close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moudrý klobouk radí (část 3)

21. listopadu 2010 v 18:03 |  Harry Potter a Dech jednorožce

     "Jestli si chceš brát k srdci cizí názory lidí, kteří nevědí vůbec nic a pomalu tě neznají, tak jak chceš," zašeptala Hermiona. "Nesmíš si nic dělat z toho, že tě obviňují," radila mu.
   "A když něco potřebují, tak se ozvou!" vkztekal se Harry dál, ale tentokrát nepoznával sám sebe. Naprosto nechápal, co to z něho vypadlo a jak se to vůbec mohlo stát. Vždycky každému pomáhal a najednou řekne tohle. Projela jím vlna obrovského vzteku, jakou už dlouho nezažil. Nejraději by se otočil k Hermioně zády a odešel někam hodně daleko. Nejraději by se už neukázal.
   Jeho nejlepší kamarádka mu nic neřekla, otočila se k němu zády, Harry ještě zahlédl jak se jí zatřpytily slzy v koutcích očí, a odešla. Správně tušil, že bude následovat pláč, ale užíralo ho, že to je kvůli němu.
   "Já... " spustil rychle, ale doopravdy nevěděl, co má říct. "... nechtěl jsem... nemyslel jsem to tak," omluvně pokrčil rameny směrem na zaraženého Rona.
   "No... Harry, je to jen na tobě," zamumlal, jako by mluvil z nějakého snu. "Víš, asi máš pravdu, že si na tebě vzpomenou jak je potřeba... "
   "Rone!!!" okřikla ho pohoršeně Hermiona, "jak tohle můžeš říct?" vztekala se.
   "... ale je pravda, že nikdo jiný tohle nesvede," pokračoval Ron, jako by ho Hermiona ani nepřerušila. "Harry, já jsem tě o to původně chtěl také požádat... " Harry začínal mít pocit, že se mu zpomaluje tep a srdce mu pomalu přestává být, "... opravdu bych byl rád, kdybys nás učil," ujišťoval jako by sám sebe. "Já vím, Hermiono, že by jsme ty testy z přemisťování složili všichni sami, ale chápej... je to jistější," otočil se k ní, jako by namítla plno důvodů, proč by se do toho Harry neměl pouštět.
   "Asi máš pravdu," přikývla mu, což vyvedlo z míry i Harryho. Měl pocit, že mu stále více bušící srdce už každým okamžikem praskne. Připadalo mu, že se všichni kolem zbláznili.
   "Já... " vykoktal ze sebe pomalu, vlastně ani nevěděl, co chce Hermioně a Ronovi říct. Ti však napjatě poslouchali. "... asi máte pravdu," připustil konečně a pozoroval, jak se Ron vítězoslavně pousmál a Hermiona si nadšeně vypískla. Už nemohl nijak couvnout. Bylo mu jasné, že pokud by řekl srozumitelné "ne", může se z toho vykroutit, ale všechno ostatní znamená souhlas.
   Harry nechápal, jak ze sebe mohl vydat taková slova. Když odcházel dříve od večeře, nedbaje Hermioniných proseb a přemlouvání, ať sní alespoň něco, že do sebe nedostal od oběda jediného sousta, nešel rovnou do společenské místnosti a do postele, jak oznámil všem přísedícím u stolu, ale do poslední chvíle pokračoval v chůzi až do podkroví. Vlastně se mu ještě nechtělo spát, jenom se chtěl vyhnout Deanovu, Seamusovu, Nevillovu a spoustě dalších napjatých a zkoumavých pohledů plných očekávání. A teď bylo dokonce do Brumbálovi armády zasvěceno snad dvakrát tolik lidí, kteří se za ním každou chvílí otáčeli, jako by Harry měl zčistajasna vykřiknout své rozhodnutí. Přemýšlel o tom, co mu řekla Hermiona a musel uznat, že měla pravdu. Doopravdy si nepřál, aby všichni ostatní věděli, co se stalo na oboru záhad. Nesnášel ty jejich lítostivé pohledy plné srozumnění, i když málokdo z jeho spolužáků vědí, snad kromě Lenky nebo tak trochu i Nevilla, jaké to je, někoho ztratit.
   Ani nevěděl, jak dlouho v holubníku byl a pozoroval školní pozemky, nad kterými se začalo smrákat. Byla už naprostá tma a venku se schylovalo k obrovské bouřce. Harry si uvědomil, že jediné, co ho odrazovalo ujmout se další výuky Brumbálovi armády bylo vědomí, co by na to řekla Tonksová. Když ale zjistil, že se jí toto netýká, usoudil, že se pokusí svým kamarádům pomoci. Důvodem, proč se snažil vzpírat myšlence učit ostatní přemisťování, byl vlastně Dean. Harry vůči němu cítil pořád zlost. Připadal si opravdu dotčeně, i když na něco takového by měl být už zvyklý, přesto nečekal, že po takovém otřesu, jako byla Síriusova smrt, by se ještě měl s někým dohadovat. Přejela jím lítost a zlost - zlost sama na sebe z jeho nic nedělání, když Sírius umíral. Pořád si tak nějak bral na svědomí jeho smrt a v těch nejtemnějších hodinách, v nejtemějších večerech, když se den po dni probouzel celý roztřesený a rozbolavělý na sebe cítil obrovskou zlobu, která nepolevovala. Je pravdou, že sen o Síriusovi pomalu vystřídal ten zvláštní, Harryho však děsil o mnoho víc. Viděl tam strašlivé věci a bál se, že by se něco mohlo stát jeho přátelům.
   Rozpršelo se. Hned na to se na obloze mihli dlouhé blesky, které osvětlili celý sovinec a s obrovským zahřměním a rachotem zase zmizely. Harry se tedy vydal zpátky, byl už unavený. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Harry si ještě naokamžik sednul do křesla a pozoroval oheň v krbu, jak jeho plameny olizují stěny krbu. Vzpomínal, jak tu několikrát mluvil se svým kmotrem a tiše si povzdechl. Kdyby tu tak Sírius byl, aby se mu mohl Harry svěřit. Měl toho tolik na srdci, ale nedokázal vlastně nic. Nemohl Nevillovi stále ještě říct o věštbě ani Hermioně a Ronovi o jeho snu. Jeho pohled sklouznul po hodinách a Harry zjistil, že je už po jedné. Naprosto ztratil pojem o čase. Nechápal, kde po celou tu dobu byl a nakonec si šel také lehnout. Chvíli seděl na své posteli a napjatě poslouchal Ronovo spokojené oddychování. Pak si snažil pročistit mysl a nakonec usnul bez jakýchkoli myšlenek. Přesto všechno, že se nyní mohl ubránit jakémukoliv nepěknému snu, který by proti němu Voldemort mohl použít, se neubránil snu jinému, který ho začínal děsit.
Na příští den hned po snídani šli Harry, Ron a Hermiona do knihovny, aby našli nějaké informace o myslozpytu. Harry se s Hermionou bavil naprosto normálně, ale jeho nejlepší kamarádka mu připadala poněkud zaražená. Zato Ron měl dnes víbornou náladu.
PŘEDĚLAT TO PODLE ORIGINÁLU.... HERMIONA ŘEKNE RONOVI "ZÍTRA VEČER"....    "Přijdou až večer," ujišťovala Hermiona Rona, jako by mu četla myšlenky, ten byl totiž veselý, ale přesto nic o nějakém večerním příchodu neřekl.
   "Kdo přijde?" nechápal Harry.
   "Harry, dnes začíná školní rok," připomínal mu Ron pohoršeně a nechápavě kroutil hlavou, jak jen na takovou věc mohl Harry zapomenout. Měl pravdu. Harrymu to úplně vypadlo z hlavy. V poslední době se mu všechno, včetně času, tak nějak míchalo dohromady.
   "Budeme muset svolat prefekty a oznámit jim nové heslo pro vstup do společenské místnosti a ještě jim budeme muset říct, co všechno mají prvákům vysvětlit," spustila zamyšleně Hermiona a tvářila se opravdu ustaraně. Ron se jen pobaveně zašklebil, ani Harry nechápal, proč by si s tím měl dělat takové starosti, jako Hermiona. Bylo totiž pravdou, že primusové za všechno zodpovídají, ale kromě pořádné organizace to zase není tak složité, stejně, jako u prefektů. Povinnosti jsou mezi prefekty a primuse uspořádány rovnoměrně.
   Harry s Ronem se docela divili, že bylo v knihovně tolik žáků. Pak ale zjistili, že většina z nich si půjčují knížky s nejrůznějšíma radama, jak se lépe připravit na přemisťování a jak ho co nejrychleji zvládnout. Tomu se nedivili. Hermiona šla okamžitě k části, kde měli být uloženy knihy týkající se zvláštních kouzel navíc. Kdysi by možná Harryho překvapilo, jak rychle se Hermiona dokáže ve školní knihovně orientovat, ale na to už byl až příliž zvyklý. Hermiona okamžitě hmátla někde doprostřed té nejvrchnější řady aniž by si vůbec přečetla její nápis a vytáhla ven knížku Speciální dovednosti a kouzla.
   "Nedávno jsem si ještě pročítala jednu encyklopedii, kde byla nitrobrana a všechna její odvětví, ale myslozpyt tam byl popsán jen všeobecně," vysvětlovala Hermiona.
   "Hlavně mi řekni, jak daleko se musím držet od každého kdo ten myslozpyt ovládá," vyzval ji poněkud rozmrzele Ron, když si sedali ke stolu a Hermiona otevřela knihu.
   "Tady to je," vyhrkla Hermiona nevšímaje si Ronovi rozhozené nálady, "moc toho tedy není, ale je tu hlavně to, co potřebujeme vědět," oznámila jim. Harry si k ní napjatě poposedl, aby viděl, co se v knize píše.
   "Umění myslozpytu mohou ovládat jen ti, kdo plně zvládají jak nitrozpyt tak i nitrobranu," předčítala Hermiona, protože Ron seděl naproti jim, koukal se někam za ně do prázdna a mlčky naslouchal. "Jeho učení je velmi složitý proces a není jednoduché se této magii naučit."
   "No a je tam něco o tom rozsahu?" vyprskl nedočkavě Ron a kmihl očima do knihy. Hermiona přestala číst a chvíli přejížděla prstem několik řádek a četla si v duchu. Harry se k ní natahoval víc, chtěl vědět o nitrozpytu více. Pak si uvědomil, že si vlastně předčítá jména kouzelníků, kteří myslozpyt ovládají, byl mezi nimi i Aberforth, ale i tak tam jmen bylo pomálu.
   "Tady je to!" vyhrkla Hermiona tak hlasitě, až sebou Harry s Ronem nepříjemně trhli, Hermiona si toho však nevšímala a vzrušeně pokračovala ve čtení. "Nikdo, kdo myslozpyt ovládá, nemůže pozorovat myšlenky člověka, kterého nevidí... "
   "Co to znamená?" ptal se nechápavě Ron, ale Harry jen pokrčil rameny.
   "Podle mého," vložila se do toho znovu Hermiona a odstrčila od sebe knihu, "ten, kdo umí myslozpyt musí daného člověka, jehož myšlenky chce znát, vidět a sledovat,vidět, aby mu je mohl předvídat a tak," mínila Hermiona.
   "Jistě," zaradoval se Ron, "takže když budeme Aberforthovi z dohledu, nemůže vědět, co si myslím," opakoval si pro sebe stručněji.
   "Mluvíte o něm, jako by byl nějaký lump, který je nebezpečný," poznamenal poněkud dotčeně Harry. Nechtěl se tímto tónem bavit o člověku, který ho naučil nitrobranu a byl mu oporou i v přemisťování.
   "Ne Harry, to jsme nechtěli," ubezpečovala ho Hermiona, ale Ron se tvářil lhostejně. Zřejmě byl rád, co se právě dozvěděl a to mu stačilo.
   "Díky němu umím přemisťování," dodal podrážděně Harry, čímž si samozřejmě zjískal jak Hermionin, tak i Ronův překvapený a posléze šťastný výraz.
   "Takže je to pravda," ptal se opatrně Ron, "učil jsi se přemisťování už někdy předtím? Harry proč jsi nám to neřekl, mohl jsem jít také," rozčiloval se.
   "To ne, Rone, myslím jako, že mi vysvětlil, jak je nitrobrana podobná přemisťování," vysvětloval Harry a pozoroval při tom, jak se Ronův nadšený výraz pomalu vytrácí. Hermiona si viditelně oddechla, asi protože byla ráda, že se Dean doopravdy mýlil.
   "Harry myslíš si, že kdybych se taky naučil nitrobranu, zvládl bych i přemisťování?" nevzdával se Ron, ale Hermiona ho zarazila.
   "To těžko Rone, vzpomeň si, jak dlouho Harrymu trvalo, než se nitrobranu naučil," poznamenala. Harry už se jí ani nesnažil odporovat, že to bylo i Snapem, který nemohl překonat nenávist vůči Harrymu - ta byla však vzájemná.
   Ron se tvářil opravdu sklesle.
   "Asi... " spustil nejistě Harry, stále se dívajíc na Ronův pobledlý obličej, "... asi by jsme měli svolat Brumbálovu armádu... " při těch slovech sebou Hermiona trhla a s nadlickou silou zavřela knihu až to zadunělo celou knihovnou. Ronovi se zajiskřilo v očích a jelikož bylo v knihovně docela dost žáků a Harry kvůli nim mluvil co nejtišeji, oba jeho kamarádi se k němu naklonili blíž, aby jim neuniklo jediné jeho slůvko.
   "Harry, opravdu chceš... " zeptala se Hermiona a hlas se jí rozechvěl nadšením.
   "Ano," přikývl.
   "Výborně Harry," vypískl Ron, "já věděl, že nás v tom jen tak nenecháš," radoval se jako malé dítě.
   "Zvládli byste to určitě sami, Rone," ujišťoval ho Harry. Cítil, jak se na něho díky Ronovu výkřiku svalilo mnoho pohledů okolo nich, ale snažil se dělat, že je nevidí.
   "To je pravda, ale ti co to dělali před námi na tom byli lépe," ohrazoval se Ron, "zkoušky totiž skládali na konci páťáku a to je dost rozlišné," vysvětloval mudrcky a Harry se mu musel zasmát. I Hermiona byla veselejší - to ho potěšilo.
   "Zítra začíná oficiálně škola," brebtala si spíš pro sebe, když šli na dvouhodinovku přemisťování, "dám ještě teď, po přemisťování, nějaké instrukce ostatním," přemítala si nahlas, "mohli bychom se setkat tak ve středu, záleží hlavně na rozvrhu, abychom nebyli moc utahaní, přemisťování vyžaduje moc soustředění," zakončila svoji samomluvu.
   Harry byl opravdu upřímě rád, že se takto rozhodl. Tato dvouhodinovka snad byla nejhorší nejen z těch hodin, které tu zažili, ale snad i v celé historii školy. Byla to naprostá katastrofa. Levandule se tentokrát přemístila blíž k cílové značce, avšak vzhůru nohama, takže když dopadla s obrovským zaduněním hlavou na zem, hodnou chvíli se ještě nehýbala a i profesorka McGonagallová se tvářila ustaraně, když ji odváděla na ošetřovnu.
   Hodina však pokračovala dál. Všichni moc dobře věděli, že kvůli tomu, jak málo mají času před zkouškami.
   Hermiona na tom byla hned za Harrym, který se bez jakýchkoliv větších potíží přemístil znovu přímo na značku (začínalo mu to jít víc a víc a opravdu se lepšil), nejlépe, když se přemístila, nebo spíš žuchla kousíček od značky. Vypadalo to poněkud zvláštně, když se odněkud z prázdna vysypala na zem. Harry moc dobře tušil proč se všichni tak přiblížili k cílové značce, byli opravdu blíže než kdykoliv předtím, a potom dopadli na zem ze vzduchu. Ten dopad byl nejhorší. Všechno kolem začalo házet a člověk něvěděl, kde je, byl to nepříjemný pocit, na který si však Harry zvyknul.
   Na řadě byla Parvati, všichni ustoupili o kousek dozadu, dokonce i profesorka McGonagallová, aby Parvati zase neskončila někomu za krkem. Harry si v rychlosti snažil vybavit, jak by se asi McGonagallová tvářila, kdyby se jí Parvati přenesla na ramena a kdyby sebou zrovna netřískla těsně před něj, asi by se usmál. Zkončilo to zlomenou nohou, takže musela být odvedena třídní učitelkou za svojí nejlepší kamarádkou Levandulí na ošetřovnu. Když se McGonagallová vrátila, měla naprosto kamenný obličej.
   "Já vím, že je to opravdu naprosto nevhodná a příliž krátká doba, naučit se přemisťování, ale pevně věřím, že to dokážete," povzbuzovala je. "Snažila jsem se ještě promluvit s profesorem Brumbálem, ten však není na škole a proto bych byla raději, kdyby jste se snažili co nejvíce. Nejde tomu sice poručit, ale stejně tak já nemůžu poručit ostatním profesorům," vysvětlovala poněkud zklamaně, "je totiž pravda, že na začátku roku bude mít každý profesor dost práce i tak," zakončila.
   Tím to ale ještě všechno zdaleka neskončilo. Ostatní se jakžtakž přemisťovali dál, ale nařadě byl Neville. Harry matně hledal zpátky a uvědomil si, že jeho původní přemistění nebylo zrovna špatné, tentokrát však Neville vypadal nervozněji a rozrušeněji. Když se přemisťoval, na místě kde zmizel něco buchlo a zůstal tam jen žlutý dým. Když se bezpečně přemístil na druhou cílovou značku, všichni začali jásat, profesorka McGonagallová však viděšeně vyběhla vpřed. I ostatní se nakonec zadrhli. Harry se zmateně rozhlížel před sebou, aby zjistil důvod jejich zaražení a za okamžik už věděl, proč nastalo to děsivé ticho. Jeden Neville se přemístil na cílovou značku, ale asi dvacet metrů od nich stál i druhý Neville - oba dva se tvářili naprosto zmateně a rozčíleně.
   "Pane Longbottome zůstaňte na místě, oba," poručila Nevillům profesorka McGonagallová. I když se jí chvěl hlas, Harry měl pocit, že to vůbec není z jakýchkoliv pochyb, že neví co dělá, nebo ze strachu, že to nedokáže napravit. Spíš měl dojem, jakoby byla naprosto zklamaná. Vlastně se jí ani nedivil - tato hodina byla opravdu jednou z nejmizernějších, které kdy zažil, tedy s vyjímkou hodin se Snapem, ale ten páchal úmyslné příkoří a stalo se to téměř tradicí, že Harryho každou chvílí kvůli něčemu káral a dělal mu nepříjemnosti.
   Neville zpočátku nechápal o co jde. "Paní profesorko, jsem kousek od značky!" vykřikl nadšeně, ale hned na to následoval druhý, avšak tentokrát poněkud přidušený výkřik, který ze sebe vydral okamžitě, jakmile se ohlédl za sebe a spatřil druhého Nevilla.
   Vypadal, jako by měl každou chvílí vypustit duši. Harry koutkem oka zahlédl, jak sebou Hermiona nervózně hází. Určitě by se ke spolužákovi nejraději rozběhla, aby ho podepřela, stejně tak, jako i spousta ostatních, ale nikdo z nich viditelně ani neměl ponětí, co může a co ne, aby nic nezkazil.
   "Pane Longbotome, až vám řeknu, opatrně se přiblížíte ke svému tělu," vyzvala ho rázně McGonagallová. Nikdo ani nedýchal.
   "Ke svému tělu?" vřískl bolestně Neville, jako by ho něco neviditelného praštilo. Ostatní sebou trhli, jak byli celý napjatí a on takhle vykřikl. Harrymu připadal opravdu bledý, i když bylo pravdou, že celkově byl tak nějak... průhledný. Harry by dokonce na první pohled usoudil, že druhý Neville je ten pravý, kterého zná. Ten ale hleděl otupěle před sebe a vypadalo to, že spí ve stoje. Tvářil se opravdu bídně, skoro až vztekle, Harry se ani trošku nedivil, když za sebou zaslechl Ronovo zaúpění.
   "Když mě poslechnete ve všem, nic se vám nestane," pronesla McGonagallová nanejvíš klidně, ale Neville stále ještě podezřívavě pozoroval své dvojče.
   "Vyjděte pomalu ke svému tělu, ale prosím vás, udělejte to co nejrychleji," rozkázala mu nakonec a Neville se hned na to skutečně rozešel. Kráčel ale naprosto trhaně, jako kdyby se mu vlastně nechtělo, ale někdo na druhé straně ho táhl na provázku. Když se dostal jen malý kousíček od svého dvojčete (v tu chvíli musel každý rozeznat, jak moc průhledný je pravý Neville od svého těla), kdyby natáhl ruku, mohl by se ho i dotknout, McGonagallová ho zarazila.
   "Deloralus!" řekla zvučně, ale přesto ne zrovna hlasitě, protože Harry, který od ní stál sotva patnáct metrů měl co dělat, aby slyšel, co řekla.
   Průhledný Neville, který normálně mluvil vykřikl a doslova vlétl do druhého Nevilla, který po celou dobu stál jako omámený. Trochu se zavlnil, ale nakonec z něj zůstal jen jediný Neville Longbottom, zdravý jen trochu roztřesený. Profesorka McGonagallová k němu okamžitě přistoupila. Nejprve mu zamávala rukou blízko před obličejem a Neville ucukl, pak po něm chtěla, aby napočítal do deseti a prošel se kolem ní, zamrkal a zopakoval po ní všechno, co mu řekla a když ho nakonec štípla do předloktí a Neville bolestně zaskuhral, spokojeně se rozešla ke svému stolku a potěšeně si pro sebe mumlala.
   Harry zaslechl jen jakési "mohlo to dopadnout mnohem hůř".
   Všichni se tvářili naprosto vyděšeně, i zmijozelští, ale ani to nebylo kvůli Nevillovu rozdvojení, jako spíše kvůli podivnému chování jejich učitelky. Ta se však po chvíli otočila a všechon jim vysvětlila.
   "Pro jistotu vás dovedu na ošetřovnu, i když už vám nic nehrozí, pane Longbottome," oznámila jim. "Chci vám ale nejdřív říct, co jste dělal špatně. Knížky které jsme četli a neustálé opakování několika odstavců... to všechno mělo svoje účely. Kdyby jste dával pozor, věděl by jste, že se nemáte za žádnou cenu snažit dostat na určené místo násilím..."
   "Jak jinak by jsme se tam měli dostat, když to s námi hází, jako kdyby nás držela vrba mlátička," ucedil podrážděně Ron.
   "Já se divím, že se to nestalo tobě," sykla na něho přísně Hermiona. "Neville dával alespoň částečně pozor, zato ty ne."
   "Tak aspoň vidíš, že to ani nemá cenu, dávat pozor," zaškaredil se.
   "Rone mohlo by být i hůř," osopila se na něho, "Nevillovi se mohlo stát něco strašného, kdyby tu nebyla paní profesorka McGonagallová."
   "Zajímalo by mě, kdo vám pomůže v takové situaci, když nastane i na schůzi Brumbálove armády," vpustil se mezi ně Harry, ale jakoby mluvil spíše odněkud vzdáleně.
   "Jenže tohle už se nestane," ujišťoval ho Ron, "a i kdyby, tak se zavolá někdo z učitelů a prostě to praskne... pojedem v tom všichni... nemáme na výběr," dodal rychle, když po něm Hemiona střelila jiskřivým pohledem a Harry si ho udiveně prohlížel, jako by ho viděl poprvé. Nechápal, že to všechno došlo tak daleko, až se Ron snížil tak, že mu bylo jedno, jestli se učitelé dozví, co po večerech ostatní šesťáci dělají.
   "Dáš všem vědět?" zeptal se najednou Hermiony, která dobře věděla, o čem mluví, ale přesto se tvářila, jako by to raději nevěděla.
   "...takže už by vám to mělo být jasné všem," mluvila dále McGonagallová. "Je důležité dostat se na určené místo, ale když se chcete vyhnout otřesům, které vás provázejí, znamená to, že jdete napřed. Při přenášení jde vaše mysl... váš duch o něco dopředu velice úzce doprovázen jeho tělem. Když svému tělu utečete - tím, že se budete snažit potlačit otřesy a vrhnout se na cílovou značku co nejrychleji - může se stát, že se pouta mezi vaším tělem a duší zpřetrhají. Pan Longbottonom měl obrovské štěstí, větší, než si všichni myslíte. Mohlo se stát, že by se jeho tělo ocitlo o dost dále od jeho ducha a proto by se ty vazby mohl spřetrhat a jeho duch by mohl odejít a ztratit tak jakoukoli šanci zase se vrátit do těla..."
   "Takže by umřel?" vyhrkl vyděšeně Seamus.
   "Jednodušeji řečeno, ano pane Finnigene,"odvětila prostě McGonagallová. "Jeho duch by tu jen kroužil a nemohl by se už nikdy vrátit zpátky do těla."
   Harry letmo přelétl očima nebelvírské i zmijozelské studenty. Dokonce i Draco Malfoy se tvářil poděšeně.
   "Nesmíte nic nutit," pokračovala McGonagallová, "jediný způsob, jak se naučit přemisťovat je, překonat veškeré závratě a naučit se soužít se všemi nepříjemnými pocity, které vás zatím při přemisťování doprovází..."
   "Takže to znamená," ptala se Hermiona, "že se ty nepříjemné otřesy časem vytratí?"
   "To znamená, slečno Grangerová, že si na ně zvyknete až o nich téměř nebudete vědět," poklesla hlasem, což zjevně znamenalo, že skončila.
   "Jak je to ale možné, paní profesorko!" vyhrkl ještě Harry. "Myslím, když se někdo přenese kilometry daleko a přenese se ho jenom polovina, to mu nic nehrozí?"
   "Jistěže ne, pane Pottere," zavrtěla unaveně hlavou. "To způsobí zase jen nesoustředěnost. Část těla následuje ducha, ale ne celé tělo, protože daný člověk si na to nemyslí. Staví se k tomu tak nějak lhostejně a myslí si zřejmě, že se přemístí samovolně, jen tomu poručit. To jsou časté problémy nezletilých, kteří se snaží někam přemisťovat o prázdninách. Ve většině případů to takhle dopadá, ale mohlo by to skončit i mnohem hůř," nyní se otočila i ke zmijozelským, kteří stáli na druhé straně, aby se s nimi rozloučila.
   "Teď už můžete jít, hodina skončila," oznámila jim. "Zítra večer přijedou i ostatní vaši spolužáci a hned další den ráno vám rozdám rozvrhy hodin, kde budete mít ještě navíc sepsáno přemisťování. Odhaduji, že to bude ovšem už jen jako jedna hodina," zatvářila se poněkud rozčileně.
    "Paní profesorko, prosím," zeptala se Hermiona.
   "Ano slečno Grangerová?" otočila se k ní.
   "Chtěla jsem se jen zeptat, jestli už víte, kdy budeme skládat z přemisťování zkoušky," prohodila věcně. Harry napjatě sledoval, jak se McGonagallové samým přemýšlením vypjali vrásky v obličeji.
   "Původně jsem vás tím nechtěla zatěžovat, ale vypadá to, že za dva týdny," oznámila jim prostě.
   "COŽE?!" Ronův poděšený a rozezlený výkřik nebyl skoro rozeznat v mnoha dalších. McGonagallová však stála nepohnutě a ani se nijak nesnažila žáky uklidňovat, počkala, až se utiší.
   "Pokaždé se učí přemisťování ke konci školního roku v pátém ročníku. Dohromady je to asi měsíc. I když uznávám, že vy to máte o mnoho složitější tím, že se vám to přesunulo kvůli jistým důvodům na letošní začátek roku," všichni se škodolibě uchechtli. To, že se na škole v loňském roce objevila Umbridgeová, každý dobře věděl a jak nakonec dopadla, tak toto tajemství znaly jako vždy všechny Bradavické ročníky.
   "Pevně věřím, že to zvládnete. Jste sice ve značné nevýhodě, ale i letošního učení nebude tolik jako loňského opakování," nikdo však nebral její slova příliš na vědomí a za moment, když se s nimi profesorka McGonagallová rozloučila a vyzvala Nevilla, aby šel s ní (ten se ale začal vzpírat, že je mu už dobře, což však nebelvírskou třídní nijak nedonutilo změnit své rozhodnutí), uvědomil si Harry, že na něm visí všechny přítomné pohledy, kromě zmijozelských, kteří ovšem o tom, co se nyní bude řešit určitě neměli ani nejmenší ponětí a proto se vydali zpátky do hradu. Harry se snažil vyhnout zvědavým pohledům plných očekávání a zahlédl Malfoye, který se tvářil poněkud sklíčeně, to ho trochu překvapilo. Obvykle by se už Draco vysmíval a rozhodně by si spolu s jeho kumpány Crabbem a Goylem nenechali ujít nastoupené nebelvírské, aby se jim mohli vysmát do obličejů, že se Nevillovi povedlo to, co dlouho nikomu.
   Harry sklouznul pohledem zase zpátky k Hermioně a Ronovi, všiml si však, že k němu přistupuje i poněkud nervózní Dean.
   "Tak... Harry, slyšel jsi to sám," zakoktal se.
   "Jo, slyšel," prohodil prostě Harry a snažil se tvářit co nejlhostejněji, jako by se spolu bavili jen o nějakém dětském příběhu a chtěli si sdělit své zážitky.
   "Hm... tak... rozhodl jsi se už?" zabreptal skoro neslyšně Dean. Harry vlastně nezaslechl z jeho otázky skoro nic, ale jen podle jeho tváře a toho, jak slabounce nervózně přešlapoval usoudil, že ví, na co se ptal. Okamžik přemýšlel, nemá-li ještě dělat, že jako neslyšel, co mu jeho spolužák řekl nebo že prostě nechápe, na co naráží, nakonec se ale rozhodl, že toho nechá.
   "Domluvte se, na kdy chcete, ale jedete v tom všichni," dodal rychle, když si všimnul rozjařených úsměvů a zaslechl tiché vydechnutí. "Stejně se může stát, že bude Komnata nejvyšší potřeby nepoužitelná," poznamenal podrážděně.
"To doufám, že ne," odporoval mu vážně Dean. "Ještě se s tebou domluvíme Harry, jak se ti to bude hodit a jak nám to bude pasovat všem do rozvrhu," podotkl významně Dean, jako by tím chtěl naznačit, že je to právě on, kdo to všechno organizuje a bere si to na starost. "Máme tentokrát o dost víc členů. Vlastně asi skoro všechny šesťáky kromě zmijozelských, ti by se mohli proříct," oznámil ještě Harrymu, Hermioně a Ronovi, jako by bylo životně důležité, aby to věděli. Harry byl ale rád, že mu to Dean řekl. Popravdě, to byla jedna z věcí, která ho trápila dokonce víc, než strach, že by se mohlo někomu stát třeba to, co dnes Nevillovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama