Moudrý klobouk radí
Černý dým už byl téměř u jeho nohou a vypadalo to, že s sebou strhnul nenávratně všechnu tu krásu, která tu doposud byla a chystal se zabít všechno živé, co mu přišlo do cesty. Harrym projel zuřivý vztek; vzedmula se v něm nenávist vůči tomu, co zavinilo umlčení té překrásné písně... nemohl však nic dělat.
Zlobu vystřídala téměř okamžitě naprostá bezmoc a stesk; měl pocit, jako by všichni jeho přátelé měli zemřít, přestože tu s ním nebyli, navždycky ho opustit a on by se na to měl dívat. Připadalo mu, jako kdyby tu měl zůstat na věky a pozorovat, jak Ron i Hermiona trpí a křičí bolestí.
Bolestné píchnutí mu projelo jizvou až hluboko do jeho mysli a Harry se konečně probudil. Pokojem již pronikalo naoranžovělé světlo právě vycházejícího slunce. Unaveně se posadil na postel a snažil se znovu si vybavit to, co se tam, v jeho snu, stalo, nevzpomněl si však na nic konkrétního. Tričko měl propocené a bylo mu nesnesitelně těžko, pomalu až nemohl dýchat. "To musí skončit," zamumlal tiše, když scházel šouravým krokem k snídani, přestože bylo ještě stále brzy. Na schodech zahlédl jen malinký hlouček mrzimorských studentů, podle Harryho odhadu asi z třetího ročníku, kteří mířili směrem ke knihovně. Kdyby jeho myšlenky nebyly v tuto chvíli tak chmurné a Harry by zrovna nebyl zamyšlený do prapodivného snu, který ho užíral snad ještě víc, než ten bolestný z oboru záhad, asi by se těm naprosto ospalým a kamenným tvářím třeťáků od srdce zasmál. Tížilo ho však něco úplně jiného. Kolem hloučku nyní dokonce prošel jeden havraspárský student, zřejmě ne o moc starší, než ti mrzimorští, protože slabounce kývl hlavou a něco neslyšně zašveholil. Harry si domyslel, že tím popřál svým spolužákům dobré ráno, ale teď jím projela ještě jiná myšlenka, která ho napadla hned, jakmile pozoroval pomalu a chabě se pohybující ústa jak havraspárského studenta při pozdravu, tak několika mrzimorských třeťáků, kteří se mezi sebou pokoušeli bavit.
Na okamžik se zastavil, projel jím chlad a obrovská nervozita. Nakonec se přece jen rozešel znovu vpřed a zaposlouchal se, jestli uslyší vlastní kroky. Nebylo by to poprvé, co by Harry po tomto snu na nějakou dobu neslyšel své okolí, ale tentokrát se mýlil.
"Ahoj Harry," ovzal se mu za zády hlas. "Ahoj Lenko," pozdravil a zhluboka si oddechl. Byl rád, že trochu zvláštní havraspárskou studentku potkal. Měl jistotu, že protentokrát opravdu slyší. Jakkoliv byl zadumaný a smutný, musel se prostě usmát, když zpozoroval Lenčiny rozčepýřené vlasy, které vypadaly, jako by se Lenka zapomněla od příjezdu do Bradavic načesat, což by zase nebylo tak nepravděpodobné, vzhledem k jejímu zvláštnímu a občas dost nepochopitelnému a každému člověku nesrozumitelnému chování. Přesto všechno, jak se na Lenku Láskorádovou dívali ostatní studenti, Harry ji měl od srdce rád. Snad protože ji znal o něco lépe a tak nějak chápal, že některé, na první pohled zvláštní věci, které provádí, mají svůj smysl. Věděl, že je správná a ráda každému vypomůže, i když většinou tomu její naprosto nenucený až unuděný výraz v obličeji opravdu nenasvědčoval.
"Neviděl jsi Rona?" zeptala se Lenka naprosto bezvýznamně, Harry však v jejím hlase zachytil jakýsi zájem. Normálně by ho to zaskočilo, protože Lenka se takto živě nezajímala o nikoho a o nic, dokonce i když jim hrozilo velké nebezpečí při cestě na ministerstvo a na oboru záhad, Harry však tušil, stejně jako i Hermiona a Ron samotný, že se Ron Lence líbí a proto o něho jeví takový zájem.
"No nejspíš už je na snídani," za nic na světě si nemohl vybavit, jestli byl Ron ještě v posteli nebo ne, ale mě ten pocit, že už dávno vstal. Byl překvapený sám sebou, že Rona tak hloupě přehlédl a vůbec se nepodíval, jestli je ještě v posteli. Z ložnice vyšel opravdu dost rozčilený. Harrym projel podivný děsivý pocit. Co když křičel ze spaní a Ron ho slyšel? Co si asi řekl? Náhle si uvědomil, že zrychlil krok, až mu Lenka téměř nestačila.
"A... a co mu vlastně chceš?" zeptal se roztržitě, aby zavedl hovor někam dál. Nechtěl nijak dávat najevo svoji nervozitu.
"Nic," řekla prostě, "jen jsem ho chtěla pozdravit, ale ještě se musím někam stavit," rozloučila se s ním a vydala se úplně na opačnou stranu od Velkého sálu. Harryho její chování nijak nepřekvapilo. Všiml si už dávno předtím, že kdykoliv je Lenka v Ronově blízkosti nebo se o něm zrovna jen mluví, počíná si dosti prapodivně a dalo by se říct, že i roztržitě. Spíš ho zrovna zatěžovala myšlenka, co svému kamarádovi řekne, jestli ho Ron opravdu slyšel křičet ze spaní. Když však našel Rona u stolu, hned na první pohled poznal, že ho tíží něco naprosto jiného.
"Ahoj," pozdravil ho Harry a vesele se na něho zazubil. V duchu byl překvapený, jak se mu hned takhle po ránu podařilo vymámit tak naprosto přesvědčivý úsměv.
"Ahoj," zamumlal naprosto strhaně Ron a Harry musel uznat, že vypadá opravdu zbědovaně.
"Co se děje?" zeptal se ho a přitáhl si mísu s toustama a marmeládou.
"Ale nic," odbyl ho Ron, ale potom se přece jen rozpovídal, "uvědomuješ si vůbec, že dnes na nás je řada s přemisťováním?" vyhrkl.
"No... jo," odpověděl stručně Harry a Ron na něho napůl překvapeně a napůl zděšeně pohlédl.
"Není ti nic?" zeptal se Harryho nanejvíš starostlivě.
"Ne, proč?" střelil po něm nechápavým pohledem. Moc dobře věděl, jak to Ron myslel, ale i on sám se divil, že se nahrazovací dvouhodinovky přemisťování absolutně nebojí a dokonce pociťoval jakýsi pocit nedočkavosti, na dnešní dvouhodinovku se těšil - ani vlastně nevěděl proč. Bylo to zvláštní, dokonce měl pocit, že mu touto poznámkou Ron zpravil náladu. Raději tisíce hodin přemisťování za sebou, než další přihlouplé sny. Ron už mu nic neřekl jen si hlasitě povzdechnul.
"A kde je vůbec Hermiona," vyzvýdal Harry. Nějak se mu nechtělo mlčet, nejraději by poslouchal jakkýkoliv rozhovor, i kdyby byl o úplných nesmyslech. "Už tu měla dávno být," pronesl, moc dobře však věděl, že je ještě příliž brzy. Letmo proletěl očima ostatní stoly, aby zjistil, že ani on, ani Ron nejsou jediní, kdo si přivstali. Přestože většinou na snídani chodili asi o hodinu a půl později, bylo tu tak plno, že to dokonce vypadalo, jako by tu nebylo jen několik žáků z nebelvíru. Harryho to ale už nemohlo ani v nejmenším vyvést z míry. Na všechny, kdo tu seděli zbědovaně a nešťastně u stolu, prostě zrovna dnes vyšla řada v přemisťování, proto nemohl nikdo z nich dále spát. Harryho napadlo, že však nespí už téměř nikdo. I ti, koho se přemisťování už netýkalo, si našly jiné starosti a tak měli napilno stejně, jako i žáci šestých ročníků.
