close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola třicátá šestá - TRHLINA V PLÁNU (část 1)

21. listopadu 2010 v 16:25 |  Harry Potter a Relikvé smrti
TRHLINA V PLÁNU
Harry znovu ležel obličejem k zemi. Nos mu naplňovala vůně lesa. Pod tváří cítil chladnou tvrdou půdu a brýle, které se mu při pádu svezly na stranu, se mu zarývaly do spánku. Celé tělo měl rozbolavělé a v místě, kam ho udeřila vražedná kletba, měl zřejmě modřinu, jako by dostal ránu pěstí v železné rukavici. Nepohnul se, zůstal ležet přesně ve stejné poloze, jakou zaujal při pádu, s levou rukou vytrčenou v nepřirozeném úhlu a s ústy dokořán.
Čekal, že uslyší vítězoslavný jásot vítající jeho smrt, namísto toho se ale kolem něj ozývaly spěšné kroky, šepot a ustarané mumlání.
"Můj pane… můj pane…"
Tenhle hlas patřil Belatrix a znělo to, jako by promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, nechal ale ostatní smysly, aby prozkoumaly a zhodnotily situaci. Věděl, že hůlku má stále zastrčenou pod hábitem, protože cítil, jak ji hrudí tlačí k zemi. Sotva patrné měkké vypodložení pod břichem mu prozradilo, že je tam i neviditelný plášť, skrytý očím všech ostatních.
"Můj pane…"
"Tak už dost!" zazněl Voldemortův hlas.
Ozvaly se další kroky - několik lidí zjevně couvalo ze stejného místa. Harry na pouhý milimetr pootevřel oči. Zoufale potřeboval vidět, co se děje a proč.
Voldemort se očividně sbíral ze země. Několik Smrtijedů před ním spěšně ustupovalo a znovu se zařazovalo mezi přihlížející kolem okraje mýtiny. Zůstala u něj pouze Belatrix, která mu klečela po boku.
Harry opět zavřel oči a zvažoval, co viděl. Smrtijedi se seběhli k Voldemortovi, který zřejmě ležel na zemi. Když ho zasáhl svou vražednou kletbou, něco se muselo stát. Že by se Voldemort také zhroutil? Vypadalo to tak. Oba zřejmě ztratili na krátkou dobu vědomí a oba se teď probrali…
"Můj pane, dovolte, abych…"
"Nepotřebuji ničí pomoc," zarazil ji chladně Voldemort, a přestože měl Harry zavřené oči, viděl v duchu, jak Belatrix stahuje zpět nabízenou pomocnou ruku. "Ten kluk… je mrtvý?"
Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. Nikdo se k Harrymu nepřiblížil, on však přesto cítil jejich soustředěné pohledy. Měl pocit, že ho tlačí hlouběji do země, a bál se, že se mu zachvěje prst nebo oční víčko.
"Ty tam!" houkl Voldemort, ozvala se rána a drobný výkřik bolesti. "Prohlédni ho. Pověz mi, jestli je mrtvý."
Harry nevěděl, kdo byl vyslán, aby ověřil jeho smrt. Nezbývalo mu než se zrádně tlukoucím srdcem nehybně ležet a čekat, až ho určený Smrtijed ohledá, zároveň si ale všiml, byť mu to bylo jen pramalou útěchou, že se Voldemort zdráhá přistoupit k němu osobně. Má zjevně podezření, že všechno neproběhlo podle plánu…
Harryho obličeje se dotkly něčí ruce, jemnější než očekával, povytáhly mu jedno víčko, pak mu zajely pod košili, sjely mu dolů na hruď a zastavily se nad srdcem. Slyšel přerývaný ženský dech a na tváři ho zašimraly dlouhé vlasy. Věděl, že žena nahmatala pravidelný rytmus života, který mu bušil na žebra.
"Je Draco naživu? Je na hradě?"
Šepot byl sotva slyšitelný, měla rty kousíček od jeho ucha a hlavu skloněnou tak nízko, že mu její dlouhé vlasy zakrývaly obličej před očima přihlížejících.
"Ano," vydechl.
Cítil, jak se ruka na jeho hrudi sevřela a nehty se mu zaryly do kůže. Pak prsty zmizely a žena se posadila zpříma.
"Je mrtvý!" zvolala Narcisa Malfoyová k shromážděným.
Teď teprve se ozvali, teď teprve spustili vítězoslavný pokřik a hlasitě dupali a Harry pootevřenými víčky viděl, jak k nebi vyletují oslavné záblesky rudého a stříbrného světla.
Dál ležel na zemi a předstíral smrt. Bylo mu vše jasné. Narcisa si uvědomovala, že vstoupit na pozemky Bradavic a najít syna jí bude dovoleno, jedině přijde-li tam s dobyvatelskou armádou. Na tom, jestli Voldemort zvítězí, už jí nezáleželo.
"Vidíte?" zaječel Voldemort do všeobecné vřavy. "Harry Potter je mrtvý, zemřel mou rukou, a žádný další živoucí člověk už mě nemůže ohrozit! Dívejte se! Crucio!"
Harry s něčím podobným počítal, bylo mu jasné, že Voldemort nedovolí, aby jeho tělo zůstalo nedotčené ležet na lesní půdě. Na důkaz svého vítězství ho musel zesměšnit a ponížit. Voldemortova kletba ho zvedla do vzduchu a Harry jen s vynaložením veškeré vůle zůstal nehybný a bezvládný, bolest, kterou očekával, se ale nedostavila. Vymrštil se do vzduchu jednou, podruhé a potřetí, brýle mu odlétly z obličeje a cítil, jak se mu pod hábitem hůlka trochu posunula, stále však zůstával ochablý a neprojevoval jedinou známku života. Když naposledy dopadl na zem, mýtina se rozhlaholila posměšným křikem a hlasitým smíchem.
"A teď," ohlásil Voldemort, "půjdeme do hradu a ukážeme jim, jak jejich hrdina skončil. Kdo tam jeho tělo odvleče? Ne… počkat…"
Ozval se další výbuch škodolibého smíchu a po několika vteřinách Harry ucítil, jak se pod ním zatřásla země.
"Ty ho poneseš," přikázal Voldemort. "V tvé náruči ho bude pěkně dobře vidět, že ano? Seber svého kamarádíčka, Hagride. A ještě brýle, nasaďte mu je na nos, chci, aby ho úplně jasně poznali!"
Někdo úmyslně surově narazil Harrymu brýle zpátky na obličej, zato obrovské lopaty, které ho zvedly do vzduchu, s ním zacházely neobyčejně šetrně. Harry cítil, jak se Hagridovi třesou ruce přidušenými vzlyky, a zkrápěly ho obří slzy, když ho Hagrid láskyplně objal v náručí. Slovem ani pohybem se ale neodvážil dát mu najevo, že ještě není všechno ztraceno.
"Jdeme!" zavelel Voldemort a Hagrid klopýtavě vyrazil kupředu, razil si cestu hustě rostoucími stromy a kráčel lesem k hradu. Větve se Harrymu zachytávaly o vlasy i hábit, setrval ale nehybný, s ústy bezvládně otevřenými a se zavřenýma očima. Smrtijedi kolem nich rozjařeně pokřikovali, Hagrid neovladatelně vzlykal a nikdo se v panující temnotě neobtěžoval zkontrolovat, jestli v tepně na odkrytém hrdle Harryho Pottera nepulzuje krev…
Oba obři se hřmotně prodírali podrostem Smrtijedům v patách. Harry slyšel, jak se stromy, které jim stály v cestě, lámou a padají k zemi. Nadělali takový kravál, že ptáci s křikem vzlétali k obloze, a přehlušili dokonce i jásot a posměšky Smrtijedů. Vítězný průvod dál táhl k otevřeným školním pozemkům a Harry podle toho, jak tma za jeho zavřenými víčky zesvětlela, po chvíli poznal, že stromy začínají řídnout.
"Bane!"
Hagrid zařval tak nečekaně, že Harry málem otevřel oči. "Tak už jste spokojený, že jo, že jste nebojovali, vy bando zbabělejch hajter? Jste spokojený, že je Harry Potter mr-mrtvej…?"
Hagrid nebyl schopen láteřit dál, protože se znovu hlasitě rozeštkal. Harry by byl rád věděl, kolik kentaurů asi sleduje jejich průvod, neodvážil se ale otevřít oči. Někteří ze Smrtijedů po kentaurech, které nechali za sebou, metali pohrdlivé urážky. O chviličku později ucítil Harry závan čerstvého vzduchu - věděl, že dospěli na kraj Zapovězeného lesa.
"Stát!"
Hagrid se trochu zapotácel a Harry usoudil, že byl pravděpodobně přinucen Voldemortův rozkaz poslechnout. Jak stáli, v kostech se jim pomalu rozlézal chlad a Harry slyšel chrčivý dech mozkomorů, kteří drželi stráž u vnější hranice lesa. Jejich přítomnost už na něj nijak nepůsobila. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman, který ho před nimi chránil: bylo to, jako by mu v srdci stál na stráži otcův jelen.
Těsně kolem něho kdosi prošel a Harry o chviličku později poznal Voldemorta, protože černokněžník promluvil. Hlas měl zesílený kouzlem, takže se nesl po všech školních pozemcích a bušil Harrymu do ušních bubínků.
"Harry Potter je mrtvý. Byl zabit na útěku, když si chtěl zachránit svoji kůži, zatímco vy jste za něj pokládali životy. Přinášíme jeho tělo na důkaz, že váš hrdina zemřel.
Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste polovinu bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a chlapec, který zůstal naživu, není více mezi námi. Musíme s válkou skoncovat. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, ať muž, žena či dítě, bude utracen, a popravena bude i celá jeho rodina. Vyjděte okamžitě z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a všichni se ke mně připojíte v novém světě, který společně vybudujeme."
Ze školních pozemků a ze samotného hradu mu odpovědělo jen ticho. Voldemort stál tak blízko, že se Harry neodvážil znovu pootevřít oči.
"Jdeme!" rozkázal Voldemort, Harry slyšel, jak vykročil, a Hagrid byl nucen ho následovat. Teď konečně Harry maličko nadzdvihl víčka. Viděl, že Voldemort jde před nimi a kolem krku má ovinutého velkého hada Naginiho, kterého vzal z klece chráněné kouzly. Harry však nemohl vytáhnout hůlku schovanou pod hábitem, aby si toho nevšimli Smrtijedi, mezi nimiž ho Hagrid nesl pomalu ustupující tmou…
"Harry," vzlykal Hagrid. "Ach, Harry… Harry," bědoval.
Znovu pevně semkl víčka. Věděl, že se blíží k hradu, napínal uši, jak mohl, a snažil se přes škodolibě jásavé hlasy Smrtijedů a přes jejich dunivý dusot zachytit zevnitř nějaké známky života.
"Stát!"
Smrtijedi okamžitě zastavili a Harry slyšel, jak se rozestupují v pravidelnou linii čelem k otevřené hlavní bráně školy. I skrz zavřená víčka vnímal načervenalý přísvit, v němž poznával světlo ze vstupní síně. Čekal a věděl, že lidé, pro které se pokusil zemřít, ho každým okamžikem uvidí ležet zdánlivě zabitého v Hagridově náruči.
"Ne!"
Vysoký srdcervoucí výkřik byl o to strašnější, že by byl nikdy nečekal a v životě by se mu nesnilo, že by se něco takového mohlo vydrat z hrdla profesorky McGonagallové. Slyšel, jak se kousek od něj zasmála jiná žena, a věděl, že to byla Belatrix a že si zoufalství profesorky McGonagallové náležitě vychutnává. Znovu si na vteřinku dovolil kradmý pohled zpod přimhouřených víček a spatřil, jak se otevřená brána plní lidmi. Všichni, kdo dosavadní bitvu přežili, vycházeli na hlavní schodiště, aby se postavili svým přemožitelům a na vlastní oči se přesvědčili o Harryho smrti. Kousek před sebou viděl Voldemorta, jak bílým prstem hladí po hlavě Naginiho. Zase víčka pevně semkl.
"Ne!"
"Ne!"
"Harry! Harry!"
Hlasy Rona, Hermiony a Ginny zněly ještě srdceryvněji než hlas profesorky McGonagallové. Měl strašlivé nutkání zareagovat, zůstal však zticha, a jejich křik posloužil jako roznětka: dav dosud žijících obránců se k nim připojil, všichni začali na Smrtijedy ječet a zahrnovat je nadávkami, až -
"Ticho!" vřískl Voldemort, následovala rána jako hrom, vyšlehl záblesk jasného světla a další výkřiky všem uvázly v hrdlech. "Je po všem! Polož ho, Hagride, tady na zem k mým nohám, kam patří!"
Harry cítil, jak ho Hagrid pokládá do trávy.
"Vidíte?" pokračoval Voldemort a Harry z jeho hlasu vytušil, že přechází sem a tam přímo kolem něj. "Harry Potter je mrtvý! Chápete už konečně, jakým sebeklamem jste se opájeli? Nikdy nic neznamenal, byl to jen kluk, který se spoléhal na to, že se za něj obětuje někdo jiný!"
"Porazil tě!" zařval Ron a kouzlo povolilo, obránci Bradavic se znovu dali do křiku a hulákali tak dlouho, dokud jejich hlasy neumlčelo další, ještě silnější prásknutí.
"Byl zabit, když se pokoušel tajně vyklouznout z hradních pozemků," ušklíbl se Voldemort a z tónu jeho hlasu bylo znát, jak si lež vychutnává. "Byl zabit, když si chtěl zachránit vlastní ků -"
Zarazil se však v půli slova. Harry slyšel zvuky jakési potyčky a hlasitý výkřik, pak zaduněla další rána, zablesklo se a ozvalo se bolestné zasténání. Téměř neznatelně pootevřel oči a viděl, že někdo vyběhl z davu obránců a vrhl se proti Voldemortovi. Vzápětí padl odzbrojený útočník k zemi a Voldemort se smíchem odhodil jeho hůlku stranou.
"Kdopak se mi to postavil?" zeptal se tichým hlasem, připomínajícím hadí syčení. "Kdo se dobrovolně uvolil předvést ostatním, co se stane těm, kteří neustanou v boji, přestože je bitva ztracená?"
Belatrix se potěšeně zachechtala.
"To je Neville Longbottom, můj pane! Ten kluk, se kterým měli Carrowovi takové problémy. Syn těch bystrozorů, vzpomínáte si na ně?"
"Ach ano, vzpomínám si," přikývl Voldemort a sklopil oči k Nevillovi, který se pracně zvedal na nohy. Neozbrojený a nechráněný stál uprostřed země nikoho mezi zbývajícími obránci a Smrtijedy. "Ty jsi ale čistokrevný čaroděj, ne, můj statečný chlapče?" zeptal se Nevilla, který už zase stál, hleděl na něj zpříma a prázdné ruce měl sevřené v pěst.
"A co má být?" odsekl hlasitě.
"Je vidět, že máš odvahu a odhodlání, a navíc pocházíš ze vznešeného rodu. Bude z tebe velice cenný Smrtijed. Potřebujeme lidi, jako jsi ty, Neville Longbottome."
"To se dřív bude muset celý svět zbláznit, než se k vám přidám!" vyjel ostře Neville. "Brumbálova armáda!" zaburácel a z davu mu ihned odpověděl mocný povzbudivý křik, který nedokázala potlačit ani Voldemortova umlčovací kouzla.
"No prosím," usykl a Harry v jeho úlisném hlase slyšel větší nebezpečí než v té nejmocnější kletbě. "Pokud ses rozhodl takto, Longbottome, vrátíme se k původnímu plánu. Můžeš si za to sám," dodal tiše.
Stále ještě jen skrze spuštěné řasy Harry uviděl, jak Voldemort mávl hůlkou. Několik vteřin poté vylétlo jedním z rozbitých oken hradu cosi jako zmrzačený pták, prolétlo to sílícím polosvětlem a přistálo ve Voldemortově ruce. Chytil ten zplesnivělý předmět za špičatý konec a zatřásl jím, takže mu prázdný a potrhaný visel z prstů - Moudrý klobouk.
"Žádné zařazování už se napříště v bradavické škole konat nebude," vyhlásil Voldemort. "Škola se už nebude dělit na koleje. Znak, záštita a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela, budou dostatečné pro všechny - co říkáš, Neville Longbottome?"
Namířil hůlkou na Nevilla, který ztuhl a znehybněl, a pak mu narazil klobouk na hlavu takovou silou, že mu sklouzl až pod oči. Přihlížející dav před hradem se zavlnil, Smrtijedi však jako jeden muž pozvedli hůlky a nedovolili obráncům Bradavic zasáhnout.
"Tady Neville vám teď názorně předvede, co se stane každému, kdo bude natolik pošetilý, že mi bude i nadále vzdorovat," oznámil Voldemort, švihl hůlkou a Moudrý klobouk se vzňal.
Do ranního úsvitu zazněly výkřiky a z Nevilla šlehaly plameny. Stál na místě jako přikovaný, neschopen se pohnout. Bylo to k nesnesení a Harry věděl, že musí něco udělat -
A vtom se stalo několik věcí najednou.
Ze vzdálené hranice školních pozemků zaslechli jakýsi zuřivý ryk - znělo to, jako by stovky lidí přelézaly neviděné zdi, hnaly se k hradu a zplna hrdla přitom vyrážely válečný pokřik. V tomtéž okamžiku se zpoza boční zdi hradu vynořil Dráp, kolébavě běžel a řval: "Hagrrr!" Na jeho řev odpověděli mocným ryčením Voldemortovi obři: vyrazili proti Drápovi jako vzteklí sloní samci a země kolem se roztřásla. Pak se ozvalo bušení kopyt a drnčení tětiv a do řad Smrtijedů začaly dopadat šípy. Překvapení Smrtijedi zaječeli a rozprchli se. Harry vytáhl zpod hábitu neviditelný plášť, přehodil si ho přes sebe a vyskočil na nohy.
Ve stejnou chvíli se pohnul i Neville. Jediným rychlým plynulým pohybem se vyprostil ze zajetí kletby úplného spoutání. Planoucí klobouk mu spadl z hlavy a Neville z jeho útrob vytáhl něco stříbrného, s lesklou, rubíny posázenou rukojetí -
Přes křik blížícího se davu, řev zápasících obrů ani přes dusot uhánějících kentaurů rozhodně nemohl být svist stříbrného ostří slyšet, a přesto se zdálo, že jeho třpyt připoutal oči všech přítomných. Neville jediným mocným úderem usekl velkému hadovi hlavu, ta vylétla vysoko do vzduchu a zaleskla se ve světle proudícím ze vstupní síně. Voldemortova ústa zůstala dokořán otevřená v zuřivém výkřiku, který nikdo neslyšel, a hadí tělo mu s dutým úderem dopadlo k nohám -
Skryt pod neviditelným pláštěm vyslal Harry mezi Nevilla a Voldemorta štítové kouzlo dřív, než stačil černokněžník zvednout hůlku. Pak se nad výkřiky, nad okolní vřavu a nad hromový rachot zápasících obrů nejhlasitěji rozlehl Hagridův hlas.
"Harry!" zahřímal. "Harry - Kde je Harry?"
Zavládl chaos. Útočící kentaurové rozprášili šik Smrtijedů, kdekdo prchal před dusajícíma nohama obrů a s každým okamžikem sílilo dunění blížících se posil, jež přicházely bůhví odkud. Harry viděl, jak kolem hlav Voldemortových obrů krouží velcí okřídlení tvorové: testrálové a hipogryf Klofan se jim snažili vyškrábat oči, zatímco Dráp je zasypával údery pěstí do těla i do obličeje. Všichni kouzelníci, obránci Bradavic i Voldemortovi Smrtijedi se museli stáhnout do hradu a Harry metal zaklínadla a kletby po všech Smrtijedech, které zahlédl. Nepřátelé padali k zemi, aniž věděli, kdo a odkud je zasáhl, a ustupující dav po nich šlapal hlava nehlava.
Harry, stále ještě skrytý pod neviditelným pláštěm, se nechal davem vnést do vstupní síně. Pátral po Voldemortovi a objevil ho u protější stěny, odkud vystřeloval z hůlky kouzla, couval do Velké síně a mezi kletbami poletujícími vlevo i vpravo vydával rozkazy svým přívržencům. Harry vyslal další štítová kouzla a dvě z Voldemortových vyhlídnutých obětí, Seamus Finnigan a Hannah Abbottová, proklouzli do Velké síně, kde se okamžitě zapojili do lítého boje.
A objevovali se další, víc a víc lidí se hnalo vzhůru po schodišti před vstupní bránou. Harry viděl, jak Charlie Weasley předbíhá Horacia Křiklana, který byl ještě pořád ve smaragdově zeleném pyžamu. Vraceli se sem zjevně v čele zástupu, v němž byli příbuzní a přátelé všech bradavických studentů, kteří tu zůstali a bojovali, a s nimi sem spěchali i majitelé obchodů a ostatní obyvatelé Prasinek. S ohlušujícím rachotem kopyt vlétli do síně kentauři Bane, Ronan a Magorian a v tomtéž okamžiku se za Harryho zády vyvrátily z veřejí dveře vedoucí do kuchyně.
Vstupní halu zaplavili bradavičtí domácí skřítkové, ječeli a mávali nad hlavami řeznickými noži a sekáčky a v jejich čele se hnal s medailonkem Reguluse Blacka poskakujícím na prsou Krátura, který svým skřehotavým hlasem překřičel i okolní vřavu: "Do boje! Do boje! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Rozdrťte Pána zla, ve jménu statečného Reguluse! Do boje!"
Sekali a bodali Smrtijedy do kotníků a lýtek, drobné tvářičky měli zkřivené škodolibou pomstychtivostí a všude, kam se Harry podíval, Smrtijedi couvali pod náporem přesily, padali přemoženi kouzly, vytahovali si šípy z ran, hroutili se s nohama pobodanýma noži skřítků, nebo se prostě pokoušeli uprchnout, byli však pohlceni valícími se posilami.
Ještě ale nebylo po všem. Harry se proplétal mezi bojujícími, vyhýbal se zoufale vzdorujícím zajatcům a mířil do Velké síně.
Voldemort byl přímo ve středu bitvy, napadal a srážel každého, kdo se ocitl v jeho dosahu. Harrymu se stále nenabízela příležitost bezpečného zásahu, prodíral se ale - dosud neviditelný - blíž a blíž davem, který byl ve Velké síni čím dál hustší, protože se dovnitř vecpal každý, kdo se udržel na nohou.
Harry viděl, jak George a Lee Jordan srazili k zemi Yaxleyho, viděl Dolohova, který padl pod Kratiknotovým zásahem, viděl, jak Hagrid mrštil Waldenem Macnairem přes celou místnost: Macnair narazil do kamenné zdi naproti a v bezvědomí se sesul k zemi. Ron s Nevillem přemohli Fenrira Šedohřbeta, Aberforth zasáhl omračujícím kouzlem Rookwooda, Artur a Percy přimáčkli k podlaze Břichnáče, a Lucius Malfoy s Narcisou se prodírali davem - bojovat se vůbec nepokoušeli, jen hlasitě vyvolávali synovo jméno.
Voldemort měl nyní proti sobě profesorku McGonagallovou, Křiklana a Kingsleyho, bránil se všem třem najednou a v obličeji se mu zračila chladná nenávist, když sledoval, jak kolem něj krouží a uhýbají, neschopní s ním skoncovat -
Také Belatrix stále bojovala, byla asi padesát metrů od Voldemorta a stejně jako její pán měla proti sobě tři protivnice: Hermionu, Ginny a Lenku. Děvčata bojovala ze všech sil, Belatrix se jim ale stačila vyrovnat, a když jedna z vražedných kleteb minula Ginny tak těsně, že unikla smrti o pouhé centimetry, změnil Harry směr. Místo k Voldemortovi se rozběhl k Belatrix -
"Moji dceru ne, ty mrcho!" odstrčil ho někdo po pouhých několika krocích.
Paní Weasleyová v běhu odhodila plášť a uvolnila si ruce. Belatrix se na místě otočila, a když spatřila novou vyzývatelku, hlasitě se zachechtala.
"Z cesty!" zařvala paní Weasleyová na trojici dívek, mávla hůlkou a pustila se do boje. Harry s hrůzou a zároveň fascinován vzrušením sledoval, jak hůlka Molly Weasleyové kmitá a opisuje vzduchem složité křivky. Pohrdavý úsměv Belatrix Lestrangeové pohasl a změnil se v nenávistný škleb. Z obou hůlek šlehaly barevné paprsky, podlaha pod nohama čarodějek se rozžhavila a popraskala a obě ženy zápasily na život a na smrt.
"Ne!" křikla paní Weasleyová, když se několik studentů rozběhlo kupředu se zjevným úmyslem přispět jí na pomoc. "Zpátky! Zpátky! Je moje!"
Stovky lidí se teď tlačily u stěn a přihlížely oběma soubojům: Voldemortovi a jeho třem protivníkům a Belatrix bijící se s Molly. Harry stál neviditelný a nerozhodný mezi nimi, toužil zaútočit a zároveň i ochránit své přátele, nemohl si ale být jistý, že nezasáhne někoho nevinného.
"Co bude s tvými dětmi, až tě zabiju?" halekala posměšně Belatrix, stejně šílená jako její pán, a uskakovala před Mollyinými kletbami, které tančily kolem ní. "Až maminka odejde za Freddiem?"
"Nikdy - už - se - našich - dětí - nedotkneš!" usekávala paní Weasleyová.
Belatrix se zachechtala - byl to přesně takový rozjařený smích, jaký vyrazil její bratranec Sirius, než pozadu propadl závojem. A Harry náhle věděl, co se stane, věděl to ještě dřív, než k tomu doopravdy došlo.
Mollyina kletba prolétla pod Belatrixinou nataženou paží a plnou silou ji trefila do prsou přímo nad srdcem.
Belatrixin výsměšný úšklebek ztuhl a oči jako by se jí tlačily ven z důlků. Na maličký zlomek vteřiny si stačila uvědomit, co se stalo. Pak se skácela k zemi, přihlížející dav zaburácel a Voldemort vztekle zaryčel.
Harry měl pocit, jako by se otáčel ve zpomaleném filmu. Viděl, jak výbuch Voldemortova vzteku způsobený pádem jeho poslední a nejlepší pobočnice odmrštil McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana silou bomby dozadu, viděl, jak podobni hadrovým panenkám prolétají vzduchem, a viděl i Voldemorta, který zvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.
"Protego!" zahřměl Harry a síň uprostřed přehradilo štítové kouzlo. Voldemort začal pátrat po jeho zdroji v okamžiku, kdy Harry konečně odhodil neviditelný plášť.
Užaslý šum, jásot a výkřiky "Harry!" "On žije!" a další, které zazněly ze všech stran, to vše téměř vzápětí umlklo. Davu se zmocnil strach a zavládlo náhlé a dokonalé ticho, když si Voldemort s Harrym pohlédli do očí a v tomtéž okamžiku kolem sebe začali kroužit.
"Nechci, aby se mi někdo pokoušel pomáhat!" zvolal Harry a jeho hlas se nesl němým tichem jako troubení polnice. "Musí to být takhle. Musím to udělat já!"
Voldemort zasyčel.
"Potter to nemyslí vážně," prohlásil a rudé oči měl široce rozevřené. "To přece není jeho styl, že? Koho dnes použiješ jako štít, Pottere?"
"Nikoho," odpověděl prostě Harry. "Žádné viteály už nezbývají. Je to jen mezi námi dvěma. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu - a jeden z nás dnes tento svět navždy opustí -"
"Jeden z nás?" sykl posměšně Voldemort. Celé tělo měl napjaté a spaloval Harryho rudýma očima jako had, který se chystá vyrazit k útoku. "Myslíš, že zvítězíš, že ano? Chlapec, který zůstal naživu čirou náhodou a jen proto, že Brumbál tahal za nitky!"
"Byla to tedy náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?" vzkřikl Harry. Oba se pohybovali bočními úkroky, opisovali dokonalý kruh, udržovali mezi sebou stále stejnou vzdálenost a pro Harryho neexistoval na celém světě jiný obličej než Voldemortův. "Byla to náhoda, když jsem se na tom hřbitově rozhodl bojovat? Byla to náhoda, že jsem se dnes v noci nebránil, a přece jsem přežil a vrátil jsem se, znovu připraven k boji?"
"Náhody!" ječel Voldemort, stále však otálel s útokem. Všichni přihlížející stáli jako zkamenělí a zdálo se, že z těch stovek lidí ve Velké síni dýchají jen oba protivníci. "Náhody, shody okolností a fakt, že ses krčil a fňukal za zadkem statečnějších mužů a žen a nechal mě, abych je zabíjel místo tebe!"
"Dnes v noci už nikoho nezabiješ," ubezpečil ho Harry, když kolem sebe kroužili a hleděli si do očí, zelené do rudých a naopak. "Už nikdy nikoho nezabiješ. Copak jsi to ještě nepochopil? Byl jsem ochoten zemřít, abych ti zabránil těmhle lidem ublížit -"
"Ale neudělals to!"
"Měl jsem to v úmyslu a právě to rozhodlo. Udělal jsem totéž, co udělala moje matka. Ti lidé jsou před tebou v bezpečí. Nevšiml sis snad, že žádné z kouzel, která proti nim vrháš, nemá trvalý účinek? Nemůžeš je mučit. Nemůžeš se jich dotknout. Jenže ty se ze svých chyb neumíš poučit, Raddle, nemám pravdu?"
"Ty se opovažuješ -"
"Ano, opovažuji se," odsekl Harry. "Znám věci, o kterých ty nic nevíš, Tome Raddle. Znám spoustu důležitých věcí, o nichž nemáš ani ponětí. Chceš si některé poslechnout, než se dopustíš dalšího velkého omylu?"
Voldemort nepromluvil, dál kroužil kolem dokola a Harrymu bylo jasné, že se mu podařilo na okamžik ho zaujmout a zadržet, protože ho fascinuje ta nepatrná možnost, že by Harry doopravdy znal nějaké poslední tajemství…
"Je to zase láska?" zeptal se Voldemort s posměšným šklebem v hadím obličeji. "Brumbálův oblíbený všelék! Láska, která byla podle jeho názoru silnější než smrt, a přesto mu nezabránila, aby spadl z věže a zpřerážel si hnáty jako stará vosková figurína. Láska, která mi nezabránila v tom, abych tu mudlovskou šmejdku - tvoji matku - rozšlápl jako švába, Pottere - a jak se zdá, tentokrát tu není nikdo, kdo by tě dostatečně miloval, aby před tebe předstoupil a vystavil se mé kletbě. Tak co ti teď zabrání zemřít, až udeřím?"
"Jen jediná věc," odpověděl Harry a oba kolem sebe dál kroužili, plně zaujati jeden druhým a rozděleni pouze posledním tajemstvím.
"Když to není láska, která tě má tentokrát zachránit," uvažoval Voldemort, "pak jsi zjevně přesvědčen, že znáš nějaké kouzlo, které já neznám, nebo že máš zbraň mocnější, než je ta moje."
"Jsem přesvědčen o obojím," přitakal Harry a viděl, jak hadím obličejem přelétl stín šoku, který se ovšem okamžitě rozplynul. Voldemort se rozchechtal a z jeho smíchu šel větší strach než z jeho křiku; jeho neveselá a šílená ozvěna se nesla tichou síní.
"Tak ty si myslíš, že znáš víc kouzel než já?" zajíkal se. "Než já, lord Voldemort, který zvládl kouzla, o jakých se Brumbálovi nikdy nesnilo?"
"Ale ano, snilo se mu o nich," ujistil ho Harry, "měl ovšem víc rozumu než ty, takže nikdy neudělal stejnou chybu jako ty."
"Chceš říct, že to byl slaboch!" ječel Voldemort. "Příliš slabý na to, aby sebral dostatek odvahy, příliš slabý, aby si vzal to, co mu mohlo patřit a co bude patřit mně!"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Byl chytřejší než ty, byl to lepší kouzelník a lepší člověk."
"Připravil jsem Albuse Brumbála o život!"
"To si jen myslíš," opáčil Harry, "ale mýlíš se."
Poprvé za celou dobu se přihlížející dav zavlnil, když stovky lidí stojící kolem stěn současně zalapaly po dechu.
"Brumbál je mrtvý!" Voldemort ta slova po Harrym plivl, jako by čekal, že mu způsobí nesnesitelnou bolest. "Jeho tělo hnije v mramorové hrobce na pozemcích zdejšího hradu, viděl jsem ho tam, Pottere, a vím, že už se nevrátí!"
"Ano, Brumbál je mrtvý," přikývl klidně Harry, "nezemřel ale na tvůj rozkaz. Způsob vlastní smrti si vybral sám, vybral si ho mnoho měsíců před tím, než skutečně zemřel, a na všem se dohodl s člověkem, kterého jsi považoval za svého služebníka."
"Co je to za dětskou pohádku?" odfrkl si Voldemort, ještě ale nezaútočil a nespustil z Harryho rudé oči.
"Severus Snape nebyl tvůj člověk," vysvětloval Harry. "Snape patřil Brumbálovi, byl Brumbálův od chvíle, kdy jsi začal pronásledovat moji matku. A ty sis to nikdy neuvědomil, právě kvůli té maličkosti, které nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapeova Patrona, že ne, Raddle?"
Voldemort neodpověděl. Dál kolem sebe kroužili jako vlci, kteří se chystají jeden druhého rozsápat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama