BITVA O BRADAVICE
Kouzelný strop Velké síně byl temný a posetý hvězdami a čtyři dlouhé kolejní stoly pod ním byly plné rozcuchaných a rozespalých studentů. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní jen župany. Tu a tam se třpytily perleťově bílé postavy školních duchů. Oči všech přítomných, živých i mrtvých, sledovaly profesorku McGonagallovou, která promlouvala ze zvýšeného pódia u čelní stěny síně. Za ní stáli ostatní učitelé, včetně kentaura Firenzeho s bílou hřívou, a členové Fénixova řádu, kteří přispěchali na pomoc v nadcházejícím boji.
"… evakuaci budou řídit pan Filch a madame Pomfreyová. Prefekti na můj povel seřadí studenty svých kolejí a spořádaně je odvedou na evakuační místo."
Mnozí studenti se tvářili k smrti vyděšeně. Zatímco ale Harry přejížděl očima po síni a hledal mezi nebelvírskými Rona a Hermionu, vstal u stolu mrzimorské koleje Ernie Macmillan a křikl: "A co když chceme zůstat a bojovat?"
Z několika míst se ozval potlesk.
"Kdo je plnoletý, ten může zůstat," odpověděla profesorka McGonagallová.
"A co naše věci?" zvolala jakási dívka od havraspárského stolu. "Naše kufry, sovy?"
"Na balení a odnášení osobních věcí nemáme čas," zavrtěla hlavou profesorka McGonagallová. "Především vás odtud musíme dostat pryč živé a zdravé."
"Kde je profesor Snape?" vykřikla jiná dívka od zmijozelského stolu.
"Ten, mám-li to vyjádřit obecně užívanou frází, vzal nohy na ramena," odpověděla profesorka McGonagallová a od stolů Nebelvíru, Mrzimoru a Havraspáru se ozval bouřlivý jásot.
Harry procházel síní podél nebelvírského stolu a stále se rozhlížel po Ronovi a Hermioně. Studenti, které míjel, ho provázeli očima a následovala ho vlna vzrušeného šepotu.
"Kolem hradu jsme už rozmístili ochranná kouzla," pokračovala profesorka McGonagallová, "ta ovšem pravděpodobně příliš dlouho nevydrží, pokud je neposílíme. Musím vás proto požádat, abyste se přesunovali rychle a pokojně a řídili se pokyny svých prefektů -"
Její poslední slova však zanikla ve zvuku jiného hlasu, který se ozvěnou nesl po celé síni. Byl vysoký, chladný a zřetelný a nedalo se poznat, odkud se ozývá. Zdálo se, že snad vychází ze samotných zdí. Stejně jako obluda, kterou kdysi ovládal, tam mohl spát a čekat celá staletí.
"Vím, že se připravujete k boji." Z řad studentů zazněly vyplašené výkřiky, někteří se k sobě bázlivě choulili a rozhlíželi se po zdroji zvuku. "Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, abych proléval kouzelnickou krev."
Ve Velké síni teď zavládlo ticho, bylo to ale ticho toho druhu, které jako by chtělo prorazit ušní bubínky a nemohlo se vměstnat mezi čtyři stěny.
"Vydejte mi Harryho Pottera," přikazoval Voldemortův hlas, "a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci."
Celou síň opět pohltilo ticho. Hlavy všech přítomných se otáčely a každý pár očí vyhledal Harryho, který jako by zkameněl v záři tisíců neviditelných reflektorů. Pak se u zmijozelského stolu někdo zvedl a Harry poznal Pansy Parkinsonovou. Ukazovala na něj roztřesenou rukou a ječela: "Vždyť je támhle! Potter je támhle! Chyťte ho někdo!"
Harry ani nestačil promluvit, neboť celou síň vzedmula vlna pohybu. Nebelvírští se rázem zvedli a zůstali stát nikoli čelem k Harrymu, ale ke zmijozelským. Potom si stoupli studenti u mrzimorského a téměř současně také u havraspárského stolu. Všichni se postavili zády k Harrymu a naopak čelem k Pansy. Harry, užaslý a neschopný slova, viděl, jak všichni zpod plášťů a z rukávů vytahují hůlky.
"Děkuji, slečno Parkinsonová," promluvila znovu úsečným tónem profesorka McGonagallová. "Opusťte prosím Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní studenti vaší koleje vás budou laskavě následovat."
Harry slyšel šoupání lavic a hned poté i pochodový krok zmijozelských, kteří odcházeli dveřmi na opačném konci síně.
"Teď půjde Havraspár!" zavelela profesorka McGonagallová.
Všechny čtyři stoly se pomalu vylidňovaly. U zmijozelského nezůstal vůbec nikdo, zato několik starších studentů Havraspáru se nezvedlo, když jejich spolužáci odcházeli, a ještě víc zůstalo sedět mrzimorských. U nebelvírského stolu zbyla obsazená dokonce polovina lavic, takže profesorka McGonagallová musela sestoupit z učitelského pódia a nezletilé studenty zahnat za ostatními.
"Vy rozhodně ne, Creevey, běžte! A vy také, Peakesi!"
Harry spěšně zamířil k Weasleyovým, kteří seděli u nebelvírského stolu všichni pohromadě.
"Kde jsou Ron a Hermiona?"
"Copak jsi je ještě -?" začal ustaraně pan Weasley.
Odmlčel se ale, když na pódiu před ostatní předstoupil Kingsley a oslovil zbývající přítomné.
"Do půlnoci zbývá jenom půl hodiny, takže si musíme pospíšit! Učitelé z Bradavic a členové Fénixova řádu se dohodli na bitevním plánu. Profesor Kratiknot a profesorky Prýtová a McGonagallová budou velet bojovým oddílům na třech nejvyšších hradních věžích - havraspárské, astronomické a nebelvírské -, budou mít odtamtud dobrý rozhled a vynikající postavení k vysílání kouzel. Remus," ukázal na Lupina, "Artur," kývl na pana Weasleyho, který seděl u nebelvírského stolu, "a já mezitím rozmístíme další oddíly na školních pozemcích. Budeme potřebovat někoho, kdo se ujme organizace obrany u vchodů do chodeb, které vedou do školy -"
"To vypadá jako úkol pro nás," ozval se Fred, ukázal na sebe a na George a Kingsley souhlasně přikývl.
"Dobrá, velitelé sem ke mně a rozdělíme si vojsko."
"Pottere!" křikla na Harryho profesorka McGonagallová a spěchala k němu skrze dav studentů, kteří se hrnuli na pódium, tlačili se dopředu a dostávali pokyny. "Mýlím se, nebo byste měl něco hledat?"
"Cože?" vyjekl Harry. "Ach tak, ano, jistě!"
Téměř na viteál zapomněl, téměř zapomněl, že celá bitva se koná jen proto, aby měl čas ho najít. Nevysvětlitelné zmizení Rona a Hermiony ho rozrušilo natolik, že na nic jiného vůbec nepomyslel.
"Tak běžte, Pottere, běžte!"
"Jasně, už běžím!"
Cítil, jak ho oči všech přítomných sledují, když znovu vyběhl z Velké síně a ocitl se ve vstupní síni, která byla ještě plná evakuovaných studentů. Nechal se spolu s nimi nést davem vzhůru po mramorovém schodišti, nahoře se ale od ostatních odpojil a kvapem se vydal opuštěnou chodbou. Logické uvažování mu zamlžoval strach a panika. Dělal, co mohl, aby se uklidnil a soustředil na nalezení viteálu, myšlenky se mu ale honily hlavou zoufale a bezúčelně jako vosy chycené pod sklenicí. Bez Ronovy a Hermioniny pomoci jako by nebyl s to rozumně uvažovat. Zpomalil, nakonec se v polovině prázdné chodby zastavil, posadil se na podstavec po nějaké soše a z váčku na krku vytáhl Pobertův plánek. Ronovo ani Hermionino jméno na něm nikde nenašel, pomyslel si ale, že by mohli být skrytí kdekoli v hustém roji teček hrnoucím se ke Komnatě nejvyšší potřeby. Odložil plánek, složil hlavu do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit…
Voldemort čekal, že půjdu do havraspárské věže.
To bylo ono: jednoznačný fakt, od kterého mohl začít. Voldemort poslal do havraspárské společenské místnosti Alektu Carrowovou, což mohlo mít jen jeden jediný důvod: měl strach, že se už Harry dozvěděl, že jeho viteál nějak souvisí s havraspárskou kolejí.
Jenže jediným předmětem, který byl nějak s Havraspárem spojen, byl zřejmě ztracený diadém… a jak by ten mohl být viteálem? Jak se mohlo stát, že Voldemort, který patřil do Zmijozelu, našel diadém, po němž marně pátraly generace havraspárských? Kdo mu mohl prozradit, kde má hledat, když diadém nikdo v živoucí paměti neviděl?
V živoucí paměti…
Harry dokořán otevřel oči, skryté za vějířem rukou. Vyskočil z podstavce a o překot se rozběhl zpět, odkud přišel - hnal se za poslední zbývající nadějí. Dusot stovek nohou pochodujících ke Komnatě nejvyšší potřeby zněl tím silněji, čím víc se blížil k mramorovému schodišti. Prefekti vykřikovali své pokyny a snažili se neztratit z dohledu studenty svých kolejí, kteří se navzájem šťouchali a strkali. Harry viděl, jak Zachariáš Smith srazil k zemi několik prvňáčků, aby se protlačil do čela fronty, mladší studenti tu i onde pofňukávali a starší zoufale volali své kamarády nebo sourozence…
Vtom si Harry povšiml, jak dole na protějším konci vstupní síně proplouvá vzduchem perleťově bílá postava, a z plných plic křikl do všeobecné vřavy.
"Nicku! Nicku! Musím s vámi mluvit!"
Razil si davem studentů cestu v protisměru dolů, až se konečně prodral pod schodiště, kde stál Skoro bezhlavý Nick, duch nebelvírské koleje, a čekal na něj.
"Harry! Chlapče drahá!"
Nick učinil pohyb, jako by chtěl sevřít jeho ruce ve svých, ale Harryho v nich zamrazilo, jako kdyby je ponořil do ledové vody.
"Musíte mi pomoct, Nicku. Kdo je duchem havraspárské věže?"
Skoro bezhlavý Nick se zatvářil překvapeně a trochu dotčeně.
"Šedá dáma, samozřejmě. Pokud ale potřebujete služby nějakého ducha -"
"Musím mluvit s ní - nevíte, kde je?"
"Počkejte chviličku…"
Nickova hlava se poněkud vratce kývala na krajkovém okruží, když se duch otáčel ze strany na stranu a rozhlížel se přes hlavy hemžících se studentů.
"Támhle stojí, to je ona, Harry, ta mladá dáma s dlouhými vlasy."
Harry pohlédl směrem, jímž ukazoval Nickův průhledný prst, a spatřil vysokého ducha. Šedá dáma si všimla, že se na ni dívá, zvedla obočí, proplula pevnou zdí a zmizela.
Harry se rozběhl za ní. Když proběhl dveřmi chodby, v níž se mu schovala, zahlédl ji až na samém konci, jak plavným pohybem míří úmyslně pryč.
"Hej! Počkejte - vraťte se!"
Milostivě se zastavila a vznášela se několik centimetrů nad podlahou. S vlasy spadajícími po pás pláště, jehož cípy splývaly až k zemi, byla nejspíš krásná, Harrymu ale zároveň připadala povýšená a pyšná. Když doběhl blíž, poznal v ní ducha, kterého už několikrát na chodbách potkal, nikdy s ním ale nepromluvil.
"Vy jste Šedá dáma?"
Beze slova přikývla.
"Duch havraspárské věže?"
"Tak jest."
Tón jejího hlasu nebyl nijak povzbudivý.
"Prosím, potřebuji pomoc. Musím se dozvědět všechno, co mi můžete říct o ztraceném diadému."
Rty jí zkřivil chladný úsměv.
"Obávám se," otočila se k odchodu, "že v tom vám nemohu být nápomocná."
"Počkejte!"
Nemínil na ni křičet, měl ale pocit, že se zadusí zlostí a panikou. Zatímco se před ním nehybně vznášela, pohlédl na hodinky - bylo tři čtvrtě na dvanáct.
"Je to hrozně důležité!" přesvědčoval ji rozčileně. "Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho rychle najít!"
"Nejste zdaleka první student, který po tom diadému touží," ušklíbla se opovržlivě. "Už celé generace studentů mě otravují -"
"Nejde mi o to, abych dostával lepší známky!" rozkřikl se na ni Harry. "Hledám ho kvůli Voldemortovi - abych Voldemorta porazil - na tom vám ale asi nezáleží, co?"
Začervenat se nemohla, ale průhledné tváře jí trochu zmatněly, a když odpověděla, zněl její hlas pobouřeně. "Samozřejmě že - jak se opovažujete naznačovat -?"
"Tak mi tedy pomozte!"
Sebejistota ji začala opouštět.
"Já - Nejde o to, že bych ne -" koktala. "Matčin diadém -"
"Matčin?"
Zatvářila se, jako by měla sama na sebe vztek.
"Když jsem ještě byla naživu," pravila upjatě, "byla jsem Helena z Havraspáru."
"Vy jste její dcera? V tom případě ale určitě víte, co se s ním stalo!"
"Ten diadém sice propůjčuje tomu, kdo jej nosí, moudrost," prohlásila a očividně se snažila znovu získat ztracenou rovnováhu, "pochybuji ale, že by podstatně zvýšil vaše šance na to, že porazíte čaroděje, který si říká lord -"
"Copak jsem vám právě neřekl, že ho nechci nosit?" skočil jí Harry zuřivě do řeči. "Nemám čas na nějaké vysvětlování, jestli vám ale záleží na Bradavicích a jestli chcete, abychom s Voldemortem skoncovali, musíte mi říct všechno, co o tom diadému víte!"
Setrvala téměř bez pohybu, vznášela se ve vzduchu, povýšeně k němu shlížela a Harryho zalila vlna beznaděje. Samozřejmě, kdyby něco věděla, dávno by to už pověděla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, kteří jí nepochybně položili tutéž otázku. Zavrtěl zklamaně hlavou, otočil se a chtěl odejít, když za ním tichým hláskem zavolala.
"Já jsem ten diadém matce ukradla."
"Co - co že jste udělala?"
"Ukradla jsem ten diadém," opakovala šeptem Helena z Havraspáru. "Chtěla jsem být chytřejší a důležitější než matka. Utekla jsem s ním."
Harry neměl ponětí, jak se mu podařilo získat její důvěru, a také se na to nevyptával, jen jí pozorně naslouchal dál. "Matka údajně nikdy nepřiznala, že o diadém přišla, a předstírala, že ho stále má. Zatajila svoji ztrátu a moji strašlivou zradu dokonce i před ostatními zakladateli Bradavic.
Potom ale onemocněla - a věděla, že umírá. Navzdory mé podlé věrolomnosti mě zoufale toužila ještě jednou vidět. Požádala tedy jistého muže, který mě dlouhá léta miloval, ačkoli já sama jsem jeho náklonností pohrdla, aby mě vyhledal. Věděla, že neustane v pátrání, dokud mě nenajde."
Harry čekal. Šedá dáma se zhluboka nadechla a pohodila hlavou.
"Sledoval moji stopu až do lesů, v nichž jsem se skrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, popadla ho zuřivost. Baron byl odjakživa prchlivý muž. Rozvzteklen mým odmítnutím a žárlivý na moji svobodu… mě probodl."
"Baron? Chcete říct, že -?"
"Ano, Krvavý baron," přikývla Šedá dáma, odhrnula plášť, který přes sebe měla přehozený, a odhalila jedinou tmavou ránu na bílé hrudi. "Když pak viděl, co spáchal, přemohly ho výčitky svědomí, chopil se zbraně, jíž mě připravil o život, a spáchal sebevraždu. A ještě dnes, po všech těch staletích, chodí na znamení pokání v řetězech… a dobře mu tak," dodala zatrpkle.
"A… a ten diadém?"
"Zůstal tam, kam jsem ho schovala, když jsem slyšela, jak se ke mně baron prodírá lesem. Zastrčila jsem ho do dutiny vykotlaného stromu."
"Vykotlaného stromu?" podivil se Harry. "Jakého? Kde to bylo?"
"V jednom lese v Albánii. Na osamělém místě, o němž jsem se domnívala, že je pro matku nedosažitelné."
"V Albánii," opakoval po ní. Z nepřehledné změti myšlenek se jako zázrakem vylouplo logické vysvětlení. Harry už chápal, proč mu vykládá něco, co odmítla prozradit Brumbálovi a Kratiknotovi. "Vy už jste ten příběh někomu vyprávěla, že ano? Jinému studentovi?"
Zavřela oči a přikývla.
"Neměla jsem… tušení… že mi jen… lichotí. Myslela jsem… že mi rozumí… že se mnou soucítí…"
Ano, pomyslel si Harry, Tom Raddle nepochybně rozuměl touze Heleny z Havraspáru vlastnit pohádkově vzácné předměty, na které neměla sebemenší právo.
"No ale může vás utěšit, že nejste první, z koho Raddle něco lstí vymámil," zahučel. "Když chtěl, dokázal být okouzlující…"
Voldemortovi se tedy podařilo lichotkami od Šedé dámy vyloudit, v kterém koutě světa se ztracený diadém nachází. Vydal se pak do toho dalekého lesa a vytáhl ho z úkrytu. Zamířil tam možná hned po odchodu z Bradavic, ještě než nastoupil k Borginovi a Burkesovi.
A není snad zcela přirozené, že mu tytéž odlehlé albánské lesy připadaly jako vynikající útočiště, když mnohem později nutně potřeboval skrýš, v níž by se mohl na deset dlouhých let nerušeně schovat?
Když se ale z diadému stal jeden z jeho drahocenných viteálů, nemohl ho už nechat v nějakém ubohém stromě… ne, diadém byl potají vrácen do svého pravého domova a Voldemort ho tam musel uložit -
"- ten večer, co přišel požádat o místo!" dokončil Harry nahlas svoji úvahu.
"Co prosím?"
"Schoval ten diadém tady na hradě, ten večer, co přišel Brumbála požádat, aby ho tu nechal učit!" upřesnil Harry. Když to teď vyslovil nahlas, viděl, že se tím všechno zcela logicky vysvětluje. "Musel ho schovat cestou nahoru do Brumbálovy pracovny, nebo když se z ní vracel dolů! Přesto mu ale stálo za pokus získat učitelské místo - jako profesor by byl měl možnost ukrást i Nebelvírův meč. Děkuji vám, mockrát vám děkuji!"
A nechal ji tam s nechápavým výrazem v obličeji vznášet se dál. Když obíhal roh do vstupní síně, podíval se na hodinky. Do půlnoci zbývalo pět minut, a přestože teď už věděl, co je oním posledním viteálem, nebyl ani o krok blíž zjištění, kde má hledat…
Najít diadém se nepodařilo celým generacím studentů a to naznačovalo, že není schovaný v havraspárské věži - jenže když není tam, kde jinde může být? Jakou skrýš Tom Raddle v bradavickém hradu objevil a proč se domníval, že zůstane ostatním navždy utajená?
Ztracen v zoufalých úvahách zabočil za další roh, sotva ale novou chodbou udělal pár kroků, okno po jeho levé ruce ohlušujícně zařinčelo a roztříštilo se na střepy a třísky. Jen taktak uskočil stranou - oknem prolétlo jakési obrovské tělo a dunivě narazilo do protější zdi. Hned nato se od něj oddělilo cosi velkého a chlupatého a s kňučením to skočilo k Harrymu.
"Hagride!" zaburácel Harry a všemožně se bránil pozornostem Tesáka, psa cvičeného na černou zvěř, zatímco se obrovitá vousatá postava pracně zvedala z podlahy. "Co to -?"
"Harry, ty seš tady! Ty seš tady!"
Hagrid se sklonil, sevřel Harryho v lehkém objetí, při němž mu málem zpřelámal pár žeber, a rozběhl se zpět k roztříštěnému oknu.
"Dobrá práce, Drápe!" zařval proraženou dírou do tmy. "To je vono, za chviličku se sejdem!"
V temné noci spatřil Harry za Hagridem vzdálené záblesky světla a uslyšel podivný kvílivý jek. Pohlédl na hodinky - byla přesně půlnoc. Bitva začala.
"U všech všudy, Harry," zasípěl Hagrid, "už je to tady, co? Jdem do boje!"
"Kde ses tu vzal, Hagride?"
"Slyšel jsem Ty-víš-koho až nahoru do naší jeskyně," vysvětloval zamračeně Hagrid. "Ten jeho hlas se teda nese, žejo? Prý: Dávám vám čas do půlnoci, abyste vydali Pottera. Věděl jsem, že musíš bejt tady, a bylo mi jasný, co se děje. Lehni, Tesáku! Tak jsme se k tobě přišli přidat, já, Dráp i Tesák. Prorazili jsme si cestu dovnitř lesem, Dráp nás voba nes, Tesáka i mě. Chtěl jsem po něm, aby mě dones do hradu, a von mě sem strčil voknem, trouba jeden. Takhle jsem si to zrovna nepředstavoval, ale - kde jsou Ron a Hermiona?"
"Fakt dobrá otázka," povzdechl si Harry. "Pojď."
Rychle se rozběhli chodbou a Tesák poskakoval vedle nich. Odevšad z okolních chodeb k Harrymu doléhaly různé zvuky, dusot běžících nohou a výkřiky, za okny viděl na temných školních pozemcích další světelné záblesky.
"Kam běžíme?" hekl Hagrid, který se držel Harrymu v patách a prkna podlahy pod ním praštěla.
"Sám přesně nevím," odpověděl Harry a zabočil nazdařbůh za další roh, "ale Ron s Hermionou tady musejí někde být."
Na chodbě před nimi už se válely první oběti bitvy: dva kamenné chrliče, jež obvykle střežily vchod do sborovny, rozmetala na kusy kletba, která sem vlétla dalším rozbitým oknem. Jejich ostatky sebou na podlaze mdle škubaly, a když Harry přeskakoval jednu z uražených hlav, tiše zasténala: "Mě si nevšímej… zůstanu tu prostě ležet a rozdrolím se…"
Ošklivá kamenná tvář mu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru s tou šílenou pokrývkou hlavy v Xenofiliusově domě - a taky sochu v havraspárské věži s kamenným diadémem na bílých vlnitých vlasech…
A když dobíhal na konec chodby, vynořila se mu v mysli vzpomínka na třetí kamennou sochu: na ošklivého starého čaroděje, na jehož hlavu Harry osobně položil paruku a otlučenou starou čelenku. Šok ho sežehl jak doušek ohnivé whisky a málem klopýtl.
Konečně věděl, kde leží a čeká na něj poslední viteál…
Tom Raddle, který se nikomu nesvěřoval a spoléhal vždy jen sám na sebe, byl pravděpodobně natolik arogantní, že se domníval, že pouze on a jedině on pronikl i do těch nejhlubších tajemství bradavického hradu. Brumbál i Kratiknot samozřejmě patřili k vzorným studentům a ani náhodou do toho konkrétního místa nikdy nevkročili, zato on, Harry, za ta léta, která ve škole strávil, dost často scházel z vyšlapaných cestiček - tady bylo konečně jedno tajemství, které znali on i Voldemort, zato Brumbál ho nikdy neodhalil -
Ze zamyšlení vytrhla Harryho profesorka Prýtová, která kolem něj přesupěla s Nevillem a půltuctem dalších studentů. Všichni měli na uších klapky a nesli jakési velké rostliny v kořenáčích.
"Mandragory!" křikl Neville v běhu přes rameno na Harryho. "Budeme je házet přes zdi - to je rozhodně nepotěší!"
Harry teď konečně věděl, kam se musí dostat; rozběhl se a Hagrid s Tesákem utíkali za ním. Míjeli portrét za portrétem a namalované postavy pádily s nimi, kouzelníci a čarodějky v krejzlících a jezdeckých kalhotách, v brnění i v pláštích přeskakovali z plátna na plátno a křikem si sdělovali novinky z jiných částí hradu. Když dobíhali ke konci chodby, celý hrad se otřásl hromovým výbuchem, jedna z gigantických váz pukla a spadla z podstavce a Harrymu bylo jasné, že školu zasáhla kouzla mnohem zlověstnější než ta, která používali učitelé a členové Řádu.
"Klid, Tesáku, neboj se!" zařval Hagrid. Když ale vzduchem začaly jako šrapnely létat úlomky porcelánu, dal se velký pes vyděšeně na útěk. Hagrid se za ním rozběhl a Harry zůstal sám.
Běžel však vytrvale dál otřásajícími se chodbami a hůlku držel připravenou v ruce. Po celou délku jedné chodby ho doprovázela podobizna malého rytíře sira Cadogana, který se mu hnal po boku z jednoho obrazu na druhý, řinčel brněním a křikem ho povzbuzoval, zatímco jeho tlustý malý poník běžel drobným klusem za ním.
"Chvastouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeňte je odtud, Harry Pottere, vyprašte jim kožich!"
Harry tryskem zabočil za další roh a narazil na Freda a malý hlouček studentů, mezi nimiž byli také Lee Jordan a Hannah Abbottová. Všichni stáli u dalšího prázdného podstavce, jehož socha skrývala jednu z tajných chodeb. Měli vytažené hůlky a uši nastražené u odkrytého otvoru.
"Noc pro tuhle řež jako stvořená!" křikl Fred, hrad se znovu otřásl a napůl zděšený Harry proběhl v bojovém zápalu kolem. Hnal se další chodbou a náhle bylo všude plno sov a paní Norrisová syčela a oháněla se po nich tlapkami, nepochybně aby je zahnala tam, kam patří…
"Pottere!"
Chodbu před ním mu zablokoval Aberforth Brumbál s připravenou hůlkou.
"Hospodou se mi valí stovky harantů, Pottere!"
"Já vím," odpověděl Harry, "to je evakuace. Voldemort -"
"- jo, útočí, protože mu tě odmítli vydat," přikývl Aberforth. "Nejsem hluchej, slyšely ho celý Prasinky. A to nikoho z vás nenapadlo nechat si tady pár těch fakanů ze Zmijozelu jako rukojmí? Mezi těma, co jste poslali do bezpečí, jsou i vejlupci Smrtijedů. Nebylo by chytřejší nechat si je tady?"
"Voldemorta by to nezastavilo," namítl Harry, "a váš bratr by to nikdy neudělal."
Aberforth něco zabručel a rozběhl se opačným směrem.
Váš bratr by to nikdy neudělal… No co, vždyť je to pravda, pomyslel si Harry, když se také znovu rozběhl. Brumbál, který se tak dlouho zastával Snapea, by studenty nikdy jako rukojmí nepoužil…
A pak oběhl poslední roh a vykřikl úlevou i zlostí, když je uviděl, Rona a Hermionu. Oba měli plnou náruč nějakých velkých, zakřivených, špinavě žlutých předmětů a Ron navíc nesl v podpaží koště.
"Kde jste k čertu byli?" vyjel na ně Harry.
"V Tajemné komnatě," odpověděl Ron.
"V Tajemné - cože?" vyvalil oči Harry a těsně před nimi vrávoravě zabrzdil.
"To Ron, všechno to byl Ronův nápad!" sdělovala mu bez dechu Hermiona. "No řekni, není to absolutně geniální? Dřepěli jsme tam, když jsi odešel, a já Ronovi povídám: I kdybychom ten druhý našli, jak se jich zbavíme? Doteď jsme se nezbavili ani toho pohárku! A vtom ho to napadlo - vzpomněl si na baziliška!"
"Ale co -?"
"Něco, čím bychom se zbavili viteálů," řekl prostě Ron.
Harry sklopil oči k těm předmětům, které Ron a Hermiona nesli v náručí, a uvědomil si, že jsou to velké zakřivené zuby vytržené z lebky mrtvého baziliška.
"Jak jste se ale dostali dovnitř?" zeptal se a díval se střídavě na zuby a na Rona. "Musíte přece promluvit hadím jazykem!"
"On to dokázal!" šeptla Hermiona. "Ukaž mu to, Rone!"
Ron ze sebe vypravil odporný přidušený syčivý zvuk.
"Tohle jsi udělal, když jsi otevíral ten medailonek," pohlédl omluvně na Harryho. "Musel jsem to zkoušet několikrát, než jsem se trefil, ale," skromně pokrčil rameny, "nakonec jsme se tam dostali."
"Byl úžasný!" hlesla Hermiona. "Prostě úžasný!"
"Takže… - Harrymu šlo o to držet se podstaty, "takže…"
"Jo, vyřídili jsme další viteál," přikývl Ron a vytáhl zpod bundy zkroucené zbytky pohárku Helgy z Mrzimoru. "Hermiona ho probodla. Říkal jsem si, že by to měla udělat ona. Neměla zatím to potěšení."
"Jsi génius!" zajásal Harry.
"To nic nebylo," bránil se Ron, zatvářil se ale trošinku samolibě. "A co máš nového ty?"
Jeho otázku málem přehlušil výbuch odněkud seshora. Všichni tři vzhlédli ke stropu, odkud se sesypal oblak prachu, a slyšeli vzdálený ječivý výkřik.
"Vím už, jak diadém vypadá, a vím taky, kde je," sděloval jim chvatně Harry. "Schoval ho přesně na stejném místě, kde jsem já schoval tu starou učebnici lektvarů a kam všichni strkají nejrůznější krámy už celá staletí. Myslel si, že je jediný, kdo to místo našel. Pojďte!"
Zdi se otřásaly zas a znovu, když vedl Rona a Hermionu skrytým vchodem a po tajném schodišti do Komnaty nejvyšší potřeby. Až na tři ženy - Ginny, Tonksovou a starou čarodějku v klobouku prožraném moly, v níž Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku, byla komnata prázdná.
"Á, Potter," přivítala ho suše stará čarodějka, jako by na něj už čekala. "Vy nám jistě můžete říct, co se děje."
"Jsou všichni v pořádku?" zeptaly se dvojhlasem Ginny a Tonksová.
"Pokud víme, tak ano," ujistil je Harry. "Je ještě někdo v té chodbě k Prasečí hlavě?"
Věděl, že se komnata nebude moci přeměnit, dokud v ní bude někdo z jejích uživatelů.
"Já jsem prošla jako poslední," sdělila mu paní Longbottomová. "Zapečetila jsem ji, protože myslím, že by nebylo rozumné nechávat ji otevřenou, když Aberforth odešel z hostince. Neviděli jste mého vnuka?"
"Bojuje," odpověděl Harry.
"Přirozeně," přikývla hrdě stařena. "Omluvte mě, musím mu jít pomoct."
A s překvapivou rychlostí odkvačila ke kamenným schodům.
Harry pohlédl na Tonksovou.
"Myslel jsem, že jste s Teddym u matky."
"Nevydržela jsem sedět a nevědět -" Vypadala utrápeně. "Matka se o něj postará. Viděli jste Remuse?"
"Měl v plánu vést jeden z oddílů ven na školní pozemky -"
Tonksová se beze slova otočila a byla tatam.
"Ginny," omlouval se Harry, "promiň, ale potřebujeme, abys taky na chviličku odešla. Pak se sem zase můžeš vrátit."
Ginny ale vypadala, že svoji svatyni opustí velice ráda.
"A pak se sem můžeš vrátit!" křikl za ní, když se rozběhla po schodech za Tonksovou. "Musíš se sem vrátit!"
"Počkejte okamžik!" vyjekl náhle Ron. "Na někoho jsme zapomněli!"
"Na koho?" podivila se Hermiona.
"Na domácí skřítky, ti budou určitě všichni dole v kuchyni, ne?"
"Chceš říct, že bychom je měli zapojit do boje?" zeptal se Harry.
"To ne," zavrtěl vážně hlavou Ron. "Chci říct, že bychom je měli varovat, aby se schovali. Nechceme přece, aby dopadli jako Dobby. A nemůžeme jim nařizovat, aby za nás umírali -"
Ozval se drkotavý rachot - Hermioně se vysypaly z náruče na podlahu všechny baziliščí zuby. Rozběhla se k Ronovi, objala ho kolem krku a vtiskla mu vášnivý polibek. Ron odhodil zuby i koště, které držel, a opětoval její políbení tak zapáleně, až ji přitom zvedl do vzduchu.
"To jste si našli chvíli," zamumlal rozpačitě Harry, a když se k sobě Ron s Hermionou přitiskli ještě pevněji, až se trochu zapotáceli, zvýšil hlas: "Hej! Tady kolem se válčí!"
Uvolnili své objetí, za ruce se ale drželi dál.
"Já vím, kamaráde," vydechl Ron a tvářil se, jako kdyby právě dostal do týla pořádně odpáleným Potloukem, "ale ono to bylo jako buď teď, anebo nikdy, rozumíš?"
"No dobře, dobře, a co ten viteál?" vyjel na něj Harry. "Myslíte, že byste - že byste se mohli udržet, dokud nenajdeme ten diadém?"
"Jo - no jasně - promiň -" kál se Ron a oba začali, celí zrudlí v obličeji, sbírat rozsypané zuby.
Jakmile vystoupali po schodech do chodby nad sebou, bylo jim hned jasné, že za těch pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace na hradě vážně zhoršila. Zdi i strop se otřásaly mnohem divočeji, vzduch byl plný prachu a nejbližším oknem viděl Harry záblesky zeleného a rudého světla v těsné blízkosti hradních zdí. To nemohlo znamenat nic jiného, než že už si Smrtijedi téměř probili cestu dovnitř. Harry shlédl a viděl, jak dole běží obr Dráp a mává kolem sebe hlasitě protestujícím kamenným chrličem, který zřejmě strhl ze střechy.
"Doufejme, že někoho z nich rozšlápl!" poznamenal Ron, když se dole pod nimi ozvaly další výkřiky bolesti.