Makak červenolící
Makak červenolící (též makak japonský, Macaca fuscata; japonsky 日本猿 nihonsaru) je jediným druhem primáta kromě člověka samotného, který žije v Japonsku.
Výskyt
Jak už bylo výše zmíněno, tento živočich žije v Japonsku, kde nedokáží přežít mnohá jiná zvířata. Je totiž schopný odolávat chladným zimám plných sněhu i mrazivým teplotám. Dokonce se při hledání potravy dokáže prohrabat vrstvou sněhu silnou až 1,5 metru.
Popis
Makakové jsou středně velká roztomilá zvířata masivní postavy. Před chladem je při velmi nízkých teplotách chrání velice hustá rezavohnědá srst. Mají červenou hlavu a uši, dlouhé licousy a bradku. Dlouhé ruce, nohy a převážně hnědé (někdy až světle černé) oči. Tělo makaků červenolících měří 50-75 cm, ocas 25-30 cm a samice váží kolem 9 kilogramů, samec 11 kg.
Ekologie
Samice s mládětem
Složení potravy této opice záleží na oblasti, kde žije. Někteří makakové mají rádi sladké brambory, druzí výhonky bambusu, třetítrávy a rozmanité plody. Sledování různých tlup makaků ukázalo, že jsou neobyčejně vynalézaví, schopni pronikat do dalších oblastí a osvojit si nové způsoby chování, pokud poznají a pochopí, že je to pro ně užitečné. Makakové se rádi koupou a proto je můžeme hojně zastihnout právě u vody.
V tlupách makaků, které mohou čítat 500-600 jedinců, existuje dělení na určité "pozice": jsou zde makakové - vůdci, sluhové i členové stáda. O tom, kdo se stane vůdcem, existuje u makaků dlouhá řada soubojů, které mohou trvat i několik let. Mladí samci ve stáří jednoho roku opouštějí svou tlupu a sdružují se se svými vrstevníky, vesměs samci, ve zvláštní skupinu a tráví většinu času lezením a pobýváním na stromech. Po určité době se samec připojí k nějaké tlupě, ale většinou ne ke své vlastní.
Když se tlupa stěhuje na nové místo, pak ji zejména mladí samci chrání zepředu i zezadu. Pokud se tlupa zastaví na noc, vytvářejí kolem ochranný kruh, uvnitř kterého klidně a nerušeně spí vedoucí samec i samičky s mláďaty. Samice rodí jedno mládě po 6 až 7 měsících březosti. To se hned po narození drží matčiných chlupů na hřbetě, a zůstává tam několik týdnů.
Makak červenolící se může dožít až 19 let (v zajetí).
Makak rhesus
Makak rhesus (Macaca mulatta) je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití. Má sedm poddruhů. Žije v Asii od Afganistanu přes Indií, Barmu, Thajsko až po Vietnam a jižní Čínu. Obývá celou řadu biotopů od tropických pralesů, přes polopouště a bažinaté oblasti, od nížin až po horské pásma do 3000 metrů n. m.
Popis
Dospělý jedinec má tělo dlouhé 50 až 60 cm a ocas do 25 cm. Narozdíl od ostatních makaků má ocas jen poloviční délky těla. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 7,5 až 8,2 kg. Srst má zbarvenou hnědě až šedo hnědě, břicho a hlavu má světlejší. Má lícní torby a velké rudé sedací mozoly. Jednotlivé poddruhy se od sebe liší velikostí, zbarvením a délkou i kvalitou srstí.
Stravování
Jsou to všežravci, živí se ovocem, semeny, listy a pupeny stromů a keřů, zeleninou, různými částmi bylin a drobnými živočichy. Díky své všežravosti jsou postrachem farmářů, protože jim ničí úrodu, velmi rádi si pochutnávají na plodech ovocných stromů nebo na kukuřičných klasech.
Život v tlupě
Žijí v tlupách, které čítají obvykle od deseti do padesáti jedinců a mohou být velmi agresivní. V čele tlupy je statný samec, který se nesnáší s jinými. Všechny konkurenty se snaží od své družiny odehnat. Když však narušitel neustoupí, může souboj vést až k smrti jednoho z protivníků. Vítěz bere vše a tak získá celý harém. Teritoriumnemají přesně vymezené. Jsou to denní tvorové, pobývají více na zemi než na stromech, pohybují se po čtyřech končetinách.
Nevyhýbají se ani osídleným oblastem a setkat se s ními lze v kterémkoliv prostředí - přímo ve středu města na historických památkách, v klášterech, na vesnicích nebo v divokých pralesích. Domorodci je nepronásleduji, ani když hodují na jejich polích, ačkoliv nepatři mezi posvátná zvířata. Hinduistické náboženství je vůči přírodě velice milosrdné a nedovoluje zabíjet zvířata nebo jim ubližovat. Po staletí tak žije makak rhesus ve vzácné shodě s lidmi.
Rozmnožování
V období říje dochází u samice ke zduření pohlavních orgánů a jejich okolí. Po oplodnění samcem trvá březost asi 165 dnů. Samice nosí mládě na břiše a kojí je více než jeden rok. Pohlavně dospívají ve 3 až 5 letech. Plné tělesné vyspělosti dosahují až ve věku okolo šesti roků. Nedospělého samce poznáme podle růžového šourku, zatímco dospělý jej má červený. Dožívají se ve volné přírodě 20 a v zajetí i 30 let.
Využití
Jsou to primáti, kteří jsou nejčastěji využívání k laboratorním pokusům. Mnoho jich bylo chováno v zařízeních při lékařských výzkumných ústavech a laboratořích, kde byli využíváni jako velice důležitá pokusná zvířata. Jednou z památek na dřívější využití makaků rhesus jako laboratorních zvířat je zkratka antigenu vyskytujícím se v červených krvinkách asi u 85 % lidské populace, tzv. Rh faktor (Rh = rhesus). Makak rhesus býval kdysi jednou z nejznámějších opic vůbec. Nechyběl totiž v žádném cirkuse či zvěřinci, jsou to opice velmi inteligentní a snadno ovladatelné.
Poptávka výzkumníků po těchto opicích byla v jednu dobu taková, že indická vláda vydala nařízení omezující jejich vývoz. Mezi další velké vývozce patří Vietnam a Čína. Mnoho světových laboratoří již nyní používá všechny, nebo podstatnou část makaků pro výzkum ze svých laboratorních chovů.
Ve staré čínské medicíně se používá tzv. "Calculus Macacae Mulattae" - bezoár - kámen ze zažívacího traktu makaka rhesus. Roztlučené bezoárové kameny se používaly jako lék proti otravám všeho druhu, proti nevolnostem, bolestem, poruchám zažívání, epilepsii a dokonce proti zlým duchům.
Magot bezocasý
Magot bezocasý (Macaca sylvanus) je opice z čeledi kočkodanovitých. Jde o jedinou opici, jejíž areál přirozeného výskytu zasahuje na evropský kontinent. Jediná evropská kolonie těchto opic se nachází na Gibraltaru. Patří mezi tzv. opice Starého světa (úzkonosé opice).
Etymologie
Magot - z port. magot, a to z hebr. Magog, názvu biblické země a kmene, symbolizující nepřítele Božího království na konci časů; někdy chápáno jako synonymum k Babylónu. Ve středověkých romancích bylo tohoto výrazu užíváno jako symbolu ošklivosti.
Další česká jména
- makak magot
- makak berberský
- opice berberská
- opice turecká
Mangabej rudohlavý
Mangabej rudohlavý (Cercocebus torquatus), známý též pod názvy obecný nebo bělokrký, je středně velký primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae). Obývá tropické deštné lesy, mangrové lesy a bažiny v západní Africe, konkrétně na území Kamerunu, Republiky Konga, Pobřeží slonoviny, Rovníkové Guinee, Gabonu, Ghany, Guinee, Libérie, Nigérie, Senegalu a Sierra Leonu.
Popis
Je to štíhlý primát s dlouhými končetinami, měřící 50-60 cm na délku a dosahující hmotnosti kolem 10 kg. Ocas, který je delší než tělo, měří 60-75 cm. Hřbet a vnější strany končetin jsou popelavě černé, břicho, vnitřní strana končetin a hrdlo zase bílé. Má černou obličejovou masku, pod tvářemi jamky, a na temeni hlavy rudohnědou srst, připomínající "čepičku", podle které získal i svůj název.
Chování
Mangabej rudohlavý je aktivní přes den, kdy vyhledává nejrůznější plody, např. ořechy, které díky svému silnémuchrupu snadno rozlouskne, semena, drobný hmyz, listy nebo jiné zelené části rostlin. Často se za potravou vydává na pole, kde ročně způsobuje značné škody na úrodě. Žije ve smíšených skupinách čítajících 10-35 jedinců. V těchto skupinách nevládne nijak přísná hierarchie a mohou se zde pářit všichni samci. Samice rodí po 170 denníbřezosti obvykle jedno mládě, které dosahuje pohlavní dospělosti mezi 5-7 rokem života.
Ohrožení
V současné době je nejvíce ohrožován masivní ztrátou přirozeného biomu. V posledních dvacetiletí však početnost mangabejů rudohlavých stoupla a z původní kategorie zranitelných druhů byl v Červeném seznamu IUCN přeřazen do kategorie téměř ohrožených druhů.
Dželada
Dželada (Theropithecus gelada), známá též pod názvem dželada hnědá nebo pavián dželada, je velká starosvětská opice blízce příbuzná paviánů, ke kterým bývá často přiřazována, a jediný žijící zástupce rodu Theropithecus obývající vysoko položené horské plošiny a horské louky na území Etiopie a Eritree.
Popis
Charakteristickým znakem pro tento druh je holá prsní růžová ploška, která je u samců výrazněji zbarvena než usamic a kterou lemuje světle zbarvená srst. Samci jsou celkově nápadnější než samice, mají hnědočernou srst v mnoha odstínech, nápadně zbarvený obličej, dlouhé licousy po stranách hlavy směřující dozadu a nahoru a na krku, a na ramennou mohutnou hřívu, která sahá u starých samců téměř k zemi. Samice jsou obvykle čistě tmavě hnědé. Průměrná délka těla se pohybuje mezi 70-74 cm a hmotnost kolem 19 kg. Samice jsou také výrazně menší a lehčí než samci a mají kratší ocas, který u samců může měřit i více jak 55 cm a který je na konci zakončený střapcem z dlouhých žíňovitých chlupů. Sedací mozoly dželadě umožňují sedět na kamenité podložce poměrně dlouhé časové období bez větších problémů.
Chování
Dželada je zemní primát s denní aktivitou výborně přizpůsobený k životu v chladnějších, horských podmínkách. Většinu dne tráví na horských loukách, kde v sedě vyhledává pouze rostlinnou stravu, jejíž obsah se mění podle období. V období dešťů dává přednost čerstvým zeleným částem rostlin, plodům a květům, v období sucha se spokojí se semeny,trávou nebo hlízami. Má jako jeden z mála primátů skvěle vyvinutý palec, přizpůsobený k rychlému uchopení a následnému trhání rostlin. Žije v menších skupinách tvořených jedním dospělým samcem, několika samicemi a mláďaty. Tyto skupiny se v období sucha spojují a občas tvoří i více jak 100 člennou skupinu. Mladí samci žijí v několika členném stádu. Samci dželad nejsou územní a na jedné pastvině se může pást hned několik oddělených skupin. Dorozumívají se širokou škálou posunků, např. ceněním zubů, trháním hlavou, ale i výraznými hlasovými projevy.
Dželada se může rozmnožovat zpravidla po celý rok, ačkoli se rodí nejvíce mláďat v období dešťů. Obou pohlavím se v období páření prsní růžové plošky výrazně zviditelní a samicím se i výrazně zvětší genitální oblast. Samice je březí po dobu 5 až 6 měsíců a rodí jediné mládě, které je na ni závislé po dobu 12 až 18 měsíců. Samec se pravděpodobně na rodičovské péči nepodílí. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve čtyřech letech života, samci téměř o dva roky později.
Ohrožení
V současné době se počet volně žijících dželad odhaduje na 50 000 - 60 000 jedinců. Největší nebezpečí pro ni představuje lov a ztráta endemických lokalit, která ji nutí obývat jen vysoko položené oblasti, kde se vyskytuje i pavián anubi (Papio anubis), u kterého spolu s dželadou dochází často k zájemnému křížení.