KOMISE PRO REGISTRACI ČARODĚJŮ Z MUDLOVSKÝCH RODIN
"Á Mafaldo," rozjasnila se Umbridgeová a pohlédla na Hermionu. "Posílá vás Travers, že?"
"A-no," zajíkla se Hermiona.
"Výborně, jste přesně ta, koho potřebuji. Tenhle problém bychom tedy měli vyřešený, pane ministře," otočila se Umbridgeová ke kouzelníkovi v černozlatém hábitu. "Můžete-li uvolnit Mafaldu, aby nám dělala zapisovatelku, dáme se do toho třeba hned teď." Podívala se do poznámkového bloku. "Máme dnes deset lidí a mezi nimi i manželku jednoho zaměstnance ministerstva! No ne… dokonce i tady, přímo na ministerstvu!" Nastoupila do výtahu k Hermioně, následována oběma kouzelníky, kteří naslouchali jejímu hovoru s ministrem. "Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo, v soudní síni najdete všechno, co budete potřebovat. Dobré ráno, Alberte, nechtěl jste vystoupit?"
"Ano, samozřejmě," přitakal Harry Runcornovým hlubokým hlasem.
Vystoupil z výtahu. Zlaté mříže za jeho zády zarachotily a zavřely se. Ohlédl se přes rameno a viděl, jak Hermionin vystrašený obličej klesá a mizí mu z očí. Zleva i zprava stál vedle ní jeden vysoký kouzelník a sametová mašle ve vlasech Umbridgeové jí sahala sotva po rameno.
"Co vás sem přivádí, Runcorne?" zeptal se nově jmenovaný ministr kouzel. Dlouhé černé vlasy a vousy měl prokvetlé stříbrem a třpytivé oči mu stínilo široké vystouplé čelo, takže Harrymu připomínal kraba vykukujícího zpod kamene.
"Potřeboval jsem si na chviličku promluvit," Harry na zlomek vteřiny zaváhal, "s Arturem Weasleyem. Někdo říkal, že je nahoře v prvním patře."
"Aha," ožil Pius Břichnáč. "Nachytali ho při nějakém kontaktu s nežádoucími?"
"Kdepak," vyhrkl Harry a vyschlo mu v hrdle. "Ne, nic takového."
"Nevadí, je to jen otázka času," zabručel Břichnáč. "Chcete-li znát můj názor, jsou krvezrádci právě tak odporná banda jako mudlovští šmejdi. Přeji hezký den, Runcorne."
"Také tak, pane ministře."
Harry se díval za Břichnáčem, který odcházel chodbou pokrytou tlustým kobercem. Jakmile mu ministr zmizel z očí, vytáhl zpod těžkého černého hábitu neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vydal se toutéž chodbou opačným směrem. Runcorn byl tak velký, že se Harry musel přikrčit, chtěl-li si být jistý, že má schované i obrovské nohy.
Hluboko v žaludku cítil pulzující paniku. Když míjel jedny naleštěné dřevěné dveře za druhými a díval se na malé destičky se jménem a funkcí majitele příslušné kanceláře, které na nich byly upevněny, jako by si teprve uvědomoval obrovskou sílu ministerstva, jeho složitou a neproniknutelnou strukturu. Plán, který s Ronem a Hermionou celé uplynulé čtyři týdny tak pečlivě připravovali, mu náhle připadal směšně dětinský. Veškeré úsilí soustředili na to, jak se nepozorovaně dostat dovnitř, a ani na okamžik se nezamysleli nad tím, co by měli dělat, kdyby je okolnosti donutily se rozdělit. A teď Hermiona vězela na soudním jednání, které mělo nepochybně trvat několik hodin, Ron se pachtil s kouzly, o nichž byl Harry přesvědčen, že jsou nad jeho síly, a on sám, Harry, se potuloval po nejvyšším patře, přestože na vlastní oči viděl, že osoba, kterou hledá, právě sjela výtahem dolů.
Zastavil se, opřel se o stěnu a pokoušel se dospět k rozhodnutí, co si dál počít. Ze všech stran ho obklopovalo tíživé ticho, nepanoval tu žádný pracovní ruch, neozýval se hovor ani dusot rychlých kroků. Chodby pokryté červeným kobercem působily dojmem, jako by byly začarovány umlčovacím kouzlem.
Určitě má kancelář tady nahoře, říkal si v duchu Harry.
Připadalo mu velice nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala šperky v kanceláři, na druhé straně si ale říkal, že by byla hloupost pro jistotu její kancelář neprohledat. Vykročil tedy dál chodbou, v níž nepotkal nikoho kromě jediného zamračeného kouzelníka; ten něco tichým hlasem diktoval brku, který plul vzduchem před ním a zapisoval jeho slova na svitek pergamenu.
Harry četl jména na dveřích, které míjel, až došel na konec chodby a zabočil za roh. V polovině druhé chodby se náhle ocitl na širokém otevřeném prostranství, kde v několika řadách seděl asi tucet čarodějek a kouzelníků u malých stolků ne nepodobných školním lavicím, jen mnohem naleštěnějších a nepočmáraných. Harry se zastavil a zadíval se na ně, protože jejich činnost působila přímo hypnotickým dojmem. Všichni synchronizovaně mávali a otáčeli hůlkami a vzduchem kolem nich jako hejno malých růžových draků poletovaly čtverečky barevného papíru. Po několika vteřinách si Harry uvědomil, že se jejich postup řídí pravidelným rytmem, že všechny papíry létají stejnou trasou, a po dalších pár vteřinách mu došlo, že sleduje výrobu propagandistických brožurek a jednotlivé čtverečky papíru jsou jejich stránky. Když se papíry srovnaly na sebe, přeložily a dalším kouzlem spojily, padaly na stolky čarodějek a kouzelníků a vytvářely úhledně vyrovnané hromádky.
Harry se opatrně přikradl blíž, přestože byli všichni svou prací natolik zaujatí, že pochyboval, že by si mohli všimnout jeho kroků tlumených kobercem, a z hromádky vedle mladé čarodějky nepozorovaně jednu hotovou brožurku sebral. Prohlédl si ji pod neviditelným pláštěm. Na růžové titulní stránce zářil zlatý nápis:
Mudlovští šmejdi a nebezpečí,
která představují pro mírumilovnou
čistokrevnou společnost
Pod titulkem byl obrázek rudé růže se samolibě se usmívajícím obličejem uprostřed okvětních plátků, kterou s výhružným úšklebkem a vyceněnými tesáky rdousil jakýsi zelený plevel. Na příručce nestálo jméno autora, Harry měl ale pocit, že když si ji prohlížel, začaly ho znovu pobolívat jizvy na hřbetu ruky. Mladá čarodějka vedle něj vzápětí jeho podezření potvrdila. "Nevíte někdo, jestli ta stará ropucha stráví u výslechů mudlovských šmejdů celý den?"
"Pozor na jazyk," napomenul ji čaroděj sedící vedle ní a nervózně se rozhlédl na všechny strany; jeden z papírů mu sklouzl ze stolku a spadl na zem.
"Pročpak, má snad teď kromě čarodějného oka i čarodějné uši?"
Mladá čarodějka zalétla pohledem k naleštěným mahagonovým dveřím přímo za prostorem, kde seděli výrobci brožurek; Harry se tam podíval také a rázem se v něm jako probuzený had zvedla vlna vzteku. V místě, kde by se na mudlovských domovních dveřích nacházelo kukátko, bylo do dřeva zasazené velké kulaté oko se zářivě modrou duhovkou - oko, které musel důvěrně znát každý, kdo znal Alastora Moodyho.
Na zlomek vteřiny Harry úplně zapomněl, kde je a co tam dělá, zapomněl dokonce, že je neviditelný. Vyrazil přímo ke dveřím, aby si oko prohlédl zblízka. Nepohybovalo se, jen slepě a strnule hledělo vzhůru. Na tabulce pod ním stálo:
Dolores Umbridgeová
první náměstkyně ministra
O něco níž hlásala nová, nepatrně lesklejší tabulka:
Předsedkyně komise pro registraci
čarodějů z mudlovských rodin
Harry se ohlédl přes rameno na tucet čarodějek a kouzelníků zaměstnaných výrobou brožurek; byli sice svou prací plně zaujati, sotva ale mohl předpokládat, že by si ničeho nevšimli, kdyby se před nimi otevřely dveře prázdné kanceláře. Z jedné vnitřní kapsy hábitu proto vytáhl zvláštní předmět s malými kmitajícími nožičkami a baňkou připomínající gumový klakson místo těla. Dřepl si pod pláštěm na bobek a položil děsivý dělobuch na podlahu.
Dělobuch se okamžitě rozběhl a propletl se mezi nohama čarodějek a kouzelníků před Harrym. O malou chvíli později, zatímco Harry čekal s rukou připravenou na klice, zazněl hlasitý výbuch a z nedalekého kouta se vyvalil obrovský oblak štiplavého černého kouře. Mladá čarodějka v přední řadě zaječela; růžové papíry se rozlétly po celém okolí, když se všemi ostatními vyskočila a rozhlížela se po zdroji té spouště. Harry zmáčkl kliku, vešel do kanceláře Dolores Umbridgeové a zavřel za sebou dveře.
Měl pocit, jako by se vrátil zpět v čase. Kancelář Umbridgeové se navlas podobala jejímu kabinetu v Bradavicích - veškeré dostupné plochy byly pokryté krajkovými dečkami, ubrousky a sušenými květinami. Na stěnách visely tytéž ozdobné talíře s barvotiskově vyvedenými a mašličkami vyzdobenými koťaty, která na nich s nechutně strojenou roztomilostí dováděla a skotačila. Na psacím stole ležel ubrus s květinovým vzorem a nařasenými volánky. Teleskopický nástavec za Pošukovým okem umožňoval Umbridgeové špehovat podřízené na opačné straně dveří. Harry se do něj podíval a viděl, že všichni dosud stojí v hloučku kolem děsivého dělobuchu. Vypáčil teleskop ze dveří a vytrhl z něj kouzelné oko, které si zastrčil do kapsy. Pak se znovu otočil čelem do kanceláře, zvedl hůlku a zamumlal: "Accio medailonek."
Nic se nestalo, Harry ale ani nečekal, že by zaklínadlo zabralo - Umbridgeová se nepochybně dobře vyznala v ochranných kouzlech a zaklínadlech. Zčerstva proto usedl za její stůl a začal vytahovat zásuvky. Našel v nich brky, poznámkové bloky a kotouč čarolepy, kouzelné kancelářské sponky, které se svíjely jako hadi a vylézaly ze zásuvky, takže je musel pochytat a naházet zpátky, našel i krajkami nazdobenou krabičku plnou náhradních mašlí do vlasů a klipsů, zato po medailonku ani potuchy.
Za psacím stolem stála velká registratura a Harry se pustil do jejího prohledávání. Stejně jako Filchovy registratury v Bradavicích byla plná osobních složek nadepsaných příslušnými jmény. Teprve když dospěl do nejspodnější přihrádky, narazil na něco, co ho zaujalo natolik, že na chvíli pátrání přerušil - byla to složka pana Weasleyho.
Vytáhl ji a otevřel.
Artur Weasley
Krevní příslušnost:
Čistokrevný, ale s nepřijatelnými promudlovskými sklony.
Znám jako člen Fénixova řádu.
Rodina:
Manželka (čistokrevná), sedm dětí, dvě nejmladší v Bradavicích.
Pozn.: Nejmladší syn momentálně doma, vážně nemocen, potvrzeno inspektory ministerstva.
Bezpečnostní hodnocení:
Sledován. Na každém kroku je pod dohledem. Silná pravděpodobnost, že ho bude kontaktovat Nežádoucí číslo jedna (několikrát v minulosti u Weasleyových pobýval).
"Nežádoucí číslo jedna," zahučel tiše Harry, když vracel složku pana Weasleyho na místo a zavíral přihrádku. Měl vcelku jasnou představu o tom, kdo oním Nežádoucím číslo jedna je. Jeho podezření se potvrdilo, jakmile se narovnal a začal se rozhlížet po dalších možných skrýších. Spatřil totiž na stěně plakát se svou fotografií a s křiklavým nápisem Nežádoucí č. 1 na prsou. K plakátu byl připíchnutý malý růžový poznámkový lísteček s obrázkem kotěte v růžku. Harry k němu přešel a zjistil, že si na něj Umbridgeová napsala: Nutno potrestat.
S ještě větší zuřivostí než dosud se pustil do dalšího hledání, prohmatával dna váz i košíků se sušenými květinami, nijak ho ale nepřekvapilo, že ani v nich medailonek nenašel. Naposledy se rozhlédl po celé kanceláři a na okamžik se mu zastavilo srdce. Z malého obdélníkového zrcátka stojícího na polici s knihami vedle stolu se na něj díval Brumbál.
Harry se rozběhl přes celou kancelář a sáhl po něm, jakmile se ho ale dotkl, uvědomil si, že to není zrcátko. Brumbál se na něj zadumaně usmíval z lesklé knižní obálky. Harry si na první pohled nevšiml titulu vyvedeného ozdobným zeleným písmem na jeho klobouku: Život a lži Albuse Brumbála. Neviděl ani druhý nápis, který měl Brumbál o něco menším písmem na prsou: Rita Holoubková, autorka bestselleru Armando Dippet: inteligent, nebo idiot?
Harry knihu namátkou otevřel a spatřil celostránkovou fotografii dvou dospívajících chlapců, kteří se drželi kolem ramenou a něčemu se zplna hrdla smáli. Brumbál, jemuž na snímku vlasy spadaly až k loktům, si pěstoval malou řídkou bradku; Harrymu připomínala tu, která zdobila Krumovu bradu a tolik popouzela Rona. Mladík, který řičel neslyšným smíchem po Brumbálově boku, vypadal rozdováděně a lehce škodolibě a měl zlaté kudrnaté vlasy až na ramena. Harryho napadlo, že to nejspíš bude mladý Dóže, než se ale stihl podívat na text pod snímkem, otevřely se dveře kanceláře.
Jen díky tomu, že se Břichnáč ohlížel přes rameno, když vcházel dovnitř, měl Harry dost času, aby přes sebe přehodil neviditelný plášť. I tak měl dojem, že ministr pravděpodobně koutkem oka zachytil nějaký pohyb - na okamžik totiž zůstal nehybně stát a upřeně zíral na místo, kde Harry právě zmizel. Pak nejspíš usoudil, že to, co viděl, byl pouze Brumbál, který se na obálce knihy - Harry ji ještě stačil spěšně vrátit na polici - poškrábal na nose, přešel konečně ke stolu a namířil hůlkou na brk připravený v kalamáři. Brk vyskočil z kalamáře a začal škrábat vzkaz pro Umbridgeovou. Harry se sotva odvážil dýchat a pomalu vycouval z kanceláře do otevřeného prostoru na chodbě.
Výrobci brožurek pořád ještě postávali kolem pozůstatků děsivého dělobuchu, který vypouštěl poslední zbytky kouře a tu a tam mdle zatroubil. "Vsadím se, že to sem uteklo z kanceláře výboru pro pokusná kouzla," říkala právě mladá čarodějka, když kolem ní Harry spěšně procházel a mířil chodbou pryč. "Jsou tam hrozně neopatrní, vzpomínáte na tu jedovatou kachnu?"
Harry běžel k výtahům a v duchu zvažoval možnosti dalšího postupu. Nikdy nebylo příliš pravděpodobné, že se medailonek nachází tady na ministerstvu, a rozhodně neměli sebemenší naději, že se nějakým kouzlem dozvědí, kam ho Umbridgeová schovala, dokud bude sedět v soudní síni plné dalších lidí. Nejdůležitější teď bylo zmizet z ministerstva dřív, než budou odhaleni, a zkusit to znovu někdy jindy. Ze všeho nejdřív musel najít Rona, aby spolu vymysleli nějaký způsob, jak Hermionu vytáhnout z jednání soudu.
Výtah přijel zcela prázdný. Harry skočil do kabiny, a když začala klesat, stáhl ze sebe neviditelný plášť. Kabina k jeho nezměrné úlevě hrkavě zastavila v druhém patře a přistoupil do ní zcela promočený a vykulený Ron.
"D-dobré ráno," pozdravil koktavě Harryho, když se výtah znovu rozjel.
"To jsem já, Rone, Harry!"
"Harry! Zatraceně, zapomněl jsem, jak vypadáš! Proč s tebou není Hermiona?"
"Musela jít s Umbridgeovou dolů do soudní síně, nemohla to odmítnout a -"
Než ale stačil Harry doříct, co se stalo, výtah znovu zastavil. Dveře se otevřely a do kabiny nastoupil pan Weasley zabraný do hovoru s nějakou postarší čarodějkou, která měla světlé vlasy vyčesané tak vysoko, že připomínaly mraveniště.
"… naprosto chápu, co mi chcete říct, Wakando, ale nemohu se bohužel propůjčit k -"
Pan Weasley se zarazil v polovině věty, když si všiml Harryho. Bylo velice zvláštní vidět, jak na něj pan Weasley hledí s takovým odporem v očích. Dveře výtahu se zavřely a všichni čtyři se opět pomalu rozjeli dolů.
"Zdravím, Regi," utrousil pan Weasley a ohlédl se, protože ho zaujalo pleskání kapek vody, neustále kanoucích z Ronova hábitu. "Není vaše manželka zrovna dnes na pohovoru? A hrome - co se vám to stalo? Proč jste tak zmáčený?"
"V Yaxleyho kanceláři prší," vysvětlil Ron. Mluvil panu Weasleymu kamsi do ramene a Harrymu bylo jasné, že má strach, aby ho otec nepoznal, kdyby se mu podíval přímo do očí. "Neuměl jsem to zarazit, tak mě poslali pro Bernieho… Pillswortha, myslím, že říkali -"
"Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší," přikývl pan Weasley. "Vyzkoušel jste Meteolodabra negato? U Bletchleyho to zabralo."
"Meteolodabra negato?" opakoval po něm šeptem Ron. "Ne, to jsem nezkoušel. Díky, ta… chci říct, díky, Arture."
Dveře výtahu se otevřely, stará čarodějka s vlasy jako mraveniště vystoupila, Ron proběhl kolem ní a zmizel z dohledu. Harry chtěl jít za ním, cestu mu ale zablokoval Percy Weasley, který vešel do kabiny s nosem zabořeným do nějakých papírů.
Teprve když za ním dveře znovu hlasitě zaklaply, uvědomil si Percy, že je ve výtahu s otcem. Zvedl oči, spatřil pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a vyskočil z kabiny v okamžiku, kdy se dveře opět otevřely. Harry se už podruhé pokusil vystoupit, tentokrát mu v tom ale zabránila natažená paže pana Weasleyho.
"Okamžik, Runcorne."
Dveře výtahu se zavřely, a zatímco sjížděli o další patro níž, pan Weasley na něj vyjel: "Slyšel jsem, že jste udal Dirka Cresswella."
Harry měl dojem, že nenadálé setkání s Percym vztek pana Weasleyho ještě umocnilo. Rozhodl se, že nejlepší bude hrát hloupého.
"Co prosím?" zeptal se.
"Nehrajte to na mě, Runcorne," osopil se na něj zuřivě pan Weasley. "Toho kouzelníka, co předložil falešný rodokmen, jste vypátral a nahlásil vy, nemám pravdu?"
"A i kdyby - co má být?" zahučel Harry.
"Jen to, že Dirk Cresswell je desetkrát lepší kouzelník než vy," odpověděl tiše pan Weasley, zatímco výtah sjížděl ještě níž. "A pokud se vrátí z Azkabanu živý, budete se muset zodpovídat nejen jemu, ale i jeho manželce, synům a přátelům -"
"Arture," skočil mu do řeči Harry, "víte přece, že vás sledují, ne?"
"To má být výhrůžka, Runcorne?" vyjel na něj hlasitě pan Weasley.
"Ne," zavrtěl hlavou Harry, "to je fakt! Hlídají vás na každém kroku -"
Dveře výtahu se otevřely. Dojeli až do atria. Pan Weasley zpražil Harryho pohrdavým pohledem a vystoupil z kabiny. Harry zůstal otřeseně stát uvnitř. Litoval, že se nevydává za někoho jiného než právě za Runcorna… Dveře výtahu zarachotily a zavřely se.
Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu ho přes sebe přehodil. Rozhodl se, že se pokusí dostat Hermionu ven sám, než dá Ron do pořádku deštivou kancelář. Když se dveře otevřely, vyšel do kamenného podzemního tunelu, kde plápolaly pochodně. Byl zcela odlišný od chodeb s dřevěným ostěním a koberci na podlaze ve vyšších patrech. Výtah rachotivě odjel, Harry se nepatrně otřásl a zahleděl se na vzdálené černé dveře, za nimiž byl vchod do odboru záhad.
Vyrazil chodbou kupředu, jeho cílem ovšem tentokrát nebyly černé dveře, ale jiné, které byly po jeho levé ruce, jak si vzpomínal, a vedly na schodiště, po němž se scházelo k soudním síním. Když se po nich tiše kradl dolů, zvažoval v duchu různé možnosti, které se mu nabízely. Zbývalo mu ještě pár děsivých dělobuchů, možná by ale bylo lepší zaklepat prostě na dveře soudní síně, vejít v Runcornově podobě a požádat, jestli by si nemohl na okamžik promluvit s Mafaldou. Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby si něco takového mohl dovolit, a i kdyby se mu to podařilo, hrozilo nebezpečí, že když se Hermiona včas nevrátí, začnou je hledat dřív, než se jim podaří z ministerstva zmizet…
Byl natolik pohroužen v myšlenkách, že si nějakou chvíli nevšiml nepřirozeného chladu, který se ho zmocňoval, jako by se nořil do studené mlhy. S každým dalším krokem cítil větší a větší zimu a byl to chlad, který mu zalézal do hrdla a spaloval mu plíce. A pak pocítil vlnu známého plíživého zoufalství, beznaděj ho celého zaplňovala a vzdouvala se v něm…
Mozkomorové, uvědomil si.
Když došel na spodní konec schodiště a zabočil doprava, naskytl se jeho očím příšerný výjev. V temné chodbičce před soudními síněmi se to jen hemžilo vysokými postavami v černých kápích, které jim dokonale zakrývaly obličeje, a jejich přerývaný dech tu byl jediným slyšitelným zvukem. Hrůzou ztuhlí čarodějové z mudlovských rodin, kteří sem byli přivedeni k výslechu, zhrouceně seděli a třásli se na tvrdých dřevěných lavicích, většinou s obličejem v dlaních, jako by se instinktivně snažili chránit před chtivými ústy mozkomorů. Někteří čekali v doprovodu svých rodin, jiní tu seděli zcela sami. Mozkomorové před nimi poletovali nahoru a dolů a panující atmosféra chladu, beznaděje a zoufalství na Harryho doléhala jako kletba…
Bojuj s tím, poroučel si v duchu, bylo mu ale jasné, že tady nemůže vyčarovat Patrona, aniž tím v tu ránu prozradí, co je zač. Postupoval tedy co nejtišeji kupředu, a přestože s každým dalším krokem jako by se jeho mozku zmocňovala větší otupělost, přinutil se myslet na Rona a Hermionu, kteří ho potřebují.
Procházet tím houfcem obrovských černých postav bylo strašné; obličeje bez očí, skryté pod kápěmi plášťů, se za ním otáčely, když je míjel, a Harry si byl jistý, že o něm vědí. Pomyslel si, že možná cítí přítomnost někoho, kdo ještě neztratil všechnu naději, kdo se ještě úplně nezlomil…
A pak se nečekaně otevřely jedny z dveří vedoucích do sklepení po levé straně chodby a ven dolehlo příšerné kvílení. Uprostřed toho strnulého mlčení to byl doslova šok.
"Ne, ne, jsem smíšeného původu, říkám vám, že jsem smíšeného původu! Můj otec byl kouzelník, doopravdy byl, najděte si to! Arkie Alderton, je to známý konstruktér košťat, tak si to přece najděte, proboha - nesahejte na mě, dejte ty ruce pryč -"
"Toto je poslední varování," přerušila ho Umbridgeová hlasem, který byl klidný, ale kouzlem zesílený, takže ho bylo jasně slyšet i přes mužův zoufalý křik. "Budete-li klást odpor, budete podroben mozkomorovu polibku."
Odsouzencovo ječení utichlo, chodbou se ale nesla ozvěna dutých vzlyků.
"Odveďte ho," nařídila Umbridgeová.
Ve dveřích soudní síně se objevili dva mozkomorové a zahnívajícíma strupatýma rukama sevřeli v nadloktí kouzelníka, který v tu ránu zjevně omdlel. Odplouvali s ním chodbou a za okamžik je pohltila temnota, jež se za nimi táhla jako černý závoj.
"Další - Mary Cattermoleová!" zavolala Umbridgeová.
Z lavice vstala drobná žena, která se od hlavy až k patě vystrašeně třásla. Tmavé vlasy měla vyčesané do drdolu a oblečená byla v prostém dlouhém hábitu. V obličeji neměla jedinou kapku krve. Když procházela kolem mozkomorů, Harry viděl, jak se křečovitě otřásla.
To, co udělal v příštím okamžiku, bylo zcela instinktivní, naprosto neplánované; nedokázal se prostě dívat na to, jak úplně sama vchází do sklepení. Když se dveře začaly zavírat, proklouzl do soudní síně za ní.
Nebyla to tatáž místnost, v níž byl sám kdysi vyslýchán za nepatřičné použití kouzel. Tahle byla mnohem menší, i když strop měla stejně vysoký. Působila klaustrofobním dojmem, jako by v ní byl člověk uzavřen na dně hluboké studny.
Uvnitř byli další mozkomorové, kteří celou síň zamořovali svou mrazivou aurou - stáli jako beztvářné stráže v obou koutech proti zvýšené tribuně, tyčící se vysoko nad podlahou. Na tribuně seděla za sloupkovým zábradlím Umbridgeová, vedle ní z jedné strany Yaxley a z druhé Hermiona, která byla v obličeji stejně bílá jako paní Cattermoleová. Pod tribunou přecházela nepřetržitě sem a tam zářivě stříbrná chlupatá kočka a Harry si uvědomil, že jejím úkolem je chránit žalobce před pocity beznaděje, jež vyzařovala z mozkomorů - ta byla určena jen obžalovaným, ne jejich soudcům.
"Posaďte se," zavrněla Umbridgeová svým hebkým, hedvábným hláskem.
Paní Cattermoleová klopýtavě došla k jedinému křeslu umístěnému uprostřed podlahy pod zvýšenou tribunou. Jakmile na ně dosedla, vyjely z opěrek řetězy, kovově zachřestily a pevně ji spoutaly.
"Jste Mary Elizabeth Cattermoleová?" zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermoleová se zmohla jen na jediné roztřesené přikývnutí.
"Provdaná za Reginalda Cattermolea z oddělení kouzelné údržby?"
Paní Cattermoleová se rozplakala.
"Nevím, kde je, měl se tady se mnou sejít!"
Umbridgeová jako by ji neslyšela.
"Matka Maisie, Ellie a Alfréda Cattermoleových?"
Paní Cattermoleová se rozvzlykala ještě hlasitěji.
"Mají strach, myslí si, že se možná domů nevrátím -"
"Toho nás ušetřte," štěkl Yaxley. "Spratkové mudlovských šmejdů nás určitě nedojmou."
Vzlyky paní Cattermoleové zamaskovaly zvuk kroků, když se Harry pomalu a opatrně blížil ke schodům ke zvýšené tribuně. Jakmile přešel hranici, na níž patroloval stříbrný Patron v podobě kočky, pocítil výraznou změnu - na téhle straně bylo tepleji a nic ho netížilo. Byl si naprosto jistý, že Patron patří Umbridgeové a září tak jasně proto, že je tady Umbridgeová absolutně šťastná - je ve svém živlu a prosazuje zvrácené zákony, které sama pomáhala vytvářet. Pozvolna a nanejvýš obezřetně se posouval po tribuně za zády Umbridgeové a Yaxleyho, a když došel až za Hermionu, posadil se za ni. Měl strach, aby ji nevyděsil. Napadlo ho použít na Umbridgeovou a Yaxleyho zaklínadlo Ševelissimo, obával se ale, že i to jediné zašeptání by mohlo Hermionu vyplašit. Vtom Umbridgeová znovu zvýšeným hlasem oslovila paní Cattermoleovou a Harry se chopil příležitosti.
"Jsem za tebou," hlesl Hermioně do ucha.
Jak očekával, škubla sebou tak prudce, že málem převrhla kalamář s inkoustem, jímž měla zaznamenávat průběh výslechu. Umbridgeová i Yaxley se ale plně soustředili na paní Cattermoleovou a ničeho si nevšimli.
"Při příchodu na ministerstvo vám dnes byla odebrána hůlka, paní Cattermoleová," říkala právě Umbridgeová. "Osm a tři čtvrtě palce, z třešňového dřeva s jádrem z žíně jednorožce. Souhlasí ten popis?"
Paní Cattermoleová přikývla a otřela si rukávem oči.
"Mohla byste nám prosím prozradit, které čarodějce nebo kterému kouzelníkovi jste tu hůlku sebrala?"
"S-sebrala?" vzlykla paní Cattermoleová. "N-nikomu jsem ji ne-nesebrala. K-koupila jsem ji, když mi bylo jedenáct. T-to ona si mě vybrala."
Rozplakala se ještě usedavěji.
Umbridgeová se zasmála zvonivým smíchem malé holčičky, kvůli kterému měl Harry sto chutí po ní okamžitě skočit. Naklonila se přes zábradlí, aby si svou oběť mohla lépe vychutnat, a zpod blůzy jí přitom vyklouzlo něco zlatého, co se houpalo na řetízku: medailonek.
Hermiona si medailonku všimla a tiše vypískla, Umbridgeová i Yaxley však byli pořád plně soustředění na svou kořist a vůči všemu ostatnímu zůstávali hluší.
"Ne," prohlásila Umbridgeová, "tak to určitě nebylo, paní Cattermoleová. Hůlky si totiž vybírají jen čarodějky nebo kouzelníky. Vy čarodějka nejste. Mám tady vaše odpovědi na dotazník, který vám byl zaslán - podejte mi ho, Mafaldo."
Umbridgeová natáhla malou ručku: tak věrně se v tom okamžiku podobala ropuše, že Harryho překvapilo, že mezi jejími tupými prsty nevidí plovací blány. Šokované Hermioně se klepaly ruce. Neobratně se přehrabovala v hromadě dokumentů, jež vratce spočívaly na židli před ní, až konečně vytáhla slohu pergamenových listů se jménem paní Cattermoleové.
"To je - to je překrásná věcička, Dolores," poznamenala a ukázala na přívěsek třpytící se Umbridgeové v nabíraných záhybech blůzy.
"Co?" štěkla Umbridgeová a sklopila oči. "Ach ano, to je staré rodinné dědictví," přikývla a poklepala rukou na medailonek spočívající na jejích balonovitých ňadrech. "To S znamená Selwyn… jsem totiž se Selwynovými spřízněná… Popravdě řečeno je jen málo čistokrevných rodin, se kterými bych nebyla spřízněná… Je ovšem smůla," pokračovala hlasitěji a listovala dotazníkem paní Cattermoleové, "že totéž nemůžeme říct i o vás. Povolání rodičů: zelináři."
Yaxley se posměšně zachechtal. Chlupatá stříbrná kočka dole přecházela sem a tam a mozkomorové nehybně stáli v koutech a čekali.
Když Harry slyšel Umbridgeovou tak nestydatě lhát, navalila se mu do hlavy krev a připravila ho o veškerou opatrnost. Rozběsnilo ho, že medailonek, který si vyžádala jako úplatek od drobného zlodějíčka, používá jako doklad vlastního čistokrevného původu. Zvedl hůlku, aniž si dal záležet na tom, aby zůstala skryta pod neviditelným pláštěm, a vykřikl: "Mdloby na tebe!"
Vyšlehl záblesk rudého světla. Umbridgeová se bezvládně zhroutila a narazila čelem na hranu sloupkového zábradlí. Papíry paní Cattermoleové jí sklouzly z klína na zem a stříbrná kočka, přecházející pod tribunou sem a tam, zmizela; jako náhlý poryv větru přivál zdola ledově chladný vzduch. Yaxley se zmateně rozhlížel, aby zjistil zdroj potíží, a spatřil, jak z prázdna trčí Harryho ruka a míří na něj hůlkou. Hmátl po své hůlce, už však bylo pozdě.
"Mdloby na tebe!"
Yaxley se sesul k zemi a zkroucený zůstal ležet na podlaze.
"Harry!"
"Jestli si myslíš, Hermiono, že jsem tady měl jen tak sedět a nechat ji předstírat -"
"Harry, paní Cattermoleová!"
Nato se prudce otočil a shodil ze sebe neviditelný plášť. Dole pod nimi se ze svých koutů vynořili mozkomorové a pluli vzduchem k ženě, která byla stále připoutaná ke křeslu. Možná se pohnuli proto, že zmizel hlídkující Patron, nebo snad vycítili, že těm, kteří je ovládají, se situace vymkla z rukou, zjevně však ztratili veškeré zábrany. Paní Cattermoleové se vydral z úst děsivý výkřik strachu, když ji slizká strupatá ruka popadla za bradu a zvrátila jí hlavu dozadu.
"Expecto patronum!"
Ze špičky Harryho hůlky vypálil stříbrný jelen a skokem vyrazil proti mozkomorům, kteří rychle couvli a znovu se ztratili v temných stínech. Jelen cválal kolem dokola a celé sklepení se zaplnilo jasným světlem, silnějším a teplejším, než byl ochranný svit kočky.
"Vezmi ten viteál!" křikl Harry na Hermionu.
Rozběhl se po schodech dolů, neviditelný plášť si nacpal do kapsy a přiskočil k paní Cattermoleové.
"Vy?" hlesla a nechápavě mu zírala do obličeje. "Ale - ale Reg říkal, že jste to byl právě vy, kdo udal moje jméno a poslal mě k výslechu!"
"To že jsem udělal?" zahučel Harry a tahal přitom za řetězy, kterými měla spoutané paže. "No, tak jsem si to nejspíš rozmyslel. Diffindo!" Nezaúčinkovalo to. "Hermiono, jak se mám zbavit těch řetězů?"