"Hlavně aby to nebyl nikdo z našich!" vyslovil obavu čísi hlas. Harry se otočil a spatřil Ginny a Tonksovou. Obě se krčily s vytaženými hůlkami u vedlejšího okna, v němž chybělo několik tabulek. Ginny právě vyslala dobře mířenou kletbu do zápasícího klubka pod sebou.
"Díky, děvče!" křikla jakási postava, jež se k nim řítila v oblacích zvířeného prachu. Harry zjistil, že to je opět Aberfort. Proběhl kolem nich s rozevlátými šedivými vlasy v čele skupinky studentů a volal: "Vypadá to, že se jim daří průlom u severního cimbuří, přivedli si svoje obry!"
"Neviděli jste Remuse?" křikla za ním Tonksová.
"Bojoval s Dolohovem," odpověděl Aberforth. "Pak už jsem ho neviděl!"
"Tonksová," hlesla Ginny. "Tonksová, klid, určitě bude v pořádku -"
Tonksová už ale mizela v kotoučích prachu za Aberforthem.
Ginny se bezradně otočila k Harrymu, Ronovi a Hermioně.
"Dají na sebe pozor, neboj," uklidňoval ji Harry, uvědomoval si ale, že jsou to jen slova. "Za chviličku jsme zpátky, Ginny, hlavně se do ničeho nepleť a zůstaň schovaná. Jdeme!" houkl na Rona a Hermionu a všichni tři se rozběhli k roztažitelné zdi, za níž čekala Komnata nejvyšší potřeby, připravená posloužit dalšímu, kdo do ní vejde.
Potřebuji najít místo, kde je všechno ukryté, žadonil v duchu úpěnlivě Harry. Dveře se objevily, když procházel kolem zdi potřetí.
Jakmile přešli přes práh a dveře se za nimi zavřely, bitevní vřava utichla, všude zavládl pokoj a klid. Ocitli se v obrovské prostoře velikosti katedrály, která působila dojmem města. Vysoké zdi byly vystavěné z předmětů, jež tu ukryly tisíce dávno zapomenutých studentů.
"Copak si neuvědomoval, že se může dovnitř dostat úplně každý?" žasl Ron a ozvěna jeho hlasu se nesla tichem.
"Myslel si, že je jedinečný," vysvětloval Harry. "Měl smůlu, že i já jsem potřeboval něco schovat… tudy," dodal, "myslím, že je to někde támhle…"
Prošel kolem vycpaného trolla a kolem rozplývavé skříně, kterou minulého roku s tak katastrofálními důsledky opravil Draco Malfoy, chviličku zaváhal a rozhlížel se po uličkách plných harampádí. Nemohl se rozpomenout, kudy by měl jít dál…
"Accio diadém," učinila zoufalý pokus Hermiona, nic k nim ale vzduchem nepřilétlo. Podobně jako trezor u Gringottových nebyla zřejmě ani komnata ochotna vzdát se tak snadno ukrytých předmětů.
"Rozdělíme se," rozhodl Harry. "Hledejte kamennou bustu starého čaroděje, který bude mít na hlavě paruku a čelenku. Stojí na kredenci a určitě je někde tady blízko…"
Rozběhli se do sousedících uliček. Harry slyšel, jak kroky jeho dvou přátel zní ozvěnou mezi vysokými hromadami haraburdí, mezi láhvemi, klobouky, bednami, židlemi, knihami, zbraněmi, košťaty, holemi…
"Někde tady blízko," mumlal si Harry polohlasně. "Někde tady… někde…"
Nořil se do toho bludiště stále hlouběji a hledal v něm něco, co by mu bylo povědomé z jeho předchozí návštěvy. V uších mu hučelo, slyšel supění vlastního dechu a potom náhle jako by se otřásl až do hloubi duše. Už to viděl, přímo před sebou - odřenou a zteřelou kredenc, do níž ukryl svou starou učebnici lektvarů, a na ní poďobaného kamenného kouzelníka se zaprášenou letitou parukou a zjevně starodávnou vybledlou čelenkou na hlavě.
Natahoval už ruku, byť byl ještě tři metry od cíle a vtom se mu za zády ozvalo: "Ani hnout, Pottere!"
Prudce zabrzdil a otočil se. Stáli za ním Crabbe a Goyle a hůlkami mu mířili přímo do očí. Úzkou škvírou mezi jejich posměšně sešklebenými obličeji viděl Draca Malfoye.
"To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere," ozval se Malfoy a skulinou mezi Crabbem a Goylem na Harryho také namířil hůlkou.
"Už není," odsekl zadýchaně Harry a stiskl hlohovou hůlku pevněji. "Vítěz bere všechno, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu, co teď máš?"
"Matka," odpověděl Draco.
Harry se zasmál, ačkoli na celé té situaci nebylo vůbec nic k smíchu. Rona ani Hermionu už neslyšel, při hledání diadému se zřejmě dostali někam mimo doslech.
"Jakpak to, že vy tři nejste s Voldemortem?" zajímal se Harry.
"Čeká nás odměna," rozzářil se Crabbe. Hlas měl na tak rozložitého chlapíka překvapivě jemný. Harry si ani nevzpomínal, jestli ho vůbec kdy slyšel promluvit. Crabbe se usmíval jako malé dítě, kterému slíbili velkou krabici cukroví. "Zůstali jsme tady, Pottere. Rozhodli jsme se, že nikam nepůjdem. Že mu tě přivedem."
"Skvělý plán," přitakal s ironickým obdivem Harry. Nechtělo se mu věřit, že se dostal tak blízko jen proto, aby nakonec Malfoy, Crabbe a Goyle všechno zhatili. Pomalu a nenápadně začal couvat k místu, kde na bustě ležel nakřivo posazený viteál. Kdyby se mu alespoň podařilo dostat ho do ruky dřív, než vypukne boj…
"Jak jste se sem vlastně dostali?" pokoušel se rozptýlit jejich pozornost.
"Strávil jsem v Komnatě ukrytých předmětů skoro celý loňský školní rok," odpověděl pronikavě pisklavým hlasem Malfoy. "Umím se dostat dovnitř."
"Byli jsme schovaný venku na chodbě," zabručel Goyle. "Umíme už dělat zatmí… zastírací kouzla! A pak," roztáhl ústa v tupém úsměvu, "ses objevil přímo před náma a říkals, že hledáš nějakej dajadém! Co je to dajadém?"
"Harry?" ozval se znenadání Ronův hlas z druhé strany stěny po Harryho pravé ruce. "Ty s někým mluvíš?"
Jako by práskl bičem, namířil Crabbe hůlkou na patnáctimetrovou horu omšelého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů i další veteše nerozeznatelného původu a vykřikl: "Descendo!"
Stěna se rozkymácela a začala se naklánět do vedlejší uličky, v níž stál Ron.
"Rone!" zaburácel Harry, v tomtéž okamžiku někde zaječela Hermiona a bylo slyšet, jak na opačné straně narušené stěny dopadají na podlahu nesčetné předměty. Ukázal na ni hůlkou, křikl "Finite!" a stěna se přestala kymácet.
"Ne!" vřískl Malfoy a popadl Crabbeho za paži, aby mu zabránil kletbu Descendo zopakovat. "Když to tady všechno poboříš, mohl bys ten diadém zasypat!"
"A co na tom?" odsekl Crabbe a vytrhl se mu. "Pán zla chce Pottera, tak co je mi po nějakým dajadému?"
"Potter sem přišel pro něj!" rozkřikl se Malfoy a ani se nesnažil zakrýt podráždění z nedovtipnosti svých kumpánů. "Takže to musí znamenat -"
"Takže to musí znamenat co?" vyprskl Crabbe na Malfoye s netajeným vztekem. "Je mi úplně fuk, co ty si myslíš! Já už si od tebe nenechám rozkazovat, Draco! Ty i tvůj táta jste odepsaný!"
"Harry?" zavolal znovu Ron z druhé strany hradby veteše. "Co se to tam děje?"
"Harry?" poškleboval se Crabbe. "Co se to tam -? Ne, Pottere! Crucio!"
Harry se vrhl po čelence. Crabbeho kletba ho minula, narazila ale do kamenné busty, která vylétla do vzduchu. Diadém se vznesl ke stropu a pak zapadl někam do změti předmětů, na nichž busta stála.
"Nech toho!" rozkřikl se Malfoy na Crabbeho, až se ozvěna jeho hlasu rozlehla celou obrovitou místností, a popadl ho za ruku. "Pán zla ho chce živého -"
"No a? Já ho přece nechci zabít!" zařval Crabbe a odmrštil Malfoyovu ruku. "Jestli ale budu mít šanci, udělám to, vždyť Pán zla ho chce stejně zabít, tak v čem je roz -?"
Harryho jen o pár centimetrů minul paprsek rudého světla; Hermiona vyběhla zpoza rohu za jeho zády a vyslala omračovací kouzlo přímo na Crabbeho hlavu. Minula jen proto, že ho Malfoy stačil strhnout stranou.
"To je ta mudlovská šmejdka! Avada kedavra!"
Harry viděl, jak Hermiona bleskově uskočila, ale to, že se ji Crabbe pokusil zabít, ho naplnilo zuřivostí, která mu vyhnala z hlavy všechno ostatní. Vystřelil na Crabbeho omračovací kouzlo, Crabbe prudce uhnul, vyrazil přitom Malfoyovi z ruky hůlku a ta se zakutálela někam pod hromadu polámaného nábytku a beden.
"Nezabíjejte ho! Nezabíjejte ho!" zaječel Malfoy na Crabbeho a Goyla, kteří mířili na Harryho. Oba na zlomek vteřiny zaváhali a to bylo vše, co Harry potřeboval.
"Expelliarmus!"
Goylovi vylétla hůlka z ruky a zmizela v nepřehledné změti věcí za ním. Goyle se po ní pošetile vrhl a pokoušel se ji najít. Malfoy uskočil před dalším Hermioniným omračovacím kouzlem a Ron, který se náhle objevil na konci uličky, střelil po Crabbem kletbou úplného spoutání, jež ho jen těsně minula.
Crabbe se prudce otočil a znovu vykřikl: "Avada kedavra!" Ron zmizel za rohem, aby se vyhnul zelenému blesku. Malfoy se bez hůlky krčil za třínohým prádelníkem. Hermiona se k nim rozběhla a v běhu trefila Goyla omračovacím kouzlem.
"Je někde tady!" křikl na ni Harry a ukázal na hromadu haraburdí, do níž stará čelenka zapadla. "Pokus se to najít a já půjdu pomoct Ro -"
"Harry!" zavřískla.
Mohutný dunivý rachot, který se za ním ozval, ho varoval okamžik předem. Otočil se a viděl, jak se k nim Ron i Crabbe ozlomkrk ženou uličkou.
"Máš to rád horký, šmejde?" zařval v běhu Crabbe.
Kouzlo, které vyvolal, se mu ale zjevně vymklo z ruky. V patách se jim hnaly obrovité plameny a olizovaly z obou stran navršené valy starých krámů, které se pod jejich dotekem hroutily a měnily v saze.
"Aguamenti!" vykřikl Harry, ale proud vody, který vytryskl ze špičky jeho hůlky, se ve vzduchu okamžitě vypařil.
"Utíkejte!"
Malfoy popadl omráčeného Goyla a táhl ho za sebou, Crabbe, teď už také vyděšený, upaloval tak, že všechny nechal za sebou, Harry, Ron a Hermiona pádili za ním a v patách se jim hnal oheň. Nebyl to ale obyčejný oheň, Crabbe musel použít nějakou kletbu, o níž Harry v životě neslyšel. Kdykoli zabočili za roh, plameny se vydaly za nimi a pronásledovaly je, jako by byly živé, měly svůj rozum a umínily si je za každou cenu zabít. Oheň teď zmutoval v obrovskou smečku žhnoucích oblud: planoucí hadi, chiméry a draci se zvedali do výše, střemhlav klesali a zase se zvedali, a staletí staré zetlelé krámy, jimiž se nestvůry živily, vyletovaly pod nárazy drápatých pracek vysoko do vzduchu, a ještě než je strávilo ohnivé peklo, padaly do obludných zubatých tlam.
Malfoy, Crabbe a Goyle kdesi zmizeli a Harry, Ron i Hermiona se zastavili. Ohnivé nestvůry se kolem nich spojovaly do kruhu, stahovaly se blíž a blíž, vzduchem kmitaly plamenné drápy, rohy a ocasy a horká výheň je obkličovala jako neprostupná zeď.
"Co si teď počneme?" ječela Hermiona do ohlušujícího hukotu ohně. "Co si jen počneme?"
"Tady!"
Harry vytáhl z nejbližší hromady harampádí dvě masivní košťata a jedno hodil Ronovi, který nasedl a za sebe posadil Hermionu. Sám přehodil nohu přes druhé koště, oba naráz se prudkým kopnutím odrazili od podlahy a vznesli se do vzduchu; o pouhých pár desítek centimetrů se přitom stačili vyhnout rohaté tlamě nějakého ohnivého dravce, který po nich sekl zobákem. Kouř a horko začínaly dosahovat nesnesitelné intenzity, prokletý oheň pod nimi hltavě polykal zakázané předměty, jež patřily generacím pronásledovaných studentů, ničil neblahé výsledky tisíců zakázaných pokusů, tajemství nesčetných duší, které v této komnatě hledaly útočiště. Malfoye, Crabbeho ani Goyla Harry nikde neviděl. Kroužil nad rejdícími plamennými obludami tak nízko, jak jen mu odvaha dovolila, a pokoušel se je najít, nikde však nebylo nic než oheň: jaká příšerná smrt… nic takového přece nikdy nechtěl…
"Vypadněme odtud, Harry, musíme vypadnout!" křičel na něj Ron, ačkoli závojem černého kouře vůbec neviděl, kde jsou dveře.
A pak uprostřed té strašlivé vřavy, přes hukot vše stravujících plamenů, zaslechl Harry pištivý, žalostně slabý lidský výkřik.
"Je to - strašně moc - nebezpečné!" hulákal Ron, Harry se ale ve vzduchu otočil. Očima, jimž poskytovaly brýle alespoň jakousi chabou ochranu před kouřem, hledal v zuřícím požáru pod sebou, pátral po nějaké známce života, po údu či tváři, jež by ještě nebyla zuhelnatělá jako kus dřeva…
To už je ale viděl, spatřil Malfoye, jak oběma rukama drží bezvědomého Goyla. Oba balancovali na vratké věži z ožehlých stolů a lavic a Harry se k nim prudce spustil. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu ruku, jenže sotva ho za ni Harry chytil, bylo mu okamžitě jasné, že se to nepovede. Goyle byl příliš těžký a Malfoyova upocená ruka mu hned vyklouzla…
"Jestli kvůli nim umřem, tak tě zabiju, Harry!" zaburácel Ron, a v okamžiku, kdy se po nich vrhala obrovská plápolající chiméra, vytáhl s Hermioninou pomocí Goyla k sobě a s koštětem rozkývaným na všechny strany se opět vznesl do výše. Malfoy zatím nasedl za Harryho.
"Ke dveřím, leť ke dveřím, ke dveřím!" hulákal Malfoy Harrymu do ucha a Harry zrychlil. Prolétal za Ronem, Hermionou a Goylem skrze kotouče hustého černého dýmu, v němž se sotva dalo dýchat. Všude poletovaly vzduchem poslední předměty, které ještě hltavé plameny nestrávily, jako by je nestvůry prokletého ohně vítězoslavně vyhazovaly do výše - poháry a štíty, jiskřivý náhrdelník, stará vybledlá čelenka -
"Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!" ječel Malfoy, Harry ale prudkým obratem zatočil do protisměru a střemhlav se řítil dolů. Zdálo se, že diadém padá zpomaleně, otáčí se a třpytí, blíží se k čekající rozevřené hadí tlamě… A pak ho Harry chytil, navlékl si ho na zápěstí -
Znovu prudce zatočil, když po něm had švihl hlavou, obloukem vylétl vzhůru a zamířil rovnou k místu, kde na něj - modlil se za to - čekaly otevřené dveře. Ron, Hermiona a Goyle zmizeli, Malfoy ječel a držel se ho tak pevně, až to bolelo. Pak Harry skrze kouřovou clonu zahlédl obdélníkovou skvrnu na zdi, namířil koště přímo na ni, a za okamžik už mu naplnil plíce čerstvý vzduch a koště narazilo do zdi venku na chodbě.
Malfoy se svezl z koštěte, zůstal ležet obličejem na zemi, lapal po dechu, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se. Dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely, Ron s Hermionou sípavě oddechovali a seděli na podlaze vedle Goyla, který byl dosud v bezvědomí.
"Cr-Crabbe," zachroptěl Malfoy, jakmile byl znovu schopen slova. "Cr-Crabbe…"
"Je mrtvý," sdělil mu stroze Ron.
Rozhostilo se ticho, rušené pouze oddechováním a pokašláváním. Pak se hrad otřásl několika hromovými ránami a kolem nich na koních projela početná kavalkáda průhledných postav s krvežíznivě ječícími hlavami v podpaždí. Když je jezdci bezhlavého honu minuli, vyškrábal se Harry vrávoravě na nohy a rozhlédl se. Kolem dokola dosud zuřila bitva a kromě jeku mizících duchů k němu doléhaly nesčetné další výkřiky. Zaplavila ho panika.
"Kde je Ginny?" vyjekl. "Byla přece tady! Měla se vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby!"
"Blbneš? Snad si nemyslíš, že po tom ohni bude ještě fungovat?" zabručel Ron, také se ale postavil, poškrábal se na prsou a rozhlédl se na všechny strany. "Co kdybychom se rozdělili a prohledali -"
"Ne," zarazila ho Hermiona a také vstala. Malfoy s Goylem zůstali netečně zhroucení na podlaze chodby; ani jeden z nich neměl hůlku. "Musíme se držet pohromadě. Myslím, že bychom měli jít - Co to máš na ruce, Harry?"
"Cože? Jo, tohle -"
Stáhl si diadém ze zápěstí a přidržel si ho před očima. Byl ještě žhavý a celý zčernalý od sazí, když se na něj ale podíval zblízka, podařilo se mu s jistou námahou přečíst nápis, který do něj byl drobnými písmeny vyrytý: Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato.
Z diadému jako by prosakovala nějaká tmavá a lepkavá, krvi podobná tekutina. Vtom Harry ucítil, jak se šperk prudce otřásl a pak se mu v rukou rozlomil. V tomtéž okamžiku se mu zazdálo, že zaslechl nesmírně tichý a vzdálený výkřik bolesti, který nepřicházel z hradu ani ze školních pozemků, ale z té věci, která se mu právě rozpadla v prstech.
"To musel být zložár," šeptla bázlivě Hermiona s očima upřenýma na úlomky diadému.
"Cože?"
"Zložár - prokletý oheň - je jedním z živlů, které dokážou viteály zničit, je ale tak nebezpečný, že bych se ho nikdy, nikdy nepokusila použít. Jak mohl Crabbe vědět -?"
"Nejspíš se to naučil od Carrowových," odtušil zachmuřeně Harry.
"Smůla, že taky nedával pozor, když říkali, jak se dá zastavit," poznamenal Ron, který měl stejně jako Hermiona ožehlé vlasy a obličej celý umouněný. "Nebýt toho, že se nás všechny pokusil zabít, bylo by mi ho docela líto."
"Neuvědomujete si ale, co to znamená?" zašeptala Hermiona. "Teď už zbývá jen zabít toho hada -"
Zarazila se ale v půli věty, neboť chodba se zaplnila křikem, jekem a nezaměnitelnými zvuky souboje. Harry se rozhlédl a málem se mu zastavilo srdce: do Bradavic už pronikli Smrtijedi. Vtom se na chodbě objevili Fred a Percy, oba couvali a bojovali s maskovanými muži v kápích.
Harry, Ron a Hermiona jim vyrazili na pomoc, světelné paprsky se rozlétly na všechny strany a muž bojující s Percym rychle couvl. Pak mu kápě sklouzla a oni uviděli vysoké čelo a prošedivělé vlasy -
"Vítejte, pane ministře!" zaburácel Percy a vyslal na Břichnáče přesně umístěnou kletbu; ministr upustil hůlku a zjevně ve velkých bolestech se chytil za hábit na prsou. "Už jsem vám říkal, že dávám výpověď?"
"Prima vtip, Percy!" zachechtal se Fred a Smrtijed, s nímž bojoval, se zhroutil pod zásahem tří omračovacích kouzel. Břichnáč padl na zem a po celém těle mu začaly vyrážet drobné ostny; proměňoval se zřejmě v jakousi mořskou ježovku. Fred pohlédl na Percyho s nelíčenou radostí.
"Tys řekl opravdový vtip, Percy… myslím, že jsem od tebe žádný vtip neslyšel od té doby, co -"
Prostor kolem nich vybuchl. Stáli všichni pohromadě, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, a oba Smrtijedi jim leželi u nohou, jeden omráčený a druhý přeměněný. V tom zlomku vteřiny, kdy se nebezpečí zdálo být dočasně zažehnané, jako by ten výbuch roztrhl celý svět na kusy. Harry cítil, jak letí vzduchem, a nemohl dělat nic jiného než co možná nejpevněji držet ten tenoučký kousek dřeva, který byl jeho jedinou zbraní, a rukama si chránit hlavu. Slyšel křik a jek svých spolubojovníků a neměl tušení, co se jim stalo -
A pak se svět rozštěpil v bolest a polotmu. Harry byl napůl zasypaný troskami chodby, jež se stala terčem strašlivého útoku, závan studeného vzduchu mu prozradil, že hradní zeď něco rozmetalo napadrť, a podle lepkavé horkosti na tváři usoudil, že silně krvácí. Potom zaslechl strašlivý výkřik, který mu zkroutil vnitřnosti a vyjadřoval mučivou bolest, jakou nedokáže způsobit oheň ani kletba. Vrávoravě vstal a cítil větší strach než za celý předchozí den, nejspíš nikdy v životě se ještě takhle nebál… Mezi troskami se namáhavě zvedala na nohy Hermiona a na zemi poblíž proražené zdi byli pohromadě tři rudovlasí mladíci. Harry chytil Hermionu za ruku a klopýtali spolu přes kusy kamene a dřeva.
"Ne - ne - ne!" křičel někdo. "Ne! Frede! Ne!"
Percy třásl bratrovým tělem a Ron klečel vedle nich. Fredovy nevidomé oči hleděly vzhůru a rty měl dosud zkřivené posledním úsměvem.