close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola třicátá druhá - BEZOVÁ HŮLKA (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:56 |  Harry Potter a Relikvé smrti
BEZOVÁ HŮLKA
Nastal konec světa, tak proč neskončila i bitva, proč se hrad nepohroužil ve zděšené ticho a všichni bojující nesložili zbraně? V Harryho hlavě vládl nepopsatelný chaos, myšlenky mu nekontrolovatelně vířily, odmítal se smířit s nemožným. Fred Weasley přece nemůže být mrtvý, všechny jeho smysly ho určitě klamou -
A pak prolétlo dírou, kterou výbuch prorazil ve zdi školy, něčí tělo, z temnoty na ně vystřelily kletby a narazily do stěny za jejich hlavami.
"K zemi!" vykřikl Harry, když začaly noční tmu křižovat další kletby. Popadli s Ronem Hermionu a stáhli ji na zem, Percy ale spočíval na Fredovi, jako by ho chtěl vlastním tělem ochránit před další újmou, a jen zavrtěl hlavou, když na něj Harry křikl: "Poběž, Percy, musíme odtud!"
"Percy!" Harry viděl, jak Ronovi stékají po vrstvě špíny a sazí v obličeji slzy. Právě popadl staršího bratra za rameno a zacloumal jím, bratr se ale nepodvolil. "Už pro něj nemůžeš nic udělat, Percy! Musíme -"
Hermiona zaječela, Harry se otočil a ani se nemusel ptát, co ji vyděsilo. Obrovskou dírou ve zdi se dovnitř snažil prolézt obludný pavouk velikosti malého osobního auta. Do bitvy se zapojil jeden z Aragogových potomků.
Hlasy Rona i Harryho se slily a jejich zaklínadla udeřila současně. Nestvůra pod jejich nárazem odporně zaškubala nohama, odlétla dozadu a zmizela ve tmě.
"Přivedl si kamarády!" křikl Harry na ostatní, když vykoukl přes okraj otvoru, který v hradní zdi probořily kletby. Po stěně budovy šplhali nahoru další obří pavouci přivolaní ze Zapovězeného lesa, kam Smrtijedi očividně také pronikli. Harry vypálil dolů několik omračujících kouzel, srazil nejvyšší obludu na ty, které lezly za ní, takže se všechny zřítily po zdi na zem a ztratily se mu z očí. Nato mu prolétly nad hlavou další kletby tak těsně, až cítil, jak mu rozvířily vlasy.
"Poběžte, honem!"
Harry postrčil Rona a Hermionu napřed, pak se sklonil a uchopil Fredovo tělo v podpaždí. Percy si konečně uvědomil, o co se Harry pokouší, přestal bratra objímat a spojenou silou odnášeli Freda z bojiště, přikrčení, aby se vyhnuli kletbám, které na ně létaly ze školních pozemků.
"Tady," ukázal Harry. Položili tělo do výklenku, kde původně stálo jedno z četných brnění. Nedokázal se na Freda dívat ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, a jakmile se přesvědčil, že je tělo dobře ukryté, rozběhl se za Ronem a Hermionou. Malfoy a Goyle zmizeli, ale na konci chodby, která teď byla plná prachu a padajícího zdiva a v jejíchž oknech už dávno nezbývala jediná tabule skla, uviděl pobíhat sem a tam spoustu lidí - zda přátel či nepřátel, to z té dálky nepoznal. "Rookwoode!" zaryčel náhle jako tur Percy, který mezitím doběhl až k rohu, a tryskem vyrazil za vysokým mužem pronásledujícím dva studenty.
"Harry, pojď sem!" zaječela Hermiona.
Zatáhla Rona za jeden z gobelínů a ten se vlnil, jako by spolu zápasili. Harry si na okamžik bláznivě pomyslel, že se snad znovu objímají a líbají. Potom mu došlo, že se Hermiona snaží Rona zadržet a nedovolit mu, aby se rozběhl za Percym.
"Poslouchej mě - Poslouchej, Rone!"
"Já chci pomoct - chci zabíjet Smrtijedy -"
Obličej měl celý zkřivený, špinavý od prachu a kouře, a třásl se vztekem a žalem.
"Rone, jsme jediní, kdo s tím může skoncovat! Prosím, Rone, musíme najít toho hada, musíme ho zabít!" křičela na něj Hermiona.
Harry ale chápal, jak to Ron cítí: hledat a zničit další viteál pro něj nebylo totéž jako bezprostřední uspokojení z pomsty; měl také potřebu bojovat, potrestat vrahy, kteří zabili Freda, a chtěl najít ostatní Weasleyovy a nabýt jistotu, úplnou jistotu, že Ginny není - ale to ne, to nesmí dovolit, aby se mu taková myšlenka vůbec zrodila v hlavě -
"Budeme bojovat!" přesvědčovala Rona Hermiona. "Jinak to ani nepůjde, abychom se k tomu hadovi dostali! Nesmíme ale zapomínat, co - co je naším úkolem! Jedině my to můžeme ukončit!"
Také ona plakala a mezi řečí si otírala z obličeje slzy potrhaným a ohořelým rukávem, pak se ale několikrát zhluboka zajíkavě nadechla, aby se uklidnila, a aniž pustila Rona z pevného sevření, otočila se k Harrymu.
"Musíš zjistit, kde je Voldemort, protože toho hada bude mít určitě u sebe, nemyslíš? Udělej to, Harry - podívej se mu do hlavy!"
Jak to, že to bylo tak snadné? Snad proto, že ho jizva bolela už celé hodiny, jako by přímo toužila ukázat mu Voldemortovy myšlenky? Uposlechl Hermionin příkaz a zavřel oči. Křik, výbuchy a všechny další pronikavé zvuky bitevní vřavy okamžitě ztichly a změnily se jen ve vzdálenou kulisu, jako by byl někde daleko od nich…
Stál uprostřed jakési zpustlé, ale podivně povědomé místnosti, jejíž stěny byly polepené odlupujícími se tapetami a všechna okna až na jedno byla zatlučená prkny. Hřmot doprovázející dobývání hradu sem doléhal jen tlumeně a z velké dáli. Ve směru, kde stál hrad, byly jediným nezatlučeným oknem vidět barevné zášlehy, uvnitř v místnosti ale vládla tma, v níž zářila jen malá olejová lampička.
Otáčel mezi prsty hůlkou a prohlížel si ji, myšlenkami však byl u oné hradní komnaty, u tajné komnaty, kterou našel jen on a nikdo jiný a kterou mohl stejně jako Tajemnou komnatu objevit jen někdo chytrý, prohnaný a zvídavý… Byl si stoprocentně jistý, že diadém ten kluk nikdy nenajde… a to i přesto, že tahle Brumbálova loutka dospěla mnohem dál, než by od ní kdy čekal… až příliš daleko…
"Můj pane," ozval se za ním zoufalý skuhravý hlas. Otočil se po něm. V nejtemnějším koutě tam seděl Lucius Malfoy. Vypadal zbědovaně a dosud nesl zřetelné známky trestu, který ho stihl, když jim ten kluk posledně znovu unikl. Jedno oko měl stále opuchlé a zavřené. "Můj pane… prosím… můj syn…"
"Je-li tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. Nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní ze Zmijozelu. Možná se raději přidal k Harrymu Potterovi?"
"Ne - to nikdy," šeptl Malfoy.
"Musíš doufat, že ne."
"Nemáte - nemáte strach, můj pane, že Potter zahyne rukou někoho jiného a ne vaší?" zeptal se roztřeseným hlasem Malfoy. "Nebylo by… promiňte mi tu otázku… rozumnější, kdybyste tu bitvu zarazil, šel do hradu a vyhledal ho s-sám?"
"Nehraj to na mě, Luciusi. Chceš, abych ukončil bitvu, protože bys rád zjistil, co se stalo s tvým synem. Jenže já Pottera nepotřebuju vyhledávat. Než dnešní noc skončí, přijde za mnou Potter sám."
Voldemort znovu sklopil oči k hůlce, kterou držel v ruce. Dělala mu starosti - a všechno, co lordu Voldemortovi dělalo starosti, bylo třeba napravit…
"Běž pro Snapea."
"Pro Snapea, m-můj pane?"
"Pro Snapea. Teď hned. Chci ho požádat o jednu - o jednu službu. Běž."
Lucius vystrašeně vyšel z místnosti a trochu nejistě vyklopýtal do tmy. Voldemort zůstal stát na místě, otáčel mezi prsty hůlkou a díval se na ni.
"Je to jediná možnost, Nagini," zašeptal, přehlédl místnost a spočinul pohledem na velkém tlustém hadovi. Ten jako by se vznášel ve vzduchu a elegantně se svíjel v začarovaném a chráněném útulku, který pro něj vytvořil: v lesklé průhledné kouli, jež vypadala jako něco mezi třpytivou klecí a teráriem.
Harry zalapal po dechu, stáhl se zpět a otevřel oči. V tomtéž okamžiku mu do uší znovu udeřil křik a jek, rachot a třesk bitvy.
"Je v Chroptící chýši. Had je tam s ním a má kolem sebe nějakou kouzelnou ochranu. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea."
"Voldemort sedí v Chroptící chýši?" opakovala po něm pobouřeně Hermiona. "To ani - ani sám nebojuje?"
"Myslí si, že nemusí," odpověděl Harry. "Myslí si, že za ním sám přijdu."
"Ale proč?"
"Ví, že jdu po viteálech - a drží si Naginiho blízko sebe. Takže za ním zjevně budu muset jít, jestli se chci dostat do blízkosti toho hada -"
"Jasně," přikývl Ron a narovnal ramena. "A to znamená, že tam jít nemůžeš, protože právě tohle chce a čeká. Zůstaneš tady a postaráš se o Hermionu, já se tam vypravím a -"
Harry ho nenechal domluvit.
"Vy dva zůstanete tady, já tam půjdu schovaný pod pláštěm a vrátím se, jen co -"
"Ne," skočila mu do řeči Hermiona, "mnohem rozumnější bude, když si vezmu plášť já a -"
"To ať tě ani nenapadne," zavrčel na ni Ron.
"Jsem zrovna tak schopná, Rone, jako -" odsekla, dál se už ale nedostala, protože gobelín na vrcholu schodiště, na němž stáli, se roztrhl.
"Potter!"
Byli tam dva maskovaní Smrtijedi, než však stačili řádně zvednout hůlky, vykřikla Hermiona: "Glisseo!"
Schodiště se jim pod nohama zploštilo v koryto a Hermiona i s Harrym a Ronem po něm sklouzli dolů. Nemohli pád nijak usměrnit, sjeli ale tak rychle, že jim omračovací kouzla Smrtijedů prolétla vysoko nad hlavou. Prosvištěli gobelínem, jímž bylo schodiště na dolním konci zamaskované, a po podlaze dojeli až k protější zdi.
"Duro!" křikla Hermiona a namířila hůlkou na gobelín. Nato se ozvaly dvě ošklivě dunivé rány, když se gobelín proměnil v kámen a oba pronásledovatelé do něj v plné rychlosti vrazili.
"Uhněte!" zařval Ron a všichni tři se bleskově vmáčkli do jedněch dveří, aby je s hromovým dusotem nerozdupalo stádo těžkých stolů, které před sebou hnala profesorka McGonagallová. Patrně si jich vůbec nevšimla, uvolněné vlasy jí vlály a na jedné tváři měla krvácející ránu. Když zmizela za rohem, zaslechli, jak křičí: "Bijte je!"
"Schovej se pod plášť," vyzvala Harryho Hermiona. "O nás se nestarej -"
Harry ale plášť přehodil přes všechny tři. Byli už na něj sice příliš velcí, pochyboval ale, že by si běžících nohou bez těla někdo všiml ve všem tom prachu, který vířil ve vzduchu, mezi padajícími kameny a jiskřícími kouzly.
Seběhli po dalším schodišti a ocitli se v chodbě, v níž se úporně bojovalo. Postavy na obrazech po obou stranách chodby na obránce hradu hlasitě křičely, radily jim a povzbuzovaly studenty a učitele, kteří se statečně bili s maskovanými i nemaskovanými Smrtijedy. Dean si někde sehnal hůlku a teď stál tváří v tvář Dolohovovi, Parvati zase čelila Traversovi. Harry, Ron a Hermiona okamžitě zvedli hůlky, aby se do bitvy zapojili, bojující ale nevypočitatelně měnili pozice v poskakujícím chumlu, a kdyby kolem sebe začali vrhat kletby, mohli by vážně zranit někoho ze svých. Setrvali proto na místě, rozhlíželi se a čekali na vhodnou příležitost, když vtom se ozvalo hlasité Uííííííííí! Harry vzhlédl a spatřil, že nad nimi poletuje Protiva a hází po Smrtijedech tobolky škrtidubu. Útočníci měli náhle hlavy zasypané svíjejícími se zelenými hlízami, jež se podobaly tlustým červům.
"Au!"
Hrst hlíz dopadla také na plášť nad Ronovou hlavou. Slizké zelené kořínky se groteskně vznášely ve vzduchu a poskakovaly, jak se je Ron snažil setřást.
"Támhle je někdo neviditelný!" vykřikl jeden z maskovaných Smrtijedů a ukázal jejich směrem.
Dean bez otálení využil Smrtijedovy chvilkové nepozornosti a srazil ho k zemi omračovacím kouzlem. Dolohov se ho pokusil ztrestat a Parvati na něj vyslala kletbu úplného spoutání.
"Jdeme!" křikl Harry, všichni tři kolem sebe pevně omotali plášť a se skloněnými hlavami se rozběhli přímo skrze klubko bojujících k mramorovému schodišti vedoucímu dolů do vstupní síně. Nohy jim při tom trochu klouzaly v loužičkách mízy škrtidubu.
"Já jsem Draco Malfoy, Draco, jsem na vaší straně!"
Draco stál na horním odpočívadle a škemral o milost u dalšího maskovaného Smrtijeda. Když ty dva míjeli, Harry Smrtijeda srazil omračovacím kouzlem. Malfoy zazářil úlevou: očima hledal svého zachránce, a Ron mu zpod pláště zasadil ránu pěstí. Nato se po zádech skácel na Smrtijeda, z úst mu tekla krev a absolutně nic nechápal.
"A to je už podruhé, co jsme ti dnes večer zachránili život, ty parchante proradná!" zahulákal Ron.
Po celém schodišti i dole v síni se to jen hemžilo bojujícími, Smrtijedi byli všude, kam se Harry podíval. Yaxley sváděl nedaleko hlavní brány souboj s Kratiknotem a hned vedle nich se s jiným maskovaným Smrtijedem bil Kingsley. Studenti pobíhali sem a tam, někteří odnášeli nebo vlekli do bezpečí zraněné kamarády. Harry vypálil po maskovaném Smrtijedovi omračující kouzlo, ale minul ho a málem trefil Nevilla, který se zčistajasna odněkud objevil s plnou náručí jedovaté úponice. Ta se spokojeně chytila nejbližšího Smrtijeda a začala ho omotávat kolem dokola.
Harry, Ron a Hermiona tryskem seběhli po mramorovém schodišti. Vlevo od nich se ozval řinkot rozbíjeného skla - zmijozelské přesýpací hodiny, které zaznamenávaly počet kolejních udělených bodů, se rozpadly a kolem dokola se z nich vysypaly smaragdy, takže po nich lidé klouzali a smekali se. Když doběhli dolů, zřítila se z balkonu nad nimi dvě těla a jakási šedá skvrna, kterou Harry pokládal za zvíře, po čtyřech vyrazila s vyceněnými zuby přes síň.
"Ne!" zavřískla Hermiona, z její hůlky se zablesklo, ohlušujícně to prásklo a vyslaná kletba odmrštila Fenrira Šedohřbeta od chabě se poškubávajícího těla Levandule Brownové. Vlkodlak narazil do mramorového zábradlí a namáhavě se znovu škrábal na nohy. Vzápětí vzduchem prokmitl jasný bílý zášleh a jemu křupla o hlavu křišťálová koule. Šedohřbet padl k zemi a nehýbal se.
"Mám tu další!" zaječela shora přes zábradlí profesorka Trelawneyová. "Dost pro každého, kdo má zájem! Tumáte -"
A s rozmachem podobným tenisovému servisu vytáhla z brašny další velikánskou křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala ji obrovskou rychlostí přes celou síň, kde rozbila okno a prosvištěla ven. V tomtéž okamžiku se masivní dřevěná hlavní brána rozletěla dokořán a do vstupní síně si prorazili cestu další obří pavouci.
Vzduchem se nesly zděšené výkřiky. Bojující Smrtijedi i obránci Bradavic se dali na úprk a rudé i zelené světelné paprsky se zařízly doprostřed valících se nestvůr, které se zachvěly a vzepjaly, takže vypadaly ještě děsivěji.
"Jak se teď dostaneme ven?" křičel Ron do vší té vřavy, než mu ale Harry nebo Hermiona stačili odpovědět, odhodilo je něco stranou. Po schodech se řítil dolů Hagrid a mával kolem sebe květovaným růžovým deštníkem.
"Nechte je bejt, neubližujte jim!" hulákal.
"Hagride, ne!"
Harry na všechno zapomněl, vyběhl zpod pláště, a aby se vyhnul kletbám, které osvětlovaly celou síň, řítil se za ním zlomený v pase.
"Vrať se, Hagride!"
Ještě ale nebyl ani v půli cesty k němu, když se to stalo. Hagrid přímo před jeho očima zmizel uprostřed pavouků, jejichž odporný roj vzápětí začal s hlasitým dupotem před metanými kouzly ustupovat, a pavouci Hagrida odnesli s sebou.
"Hagride!"
Harry slyšel, jak někdo hlasitě křičí jeho jméno, bylo mu ale jedno, je-li to přítel nebo nepřítel. Hnal se po hlavním schodišti ven na temné školní pozemky, kde pavoučí roj prchal i se svou kořistí, kterou mezi nimi vůbec nebylo vidět.
"Hagride!"
Měl dojem, že zahlédl obrovskou ruku, jak na něj mává zprostřed pavoučího šiku, když se ale chystal za Hagridem rozběhnout, zahradila mu cestu gigantická noha, která se snesla z temnoty a došlápla s takovou silou, až se země pod ním zatřásla. Harry vzhlédl: stál před ním přes šest metrů vysoký obr, hlavu měl skrytou ve stínu a světlo z rozevřené hradní brány mu ozařovalo jen chlupatá lýtka, tlustá jak kmeny stromů. Obr brutálním plynulým pohybem prorazil ohromnou pěstí jedno z horních oken, a Harryho zasypaly skleněné střepy a donutily ho couvnout do výklenku nad bránou.
"Propána!" vypískla Hermiona, když s Ronem doběhli k Harrymu a vzhlédli vzhůru na obra, který se pokoušel chytit někoho z lidí za oknem.
"Ne!" popadl ji Ron za ruku, v níž už zvedala hůlku. "Kdybys ho omráčila, rozdrtí půlku hradu -"
"Hagrrr?"
Zpoza rohu se kolébavě vynořil Dráp. Teprve teď měl Harry možnost přesvědčit se, že je to na obří poměry skutečně drobeček. Kolosální obluda, která se pokoušela rozdrtit lidi v horním patře hradu, se ohlédla a vztekle zařvala. Kamenné schody se zatřásly, když se obr rozběhl ke svému menšímu příbuznému. Dráp rozevřel křivá ústa, vycenil žluté zuby velikosti půlcihel a oba obři se na sebe vrhli jako rozzuření lvi.
"Poběžte!" zaburácel Harry do noci, jež se rozezněla ohavnými skřeky a údery zápasících obrů. Popadl Hermionu za ruku, seběhl po schodišti na školní pozemky a Ron utíkal za nimi. Harry se stále nevzdával naděje, že Hagrida najdou a zachrání ho; běžel tak rychle, že už byli v půli cesty k Zapovězenému lesu, zastavila je však další překážka.
Vzduch kolem nich zledovatěl a Harrymu ztuhl dech v prsou. Ze tmy se vynořily stíny, vířivý roj postav z té nejčernější černi, který se jako velká vlna valil k hradu. Jejich tváře byly zahalené kápěmi a dech jim chrčel v hrdlech…
Ron s Hermionou se k němu přitiskli každý z jedné strany a bitevní vřava za jejich zády se náhle ztlumila a zmrtvěla. Nocí se šířil těžký příkrov ticha, jaké dokážou vyvolat jen mozkomorové…
"Pospěš si, Harry!" dolehl k němu z obrovské dálky Hermionin hlas. "Patrony, Harry, honem!"
Zvedl hůlku, celým tělem se mu ale rozlévala odevzdaná beznaděj. Fred byl mrtvý, Hagrid nepochybně umíral, možná už byl také mrtvý, a nejspíš přišla o život i spousta dalších, o jejichž smrti jen ještě nevěděl. Měl pocit, jako by jeho duše už opustila tělo…
"Dělej, Harry!" zaječela Hermiona.
Blížila se stovka mozkomorů, připlouvali k nim vzduchem, dychtivě nasávali pach Harryho zoufalství, které na ně působilo jako vyhlídka na hostinu…
Viděl, jak vzlétl do vzduchu Ronův stříbrný teriér, jak matně a třepotavě zazářil a zhasl. Viděl Hermioninu vydru, jak zakroužila kousek nad zemí a rozplynula se. Ruka, v níž držel hůlku, se mu chvěla a Harry téměř vítal přicházející zapomnění, příslib nicoty, vyhasnutí všech citů…
A pak jim kolem hlavy proletěli stříbrný zajíc, kanec a liška, mozkomorové je spatřili, zarazili se a malinko se stáhli zpátky. Ze tmy k nim doběhli tři další lidé, postavili se k nim s napřaženými hůlkami a dál vysílali svoje Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.
"To je ono," přikývla povzbudivě Lenka, jako by byli znovu v Komnatě nejvyšší potřeby a nacvičovali s Brumbálovou armádou používání různých kouzel. "To je ono, Harry… snaž se, vzpomeň si na něco hezkého…"
"Něco hezkého?" opakoval po ní zlomeným hlasem.
"Pořád ještě jsme všichni tady," pošeptala mu. "Ještě bojujeme. No tak, zkus to…"
Napřed se objevila stříbrná jiskra, po ní chvějivé světélko a potom, s tím největším úsilím, jaké byl kdy Harry nucen vynaložit, vylétl ze špičky jeho hůlky stříbrný jelen. Poskočil a rozběhl se kupředu a tentokrát se mozkomorové doopravdy rozprchli a zmizeli. Noc byla okamžitě znovu příjemně vlahá, v uších jim ale opět zněl bitevní ryk.
"Ani nevím, jak vám poděkovat," vypravil ze sebe roztřeseně Ron a otočil se k Lence, Erniemu a Seamusovi. "Právě jste nám zachránili -"
Jeho slova zanikla v řevu a dusotu, pod nímž se roztřásla zem: ze tmy odněkud od lesa se vyřítil další obr a mával nad hlavou kyjem, jenž byl větší než kdokoli z nich.
"Utíkejte!" vykřikl znovu Harry, nikoho ale nebylo třeba pobízet. Rozprchli se na všechny strany a stačili zmizet skutečně v poslední vteřině: v příštím okamžiku došlápla obrovitá noha obludy přesně na místo, kde ještě před chviličkou stáli. Harry se rozhlédl - Ron s Hermionou běželi za ním, jejich tři přátelé se ale znovu ztratili kdesi na bitevním poli.
"Zmizme odtud!" houkl Ron, když obr znovu zatočil nad hlavou kyjem a nocí se jeho řev nesl přes školní pozemky až k hradu, kde do tmy nepřetržitě šlehaly záblesky rudého a zeleného světla.
"K Vrbě mlátičce!" zavelel Harry. "Honem!"
Nějak se mu podařilo všechno to zlé vtěsnat a uzavřít do malého koutku své mysli, kam teď nemohl nahlédnout. Myšlenky na Freda a Hagrida, strašlivý strach o všechny, které miluje a kteří jsou nyní rozptýleni kolem celého hradu i uvnitř jeho zdí, to všechno muselo počkat, protože v tuto chvíli bylo hlavní utíkat a najít hada, najít Voldemorta. Jak říkala Hermiona, byla to jediná možnost, jak s tím vším skoncovat -
Utíkal, co mu nohy stačily, a napůl věřil, že se mu podaří předběhnout samotnou smrt, ignoroval světelné paprsky, jež všude kolem něj proletovaly tmou, ignoroval hučení jezera připomínající rozbouřené mořské vlny, i Zapovězený les, který hlasitě šuměl, přestože panovalo úplné bezvětří. Hnal se přes školní pozemky, jež jako by také na znamení vzpoury povstávaly, ještě nikdy v životě neběžel tak rychle, a první také spatřil rozložitý strom, vrbu, která u svých kořenů střežila tajnou chodbu silnými, jako bič šlehajícími větvemi.
Celý zadýchaný a vysílený zpomalil, opatrně obcházel rozkmitané haluze stromu a zkoumal ve tmě jeho tlustý kmen. Snažil se vyhledat očima v kůře staré vrby ten pravý suk, kterým ji bylo možné znehybnit. Ron s Hermionou právě doběhli. Hermiona sotva popadala dech a nebyla schopná jediného slova.
"Jak - jak se dostaneme dovnitř?" sípěl Ron. "Vidím - vidím to správné místo - Škoda - škoda že - s sebou tentokrát - nemáme Křivonožku -"
"Křivonožku?" zachrčela Hermiona. Byla zlomená v pase a ruce si tiskla k hrudi. "Nejsi náhodou kouzelník?"
"No - aha - jasně -"
Ron se rozhlédl a namířil hůlkou na větvičku ležící na zemi. "Wingardium leviosa!" Větvička se zvedla ze země, zavířila ve vzduchu, jako by se jí zmocnil závan větru, a rozlétla se mezi zlověstně rozkývanými vrbovými větvemi přímo proti kmenu. Narazila do místa poblíž kořenů - a zuřivě se zmítající strom se okamžitě zklidnil.
"Paráda!" vydechla s námahou Hermiona.
"Počkejte!"
Na jednu jedinou vteřinku Harry uprostřed bitevního ryku a lomozu zaváhal. Voldemort chce, aby udělal přesně tohleto, chce, aby za ním přišel… Co když povede Rona a Hermionu do pasti?
Potom jako by ho stiskla mezi zuby realita, krutá a nepřikrášlená. Jedinou možností, jak pokročit dál, je zabít Voldemortova hada. A had je s Voldemortem a Voldemort je na konci této chodby.
"Jdeme za tebou, Harry, tak už vlez dovnitř!" pobídl ho Ron a postrčil ho kupředu.
Harry se vnořil do hliněné chodby, jejíž ústí bylo skryté mezi kořeny stromu. Prodíral se dovnitř mnohem pracněji než posledně, když do ní lezli. Strop byl velice nízký: zatímco před necelými čtyřmi lety museli jít v předklonu, teď jim nezbývalo nic jiného než se plazit po břiše. Harry lezl jako první, hůlku měl rozsvícenou a čekal, že každým okamžikem narazí na nějakou překážku, žádná se ale neobjevila. Postupovali mlčky a Harry se soustředil na rozkývaný paprsek světla z hůlky, kterou svíral v zaťaté ruce.
Konečně se chodba začala zvedat vzhůru a Harry před sebou spatřil nezřetelný proužek světla. Hermiona ho zatahala za kotník.
"Plášť!" zašeptala. "Hoď přes sebe plášť!"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama