close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola šestá - GHÚL V PYŽAMU (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:04 |  Harry Potter a Relikvé smrti
GHÚL V PYŽAMU
Šok, jejž způsobila Pošukova smrt, visel v následujících dnech nad celým domem. Harry neustále čekal, že Pošuka uvidí, jak kulhavě vstupuje dveřmi do domu jako ostatní členové Řádu, kteří přicházeli s nejrůznějšími novinkami a zase odcházeli. Byl přesvědčen, že jeho pocity provinilosti a žalu neutiší nic než nějaká aktivní činnost a že by se měl co nejrychleji vydat za svým posláním nalézt a zničit viteály.
"Hele, stejně s těmi -" Ron naznačil ústy slovo viteály - "nemůžeš nic podniknout, dokud ti nebude sedmnáct. Pořád ještě máš v sobě hlídáček. A plány můžeme sestavovat tady zrovna tak dobře jako kdekoli jinde, nemyslíš? Nebo snad," ztišil hlas v pouhý šepot, "máš dojem, že už víš, kde tyhle ty-víš-co jsou?"
"Ne," přiznal Harry.
"Mám dojem, že Hermiona se tím problémem trochu zabývala," sdělil mu Ron. "Říkala, že si to šetří pro tebe, až dorazíš."
Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley s Billem právě odešli do práce, paní Weasleyová šla do prvního patra probudit Hermionu a Ginny, a Fleur se tiše vytratila a šla se vykoupat.
"Hlídáček přestane fungovat jedenatřicátého," konstatoval Harry. "To znamená, že tady musím zůstat už jen čtyři dny. Pak můžu -"
"Pět dnů," opravil ho neúprosně Ron. "Musíme tady počkat na svatbu. Zabily by nás, kdybychom zmizeli."
Harrymu bylo bez říkání jasné, že má na mysli Fleur a paní Weasleyovou.
"Je to jen jeden den navíc," dodal Ron, když se Harry zatvářil rebelantsky.
"Copak si neuvědomují, jak důležitou -?"
"Samozřejmě že ne," nenechal ho domluvit Ron. "Nemají přece tušení, o co jde. A když už ses o tom zmínil, chci si s tebou na tohle téma promluvit."
Ron střelil pohledem ke dveřím do předsíně, aby se ubezpečil, že se paní Weasleyová ještě nevrací, a pak se naklonil blíž k Harrymu.
"Mamka se to snaží z Hermiony a ze mě vypáčit. Co se chystáme podnikat, až odejdeme. Teď to bude zkoušet na tebe, tak se na to připrav. Taťka a Lupin už se nás taky ptali, když jsme jim ale řekli, že ti o tom Brumbál zakázal mluvit s kýmkoli kromě nás dvou, nechali toho. Jenže mamka toho nenechá. Je rozhodnutá to zjistit."
Ronova předpověď se vyplnila za pouhých několik hodin. Krátce před obědem oddělila paní Weasleyová Harryho od ostatních pod záminkou, že potřebuje, aby jí pomohl určit, komu patří zatoulaná lichá ponožka, která podle ní nejspíš vypadla Harrymu z batohu. Jakmile se s ním ocitla sama v malé umývárně a prádelně vedle kuchyně, dala se do toho.
"Ron s Hermionou jsou zřejmě přesvědčení, že ani jeden z vás tří už letos do Bradavic nepojede," začala lhostejným a nenuceným tónem.
"Hmm," zabručel Harry. "Tedy, ano, to je pravda."
"Smím se zeptat, proč jste se rozhodli odejít ze školy?" zajímala se paní Weasleyová.
"Totiž, Brumbál mi nechal… nějakou práci, kterou musím dokončit," huhlal Harry. "Ron a Hermiona vědí, o co jde, a chtějí mi pomoct."
"Co je to za práci?"
"Je mi líto, ale nesmím -"
"Tak poslyš, upřímně řečeno se domnívám, že máme s Arturem právo to vědět, a nepochybuji o tom, že Grangerovi by se mnou souhlasili!" prohlásila paní Weasleyová. Přesně takového útoku z pozice "znepokojených rodičů" se Harry obával. Přinutil se pohlédnout jí přímo do očí a všiml si přitom, že mají přesně stejný hnědý odstín jako Ginnyiny oči. To mu příliš nepomohlo.
"Brumbál nechtěl, aby o tom věděl kdokoli jiný, paní Weasleyová. Je mi líto. Ron ani Hermiona nic dělat nemusejí, rozhodli se tak sami -"
"Podle mého názoru nemusíš nic dělat ani ty!" vyštěkla a veškeré předstírání šlo už definitivně stranou. "Vždyť jste všichni tři sotva plnoletí! Je to absolutní nesmysl, pokud Brumbál potřeboval něco zařídit, měl přece na povel celý Řád! Určitě jsi mu špatně rozuměl, Harry. Nejspíš s tebou mluvil o něčem, co potřeboval udělat, a ty sis to vyložil tak, že chce po tobě…"
"Nevyložil jsem si to špatně," ubezpečil ji rozhodně Harry. "Musím to udělat já."
Strčil jí do ruky lichou ponožku, kterou měl údajně identifikovat a jež měla vpletený vzor zkřížených zlatých papyrů.
"A ta ponožka není moje, já puddlemerským nefandím."
"No vidíš, samozřejmě," opáčila paní Weasleyová; poněkud Harryho zaskočila tím, že se náhle a nečekaně vrátila k předchozímu nenucenému tónu. "To mě taky mělo napadnout. No dobrá, Harry, dokud tě tu ještě máme, budeš tak hodný a pomůžeš nám s přípravami na Billovu a Fleuřinu svatbu, že ano? Pořád ještě nám zbývá hrozná spousta práce."
"Jistě - já - samozřejmě," vykoktal Harry, kterého náhlá změna tématu vyvedla z míry.
"To od tebe bude moc hezké," usmála se na něj a odešla z prádelny.
Od toho okamžiku zaměstnávala paní Weasleyová Harryho, Rona i Hermionu přípravami svatby natolik, že měli sotva čas přemýšlet o něčem jiném. Nejlaskavějším možným vysvětlením tohoto jejího počínání bylo, že je chce maximálně rozptýlit, aby nevzpomínali na Pošuka ani na hrůzy, které prožili při nedávné cestě do Doupěte. Po dvou dnech, jež strávil nepřetržitě cíděním příborů, tříděním různobarevných konfet, fáborů a květin a odtrpaslíkováním zahrady, když právě paní Weasleyové nepomáhal s přípravou obrovského množství chuťovek, začal mít Harry podezření, že pro to má úplně jiné důvody. Veškeré úkoly zadávala zjevně tak, aby se Harry, Ron a Hermiona ani na okamžik neocitli pohromadě. Od toho prvního večera, kdy jim vyprávěl, jak Voldemort mučil Ollivandera, neměl jedinou příležitost promluvit si s nimi o samotě.
"Mamka si zřejmě myslí, že pokud vám třem dokáže zabránit, abyste se sešli a dali dohromady nějaký plán, podaří se jí oddálit váš odchod," pošeptala Harrymu tiše Ginny, když třetího večera v Doupěti společně prostírali stůl k večeři.
"A co si myslí, že se stane pak?" zahučel Harry. "Že se najde někdo jiný, kdo Voldemorta zabije, zatímco my tady budeme dělat záviny z lístkového těsta?"
Řekl to zcela bezmyšlenkovitě a viděl, že Ginny zbledla jako stěna.
"Takže je to pravda?" hlesla. "Doopravdy se ho chceš pokusit zabít?"
"Já - ale ne, to byl jen vtip," zamumlal vyhýbavě.
Hleděli si do očí a v Ginnyině výrazu bylo něco víc než pouhý šok. Harry si znenadání uvědomil, že je to poprvé, co se s ní ocitl o samotě od oněch několika málo hodin, které se jim podařilo pro sebe uloupit v zastrčených zákoutích bradavických školních pozemků. Nepochyboval o tom, že Ginny na ně právě také vzpomíná. Oba sebou škubli, když se otevřely dveře a do místnosti vešli pan Weasley, Kingsley a Bill.
Na večeři se k nim v těchto dnech často připojovali další členové Řádu, protože Doupě nahradilo dům číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí a sloužilo jako hlavní štáb. Pan Weasley jim vysvětlil, že po smrti Brumbála, který byl strážcem jejich tajemství, se každý z těch, komu se Brumbál s existencí domu na Grimmauldově náměstí svěřil, stal novým strážcem.
"A protože je nás celkem asi dvacet, značně to oslabuje účinnost Fideliova zaklínadla. Existuje dvacetkrát víc příležitostí k tomu, aby Smrtijedi to tajemství z někoho dostali. Nemůžeme počítat, že se nám je podaří příliš dlouho udržet."
"Copak se Smrtijedi tu adresu už dávno nedozvěděli od Snapea?" podivil se Harry.
"No, Pošuk na Snapea nalíčil pár kleteb pro případ, že by se tam ještě někdy objevil. Doufáme, že budou dostatečně silné, aby mu zabránily v přístupu dovnitř a zároveň mu svázaly jazyk, kdyby se o té adrese pokoušel s někým mluvit, jistotu ale mít nemůžeme. Bylo by čiré šílenství dál ten dům používat jako hlavní štáb, když je jeho ochrana tak nejistá."
Do kuchyně se ten večer nacpalo tolik lidí, že se jen s obtížemi dalo manipulovat vidličkou a nožem. Harry se ocitl u stolu vmáčknutý hned vedle Ginny; všechno to nevyslovené a před okamžikem pouhým pohledem naznačené způsobilo, že by si přál, aby mezi nimi sedělo aspoň pár jiných lidí. Tak moc se snažil neotřít o její paži, že byl sotva s to ukrojit si kus kuřete.
"Něco nového o Pošukovi?" zeptal se Billa.
"Nic," zavrtěl hlavou Bill.
Nemohli Moodymu vystrojit pohřeb, protože se Billovi a Lupinovi nepodařilo najít a přinést jeho tělo. V bitevní vřavě a ve tmě bylo těžké určit přesné místo, kam mohl spadnout.
"Denní věštec o jeho smrti ani o tom, že by se našlo jeho tělo, nenapsal jediné slovo," pokračoval Bill. "To ale ještě nic neznamená. Věštec poslední dobou mlčí o spoustě věcí."
"A pořád ještě nezavedli disciplinární řízení ohledně všech těch kouzel, která jsem jako nezletilý použil, když jsme prchali před Smrtijedy?" zavolal Harry přes stůl na pana Weasleyho, který také zavrtěl hlavou. "Protože vědí, že jsem neměl na vybranou, nebo proto, že nechtějí vypustit do světa zprávu, že na mě Voldemort zaútočil?"
"Řekl bych, že z toho druhého důvodu. Brousek nechce přiznat, že je Ty-víš-kdo skutečně tak silný, ani že došlo k hromadnému útěku z Azkabanu."
"No jasně, proč taky říkat veřejnosti pravdu?" opáčil Harry a nůž, který držel, stiskl tak pevně, že mu na hřbetě pravé ruky vyvstaly sotva viditelné jizvy a vytvořily na kůži bílý nápis: Nemám vykládat lži.
"Copak na ministerstvu není nikdo, kdo by byl ochoten se mu postavit?" zeptal se rozčileně Ron.
"Samozřejmě že je, Rone, ale lidé jsou vystrašení," odpověděl pan Weasley. "Bojí se, že příště to budou oni, kdo zmizí, a jejich děti že se stanou obětí budoucího útoku! Kolují různé, hodně ošklivé zvěsti. Já například nevěřím, že profesorka studia mudlů v Bradavicích dala výpověď. Nikdo ji už několik týdnů neviděl. A Brousek celé dny zůstává zavřený ve své kanceláři. Doufám jen, že pracuje na nějakém plánu."
Následovala chvíle ticha, v níž paní Weasleyová kouzlem sklidila prázdné talíře ze stolu a naservírovala jablečný koláč.
"Mussíme rroshodnout, sa co se prršetrojíšš, Arry," ozvala se Fleur, když měli všichni dezert před sebou. "Mysslím na ssvatbu," dodala, když se Harry zatvářil nechápavě. "Ssamosršejmě, mezi našimi osty nejssou šádní Ssmrtijedi, nemůšeme ale zarručit, še se nikdo neprroršekne, ašš vypije trrochu šampaňského."
Harry z jejích slov usoudil, že stále ještě podezřívá Hagrida.
"Ano, to je správná připomínka," přidala se paní Weasleyová z čela stolu, kde seděla s brýlemi posazenými na špičce nosu a pročítala sáhodlouhý seznam úkolů, který měla napsaný na téměř nekonečném pergamenovém svitku. "Poslyš, Rone, už sis uklidil u sebe v pokoji?"
"Proč?" zaječel Ron, práskl lžící o stůl a zamračeně pohlédl na matku. "Proč se má v mém pokoji uklízet? Harrymu i mně vyhovuje tak, jak je!"
"Za pár dnů tady bude svatba tvého bratra, mladý muži -"
"A bude se snad ženit u mě v ložnici?" vyjel vztekle Ron. "Nebude! Tak proč ve jménu Merlinovy křivé levé -"
"Takhle se svou matkou nemluv," okřikl ho rázně pan Weasley, "a udělej, co ti říká."
Ron střelil po rodičích nakvašeným pohledem, pak se chopil lžíce a zuřivě se pustil do posledních několika soust jablečného koláče.
"Pomůžu ti s tím, nadělal jsem tam nepořádek i já," nabídl se Ronovi Harry, paní Weasleyová ho ale zarazila.
"Ne, Harry, drahoušku, byla bych mnohem raději, kdybys pomohl Arturovi v kurníku se slepicemi, a tobě bych byla hrozně vděčná, Hermiono, kdybys vyměnila povlečení pro pana a paní Delacourovy. Víš přece, že zítra v jedenáct dopoledne mají přijet."
Jak se ale ukázalo, v kurníku se slepicemi žádná práce nebyla.
"Nemusíš o tom… no… mluvit před Molly," svěřoval se Harrymu pan Weasley a zastoupil mu cestu ke kukaním, "ale, víš, Ted Tonks mi poslal většinu z toho, co zbylo ze Siriusovy motorky, a já to tady teď mám schované… chci říct uložené. Fantastické věci: je tam těsnění podfuku, nebo jak se tomu říká, naprosto úžasná baterie a taky budu mít skvělou příležitost zjistit, jak fungují brzdy. Mám v úmyslu zkusit to dát zase všechno dohromady, až Molly nebude - totiž až na to budu mít čas."
Když se vrátili do domu, nebylo paní Weasleyovou nikde vidět, takže Harry proklouzl po schodech nahoru do Ronovy podkrovní ložnice.
"Jasně, jasně, už na tom pracuju -! Ach tak, to jsi ty," oddechl si s úlevou Ron, když Harry vešel dovnitř. Plácl sebou znovu na postel, z níž očividně právě vyskočil. V místnosti vládl stejný nepořádek jako celý předchozí týden. Jedinou změnou bylo, že v protějším koutě teď navíc seděla Hermiona s chlupatým zrzavým kocourem Křivonožkou u nohou, probírala se knihami, mezi nimiž Harry poznával i některé svoje, a třídila je na dvě obrovské hromady.
"Ahoj, Harry," pozdravila, když se posadil na svoji rozkládací postel.
"Jak se ti podařilo utéct?"
"No, Ronova mamka zapomněla, že tím převlečením postelí pověřila Ginny a mě už včera," vysvětlovala Hermiona. Hodila Numerologii a gramatiku na jednu hromadu a Vzestup a pád černé magie na druhou.
"Zrovna jsme se bavili o Pošukovi," řekl Harrymu Ron. "Myslím si, že to třeba přežil."
"Bill ale viděl, jak ho zasáhla vražedná kletba," namítl Harry.
"Jo, jenže on byl v tu chvíli taky pod palbou," argumentoval Ron. "Jak si může být tím, co viděl, tak jistý?"
"I kdyby Pošuka ta vražedná kletba minula, spadl z výšky asi tří set metrů," ozvala se Hermiona, která právě zvažovala, kam přihodit Britská a irská famfrpálová mužstva.
"Třeba použil štítové kouzlo -"
"Fleur říkala, že viděla, jak mu vyletěla hůlka z ruky," připomněl Harry.
"No prosím, dobře, když tolik chcete, aby byl mrtvý," odsekl nabručeně Ron a pohodlněji si pod hlavou upravil polštář.
"Samozřejmě že nechceme, aby byl mrtvý!" okřikla ho Hermiona a zatvářila se šokovaně. "Je hrozné, že je mrtvý. Uvažujeme ale střízlivě!"
Harry si poprvé představil Pošukovo tělo zpřelámané stejně jako Brumbálovo, ale s čarodějným okem stále rotujícím v očním důlku. Pocítil záchvěv nevolnosti smíšený s nepřirozenou touhou rozchechtat se.
"Smrtijedi po sobě nejspíš uklidili, proto ho nikdo nenašel," prohlásil moudře Ron.
"Jo," přikývl Harry. "Jako když proměnili Bartyho Skrka v kost a tu pak zahrabali na zahrádce před Hagridovou hájenkou. Moodyho pravděpodobně taky proměnili a nacpali ho -"
"Nechte toho!" zanaříkala pohoršeně Hermiona. Harry překvapeně vzhlédl právě v okamžiku, kdy propukla v pláč nad svou učebnicí Základních zaklínačských znaků.
"No tak," domlouval jí a pracně se zvedal ze starého rozkládacího lůžka. "Nechtěl jsem tě rozbrečet, Hermiono -"
Ron se však vymrštil z postele, až rezavá pera v matraci hlasitě zaskřípěla, a byl u Hermiony dřív než Harry. Jednou rukou ji objal a druhou vylovil z kapsy džínsů odpudivě špinavý kapesník, jímž si téhož dne předtím pomáhal při čištění trouby. Honem vytáhl hůlku, namířil jí na ten odporný hadr a pronesl: "Tergeo!"
Hůlka většinu mastné špíny odsála a Ron s lehce samolibým výrazem v obličeji podal Hermioně kapesník, z něhož se nepatrně kouřilo.
"Ach… díky, Rone… omlouvám se…" Hermiona se vysmrkala a rozškytala se. "Já jen, že je to t-tak hrozné, viďte? Tak b-brzo po Brumbálovi… P-prostě jsem si nikdy nepředstavovala, ž-že by Pošuk mohl u-umřít, vždycky mi připadal t-tak silný!"
"Jo, já vím," šeptl Ron a přitiskl ji k sobě. "Víš ale, co by nám řekl, kdyby tady byl?"
"M-musíte být ustavičně na pozoru," hlesla Hermiona a otírala si oči.
"Přesně tak," přikývl Ron. "Přikázal by nám, abychom si z toho, co se mu stalo, vzali ponaučení. A já jsem si z toho vzal ponaučení, že tomu ubohému zbabělému skrčkovi Mundungusovi nesmíme věřit."
Hermiona se roztřeseně zasmála, předklonila se, natáhla ruku a sebrala další dvě knihy. O vteřinu později sebou Ron cukl a přestal ji držet za rameno - upustila mu totiž na nohu Obludné obludárium. Kniha vyklouzla z řemene, jímž byla převázaná, a zuřivě se Ronovi zahryzla do kotníku.
"Promiň, omlouvám se," vyjekla Hermiona. Harry knihu odtrhl z Ronovy nohy a znovu ji pevně přepásal.
"Co vlastně se všemi těmi knihami děláš?" zajímal se Ron a belhal se zpátky k posteli.
"Jen se snažím rozhodnout, které bychom si měli vzít s sebou," odpověděla Hermiona. "Až se vydáme pátrat po viteálech."
"No jasně, samozřejmě!" pleskl se Ron dlaní do čela. "Zapomněl jsem, že budeme Voldemorta honit v pojízdné knihovně."
"Ha-ha," utrousila Hermiona a sklopila oči k Základním zaklínačským znakům. "Ráda bych věděla… budeme muset překládat nějaké runy? Možné to je… asi bychom ji měli pro jistotu vzít."
Odložila knihu na větší z obou hromad a zvedla Dějiny bradavické školy.
"Poslouchejte," ozval se Harry a nadzvedl se, takže seděl zcela vzpřímeně.
Ron a Hermiona se na něj podívali s podobnou směsicí odevzdanosti a vzdoru ve tvářích.
"Vím, že jste po Brumbálově pohřbu říkali, že chcete jít se mnou," začal Harry.
"Už je to tady," zahučel Ron k Hermioně a protočil oči.
"Přesně jak jsme předpovídali," povzdechla si Hermiona a otočila se ke knihám. "Myslím, že Dějiny bradavické školy vezmu taky, co vy na to? I když se tam už nebudeme vracet, mám takový dojem, že by mi nepřipadalo správné, kdybych je neměla -"
"Poslouchejte!" zvýšil hlas Harry.
"Ne, Harry, ty poslouchej nás," vyjela Hermiona. "Jdeme s tebou. To se rozhodlo už před několika měsíci - a vlastně spíš roky."
"Ale -"
"Sklapni," poradil mu Ron.
"A určitě jste si to důkladně promysleli?" nedal se odradit Harry.
"Tak podívej," vyzvala ho Hermiona a s notně rozhořčeným výrazem práskla na hromadu odložených knih Toulkami s trolly. "Už několik dní balím všechno potřebné, abychom byli připravení kdykoli vyrazit, k čemuž jsem, abys věděl, musela použít pár pěkně složitých kouzel, a vůbec už nemluvím o tom, že jsem Ronově mamce přímo pod nosem propašovala celou Pošukovu zásobu mnoholičného lektvaru.
Kromě toho jsem pozměnila vzpomínky rodičům, takže jsou teď přesvědčení, že se ve skutečnosti jmenují Wendell a Monika Wilkinsovi a že jejich celoživotním cílem bylo vystěhovat se do Austrálie, což právě teď udělali. Zařídila jsem to tak proto, aby je Voldemort nedokázal tak snadno vystopovat a podrobit je výslechu ohledně mne nebo i tebe, protože jsem jim o tobě bohužel pověděla spoustu věcí.
Pokud tu naši honbu za viteály přežiju, zase mámu a tátu najdu a to kouzlo z nich sejmu. A pokud ne - no, v tom případě myslím, že je to kouzlo dostatečně dobré, aby byli až do smrti v bezpečí a šťastní. Wendell a Monika Wilkinsovi totiž vůbec nevědí, že mají dceru."
Hermioniny oči se už zase zalévaly slzami. Ron opět vstal z postele, znovu ji jednou rukou objal a zamračil se na Harryho, jako by mu vyčítal nedostatek taktu. Harryho nenapadlo, co na to říct - do značné míry i proto, že bylo nanejvýš neobvyklé, aby Ron někoho učil taktnímu chování.
"Já - omlouvám se, Hermiono, neuvědomoval jsem si -"
"Neuvědomoval sis, že Ron i já velice dobře víme, co se nám může stát, když s tebou půjdeme? Jenže my to víme. Rone, ukaž Harrymu, cos udělal."
"Teď ne, je zrovna po jídle," namítl Ron.
"Jen mu to ukaž, musí to vědět!"
"No, jak myslíš."
Ron stáhl ruku z Hermionina ramene a zamířil ke dveřím.
"Tak pojď, Harry."
"Proč?" houkl Harry a vykročil za Ronem z ložnice na maličkou podestu.
"Descendo," zamumlal Ron a ukázal hůlkou na nízký strop. Přímo nad jejich hlavami se otevřel příklop a k nohám jim sjel žebřík.
Z čtvercového otvoru k nim dolehl příšerný zvuk připomínající napůl srkání a napůl kvílivé sténání, doprovázený nepříjemným pachem, který jako by přicházel z otevřeného kanálu.
"To je váš ghúl, že ano?" tipoval Harry, který dosud nikdy tvora, jehož nářek občas rušil noční ticho, na vlastní oči neviděl.
"Jo, to je on," přitakal Ron a vylézal po žebříku nahoru. "Pojď se na něj podívat."
Harry vystoupal po několika úzkých příčkách za Ronem do maličkého podkrovního prostoru. Hlavu i ramena už měl nad podlahou, když jen kousek od sebe spatřil ležícího tvora, stočeného do klubíčka. Ghúl v šerém podkroví spal hlubokým spánkem a velká ústa měl otevřená dokořán.
"Ale to… to vypadá… Copak ghúlové normálně nosí pyžamo?"
"Ne," připustil Ron. "A taky normálně nemají zrzavé vlasy a nejsou osypaní takovou spoustou puchýřů."
Harry si tvora prohlížel a trochu se mu přitom zvedal žaludek. Měl zhruba lidské tvary i velikost a na sobě měl něco, v čem Harry, jehož oči mezitím přivykly tmě, zcela zřetelně poznával staré Ronovo pyžamo. Navíc si byl vcelku jistý, že ghúlové obvykle bývají slizcí a holohlaví, ne vlasatí a rozježení a celí pokrytí zanícenými rudými boláky.
"To jsem jako já, chápeš?" ukázal na ghúla Ron.
"Ne," přiznal Harry, "nechápu."
"Vysvětlím ti to dole v ložnici, z toho smradu se mi dělá nanic," prohlásil Ron.
Slezli po žebříku zpět dolů, Ron zavřel příklop ve stropě a oba se vrátili k Hermioně, která dosud třídila knihy.
"Jakmile odtud odejdeme, přestěhuje se ghúl sem dolů do mé ložnice a bude v ní bydlet," vysvětloval Ron. "Myslím, že se na to docela těší - tedy, těžko doopravdy říct, protože neumí nic jiného než skučet a slintat, ale když o tom před ním mluvíme, tak pořád přikyvuje. Každopádně to budu jako já, nemocný kropenatkou. Paráda, co?"
Harry se zatvářil ještě zmateněji.
"Jasně že paráda!" opakoval Ron, kterého zjevně rozčililo, že Harry nepochopil genialitu jeho plánu. "Podívej, až se my tři neobjevíme na další rok v Bradavicích, všichni si budou myslet, že jsme já i Hermiona určitě s tebou, ne? A to znamená, že Smrtijedi okamžitě vyrazí za našimi rodinami, aby přezkoumali, jestli nevědí něco o tom, kde jsi."
"V mém případě to ale doufám bude vypadat tak, že jsem odjela s rodiči. Hodně čarodějů z mudlovských rodin teď mluví o tom, že se někde schovají," přidala se Hermiona.
"To celá moje rodina nemůže," ujal se opět slova Ron. "Vypadalo by to příliš podezřele a navíc nemůžou všichni odejít ze zaměstnání. Vypustíme tedy do světa zprávu, že jsem těžce onemocněl kropenatkou, a proto nemůžu nastoupit do školy. Pokud to sem někdo přijde prošetřit, můžou mu mamka nebo taťka ukázat ghúla v mé posteli, celého pokrytého boláky. Kropenatka je prudce nakažlivá, takže k němu nikdo nebude chtít jít moc blízko. A nezáleží ani na tom, že neumí nic říct, protože jakmile se nákaz a rozšíří až k čípku, pacient zjevně není schopen mluvit."
"A vaši o tomhle tvém plánu vědí?" zeptal se Harry.
"Taťka ano. Pomáhal Fredovi a Georgeovi toho ghúla přeměnit. A mamka… no, sám jsi viděl, jak to s ní je. Nesmíří se s tím, že odcházíme, dokud nebudeme pryč."
V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen tlumenými údery, jak Hermiona dál házela knihy na jednu nebo na druhou hromadu. Ron seděl a pozoroval ji, zatímco Harry neschopen slova přelétal pohledem od jednoho k druhému. Opatření, která přijali, aby ochránili vlastní rodiny, ho víc než cokoli jiného přiměla uvědomit si, že jsou doopravdy odhodláni přidat se k němu a že jsou si plně vědomi toho, jaké je s tím spojeno nebezpečí. Chtěl jim říct, co to pro něj znamená, ale nenacházel dostatečně výs tižná slova.
Ticho proťala přidušená ozvěna hlasu paní Weasleyové, která čtyři patra pod nimi na někoho hulákala.
"Ginny nejspíš nechala na svátečním stojánku na ubrousky smítko prachu," poznamenal Ron. "Nechápu, proč musí Delacourovi přijet už dva dny před svatbou."
"Fleuřina sestra jde za družičku, takže tady musí být na zkoušky, a je ještě moc malá na to, aby cestovala sama," vysvětlila mu Hermiona, která právě nerozhodně hleděla na Souboj se smrtonoškou.
"No, hosté v domě rozhodně mamčinu stresu nijak neuleví," ušklíbl se Ron.
"První věc, kterou doopravdy musíme rozhodnout," prohlásila Hermiona, zahodila Teorii obranných kouzel rovnou do koše, aniž se na ni podívala podruhé, a popadla Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě, "je, kam zamíříme, až odtud odejdeme. Vím, že jsi říkal, že se chceš ze všeho nejdřív podívat do Godrikova Dolu, Harry, a chápu tvoje důvody, ale… totiž… neměli bychom se v první řadě zaměřit na viteály?"
"Kdybychom věděli, kde některý z nich najdeme, souhlasil bych s tebou," odpověděl Harry, který nevěřil, že Hermiona jeho nutkání vrátit se do Godrikova Dolu doopravdy chápe. Hroby jeho rodičů byly jen částí toho, čím ho to místo přitahovalo; měl silný, byť nevysvětlitelný pocit, že tam najde odpovědi na některé ze svých otázek. Možná tomu tak bylo prostě proto, že právě v Godrikově Dole přežil Voldemortovu vražednou kletbu. Teď, když musel počítat s tím, že si ten zážitek zopakuje, ho něco táhlo do místa, kde k tomu došlo, protože chtěl pochopit, co se tehdy vlastně stalo.
"Nemyslíš, že je možné, že Voldemort nechává Godrikův Důl hlídat?" zeptala se Hermiona. "Počítá třeba s tím, že se tam budeš chtít vrátit a navštívit hroby rodičů, až si budeš moct jít, kam se ti zachce."
To Harryho nenapadlo. Zatímco se usilovně snažil najít nějaký pádný protiargument, ozval se Ron, který zjevně přemýšlel o něčem úplně jiném.
"Ten záhadný R. A. B.," promluvil. "Víte, koho myslím, toho, co ukradl ten pravý medailonek." Hermiona přikývla.
"Napsal v tom vzkazu, že se ho chystá zničit, že ano?"
Harry k sobě přitáhl batoh a vylovil z něj falešný viteál, v němž byl dosud složený vzkaz od R. A. B. Přečetl ho nahlas: "Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost."
"A co když už ho doopravdy zničil?" přemítal Ron.
"Nebo zničila," dodala Hermiona.
"Na tom nezáleží," zabručel Ron. "Každopádně by jich na nás zbývalo o jeden míň!"
"To je pravda, ale stejně se budeme muset pokusit ten pravý medailonek najít, nemyslíš?" namítla Hermiona. "Abychom zjistili, jestli je nebo není zničený."
"A když ho najdeme, jak se vlastně dá takový viteál zničit?" zeptal se Ron.
"No," protáhla Hermiona, "přesně to jsem hledala v literatuře."
"Ale jak?" zajímal se Harry. "Myslel jsem, že v knihovně žádné knihy o viteálech nejsou."
"Taky že nebyly," přikývla Hermiona a zrůžověla v obličeji.
"Brumbál je všechny odstranil, ale - ale nezničil je."
Ron vyvalil oči a napřímil se.
"Jak se ti ve jménu Merlinových kalhot podařilo k těm knihám o viteálech dostat?"
"Nebyla - nebyla to krádež!" bránila se Hermiona a s jakýmsi zoufalstvím ve tváři těkala očima mezi Harrym a Ronem. "Pořád ještě to byly svazky z knihovny, i když je Brumbál sebral z regálů. A navíc si myslím, že kdyby doopravdy nechtěl, aby se k nim někdo dostal, určitě by je byl zabezpečil nějakým mnohem složitějším -"
"Tak už k věci!" pobídl ji Ron.
"No… bylo to snadné," vysvětlovala zadrhnutým hláskem. "Použila jsem prostě přivolávací kouzlo. Však víte - Accio. A ty knížky… vylétly oknem Brumbálovy pracovny a dolétly rovnou do dívčí ložnice."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama