NÁDRAŽÍ KING'S CROSS
Ležel obličejem k zemi a naslouchal tichu. Byl docela sám. Nikdo ho nesledoval. Nikdo jiný tam nebyl. Nebyl si ani úplně jistý, jestli tam vůbec je on.
O dost později nebo možná naopak ihned ho napadlo, že nejspíš stále existuje, že musí být něčím víc než jen myšlením bez těla, protože na něčem leží, cítil, že na něčem leží. A z toho pocitu vyplývalo, že musí mít tělo a že ta věc, na které leží, také existuje.
Téměř současně s tímto logickým závěrem si uvědomil, že je nahý. Protože byl přesvědčen o své naprosté samotě, nelámal si s tím hlavu, spíše to v něm trochu vzbuzovalo zvědavost. Napadlo ho, že když něco cítí, mohl by i vidět. Otevřel oči a zjistil, že má i zrak.
Ležel v nějaké zářivé mlze, ta se ale nepodobala žádné, jakou kdy v životě viděl. Ty oblačné páry mu neskrývaly místo, v němž spočíval, spíše se zdálo, že jeho okolí dosud nedaly tvar. To, na čem spočíval, se zdálo být bílé, ani teplé ani studené, prostě to bylo ploché a prázdné něco.
Posadil se. Vypadalo to, že jeho tělo vyvázlo se zdravou kůží. Osahal si obličej - už neměl brýle.
Pak k němu skrze všeobklopující beztvarou nicotu dolehl nějaký zvuk: tiché, tlumené bušení něčeho, co sebou házelo, svíjelo se a škubalo. Byl to žalostný zvuk, přitom ale i nějak nepatřičný. Měl nepříjemný pocit, že kradmo naslouchá něčemu tajenému a budícímu stud.
Poprvé zalitoval, že není oblečený.
Myšlenka na oblečení ještě ani nedostala v jeho hlavě tvar, a už se kousek od něj objevil složený hábit. Sebral ho a oblékl si ho: byl hebký, čistý a teplý. Bylo to zvláštní, jak se zničehonic objevil přesně v okamžiku, kdy po něm zatoužil.
Vstal a rozhlédl se. Je snad v nějaké velké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se rozhlížel, tím víc toho bylo k vidění. Vysoko nad hlavou se mu v slunečním svitu třpytila velkolepá klenutá skleněná střecha. Možná je v nějakém paláci. Nic se nehýbalo a všechno bylo tiché, až na ty podivné dunivé a kňučivé zvuky, které se ozývaly z mlhy odněkud nablízku…
Harry se pomalu na místě otočil a okolí jako by se mu vytvářelo přímo před očima. Stál v širokém otevřeném prostoru, jasně osvětleném a čistém, v hale mnohem větší, než byla Velká síň, zakryté tou průhlednou klenutou skleněnou střechou. Hala zela prázdnotou. On v ní byl jediným člověkem, až na -
Překvapeně sebou škubl. Spatřil tu věc, která vydávala ony zvuky. Dostala tvar malého naháčka, ležícího schouleně na zemi: dítě mělo pokožku samý šrám a modřinu, jako by je někdo zbičoval, třáslo se pod lavicí, kam je někdo pohodil jako nechtěnou přítěž, nacpal je tam, aby nebylo vidět, a ono zoufale lapalo po dechu.
Měl z něho strach. Bylo maličké, křehké a zraněné a Harrymu se nechtělo prohlédnout si je zblízka. Přesto se k němu pomalu kradl, připraven kdykoli uskočit. Brzy se ocitl tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se ho dotknout, nedokázal se k tomu ale přinutit. Připadal si jako zbabělec. Měl by se je pokusit utěšit, vzbuzovalo v něm ale odpor.
"Tomu už nepomůžeš."
Prudce se otočil. Křepkým krokem se k němu blížil Albus Brumbál, šel zpříma a hábit barvy půlnoční modři mu povlával za patami.
"Harry." Brumbál rozpřáhl náruč a obě ruce měl bílé a nezmrzačené. "Ty úžasný chlapče. Ty statečný, statečný člověče. Pojďme se projít."
Harry za ním ohromeně vykročil. Brumbál se otočil zády k místu, kde leželo naříkající zmučené dítě, a odvedl ho ke dvěma židlím opodál pod vysokým jiskřivým stropem, jichž si Harry do té doby nevšiml. Brumbál se posadil na jednu z nich, Harry se zhroutil na druhou a zadíval se svému někdejšímu řediteli do obličeje. Jeho dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavé modré oči za půlměsícovými brýlemi, zahnutý nos, to všechno bylo takové, jak si pamatoval. Jenže…
"Vy jste přece mrtvý," hlesl.
"To ano," přitakal nevzrušeně Brumbál.
"Takže… já jsem taky mrtvý?"
"Ach," povzdechl si Brumbál a usmál se ještě zářivěji. "Toť otázka, že ano? Jak to tak vidím, drahý chlapče, řekl bych, že nejsi."
Hleděli si do očí a stařec se stále široce usmíval.
"Nejsem?" podivil se Harry.
"Nejsi," opakoval Brumbál.
"Ale…" Harry instinktivně zvedl ruku k jizvě ve tvaru blesku. Zjevně tam nebyla. "Měl jsem přece zemřít, nebránil jsem se! Chtěl jsem ho nechat, ať mě zabije!"
"A právě proto," prohlásil Brumbál, "to podle mě dopadlo tak, jak to dopadlo."
Štěstí z Brumbála očividně vyzařovalo jako světlo, jako oheň. Harry ho ještě nikdy neviděl tak dokonale, přímo hmatatelně spokojeného.
"Vysvětlete mi to," požádal.
"Vždyť to víš i beze mě," opáčil Brumbál, sepnul ruce a zatočil palci.
"Nechal jsem ho, aby mě zabil," namítl Harry. "Nebo snad ne?"
"To je pravda," přikývl Brumbál. "Pokračuj!"
"Takže ta část jeho duše, která byla ve mně…"
Brumbál teď přikyvoval ještě horlivěji, jako by ho pobízel, a v obličeji měl široký povzbudivý úsměv.
"… je pryč?"
"Správně!" přitakal Brumbál. "Ano, zničil ji. Tvoje duše je celá a patří zase jen tobě, Harry."
"To ale…"
Harry se ohlédl přes rameno k lavici, pod níž se třásl ten malý zmrzačený tvor.
"Co je to, pane profesore?"
"Něco, čemu už ty ani já nepomůžeme," odpověděl Brumbál.
"Jestli ale Voldemort použil vražednou kletbu," začal znovu Harry, "a tentokrát místo mě nezemřel nikdo jiný - jak je možné, že jsem naživu?"
"Myslím, že i to víš," prohlásil Brumbál. "Zamysli se. Vzpomeň si, co ve své nevědomosti, chamtivosti a krutosti udělal."
Harry přemýšlel a pohledem mimovolně přelétal po okolí. Pokud doopravdy sedí v nějakém paláci, je to velice zvláštní palác: židle v něm byly vyrovnané v krátkých řadách, tu a tam byly vidět kousky zábradlí, a přesto on, Brumbál a to zakrslé stvoření pod lavicí tu byli jedinými a živoucími bytostmi. Pak mu ze rtů snadno a lehce splynula odpověď.
"Vzal si moji krev," vzpomněl si.
"Přesně tak!" přikývl Brumbál. "Vzal si tvoji krev a s její pomocí stvořil pro sebe nové tělo. Tvoje krev mu koluje v žilách, Harry, Lilyina ochrana je ve vás obou! Připoutal tě k životu spojením, které nepovolí, dokud sám zůstává naživu!"
"Budu žít… dokud bude žít on? Myslel jsem ale… myslel jsem, že je to přesně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít! Nebo je to snad totéž?"
Vyrušilo ho kňučení a bušení toho zmučeného tvora a znovu se po něm ohlédl.
"Určitě nemůžeme něco udělat?"
"Tomu už není pomoci."
"Tak pokračujte… vysvětlete mi to," požádal Harry a Brumbál se usmál.
"Byl jsi jeho sedmým viteálem, Harry, viteálem, který vůbec neměl v úmyslu stvořit. Oslabil svoji duši natolik, že se prostě rozlomila, když spáchal ty zvěrské zločiny, když zavraždil tvoje rodiče a pokusil se zabít i malé dítě. Toho, co z Voldemorta zbylo a co z oné místnosti uniklo, však zůstalo ještě méně, než si uvědomoval. Zanechal tam víc než jen svoje tělo. Zanechal tam i část sama sebe a ta se spojila s tebou, se zamýšlenou obětí, která zůstala naživu.
Jeho vědomosti ale zůstávaly i nadále žalostně nedokonalé, Harry! Voldemort se nikdy nesnažil porozumět ničemu z toho, čeho si sám necenil. O domácích skřítcích a dětských pohádkách, o lásce, věrnosti a nevinnosti nevěděl nic. Zhola nic. Že v tom všem je obrovská síla, přesahující jeho vlastní schopnosti, moc, jakou nepřemohou žádná kouzla, to je pravda, kterou nikdy nepochopil.
Vzal si tvoji krev, protože se domníval, že ho posílí. Tím do svého těla dostal nepatrný dílek té kouzelné ochrany, jíž tě matka zaštítila, když pro tebe umírala. Jeho tělo tak udržuje její oběť naživu, a dokud její kouzlo žije, žiješ i ty a žije také poslední naděje, která Voldemortovi zbývá na vlastní spásu."
Brumbál se na Harryho usmál a Harry na něj jen nevěřícně zíral.
"A vy jste to věděl? Celou dobu - jste to věděl?"
"Myslel jsem si, že tomu tak je. Je ovšem pravda, že moje domněnky bývají poměrně přesné," prohlásil spokojeně. Seděli a mlčeli a Harrymu připadalo, že už tak sedí dlouho, a rušilo je jen roztřesené skuhrání toho tvora za nimi.
"To ale není všechno," ozval se konečně Harry. "Je v tom něco víc. Proč moje hůlka zlomila tu jeho vypůjčenou?"
"Tím si opravdu nemohu být jistý."
"Tak zkuste nějakou domněnku," požádal Harry a Brumbál se zasmál.
"Musíš pochopit, Harry, že jste s lordem Voldemortem zabrousili do oblastí čar a kouzel, které jsou dosud neznámé a neprozkoumané. Domnívám se ale, že vím, co se stalo, a byla to věc dosud nevídaná, kterou podle mě žádný výrobce hůlek nemohl Voldemortovi předpovědět ani vysvětlit.
Jak už víš, když se lord Voldemort vrátil do lidské podoby, neúmyslně zdvojil pouto, které mezi vámi existovalo. Část jeho duše byla dosud spojena s tvojí duší, a protože myslel, že se tím posílí, přijal do vlastního těla i malý díl oběti tvé matky. Kdyby byl tehdy věděl, jak obrovskou a strašnou má tato oběť moc, pravděpodobně by se vůbec neodvážil tvé krve dotknout… Jenže kdyby byl schopen něco takového pochopit, nebyl by lordem Voldemortem a nejspíš by se nikdy neuchýlil k vraždě.
Poté, co vytvořil tohle dvojnásobné spojení, které spoutalo vaše osudy mnohem pevněji, než k sobě kdy v minulosti byli dva kouzelníci připoutáni, zaútočil na tebe Voldemort hůlkou, v níž bylo naprosto stejné jádro jako v tvé hůlce. A jak víme, následovalo něco velice zvláštního. Hůlky zareagovaly způsobem, jaký lord Voldemort vůbec nečekal, protože netušil, že je tvoje hůlka dvojčetem té jeho.
Měl oné noci na hřbitově větší strach než ty, Harry. Ty ses totiž s možností smrti smířil, dokonce jsi ji svým způsobem vítal, a to je něco, co lord Voldemort nikdy nedokázal. Tvoje odvaha zvítězila, a tvoje hůlka proto dokázala jeho hůlce vzdorovat. A když se tak stalo, něco mezi těmi hůlkami proběhlo, něco, co bylo odrazem vztahu mezi jejich pány.
Domnívám se, že tvoje hůlka do sebe oné noci nasála část síly a schopností Voldemortovy hůlky, což znamená, že v sobě nadále nesla něco ze samotného Voldemorta. Proto ho také poznala, když tě později pronásledoval, poznala v něm spřízněného člověka, a zároveň nepřítele na život a na smrt, a vrhla proti němu část jeho vlastní magie - magie mnohem mocnější než cokoli, co kdy dokázala vyčarovat Luciusova hůlka. V tvé hůlce se v tom okamžiku skloubila moc tvé obrovské odvahy s Voldemortovou smrtící dovedností. Jakou šanci proti ní mohl mít ten ubohý klacík Luciuse Malfoye?"
"Když byla ale moje hůlka tak mocná, jak je možné, že ji Hermiona dokázala zlomit?" zeptal se Harry.
"Drahý chlapče, ty pozoruhodné účinky její moci byly zaměřeny pouze na Voldemorta, který si tak nerozumně pohrával s nejzákladnějšími zákonitostmi kouzel a čar. Svoji výjimečnou sílu uplatňovala pouze vůči němu. V ostatních ohledech to byla hůlka jako každá jiná… i když nepochybně velice dobrá," dokončil Brumbál laskavě svoji řeč.
Harry zůstal dlouhou chvíli zamyšleně sedět - nebo to naopak bylo jen několik vteřin. Zde v tomto prostoru bylo velice těžké být si jistý něčím takovým, jako je čas.
"Vaší hůlkou mě ale zabil."
"Mojí hůlkou se mu nepodařilo tě zabít," opravil ho Brumbál. "Můžeme se myslím shodnout na tom, že nejsi mrtvý - ačkoli samozřejmě nechci znevažovat tvoje utrpení," dodal honem, jako by se obával, že řekl něco nezdvořilého, "to bylo nepochybně velké."
"Teď zrovna se ale cítím skvěle," prohlásil Harry a pohlédl na Brumbálovy bělostné, nezraněné ruce. "Kde to vlastně jsme?"
"Vidíš, na to jsem se chtěl zeptat já tebe," rozhlédl se Brumbál. "Kde bys řekl, že jsme?"
Dokud se ho Brumbál sám nezeptal, neměl o tom Harry ani zdání. Teď ale zjistil, že má odpověď pohotově po ruce.
"Vypadá to tu," soukal ze sebe pomalu, "jako na nádraží King's Cross. Jenom je tu mnohem víc čisto, nikdo tu není a nevidím ani žádné vlaky."
"Nádraží King's Cross!" smál se nahlas Brumbál. "Můj ty bože, vážně?"
"A kde vy si myslíte, že jsme?" zarazil se malinko Harry.
"Drahý chlapče, nemám tušení. Tohle je, jak se říká, pod tvou taktovkou."
Harry neměl ponětí, co tím Brumbál myslí, a pořádně ho to rozčilovalo. Zamračil se na něj, pak si ale vzpomněl na mnohem naléhavější problém, než byla otázka, kde se momentálně nacházejí.
"Relikvie smrti!" vyhrkl a se zadostiučiněním sledoval, jak Brumbálovi mizí úsměv z tváře.
"Ach ano," přikývl. Vypadal dokonce trochu ustaraně.
"Tak povídejte."
Poprvé od okamžiku, kdy se s ním Harry seznámil, nevypadal Brumbál jako stařec, ale zdál se být mnohem mladší. Na prchavý okamžik připomínal malého kluka, kterého nachytali při nějaké lumpárně.
"Můžeš mi to odpustit?" začal. "Můžeš mi prominout, že jsem ti nedůvěřoval? Že jsem ti o nich nic neřekl? Bylo to jen proto, Harry, že jsem měl strach, abys nezklamal, jako jsem zklamal já. Bál jsem se, že budeš opakovat moje chyby. Prosím tě za odpuštění, Harry. Už nějakou dobu vím, že jsem se v tvém případě bát nemusel."
"O čem to mluvíte?" nechápal Harry, zaskočený Brumbálovým tónem a slzami, které mu náhle vyhrkly z očí.
"O relikviích přece, o těch relikviích," zamumlal Brumbál. "O snu zoufalých!"
"Jsou přece skutečné!"
"Skutečné, nebezpečné a svádivé pro hlupáky," přisvědčil Brumbál. "A já jsem takový hlupák byl. To už ale také víš, že ano? Nemám už před tebou žádná tajemství. Víš to."
"Co mám vědět?"
Brumbál se k Harrymu otočil celým tělem a v jasně modrých očích se mu třpytily slzy.
"Chtěl jsem být pánem Smrti, Harry, pánem Smrti! Byl jsem v tom snad nakonec lepší než Voldemort?"
"Samozřejmě že byl," ujistil ho Harry. "Samozřejmě. Jak se vůbec můžete ptát? Nikdy jste nikoho nezabil, pokud jste se tomu mohl vyhnout!"
"Ano, to je pravda," povzdechl si Brumbál a tvářil se jako malé dítě, které si přeje být ujišťováno. "I já jsem ale hledal způsob, jak nad smrtí zvítězit, Harry."
"Ne ale takový způsob jako on," odporoval Harry. Po vší té zlosti, kterou vůči Brumbálovi cítil, bylo nesmírně zvláštní sedět tady pod vysokým klenutým stropem a obhajovat ho před jeho vlastními výčitkami. "Relikvie, ne viteály."
"Relikvie," opakoval po něm tiše Brumbál, "ne viteály. To je přesně řečeno."
V nastalé chvíli mlčení tvor za nimi zakňoural, Harry už se po něm ale neohlížel.
"Grindelwald po nich také pátral?" zeptal se.
Brumbál na okamžik zavřel oči a přikývl.
"Byly to především relikvie smrti, které nás k sobě přitahovaly," začal tiše. "Dva mladé namyšlené chlapce, kteří byli posedlí jedinou myšlenkou. Jak ses už nejspíš domyslel, Grindelwald chtěl Godrikův Důl navštívit kvůli hrobu Ignotuse Peverella. Chtěl prozkoumat místo, na němž zemřel třetí z bratří."
"Takže je to pravda?" přerušil ho Harry. "Všechno je to pravda? Bratři Peverellové -"
"- byli těmi třemi bratry z pohádky," dořekl za něj Brumbál a přikývl. "Ano, myslím, že je to skutečně tak. Jestli se ale na nějaké opuštěné cestě doopravdy setkali se Smrtí… Podle mého názoru je pravděpodobnější, že byli bratři Peverellové prostě nadaní a nebezpeční kouzelníci, jimž se podařilo ty neobyčejně mocné předměty stvořit. Příběh o tom, že jsou to relikvie samotné Smrti, mi připadá jako legenda, kterou byly později jejich výtvory opředeny.
Neviditelný plášť, jak už dnes víš, cestoval staletími, předávali ho otcové synům a matky dcerám, dokud neskončil u posledního žijícího Ignotusova potomka, který se stejně jako sám Ignotus narodil ve vesničce Godrikův Důl."
Brumbál se na Harryho usmál.
"U mě?"
"U tebe. Vím, že už ses domyslel, proč jsem toho večera, kdy zemřeli tvoji rodiče, měl plášť u sebe. James mi ho ukázal pouhých několik dnů předtím. Vysvětlovalo to tolik jeho doposud nepochopitelných školních rošťáren! Ani se mi nechtělo věřit tomu, co jsem viděl. Požádal jsem ho, abych si ten plášť směl vypůjčit a důkladně ho prozkoumat. Dávno předtím už jsem se vzdal svého snu, že všechny relikvie spojím, nedokázal jsem ale odolat, musel jsem si ho prohlédnout… Byl to plášť, jaký jsem v životě neviděl, neuvěřitelně starý a po všech stránkách dokonalý… A pak tvůj otec zemřel a já jsem měl konečně dvě relikvie, obě jen pro sebe."
Z hlasu mu zaznívala nesnesitelná hořkost.
"Ten plášť by jim stejně nebyl pomohl, aby zůstali naživu," vyhrkl honem Harry. "Voldemort věděl, kde se máma s tátou schovávají. Proti jeho kletbám by jim plášť nebyl nic platný."
"Ano," povzdechl si Brumbál. "To je pravda."
Harry čekal, když ale Brumbál stále nic neříkal, musel ho pobídnout.
"Takže v té době, kdy jste plášť uviděl, už jste se pátrání po relikviích vzdal?"
"Ano, ano," ozval se tiše Brumbál. Působil dojmem, že se musí nutit, aby Harrymu pohlédl do očí. "Víš, co se stalo. Víš to. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám."
"Ale já vámi nepohrdám -"
"Tak bys měl," prohlásil Brumbál a zhluboka se nadechl. "Znáš tajemství chatrného zdraví mé sestry, víš, co jí ti mudlové provedli a co se z ní stalo. Víš, jak se jim můj otec pomstil a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Víš také, jak matka obětovala svůj život péči o Arianu. Příčilo se mi to, Harry."
Brumbál to konstatoval chladně a věcně. Díval se teď přes Harryho hlavu někam do dáli.
"Byl jsem nadaný, byl jsem nesmírně inteligentní. Chtěl jsem utéct. Chtěl jsem zářit. Toužil jsem po slávě.
Nechci, abys to špatně pochopil," pokračoval a obličejem mu přeběhla křeč bolesti, takže opět vypadal velice staře. "Miloval jsem je. Miloval jsem rodiče, miloval jsem bratra i sestru, ale byl jsem sobec, Harry, větší sobec, než si ty jako neobyčejně nezištný člověk vůbec dokážeš představit.
Když tedy matka zemřela a na moje bedra padla povinnost starat se o postiženou sestru a vrtošivého bratra, vrátil jsem se do domovské vesnice plný zloby a hořkosti. Připadal jsem si jako v pasti, v níž moje nadání přijde nazmar. A pak se samozřejmě objevil on…"
Brumbál opět pohlédl Harrymu přímo do očí.
"Grindelwald. Neumíš si představit, jak mě jeho myšlenky uchvátily, Harry, jak jsem pro ně zahořel. Mudlové přinucení podřídit se. Triumf nás kouzelníků. Grindelwald a já, dva úžasní mladí vůdci revoluce.
Jistě, měl jsem i určité zábrany. Zaháněl jsem výčitky svědomí prázdnými slovy: To všechno se stane v zájmu většího dobra a případné napáchané škody budou stonásobně vynahrazeny tím, co kouzelníci získají. Věděl jsem už tehdy v nejskrytější hloubi duše, co je Gellert Grindelwald zač? Myslím, že věděl, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se plány, které jsme spolu kuli, uskutečnily, naplnily by se všechny moje sny.
A základním kamenem všech našich plánů byly relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly jeho i mne! Neporazitelná hůlka, zbraň, která nás měla dovést k moci! Kámen vzkříšení - ačkoli jsem předstíral, že o tom nevím, pro Grindelwalda znamenal armádu neživých! Pro mne, přiznávám, byl příslibem návratu rodičů, a to mělo z mých beder sejmout veškerou odpovědnost.
A plášť - o plášti jsme z nějakého důvodu nikdy příliš nemluvili, Harry. Oba jsme se dokázali dostatečně dobře skrýt i bez pláště, jehož pravá kouzelná schopnost spočívá samozřejmě v tom, že ho lze použít k obraně a ochraně nejen jeho majitele, ale i dalších osob. Domníval jsem se, že kdybychom ho našli, mohl by přijít vhod k ukrytí Ariany, zajímali jsme se o něj ale především proto, že byl poslední z trojice relikvií. V legendě se totiž pravilo, že ten, kdo získá všechny tři relikvie, se stane skutečným pánem Smrti, což podle našeho výkladu znamenalo, že bude nepřemožitelný.
Nepřemožitelní páni Smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a zanedbávání jediných dvou příbuzných, kteří mi ještě zbývali.
A pak… víš, co se stalo. Realita se vrátila v podobě mého hrubého, nevzdělaného a nesrovnatelně obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdy, které na mne křičel. Nechtěl jsem si přiznat, že se nemohu vydat pátrat po relikviích s křehkou a nevyrovnanou sestrou jako přítěží.
Hádka přerostla ve rvačku. Grindelwald se přestal ovládat. To, co jsem v něm od samého počátku tušil, přestože jsem si to odmítal přiznat, vyvrcholilo strašlivým skutkem. Ariana… po tolika letech matčiny péče a opatrnosti… ležela na podlaze mrtvá."
Brumbál nepatrně vzlykl a pak se doopravdy rozplakal. Harry k němu vztáhl ruku a ulevilo se mu, když zjistil, že se ho může dotknout; pevně mu stiskl paži a Brumbál se po chvíli utišil.
"Inu, Grindelwald vzal do zaječích, jak mohl kdokoli kromě mě předvídat. Zmizel i se všemi svými plány na uchvácení moci, se svými projekty mučení mudlů i se svými sny o relikviích smrti - se sny, v nichž jsem ho podporoval a s jejichž uskutečněním jsem mu pomáhal. Utekl a na mně zůstalo, abych pohřbil sestru a naučil se žít se svou vinou i se strašlivým žalem, který byl cenou za moji hanbu. Ubíhala léta. Objevovaly se různé fámy, které tvrdily, že získal hůlku s obrovskou mocí. Mně zatím nabídli funkci ministra kouzel, a to ne jednou, ale dokonce několikrát. Samozřejmě jsem pokaždé odmítl. Poučil jsem se už o tom, že nejsem člověk, kterému by měla být svěřena velká moc."
"Byl byste ale lepší, mnohem lepší než Popletal nebo Brousek!" vybuchl Harry.
"Myslíš?" zeptal se ztěžka Brumbál. "Nejsem si tím tak jistý. Ve velice mladém věku jsem prokázal, že moc je mou slabinou a mým pokušením. Je to zvláštní, Harry, ale do mocenských funkcí se možná nejlépe hodí ti, kdo o jejich získání vůbec neusilují. Lidé, kteří se jako ty ujmou velení, když nemají na vybranou, oblečou si generálskou uniformu, protože jim nic jiného nezbývá, a k vlastnímu překvapení zjistí, že jsou pro ni jako stvoření.
Já jsem byl bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel -"
"Byl jste nejlepší ze všech -"
"To je od tebe moc hezké, Harry. Jenže zatímco jsem se plně věnoval výuce mladých kouzelníků, Grindelwald shromažďoval armádu. Říká se, že se mě bál, a možná je to pravda, myslím, že se mě ale nebál tolik jako já jeho.
Ne, nebál jsem se smrti," vysvětloval Brumbál, když spatřil Harryho tázavý pohled. "A nebál jsem se ani toho, co by mi mohl provést svými kouzly. Věděl jsem, že jsou naše síly vyrovnané a že jsem možná nepatrně obratnější než on. To, čeho jsem se bál, byla pravda. Abys rozuměl, nikdy jsem se nedozvěděl, kdo z nás při té poslední příšerné rvačce vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Můžeš mě nazvat zbabělcem a budeš mít pravdu, Harry. Ze všeho nejvíc jsem měl strach, abych se nedozvěděl, že jsem to byl já, kdo způsobil její smrt, a to nejen svou nafoukaností a hloupostí, ale že jsem právě já zasadil ten úder, který její život přerval.
Myslím, že to věděl, bylo mu nejspíš jasné, čeho se bojím. Odkládal jsem střetnutí s ním, až konečně přišla chvíle, kdy by další zdráhání bylo naprostou zbabělostí. Lidé umírali, zdálo se, že ho nikdo nedokáže zadržet, a musel jsem tedy udělat, co bylo v mých silách.
Co se stalo pak, to už víš. V souboji s ním jsem zvítězil a získal jsem jeho hůlku."
Znovu zavládlo ticho. Harry se ho nezeptal, jestli někdy zjistil, čí rukou Ariana zemřela. Nechtěl to vědět a ještě méně si přál Brumbála donutit, aby mu to prozradil. Konečně mu bylo jasné, co by Brumbál viděl, kdyby se podíval do Zrcadla z Erisedu, a proč tak dobře rozuměl té přitažlivé moci, kterou zrcadlo nad Harrym mělo.
Oba ještě dlouho mlčky seděli a Harryho už skoro nerušilo fňukání toho tvora za jejich zády.
"Grindelwald se pokusil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit," ozval se konečně Harry. "Lhal mu a tvrdil, že ji nikdy neměl."
Brumbál přikývl, oči měl upřené do klína a na špičce zahnutého nosu se mu stále leskly slzy.
"Slyšel jsem, že v posledních letech, když byl o samotě zavřený v nurmengardské cele, projevil určitou lítost. Doufám, že je to pravda. Rád bych věřil, že nakonec pochopil hrůznost a ohavnost toho, co spáchal. Možná že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus o nápravu… že mu chtěl zabránit, aby se relikvie zmocnil…"
"… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky?" napadlo Harryho a Brumbál si otřel oči.
"Pokusil jste se použít kámen vzkříšení?" zeptal se po další krátké odmlce Harry.
Brumbál přikývl.
"Když jsem ho po všech těch letech objevil schovaný v tom opuštěném Gauntově domě, relikvii, po jejímž získání jsem toužil ze všeho nejvíc - ačkoli v mladším věku jsem ji chtěl vlastnit ze zcela jiných důvodů -, ztratil jsem hlavu. Úplně jsem zapomněl, že se změnila ve viteál a že v kameni bude nepochybně nějaká kletba. Sebral jsem ten prsten, nasadil jsem si ho na prst a na vteřinku jsem si představoval, že znovu uvidím Arianu, že uvidím matku a otce a všem jim povím, jak je mi líto, strašně líto, že…
Udělal jsem hroznou hloupost, Harry. Za celá ta léta jsem se vůbec nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil a spojil relikvie smrti, dokázal jsem to opakovaně už v minulosti a tohle byl poslední nezvratný důkaz."
"Proč?" podivil se Harry. "Vždyť to bylo přirozené. Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?"
"Možná že jeden člověk z milionu by dokázal relikvie spojit, Harry. Já jsem stačil jen na to, abych se stal vlastníkem té nejobyčejnější, nejméně výjimečné z nich. Dokázal jsem se stát vlastníkem bezové hůlky, nevychloubat se tím a nezabíjet s ní. Bylo mi dovoleno ji zkrotit a používat, protože jsem se jí zmocnil ne k vlastnímu prospěchu, ale abych před ní uchránil druhé.
Plášť jsem si ale vzal z čiré zvědavosti a to znamenalo, že mi nikdy nemohl sloužit tak, jak slouží tobě, svému právoplatnému majiteli. Kamene bych byl použil k pokusu vytáhnout zpět na svět ty, kdo odpočívají v pokoji, místo aby mi jako tobě pomohl k sebeobětování. To ty jsi důstojným držitelem relikvií."
Popleskal Harryho po ruce, mladý kouzelník zvedl ke starci oči a neubránil se úsměvu. Mohl se snad na Brumbála dál zlobit?
"Proč jste mi to tak ztížil?"
Brumbálův úsměv působil poněkud roztřeseně.
"Spoléhal jsem na slečnu Grangerovou, to musím přiznat, doufal jsem, že tě trochu zpomalí, Harry. Bál jsem se, aby tvoje horká hlava nepřevládla nad dobrým srdcem. Měl jsem strach, že kdyby ses naráz dozvěděl všechna fakta týkající se těch svádivých předmětů, mohl by ses stejně jako já na relikvie upnout v nesprávnou dobu a z nesprávných důvodů. Pro případ, že by se ti dostaly do rukou, jsem chtěl, abys je mohl vlastnit bez rizika. Jsi opravdovým pánem Smrti, protože opravdový pán před Smrtí neutíká. Ví, že musí zemřít, a chápe, že ve světě živých jsou mnohem, mnohem horší věci než umírání."