close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moudrý klobouk radí (část 4)

21. listopadu 2010 v 18:03 |  Harry Potter a Dech jednorožce
      Druhého dne vypadalo všechno o moc světleji než dne předchozího. Jako kdyby všichni šesťáci, kteří měli být členy Brumbálovi armády dostali nějakou naději, že všechno půjde díky Harrymu lépe. Každý z nich ho na chodbě zdravil, někteří, hlavně Joan Fert z Havraspáru, ho pozdravil nejméně osmkrát a z toho asi pětkrát mu dal ve dveřích přednost, přestože by se do nich vlezlo spolu s nimi ještě asi dva další lidé. Havraspárský, Mrzimorský i Nebelvírský stůl byl veselejší, než kdy za tento čtrnáctidenní pobyt dohromady a panovalo zde všeobecné veselí a jakýsi klid.
   Harry si ale nepřipadal tak, jako ostatní. Bylo sice pravdou, že na dobré náladě všech přispělo určitě i z poloviny, že dnes začíná oficiálně školní rok, což potěšilo i Harryho, ale ten přece jen myslel na Aberfortha, kterého dnes dohledávali s Hermionou a Ronem ve zbylé východní části hradu, přesto marně. Měl takový pocit, jako by Aberfortha neměl už nikdy vidět.
   Dvouhodinovka přemisťování byla také o mnoho lepší, jako by měli všichni nějakou novou motivaci, i když se profesorka McGonagallová tvářila vesele, stále se ještě nestalo, že by se někdo přenesl tak jak by měl - na cílovou značku a najisto na nohy.
   Po obědě už to vypadalo, že jsou ve škole už všichni učitelé a chystají Velkou síň pro večerní uvítací slavnost. Harry poprvé spatřil Tonksovou.
   "Jak je možné, že jsme na ni nenatrefili?" zeptala se Hermiona ještě dřív, než Harry vůbec stihl otevřít ústa, a pozorovala při tom trochu roztržitou učitelku obrany proti černé magii.
   "Už jsem o tom přemýšlel. Myslím si, že tu ani nebyla," odpověděl Harry.
   "Jak to víš?" vyzvídal Ron.
   "Chtěli mít jistotu, že v bezpečí dorazím do Bradavic," vysvětloval prostě.
   "To jako, že tě takhle nechali ostatní z Fénixova řádu hlídat?" vyhrkl Ron pohoršeně.
   "RONE!!!" okřikli ho Hermiona s Harrym, "To snad nemyslíš vážně, nechceš tady říct o tom spolku všem? Třeba bys k tomu mohl přidat i adresu, ne?" kárala ho Hermiona.
   "To jsem ale nechtěl," omlouval se Ron naprosto rudý v obličeji a stále ještě se ohlížel, jestli je někdo neposlouchá nebo nepozoruje. Nikdo si však z jejich hlasitého hovoru nic nedělal. Učitelé byli příliš daleko a kolem dokola byly jen dvě nebo tři skupinky několika studentů, kteří o něčem vášnivě rozmlouvali. Harry měl dojem, že o Brumbálově armádě.
   "Vždyť to je i důvod, proč na mě nasadili toho Střevlíka," spustil znovu Harry, ale mluvil co nejtišeji, aby měl jistotu, že už je nikdo neuslyší.
   "Harry, hrozí ti velké nebezpečí, vždyť to víš," domlouvala mu Hermiona.
   "To já vím víc, než vy všichni ostatní," vyprskl vztekle, "nechci, aby mě hlídali na každém kroku až do konce mého života," rozčiloval se, Hermiona ani Ron už dále nepromluvili k tomuto tématu a tak to bylo to poslední, co řekl; nikdo vlastně ani neměl náladu nějak se rozčilovat a dohadovat. Harry si nedokázal představit, co bude do večera do slavnostního zahajování školního roku dělat. Nebyl však jediný, kdo byl nervózní. Když byli ve společenské místnosti, Ron neustále pochodoval před krbem, jako nějaký lev, kterého něco trápí, tvářil se ale o něco veseleji. Hermiona roztržitě pobíhala s místnosti do dívčích ložnic a zase zpátky a pokaždé, když usedla do velmi pohodlného křesla u krbu, aby si předčítala z knihy, vypůjčené z knihovny nebo z nějaké učebnice, okamžitě ji zase zaklapla a znovu vyletěla z křesla, jako by bylo poseté špendlíky, a běžela si pro jinou. Neville se snažil číst svoji knihu o kouzelných rostlinách, ale s tím také daleko nedošel a nakonec si zaujatě prohlížel svoji novou rostlinku. Ta vypadala, jako by to byl nějaký živý, ale naprosto odpudivý tvor. Kromě Harryho, Hermiony, Rona a Nevilla tu tedy nikdo jiný nebyl. Ginny ještě někde poletovala a tak se Harry rozhodl, že by se mohl pokusit promluvit s Nevillem, který zřejmě prapodivnou namodralou rostlinku s jakoby ručkama posetýma po celé její délce, zmáčknul poněkud více a všechna ta chapadélka ve tvaru rukou ho okamžitě chňapla za ruku a zabodala se mu do palce. Nevill bolestně zaúpěl.
   "Ne... to nic... nic mi není," ukliďňoval ostatní, "to je nový, pečlivě šlechtěný druh chmatáku opatrného," vysvětloval nadšeně a Harrymu až příliž nebezpečně připomínal Hagrida. Ten měl zase chorobnou lásku ke všem ohavným a hlavně nebezpečným tvorům. "Přál jsem si ji od babičky na Vánoce a ona mi ho sice neposlala, aby se s ním něco nestalo, ale hned jak jsem přijel, tak mě čekal v pokojíčku," vyprávěl nadšeně, až skoro bez dechu a ukazoval ho svým přátelům.
   "No.. ehm... je... opravdu... zvláštní," připustila znechuceně Hermiona a Ron, který se už konečně na okamžik posadil, se díval poněkud nedůvěřivě a raději k Nevillovi ani jeho nové rostlince ani nepřistupoval.
   "Neville, není jedovatá, že ne?" chtěl se ujistit Ron, Nevill se ale zatvářil poněkud zmateně.
   "No.. to se moc neví... asi.. jak pro koho," vypadlo z něj nakonec, když Ronovi nebezpečně zajiskřilo v očích.
   "Jak to myslíš, jak pro koho?" ucedil rozmrzele. "To jako Malfoye může sežrat, ale nám se nic nestane, doufám," zamručel a Harry s Hermionou se začali smát. Nakonec to nevydržel ani Ron a přeci jen povolil svůj kamenný obličej a vyprskl smíchy. Představa, jak se Dracovi zakousne do prstu nějaká rostlinka a on tam s ní vyděšeně poskakuje se všem velice líbila a tak jim všem o něco pozvedla náladu a nervozitu zapříčiněnou zdlouhavým čekáním na tolik očekávané zahájení školního roku.
   Z Harryho rozhovoru s Nevillem nakonec sešlo, jak napětí povolilo a místností zavládla pohoda, Harrymu se k tomu už nechtělo nijak zavádět. Cítil se teď naprosto dobře, za okamžik tu měl být tolik očekávaný večer a všichni už byli skvěle naladěni. Úplně je přešla prvotní deprese a nervozita, raději si s Ronem, který už se naprosto uklidnil, zahrál šachy. Hermiona se nakonec přece jen dala do rozhovoru z Nevillem o jeho rostlině.
   Netrvalo to dlouho a za dvě hodinky se do společenské místnosti začali vracet i ostatní spolužáci, kteří se rozhodli ukrátit si čas procházkami po hradu. Náhradní kroužky, které měli být v období dvou týdnů jako vyplnění volného času (většinou opakovací kroužky starého učiva, které bylo pro žáky šestého ročníku, kteří již loni složili zkoušky NKÚ, naprosto zbytečné), se tentokrát nekonaly. Všichni učitelé, kteří byli na škole měli spoustu práce s chystáním slavnosti.
   Zanedlouho po tom, co se dostavili do společenské místnosti úplně všichni nebelvírští studenti, se všichni konečně hromadně vydali na zahájení školního roku. Harrymu bušilo srdce a měl pocit, jako by mu mělo protrhnout jeho hábit, jak silně bilo. Nervozita se ho znovu zmocňovala a při tom se nemělo dít nic tak strašlivého, právě naopak - nejenom on se strašlivě těšil na své spolužáky a celkově na to, že škola bude plná. Jakkoliv si tu připadal v bezpečí, bylo to tu ponuré a prázdné. Už od rána se ho držel zvláštní pocit, jako by se mělo stát něco, co se ho bude velmi úzce týkat. Když však sešli ze schodů do Velkého sálu, kam právě vstoupili i zbylí studenti, kteří se rozhodli přijet až prvního září, nepříjemný dojem i nervozita byli ta tam.
   Vesele se bavil a podával si ruce se svými přáteli a spolužáky a pak, když společně vešli do Velkého sálu, skoro až neměli slov. I když tu Harry vstupoval dnes po šesté, stejně se pokaždé divil té monumentálnosti a jásal nad tou krásou, když se díval na strop, který byl začarovaný jako nebe, takže byly vidět i překrásné hvězdy, protože ten večer byla obloha naprosto jasná, bez jediného mráčku. Celý sál osvětlovala snad stovka podlouhlých svíček, které vypadaly, jako by byly zavěšeny někde ve vzduchu a na čtyřech podlouhlých stolech kolejí se už třpytily talíře, příbory a číše - zatím prázdné.
   Harry si všimnul, že kromě Hagrida, který měl na starosti prváky (ti se museli do školy dopravit na lodičkách) a profesorky McGonagallové, která už však čekala u dveří do Velké síně, aby uvítala první ročník a uvedla jej dovnitř na zařazování do kolejí, u čestného stolu seděli všichni učitelé. Harry měl trochu strach, protože Hagrida už dlouho neviděl, nebyl dokonce ani na poradě Fénixova řádu, přesto ho však upoutal jeden zvláštní člověk. Okamžitě si všimnul Tonksové, která dnes večer vypadala opravdu báječně. Její zlatavé vlnité vlasy, které jí spadali až na ramena, jí perfektně ladili s hábitem naprosto stejné barvy. Vypadala opravdu spokojeně, jak se bavila s profesorem Kratiknotem, který seděl, jako vždy, na haldě polštářů, aby byl vůbec vidět. Harry ještě chvíli brouzdal pohledem, ale nemusel se ani dlouho namáhat a hned spatřil Jondsona, který však s nikým nemluvil, jen se soustředěně díval na svoji číši, jako by ji chtěl k něčemu přimět.
   "Je to zvláštní člověk, ten Jondson," řekla Hermiona, která se dívala tímtéž směrem, stejně jako Ron a další, kteří si novou sestavu učitelského sboru ještě nestihli prohlédnout.
   "Je tichý a tajemný, prostě super," vyhrkl nadšeně Ron.
   "Jo... vypadá dobře," ozval se zamyšleně Lee, ale Harry ani neměl čas se ho vyptávat, co znamená ta tajemnost v jeho hlase, protože jeho pozornost upoutal velice vysoký chlapík útlé postavy, na kterého zrovna mluvila profesorka Vectorová. Ten však vypadal, že ji moc nevnímá a zaujatě přejížděl pohledem celou místnost, jako by někoho hledal.
   "Kdo to může být?" ptal se Harry, "všechny učitele už máme."
   "To bude nejspíš ten profesor z ministerstva," vysvětlovala Levandule.
   "Ale ne," hlavně už nikoho z ministerstva," žadonil Ron a hodil po novém profesorovi nevrlý pohled.
   "To je určitě ten učitel, který má učit tu speciální hodinu," jásala Parvati a neodtrhla při tom od nového profesora oči.
   "Jakou hodinu?" vyhrkli Harry s Ronem naprosto stejně, ale tak hlasitě, že se k nim několik žáků pohoršeně zadívalo. Naštěstí, ve Velké síni byl i přesto šum, jak si několik studentů, kteří právě přijeli mezi sebou vzrušeně šuškali o novinkách a zajímavostech se svými spolužáky o událostech posledních dvou týdnů.
   "Vy jste opravdu tak zaostalí," stěžoval si Lee a ztěžka si povzdechl, "už chápu, proč vás Fred s Georgem nezasvětili do ničeho závažnějšího.
   "Jo, do čeho třeba," začal vyzvídat Ron a naklonil se pořádně dopředu, aby Leemu naprosto rozuměl, kdyby se mu náhodou rozhodl přeci jen nějaké to tajemství dvojčat prozradit. Zarazil ho však Harry, který ho řádně dloubl lokterm do boku až Ron bolestně zasykl.
   "No tak nám to řekni," vybídl Leeho, když se Ron, stále ještě si masírující žebro, konečně posadil, aby si všechno vyslechl v klidu.
   "Bylo to v Denním věštci," oznámil jim Lee, jako kdyby se tím všechno vyjasnilo. Harry zalitoval, že si, stejně jako Hermiona, časopis Denního věštce nepředplatil, aby měl o všem přehled. Téměř okamžitě si to však rozmyslel, když si uvědomil pravý důvod toho, proč si nenechal kouzelnické noviny posílat až k němu. Přes prázdniny totiž bydlel u Dursleyových a ti, jakkoliv se jejich chování k Harrymu za celých šest let, co poprvé zjistil, že je kouzelník, změnilo, nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby k němu každý den létala sova s balíčkem Denního věštce. Nakonec ale musel usoudit, že i sousedům by to začínalo připadat divné a jak už to u obyvatel v Zobí ulici bylo, všechno, co bylo nějak mimo jejich hodnoty a normy a jen o trochu se to lišilo od ostatních bylo špatné a naprosto vulgární - vlastně jako celá Harryho existence (všichni se totiž domnívali, že Harry navštěvuje polepšovnu svatého Bruta pro nenapravitelné - jak jim samozřejmě strýc Vernon a teta Petúnie namluvili).
   "Hermiono, ty bys to měla ale vědět," podíval se na ni zkoumavě, "Denního věštce ti nosila sova každý den," připomínal jí, jako kdyby Hermiona ztratila paměť a on se jí snažil pomoct. Hermiona se ale opravdu tvářila, jako by neměla nejmenší ponětí, o čem Lee mluví.
   "Ach jo," oddechl si nakonec ztěžka a kapitulovaně pokýval hlavou, "prostě, od loňského roku, kdy Vy-víte-kdo -," i když neřekl jeho jméno, zašeptal to tak tiše, až se museli všichni naklonit ještě blíž nad stůl, aby slyšeli opravdu všechno. Harrymu bylo jasné, že od toho, co se loni přihodilo přímo na ministerstvu, věděl naprosto celý kouzelnický svět, že Brumbál měl pravdu a lord Voldemort se opravdu znovu vrátil, mocnější než kdy dřív. "-znovu povstal... "
   "To není pravda, lord Voldemort povstal už před dvěma roky, kdy zabil Cedrika," opravil ho Harry naprosto klidně a pozoroval, jak všichni, včetně Leeho, smrtelně zbledli.
   "Harry, myslíš, že když má teď, ty víš kdo zpátky svoji moc, že bys měl vyslovovat jeho jméno?" zakňučel opatrně Ron.
   "Je to vrah a já se ho nebojím," ucedil rozmrzele Harry a tázavě pohlédl na Leeho, aby pokračoval. Ten se tvářil naprosto vyděšeně, přesto raději pokračoval, protože to vypadalo, že se každou chvílí do Velké síně vysypou prváci. Zatím se jí však ozýval jen hlomoz a ve vzduchu trnulo nadšení a nervozita.
   "Dobře... ehm... jak se to loni potvrdilo a všichni uvěřili tvému a Brumbálovu tvrzení, pravdivému," dodal rychle, jako by všechen ten vztek, který byl Harrymu v tu chvíli možno zahlédnout, byl kvůli Leemu. "Denní věštec to celé řešil a neustále řeší. Rodiče se bojí o své děti, proto se vlastně někteří dostali do Bradavic dřív, není to jen kvůli šesťákům," vysvětloval významně a Harry se rozhodl, že nemá cenu ho nějak dál přesvědčovat, že je tu navíc i další důvod a to takový, aby byl v bezpečí. "No a také posílali na ministerstvo sovy s dopisy, ve kterých dělali různé návrhy, jak by se měli žáci zachovat, kdyby jim hrozilo nebezpečí," pokračoval Lee a přidal na hlase, protože se zdálo, že z toho dlouhého čekání se rozmluvili i ostatní studenti, takže nebylo možné skoro nic zaslechnout.
   "Takže Popletal navrhl Brumbálovi... " Harry se musel pousmát, dokázal si docela dobře představit Popletalův protáhlý a naprosto vyděšený a zmatený obličej, když Brumbála žádal o to, aby mohl na škole zavést bezpečnostní hodinu.
   "... aby mohl nasadit někoho z ministerstva na učitelské místo... "
   "Ale ne," zakňučel Ron, "doufám, že to Brumbál zatrhnul, žádnou další Umbridgeovou tady už nestrávím," zamumlal pohoršeně.
   "Silně pochybuji, že by něco takového profesor Brumbál odmítl," vložila se do toho Hermiona. "Myslím, že když si to přejí rodiče studentů, tak jim mile rád vyhoví, aby byli klidnější," vysvětlovala, když po ní všichni šlehli naprosto vyděšenými pohledy. Harry si byl téměř jistý, že zešílela.
   "To muselo být určitě těmi přípravami Ginny na NKÚ," omlouval Hermionino chování Ron a tvářil se opravdu starostlivě.
   "Myslím, že má pravdu," bránil ji Harry, "Brumbál dělal pro studenty Bradavic vždycky všechno nejlepší," měl dojem, že už to pochopil.
   "Jistěže už si do ničeho od někoho z ministerstva nenechá tak strkat nos, jako od Umbridgeové, stejně jako už se Popletal samotný neodváží dát tam někoho dalšího, jako byla ona," pokračovala Hermiona.
   "To bych se moc nevsázel, Popletal je na to dost natvrdlý, abychom ještě takovou Umbridgeovou potkali," podotkl Lee a nasupeně si nového profesora prohlížel. Také Harry se na něho znovu podíval. Vypadal opravdu přísně, jako by ani nepatřil sem, jako by byl odněkud z ciziny, kde jsou však tvrdé podmínky. Na mysli mu okamžitě utkvěl Kruval. Bylo dost možné, dokonce si tím byl téměř jistý, že tam musel nový profesor alespoň studovat.
   "Tak co tedy v těch hodinách budeme dělat?" vyptával se Leeho Neville, ale ten už mu nestihl nic odpovědět, zřejmě se to měli dozvědět o něco později.
   Ruch a hlomoz, který se rozléhal Velkou síní, když ostatní usedali a vzrušeně se mezi sebou bavili, byl vmžiku přerušen profesorkou McGonagallovou, která vstoupila do Velké síně, následována spoustou malých zaražených prváků. Na tento moment všichni jistě čekali. Znamenalo to, že znovu začíná školní rok a v Bradavicích budou i nové tváře a že všechno bude zase normálně v běhu. Harry si v ten moment vybavil, jak takhle sám před šesti lety procházel mezi stoly, které mu rozhodně připadali o dost větší, než nyní. Bylo mu zrovna jedenáct let a on neměl nejmenší ponětí, co se bude dít; vždyť tehdy to byla navíc jen krátká doba, kdy se dozvěděl, že existuje nějaký kouzelnický svět, do kterého, jak zjistil jen o něco málo později, měl velmi významně zapadat.
   Trochu ho zamrzelo, že už nemůže čas vrátit jen o těch pár roků zpátky, kdy žil ještě v jakési nevědomosti. Neznal tolik lidí a rozhodně se nemusel tolik rozmýšlet, který z nich se ho snaží zabít a který je mu přítelem. Zadumaně pozoroval udivené, ale přesto nadšené prváky, jak rychle cupitali za profesorkou McGonagallovou před velký učitelský stůl, a Harry se tomu prostě musel zasmát.
   "Ne, je dobře, že nestojím na jejich místě," zabrblal si pro sebe, "asi mi to opravdu stačilo - být tam jednou." Vzpomněl si na svoje první setkání se Síriusem, které sice nebylo zrovna dokonalé, ale přesto by tuto nanejvýš šťastnou vzpomínku, že našel někoho blízkého, nevyměnil za nic jiného. Byla to opravdu jedna z jeho nejpěknějších vzpomínek, kterou měl a kterou si v poslední době jen ztěží dokázal v hlavě uchovat.
   Okamžitě šlo poznat, kteří žáci byli z mudlovských rodin a kteří z kouzelnických nebo alespoň z napůl kouzelnických rodin. Mezitím, co před ně totiž profesorka McGonagallová postavila stoličku, na kterou měl později přijít Moudrý klobouk, si ti otrlejší budoucí studenti z kouzelnických rodin mezi sebou vzrušeně šeptali. Bylo nanejvýš jasné, že už měli přehled, alespoň od jednoho ze svých rodičů o tom, co se v tuto chvíli bude odehrávat.
   Naproti tomu ubozí naznalí prváci z mudlovských rodin stáli nepohnutě, jako solné sloupy. Zvláště u jednoho hocha, se špinavě blonďatýma vlasama, si Harry všimnul nadměrné strnulosti. Připadal mu opravdu malý. V hloučku ostatních se téměř ztrácel a Harry měl skutečně co dělat, aby mu nezmizel z dohledu.
   Síní se na okamžik rozléhalo tichounké pošeptávání, jak si několik žáků ze všech kolejí zaujatě prohlíželo nováčky, když však byl Moudrý klobouk na svém místě, na třínohé stoličce, hluk vmžiku utichl. V ten okamžik šlo ze vzduchu vycítit jakési napětí, jak od prváků, na které měla přijít už brzy řada z jejich umístěním do patřičných kolejí, tak i od ostatních, kteří moc dobře věděli, že Moudrý klobouk nejprve přednese svůj úvod. Harry si vzpomněl na jeho loňské varování před zlem a radu, kterou jim uložil, a tak napjatě poslouchal, jestli se jeho píseň v něčem změní.
   Moudrý klobouk se nadechl a Velkou síní konečně zaduněl jeho hlas. Všichni okamžitě věděli, že si pro letošní zahájení roku složil nový text. Harryho to trochu zarazilo - něco zásadního se muselo změnit. Přál si, aby se Moudrý klobou zmínil o Nevillovi a o věštbě. Chtěl, aby mu to už konečně někdo řekl, ale on sám na to neměl sílu a bohužel tak nějak tušil, že neuslyší to, co by si tolik přál. 


Již dávné doby jsou to,
nikdo z vás je nepamatuje,
tak vyslechněte proto, 
jak vznikly čtyři koleje.

Jsou to doby vzdálené,
tak moc starý jsem já,
když čtyři dobří přátelé
založili tento hrad.

Každý oplýval nad udatností Nebelvíra,
Někoho strhla moudrost Havraspárské Roweny,
jiný položil by život za Zmijozela, 
zbylý Mrzimorské navštěvuje komnaty.

Jak rozešli se, ví jen oni
snad pro lepší žáků výběr,
již smysl nemá slzy ronit
ty kolej si sám vyber.

Proč je všechno tak jak je?
Proč jen žal v sobě nosím?
Všem já dávám na paměť 
a srdečně vás prosím:

Když veliký sám Zmijozel
chtěl žáků čisté krve, 
s přáteli se rozešel 
a zmizel v rudé mlze.

Však psáno jest a já radím vám,
slyště: nastávají zlé časy, 
v jednotě síla zůstává
a mrtvé srdce spasí.

Čtyři kouzelníci, 
každý jiný rubín,
jejich síly, když se spojí,
zbytečně zde mluvím.

Tak zanech své hořkosti -
hrdý pane Zmijozele 
minulost a hořkosti 
dnes burcují nás do boje.

Ač se řadíš svoji udatností, 
chytrostí či prací, 
vaše nové spojenectví
staré časy vrací.

Čím víc budete rozdílnější, 
čím víc budete jiní,
tím víc buďte ve spojení,
čas váš je dosti drahý.
   Moudrý klobouk umlkl a Velkou síní i nadále panovalo tísnivé ticho. To, co tu bylo řečeno, muselo prostě každého uvést do zamyšlení, i když všichni určitě čekali toto varování. Dokonce i prváci věděli o čem byla řeč, od loňského roku se určitě přes prázdniny nenašel jediný kouzelník, ať dítě nebo už dospělý, který by se nezajímal o to, co se v posledních dnech děje. I Harry se snažil o prázdninách dozvědět co nejvíce, ale byl od svých přátel a celého kouzelnického světa izolován a stará Figová by mu určitě nic neřekla.
   Profesorka McGonagallová se zrovna přiblížila ke stoličce s Moudrým kloboukem, aby mohla z pergamenu, který již držela v ruce, předčítat jména prváků a ti tak mohli být zařazeni do kolejích, k velkému překvapení všech ve Velké síni však Moudrý klobouk očividně neskončil. 


Ach ty Harry Pottere -
ty s bolestnou to minulostí,
snad víš již o co všechno jde,
nespoléhej však na znalosti.

Poslouchej víc srdce svého,
moc, jaká je ti vrozena,
tak vyslyš pravý důvod toho,
co budívá tě z tvého sna.
   Harry s sebou vyděšeně ucukl. Jak mohl Moudrý klobouk vědět, co vidívá ve svých snech? Moc dobře si ještě pamatoval, jak Moudrý klobouk varoval před lordem Voldemortem, který se později opravdu vrátil a jak jim pověděl, co nastane, ale tato situace ho vyděsila.
   Všichni u Nebelvírského stolu se nakláněli, aby na něho viděli a Hermiona s Ronem se tvářili naprosto vyděšeně a zmateně. Harry rychle pohlédl směrem k učitelskému stolu, aby se tak vyhnul mnoha tázavým pohledům kolem, a pohlédl letmo na Brumbála. Ten se však ani nepohnul a Harrymu se zdálo, že lehounce, téměř přehlédnutelně, pokýval hlavou, jako by si právě něco ujasnil. Harry měl ale dojem, že ani ředitel nemá přesné tušení, co se chystá Moudrý klobouk dopovědět. Ten přerušil šramot ve Velké síni, jako by nic a pokračoval ve své zvláštní básni. 


Já vím, že chválu nedostanu,  
za to, co nyní radím, 
užij dobře nitrobranu, 
ve snech však tě zradí. 
člověk pouhý slyší jen obyčejný šum, 
neb jen podobný nevinnosti 
může spatřit Králův dům, 
když dosáhne jednoduchosti. 

Hledej tvora - pána našich krásných snů, 
byť jen v podobě dokonalé a nevidomé, 
ty můžeš se vydat na cestu 
a bojovat jak? Jest nevídané. 
Neměj strach, že Pán zla tě v rukou má, 
co se děje, on neví sám, 
myšlenka, zkazit jeho plán je velmi nadějná, 
kde on je - však ty musíš tam. 
   Brumbál se prudce zvednul a několik studentů, kteří seděli nejblíže k čestnému stolu, polekaně nadskočillo a dvě dívky z Mrzimoru dokonce přidušeně vyjekly. Ředitel teď stál, v celé své velikosti a při pohledu na jeho hrozivě přísnou tvář běhal mráz po zádech. Zatím však mlčel, jako by chtěl vědět, co bude následovat. Harry si v tu chvíli přál, aby to Brumbál konečně zastavil, ale Moudrý klobouk mluvil dál: 


Vím dobře o snu tvém, 
kde soumrak padá k zemi,
kde ptáci kvetou ze země 
a zpívají tam stromy.

Tak běž dál, běž,
za tvorem s hrdým pohledem
a dříve než se naděješ, 
zlé vzpomínky ti sebere.

Nechť brány života a smrti - kde temné království
nedostanou se až k tvůrci,
kam tvorové chodí s radostí 
snít o štěstí svému strůjci.

Poslední čisté stvoření 
s sebou pak do hrobu celý svět pohltí
a ten, jehož se tak bojíte, 
vrátí se mocňější než jiní z minulých století.
   Moudrý klobou zamlkl naprosto. Harry měl pocit, jako by i on truchlil z toho, co tu zaznělo. I když to bylo velice bolestné a až příliž tvrdé, byla to pravda. Lord Voldemort se určitě jen tak nepoflakuje po Londýně nebo kdekoliv v Anglii, ale rozhodně se snaží zvětšit svoji moc, přesně tak, jak to řekl Brumbál. Bude si nyní dávat obrovský pozor a už nic nenechá náhodě. Nikdy by ho ani nenapadlo, že jeho moc zlomí a jeho samotného zničí, malé dítě, ale stalo se a proto bude pro tentokrát připraven a v neustálém střehu víc, než kdy jindy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama