"Pane profesore," přistoupil Harry k maličkému učiteli kouzelných formulí o něco blíž, "nerad vás vyrušuji, pane profesore, ale je to důležité. Nevíte náhodou, kde by mohl být diadém Roweny z Havraspáru?"
"… Protego horribilis - diadém Roweny z Havraspáru?" zeptal se pisklavě Kratiknot. "Každá špetka dalších vědomostí může přijít vhod, Pottere, sotva si ale myslím, že byste je uplatnil právě v téhle situaci!"
"Jen jsem myslel - nevíte, kde by mohl být? Viděl jste ho někdy?"
"Jestli jsem ho viděl? Ten nikdo v živoucí paměti neviděl! Je dávno ztracený, chlapče!"
Harry cítil, jak se v něm mísí zoufalé zklamání s panikou. Co tedy může být tím hledaným viteálem?
"Sejdeme se s vámi a se studenty Havraspáru ve Velké síni, Filiusi!" připomněla mu profesorka McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku, aby šli za ní.
Sotvaže došli ke dveřím, ozval se za nimi Křiklanův dunivý hlas.
"Na mou duši," funěl, celý bledý a zpocený a mroží knír se mu třásl, "to je tedy situace! Vůbec si nejsem jistý, jestli to, co děláme, je moudré, Minervo. Dobře víte, že on si nějakou cestu dovnitř určitě najde, a každý, kdo se ho pokusí zdržet, pak bude přímo ve smrtelném nebezpečí -"
"Očekávám, že za dvacet minut přijdete do Velké síně i vy a studenti vašeho Zmijozelu," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Pokud budete chtít odejít se svými studenty, nebudeme vám bránit. Jestli se ale někdo z vás pokusí náš odpor sabotovat nebo proti nám na tomto hradu pozvedne zbraň, pak nebudeme šetřit ničí život, Horacio."
"Minervo!" vydechl vyděšeně Křiklan.
"Je načase, aby se zmijozelská kolej rozhodla, na čí stranu se přikloní," zpražila ho profesorka McGonagallová. "Běžte probudit svoje studenty, Horacio."
Harry neztrácel čas s nedůtklivě prskajícím Křiklanem a běžel i s Lenkou za profesorkou McGonagallovou, která zaujala postavení uprostřed chodby a napřáhla hůlku.
"Piertotum - ale ne, Filchi, prokristapána, teď ne…"
Starý školník k ní právě kulhavě přibíhal a hulákal: "Studenti jsou vzhůru! Rojí se po chodbách!"
"Mají to od nás nařízené, vy hlupáku!" okřikla ho McGonagallová. "Udělejte raději něco užitečného! Najděte Protivu!"
"P-protivu?" zakoktal se Filch, jako by o školním strašidle slyšel poprvé.
"Ano, Protivu, vy trulante, Protivu! Copak si na něj už nejmíň čtvrt století nestěžujete? Tak běžte a okamžitě ho přiveďte!"
Filch očividně nabyl dojmu, že profesorka McGonagallová je všech smyslů zbavená, se shrbenými rameny se ale odbelhal a něco si pro sebe tiše mumlal.
"A teď - Piertotum locomotor!" rozkřikla se profesorka McGonagallová.
Nato seskočily sochy a brnění po obou stranách chodby z podstavců a podle dunivých úderů, jež k nim doléhaly z horních i dolních pater, bylo Harrymu jasné, že totéž se děje po celém hradě.
"Bradavice jsou v nebezpečí!" zvolala profesorka McGonagallová. "Obsaďte hradby, chraňte nás, splňte svoji povinnost vůči naší škole!"
Vzápětí se s ohlušujícím rachotem a řevem prohnala kolem Harryho horda pohyblivých soch; některé byly menší než on, jiné naopak dosahovaly nadživotní velikosti. Běželo mezi nimi i několik zvířat a řinčící brnění se nad svými helmicemi oháněla meči a houpala ostnatými koulemi na řetězech.
"Tak, Pottere," otočila se k Harrymu profesorka McGonagallová, "vy byste se teď se slečnou Láskorádovou měli vrátit k přátelům a přivést je do Velké síně - já dojdu vzbudit ostatní nebelvírské."
Rozdělili se na vrcholu následujícího schodiště a Harry s Lenkou se rozběhli zpět k tajnému vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby. Cestou potkávali hloučky studentů. Většinou měli přes pyžamo přehozené cestovní pláště a učitelé je za pomoci prefektů odváděli do Velké síně.
"To byl Potter!"
"Harry Potter!"
"Byl to on, přísahám, viděl jsem ho!"
Harry se ale neohlížel. Když konečně doběhli ke vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se o začarovanou zeď, ta se rozevřela a vpustila je dovnitř. Poté se oba rozběhli po příkrém schodišti dolů.
"Co to -?"
Když se před nimi otevřel pohled do komnaty, Harry užasle sklouzl po několika schodech. Byla přeplněná, tísnilo se v ní mnohem víc lidí, než když odcházel. Dívali se na něj Kingsley a Lupin a vedle nich Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alice Spinnetová, Bill a Fleur, pan a paní Weasleyovi.
"Co se děje, Harry?" vyhrkl Lupin a přiskočil k němu hned pod posledním schodem.
"Voldemort je na cestě sem, zahrazují se všechny přístupy do školy - Snape práskl do bot - A co vy tady děláte? Jak jste se to dozvěděli?"
"Rozeslali jsme vzkazy celému zbytku Brumbálovy armády," vysvětloval Fred. "Nečekal jsi přece, že si někdo nechá takovou zábavu ujít, ne, Harry? No a Brumbálova armáda zas dala vědět Fénixovu řádu, takže to bylo trochu, jako když se utrhne lavina."
"Čím začneme, Harry?" volal George. "Co se děje na hradě?"
"Posílají pryč mladší studenty a všichni se máme sejít ve Velké síni, abychom to celé dali dohromady," odpověděl Harry. "Budeme bojovat."
Propukl ohlušující jásot a všichni se s řevem okamžitě nahrnuli ke schodům. Přimáčkli Harryho ke stěně, když kolem něj probíhali - členové Fénixova řádu se mísili s příslušníky Brumbálovy armády i s hráči někdejšího Harryho famfrpálového týmu, všichni třímali v rukou hůlky a mířili do hlavní části hradu.
"Poběž, Lenko!" křikl Dean, který ji právě míjel, a natáhl k ní volnou ruku. Chytila se jí a znovu se rozběhla po schodech nahoru.
Komnata nejvyšší potřeby se pomalu vyprazdňovala, dole pod schody zůstal stát jen malý hlouček a Harry se k němu připojil. Paní Weasleyová cloumala s Ginny a Lupin, Fred, George, Bill a Fleur stáli kolem nich.
"Nejsi ještě plnoletá!" křičela paní Weasleyová na dceru, když se u nich objevil Harry. "Nedovolím to! Kluci ano, ale ty půjdeš pěkně domů!"
"Nepůjdu!"
Ginnyiny vlasy zavířily vzduchem, když se vytrhla z matčina sevření.
"Jsem v Brumbálově armádě -"
"- haranti, co si hrajou na vojáky!"
"Ale haranti, co se mu chystají postavit, když se to neodvážil udělat nikdo jiný," připomněl jí Fred.
"Je jí šestnáct!" zaječela paní Weasleyová. "Není na to dost stará! Na co jste vy dva mysleli, když jste ji s sebou tahali -"
Fred a George se po sobě trochu provinile podívali.
"Mamka má pravdu, Ginny," ozval se laskavým hlasem Bill. "Tady zůstat nemůžeš. Všichni nezletilí budou muset odejít, je to tak správné."
"Nemůžu jít domů!" bránila se Ginny a v očích se jí leskly zlostné slzy. "Je tady celá moje rodina. Nevydržím tam sama čekat a nevědět -"
Její oči poprvé zavadily o Harryho. Dívala se na něj s úpěnlivou prosbou v očích, Harry ale jen zavrtěl hlavou a Ginny se hořce odvrátila.
"No prosím," hlesla s očima upřenýma na vchod do tunelu k Prasečí hlavě. "Tak se teď s vámi rozloučím a -"
Z tunelu se ozval nějaký šramot, silná dutá rána a vzápětí z něj kdosi vylezl, ztratil však rovnováhu a upadl. Hned se ale zvedl, usadil se do nejbližšího křesla, brýlemi s kostěnou obroučkou nasazenými nakřivo se rozhlédl kolem a zeptal se: "Nejdu pozdě? Už to začalo? Dozvěděl jsem se to teprve teď, tak jsem - tak -"
V nastalém tichu se Percy zakoktal a zmlkl. Zjevně nečekal, že tady narazí téměř na celou svoji rodinu. Následovalo dlouhé užaslé mlčení, které přerušila až Fleur, když se otočila k Lupinovi a pokusila se uvolnit napětí zoufale průhlednou otázkou: "Tak jak se darrší malému Teddymu?"
Lupin na ni překvapeně zamrkal. Mlčení mezi Weasleyovými nepovolovalo, naopak se podobalo tuhnoucímu ledu.
"No - to víte, ano… má se skvěle!" zahlaholil Lupin. "Ano, Tonksová je s ním - u matky."
Percy a ostatní Weasleyovi na sebe zírali dál, jako by zkameněli.
"Podívejte, mám tady fotografii!" pokračoval bodře Lupin, vytáhl z náprsní kapsy snímek a podal ho Fleur a Harrymu. Z obrázku na ně tlustými pěstičkami mávalo děťátko s jasně tyrkysovými vlásky.
"Byl jsem blbec!" zařval najednou Percy tak mocně, až Lupin málem fotografii upustil. "Byl jsem idiot, nafoukaný fracek, byl jsem -"
"Ministerský patolízal, odrodilec, kariéristický kretén," doplnil ho Fred.
Percy polkl.
"Ano, to všechno jsem byl!"
Paní Weasleyová se rozplakala. Rozběhla se, odstrčila Freda stranou a objala Percyho tak pevně, že ho div neudusila. Percy ji rozpačitě poplácával po zádech a přitom se upřeně díval na otce.
"Omlouvám se, taťko," hlesl.
Pan Weasley několikrát dost rychle zamrkal a pak také spěchal syna obejmout.
"Co to, žes konečně dostal rozum, Percy?" neodpustil si George.
"Už to nějakou dobu trvalo," podotkl Percy a otíral si pod brýlemi oči cípem cestovního pláště. "Musel jsem ale vymyslet, jak se odtamtud dostat, to dnes na ministerstvu není nic lehkého, pořád zatýkají údajné zrádce. Podařilo se mi navázat spojení s Aberforthem a ten mi před deseti minutami vzkázal, že se v Bradavicích schyluje k bitvě, tak jsem tady."
"No to je správné, všichni očekáváme, že v dobách, jako je tahle, nám naši prefektové půjdou vzorem," napodobil George dokonale Percyho nejnabubřelejší tón. "Tak bychom měli jít nahoru a bojovat, nebo už budou ti nejlepší Smrtijedi zabraní."
"Takže ty jsi teď moje švagrová?" potřásal si Percy rukou s Fleur a oba spěšně zamířili i s Billem, Fredem a Georgem ke schodům.
"Ginny!" vyštěkla paní Weasleyová.
Její dcera se totiž pod rouškou rodinného smíření pokoušela nenápadně proklouznout na schodiště.
"Co kdybychom to udělali takhle, Molly?" ozval se Lupin. "Ginny by mohla zůstat tady, bude alespoň u toho, bude vědět, co se děje, ale nedostane se přímo do bojové linie."
"No -"
"To je dobrý nápad," souhlasil rozhodně pan Weasley. "Zůstaneš v téhle komnatě, Ginny, rozumíš?"
Ginny se na rozdíl od otce Lupinův nápad očividně nezamlouval, když ale viděla jeho neobvykle přísný pohled, přikývla. Poté její rodiče a Lupin také zamířili ke schodům.
"Kde je Ron?" zapátral Harry. "A taky Hermiona?"
"Ti už musí být nahoře ve Velké síni," zavolal přes rameno pan Weasley.
"Neviděl jsem, že by kolem mě prošli," zavrtěl hlavou Harry.
"Říkali něco o koupelně," vzpomněla si Ginny, "chvilku po tom, co jsi odešel s Lenkou."
"O koupelně?"
Harry přešel k otevřeným dveřím vedoucím z Komnaty nejvyšší potřeby a nakoukl do koupelny za nimi. Nikdo tam nebyl.
"Víš jistě, že mluvili o kou -"
Vtom mu jizvou znovu projela palčivá bolest a Komnata nejvyšší potřeby zmizela. Díval se vysokými vraty z tepaného železa, jež měla po stranách pilíře s okřídlenými kanci, a těkal pohledem po temných školních pozemcích k hradu. V hradních oknech zářila světla. Nagini mu ležel ovinutý kolem krku na ramenou a jeho pán planul oním chladným, krutým a cílevědomým vztekem, který vždy předcházel vraždě.