"Co kdybychom začali hledat nahoře v západní věži a potom jsme pokračovali směrem dolů, popřípadě ven, na školní pozemky," navrhla Hermiona a Harry s Ronem, které nenapadlo nic lepšího, jí přikývli.
"Stejně ale... " spustil Ron, "prohledat celou školu během několika hodin určitě nestihneme, je obrovská," podotkl sklesle.
"Škola je zatím poloprázdná, takže by to neměl být žádný velký problém, prohledat ji dnes alespoň z poloviny," prohodila prostě Hermiona mezitím, co procházeli kolem naprosto prázdné ošetřovny. To se ale Harrymu zrovna dvakrát nezamlouvalo. Nejraději by ji prohledával celou od rána do večera, jen kdyby měl jistotu, že Aberfortha najde.
"Jo," ozval se opatrně Ron, jako by je měl někdo za rohem odposlouchávat, "už se nemůžu dočkat, až tu budou všichni," podotkl nervózně.
"Proč, co se děje?" naléhal na něho Harry.
"Já nevím," pokýval bezradně rameny, "prostě si nepřipadám dobře, když je tu tak prázdno. Jako by se mohlo ještě něco stát," vydechl a neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by na něho měl každým okamžikem vyskočit nějaký skřet nebo něco podobného. Hermiona se jen tajemně pousmála, Harry však velmi dobře věděl, co tím Ron myslel. Měl podobný pocit. Něvěděl, jestli si to Ron už dokázal dát dohromady, ale tušil, že tak nějak ho napadlo, že to může být způsobeno přítomností Snapea. Bylo sice pravdou, že ho za svůj pobyt v Bradavicích nespatřili, stejně jako ho neviděl nikdo ze spolužáků (to však Harry jen odhadoval, protože většinou, když se Snape takto někde objevil, srážel jiným kolejím - hlavně Nebelvíru - body za nejrůznější hlouposti a maličkosti). Tentokrát ale Harry trochu váhal; školní rok ještě nezačal a, jakkoliv bylo pravděpodobné, že by tolik nenáviděný profesor lektvarů, prostřednictvím Harryho nejraději strhnul Nebelvírské koleji absolutně všechny body, nebylo možné nic takového udělat. Teď však mohlo být pravděpodobnější, že Snape Harryho najde ne proto, že by ho chtěl pokárat, ale protože je to zrádce a důvěrný otrok Voldemorta, protože chce Harryho zabít.
Zatímco marně prohledávali každé komnaty i učebny, co jim přišli do cesty, Harry si snažil vybavit hodinu lektvarů se svým nejméně oblíbeným učitelem. Vlastně si nedokázal ani představit, jak se na něho bude moci podívat, aniž by po něm neskočil a na místě ho neroztrhal. Zprvu počítal s tím, že hodiny se Snapem budou opravdu dost horké, ale to jen kvůli tomu, že Harry viděl jeho vzpomínky při hodině nitrobrany, kterou se od něho loni učil. Počital s tím, že se za to do něho Snape pustí opravdu tvrdě. Tentokrát se však jen během několika málo dnů situace naprosto změnila. Teď však byl Harry naprosto rozhodnutý neustoupit ani o krok. Nenáviděl jeho odporný nenávistný pohled plný opovržení ani jeho mastné černé vlasy.
"To snad nemyslíš vážně, Rone!" přerušil ho z přemýtání Hermionin naprosto dokonale podrážděný hlas, "proč by se měl kouzelník, jako je Aberforth schovávat na dívčích záchodcích?" prskala pohoršeně. Harry je jen zaujatě pozoroval. Hodnou chvíli mu ještě trvalo, než si uvědomil, kvůli čemu se zase ti dva hádají.
"Co zase vyvádíš, Rone?" zeptal se Rona pobaveně a stále ho pečlivě sledoval, aby se tak vyvaroval Hermioninu naprosto nerudnému pohledu v červeném obličeji.
"Co vyvádím?" vyjel po něm Ron dotčeně, jako by mu Harry řekl něco obzvlášť nepěkného. "Já se tu snažím najít Aberfortha a ty, místo, abys mě podpořil, tak se mě ještě takhle vyptáváš," káral ho.
"No dobře," pochechtával se Harry, "promiň," zazubil se na něho, ale Ron jen uraženě nahlédl do chodby, která vedla k dívčím záchodkům.
"Víš dobře, že já tam nepůjdu, ale ty můžeš," osopil se znovu na Hermionu, která viditelně kapitulovala a bez jakýchkoliv dalších výmluv a proslovů vlezla na záchodky. Nečekali na ni ani příliš dlouho, ale než stihla vylézt ven, vyšla odtamtud Cho Changová. Harry sice moc dobře věděl, že se spolu naposledy viděli jen poslední večer před odjezdem z Bradavic tak, že se letmo střetli naprosto oboustraně chladnými a bezvýznamnými pohledy a jejich rozhovor končil ne zrovna přívětivě, přesto už tak nějak cítil, že je něco jiné. Původně si myslel, že důvodem toho, že se s Cho nemohl ani vidět byl jeho vztek, který se ho ještě stále držel; nyní si ale uvědomil, že ho jeho rozmrzelost neopustila a zdálo se mu, že se jí už nezbaví.
Všiml si, jak se Cho šťastně zablýsklo v očích a bylo mu tak nějak trapně, že tu stojí jako solný sloup. V zápětí si uvědomil, že jeho obličej je naprosto kamenný, to byl i důvod, proč se Cho poněkud zdráhala nějakých slov. Vypadala opravdu nervózně, ale Harry kupodivu nepociťoval naprosto nic. Už se netřásl po celém těle tak, jako dřív a nebyl nijak rozpačitý, když se díval na její krásný hebký obličej, který v tento moment ale rozhodně nezářil tím příjemným a veselým úsměvem, který Harryho pokaždé tolik omámil.
"A-ahoj," vykoktala ze sebe trochu zmateně a bylo nanejvíš rozpoznatelné, že absolutně nečekala setkání s Harrym. Rozhodně ne tady, před dívčíma záchodkama.
"Ahoj," prohodil Harry naprosto chladně, což viditelně překvapilo jak samotnou Cho, tak i Rona. Ten si ho prohlížel zkoumavým pohledem, jako by kontroloval, zda se Harry nezbláznil. Cho stála jako zaražená a vypadalo to, že už se snad nikdy v životě nepohne a zůstane takto zkamenělá mezi dveřmi, ze kterých se konečně vyřítila Hermiona.
"Jo... měl jsi pravdu Rone, je tam," vyhrkla na něho posměšně, "vzkazuje ti, že se nemáš bát jít za ním," chichotala se a Harry vyprskl smíchy, jako by tu Cho už ani nebyla. Hermiona si ji však nemohla povšimnout.
"No... tak... tak já... už půjdu... ," Cho nebyla očividně schopná vydat ze sebe jakoukoli větu, aniž by nebyla vykoktána a roztroušena na kousíčky.
"Hm... " zabručel Harry naprosto lhostejně a v tu chvíli si uvědomil, jak moc se na Cho ještě zlobí. Už skoro zapomněl, kvůli čemu se pohádali, ale přesto cítil, jak se v něm vzedmul vztek. Všiml si, jak Hermiona otevřela pusu, zřejmně, aby ještě něco řekla, ale to už Cho pádila někam pryč, podle Harryho názoru asi k havraspárské společenské místnosti, protože šla zhruba tím směrem, kam mizeli i její spolužáci. Ještě okamžik se díval jejím směrem a to i přesto, že už dávno zmizela za rohem, nebylo to však způsobeno ničím jiným, než naprosto zmateným zkoumavým pohledem Rona a vyčítavým bodavým pohledem Hermiony. Tak nějak ho napadlo, že je opravdu zvláštní, že tu Cho potkal takhle samotnou, bez jejích kamarádek, které ji doprovázely téměř pokaždé a všude, aby si mohly mezi sebou neustále pošeptávat a chichotat se nejrůznějším hloupostem. Harrymu to připadalo naprosto zcvoklé, když je pozoroval, jak tak sedí u stolu nebo míří na hodinu a pokaždé se takhle přihloupě smějí. Už mu to lezlo na nervy.
Konečně se podíval na své přátele, ale v jejich pohledech již nenašel sebemenší jiskru výčitek nebo nepochopení.
"Jen si ze mě dělej srandu," huboval Ron a Harry si uvědomil, že odpovídá na Hermionin žert. Ta se ale zatvářila nanejvíš dotčeně.
"Já nechápu, kam chodíš na takové nápady," bránila se vztekle, "jak by se mohl Brumbálův bratr schovávat na dívčích záchodcích, prosímtě?" ucedila nanejvíš podrážděně. Harry se jen pobaveně usmíval.
"Začíná mi prostě připadat, jako by se před Harrym ukrýval," vybuchnul Ron v obličeji naprosto rudý vzteky. "Prohledali jsme už skoro celou školu a nikde jsme ho nenašli," ztěžoval si, "zjistil, že jsme už moc blízko, tak se rychle ukryl tady," mávl prudce rukou ke dveřím od záchodu, které za sebou Hermiona konečně zavřela.
"Jistě, normálně pozdravil Cho Changovou, jako by se nechumelilo," ušklíbla se pohrdavě "nebo tu prostě není," obrátila vážnějším hlasem.
"No jistě, ale jinak se ve Velké síni pokaždé normálně objeví, jako by nic," vyjekl Ron ještě rozčíleněji, "jen si tak přijde a zase pěkně odejde." V jeho hlase zněla ironie a bylo opravdu poznat, že asi každým okamžikem vyletí z kůže, jak byl dopálený. Hermiona se už nijak nesnažila, zřejmě konečně pochopila, že by to bylo naprosto marné. I Harry začínal mít pocit, že má Ron pravdu.
"Jak by to ale mohl vědět? Myslím, že ho hledáme?" nechápavě zavrtěl hlavou Ron a Harryho v ten moment přepadl nepříjemný pocit. Vzpomněl si, že Aberforth ovládá kromě nitrozpytu i myslozpyt.
"No... nejspíš vím jak by to mohl zjistit, Rone," zpustil pomalu, aby si ještě stihl uspořádat myšlenky. "Nedávno mi řekl, že ovládá i myslozpyt," vypadlo z něho konečně. Ronův nechápavý pohled se bleskurychle změnil na naprosto udivený a zmatený a Hermiona vypadala, jako by ji Harry polil horkou vodou.
"Myslozpyt, co..." prskal Ron stále ještě nevěřícně, ale Hermiona mu skočila do řeči.
"Myslozpyt," oznámila, "to je něco jako pokročilejší fáze nitrozpytu. Můžeš znát myšlenky druhých, na co zrovna myslí," vysvětlila prostě.
"Takže mi vlastně kdokoliv, kdo tohle umí, může číst moje nápady," vyprskl Ron a tentokrát vypadal opravdu dopláleně. Harry se však i přesto musel zasmát jeho poznámce o tom, že by někdo četl Ronovi nápady. Ne, že by byl Ron nějak hloupý nebo příliž natvrdlý, ale opravdu byl asi příliš líný na to, aby sám něco vymyslel. Takové situace nastávali jen v případech, když ho něco opravdu zajímalo nebo bavilo, což zase nebylo tak často, ale přece jen to potom stálo za to.
"No, je zase pravdou, že myslozpyt ovládá jen strašlivě málo lidí," uklidňovala ho Hermiona, "mám takový dojem, že dokonce jen dva nebo tři," oznámila jim a očima klouzala směrem dolů, jako by tam něco hledala, Harry však ve skutečnosti věděl, že bloumá ve své paměti. Bylo až neskutečné, co všechno Hermiona věděla.
"Odkud to všechno víš?" zeptal se Ron přesně na to stejné, co zrovna v tu chvíli zajímalo zároveň i Harryho. Vypadalo to, že Hermionini rozsáhlé vědomosti Rona poněkud uklidnili. Vlastně se ještě nenašel problém, který by tato výborná studentka nemohla vyřešit nebo by si s ním nevěděla rady.
"Vyčetla jsem to z knihy Speciální dovednosti a kouzla, ale to je už dávno. Četla jsem to snad ještě ve třetím ročníku, byli tam i zápisky o těch několika zvěromázích, co jsou zapsáni zároveň i na ministerstvu kouzel," vysvětlila jim prostě.
"No výborně... a jeden z těch mála teď právě zjisťuje, co jsem měl k snídani," rozčiloval se Ron, který se znovu probral do reality.
"To si nemyslím," odporovala mu Hermiona s naprostým klidem, "umění myslozpytu je opravdu velmi složité a nikdo z těch, kdo jej ovládá nezvládne proniknout do mysli lidem, kteří jsou příliž daleko," vysvětlovala, ale Harry ji nenechal domluvit.
"Jak blízko musím být, aby Aberforth věděl, co si myslím?" vyhrkl a napjatě poslouchal, až skoro zapomněl dýchat.
"To nevím, ale mohli bychom se jít podívat do knihovny," oznámila jim Hermiona, čímž dala najevo konec jejich hledání. "Dnes ještě musím jít za Ginny a budeme si dělat soupis, u kterých kouzel začneme opakovat dříve," povzdychla si skoro unaveně, "a zítra bychom si měli trochu prostudovat teorii přemisťování, za dva dny začíná škola a kousíček na to bychom měli dělat zkoušky," připomněla jim a i když Harry neměl s přemisťováním snad jako jediný student zatím žádné problémy, cítil, jak ho polil chlad. Možná, že to měli na svědomí jeho zkoušky NKÚ, které byly opravdu velmi náročné. Zkoušky z přemisťování si vlastně představoval podobně, jen trochu menšího rozměru a s méně učitely.
"Myslel jsem si, že ty zkoušky přesunou," vyštěkl Ron poněkud nervózně, "vždyť se kromě Harryho nenašel nikdo, komu by se to podařilo," vypískl tísnivě.
"Nebuď blázen. Přemisťování se opravdu nedaří každému, ale nejspíš už profesorka McGonagallová počítá, že do těch zbývajících dvou dnů, bychom jej měli alespoň částečně zvládnout, než bude škola plná. Ví co dělá, Rone," uklidnovala ho, "nejsme první, kdo se učí kouzlo přemisťování," Harry však v jejím, na první pohled, naprosto klidném hlase, zachytil nejistotu a strach. Byl přesvědčený, že Hermiona pociťuje k těmto zkouškám i k výuce samotné velkou nedůvěru. A byl si jistý, že nebyla sama.
Vydali se směrem do Velkého sálu na večeři a Ron se duchapřítomně ohlížel a neustále nahlížel do každé boční chodby, kterou míjeli, kdyby Aberfortha přece jen uviděl. Harry už to tak nějak nechal běžet, ale přece jen, když stáli na schodech, které se právě přesouvali, využil toho, aby se po svém ztraceném učiteli ještě ohlédl. Hermiona to už vzdala nadobro; celou cestu Harrymu a Ronovi povídala o složitosti celého kouzla přemisťování. Když Harry letmo mrkl na Rona, všiml si, že je jeho kamarád celý rudý vzteky. A dobře věděl proč. Hermiona jim ani nemusela vyprávět, co všechno by se při tomto nevydařeném kousku mohlo stát, věděli to moc dobře oba. I když se Harrymu, k velkému úžasu všech, včetně profesorky McGonagallové, podařilo přemístit hned napoprvé na stanovenou značku, měl jisté obavy z toho, že by se mu to mohlo ošklivě vymknout z rukou a mohlo by se také stát, že se přemístí například jenom jeho hlava. Její obavy však nedávala najevo příliš dlouho, zjevně si totiž všimla Ronova nasupeného pohledu.
"A proč si vlastně myslíš, že se ti Aberforth schovává?" zeptala se Harryho. Tomu se ale změna téma tolik nezamlouvala. Nechtěl se o tom už bavit, ani s Ronem a s Hermionou už vůbec ne. Věděl dobře, co by s ní udělalo, kdyby jí popsal jeho sen, kde viděl oba dva své přátele umírat. Nejvíc ho trápilo, že už se mu jeho sny vyplnili vícekrát. Přál si strašně moc, aby to byla jen hloupá noční můra.
"No... to já nevím... " spustil váhavě, "... třeba se se mnou nechce už vidět, třeba se chystá k odchodu a ... " prásk!
Z chodby nalevo od nich se vyřítil Protiva. Harry, Ron a Hermiona se postavili pevně vedle sebe a s nachystanými hůlkami čekali, až po nich duch něco hodí. Prásk! Další váza upadla s hlasitým řinčením na zem a rozbila se na neuvěřitelné množství malých střípků. Protiva byl sotva patnáct metrů u nich. "Nééé," zaúpěl vystrašeně. Harry si s Ronem a Hermionou vyměňoval zmatené pohledy. Mezitím nad nimi Protiva proletěl, jako by tam ani vůbec nestáli a s dalším, skoro až prosebným, zaúpěním se hnal obrovskou rychlostí pryč. Když se po něm Harry otočil, už ho nestihl zahlédnout, šlo však poznat, kudy Protiva proletěl, jelikož za ním popadali všechny ozdobné předměty, které mu jakkoli stáli v cestě. A ještě dlouho potom slyšeli řinkot a hluk, jak se rozbíjeli další vázy a další obrazy.
"C-co to mělo znamenat," vykoktal ze sebe poněkud roztřesený Ron, ale ani Hermiona ani Harry mu nebyli schopni odpovědět.
"Tady jste," vykřikl jim za zády povědomí hlas a všichni tři sebou polekaně uškubli. "Všichni vás shání skoro po celé škole a vy si tu povídáte," Neville se zeširoka usmál, měl opravdu dobrou náladu a Harryho hned napadlo, že by tedy mohl v tuto chvíli unést to, co by mu Harry řekl a co sám dost dlouho nese.
"Proč nás hledají?" vypadlo nakonec z Harryho, který až skoro bolestně skřivil obličej. Zase mu to neřekl. Začínal mít pocit, jako by mu každé oddalování zasazovalo hluboké rány někam hluboko do jeho srdce.
"Vlastně úplně nejvíc hledají tebe," pokýval hlavou, "a vy jste skoro pořád všichni pohromadě," zubil se dál, jako by právě přišel na něco výjimečného. "Jedná se o Brumbálovu armádu," pronesl vzrušeně, když si Harry, Ron a Hermiona vyměňovali zmatené a nechápavé pohledy. Harry sebou škubnul, jako by to na něho Neville zařval, při tom to vyslovil naprosto v pohodě. Nechápal, jaký význam by teď mohla mít Brumbálova armáda a tak trochu se i bál. Věděl dobře, že budou mít letos výbornou učitelku a nedokázal si představit, co by bylo, kdyby se Tonksová dozvěděla, že se ostatní mimo její hodiny učí od Harryho. Snažil se představit si její výraz, když by se dozvěděla o tom, že Brumbálova armáda je stále ještě aktivní. Určitě by se snažila ve svém bledém obličeji vykouzlit co nejlepší pochvalný úsměv a k tomu všemu by ho ještě povzbuzovala, ale Harry si byl téměř stoprocentně jistý, že by jí to naprosto zlomilo. On sám se jí bude snažit co nejvíce podpořit, protože je nanejvíš jasné, že začátky nejsou zrovna jednoduché, což dobře věděl už když se jeho přítel Hagrid stal učitelem péče o kouzelné tvory, a kdyby teď ještě k tomu vedl Brumbálovu armádu, Tonksová by to nejspíš nevzala jako přílišnou důvěru.
"Co je s ní?" vychrlila ze sebe Hermiona, dřív než se Harry stihl vzpamatovat. Letmo pohlédl na Rona, který vypadal jako omámený. Dokonce i Nevilla očividně naprosto zmátlo a tak trochu i vyděsilo jejich zvláštní chování. Opravdu to totiž vypadalo, jako by se Harry, Ron a Hermiona štítili jen toho názvu, což zjevně nechápal, protože to byla právě Hermiona, kdo ten nápad s vytvořením takového spolku vymyslel a Harry, kdo byl jejich vůdcem.
"No... já... " Neville byl z jejich pohledů naprosto zmatený, "nechtěli by jste jít třeba dolů, k Velkému sálu?" zeptal se opatrně, jako by je mohl podráždit a vyprovokovat k boji. Všichni se mlčky, bez jakéhokoliv slova nebo alespoň pokývání hlavou, vydali za svým spolužákem. Harry si celou cestu připadal, jako by byl odsouzen a nyní kráčel za svým katem na popravu, která se nedá nijak oddálit ani zrušit. Koutkem oka zpozoroval Rona, který se tvářil stejně zařezaně jako on. Hermiona si zadumaně prohlížela svůj rukáv hábitu, jako by na něm bylo něco zvláštního. Harry věděl, že se snaží, stejně tak jako on, přijít na způsob, jak lehce a jemně oznámit všem příslušníkům Brumbálovi armády, že tohoto spolku již není zapotřebí. Sám ani nevěděl proč se tím tak zatěžoval. Možná proto, že vlastně nemohl tak nějak říct, že se normálně vídávají s jejich nastávající profesorkou na poradách Fénixova řádu a zároveň všichni tři si byli vědomi, že každý člen Brumbálovi armády se opravdu velmi zlepšil a opravdu všichni měli zájem se učit dál. Vzniklo tam nějaké pouto, kdy si v různých situacích společně pomáhali a Harry, Ron nebo Hermiona jdou nyní oznámit, že je konec. Harry měl pocit, že má žaludek jako z kamene. I ostatním muselo být přeci jasné, že je nanejvíš pravděpodobné, že dostanou nového učitele obrany proti černé magii, který může být opravdu dobrý.
Když scházeli ze schodů, pod nimi už stáli v těsném hloučku ostatní. Harry je letmo sjel pohledem a uvědomil si, že tam jsou úplně všichni, kromě Cho a Marietty. Za to se ovšem mezi nimi objevilo spoustu dalších tváří, zřejmně nových členů. Ze dveří zprava k nim ještě rychle přicházel Dean a když spatřil Harryho, Hermionu a Rona, vesele se usmál. To Harryho poněkud rozmrzelo.
"Vás není vůbec snadné najít," zazubil se na ně místo pozdravu a Harry jen něco nejasně zamumlal, sám nevěděl, co. Raději se moc nepouštěl do rozsáhlejšího hovoru, nechtěl se do Deana nějak pouštět, ten se choval, jako by se vlastně nic nestalo.
"No... tak jsem taky," vydechla Cho, která právě doběhla a bavila se s plavovlasou dívkou, která byla o hlavu menší než její kamarádka. "Myslela jsem, že jste na mě zapomněli," otočila se směrem k Harrymu, i když dobře věděl, že nemluví přímo na něho, a usmála se tím svým svatouškovským a dokonale milým úsměvem, "že je sraz tady, to mi řekla rychle Liza," vysvětlovala, jako by to někoho zajímalo. Když se Harry otočil, stihl ještě zachytit Seamusův obdivný pohled, jako kdyby Cho zvládla nějaký nanejvíš obtížný úkol. Ještě naposledy šlehl ostrým pohledem po Cho, ta se však netvářila nijak roztržitě ani nervózně, když se bavila v jeho přítomnosti, jako tam nahoře u dívčích záchodků; trochu ho překvapilo, jak moc pohrdavě se na Cho zašklebil, ale jinak si jí už dál nevšímal.
"Proč jsme vlastně tady?" vyprskl na Deana poněkud otráveně, jako by po něm jeho spolužák chtěl bůhvíco. Ten byl ale naprosto klidný a tak nějak se tvářil, jako kdyby byl na Harryho rozmrzelou náladu připravený. To Harryho dopálilo ještě víc. Zatím však mlčel.
"Přece kvůli Brumbálově armádě," vysvětlil mu klidně Dean.
"Té už nebude potřeba," prskl ze sebe Harry a chystal se k odchodu. Kdosi ho však zachytil za hábit. Harry byl v ten moment schopný se otočit a dotyčného praštit, naštěstí se však dříve ozval Hermionin překvapený hlas.
"Harry, nechceš si poslechnout, co ti chce Dean říct?" konečně pustila Harryho hábit. Ten se otočil zpátky, nevšímaje si překvapených a zaražených pohledů ostatních, pozoroval nasupeně Deana.
"Potřebovali bychom od tebe pomoc," zpustil prosebně a ostatní horečně přikyvovali, jako kdyby si chtěli pojistit, aby zde Harry ještě okamžik zůstal a vyslechl si celou prosbu. Ten však dále nepromluvil a Harry si v duchu řekl, že to nebude on, kdo promluví a proto nastalo dlouhé ticho, ve kterém všichni kroužili zvědavými a napjatými pohledy z Harryho na Deana a Harry šlehal rozvztekaným pohledem na všechny ostatní.
"No ale jakou pomoc máte na mysli?" Ron konečně zlomil veškeré napjetí tím, že promluvil a rozproudil hovor.
"Všichni co jsou tady, vlastně všechny šesté ročníky mají problém s přemisťováním," objasňoval Dean a v Harrym hrklo. Ano, je pravda, že on jediný se zatím dokázal přemístit na cílovou značku a to hned napoprvé, ale nebyl to zrovna Dean, který jako první pochyboval o tom, že to měl Harry nacvičeno předem? Dean jako by mu četl myšlenky.
"Chtěl jsem se ti jen omluvit," spustil pomalu a jak po něm Harry šlehl tvrdým nepřístupným pohledem, sklopil oči dolů. "Nevím, jak jsem tě mohl obvinit z toho, že by ses přemisťoval už někdy dřív," vysvětloval, ale Harry na něho hleděl pořád stejně chladně a na Deanovu omluvu nic neodpověděl, což jeho spolužáka viditelně nepovzbudilo. Harrymu to bylo jedno. Nikdo z nich ho přeci nemůže obvinit jen tak z čehokoli. Rozmrzele projel očima zbylé žáky; někteří zjevně nechápali to, co Dean Harrymu říkal, ale přesto stáli napjatě a v jakémsi očekávání, že Harry konečně něco pronese, když už Dean konečně domluvil, upírali oči jen na Harryho. Ten se v sobě snažil udržet svůj vztek, ale i zloba z něj opadávala a tak začínal být nervózní, jak tak na sobě cítil zabodané všechny ty pohledy plné očekávání.
"A kde chcete cvičit," vyhrkl na Deana vítězoslavně, "to jako zajdete za McGonagallovou a zeptáte se jí, jestli by vám znovu nechala označit to místo, kde jsme cvičili, že jste ji prostě vyměnili za Harryho?" zašklebil se rozčílením.
"Ne ne," ujišťoval ho rychle Dean a povyšel si trochu vpřed k Harrymu, jako by mu chtěl jaho spolužák někam utéct, "nechceme tebe místo McGonagallové," opravil ho a Harry na něho pobaveně hleděl, "chceme si jen pořádně prozkoušet a získat tak více cviku a času," vysvětlil prostě.
"Ta dvouhodinovka vám nestačí?" vyhrkl pohoršeně Ron a když po něm Harry šlehnul pohledem, měl co dělat, aby se nerozesmál, jak tak pozoroval jeho naprosto vyděšený pohled.
"No je to docela málo," vložil se do toho Seamus, když už Dean nemohl samou únavou ze složitého vysvětlování pořádně mluvit. To Harryho znovu podráždilo. Dean něměl důvod být unavený, neprožil to, co Harry. "Byli by jsme rádi, kdyby jsi nás hlídal, stejně jako profesorka," dodal prosebně Seamus.
"Vy ani nevíte, jak strašně je to nebezpečné?" vpustila se do hovoru Hermiona. "Nepamatujete si, co se psalo v knize? Přemisťování se vám může opravdu velmi škaredě vymknout z rukou. Mohlo by se stát, že se přemístí jen část vašeho těla nebo že se přemístíte jinam," domlouvala jim.
"Hermiono, při přemisťování v Bradavicích se nemůžeš přemístit jinam," opravil ji Ron, celý nadšený z toho, že konečně mohl opravit docela neomylnou Hermionu, která téměř nic nezapomíná.
"A kde se tedy chcete přemisťovat?" vyhrkla, jako by si právě vzpomněla, ale Harrymu tato otázka vlastně proudila hlavou už docela dlouhou chvíli.
"Co třeba tam, kde loni," navrhl znovu Dean, ale spíš už, jako by to oznamoval, "Komnatě nejvyšší potřeby."
"Jistě," vyhrkla Hermiona nadšeně, "to by mělo jít, ne?" Na to jí Dean se Seamusem přikývli. Harry ale, jako by je ani neposlouchal, klouzal očima z jednoho člena na druhého. Bylo tam opravdu spousta nových tváří, všichni z letošního šestého ročníku. Harryho trochu mátlo, že se nikdo z nich nezapojuje do rozhovoru. Prostě jen stáli a v jakémsi tichém očekávání a napjetí mlčky pozorovali rozhovor.
"A proč bys nemohl ostatní učit přemisťování?" vyhrkla na něho naprosto rozčílená Hermiona, když se konečně zastavili před obrazem Buclaté dámy.
"Protože si myslí, jak z toho nejsem nadšený," vyprskl Harry, "klidně si mě tady obviňují a nic neví. Nikdo nemá ani ponětí, co se stalo tenkrát ke konci školního roku, nikdo neví, že nejsem hadoušem jen tak pro legraci a neví ani, že Sírius byl nevinný," řval a při vyslovení kmotrova jména si všimnul, jak Hermiona sklonila obličej a pozorovala teď nějaký neviditelný obrázek na studené kamenné zemi.
"Cítil by ses líp, kdyby to všechno věděli?" ozvala se najednou po delší odmlce a hlas se jí třásl.
"Co kdyby věděli?" zeptal se jí už o něco klidněji.
"No, co všechno se stalo tenkrát na oboru záhad, nebo že ty mudly zabil vlastně jeden původně mrtvý kouzelník, který měl padnout právě Síriusovou rukou nebo, že jsi... jsi hadouš, protože to přešlo z... z Voldemorta na... na tebe," vypadalo to, že se každým okamžikem rozbrečí a Harrymu té hádky bylo líto.