"No... já si myslím, že je někde s Ginny," vysvětloval, "ta ji nedá ani na okamžik pokoj." Tentokrát však Harry zahlédl něco jako blažený a snad trochu i zlomyslný úšklebek a musel se té myšlence, jak Hermiona sedí v knihovně zasypaná knížkami a dává Ginny nejrůznější rady, také zasmát. Už jako by ji i slyšel. 'A hlavně si nezapomeň psát pořádně úkoly...'
Když vycházeli ven, na školní pozemky, Harry byl asi jediný, spolu se spolužáky, kteří už měli první přemisťování za sebou, kdo se netvářil, jako když jde na pohřeb. Pravdou však bylo, že mu pohled na naprosto dokonale kamenné obličeje na sebevědomí nepřidal, přesto někde hluboko uvnitř pociťoval jakýsi klid, kterým ho předtím nakazil Aberforth.
Profesorka McGonagallová znovu četla jména zbylých žáků, kteří s obrovskou bázní a hrůzou v očích pomalu postupovali ke značce. Harryho značně potěšilo, když viděl, že Nevillovi už nic není a stojí opět mezi ostatními.
"Potter Harry," zaduněl mu v uších profesorčin hlas a hned na to si uvědomil, jak na něm trnuly pohledy všech přítomných. Všechen klid z něho opadal; nervózně se přesunul na první značku.
"Až budete připraven," uslyšel za sebou jako by vzdálený hlas McGonagallové, "můžete se přemístit," to už však neslyšel. Najednou si vzpomněl na Aberforthova slova. 'Přemisťování je podobné, jako nitrobrana,' ozýval se mu hlavou jeho hlas. Nakonec se přece jen rozhodnul. Někde za ním ještě zaslechl posměšné poznámky Crabbeho a Goyla. Neslyšel přesně, co říkají a ani ho to nezajímalo. Snažil se uklidnit a soustředil se co nejvíce na druhou značku, přesně tak, jak je to učila profesorka McGonagallová. Zavřel oči a vytáhnul svoji hůlku, kterou okamžitě natáhnul před sebe a zamířil jí zhruba směrem k druhé značce.
"Přemístit na druhou značku," zamumlal a něco jako by ho prudce vytrhlo z místa, kde stál. Byl to opravdu nepříjemný pocit - zvláštní. Sám nevěděl, co si má myslet. Jako by se přemisťoval na určené místo, ale doopravdy stál nohama pevně na zemi - jako by se v momentě rozpůlil. Otevřel oči a jako v mlhavém oparu, naprosto rozmazaně, spatřil druhou značku. Snažil se zamířit přímo na ni, ale ruka, kterou pro jistotu a pomoc mířil směrem na cíl, se mu chvěla a kmitala mu zprava doleva. Přesto se překonal a snažil se ji zamířit co nejpřesněji i když se zdálo, jako by se i samotná značka pohybovala. Začala se mu motat hlava a točil se, jako by se dostal do nějakého víru, který ho táhl pryč. Měl pocit, že se každou chvílí zhroutí, jak se mu zdvihal žaludek nahoru a dolu, jako na nějaké šílené horské dráze, až se mu dělali mžiky před očima. Hvízdalo mu v uších a strašlivě se mu motala hlava, jako by se měla rozskočit vejpůl. Přesto se snažil pozorovat alespoň s částečně přivřenýma očima, cílovou značku. Náhle pocítil prudký náraz, jak se znovu ocitl na nohách a v ten moment měl co dělat, aby se neskácel na zem a náraz ustál. Hned na to, jako by ho v těsné blízkosti následovali i jeho myšlenky a nyní se vrátili zpět do jeho těla. Nepřipadal si nijak zchvácený, jen byl trochu roztřesený ze třesu, který jím při přemisťování projel. Nijak mu nevadil ani podivný pocit jakéhosi rozpůlení, spíš to, že mu byla trochu zima, jak jím neustále projížděl chlad a pořád ještě mu bylo špatně.
Téměř okamžitě se rozhlédl a zjistil, že si ho naprosto všichni prohlíží zkoumavými a naprosto zmatenými pohledy. Většina z jeho spolužáků se opravdu tvářila trochu nevěřícně a někteří z nich i vyděšeně. Když se podíval po značce, aby zjistil, jak daleko od ní se dostal, z úžasem si uvědomil, že stojí přímo na ní. Povedlo se. Vesele se posunul vpřed, aby se vrátil k Hermioně a Ronovi - ti se tvářili přímo nadšeně. Harry se jen zazubil.
"No to je výborné, pane Pottere," chválila ho šťastná profesorka McGonagallová, "opravdu dobré." Když se však Harry otočil po svých spolužácích, zjistil, že nejenom zmijozelští, ale i mnoho jeho kamarádů z nebelvíru, po něm šlehají podezíravými pohledy.
"Ty jsi to určitě nacvičoval předem," ozval se uražený Dean.
"Jo... to jste uhodli," osopila se na něho okamžitě Hermiona, "a já mu dala knížku, ve které bylo popsáno, jak se může přemisťovat."
"No... to jste měli vidět... " zařval podrážděný Ron, "kolikrát jsme ho hledali až v Austrálii," na to jim nikdo nic neřekl. Harry, který v ten moment nenacházel slov, měl dokonce dojem, že Dean zčervenal. Několik spolužáků, kteří mu předtím horečně přikyvovali, Pansy, Levandule a nechyběl tam samozřejmě ani Seamus, se zabodly pohledy do země a nervózně přešlapovali. Když Harry přejížděl letmo pohledem všechny kolem, všiml si, že kromě Malfoye a jeho přátel, se tvářili rozpačitě i ostatní zmijozelští.
"Pane Deane," ozvala se McGonagallová přísným, skoro až výhružným, tónem v hlase, "toto je ta nejhloupější a nejpošitělejší námitka, kterou jsem od vás kdy slyšela," uzemnila ho. "Nevím, jak vás něco takového mohlo napadnout, ale opravdu si myslím, že za takové křivé obvinění a dosti nepěknou urážku by jste se měl panu Potterovi omluvit," zesílila hlas, jako by chtěla, aby její kárání slyšeli i zbylí žáci, kteří teď pobývali někde ve škole. Deanovi tím rozhodně na odvaze nepřidala, ale přesto ze sebe vykoktal jakousi omluvu.
"Ehm... no... promiň Harry," zamumlal polohlasně.
"To je dobrý," ujišťoval ho Harry, ale ještě pořád byl zaskočený jeho chováním. Byl rád, že se ho Ron s Hermionou zastali, dokonce i profesorka McGonagallová, což ho opravdu zarazilo. Věděl, že se jeho třídní profesorka vždy snaží držet pravdy a je co nejspravedlnější, naproti Snapeovi (třídnímu učiteli zmijozelské koleje), který odjakživa přidával zmijozelským a absolutně neskrýval svoje nadšení, kdykoliv se jim podařilo nějak předběhnout ostatní koleje, zvláště, když se jednalo o kolej nebelvírskou.
"Pane Pottere," ozvala se znovu McGonagallová, "vidím, že jste to opravdu zvládnul," pochvalně si ho změřila pohledem. Harry však naprosto nepochopil smysl této věty. Neustále se v ní snažil najít nějaký skrytý význam, ale nakonec přece jen usoudil, že to byla jen obyčejná pochvala, což ho z míry vyvedlo naprosto. Ještě nikdy se mu nestalo, že by slyšel od této učitelky přeměn tak velikou pochvalu před celou třídou a ještě ji takto důrazně zopakovala. Tvářila se vždycky naprosto klidně a jakékoliv úspěchy oplácela body, nikoliv vlídnými slovy, naopak, přestupky odplácela srážením bodů. Harry nad tím dumal ještě při obědě, ale nakonec usoudil, že to bylo jen z toho důvodu, že za tento úspěch opravdu nemůže dostat první body pro nebelvír, protože školní rok ještě oficiálně nezačal, a proto si vysloužil alespoň veřejnou pochvalu pro mimořádný výkon.
Chvíli zamyšleně sledoval svoji porci kaše s kuřecími stehýnky, než si uvědomil, že na něm trhnou pohledy celé Velké síně. Když se opatrně ohlédl, zjistil, že si ho všichni ze zájmem prohlíží. Někteří svoji zvědavost skrývali za mísami s jídlem nebo dělali, že si čtou noviny, ale jiní Harryho naprosto neskrývavě přímo probodávali očima. Harrymu to bylo dosti nepříjemné a proto se s Ronem vydali docela brzy do společenské místnosti, kde si chtěli ještě jednou vypůjčit koště od Angelini, aby mohli společně trénovat. Toho se až přespříliž chopila Hermiona, která Harrymu horečně slibovala, že se na ně určitě přijde podívat, jakmile Ginny dodá jen několik knížek, s pomocí kterých se ještě připravovala na NKÚ.
"To ale nemusíš, Hermiono," ujišťoval ji Ron, když stoupali po schodech, "určitě máte s Ginny ještě dost práce."
"Ne ne... slíbila jsem vám to, tak přijdu," pronesla důrazně.
"Jo... ehm... vlastně máš pravdu," přikývl Ron, kterému to konečně došlo, "říkala jsi už předtím, že se chceš přijít podívat," snažil se zachránit situaci, když Ginny klouzala nechápavým a naprosto zmateným pohledem z Rona na Hermionu. Vypadalo to, že už toho má dost i samotná Hermiona.
"Jak jsi to vlastně udělal, že se ti podařilo přemístit hned napoprvé?" ptala se Hermiona Harryho, aby změnili téma. Ten však přemýšlel, jeslti by nebylo špatné říct tu nahlas před Ginny, že mu pomohla nitrobrana, když o jeho výuce této magie navíc nejmladší Weasleyová vlastně neví. Přesto se ho zmocnil jakýsi pocit, že by tím Hermioně a Ronovi mohl pomoci, kdyby o tom věděli. Snažil se proto mluvit co nejpřesněji, zároveň ale v náznacích.
"No... hodně my pomohlo soustředění," začal, ale nějak ho nenapadalo, jak by jim mohl šetrně poradit, "no a... víte, jak se mi včera večer něco povedlo -." "Ty už umíš nitrobranu," vyhrkla nadšeně Ginny, "no to je skvělé," pochválila ho. Harrymu se zadrhly nohy a sotvaže se na nich udržel, ještě kloptýtl o poslední schod a kdyby ho Ron včas nezachytil, nejspíš by upadl. Natolik až na něho Ginnyina slova zapůsobila.
"Jak o tom víš?" zašeptal téměř neslyšně, protože si teprve nyní uvědomil, jak hlasitě se její hlas ozýval všude kolem. Připadalo mu, jako by stěny, do kterých narážela její slova, odrážely celou větu zase jinam ale přinejmenším dvakrát tak hlasitější.
"No... " zpustil nejistě Ron a Harrymu bylo okamžitě naprosto jasné, co se mu chystá říct. "Vlastně jsem jí to ani nemusel říkat, ona si to jen někde poslechla," pokrčil omluvně rameny. Harrymu mu na to nic neodpověděl, když už stáli před vchodem do společenské místnosti.
"Platiarus," pronesla Hermiona a Buclatá dáma je vpustila dovnitř.
Hermiona s Ginny si vzali jen několik poznámek a vydali se do knihovny, zatímco Harry s Ronem našli Angelinu, aby si od ní vypůjčili koště pro Harryho a pak se vydali trénovat. Famrpál byl opravdu skvělý na odpoutání od všech problémů, i když bylo pravdou, že Harry jich toho dne mnoho neměl. Připadalo mu, že se za tu dobu, co Rona poprvé viděl hrát, jeho kamarád opravdu o dost zlepšil. Dokonce měl dojem, že se na koštěti držel až přespříliš dobře a rozhodně šlo vidět, že ho to baví. To Harryho upřímně těšilo. Nakonec se za nimi přišla přece jen podívat i Hermiona a jak si Harry všiml jejího, naprosto blaženého úsměvu, bylo mu hned jasné, že se jí konečně podařilo zbavit se alespoň na okamžik Ginny. Společně se pak vydali zpátky, ale Harry se od nich brzy otrhnul, aby se šel pro jistotu podívat do učebny obrany proti černé magii, kdyby tam na něho náhodou čekal Aberfotrh. Když ale Brumbálův bratr nepřišel ani po hodině, vydal se zklamaný Harry po šesté hodině šouravým krokem k večeři, kde na něho čekalo překvapení.
U učitelského stolu totiž seděl, kromě profesorky Prýtové a maličkého profesora Kratiknota i Aberforth, který o něčem velmi živě hovořil s profesorkou McGonagallovou. Když si Harry sedal ke stolu mezi Nevilla a Rona, střetli se s Aberforthem pohledy. Profesor na něho jen přátelsky mrknul, velmi podobně, jako Brumbál, ale přesto to Harrymu připadalo naprosto jiné mrknutí (spíš, jako by mu dával na vědomí, že je ještě tu - zato Brumbálovo mrknutí Harryho pokaždé potěšilo a dávalo mu pocit bezpečí, že se nic neděje); a znovu se zadíval soustředěně do svého talíře, ne však, aby prohlédl jeho obsah, nýbrž aby byl natočený k McGonagallové a pořádně ji slyšel.
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Vzedmula se v něm také jakási zlost, že on tam na něho čekal déle než hodinu, zatímco si zde milý Aberforth spokojeně o něčem povídá.
"... jo... to máš pravdu," ozval se podrážděný Seamusův hlas, "také by mě zajímalo, kdy jako chtějí dělat ty zkoušky v přemisťování, když už za tři dny začíná škola," rozhazoval vztekle rukama, když se na něho Harry zaraženě podíval. Úplně zapomněl na čas a přestal mít přehled. Teď se zčistajasna dozví, že škola oficiálně začíná už za tři dny - opravdu v něm hrklo. Už mu bylo naprosto jasné, že Aberforth bude muset odjet a tím padne Harryho výuka nitrozpytu. Rozmrzele si přitáhl láhev máslového ležáku a pozoroval, jak jeho přátelé horlivě rokují o přemisťování. Vlastně ani moc nevnímal to, co říkají, jen je mlčky sledoval a utápěl se v nejrůznějších myšlenkách.
"Jako by nestačili zkoušky NKÚ, teď nám ještě musí navalit nějaké testy z přemisťování," vytrhl ho z úvah podrážděný Ron.
"Podle toho, co jsem slyšela, tak to není zase tak hrozné," ozvala se Parvati. "Když se dostaneš alespoň na padesát metrů od druhé značky, máš povolení se přemisťovat," vysvětlovala, ale netvářila se při tom zrovna nadšeně a rozhodně nebyla jediná.
"Padesát metrů?" vykřikl pohoršeně Ron, "a to mám jako udělat jak? Mám si tam tu značku přikleslit?" rozčiloval se.
"Taky by sis mohl roznést několik značek před zkouškami, každou padesát metrů od sebe, v celém tom vymezeném prostoru, aby jsi se trefil," smál se pobaveně Lee, který se už pravděpodobně otrkal z toho, že už se v této škole s Fredem a Georgem nesetká a tak s ním byla o mnoho lepší řeč než předtím.
"Jo... " odfrkl si Ron, "s mým štěstím bych se ještě tak mohl trefit úplně mimo ten prostor," rozesmál se vesele, spolu s ostatními. Harry se přece jen přidal do rozhovoru, ale Deanu se raději vyhýbal i pohledem, nechtěl se s ním nijak valně vybavovat, už jenom proto, že to je člověk, který pochyboval o Harryho přemístění a o tom, že se opravdu přemístil úplně poprvé a sám. Hned jak se mu to povedlo a konečně se dostal z rozpačitého zasnění, připadal si opravdu dobře; konečně mu něco vyšlo, něco se podařilo a nějaký Dean Thomas si vymyslí nějaký žvást, kterým mu absolutně zkazí dobrou náladu. Harry se na něho opravdu zlobil.
"... to je prostě nesmysl," pronesla důrazně Hemiona, "s McGonagallovou jsme podrobně probírali teorii. V historii školy se stalo snad jen dvakrát, že se někdo přemístil jen částečně a část jeho zůstala na svém místě," uklidňovala Hermiona Angelinu.
"No to si mě tedy potěšila," zaškaredil se Ron.
Nakonec se všichni tak nějak hromadně přesunuli ke spánku. Harry si ještě pročistil myšlenky, ale na druhý den ráno se velmi divil, že ani nitrobrana ho nezachrání před špatnými sny.
"Proč hledáte pana Aberfortha?" ptala se McGonagallová, když se k ní Harry na hned druhého dne po obědě dostavil. Přesto všechno cítil, že se chvěje ještě nyní. Sen byl tentokrát tak živý, připadal mu opravdu blízko. Začínal se bát, že se s jeho přáteli stane něco hrozného stejně, jako se mu kdysi zdálo o napadení pana Weasleyho.
"Protože se něco stalo," vysvětloval pracně Harry, "zdál se mi jeden zvláštní sen," vysvětloval a všiml si, že si ho jeho učitelka přeměňování pečlivě a zaujatě prohlíží.
"Jaký sen?" zeptala se zkoumavě a Harry se zarazil.
"Nic důležitého," zalhal, ale ani jeho bezvýznamné pokrčení ramen už neodvrátilo zával vyčítavých pohledů. Připadal si tak trochu jako nějaký trestanec, který má poslední možnost se vyzpovídat nejvyššímu soudu před svými zločiny, které spáchal - tak moc ho profesorka McGonagallová probodávala zkoumavým pohledem.
"Tím pádem vám nemůžu prozradit, kde právě teď je, pane Pottere," dodala opět svým naprosto klidným a nenuceným hlasem, když z Harryho pohledu vyčetla, že se od něho už nic jiného nedozví.
"Je ještě tady, na škole?" vyhrkl Harry, "paní profesorko," dodal rychle, když po něm střelila pohoršeným pohledem.
"Ano," potvrdila, "měl by tu být ještě při zahajování školního roku," oznámila mu prostě.
"Ale teď, je v Bradavicích i dnes?" téměř křičel rozčilením a divoce mával rukama.
"Pane Pottere," zchladila ho naprosto chladným pohledem McGonagallová, "nevím, k čemu by vám nyní byla jeho přítomnost tady," pokývala rameny na vysvětlenou, "nitrobranu už zvládáte dobře," jako by ujišťovala i sama sebe.
"Takže tu není... paní profesorko?" zadrhl se a teprve teď si uvědomil, že se celý chvěje a v žilách mu bubnuje krev.
"Je tu, ale nenajdete ho, má nějaké vyřizování," oznámila mu jednoduše a Harry měl na ni obrovský vztek, že mu nechce říct, kde Aberforth je, když s ním potřebuje nutně mluvit "a teď, když mě omluvíte, mám tu ještě nějakou práci," rozloučila se s ním a Harry vyběhl ven z kabinetu a běžel rovnou do knihovny, kde měl být tentokrát s Hermionou a Ginny i Ron, který se snažil dělat Hermioně psychickou podporu.
"Musíme ho najít," vychrlil ze sebe, právě když se Ron s Ginny hádali o něčem viditelně naprosto nedůležitém a ubohá, už od pohledu vyčerpaná Hermiona samým leknutím vypískla.
"Koho musíme najít?" zašeptla zkroušeně.
"Aberfortha," vyhrkl příliš prudce Harry, což vyvolalo další chabý výkřik leknutí, tentokrát však od Ginny, u které stál totiž příliš blýsko. "McGonagallová mi nechce říct, kde je, ale prý je někde tady, na škole," prohodil stručně, ale to už Hermiona nadšeně zaklapla knížku, zazubila se a doslova se hrnula z knihovny ven. Nejdříve to Harryho nanejvíš překvapilo; ještě nikdy neviděl Hermionu tak rychle vyběhnout pryč z knihovny a už vůbec ne s takovým nadšením a s úsměvem na rtech; hned na to si ale uvědomil, že je to kvůli Ginny, které se chtěla konečně zbavit.
"Jdeme ho najít!" vykřikl bojovně Ron, ale téměř okamžitě jeho bojovná nálada upadla do jakéhosi tichého zabrblání, když mu vyhubovala knihovnice za humbuk, který způsobil. Hermiona se tvářila opravdu pobaveně a to Rona rozmrzelo asi nejvíc, proto skoro po celou dobu, co šli do nebelvírské společenské místnosti, aby si Hermiona odložila svoje knihy a poznámky, nepromluvil ani slovo.
"A proč ho chceš najít?" ptala se Hermiona, která už se viditelně smířila s tím, že je konečně také pryč z knihovny, i když za cenu naprostého rozčílení a vzteklého brblání Ginny, které utekli dřív, než se stačila vzpamatovat a něco říct.
"No... já... " tentokrát opravdu nevěděl, jak to má Hermioně a Ronovi vysvětlit. V žádném případě jim nechtěl zbytečně vyprávět o svém snu, kde je viděl tolik trpět, nechtěl je ničím takovým zatěžovat, stačilo, že on sám to nesl špatně. Už jednou se mu totiž stalo, že jeho sen byl vlastně skutečností.
"Chtěl jsem se ho jen zeptat na ten nitrozpyt," zalhal, ale když po něm Hermiona střelila nevěřícným a nanejvíš podrážděným pohledem, rychle si to zase rozmyslel. "Zdál se mi sen," vypadlo z něho, ale přitom se stále tvářil, jako by to prohodil jen tak a doopravdy to bylo bezvýznamné a nic se nedělo.
"O čem?" vyhrkl na něho divoce Ron a v očích se mu zvědavě zablýsklo. Téměř okamžitě se mu však dychtivý úsměv vytratil, jak si všimnul Harryho vážného pohledu.
"No, každopádně," přerušila je Hermiona nanejvíš rozčíleně, "měl by jsi to říct profesoru Brumbálovi," to Harryho naprosto dokonale dopálilo. Tušil, co mu Hermiona poradí, protože toto mu říkala pokaždé, když měl jakýkoli problém. Pokaždé, když měl z něčeho špatný pocit, když měl nějaké potíže nebo strasti a dokonce i když ho pálila jizva. Moc dobře věděl, že ho jizva bolela, protože je to jeho spojitost s lordem Voldermotem, ale to neměnilo nic na jeho názoru, že Brumbál s tím nic neudělá.
"Hermiono co si myslíš, že by se tím vyřešilo!" zařval na ni podrážděně.
"Přinejmenším by ti mohl poradit," bránila se, ale přesto se tvářila naprosto sklesle.
"Jo?" vyštěkl ironicky. "A jak si myslíš, že by mi pomohl?" ucedil posměšně. "A k tomu, vždyť tady ani není. Určitě má spoustu práce s něčím pro Řád," povzdechl si. Jak moc by chtěl sám něco jako člen Fénixova řádu udělat. Cokoliv proti Voldemortovi. Hermiona mu dala zapravdu zamlknutím a chabým pokýváním hlavy.
"Aberforth ti ale také tolik nepomůže," našla po chvilce další důvody, proč by se měl Harry přece jen pokusit poptat po bradavickém řediteli.
"Aberforth je Harryho učitelem nitrobrany. Je to právě on, koho by mělo zajímat, že se Harrymu zdají zlé sny i přesto, že ji už umí," zastal se ho Ron.
"Jak víš, že je to zlý sen?" Harrym projel nepříjemný pocit, skoro jako by stál tváří v tvář naproti Moodymu, který ho celý den probodával zkoumavým pohledem svého kouzelnického oka. Ten pocit jako by se však alespoň pětinásobně zvětšil a přerostl mu přes hlavu.
"Já... nevím... " koktal Ron a uhýbal mu pohledem, "... prostě... jen jsem tě slyšel dnes ráno křičet ze spaní, ale nic konkrétního," ujistil ho rychle, když po něm Harry střelil naprosto rozčíleným pohledem; přesto Ronovi nic neřekl. "Přinejmenším... s dobrým snem se Aberforthovi pochlubit určitě nechceš," namítl rychle a Harry mu musel dát zapravdu.
"No, ale kde si myslíte, že by Aberforth mohl být?" ptala se Hermiona, aby přerušila nekonečně dlouhé a trapné ticho. Harry s Ronem už přemýšleli jen nad tím, jak jí odpovědět, ale nakonec oba dva jen bezmocně pokrčili rameny.