Zašmátral rukou za zády a Hermiona mu do ní vtiskla kluzký balíček složené látky. Jen s obtížemi si plášť přes sebe přetáhl, zamumlal Nox, zhasl rozsvícenou hůlku a po čtyřech se pachtil dál. Snažil se postupovat co nejtišeji, všechny smysly měl nastražené, přesto ale čekal, že bude každou vteřinou odhalen, že uslyší ten chladný jasný hlas a uvidí záblesk zeleného světla.
A pak zaslechl hlasy z místnosti přímo před nimi, jen nepatrně ztlumené tím, že otvor na druhém konci chodby byl zakrytý něčím, co vypadalo jako stará bedna. S bázlivě zatajeným dechem se doplazil až k samému ústí a nakoukl dovnitř uzoučkou štěrbinou mezi bednou a zdí.
Místnost, do níž se díval, byla jen spoře osvětlená, viděl ale Naginiho, který se kroutil a svíjel jako mořský had v bezpečí začarované třpytivé koule, vznášející se bez zjevné podpory ve vzduchu. Viděl také okraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak se ozval Snapeův hlas a Harrymu skočilo srdce až do krku: Snape byl jen pár centimetrů od místa, kde se skrčený skrýval.
"… můj pane, jejich odpor se hroutí -"
"- a hroutí se i bez tvého přičinění," podotkl Voldemort svým jasným, vysokým hlasem. "Jsi samozřejmě velice schopný kouzelník, Severusi, ale nemyslím, že bys tam ještě byl nějak zvlášť platný. Jsme téměř u cíle… téměř."
"Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj pane. Prosím."
Snape prošel kolem skuliny a Harry malinko couvl, nespustil však oči z Naginiho a přemýšlel, zda existuje nějaké kouzlo, které by dokázalo proniknout ochranami, jež ho obklopují, žádné ho ale nenapadalo. Navíc by se jediným nezdařeným pokusem prozradil…
Voldemort vstal. Harry ho teď viděl jasně, viděl jeho rudé oči, zploštělý hadí nos a bledý obličej, který matně zářil v polotmě.
"Mám jistý problém, Severusi," sykl tiše Voldemort.
"Můj pane?" uklonil se vstřícně Snape.
Voldemort zvedl bezovou hůlku, držel ji jemně a vyváženě jako dirigentskou taktovku.
"Proč mi neslouží, Severusi?"
V tichu, jež následovalo, se Harrymu zdálo, že zaslechl nepatrně syknout svíjejícího a rozvíjejícího se hada. Nebo to snad bylo Voldemortovo sykavé povzdechnutí, které setrvávalo ve vzduchu?
"Můj - můj pane?!" vyhrkl nechápavě Snape. "Nerozumím vám. Vždyť - předvedl jste přece s tou hůlkou neobyčejná kouzla!"
"Ne," opravil ho Voldemort. "Předvedl jsem jen svá obvyklá kouzla. Jsem neobyčejný kouzelník, ale tahle hůlka… ne. Nepředvedla ty zázraky, které slibovala. Necítím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a hůlkou, kterou jsem před tolika lety koupil od Ollivandera."
Tón Voldemortova hlasu byl klidný a zamyšlený, Harryho jizva však přesto začala pulzovat a pálit. Bolest v čele pomalu narůstala a Harry cítil, jak se ve Voldemortovi vzdouvá potlačovaná zuřivost.
"Žádný rozdíl," opakoval Voldemort.
Snape na to nic neřekl. Harry mu neviděl do obličeje a přemýšlel, jestli cítí nebezpečí, jestli se pokouší najít ta pravá slova, jimiž by svého pána uklidnil.
Voldemort začal přecházet po místnosti sem a tam. Na několik vteřin se Harrymu ztratil z očí, mluvil ale stále stejným odměřeným hlasem, a v Harrym narůstala bolest i zuřivost.
"Dlouho a usilovně jsem přemýšlel, Severusi… Víš, proč jsem tě odvolal z bitvy?"
A Harry ho na okamžik uviděl z profilu: Snape upřeně zíral na hada svíjejícího se v začarované kleci.
"Ne, můj pane, ale prosím vás, abyste mi dovolil se tam vrátit. Dovolte mi najít Pottera."
"Teď mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás Potterovi nerozumí tak, jak mu rozumím já. Pottera není třeba hledat, přijde za mnou sám. Vím totiž, kde je zranitelný, znám jednu jeho obrovskou slabinu. Nesnese pohled na smrt lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že umírají kvůli němu. Bude s tím chtít za každou cenu skoncovat. Přijde."
"Ale, můj pane, vždyť by ho mohl nějakou náhodou zabít někdo jiný než vy -"
"Pokyny, které jsem dal svým Smrtijedům, jsou naprosto jasné. Pottera chyťte živého. Zabijte jeho přátele - čím víc, tím líp -, jeho ale nezabíjejte.
Chtěl jsem však mluvit o tobě, Severusi, ne o Harrym Potterovi. Prokázal jsi mi velice cenné služby. Velice cenné."
"Můj pán ví, že jediným mým cílem je sloužit mu. Ale - dovolte mi odejít a nalézt toho kluka, můj pane. Dovolte mi, abych vám ho přivedl. Vím, že dokážu -"
"Už jsem ti řekl, že ne!" okřikl ho Voldemort a Harry zahlédl v jeho očích rudý záblesk, když se znovu otočil. Zašustění jeho pláště mu připomnělo plazícího se hada a v pálící jizvě cítil Voldemortovu netrpělivost. "Teď právě řeším otázku, Severusi, co se stane, až se s tím klukem konečně setkám!"
"Můj pane, nemůže být přece pochyb -?"
"- já ale určité pochyby mám, Severusi. Mám je."
Voldemort se odmlčel a Harry ho zase zřetelně viděl. Sledoval, jak v bílých prstech otáčí bezovou hůlkou a dívá se na Snapea.
"Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?"
"Na to - na to neznám odpověď, můj pane."
"Neznáš?"
Výbuch vzteku byl jako hřebík, který někdo zatloukl Harrymu do hlavy. Harry si vrazil sevřenou ruku do úst, aby nevykřikl bolestí. Zavřel oči a náhle byl Voldemortem, hledícím do Snapeova bledého obličeje.
"Moje tisová hůlka splnila všechno, co jsem od ní žádal, Severusi, ale Harryho Pottera nezabila. Dvakrát selhala! Ollivander mi při mučení prozradil tajemství totožných jader a poradil mi, abych si vzal hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka se roztříštila, když se střetla s Potterovou."
"To - to neumím nijak vysvětlit, můj pane."
Snape se na Voldemorta nedíval. Tmavé oči stále upíral na hada svíjejícího se v ochranné kouli.
"Vyhledal jsem třetí hůlku, Severusi. Bezovou hůlku, známou také jako hůlka Osudu nebo hůlka Smrti. Sebral jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vynesl jsem ji z hrobu Albuse Brumbála."
Teď teprve Snape na Voldemorta pohlédl - a jeho obličej připomínal posmrtnou masku. Byl bílý a strnulý jako mramor, a když promluvil, zapůsobilo to přímo jako šok, že za nepřítomnýma očima je ještě život.
"Můj pane - dovolte mi najít toho kluka -"
"Celou dnešní dlouhou noc tady sedím," promluvil Voldemort hlasem sotva silnějším než šepot, "a na samotném prahu vítězství přemýšlím, neustále přemýšlím o tom, proč bezová hůlka odmítá být tím, čím by být měla, proč odmítá sloužit tak, jak podle legend svému právoplatnému majiteli musí sloužit… A myslím, že jsem našel odpověď."
Snape mlčel.
"Možná už ji znáš i ty? Jsi koneckonců chytrý, Severusi. Byl jsi mi dobrým a věrným služebníkem a lituji toho, co se musí stát."
"Můj pane -"
"Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, Severusi, protože nejsem jejím skutečným pánem. Patří vždy tomu kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje."
"Můj pane!" zaprotestoval Snape a zvedl vlastní hůlku.
"Jiná možnost neexistuje," pokračoval Voldemort. "Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera."
A Voldemort opsal bezovou hůlkou ve vzduchu rozmáchlý oblouk. Snapea kouzlo nezasáhlo a zjevně si na zlomek vteřiny myslel, že mu byla udělena milost, pak se ale Voldemortův záměr jasně ukázal. Vzduchem prolétla klec s hadem, a než stačil Snape udělat cokoli jiného než vykřiknout, vězel v ní hlavou i rameny a Voldemort promluvil hadím jazykem.
"Zabij."
Zazněl příšerný výkřik. Harry viděl, jak se Snapeovi z obličeje vytrácí i ta trocha barvy, která v něm ještě zbývala. Zbělel a vyvalil černé oči, začarovanou klec se mu ale nepodařilo odstrčit. Když mu hadí zuby prokously hrdlo, podlomila se mu kolena a padl na podlahu.
"Lituji," utrousil chladně Voldemort.
Odvrátil se, nebyl na něm vidět ani náznak zármutku či lítosti. Měl načase odejít z téhle chýše a vzít věci do vlastních rukou, teď, když měl hůlku, která plně poslouží všem jeho záměrům. Namířil jí na třpytnou klec s hadem, ta se vznesla výš, had pustil Snapea, čaroděj padl na podlahu a z ran na krku se mu valila krev. Voldemort opustil místnost bez jediného ohlédnutí a velký had v obrovské ochranné kouli plul za ním.
Harry znovu otevřel v chodbě i ve své vlastní mysli oči. Pokousal se do krve, když zabořil zuby do kloubů na ruce, aby nevykřikl. Teď se díval úzkou štěrbinou mezi bednou a zdí a sledoval nohu ve vysoké černé botě, která sebou škubala na podlaze.
"Harry!" vydechla za ním Hermiona, Harry už ale namířil hůlkou na bednu, která mu bránila ve výhledu. Bedna se nehlučně zvedla několik centimetrů nad podlahu a odsunula se stranou a Harry se co nejtišeji vytáhl nahoru do místnosti.
Nevěděl, proč to dělá, proč přistupuje k umírajícímu, nevěděl, co vlastně cítí, když se díval na Snapeův bílý obličej a na prsty, které se snažily zastavit krev prýštící z rány na krku. Shodil ze sebe neviditelný plášť a sklopil oči k muži, kterého nenáviděl. Vyvalené černé oči ho našly a Snape se pokusil něco říct. Harry se k němu sklonil, Snape ho chytil zpředu za hábit a přitáhl si ho blíž.
Z hrdla se mu vydral úděsný, skřípavě klokotavý vzdech.
"Vezměte si… to… Podívejte se… na to…"
Ze Snapeova těla unikalo něco víc než jen krev. Stříbřitě modrá vlákna - ani plynná, ani kapalná - mu tryskala z úst, z uší i z očí. Harry věděl, co jsou zač, nevěděl ale, co s nimi -
Hermiona mu do roztřesené ruky strčila lahvičku, kterou vyčarovala jen tak ze vzduchu. Harry do ní hůlkou nabíral stříbřitou substanci. Když byla lahvička plná až po hrdlo a Snape vypadal, že v něm už nezbývá ani kapka krve, ruka, jíž držel Harryho hábit, povolila.
"Podívejte se… na… mne…" - zašeptal.
Zelené oči pohlédly do černých, po vteřině ale jako by z hloubi temnějšího páru očí něco vyprchalo - zůstaly vytřeštěné, nevidomé a prázdné. Ruka, která Harryho držela, dutě dopadla na podlahu a Snape se už nepohnul.