close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola šestá - GHÚL V PYŽAMU (část 2)

21. listopadu 2010 v 14:04 |  Harry Potter a Relikvé smrti
"Kdy jsi to ale udělala?" chtěl vědět Harry a zíral na Hermionu pohledem, v němž se mísil obdiv s nevěřícností.
"Hned po jeho… po Brumbálově pohřbu," odpověděla Hermiona ještě tišším hláskem. "Hned poté, co jsme se rozhodli, že odejdeme ze školy a vydáme se hledat viteály. Když jsem zašla zpátky nahoru, abych si sbalila věci, tak… tak mě prostě napadlo, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím to pro nás bude lepší… a byla jsem tam úplně sama… tak jsem to zkusila… a ono to fungovalo. Přilétly otevřeným oknem až ke mně, a tak jsem - tak jsem je zabalila a odnesla."
Polkla a úpěnlivým tónem pokračovala. "Nechce se mi věřit, že by se na mě kvůli tomu Brumbál zlobil, nejde nám přece o to, abychom těch informací využili k vytváření viteálů, co říkáte?"
"Slyšíš snad, že by si někdo z nás stěžoval?" opáčil Ron. "Kde ty knížky vůbec máš?"
Hermiona se okamžik přehrabovala v hromadě knih a vytáhla z ní objemný svazek v zašlé černé kožené vazbě. Tvářila se, jako by se jí trochu zvedal žaludek, a držela ho tak štítivě, jako by šlo o něco čerstvě zdechlého.
"V téhle jsou přesné pokyny, jak viteál vytvořit. Tajnosti magie nejčernější - je to příšerná kniha, opravdu odporná, plná zlé magie. Zajímalo by mě, kdy ji Brumbál z knihovny odstranil… pokud to neudělal dřív, než se stal ředitelem, vsadila bych se, že Voldemort všechna potřebná poučení čerpal právě z ní."
"Proč by se ale musel vyptávat Křiklana, jak viteál vytvořit, pokud už to měl přečtené?" zapochyboval Ron.
"Za Křiklanem šel jen proto, aby zjistil, co by se stalo, kdyby svoji duši rozpoltil na sedm dílů," vysvětloval Harry. "Brumbál si byl jistý, že když se Raddle Křiklana na viteály ptal, sám už věděl, jak je udělat. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, tohle docela dobře mohl být zdroj jeho informací."
"A čím víc jsem toho o nich přečetla," otřásla se Hermiona, "tím mi připadají příšernější a tím míň se mi chce věřit, že jich doopravdy udělal šest. Ta kniha varuje před tím, jak nestabilní se stane zbytek vaší duše, když ji roztrhnete, a to i v případě, že vytvoříte jeden jediný viteál."
Harry si vzpomněl, jak mu Brumbál říkal, že Voldemort překročil hranice obvyklého zla.
"Neexistuje nějaký způsob, jak se zase dát dohromady?" vyzvídal Ron.
"Existuje," přikývla Hermiona s neveselým úsměvem, "byl by ale strašlivě bolestivý."
"Proč? Jak toho lze dosáhnout?" zeptal se Harry.
"Účinnou lítostí," odpověděla Hermiona. "Musíte na vlastní kůži zakusit všechno, čeho jste se dopustili. A je u toho poznámka. Bolest může být zjevně taková, že vás zničí. Nějak si nedokážu představit, že by se o to Voldemort pokoušel, co říkáš?"
"Ne," odpověděl Ron dřív, než stačil Harry něco říct. "A píše se v té knížce taky o tom, jak viteály zničit?"
"Ano," přisvědčila Hermiona a listovala chatrnými stránkami, jako by zkoumala zahnívající vnitřnosti, "protože černokněžníky varuje a radí jim, jak mocná musí být kouzla, která je chrání. Podle všeho, co jsem se dočetla, byl způsob, jakým Harry naložil s Raddleovým deníkem, jednou z mála doopravdy spolehlivých metod, jak viteál zničit."
"Myslíš probodnout ho baziliškovým zubem?" zeptal se Harry.
"No, v tom případě je vážně štěstí, že máme takovou zásobu baziliščích zubů," zajásal Ron. "Už jsem si říkal, co s nimi budeme dělat."
"Nemusí to být právě baziliščí zub," vysvětlovala trpělivě Hermiona. "Musí to prostě být něco s tak ničivými schopnostmi, že se viteál nedokáže sám vyléčit. Na jed baziliška existuje jen jediný protijed, a ten je neobyčejně vzácný -"
"- fénixovy slzy," přikývl Harry.
"Přesně tak," souhlasila Hermiona. "Náš problém je v tom, že se na světě najde jen velice málo látek, které mají tak ničivé schopnosti jako baziliščí jed, a ty, které je mají, je nebezpečné nosit u sebe. Je to ale problém, který budeme muset vyřešit, protože i když viteál roztrháte, rozbijete nebo rozdrtíte, ničeho tím nedosáhnete. Musíte ho zničit tak, že ho neopraví ani kouzla."
"Jenže i když zničíme věc, ve které ten kousek duše přebývá," zamyslel se Ron, "co mu zabrání, aby se prostě nepřestěhoval a nežil v něčem jiném?"
"To nejde, protože viteál je naprostým protikladem lidské bytosti."
Když viděla, že se Harry i Ron tváří absolutně nechápavě, pokračovala rychle ve vysvětlování. "Podívej, Rone, kdybych teď popadla meč a probodla tě, tvou duši bych tím vůbec nepoškodila."
"Což by pro mě bezpochyby byla obrovská útěcha," poznamenal Ron.
Harry se zasmál.
"Měla by být!" prskla Hermiona. "Chci tím ale říct, že ať se tvému tělu stane cokoli, duše to přežije nedotčená. V případě viteálu je to ovšem přesně naopak. Přežití toho odštěpeného kousku duše, který je v něm uložen, závisí na jeho vnější schránce, na pouzdru chráněném kouzly. Bez něj nemůže existovat."
"Ten deník jako by svým způsobem zemřel, když jsem ho probodl," přikývl Harry při vzpomínce na inkoust prýštící z proděravělých listů jako krev a na kvílení mizícího kousku Voldemortovy duše.
"A jakmile byl deník jednou provždy zničen, nemohl dál existovat ani ten kus duše, který v něm byl uvězněný. Ginny se Raddleova deníku pokoušela zbavit už předtím, než jsi to udělal ty, a spláchla ho do záchodu, evidentně to ale přečkal bez úhony."
"Počkej okamžik," zamračil se Ron. "Ten kus duše z deníku přece ovládl Ginny, ne? Jak to tedy funguje?"
"Je-li kouzelná schránka neporušená, je ten kus duše, který se v ní ukrývá, schopen proniknout do jiného člověka a zase se vrátit, pokud je ten člověk příslušnému předmětu příliš blízký. Nemyslím tím, že by ho neúměrně dlouho držel v ruce, s tělesným kontaktem to nijak nesouvisí," dodala, než stačil Ron znovu něco říct. "Mám na mysli citovou blízkost. Ginny si do toho deníku vylévala srdce a byla díky tomu neuvěřitelně zranitelná. Jakmile si někdo viteál moc oblíbí nebo je na něm dokonce závislý, koleduje si o malér."
"Zajímalo by mě, jak Brumbál zničil ten prsten," přemítal Harry. "Proč jsem se ho jen nezeptal? Vlastně jsem vůbec…"
Nedořekl a odmlčel se. Přemýšlel o všem, na co se měl Brumbála zeptat; od té doby, kdy ředitel zemřel, měl často pocit, že promarnil obrovskou spoustu příležitostí, že se od Brumbála, dokud byl ještě naživu, mohl dozvědět mnohem víc… mohl se dozvědět úplně všechno…
Tichem se rozlehla ohlušující rána - dveře ložnice se rozletěly tak prudce, až se dům otřásl v základech. Hermiona zaječela a upustila Tajnosti magie nejčernější, Křivonožka popuzeně zaprskal a bleskově zmizel pod postelí, Ron vyskočil, uklouzl po odhozeném obalu čokoládové žabky a udeřil se do hlavy o protější stěnu, a Harry instinktivně hmátl po hůlce, než si stačil uvědomit, že nad ním stojí paní Weasleyová s rozcuchanými vlasy a se zlostně zkřiveným obličejem.
"Omlouvám se, že ruším váš malý útulný diskuzní klub," zasípěla hlasem, který se třásl vzteky. "Nepochybuji, že si všichni potřebujete odpočinout… V mém pokoji ale leží hromada svatebních darů, které je třeba roztřídit, a pokud se nemýlím, slíbili jste, že mi budete pomáhat."
"No jistě," zamumlala Hermiona a s vyděšeným výrazem vyskočila, až se kolem ní knihy rozlétly na všechny strany, "samozřejmě pomůžeme… omlouváme se…"
Střelila po Harrym a Ronovi zmučeným pohledem a honem vyběhla z pokoje za paní Weasleyovou.
"Připadám si jako domácí skřítek," stěžoval si polohlasem Ron a masíroval si bouli na hlavě, když vykročili s Harrym za ní. "Až na to jejich pracovní uspokojení. Čím dřív bude tahle svatba za námi, tím budu šťastnější."
"Jasně," přitakal Harry, "pak nebudeme mít na práci nic horšího než najít viteály… To budou konečně opravdové prázdniny, co?"
Ron se dal do smíchu, když ale spatřil obrovitou hromadu svatebních darů, která na ně v pokoji paní Weasleyové čekala, smích ho rychle přešel.
Delacourovi dorazili následujícího dne v jedenáct hodin dopoledne. Harry, Ron, Hermiona i Ginny už měli tou dobou na celou Fleuřinu rodinu pořádnou pifku; Ron jen se sotva skrývanou nechutí vylezl ještě jednou nahoru do svého pokoje, aby si natáhl stejné ponožky na obě nohy, a Harry se neméně otráveně pokoušel ukáznit svoje vlasy. Když byli konečně všichni uznáni za dostatečně upravené, seřadili se na zadním dvorku zalitém sluncem, aby očekávali příchod hostů.
Harry ještě nikdy neviděl dvorek tak úhledně upravený. Rezivé kotlíky a staré vysoké gumáky, které byly obvykle poházené kolem schodů u zadního vchodu, zmizely a nahradily je dva keře citlivek, umístěné po stranách dveří ve velkých kořenáčích; přestože bylo bezvětří, jejich listy se líně třepetaly a vytvářely tak vlnivý efekt. Slepice byly zavřené v kurníku, dvorek byl zametený a přilehlá zahrádka byla vypletá, vyčištěná a celkově zušlechtěná, přestože Harrymu, kterému se víc zamlouvala v zarostlém a neudržovaném stavu, připadalo, že bez obvyklého kontingentu skotačících trpaslíků působí poněkud bezútěšným dojmem.
Ztratil už přehled o tom, kolika různými kouzly bylo Doupě ze strany Řádu i ministerstva zabezpečeno. Věděl jen to, že už vůbec není možné dostat se přímo dovnitř jakýmkoli způsobem kouzelné přepravy. Pan Weasley byl proto nucen jít Delacourovy uvítat na vrcholek nedalekého kopce, kam měli přicestovat přenášedlem. Prvním zvukem naznačujícím, že se návštěva blíží, bylo jakési neobyčejně pisklavé hihňání. Ukázalo se, že je to smích pana Weasleyho, který se o chviličku později objevil v brance. Ruce měl plné zavazadel a přiváděl překrásnou plavovlasou ženu v dlouhém hábitu barvy listové zeleně, v níž všichni neomylně poznali Fleuřinu matku.
"Maman!" vykřikla Fleur, rozběhla se k ní a objala ji. "Papa!"
Monsieur Delacour nebyl ani zdaleka tak atraktivní jako jeho manželka. Byl o hlavu menší, neobyčejně obtloustlý a obličej mu zdobila malá černá špičatá bradka. Vypadal ale docela dobromyslně. V kotníčkových botách na vysokém podpatku se přibatolil k paní Weasleyové a celou uzardělou ji dvakrát políbil na obě tváře.
"Dala jste si se vším hrroznou práci," pronesl hlubokým hlasem. "Fleur ršíkala, še jste se strrašně nadrršela."
"Ale vůbec ne, to nic nebylo," zatrylkovala paní Weasleyová.
"Absolutně žádný problém!"
Ron ulevil svým pocitům tím, že nakopl trpaslíka, který vykukoval zpoza jednoho nového keře citlivky.
"Vášená dámo!" pokračoval monsieur Delacour, stále držel ruku paní Weasleyové v obou svých buclatých dlaních a zářivě se usmíval. "Je nám obrrovskou ctí, še bude obě naše rrodiny vbrrzku pojit prršíbuzenský svazek! Dovolte, abych vám prršedstavil svoji manšelku Apolonii."
Madame Delacourová plavným pohybem přistoupila k paní Weasleyové a také ji políbila.
"Enchantée," zašvitořila. "Váš manšel nám vyprrávěl hrrosně sajímavé istorrky."
Pan Weasley se rozchechtal jako blázen.
Když po něm paní Weasleyová střelila vyčítavým pohledem, okamžitě zmlkl a zatvářil se, jako by seděl u smrtelného lože blízkého přítele.
"A naši malou dcerrušku Gabrrielu uš samosrršejmě snáte!" ukončil představování monsieur Delacour. Gabriela byla miniaturní Fleuřinou kopií - jedenáctiletá dívenka s nádhernými stříbřitě plavými vlasy, které jí po zádech splývaly až k pasu, se na paní Weasleyovou oslnivě usmála a objala ji. Pak pohlédla na Harryho a zamrkala na něj očima, v nichž pod dlouhými řasami doutnaly koketní plamínky. Ginny si hlasitě odkašlala.
"Tak pojďte dál, prosím!" vyzvala Delacourovy vřele paní Weasleyová a s mnoha "Ne, prosím!", "Až po vás!" a "Ale kdepak!" je uvedla do domu.
Jak se brzy ukázalo, byli Delacourovi vstřícní a příjemní hosté. Ze všeho, co viděli, měli zjevně radost a ochotně se zapojili do příprav svatby. Monsieur Delacour všechno - zasedacím pořádkem počínaje a střevíčky družiček konče - hodnotil slovem charmant, zatímco madame Delacourová prokázala značnou zběhlost v domácích kouzlech a během okamžiku důkladně vyčistila troubu. Gabriela se držela starší sestry, ze všech sil se jí snažila pomáhat a neustále něco brebentila rychlou francouzštinou.
Jediným nedostatkem bylo, že Doupě nebylo stavěné na ubytování takové spousty lidí. Pan a paní Weasleyovi přespávali v obývacím pokoji, když nejprve překřičeli protesty Delacourových a trvali na tom, aby si pro sebe zabrali jejich ložnici. Gabriela spala s Fleur v někdejším Percyho pokoji a Bill se chystal o svůj pokoj podělit s Charliem, který měl dorazit z Rumunska, aby mu šel za svědka. Příležitosti ke společné přípravě plánů byly doslova nulové, takže se Harry, Ron a Hermiona v zoufalství dobrovolně nabídli, že půjdou nakrmit slepice, jen aby z přelidněného domu na chvíli unikli.
"Ani tady nás nenechá na pokoji!" zavrčel nakvašeně Ron, když paní Weasleyová zmařila i jejich druhý pokus o uspořádání válečné porady na dvorku - objevila se tam s velkým košem prádla v náručí.
"Tak slepice už jste nakrmili, výborně!" zavolala, když k nim došla blíž. "Asi bychom je zase měli zavřít do kurníku, než zítra přijdou ti řemeslníci… postavit svatební stan," vysvětlila a unaveně se opřela o stěnu kurníku. Vypadala vyčerpaně. "Steinmannovy senzační stany… velice solidní firma. Bill je bude doprovázet… bude lepší, když zůstaneš v domě, Harry, než s tím budou hotoví. Musím říct, že všechna ta bezpečnostní kouzla kolem domu jsou pro organizaci svatby dost velkou komplikací."
"Omlouvám se," zahučel pokorně Harry.
"Ale nebuď hlupáček, zlato!" zarazila se okamžitě paní Weasleyová. "Nemyslela jsem to tak - tvoje bezpečí je samozřejmě mnohem důležitější! Mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jak si představuješ oslavu svých narozenin, Harry. Koneckonců jsou sedmnácté narozeniny významným dnem -"
"Nechci kolem toho dělat žádnou slávu," ujistil ji honem Harry, když si představil, jaké další nervy by to pro ně pro všechny znamenalo. "Vážně, paní Weasleyová, úplně bude stačit docela obyčejná večeře… vždyť je to den před svatbou…"
"No, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, co říkáš? A ještě třeba Hagrida?"
"To by bylo skvělé," ujistil ji Harry. "Nedělejte si s tím ale žádné velké starosti, prosím."
"Ale kdepak, vůbec ne… to není žádná starost…"
Upřela na něj dlouhý pátravý pohled, pak se trochu smutně pousmála, napřímila se a odešla. Harry sledoval, jak poblíž prádelní šňůry mávla hůlkou, jak se mokré prádlo vzneslo do vzduchu a rozvěsilo se, a náhle ho zaplavila obrovská vlna výčitek svědomí za všechno nepohodlí a trápení, které jí působí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama