close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola třicátá šestá - TRHLINA V PLÁNU (část 2)

21. listopadu 2010 v 16:25 |  Harry Potter a Relikvé smrti
"Snapeovým Patronem byla laň," pokračoval Harry, "stejně jako Patronem mé matky, protože ji téměř celý život miloval, už od doby, kdy byli oba malé děti. Měl sis to uvědomit," dodal, když viděl, jak se Voldemortovi zachvělo chřípí. "Žádal tě přece, abys její život ušetřil, ne?"
"Toužil po ní a to bylo všechno," ušklíbl se Voldemort. "Když jsem ji ale zabil, souhlasil, že existují i jiné ženy, čistokrevnějšího původu, které jsou ho víc hodny než -"
"Samozřejmě že ti to takhle řekl," přikývl Harry, "ale od okamžiku, kdy jsi ji začal ohrožovat, to byl Brumbálův špeh a od té doby nepřestal pracovat proti tobě! Brumbál už umíral, když ho Snape dorazil!"
"Na tom nezáleží!" zavřískl Voldemort, který každé Harryho slovo sledoval se soustředěnou pozorností, teď se ale rozchechtal smíchem šílence. "Je úplně jedno, jestli Snape patřil mně nebo Brumbálovi a jaké ubohé překážky se mi snažili postavit do cesty! Zničil jsem je, jako jsem zničil tvoji matku, Snapeovu údajnou velkou lásku! Samozřejmě, všechno to dává smysl, Pottere, ale způsobem, který nechápeš!
Brumbál se snažil schovat přede mnou bezovou hůlku! Chtěl, aby se skutečným pánem té hůlky stal Snape! Dostal jsem se k ní ale před tebou, chlapečku - dostal jsem se k té hůlce dřív, než jsi na ni stačil vztáhnout ruku. Pochopil jsem pravdu rychleji než ty. Před třemi hodinami jsem Severuse Snapea zabil a bezová hůlka - hůlka Smrti, hůlka Osudu - je doopravdy moje! Brumbálův poslední plán nevyšel, Harry Pottere!"
"Ne, to nevyšel," přisvědčil Harry. "Máš pravdu. Než se mě ale pokusíš zabít, radil bych ti, aby ses zamyslel nad vším, co jsi udělal… Zamysli se a zkus v sobě najít trochu lítosti, Raddle…"
"Co tím myslíš?"
Ze všeho, co mu Harry doposud řekl, ze všech odhalení a posměšků Voldemortem nic neotřáslo tolik, jako tato poslední slova. Harry viděl, jak se mu zorničky stáhly v úzké štěrbiny a kůže kolem očí mu zbělala.
"Je to tvoje poslední příležitost," pokračoval Harry, "nic jiného už ti nezbývá… Vzmuž se - pokus se - zkus najít trochu lítosti -"
"Ty se opovažuješ -" začal znovu Voldemort.
"Ano, opovažuji se," přerušil ho Harry, "protože Brumbálův poslední plán se neobrátil proti mně. Obrátil se proti tobě, Raddle!"
Ruka, v níž Voldemort třímal bezovou hůlku, se třásla a Harry pevně svíral Dracovu hůlku. Věděl, že okamžik pravdy přijde už za pár vteřin.
"Ta hůlka ti ani teď řádně neposlouží, protože jsi zavraždil nesprávného. Severus Snape nikdy pravým pánem bezové hůlky nebyl. Nikdy totiž Brumbála neporazil."
"Zabil -"
"Copak vůbec neposloucháš? Snape Brumbála nikdy neporazil! Brumbálovu smrt naplánovali společně! Brumbál měl v úmyslu zemřít bez odporu a být tak posledním opravdovým pánem bezové hůlky. Kdyby bylo všechno vyšlo podle plánu, byla by moc hůlky zemřela spolu s ním, protože by nad ním nikdo nebyl zvítězil!"
"V tom případě ovšem, Pottere, jako by mi Brumbál tu hůlku daroval!" třásl se Voldemortův hlas zlomyslným potěšením. "Ukradl jsem ji z hrobu jejího posledního pána! Odnesl jsem si ji proti jeho vůli! Její moc patří mně!"
"Ty to pořád ještě nechápeš, Raddle, že ne? Nestačí tu hůlku jen mít! To, že ji držíš v ruce a používáš ji, ještě neznamená, že je skutečně tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? Hůlka si vybírá kouzelníka… Bezová hůlka poznala nového pána dřív, než Brumbál zemřel, a byl jím někdo, kdo se jí nikdy ani prstem nedotkl. Nový pán o ni Brumbála připravil proti jeho vůli a nikdy si plně neuvědomil, co vlastně dokázal, netušil, že je mu podřízena nejnebezpečnější hůlka světa…"
Voldemortova hruď se dmula prudkým dechem a Harry cítil, že se kletba blíží, cítil, jak se formuje v hůlce, která mu míří do obličeje.
"Pravým pánem bezové hůlky byl Draco Malfoy."
Ve Voldemortově obličeji se na okamžik objevil nechápavý úžas, rychle ale zmizel.
"Co na tom záleží?" šeptl tiše. "I kdybys měl pravdu, Pottere, pro tebe ani pro mne to nic neznamená. Nemáš už hůlku s fénixovým perem, v našem souboji bude záležet jen na dovednosti nás dvou… a až zabiju tebe, mohu se postarat o Draca Malfoye…"
"Na to už je pozdě," namítl Harry. "Svoji příležitost jsi promeškal. Tentokrát jsem byl první já. Přemohl jsem Draca už před několika týdny. Tuhle hůlku jsem mu vzal."
Harry švihl hlohovou hůlkou a cítil, jak se na ni upřely oči všech lidí v síni.
"Takže všechno teď závisí jen na jednom, že?" šeptl Harry. "Ví hůlka, kterou držíš v ruce, že byl její minulý pán odzbrojen? Protože jestli to ví… pak jsem skutečným pánem bezové hůlky já."
Po kouzelné obloze na stropě nad nimi se náhle rozlila rudozlatá záře a nad parapetem nejbližšího okna se objevil okraj oslepujícího slunečního kotouče. Světlo je udeřilo do očí oba zároveň a Voldemortův obličej se rázem proměnil v planoucí skvrnu. Harry zaslechl vyjeknout vysoký hlas ve chvíli, kdy sám vyslal k nebesům výkřik naděje a mávl Dracovou hůlkou:
"Avada kedavra!"
"Expelliarmus!"
Ozvala se rána hlasitá jako výstřel z děla a zlaté plameny, které mezi nimi vyšlehly, označily přímo uprostřed kruhu tvořeného jejich pohyby místo, kde se jejich kouzla střetla. Harry viděl, jak Voldemortův zelený paprsek narazil do jeho kouzla, jak bezová hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, jasně viditelná v záři vycházejícího slunce se zatočila pod kouzelným stropem jako Naginiho useknutá hlava a letěla ke svému pánovi, kterého odmítla zabít a který se o ni konečně přišel přihlásit. A Harry s neomylnou jistotou chytače hůlku volnou rukou polapil, Voldemort padl naznak s roztaženýma rukama a štěrbinkovité zorničky rudých očí se protočily vzhůru. Tom Raddle dopadl na podlahu s jakousi přízemní neodvolatelností, tělo měl slabé a svraštělé, bílé ruce prázdné, hadí obličej tupý a nechápavý. Voldemort byl mrtvý, zabila ho jeho vlastní odražená kletba. Harry stál s oběma hůlkami v rukou a hleděl na prázdnou skořápku svého nepřítele.
Během mrazivé vteřiny ticha v síni postupně opadalo ohromení, pak ale kolem Harryho nastala mela a vzduch se zaplnil výkřiky, jásotem a řevem přihlížejících. Oslepující záře vycházejícího slunce zalila okna a všichni se k Harrymu valili jako přílivová vlna. První k němu doběhli Ron s Hermionou a byly to jejich paže, které ho ovinuly, a jejich nesrozumitelné výkřiky, které ho ohlušily. Pak se u něj objevili Ginny, Neville a Lenka, po nich všichni Weasleyovi a Hagrid, Kingsley a McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, a Harry nerozuměl jedinému slovu z toho všeho, co na něj chrlili. Nevěděl, čí ruce ho chytají, cloumají s ním a snaží se ho obejmout. Tlačily se kolem něj stovky lidí a všichni si chtěli alespoň sáhnout na chlapce, který zůstal naživu, na toho, kdo konečně se vším skoncoval…
Slunce nezadržitelně stoupalo nad Bradavice a Velká síň byla plná života a světla. Harry byl nepostradatelným článkem mísících se projevů jásotu a žalu, oslav i zármutku. Všichni chtěli, aby tam byl s nimi jako jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a průvodce, a nikoho zjevně nenapadlo, že vůbec nespal a že touží jen po společnosti několika málo z nich. Musel promlouvat s truchlícími pozůstalými, potřásat si s nimi rukama, dívat se na jejich slzy, přijímat jejich díky a naslouchat zprávám, které teď během dopoledne přicházely ze všech koutů země: že všichni ovládaní kletbou Imperius už se vzpamatovali, že Smrtijedi prchají a jsou postupně všichni zatýkáni, že právě v tuto chvíli z Azkabanu propouštějí nevinné vězně a Kingsley Pastorek že byl jmenován prozatímním ministrem kouzel…
Voldemortovo tělo odnesli a uložili je v jedné z postranních komnat vedle Velké síně, odděleně od Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a padesáti dalších, kteří v boji proti němu padli. McGonagallová vrátila na místo kolejní stoly, nikdo se ale nestaral o to, jestli se posadil ke stolu své koleje. Všichni byli promíchaní, učitelé i žáci, duchové a rodiče, kentaurové a domácí skřítci, Firenze ležel v koutě a zotavoval se, Dráp nakukoval dovnitř rozbitým oknem a lidé mu házeli jídlo do rozesmátých úst. Po chvíli Harry, vyčerpaný a celý rozlámaný, zjistil, že sedí na lavici vedle Lenky.
"Na tvém místě bych si přála mít trochu klidu a míru," poznamenala.
"Co bych za to dal," povzdechl si.
"Tak já je všechny zaměstnám," nabídla se. "Použij svůj plášť."
A než stačil cokoli říct, ukázala prstem z okna a vypískla: "Podívejte se, to je blábolivý sekáč!" Všichni, kteří ji slyšeli, se ohlédli, Harry přes sebe přehodil plášť a vstal.
Teď mohl nikým nerušen procházet Velkou síní. Dva stoly od sebe spatřil Ginny, která seděla s hlavou položenou na matčině rameni; na to, aby si s ní popovídal, bude mít dost času později, budou na to mít hodiny, dny a možná roky. Viděl Nevilla, který byl obklopen hloučkem nadšených obdivovatelů, jedl a vedle talíře měl položený Nebelvírův meč. Procházel uličkou mezi stoly a zahlédl všechny tři Malfoyovy, kteří se k sobě choulili, jako by si nebyli jistí, zda mají právo tam být, nikdo si jich ale nevšímal. Všude, kam pohlédl, viděl objímající se rodiny, které se znovu našly, a konečně objevil i dva lidi, po jejichž společnosti toužil nejvíc.
"To jsem já," zamumlal a přikrčil se mezi nimi. "Půjdete se mnou?"
Okamžitě vstali a všichni tři, Harry, Ron i Hermiona, vyšli z Velké síně. Z mramorového schodiště chyběly velké kusy, uražená byla i část zábradlí a na každém kroku se museli vyhýbat sutinám a krvavým skvrnám.
Odněkud zdáli slyšeli Protivu, který poletoval chodbami a na oslavu vítězství si prozpěvoval píseň, kterou sám složil:

Radujme se, veselme se, Potřík jim dal nářez!
Starouš Voldy už má utrum, tuhej jako pařez.

"Že to ale trefil, i velikost a tragédii toho všeho, co říkáte?" poznamenal Ron, otevřel dveře a nechal Harryho s Hermionou projít.
Štěstí určitě přijde, pomyslel si Harry, momentálně byl ale zcela zmožený vyčerpáním a bolest ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové jím po každých několika krocích projela jako říznutí do živého masa. Ze všeho nejvíc však cítil obrovskou úlevu a chtělo se mu spát. Nejdřív ale dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří při něm tak dlouho neochvějně stáli a zasloužili si vědět pravdu. Podrobně jim vypověděl všechno, co viděl v myslánce i co se později stalo v lese. Nestačili ještě vyjádřit ani zlomek svého překvapení a úžasu, když dorazili tam, kam měli namířeno, přestože ani jeden z nich se o cíli cesty nahlas nezmínil.
Kamenný chrlič, který střežil vchod do ředitelské pracovny, někdo od Harryho poslední návštěvy odsunul stranou. Stál celý nakřivo, tvářil se trochu omráčeně a Harry zapochyboval, že bude vůbec schopen rozeznat hesla.
"Můžeme nahoru?" zeptal se.
"Poslužte si," zasténala socha.
Prošli kolem ní a postavili se na točité kamenné schodiště, které se jako eskalátor pomalu posouvalo vzhůru. Když vyjeli, otevřel Harry dveře.
Na prchavý okamžik stačil zahlédnout kamennou myslánku, která stála na stole, kde ji nechal, a pak vzduch prořízl ohlušující rachot. Harry vyjekl a hlavou se mu mihly představy kleteb, navracejících se Smrtijedů a znovuzrozeného Voldemorta -
Byl to ale aplaus. Ze všech stěn mu bývalí ředitelé a ředitelky Bradavic vestoje tleskali a zdravili ho, mávali klobouky a někteří parukami, natahovali se z rámů, aby si mohli navzájem potřást rukama, poskakovali v křeslech, na kterých byli namalovaní. Dilys Derwentová nezakrytě plakala, Dexter Fortescue mával naslouchátkem a Phineas Nigellus vykřikoval vysokým pronikavým hlasem: "A všimněte si laskavě, že i zmijozelská kolej přispěla svou hřivnou! Ať se na naši podporu nezapomene!"
Harry měl ale oči jen pro muže na největším portrétu, který stál přímo za ředitelským křeslem. Z očí za půlměsícovými brýlemi mu do dlouhých stříbrných vousů kanuly slzy, a hrdost a vděk, které z něj vyzařovaly, byly pro Harryho duši stejným balzámem jako píseň fénixe.
Konečně zvedl ruce a portréty uctivě ztichly, ředitelé a ředitelky se usmívali, otírali si oči a dychtivě čekali, až k nim promluví. Harry však svá slova adresoval Brumbálovi a volil je velice pečlivě. Byl sice vyčerpaný a oči se mu klížily ospalostí, ještě jednou se však musel soustředit a požádat o poslední radu.
"Ta věc, která byla schovaná ve Zlatonce," začal. "Upustil jsem ji v lese. Nevím přesně, kde to bylo, ale už ji tam hledat nepůjdu. Souhlasíte?"
"Samozřejmě že souhlasím, chlapče drahý," odpověděl Brumbál, zatímco ostatní obrazy se tvářily zmateně a zvědavě. "Je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nic jiného bych od tebe ani nečekal. Ví někdo jiný, kam to upadlo?"
"Ne," ujistil ho Harry a Brumbál spokojeně přikývl.
"Ignotusův dárek si ale nechám," pokračoval Harry a Brumbál se rozzářil.
"Ale samozřejmě, Harry, ten je tvůj navždy, dokud ho nepředáš dál!"
"A pak je tu tohle."
Harry zvedl bezovou hůlku a Ron s Hermionou na ni pohlédli s tak posvátnou úctou, že se to Harrymu ani ve vyčerpaném a nevyspalém stavu vůbec nelíbilo.
"Nechci ji," prohlásil.
"Cože?" vyjekl Ron. "Zbláznil ses?"
"Vím, že je mocná," připustil unaveně Harry, "s tou svou jsem ale byl spokojenější. Takže -"
Strčil ruku do váčku, který měl pověšený kolem krku, a vytáhl obě poloviny cesmínové hůlky, stále ještě spojené tenoučkou nitkou fénixova pera. Hermiona tvrdila, že ji nelze opravit, protože je poškození příliš velké. Bylo mu jasné, že pokud nezabere tohle, nepomůže už vůbec nic.
Položil zlomenou hůlku na stůl ředitele, jemně se jí dotkl špičkou bezové hůlky a pronesl: "Reparo!"
Obě poloviny hůlky se spojily a ze špičky vytryskl roj rudých jisker. Harry věděl, že je vše v pořádku. Vzal cesmínovou hůlku s fénixovým perem do ruky a pocítil v prstech náhlé teplo, jako by se hůlka i ruka radovaly z opětovného shledání.
"Vrátím bezovou hůlku tam," oznámil Brumbálovi, který ho sledoval s nesmírnou láskou a obdivem, "odkud ji Voldemort vzal. Ať tam zůstane. Zemřu-li jako Ignotus přirozenou smrtí, bude její moc zlomena, že ano? Bude to znamenat, že její předchozí pán nebyl nikdy poražen, a tím to skončí."
Brumbál přikývl. Usmáli se na sebe.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se Ron. Díval se na bezovou hůlku a v hlase mu zazníval nepatrný podtón touhy.
"Myslím, že Harry má pravdu," ozvala se Hermiona.
"Ta hůlka nosí víc malérů, než za kolik sama stojí," prohlásil Harry. "A upřímně řečeno," odvrátil se od portrétů a myslel už jen na postel s nebesy, která na něj čekala v nebelvírské věži, a na to, jestli by mu tam Krátura nemohl přinést nějaký obložený chléb, "malérů už jsem si užil na celý život."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama