ZNOVU V LESE
Konečně pravda! Harry ležel s obličejem zabořeným do zaprášeného koberce v pracovně, v níž kdysi sedával a domníval se, že se učí tajemstvím, jak zvítězit. Konečně pochopil, že není povolán přežít. Od samého začátku byl povolán pokojně spočinout v čekající náruči Smrti. Na své pouti měl najít a zničit viteály poutající Voldemorta k životu, až naposledy překříží Voldemortovi cestu a nezvedne hůlku na svoji obranu, bude konec rychlý a čistý. To, co se mělo stát už dávno v Godrikově Dole, se definitivně uzavře - ani jeden z nich nepřežije a nezůstane naživu.
Cítil, jak mu srdce v hrudi zuřivě tluče. Jak zvláštní, pomyslel si, že poháněno strachem ze smrti bije ještě usilovněji a statečně ho udržuje naživu. Už brzy se ale bude muset zastavit. Jeho údery jsou sečteny. Na kolik mu jich zbývá ještě čas, než vstane, naposledy projde hradem a přes školní pozemky dojde do Zapovězeného lesa?
Ležel na podlaze, naslouchal dunění toho pohřebního bubnu ve své hrudi a zalila ho vlna děsu. Bude umírání bolet? V těch četných případech, kdy se domníval, že už je na prahu smrti, a nakonec přece jen unikl, nikdy o samotném umírání nepřemýšlel, vůle k životu byla vždy mnohem silnější než jeho strach ze smrti. A přece ho nyní ani nenapadlo, že by se mohl pokusit o útěk a někde se před Voldemortem skrýt. Bylo po všem, dobře si to uvědomoval a zbývalo mu už jen to udělat: zemřít.
Kéž by byl mohl zemřít onoho letního večera, kdy nadobro odešel z domu číslo čtyři v Zobí ulici a kdy ho zachránila hůlka s perem ušlechtilého fénixe! Kéž by byl mohl zemřít jako Hedvika, tak rychle, že by si to ani nestačil uvědomit. Nebo mít alespoň možnost vrhnout se před útočící hůlku a zachránit život někomu milovanému… Záviděl teď dokonce i rodičům to, jak zemřeli. Zato jeho chladnokrevný odchod vstříc vlastní zkáze si od něj vyžádá odvahu zcela jiného druhu. Cítil, jak se mu nepatrně roztřásly prsty, a všemožně se snažil třes ovládnout, ačkoli ho nikdo neviděl. Všechny portréty na stěnách byly prázdné.
Pomalu, pomaličku se posadil, a když se zvedal z koberce, připadal si tak naživu, tak si byl vědom svého živoucího těla jako snad ještě nikdy. Jak je možné, že nikdy dřív nedocenil onen zázrak svého těla - mozku, nervů a tepajícího srdce? Brzy to všechno zmizí… nebo alespoň on z toho všeho zmizí. Dýchal pomalu a zhluboka, v ústech i v hrdle měl úplně sucho, suché ale zůstávaly i jeho oči.
Brumbálova zrada téměř nic neznamenala. Samozřejmě že měl dalekosáhlejší plán, Harry byl prostě příliš pošetilý, aby si to připustil, to si nyní jasně uvědomoval. Vždy byl přesvědčen, že Brumbálovi na tom záleží, aby zůstal naživu, a neměl žádné pochybnosti. Teď pochopil, že délka jeho života je vymezena tím, za jak dlouho se mu podaří zničit všechny viteály. Brumbál mu svěřil jejich zničení, a on poslušně přetrhával jedno po druhém pouta, která pojila s životem nejen Voldemorta, ale i jeho! Jak báječné, jak elegantní - žádné plýtvání dalšími životy, stačilo zadat ten nebezpečný úkol chlapci, který má tak jako tak být zabit a jehož smrt nebude žádná katastrofa, ale jen další úder proti Voldemortovi.
A Brumbál věděl, že Harry před svěřeným úkolem necouvne, že vytrvá až do hořkého konce, přestože to bude i jeho konec. Dal si přece ohromně záležet na tom, aby Harryho důkladně poznal, ne? Brumbál stejně jako Voldemort věděl, že Harry nedovolí, aby místo něj zemřel někdo jiný, když teď zjistil, že je v jeho moci tomu zabránit. Svým vnitřním zrakem uviděl znovu Freda, Lupina a Tonksovou, jak leželi mrtví ve Velké síni, a na okamžik téměř nebyl s to se nadechnout. Smrt už se nemohla dočkat…
Jenže Brumbál přecenil jeho schopnosti, Harry selhal: had byl dosud naživu. Stále zbýval jeden viteál, který Voldemortovi umožní vrátit se na svět i poté, až bude Harry zabit. Pravda, znamená to, že někdo další bude mít usnadněnou práci. Přemýšlel, kdo to asi bude… Ron s Hermionou budou samozřejmě vědět, co je třeba udělat… To je také určitě ten pravý důvod, proč Brumbál chtěl, aby se svěřil dvěma dalším lidem… pro případ, že by své pravé poslání naplnil o něco dřív, budou oni moci převzít štafetu…
Jako déšť na studené okno bubnovaly tyto úvahy na tvrdou slupku nezvratné pravdy, že musí zemřít. Musím zemřít. Musím to skončit.
Ron a Hermiona mu připadali strašně daleko, jako by byli někde v daleké cizině; měl pocit, že se s nimi rozešel už hrozně dávno. Nebudou žádná další sbohem, žádné vysvětlování, to bylo Harryho pevné rozhodnutí. Na cestě, která ho čekala, ho nemohli doprovodit, a jejich pokusy zabránit mu v ní by znamenaly jen ztrátu drahocenného času. Sklopil oči k otlučeným zlatým hodinkám, které dostal k sedmnáctým narozeninám. Uplynula už téměř polovina z hodiny, již mu Voldemort vymezil na to, aby se mu vydal.
Vstal. Srdce mu třepotavě naráželo do žeber jako vyplašený pták do klece. Možná vědělo, že už mu nezbývá mnoho času, možná bylo odhodláno ještě před koncem vyčerpat svůj příděl tepů pro celý život. Harry se neohlédl, když za sebou zavíral dveře pracovny.
Hrad byl liduprázdný. Procházel sám opuštěnými chodbami a připadal si jako duch, jako by už byl po smrti. Rámy obrazů byly také dosud prázdné a všude vládlo přízračné ticho. Všechen zbývající život jako by se soustředil do Velké síně, kde se tísnili pozůstalí se svými mrtvými.
Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť, sestupoval po schodech jednotlivými patry, až konečně dospěl k mramorovému schodišti a sešel po něm do vstupní síně. Možná někde hluboko v koutku duše doufal, že ho někdo vytuší, že ho uvidí a zastaví, plášť ho ale jako vždy kryl dokonale a neprostupně, takže bez problémů došel k hlavní bráně.
Tam do něj málem vrazil Neville. Byl jedním ze dvojice, která zvenčí přinášela další mrtvé tělo. Harry sklopil oči a opět jako by dostal tupou ránu do žaludku. Colin Creevey byl sice ještě nezletilý, ale zjevně proklouzl zpátky do hradu, stejně jako Malfoy, Crabbe a Goyle. Mrtvý se zdál být neuvěřitelně maličký.
"Víš co? Poradím si s ním sám, Neville," prohlásil Oliver Wood, přehodil si Colina po hasičském způsobu přes rameno a odnášel ho do Velké síně.
Neville se na okamžik opřel o zárubeň brány a hřbetem ruky si otřel z čela pot. Vypadal jako starý muž. Poté znovu seběhl po schodech do tmy hledat další mrtvá těla.
Harry se naposledy ohlédl ke dveřím Velké síně. Viděl, jak lidé uvnitř přecházejí sem a tam, snaží se poskytnout si vzájemně útěchu, pijí, klečí u mrtvých. Nezahlédl však nikoho z těch, které miloval, Hermionu, Rona, Ginny a ani nikoho dalšího z Weasleyových. Ani Lenka tu nikde nebyla. Napadlo ho, že by se vzdal všeho zbývajícího času za poslední pohled na ně. Našel by pak ale v sobě sílu od nich odtrhnout oči? Takhle to je lepší.
Sešel po schodech dolů a vykročil do tmy. Byly už skoro čtyři hodiny ráno a hrobové ticho, které na školních pozemcích vládlo, v něm budilo dojem, že celé okolí zadržuje dech a čeká, jestli udělá to, co udělat musí.
Přistoupil k Nevillovi, který se skláněl nad dalším nehybným tělem.
"Neville."
"Krucinál, Harry, málem mě z tebe trefil šlak!"
Harry ze sebe shodil plášť. Napadlo ho to zcela znenadání, chtěl si prostě být absolutně jistý.
"Kam jdeš takhle sám?" zeptal se podezřívavě Neville.
"To je všechno součást našeho plánu," uklidňoval ho Harry. "Musím něco zařídit. Poslyš - Neville -"
"Harry!" Neville se náhle zatvářil vyděšeně. "Doufám, že tě nenapadlo, že se mu půjdeš vzdát, Harry!"
"Ale ne," zalhal bez váhání. "Samozřejmě že ne… Musím ale obstarat něco jiného. Možná tu teď nějakou dobu nebudu. Znáš Voldemortova hada, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…"
"Jo, slyšel jsem o něm… A co s ním má být?"
"Musíme ho zabít. Ron a Hermiona to vědí, ale jen pro případ, že by -"
Děsivá představa takové možnosti ho na okamžik připravila o dech, takže nemohl mluvit. Sebral ale síly a vzpamatoval se - tohle je životně důležité, musí být jako Brumbál, musí zachovat chladnou hlavu a postarat se o to, že bude mít někoho, kdo ho nahradí, kdo bude jeho pokračovatelem. Brumbál umíral s vědomím, že existují tři další lidé, kteří vědí o viteálech. Harryho místo teď zaujme Neville a do tajemství viteálů budou stále zasvěcení tři lidé.
"Jen pro případ, že by byli - zaneprázdnění - a tobě by se naskytla příležitost -"
"Zabít toho hada?"
"Zabít toho hada," přikývl.
"Dobrá, Harry. Jsi v pohodě, že ano?"
"V pohodě. Díky, Neville."
Chystal se už vykročit, když ho Neville popadl za zápěstí.
"Všichni budeme bojovat dál, Harry. To přece víš, ne?"
"Jo, já -"
Nedopověděl, zase pocítil ten dusivý tlak a nevypravil už ze sebe jediné slovo. Nevillovi to zjevně nepřipadalo nijak divné. Poplácal Harryho po zádech a šel hledat další mrtvé.
Harry přes sebe znovu přehodil plášť a vydal se dál. Nedaleko postřehl opět nějaký pohyb, někdo se tam skláněl nad další nehybnou postavou na zemi. Ze vzdálenosti pouhých několika metrů poznal Ginny.
Zastavil se a zůstal stát. Ginny dřepěla u nějakého děvčete, které šeptem volalo matku.
"Už je dobře," konejšila ji Ginny. "Nic vážného to není. Odvedu tě dovnitř."
"Já chci ale domů," šeptla dívka. "Nechci už bojovat."
"Já vím," přisvědčila Ginny a zlomil se jí hlas. "Všechno bude dobré."
Harrymu přeběhl po kůži mrazivý třes. Chtělo se mu vykřiknout do noci, rád by dal Ginny najevo, že je tady, a pověděl jí, kam jde. Přál si, aby ho někdo zadržel, aby ho odvlekl zpátky a poslal ho domů…
Jenže on přece byl doma. Bradavice byly prvním a nejlepším domovem, jaký poznal. Voldemort, Snape i on, všichni tři opuštění a osamělí, tady našli domov…
Ginny teď klečela u zraněné dívky a držela ji za ruku, a Harry vynaložil veškeré úsilí, aby se přinutil jít dál. Když Ginny míjel, zdálo se mu, že se po něm otočila, a napadlo ho, že možná vycítila něčí přítomnost, ale nepromluvil na ni ani se znovu neohlédl.
Z temnoty před ním se vynořila Hagridova hájenka. Nesvítilo se v ní, Tesák neškrábal na dveře a jeho dunivý štěkot mu nezněl na uvítanou. Vzpomněl si na všechny návštěvy tady, na lesk měděné konvice nad ohněm, na griliášové hrudky a obrovské housenky, na Hagridův veliký vousatý obličej, na to, jak Ron zvracel slimáky a Hermiona mu pomáhala zachránit Norberta…
Šel dál, došel až ke kraji lesa a tam se zastavil.
Mezi stromy poletoval roj mozkomorů. Cítil chlad, který z nich čišel, a nebyl si jistý, jestli mezi nimi dokáže bez úhony projít. Nezbývalo mu dost sil k tomu, aby přivolal Patrona, a nedokázal už ovládnout třes vlastního těla. Nebylo zase tak snadné zemřít. Každá vteřina, po kterou ještě dýchal, vůně trávy, chladný vzduch, který mu ovíval obličej, to všechno bylo úžasně vzácné. Závistivě si pomyslel, že jiní lidé mají ještě celé roky, tolik času, že se jim někdy vleče a mohou jím plýtvat, zatímco on musí šetřit každou vteřinku. V tom okamžiku měl dojem, že nebude schopen jít dál, věděl ale, že musí. Dlouhá hra skončila, Zlatonka je chycena, je načase to vzdát…
Zlatonka! Prsty, v nichž ztratil veškerý cit, chvíli zápasil s váčkem, který mu visel kolem krku, a vytáhl ji.
Otevírám se na konci.
Těžce a přerývaně oddechoval a upřeně se na ni díval. Teď, když si přál, aby čas ubíhal co nejpomaleji, měl dojem, že naopak zrychlil svůj běh, a pochopení přišlo tak bleskově, jako by předstihlo vědomé myšlenky. Toto byl konec. Teď přišla ta pravá chvíle.
Přitiskl si zlatou kovovou kouli ke rtům a zašeptal: "Chystám se zemřít."
Kovová skořápka se rozpadla na dvě poloviny. Třesoucí se rukou zvedl pod pláštěm Dracovu hůlku a zašeptal: "Lumos."
V rozpolcených polovinách Zlatonky ležel černý kámen s klikatou prasklinou uprostřed. Kámen vzkříšení pukl podél svislé čáry, která představovala bezovou hůlku. Stále bylo možno rozeznat i trojúhelníkový a kruhový symbol, znázorňující neviditelný plášť a kámen vzkříšení.
A Harry opět pochopil, aniž by o tom musel přemýšlet. Vůbec nešlo o to, že by je chtěl přivést zpátky, protože za okamžik se k nim měl připojit. Nepřivolával je, oni naopak přivolávali jeho.
Zavřel oči a třikrát kámen převrátil v ruce.
Poznal, že se to stalo, protože kolem sebe slyšel tiché šustění, jež svědčilo o tom, že v hlinité, větvičkami poseté půdě lemující vnější okraj lesa přešlapuje několik křehkých lidských těl. Otevřel oči a rozhlédl se.
Okamžitě mu bylo jasné, že to nejsou duchové, ale ani skuteční lidé z masa a kostí. Ze všeho nejvíc se podobali Raddleovi, který před tak dávnou dobou unikl ze svého deníku, a ten byl téměř zhmotněnou vzpomínkou. Vykročili k němu, méně skuteční než opravdoví živí lidé, ale mnohem skutečnější než duchové, a všichni na něj hleděli se stejným milujícím úsměvem.
James byl stejně vysoký jako Harry. Měl na sobě oblečení, v němž zemřel, vlasy rozcuchané a rozevláté a brýle trochu nakřivo jako pan Weasley.
Sirius byl vysoký a pohledný, navíc mnohem mladší, než si ho Harry za jeho života pamatoval. Pohyboval se s nedbalou elegancí, ruce měl zastrčené v kapsách a v obličeji nepatrný úšklebek.
Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý a vlasy měl hustší a tmavší. Zjevně ho těšilo, že se vrátil na tohle dobře známé místo, cíl tolika svých mladistvých toulek.
Lily měla ústa vykroužená do nejširšího úsměvu. Odhrnula si dlouhé vlasy z obličeje, když k němu přistupovala, a zelenýma očima, které se tak podobaly jeho vlastním, mu dychtivě hleděla do tváře, jako by se toho pohledu nemohla nasytit.
"Jsi hrozně statečný."
Nebyl schopen slova. Vpíjel se do ní očima a myslel na to, že by takhle dokázal stát a dívat se na ni celou věčnost a úplně by mu to stačilo.
"Už jsi skoro u konce," ozval se James. "Velice blízko. Jsme… jsme na tebe moc pyšní."
"Bude to bolet?"
Dětinská otázka sklouzla Harrymu ze rtů dřív, než ji stačil zadržet.
"Umírání? Vůbec ne," ujistil ho Sirius. "Je to rychlejší a snazší než usínání."
"A Voldemort to bude chtít udělat rychle. Chce to už mít za sebou," dodal Lupin.
"Nechtěl jsem, abyste zemřeli," vyhrkl Harry. Ta slova z něj vytryskla, aniž by chtěl. "Nikdo z vás. Je mi to líto -"
Víc než k ostatním mluvil k Lupinovi, jako by ho zoufale prosil o odpuštění.
"- tak brzy po tom, co se vám narodil syn… omlouvám se, Remusi -"
"Mně je to taky líto," přitakal Lupin. "Je mi líto, že ho nikdy nepoznám… Bude ale vědět, proč jsem zemřel, a doufám, že to pochopí. Snažil jsem se vytvořit svět, v němž by mohl žít šťastnějším životem."
Chladný vánek, který jako by vycházel ze samotného srdce Zapovězeného lesa, rozvlnil Harrymu vlasy na čele. Věděl, že ho nepobídnou, aby šel, věděl, že to bude muset být jeho vlastní rozhodnutí.
"Zůstanete se mnou?"
"Až do samého konce," ubezpečil ho James.
"A oni vás neuvidí?" ujišťoval se Harry.
"Jsme součástí tebe," odpověděl Sirius. "Pro všechny ostatní jsme neviditelní."
Harry pohlédl na matku.
"Zůstaň mi nablízku," poprosil ji tiše.
A vykročil kupředu. Chlad mozkomorů ho nesklátil, prošel mezi nimi i se svým doprovodem, který plnil úlohu Patronů, a společně kráčeli mezi starými stromy rostoucími těsně u sebe; větve se vzájemně proplétaly a kořeny vytvářely pod nohama pokroucenou chaotickou změť. Harry k sobě ve tmě těsně tiskl plášť, nořil se do lesa stále hlouběji, a přestože neměl ponětí, kde přesně Voldemort čeká, nepochyboval o tom, že ho najde. Po boku mu téměř nehlučně kráčeli James, Sirius, Lupin a Lily a jejich přítomnost mu dodávala odvahu, jen díky nim byl schopen vládnout nohama.
Měl zvláštní pocit, jako by se jeho mysl zcela oddělila od těla, údy se pohybovaly, aniž by jim k tomu vědomě dával povel, jako by se jen pasivně vezl a neřídil tělesnou schránku, kterou se za okamžik chystá opustit. Mrtví kráčející lesem spolu s ním se mu zdáli být mnohem skutečnější než živí, kteří zůstali na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď naopak připadali jako duchové, když klopýtavě a nejistě mířil ke konci svého života, k Voldemortovi…
Cosi žuchlo a zašeptalo: někde poblíž se pohnul jiný živý tvor. Harry se pod pláštěm zastavil, rozhlížel se a jeho rodiče, Lupin i Sirius také zůstali stát.
"Někdo tam je," sykal drsný šepot opodál. "Má neviditelný plášť. Že by to byl -?"
Zpoza nedalekého stromu se vylouply dvě postavy. Jejich hůlky se rozzářily a Harry poznal Yaxleyho a Dolohova, jak přimhouřenýma očima hledí do tmy přesně k místu, kde stál i s rodiči, se Siriusem a s Lupinem. Nikoho zjevně neviděli.
"Určitě jsem něco slyšel," prohlásil Yaxley. "Myslíš, že to byla nějaká zvěř?"
"Ten cvok Hagrid tady choval kdejakou havěť," zabručel Dolohov a ohlédl se přes rameno.
Yaxley sklopil oči k hodinkám.
"Lhůta už skoro vypršela. Potter měl svoji hodinu. Teď už nepřijde."
"A on si byl tak jistý, že se objeví! To ho nepotěší."
"Asi bychom se raději měli vrátit," usoudil Yaxley. "Zjistit, jaký je další plán."
Oba se otočili a zamířili dál do hloubi lesa. Harry šel za nimi, protože věděl, že ho dovedou přesně tam, kam se chce dostat. Pohlédl stranou, matka se na něj usmála a otec povzbudivě kývl.
Šli jen několik minut, když před sebou Harry zahlédl světlo. Yaxley s Dolohovem vyšli z lesa na mýtinu, v níž Harry poznával místo, kde kdysi žil nestvůrný Aragog. Stále ještě tam v cárech visely pozůstatky jeho obrovské sítě, početné hejno jeho potomků ale Smrtijedi vyhnali a přinutili je, aby bojovali za jejich věc.
Uprostřed mýtiny plápolal oheň a jeho mihotající světlo ozařovalo kruh hrobově tichých a pozorně přihlížejících Smrtijedů. Někteří měli dosud na tvářích masky a na hlavách kápě, jiní měli obličeje odkryté. Na okraji skupiny seděli dva obři, kteří na celý výjev vrhali gigantické stíny a v drsných, jako z kamene vytesaných obličejích měli krutý úšklebek. Harry viděl Fenrira, jak si okusuje dlouhé nehty; vysoký plavovlasý Rowle si držel kapesník u krvácejícího rtu. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal zdeptaně a vyděšeně, i Narcisu s očima zapadlýma a plnýma bázlivého očekávání.
Všichni měli oči upřené na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a v bílých rukou sepjatých před sebou svíral bezovou hůlku. Vypadal, jako by se modlil nebo jako by v duchu počítal - a Harrymu, který se tiše krčil na okraji mýtiny, v tu chvíli absurdně připomněl malého kluka, odpočítávajícího vteřiny u pikoly při hře na schovávanou. Za Voldemortovou hlavou se jako nestvůrná svatozář stále otáčel a svíjel velký had Nagini v blyštivé začarované kleci.
Když se Dolohov a Yaxley připojili ke kruhu přihlížejících, Voldemort vzhlédl.
"Nikde po něm ani stopy, můj pane," oznámil Dolohov.
Voldemortův výraz se nezměnil. Rudé oči jako by v záři ohně zaplály. Pomalu protáhl bezovou hůlku mezi dlouhými prsty.
"Můj pane -"
To se ozvala Belatrix. Seděla nejblíž k Voldemortovi, vlasy měla zcuchané a v obličeji něco krve, byla ale nezraněná.
Voldemort ji zdviženou rukou umlčel. Neřekla už ani slovo, jen k němu vzhlížela s nábožným obdivem.
"Myslel jsem, že přijde," promluvil vysokým jasným hlasem Voldemort s očima upřenýma do poskakujících plamenů. "Očekával jsem, že přijde."
Nikdo na to nic neřekl. Zdáli se být stejně vystrašení jako Harry, jemuž teď srdce bušilo do žeber, jako by se snažilo uprchnout z těla, které se chystal odhodit. Zpocenýma rukama ze sebe stáhl neviditelný plášť a i s hůlkou si ho zastrčil pod hábit. Nechtěl se nechat svést pokušením k boji.
"Zdá se, že jsem se… mýlil," pokračoval Voldemort.
"Nemýlil."
Harry to řekl nejhlasitěji, jak mohl, a vložil do svých slov veškerou zburcovanou sílu. Nechtěl, aby jeho hlas zněl vystrašeně. Kámen vzkříšení mu vyklouzl ze znecitlivělých prstů a koutkem oka viděl, že rodiče, Sirius i Lupin zmizeli, když vykročil dopředu, do světla ohně. V tom okamžiku měl pocit, že nezáleží na nikom jiném než na Voldemortovi. Jsou tady jen oni dva.
Ta iluze se rozplynula stejně rychle, jako přišla. Obři zaburáceli, všichni Smrtijedi povstali a ozývaly se výkřiky, překvapená vyjeknutí a dokonce i smích. Voldemort stál, jako by zkameněl, jeho rudé oči ale našly Harryho a sledovaly, jak se k němu blíží a nedělí ho od něj nic než oheň.
A pak někdo zařval:
"Harry! Ne!"
Otočil se. Hagrid, spoutaný a omotaný provazy, byl přivázaný k nedalekému stromu. Jeho rozložité tělo třáslo větvemi v koruně, jak se zoufale snažil vyprostit z pout.
"Ne! Ne! Harry, co to dě -?"
"Ticho!" houkl Rowle a švihnutím hůlky Hagrida umlčel.
Belatrix, která vyskočila na nohy, dychtivě, s dmoucími se ňadry těkala očima mezi Voldemortem a Harrym. Jediné, co se na mýtině pohybovalo, byly plameny ohně a had, který se svíjel a rozvíjel ve třpytivé kleci za Voldemortovou hlavou.
Harry cítil na hrudi hůlku, vůbec se ji ale nepokusil vytáhnout. Věděl, že je had příliš dobře chráněný, věděl, že i kdyby se mu podařilo namířit na Naginiho hůlku, srazilo by ho okamžitě k zemi padesát kleteb. Stále si s Voldemortem hleděli do očí a nyní Voldemort nepatrně naklonil hlavu na stranu. Prohlížel si chlapce, který před ním stál, a bezretá ústa mu zkřivil mimořádně neveselý úsměv.
"Harry Potter," promluvil tak tiše, že jeho hlas téměř splýval s prskáním ohně. "Chlapec, který zůstal naživu."
Ani jeden ze Smrtijedů se nepohnul. Čekali. Všechno čekalo. Hagrid zápasil s pouty, Belatrix těžce oddechovala a Harry si z nějakého nevysvětlitelného důvodu vzpomněl na Ginny, na její žhavý pohled, na její rty přitisknuté k jeho rtům…
Voldemort zvedl hůlku. Hlavu měl stále nakloněnou na stranu jako zvědavé dítě, které čeká, co se stane, bude-li pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí a přál si, aby se to stalo teď a rychle, dokud se ještě udrží na nohou, než se přestane ovládat a dá najevo strach…
Viděl, jak se Voldemortova ústa pohnula, viděl záblesk zeleného světla a pak vše zmizelo.