevím jestli to zvládnu. 
Chtěli po mě strašlivé věci. 
Pevně doufám, že mi promineš 
moji slabost, že jsem nedokázal 
zabít nevinného člověka. Prosím 
tě, otče, mohu ještě najít úkryt 
ve svém rodném domě?

Tvůj milovaný syn v úzkých
Regulus

PS: Jestli se rozhodneš pomoci 
mi, pošli mi dopis po stejné 
sově - ta ví, kde mě hledat.


  


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama