close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola šestá - Nástupiště devět a tři čtvrtě (2.část)

20. listopadu 2010 v 16:14 |  Harry Potter a Kámen mudrců
Otočil kartu zpátky a ke svému úžasu shledal, že Brumbálův obličej už tam není.
"Je pryč!"
"Nemůžeš přece chtít, aby tu okouněl celý den," namítl Ron. "Zase se vrátí. Takže ne, znovu jsem našel Morganu, a těch už mám snad šest… chceš si jí vzít? Můžeš je začít sbírat."
Ronovi sklouzly oči na hromádku čokoládových žabek, které čekaly, až je někdo rozbalí.
"Vezmi si ještě," vyzval ho Harry. "Ale rozumíš, u mudlů lidé prostě zůstávají na fotografiích pořád."
"Vážně? A to se ani nepohnou?" zdálo se, že Rona to překvapilo. "To je opravdu divné!"
Harry jen vytřeštil oči, když Brumbál vklouzl zpátky na obrázek na kartě, kterou držel v ruce, a usmál se na něj. Ron raději pojídal jednu žabku za druhou, než aby si prohlížel karty se slavnými čarodějkami a kouzelníky, zato Harry z nich nemohl spustit oči. Zanedlouho už měli nejen Brumbála a Morganu, ale také Hengista Zálesáka, Alberika Grunniona, Kirké, Paracelsa a Merlina. Nakonec odtrhl oči od keltské kněžky Cliodny, která se škrábala na nose, a otevřel sáček s Bertíkovými lentilkami tisíckrát jinak.
"Na ty si dávej pozor," varoval ho Ron. "Když říkají, že každá chutná jinak, myslí to doopravdy - rozumíš, mají všechny obvyklé chuti jako čokoládu a mátu a marmeládu, ale můžeš najít i špenát a játra a dršťky. George tvrdí, že taky jedl jednu, která chutnala jako holubi z nosu."
Ron zvedl zelenou lentilku, bedlivě si ji prohlédl a pak se zakousl do okraje.
"Fujtajksl - neříkal jsem ti to? Růžičková kapusta."
Ochutnávali Lentilky tisíckrát jinak a výborně se přitom bavili. Harry vyzkoušel topinky, kokos, pečené boby, jahody, karí, trávu, kávu a sardinky, a dokonce našel odvahu uždibnout si i z jedné podivně šedé, které se Ron nechtěl ani dotknout, a ukázalo se, že chutná jako pepř.
Krajina, která se teď míhala za oknem, byla stále divočejší. Upravená pole se vytratila a místo nich viděli lesy, klikaté řeky a temně zelené kopce.
Pak někdo zaklepal na dveře jejich kupé a vešel chlapec s kulatým obličejem, kterého Harry minul na nástupišti devět a tři čtvrtě. Vypadal uplakaně.
"Promiňte," začal, "ale neviděli jste tu náhodou nějakého žabáka?"
A když zavrtěli hlavami, jen zanaříkal: "Zas už se mi ztratil! Když on mi pořád utíká!"
"Určitě se najde," utěšoval ho Harry.
"To ano," řekl chlapec nešťastně. "Kdybyste ho snad viděli…"
A šel dál.
"Nechápu, proč ho to tak trápí," mínil Ron. "Kdybych já si vezl s sebou žábu, ztratil bych ji na to tata. Jenomže já si vezu Prašivku, takže nemám co mluvit." Krysa mu ještě pořád dřímala na klíně.
"Mohla by pojít, a člověk by to ani nepoznal," prohlásil Ron znechuceně. "Včera jsem zkoušel, jestli z ní udělám zlatou myš, aby vypadala zajímavější, ale to zaklínadlo nezabralo. Jestli chceš, ukážu ti to…"
Chvíli se přehraboval v kufru a pak vytáhl hůlku, která vypadala velice opotřebovaně. Na několika místech byla naštípnutá a na konci se lesklo něco bílého.
"Ta žíně z jednorožce málem čouhá ven. Ale stejně -"
V okamžiku, kdy hůlku zvedl, se dveře do kupé znovu otevřely. Chlapec, jenž hledal svého žabáka, se vrátil, ale teď s ním byla ještě jakási dívka, která se už stačila převléknout do nového bradavického hábitu.
"Neviděli jste tu nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila," řekla. Měla panovačný hlas, husté střapaté hnědé vlasy a dost veliké přední zuby.
"Už jsme mu říkali, že jsme žádnou neviděli," prohlásil Ron, ale dívka ho neposlouchala; místo toho se dívala na hůlku, kterou držel v ruce.
"Ty děláš nějaká kouzla? Tak to se podívám." Posadila se. Ron se zatvářil zaraženě.
"Hm - proč ne."
Odkašlal si.
"Javor, buk, linda a platan - ať je tahle krysa zlatá."
Mávl rukou, ale nestalo se vůbec nic. Prašivka byla pořád šedá a tvrdě spala.
"Víš určitě, že to je opravdové zaklínadlo?" zeptala se dívka. "Zřejmě ale za moc nestojí, viď? Zkoušela jsem pár jednoduchých zaklínadel, jen tak, abych se pocvičila, a vždycky se mi to povedlo. U nás v rodině nikdo nekouzlí, takže mě hrozně překvapilo, když jsem ten dopis dostala, ale samozřejmě jsem z něj měla úžasnou radost, poněvadž podle toho, co se říká, je to nejlepší škola čar a kouzel na světě - samozřejmě že jsem se naučila všechny ty předepsané knihy nazpaměť a doufám, že to bude stačit - mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?" To všecko ze sebe doslova vychrlila.
Harry se podíval na Rona a ulevilo se mu, když z jeho ohromeného výrazu pochopil, že ani on se všechny předepsané knihy nazpaměť nenaučil.
"Já jsem Ron Weasley," zamumlal Ron.
"A já Harry Potter," řekl Harry.
"Ty jsi opravdu Harry Potter?" zeptala se Hermiona. "Samozřejmě o tobě vím všecko - sehnala jsem si pár dalších knih, abych si o tom přečetla víc, a o tobě se píše jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie, a také ve Velkých činech kouzelníků ve dvacátém století."
"Opravdu tam o mně píšou?" zeptal se Harry ohromeně.
"Můj ty smutku, jak to, že to nevíš? Kdyby se jednalo o mě, zjistila bych si úplně všecko," řekla Hermiona. "Ví už někdo z vás, v které koleji budete? Vyptávala jsem se na to a doufám, že se dostanu do Nebelvíru; ten je zřejmě ze všech nejlepší, říkali mi, že tam chodil i sám Brumbál, ale Havraspár by myslím taky ušel. Buď jak buď, my teď půjdeme a budeme hledat Nevillova žabáka. A vy dva byste se nejspíš měli převléknout, počítám, že už brzo budeme na místě."
Zamířila dál a chlapce, který ztratil žábu, odvedla s sebou.
"Ať už se dostane do které chce koleje, doufám, že já budu někde jinde," řekl Ron a hodil svou hůlku zpátky do kufru. "To zaklínadlo je pitomé - naučil mě ho George, ale věděl jsem, že nebude k ničemu."
"Ve které koleji jsou tvoji bratři?" zeptal se Harry. "V Nebelvíru," řekl Ron. Zdálo se, že se ho už zase zmocňuje zádumčivost. "Mamka i taťka tam chodili taky. Nevím, co řeknou, jestli se tam nedostanu. Myslím, že Havraspár by snad ušel, ale představ si, kdyby mě poslali do Zmijozelu."
"To je ta kolej, ve které studoval Vol… chci říct Ty-víš-kdo?"
"Jo," řekl Ron. Zvrátil se dozadu a tvářil se sklesle.
"Abys věděl, myslím, že Prašivka má špičky vousků o trochu světlejší," řekl Harry, aby odvedl Ronovy myšlenky jinam.
"A co teď vůbec dělají tvoji nejstarší bratři, když už skončili?"
Harry totiž přemýšlel, co takový kouzelník dělá, když vyjde školu.
"Charlie teď v Rumunsku studuje draky a Bill dělá v Africe něco pro Gringottovy," řekl Ron. "Víš ty vůbec, co se stalo u Gringottových? Všecko to samozřejmě bylo v Denním věštci, počítám ale, že ten se u mudlů nedostane - někdo se pokusil vyloupit jeden z jejich obzvlášť bezpečných trezorů."
Harry vyvalil oči.
"Opravdu? A jak to s nimi dopadlo?"
"Nijak, proto se o tom tolik mluví. Nechytili je. Můj taťka říká, že to musel být nějaký mocný černokněžník, když dokázal ošálit Gringottovy, nikdo ale nemyslí, že by něco ukradli - a právě to je divné. Každý se samozřejmě poleká, když se stane něco takového - co kdyby za tím byl Ty-víš-kdo?"
Harry tu zprávu znovu a znovu převracel v hlavě. Začínala mu naskakovat husí kůže pokaždé, když se někdo zmínil Ty-víš-o-kom. Nejspíš to souviselo s tím, že vstupoval do světa kouzel, bývalo by mu však daleko víc vyhovovalo, kdyby prostě říkali Voldemort.
"Kterému famfrpálovému mužstvu fandíš?" zeptal se Ron.
"Ehm - já totiž žádné neznám," přiznal Harry.
"Cože?" Rona to ohromilo. "To uvidíš, je to ta nejlepší hra na světě -" Naráz nebyl k zastavení a vysvětloval Harrymu všecko o čtyřech míčích a postavení sedmi hráčů, líčil mu slavné zápasy, kterých se zúčastnil se svými bratry, a jaké koště by si rád pořídil, kdyby měl peníze. Zrovna když se dostal už k jemnějším finesám hry, dveře do kupé se znovu otevřely; tentokrát to však nebyl ani Neville, kterému utekl žabák, ani Hermiona Grangerová.
Do kupé vešli tři chlapci a prostředního z nich Harry okamžitě poznal: byl to ten bledolící chlapec z oděvního obchodu madame Malkinové. Prohlížel si teď Harryho s mnohem větším zájmem než předtím na Příčné ulici.
"Je to pravda?" zeptal se. "Celý vlak si vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter. Takže to jsi ty?"
"Ano," přisvědčil Harry a díval se na chlapce, kteří přišli s ním. Oba dva byli ramenatí a oba vyhlíželi velice zákeřně. Jak stáli vedle bledolícího chlapce, vypadali jako jeho tělesná stráž.
"Tohle je Crabbe a tohle Goyle," utrousil bledolící chlapec nedbale, když si všiml, kam se Harry dívá. "A mně říkají Malfoy, Draco Malfoy."
Ron si zlehka odkašlal; možná tím chtěl zakrýt, že se zahihňal. Draco Malfoy se teď podíval na něj.
"Nejspíš si myslíš, že moje jméno je k smíchu, co? Tebe se nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že všichni Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit."
Obrátil se zpátky k Harrymu.
"Brzo zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné, Pottere. Přece by ses nechtěl přátelit s takovými, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný."
Natáhl ruku a podával mu ji, Harry ji však nestiskl.
"Díky, ale myslím, že sám dokážu posoudit, zač kdo stojí," řekl chladně.
Draco Malfoy nezrudl, jeho bledé tváře však dostaly růžový nádech.
"Na tvém místě bych si dával pozor, Pottere," pronesl pomalu. "Pokud nebudeš zdvořilejší, dopadneš jako tvoji rodiče. Ti také nevěděli, co je pro ně dobré. Když budeš držet s takovou holotou, jako jsou Weasleyovi a ten tvůj Hagrid, padne to i na tebe."
To už Harry i Ron byli na nohou. Ron měl tvář stejně rudou jako vlasy.
"Řekni to ještě jednou!" vyzval Malfoye.
"Snad byste se do nás nechtěli pustit?" ušklíbl se Draco.
"Jestli okamžitě nevypadnete, tak ano," řekl Harry s větší odvahou, než jakou doopravdy cítil, poněvadž Crabbe i Goyle byli o dost větší než on a Ron.
"Ale nám se ještě odtud nechce, co říkáte, hoši? My jsme už všecko snědli, a jak vidím, vám ještě něco zbylo."
Goyle vztáhl ruku po čokoládových žabkách vedle Rona - Ron se na něj vrhl, ale ještě než se ho vůbec stačil dotknout, Goyle strašlivě zařval.
Na prstu mu visela krysa Prašivka, malé ostré zoubky mu zabořila hluboko do jednoho článku - Crabbe a Malfoy spěšně couvali, zatímco Goyle vřískal a mával Prašivkou sem tam, a když krysa konečně odletěla a narazila do okna, všichni tři okamžitě zmizeli. Možná si mysleli, že mezi cukrovím číhají ještě další krysy, nebo snad zaslechli kroky, poněvadž vzápětí se ve dveřích objevila Hermiona Grangerová.
"Co se to tu děje?" zeptala se při pohledu na cukroví rozházené po zemi a na Rona, který právě zvedal Prašivku za ocas.
"Myslím, že jí vyrazil dech," řekl Ron Harrymu, ale pak si prohlédl Prašivku důkladněji. "Ne - to by jeden nevěřil! Ona už zase usnula."
Prašivka opravdu spala.
"Ty jsi už někdy Malfoye viděl?"
Harry mu vysvětlil, jak se spolu setkali na Příčné ulici.
"O jejich rodině jsem už slyšel," řekl Ron ponuře. "Byli mezi prvními, kdo přešli zpátky na naši stranu, když Ty-víš-kdo zmizel. Tvrdili, že je očaroval, ale můj taťka tomu nevěří. Říká, že Malfoyův otec nepotřeboval žádnou výmluvu, aby se přidal na stranu Zla." Obrátil se k Hermioně. "Co pro tebe můžeme udělat?"
"Měli byste si pospíšit a převléknout se. Teď jsem byla vepředu zeptat se strojvedoucího; říkal, že už jsme skoro na místě. Poslyšte, neprali vy jste se tady? Přijdete do maléru, ještě než vůbec přijedeme do Bradavic!"
"To se prala Prašivka, my ne," zaškaredil se na ni Ron. "Byla bys tak hodná a šla ven, než se převlékneme?"
"No ovšem - přišla jsem k vám jen proto, že ti venku se chovají jako malé děti, běhají po chodbičkách sem a tam," nafoukla se Hermiona. "A mimochodem, máš špinavý nos, jestli o tom nevíš."
Ron se na ni nasupeně díval, dokud neodešla. Harry vyhlédl z okna. Smrákalo se a on spatřil hory a lesy pod nachovou oblohou. Vypadalo to, že vlak opravdu zpomaluje.
Oba chlapci si sundali bundy a oblékli si dlouhé černé hábity. Ron ho měl tak krátký, že mu pod ním byly vidět trenýrky.
Pak už se celým vlakem rozlehl hlas: "Za pět minut budeme v Bradavicích. Svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášť."
Harry cítil, jak se mu nejistotou svírá žaludek, a viděl, že Ron pod svými pihami zbledl. Nacpali si do kapes poslední cukroví a připojili se k zástupu, který se tlačil v chodbičce.
Vlak opravdu zpomaloval, až nakonec zastavil. Všichni se tlačili ke dveřím a ven na maličké, zešeřelé nástupiště. Harry ucítil studený večerní vzduch a zatřásl se. Potom se nad hlavami studentů zakymácela lampa, a Harry uslyšel povědomý hlas: "Prváci! Všichni prváci sem! Jseš v pořádku, Harry?"
Nad mořem hlav zářil radostí Hagridův obrovský zarostlý obličej.
"No tak, všechny za mnou - eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!"
Klouzali a škobrtali za Hagridem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině. Po obou stranách byla taková tma, až si Harry říkal, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Neville - ten chlapec, kterému se pořád ztrácela žába - jednou či dvakrát zafňukal.
"Za chvilku prvně uvidíte Bradavice," zavolal na ně Hagrid přes rameno, "jen co projdeme toudle zatáčkou."
Hned nato zaznělo hlasité "Óóóóóó!"
Úzká pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu vysoké hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množstvím věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd.
"Do každýho člunu jen čtyry!" křikl Hagrid a ukazoval na dlouhou řadu loděk, které na ně čekaly u břehu. K Harrymu a Ronovi si do loďky přisedli Neville a Hermiona.
"Nastoupili už všichni?" houkl Hagrid, který měl loďku sám pro sebe. "Takže - JEDEM!"
A celá flotila loděk naráz vyrazila vpřed a klouzala po jezeře, které bylo hladké jako sklo. Všichni mlčeli a upírali oči na obrovský hrad na obzoru. Tyčil se nad nimi výš a výš, jak připlouvali blíž a blíž k útesu, na kterém stál.
"Sehnout hlavy!" zařval Hagrid, jakmile první čluny dorazily k útesu; všichni se shýbli a loďky s nimi propluly clonou z břečtanu, za níž zel na přední straně útesu široký otvor. Proud je unášel temným tunelem, jako by mířili přímo pod hrad, až dorazili do jakéhosi podzemního přístavu, kde se s námahou vyškrábali na břeh plný kamení a oblázků.
"Poslechni, ty tam! To je tvůj žabák?" zeptal se Hagrid, jak si ještě prohlížel loďky, ze kterých vystupovali.
"Trevore!" vykřikl Neville šťastně a vztáhl k němu ruce. Potom už ve světle Hagridovy lampy šplhali strmou pěšinou ve skalách, až konečně stanuli na hladkém, vlhkém trávníku přímo pod hradem.
Pak ještě vystoupili po kamenném schodišti a shlukli se před mohutnou vstupní branou z dubového dřeva.
"Jste všichni? Ty tam, máš toho svýho žabáka?"
Hagrid zvedl svou obrovskou pěst a třikrát zabušil na hradní bránu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama