VYHNÁNÍ
SEVERUSE SNAPEA
Jakmile se Alektin prst dotkl znamení, projela Harrymu nesnesitelná bolest jizvou a hvězdnatá společenská místnost zmizela. Stál na kamenité výspě pod vysokým skalním útesem, obklopovaly ho šplouchající mořské vlny a srdce mu hořelo vítězoslavným pocitem - chytili toho kluka!
Ohlušující prásknutí ho vrátilo zpět do vlastního těla. Dezorientovaně zvedl hůlku, čarodějka před ním už se ale kácela obličejem k zemi. Dopadla na podlahu tak tvrdě, že se zasklené police s knihami rozcinkaly.
"Ještě jsem omračovací kouzlo nikdy nepoužila, jen když jsme je nacvičovali v Brumbálově armádě," ozvala se mírně překvapeným tónem Lenka. "Nadělalo to větší rámus, než jsem čekala."
Měla pravdu, strop nad nimi se začal otřásat dusotem nohou. Za dveřmi, jež vedly k ložnicím, sílily spěšné cupitavé kroky. Lenčino kouzlo probudilo studenty Havraspáru, kteří spali nad nimi.
"Kde jsi, Lenko? Musím se schovat pod plášť!"
Lenčiny nohy se ihned objevily kousek od něj, Harry k ní rychle přiskočil, postavil se vedle ní a Lenka nechala cípy pláště padnout k podlaze přesně ve chvíli, kdy se dveře rozlétly dokořán a do společenské místnosti vrazil houf havraspárských studentů v pyžamech. Zazněly jejich užaslé vzdechy a výkřiky překvapení, když na zemi spatřili ležet omráčenou Alektu. Váhavě ji obstoupili a prohlíželi si ji jako nějaké divoké zvíře, které by se mohlo každým okamžikem probrat a vrhnout se na ně. Pak jeden z odvážnějších prvňáčků přiskočil až k ní a šťouchl ji do zad palcem nohy.
"Vypadá to, že je snad mrtvá!" vyjekl nadšeně.
"No podívej," šeptla spokojeně Lenka, když se studenti nahrnuli blíž k Alektě. "Mají z toho radost!"
"Jo… prima…"
Harry zavřel oči, soustředil se na bolestně pulzující jizvu a znovu se vědomě vnořil do Voldemortovy mysli… Procházel právě tunelem do první jeskyně… rozhodl se nejprve zkontrolovat medailonek, než se vypraví do Bradavic… to mu ale nezabere příliš mnoho času…
Po zabušení na dveře společenské místnosti všichni havraspárští rázem ztuhli. Z druhé strany dveří k Harrymu dolehl ten hebký melodický hlas, jímž promlouval orel na klepadle. "Kde končí zmizelé předměty?"
"Jak to mám asi vědět? Pusť mě dovnitř!" zavrčel obhroublý hlas. Harry poznal, že patří Alektinu bratru Amycusovi. "Alekto? Alekto? Jsi tam? Máš ho? Otevři ty dveře!"
Hlouček havraspárských si mezi sebou vyděšeně šeptal. Pak se bez varování ozvala série hlasitých výbuchů, jako by někdo střílel do dveří z pušky.
"Alekto! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera… Chceš snad, abychom skončili jako Malfoyovi? Odpověz!" řval Amycus a bušil do dveří takovou silou, až se celé otřásaly, přesto se ale neotevřely. Všichni havraspárští polekaně couvali a ti nejvíc vystrašení už prchali po schodech zpátky do ložnic. A pak, právě když Harry přemýšlel, jestli by neměl dveře otevřít a omráčit Amycuse dřív, než Smrtijed stačí vymyslet něco jiného, zazněl za dveřmi jemu dobře známý hlas.
"Smím se zeptat, co to tu provádíte, pane profesore?"
"Snažím se - otevřít - ty zatracený - dveře!" hulákal zuřivě Amycus. "Běžte honem pro Kratiknota! Řekněte mu, ať je okamžitě otevře!"
"Copak tam uvnitř není vaše sestra?" podivila se profesorka McGonagallová. "Měla jsem dojem, že ji tam profesor Kratiknot někdy vpodvečer na vaši naléhavou žádost pouštěl. Snad by vám tedy mohla ty dveře otevřít ona a nemusel byste kvůli tomu probudit polovinu hradu."
"Neodpovídá mi, vy stará můro! Otevřete je vy! U všech čertů! Udělejte to, a hned!"
"Samozřejmě, pokud si to přejete," opáčila neobyčejně mrazivým tónem profesorka McGonagallová. Ozvalo se jemné cvaknutí klepadla a melodický hlas se znovu zeptal: "Kde končí zmizelé předměty?"
"V nebytí, což jinak řečeno znamená všude," odpověděla profesorka McGonagallová.
"Hezky vyjádřeno," pochválil ji orel na klepadle a dveře se otevřely.
Hrstka havraspárských, která dosud byla ve společenské místnosti, se tryskem rozběhla ke schodům, když Amycus vrazil dovnitř jako velká voda a mával kolem sebe hůlkou. Byl stejně jako sestra přihrbený, měl bledý těstovitý obličej a malá očka, jimiž okamžitě spočinul na Alektě, bezvládně ležící na podlaze. Napůl rozběsněně a zároveň vystrašeně zaryčel.
"Co jste to provedli, vy zmetkové mrňavý?" rozkřikl se. "Hned na vás na všech vyzkouším Cruciatus, dokud mi nepovíte, kdo to udělal - a co tomu řekne Pán zla?" vřískal, stál nad sestrou a pěstí se bušil do čela. "Nechytili jsme ho, a ještě ke všemu ji ty ničemové zabili!"
"Je jen omráčená," poznamenala podrážděně profesorka McGonagallová poté, co se sklonila k Alektě a prohlédla ji. "Bude naprosto v pořádku."
"Ne, to teda nebude!" zařval vztekle Amycus. "Až ji dostane do rukou Pán zla, tak určitě nebude v pořádku! Poslala pro něho, cejtil jsem, jak se moje znamení rozpálilo, a on si teď myslí, že máme Pottera!"
"Vy že máte Pottera?" vyjela na něj ostře profesorka McGonagallová. "Jak to myslíte, že máte Pottera?"
"Pán říkal, že se Potter možná pokusí proniknout do havraspárský věže a že pro něj máme poslat, jestli ho chytíme!"
"Proč by se Harry Potter pokoušel proniknout do havraspárské věže? Potter patří do mé koleje!"
V hlase, který překypoval pochybami a zlostí, zaslechl Harry nepatrný podtón hrdosti a vzedmula se v něm vlna sympatií k Minervě McGonagallové.
"Říkal jen, že sem možná dorazí," opakoval Carrow. "Ale proč, to už já vědět nemůžu."
Profesorka McGonagallová vstala a přejela korálkově zářivýma očima po celé místnosti. Dvakrát se přitom podívala přímo na místo, kde stáli Harry s Lenkou.
"Mohli bysme to svalit na ty haranty," uvažoval Amycus a do prasečího obličeje se mu vloudil mazaný výraz. "Jo, přesně tak to uděláme. Řeknem, že ty spratci tam nahoře," vzhlédl k hvězdnatému stropu a k ložnicím nad ním, "překvapili Alektu zezadu, a řeknem, že ji donutili zmáčknout znamení, takže kvůli nim spustila falešnej poplach. Ať si je potrestá, jak chce. O pár smradů víc nebo míň, jakej je v tom rozdíl?"
"Jen rozdíl mezi pravdou a lží, mezi odvahou a zbabělostí," odsekávala profesorka McGonagallová bledá jako stěna, "krátce řečeno rozdíl, který vám a vaší sestře zjevně vůbec nic neříká. Jedno vám ale musím říct naprosto jasně: svoji absolutní neschopnost a tupost na studenty Bradavic svalovat nebudete. To nedovolím."
"Cože?"
Amycus přistoupil k profesorce McGonagallové tak blízko a zjevně útočně, až se jeho obličej ocitl pouhých pár centimetrů od jejího. Necouvla před ním ani o píď a prohlížela si ho jako něco obzvlášť nechutného, co našla na záchodovém prkýnku.
"Tady vůbec nezáleží na tom, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Vy už jste tady skončila. Teď tady rozhodujeme my a vy budete vypovídat, jak vám řeknu, nebo si to odskáčete!"
A plivl jí do tváře.
Harry shodil plášť, zvedl hůlku a křikl: "To jste neměl dělat!"
Když se Amycus překvapeně otočil, zařval ještě: "Crucio!"
Smrtijeda zvedla kletba z podlahy. Letěl vzduchem a svíjel se jako v křečích, tloukl kolem sebe rukama, jako by se topil, a ječel bolestí. Jen to křachlo, když narazil do jedné z knihovniček, a Amycus se v bezvědomí sesul do skleněné tříště.
"Už chápu, co mi chtěla Belatrix říct," utrousil Harry a v mozku mu bušila krev. "Člověk to musí myslet doopravdy vážně."
"Pottere!" hlesla šeptem profesorka McGonagallová a chytila se oběma rukama za srdce. "Pottere - vy tady! Co -? Jak -?" Pracně se vzpamatovávala z utrpěného šoku. "To bylo pošetilé, Pottere!"
"Plivl na vás," zahučel Harry.
"Pottere, to - to od vás bylo - velice galantní, ale - copak si neuvědomujete -?"
"Ale ano, uvědomuji," ujistil ji Harry. Její panika ho neznámo proč naopak zklidnila. "Voldemort je na cestě sem, paní profesorko."
"Cože, tak už mu zase smíme říkat jménem?" zeptala se zaujatě Lenka a stáhla ze sebe neviditelný plášť. Na profesorku McGonagallovou to už zjevně bylo moc, když se před ní nečekaně objevil druhý psanec. Vrávoravě o několik kroků ustoupila, zhroutila se do nejbližšího křesla a pevně si u krku držela límec starého kostkovaného županu.
"Řekl bych, že teď už na tom nezáleží, jak mu budeme říkat," odpověděl Harry Lence. "Vždyť ví, kde jsem."
Kdesi hluboko v zasuté části mozku, v té, která byla spojená s řezavě pálící jizvou, viděl Harry, jak se Voldemort v přízračně zeleném člunu kvapně plaví přes temné jezero… byl už skoro na ostrově, na němž stála kamenná mísa…
"Musíte utéct," zašeptala profesorka McGonagallová. "Honem, Pottere, co nejrychleji utečte!"
"To nejde," namítl Harry. "Musím tady něco vyřídit. Paní profesorko, nevíte, kde je diadém Roweny z Havraspáru?"
"D-diadém Roweny z Havraspáru? Samozřejmě že nevím - ten už je přece ztracený kdovíkolik staletí, ne?" Trochu se v křesle napřímila. "To je šílenství, Pottere, úplné šílenství, že jste přišel do hradu -"
"Musel jsem," nenechal ji domluvit Harry. "Paní profesorko, někde je tady schované něco, co musím najít, a mohl by to být ten diadém. Snad kdybych si mohl promluvit s panem profesorem Kratiknotem…"
Ozval se zvuk pohybu a cinkajícího skla - Amycus se probíral z bezvědomí. Než stačili Harry nebo Lenka cokoli udělat, profesorka McGonagallová vstala a namířila na zbědovaného Smrtijeda hůlku. "Imperio."
Amycus se zvedl z podlahy, došoural se k sestře, sebral její hůlku, pak poslušně zamířil k profesorce McGonagallové a obě hůlky - sestřinu i svou vlastní - jí odevzdal. Potom se položil na podlahu vedle Alekty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou, nad Carrowovými se ve vzduchu objevil dlouhý kus stříbřitě lesklého provazu, omotal se kolem nich, pevně je spoutal a přivázal k sobě.
"Pottere," oslovila Harryho profesorka McGonagallová a otočila se ke Carrowovým zády, jako by ji ani trochu nezajímalo, co s nimi bude dál, "jestli Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, doopravdy ví, že jste tady -"
Sotvaže vyslovila to jméno, vybuchla v Harrym vlna zuřivosti, která se podobala tělesné bolesti. Jizvu měl v jednom ohni a na vteřinku stál nad kamennou mísou, díval se na lektvar, který byl nyní čirý a průhledný, a viděl, že pod jeho hladinou neleží v bezpečí žádný zlatý medailonek -
"Není vám nic, Pottere?" ozval se čísi hlas a Harry se odtamtud vrátil; stál a přidržoval se Lenky za rameno, aby neupadl.
"Utíká nám čas, Voldemort se blíží. Jednám na Brumbálův rozkaz, paní profesorko, musím najít tu věc, kterou chtěl, abych našel! Zatímco budu prohledávat hrad, musíme odtud ale dostat studenty - Voldemort jde sice po mně, ale bude mu jedno, kolik dalších lidí při tom zabije, teď už mu na ničem nezáleží -" Teď už ne, když ví, že hledám a ničím viteály, dořekl Harry v duchu.
"Vy jednáte na Brumbálův rozkaz?" opakovala po něm profesorka McGonagallová a v očích jako by jí svitlo obdivem. Pak se napřímila do plné výše.
"Zajistíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, dokud tu - tu věc nenajdete."
"Myslíte, že to dokážete?"
"Řekla bych, že ano," ujistila ho suše. "My učitelé se v kouzlech celkem dost slušně vyznáme, jak víte. Jsem si jistá, že se nám ho podaří na chvíli zadržet, budeme-li se doopravdy snažit. Něco se samozřejmě bude muset udělat s profesorem Snapem -"
"Mohl bych -"
"- a mají-li se Bradavice skutečně ocitnout ve stavu obležení s Pánem zla před branami, bylo by doopravdy lepší vypravit co možná nejvíc nevinných lidí do bezpečí. Letaxová síť je ovšem hlídaná a přemisťování není na školních pozemcích možné -"
"Jedna cesta by byla," vyhrkl Harry a pověděl jí o chodbě do hostince U Prasečí hlavy.
"Mluvíme o stovkách studentů, Pottere -"
"Já vím, paní profesorko, ale když se Voldemort a Smrtijedi soustředí na hranice školních pozemků, nebude je zajímat nikdo, kdo se bude přemisťovat z Prasečí hlavy."
"Na tom něco je," připustila profesorka McGonagallová. Napřáhla hůlku ke Carrowovým, na jejich spoutaná těla padla rozprostřená stříbrná síť, omotala se kolem nich a zvedla je do výše, takže se pohupovali pod modrozlatým stropem jako dvě velké a ošklivé mořské obludy. "Pojďte. Musíme zburcovat ředitele ostatních kolejí. Raději si přes sebe přehoďte zase ten plášť."
Rázným krokem zamířila ke dveřím, a když k nim došla, zvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky s tmavými, brýlím podobnými skvrnami kolem očí. Patronové se plavnými skoky rozběhli kupředu a stříbřitým světlem ozářili točité schodiště, po němž profesorka McGonagallová, Harry a Lenka scházeli dolů.
Uháněli hradními chodbami a Patronové se od nich jeden po druhém oddělovali. Kostkovaný župan profesorky McGonagallové šustil po podlaze a za ní klusali Harry s Lenkou, schovaní pod pláštěm.
Byli už o dvě patra níž, když se k jejich dusotu připojily další, tiché kroky. Harry, kterého pořád bolela jizva, je zaslechl první. Zašmátral ve váčku, který měl kolem krku, a hledal Pobertův plánek, než ho ale stačil vytáhnout, uvědomila si i profesorka McGonagallová, že mají společnost. Zastavila se a zvedla hůlku připravenou k souboji. "Kdo je?" houkla.
"Já," odpověděl jí klidný hlas.
Zpoza jednoho z rytířských brnění vystoupil Severus Snape.
V Harrym vzkypěla vlna nenávisti, jakmile na něj pohlédl. Pro Snapeovy nepřeberné zločiny už dávno zapomněl všemožné podrobnosti jeho vzhledu, zapomněl na prameny mastných černých vlasů, které mu jako závěsy splývaly po stranách protáhlého obličeje, i na mrtvý, chladný pohled jeho očí. Snape na sobě neměl noční úbor, ale obvyklý černý plášť, a v ruce také držel hůlku připravenou k boji.
"Kde jsou Carrowovi?" sykl tiše.
"Nejspíš tam, kam jste je poslal, Severusi," odpověděla profesorka McGonagallová.
Snape se k ní přiblížil o několik kroků a prověřil pohledem ji i chodbu kolem, jako by věděl, že tam Harry je. I Harry držel hůlku nachystanou k útoku.
"Měl jsem takový dojem," poznamenal Snape, "že Alekta objevila nějakého vetřelce."
"Vážně?" opáčila profesorka McGonagallová. "A z čeho jste ten dojem získal?"
Snape nepatrně škubl levačkou, kde měl na předloktí vypálené znamení zla.
"Ale ano, přirozeně," přikývla profesorka McGonagallová. "Zapomněla jsem, že vy Smrtijedi máte své soukromé způsoby dorozumívání."
Snape dělal, jako by ji neslyšel, a krok po kroku jí byl blíž a blíž. Očima stále propátrával všechno kolem, aniž si možná uvědomoval, co dělá.
"Nevěděl jsem, že máte dnes v noci službu na chodbách, Minervo."
"Máte snad nějaké námitky?"
"Jen by mě zajímalo, co vás mohlo v tak pozdní hodinu vytáhnout z postele."
"Měla jsem dojem, že slyším nějaké rušivé zvuky," vysvětlila profesorka McGonagallová.
"Vážně? Zdá se ale, že všude je klid."
Pohlédl jí do očí.
"Neviděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, musím trvat na tom -"
Profesorka McGonagallová se pohnula rychleji, než by byl Harry považoval za možné. Její hůlka prolétla vzduchem a Harry byl na zlomek vteřiny přesvědčen, že se Snape musí v bezvědomí zhroutit k zemi, dokázal ale vyčarovat takové štítové kouzlo, že to McGonagallovou vyvedlo z rovnováhy. Máchla hůlkou k jedné z loučí na stěně a ta vylétla z držáku. Harry, který se právě chystal vyslat proti Snapeovi kletbu, byl nucen uskočit a odtáhnout Lenku z dosahu padajících plamenů, jež se proměnily v ohnivý kruh, zaplnily celou chodbu a jako laso se rozlétly ke Snapeovi -
A pak už to najednou nebyl oheň, ale velký černý had, kterého McGonagallová spálila na obláčky popele a kouře, a ty během pár vteřin ztuhly a proměnily se v roj letících dýk. Snape se jim vyhnul jen tím, že před sebe předsunul brnění, a dýky se jedna po druhé s dutými zvonivými údery zaryly do kovového prsního plátu -
"Minervo!" ozval se pisklavý hlas. Harry, který nadále chránil Lenku před poletujícími kouzly, se ohlédl a spatřil, jak se k nim chodbou tryskem ženou profesor Kratiknot a profesorka Prýtová v nočních úborech. Kousek za nimi zadýchaně klusal obrovitý profesor Křiklan.
"Ne!" zapištěl Kratiknot a zvedl hůlku. "Tady v Bradavicích už nikoho nezavraždíte!"
Kratiknotovo kouzlo udeřilo do brnění, za nímž se Snape skrýval, a to zarachotilo a ožilo. Snape se vyprostil z jeho drtivého objetí a obloukem je vrhl proti útočníkům; Harry s Lenkou honem uskočili stranou, aby se mu vyhnuli, takže narazilo do zdi a rozpadlo se. Když Harry znovu vzhlédl, Snape jako zajíc prchal chodbou a McGonagallová, Kratiknot i Prýtová se hnali za ním. Snape se vrhl do dveří jedné z učeben a o chviličku později slyšel Harry McGonagallovou křičet: "Zbabělče! Zbabělče!"
"Co se stalo? Tak co se stalo?" vyptávala se Lenka.
Harry ji vytáhl na nohy, oba se rozběhli chodbou a neviditelný plášť táhli za sebou. Doběhli do opuštěné učebny a tam našli McGonagallovou, Kratiknota a Prýtovou stát u rozbitého okna.
"Vyskočil oknem," sdělila profesorka McGonagallová Harrymu a Lence, když vpadli dovnitř.
"Chcete říct, že je mrtvý?" hnal se Harry k oknu a ignoroval užaslé výkřiky Kratiknota a Prýtové, vyvolané jeho nečekanou přítomností.
"Ne, není mrtvý," odpověděla zahořkle McGonagallová. "Na rozdíl od Brumbála měl pořád v ruce hůlku… a jak se zdá, něčemu se od svého pána přiučil."
Vtom Harry zahlédl v dáli obrovskou netopýří siluetu, která letěla tmou ke zdi ohraničující školní pozemky, a zachvěl se hrůzou.
Těžké kroky a hlasité supění jim prozradily, že se k nim právě připojil Křiklan.
"Harry!" zalapal po dechu a mnul si rozložitou hruď pod smaragdově zeleným hedvábným pyžamem. "Chlapče drahý… to je mi ale překvapení… Můžete mi laskavě vysvětlit, Minervo… Severus… co…?"
"Náš ředitel se odebral na krátkou dovolenou," odpověděla profesorka McGonagallová a ukázala na okenní sklo, v němž zela díra velikosti Snapeova těla.
"Paní profesorko!" vykřikl Harry a tiskl si ruce k čelu. Viděl, jak pod ním klouže jezero plné neživých, a cítil, jak přízračný zelený člun přiráží k podzemnímu břehu a Voldemort z něj vyskakuje plný zloby a vzteku -
"Paní profesorko, musíme školu zabarikádovat, on už přichází!"
"Neotálejme tedy. Přichází Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit," sdělila McGonagallová ostatním učitelům. Prýtová a Kratiknot vyjekli a Křiklan přidušeně zasténal. "Tady Potter má na hradě vykonat něco, co mu přikázal Brumbál. Musíme kolem školy rozmístit všechna ochranná kouzla, jaká jsme schopni vyčarovat, dokud Potter nevykoná, co je třeba."
"Samozřejmě jste si vědoma, že nic z toho, co podnikneme, nezadrží Vy-víte-koho věčně?" zeptal se pisklavě Kratiknot.
"Můžeme ho ale zdržet," usoudila profesorka Prýtová.
"Děkuji, Pomono," přikývla profesorka McGonagallová a obě čarodějky si vyměnily pohled plný porozumění a odhodlání. "Navrhuji, abychom celou školu obehnali základními ochrannými kouzly, potom shromáždili studenty a sešli se ve Velké síni. Většinu z nich budeme muset evakuovat, myslím ale, že budou-li někteří z těch, kteří už jsou plnoletí, chtít zůstat a zapojit se do boje, měli bychom jim to umožnit."
"Souhlasím," potvrdila profesorka Prýtová, která už mířila ke dveřím. "Sejdeme se za dvacet minut ve Velké síni a přivedu i studenty své koleje."
A než jim zmizela z očí, zaslechli ještě, jak si tiše mumlá. "Úponice jedovatá, ďáblovo osidlo, tobolky škrtidubu… no, to se ráda podívám, jak se s tím Smrtijedi poperou!"
"A já se můžu pustit do díla rovnou odtud," prohlásil Kratiknot, a přestože sotva dosáhl hlavou k oknu, prostrčil hůlku rozbitým sklem a začal tiše odříkávat jakási neobyčejně složitá zaklínadla. Harry zaslechl podivný svištivý zvuk, jako by Kratiknot na školní pozemky vypustil mocně dující vítr.