close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola sedmnáctá - Kocour, krysa a pes (část 1)

20. listopadu 2010 v 19:06 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
Kocour, krysa a pes
Harry měl z toho šoku na okamžik úplně prázdno v hlavě. Všichni tři stáli pod neviditelným pláštěm jako přimrazení děsem. Poslední paprsky zapadajícího slunce zalévaly školní pozemky, překryté dlouhými stíny, krvavým světlem. Potom za sebou zaslechli šílené skučení.
"To byl Hagrid," zamumlal Harry. Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, otočil se a chystal se vyrazit zpět, Ron s Hermionou ho však popadli za ruce.
"To nemůžeme," zašeptal Ron, ve tváři bílý jako papír. "Bude mít ještě větší problémy, jestli se prozradí, že jsme za ním chodili…"
Hermiona dýchala přerývaně a nepravidelně.
"Jak - jak to mohli - udělat?" zajíkala se. "Jak jen mohli?"
"Pojďte," vyzval je Ron. Zdálo se, že mu cvakají zuby. Znovu vykročili k hradu, ale postupovali pomalu, aby zůstali dokonale skrytí pod neviditelným pláštěm. Světla rychle ubývalo. Když dorazili na otevřené prostranství, padala všude kolem nich tma, jako by ji na ně někdo seslal kouzlem.
"Nemrskej sebou, Prašivko!" prskal Ron a přitiskl ruku na náprsní kapsu. Krysa sebou zuřivě mlela. Ron se náhle zarazil a pokoušel se ji zastrčit hlouběji. "Co tě to popadlo, ty kryso pitomá? Přestaň se mrskat - AUUU! Ona mě kousla!"
"Buď zticha, Rone!" naléhala šeptem Hermiona. "Popletal tady bude každou chvíli…"
"Když ona - nechce - dát pokoj -"
Prašivku cosi zjevně vyděsilo k smrti. Mrskala sebou a ze všech sil se snažila vymanit z Ronova sevření.
"Co to s ní je, proboha?"
Harry to však právě spatřil - s tělem přikrčeným těsně k zemi a s velkýma žlutýma očima zlověstně světélkujícíma ve tmě se k nim tiše kradl - Křivonožka! Harry nedokázal posoudit, zdali je vidí nebo jde prostě za Prašivčiným pištěním.
"Křivonožka!" zasténala Hermiona. "Ne, běž pryč, Křivonožko! Zmiz!"
Kocour se však blížil víc a víc. "Prašivko - NE!"
Ale bylo pozdě - krysa proklouzla Ronovi mezi sevřenými prsty, dopadla na zem a pelášila pryč. Křivonožka jí byl jediným skokem v patách, a než ho Harry nebo Hermiona stačili zadržet, Ron ze sebe shodil neviditelný plášť a zmizel ve tmě.
"Rone!" zanaříkala Hermiona.
Podívali se s Harrym po sobě a vyrazili na ním; protože pod pláštěm nemohli běžet tryskem, setřásli ho, takže za nimi vlál jako rytířská zástava, když se hnali za Ronem. Odněkud zpředu slyšeli, jak dusá a jak křičí na Křivonožku.
"Nech Prašivku na pokoji - nech ji být! Uteč, Prašivko - poběž sem -"
Ozval se hlasitý tupý úder.
"A mám tě! A ty koukej zmizet, ty hnusná kočko!"
Harry s Hermionou se o Rona málem přerazili; klouzavě zastavili těsně před ním. Ron ležel jak dlouhý tak široký na zemi, Prašivku už však měl znovu v bezpečí v kapse; pevně svíral ten třesoucí se uzlíček masa oběma rukama.
"Rone - dělej honem - zpátky pod plášť -" zajíkala se Hermiona. "Brumbál - ministr - za chviličku se tudy budou vracet…"
Než však přes sebe stačili přehodit plášť, dokonce ještě dřív, než se stačili pořádně nadechnout, zaslechli měkké pleskání obrovských tlap. Něco se temnotou řítilo přímo na ně - pes! Obrovitý, uhlově černý pes s bledýma očima.
Harry sáhl po hůlce, bylo však už pozdě - pes se odrazil k mohutnému skoku a předními tlapami dopadl Harrymu na prsa. Harry se svalil na záda, zahlcen záplavou chlupů. Cítil horký dech té bestie, viděl její předlouhé zuby…
Prudký skok však způsobil, že se pes vzápětí skutálel z Harryho na zem. Harry se pokusil vstát, přestože mu připadalo, že má zpřelámaná všechna žebra. Slyšel, jak se pes s vrčením obrací a chystá se k novému útoku.
Ron už byl na nohou. Když se pes poznovu vrhl k nim, odstrčil Harryho stranou a zahryzl se Ronovi do natažené paže. Harry po zvířeti skočil a drapl je, ale v ruce mu zůstal jen chomáč chlupů - bestie vlekla Rona pryč stejně snadno, jako by v zubech nesla hadrovou panenku.
A pak - bůhvíodkud - udeřilo Harryho do obličeje cosi tak prudce, že znovu padl k zemi. Slyšel i Hermionin bolestný výkřik a pád.
Zoufale šátral po své hůlce a mrkal, aby se zbavil kapiček krve, jež mu stékaly do očí…
"Lumos!" šeptl.
Z hůlky vytrysklo světlo, jež odhalilo kmen silného stromu. Při honičce za Prašivkou se dostali až k Vrbě mlátičce, v jejíchž větvích to praskalo, jako by jimi zmítal prudký vichr. Kymácely se sem a tam a bránily jim přistoupit blíž.
A tam dole, kde se kmen nořil ze země, byl pes a pozpátku vlekl Rona do velké díry mezi kořeny - Ron se zuřivě bránil, avšak jeho hlava a horní část těla už mizely v díře…
"Rone!" vykřikl Harry a pokusil se vyrazit za ním, jedna silná větev však smrtícím obloukem fiala vpřed a donutila ho ustoupit.
Z Rona teď bylo vidět jen jeho nohu, kterou se zahákl o tlustý kořen, aby ho pes nemohl táhnout dál pod zem. Potom však vzduch jak výstřel z pušky prořízlo ošklivé rrrup: to prasklo v Ronově noze a v příštím okamžiku jim zmizela z očí.
"Harry - musíme běžet pro pomoc -!" zabědovala Hermiona. Také ona krvácela. Vrba mlátička jí uštědřila ránu do ramene.
"Ne! Ta potvora je dost velká, může ho sežrat, nemáme čas -"
"Ale bez pomoci se za ním nikdy nedostaneme, Harry…"
Zaútočila proti nim další větev s menšími pakostivými haluzemi vytrčenými vpřed jako sevřené pěsti. "Když se tam dovnitř dostala ta psí obluda, dokážeme to i my," oddechoval těžce Harry, poskakoval sem a tam a pokoušel se proklouznout zlomyslně švihajícími větvemi. Nedokázal se však dostat ani o píď blíž ke kořenům a zůstat mimo dosah úderů, které mu Vrba mlátička uštědřovala.
"Ach pomoc, pomoc," šeptala zoufale Hermiona a nejistě poskakovala na místě, "prosím…"
Křivonožka vyrazil k náhlému útoku. Nečekaně jako had se prosmekl mezi tlukoucími větvemi a položil přední tlapky na jeden ze suků na kmeni.
Vrba jako by se náhle proměnila v mramorovou sochu a znehybněla. Nezatřepotal se a nezaševelil na ní jediný lísteček.
"Křivonožko!" zašeptala udiveně Hermiona. Držela se teď Harryho paže tak křečovitě, až mu to působilo bolest. "Jak věděl -"
"Kamarádí se s tím psem," vysvětloval ponuře Harry. "Už jsem je spolu viděl. Tak pojď - a hůlku měj připravenou -"
V několika sekundách byli až u kmene, ale ještě než se dostali k otvoru mezi kořeny, Křivonožka do něj zajel a mávl jim ocasem podobným štětce na vymývání lahví. Jako druhý se do otvoru vnořil Harry. Vlezl dovnitř hlavou napřed a sklouzl po hlinitém svahu na dno nizoučké chodby. Křivonožka byl kousek před ním a ve světle hůlky mu blýskaly oči. O pár sekund později sjela dolů k Harrymu i Hermiona.
"Kde je Ron?" šeptla vyděšeným hláskem.
"Někde támhle," ukázal Harry a s ohnutými zády se vydal za Křivonožkou.
"Kde ta chodba ústí nahoru?" vyptávala se Hermiona a lapala po dechu.
"To nevím… Je sice zakreslená na Pobertově plánku, ale Fred s Georgem říkali, že se nikdy nikomu nepodařilo do ní dostat. Je vyznačená jenom k okraji toho plánku, ale mohla by končit v Prasinkách…"
Postupovali tak rychle, jak to jen v hlubokém předklonu šlo; před nimi jim neustále mizel z očí a znovu se objevoval Křivonožkův ocas. Chodba pokračovala dál a dál a Harrymu připadalo, že je přinejmenším stejně dlouhá jako ta, která končila v Medovém ráji. Nedokázal myslet na nic jiného než na Rona a na to, co s ním asi zrovna vyvádí ten obrovitý pes… Nadechoval vzduch do plic krátkými bodavými doušky a přihrbeně klusal vpřed…
A pak chodba začala stoupat, o chviličku později se zatočila a Křivonožka zmizel. Místo něj uviděl Harry skvrnu matného světla, jež do chodby pronikalo malým otvorem.
Zastavili se s Hermionou, lapali po dechu a pomalu se kradli kupředu. Oba zdvihli hůlky, aby zjistili, co za tím otvorem je.
Byla tam nějaká místnost, strašně neupravená a zaprášená. Ze stěn se odlupovaly tapety, podlaha byla plná špinavých skvrn, veškerý nábytek byl rozbitý, jako by ho někdo úmyslně roztřískal. Všechna okna byla zatlučená dřevěnými prkny.
Harry pohlédl na Hermionu, která se tvářila vylekaně, přesto však přikývla.
A tak se vysoukal nahoru a rozhlédl se kolem. V místnosti nikdo nebyl, vpravo však uviděl otevřené dveře, jež vedly do temné předsíňky. Vtom ho Hermiona znovu chytila za paži. Široce rozevřenýma očima si prohlížela zatlučená okna.
"Harry," zašeptala, "myslím, že jsme se dostali do Chroptící chýše."
Harry se díval kolem. Oči mu padly na čalouněné křeslo, které leželo kousíček od nich. Byly z něj vyrvány celé kusy a jednu nohu mu někdo úplně ulomil.
"Tohle neudělal žádný duch," usoudil rozvážně.
V tomtéž okamžiku nahoře cosi zavrzalo. Někdo tam v patře s něčím hýbal. Oba zdvihli oči ke stropu. Hermiona mu stiskla paži tak silně, že málem ztrácel cit v prstech. Pohlédl na ni s tázavě zdviženým obočím. Znovu přikývla a pustila ho.
Jak jen to nejtišeji šlo, vykradli se pomalu do předsíně a začali opatrně stoupat po bortících se schodech. Všechno bylo pokryto tlustou vrstvou prachu; všechno až na široký zářivý pruh na podlaze, jak po ní někdo něco vlekl nahoru.
Dospěli na temné odpočívadlo.
"Nox," zašeptali společně a světla na koncích jejich hůlek uhasla. Byly tam jen jedny otevřené dveře. Když se k nim pomalu plížili, zaslechli, jak se za nimi něco hýbe; dolehlo k nim tiché zasténání a pak hluboké hlasité předení. Naposledy se dorozuměli pohledem a vzájemným přikývnutím.
Pak Harry kopnutím rozrazil dveře dokořán, s hůlkou pevně sevřenou v ruce a namířenou vpřed.
Na majestátní posteli s nebesy a se zaprášenými závěsy ležel Křivonožka, zamžoural na ně a začal hlasitě příst. Na podlaze vedle postele si Ron svíral nohu, kterou měl zkroucenou v nepřirozeném úhlu.
Harry a Hermiona byli skokem u něj.
"Rone - jsi v pořádku?"
"Kde je ten pes?"
"To není pes," sténal Ron. Zuby zatínal bolestí. "Tohle je past, Harry -"
"Co -"
"Ten pes je on… je to zvěromág…"
Ron zíral kamsi Harrymu přes rameno. Harry se bleskově otočil. Muž, který se do té doby ukrýval ve stínu, s prásknutím přibouchl dveře.
Hustá hříva špinavých, zcuchaných vlasů mu visela až k loktům. Nebýt toho, že mu v temných zapadlých očnicích žhnuly skutečně oči, mohl si ho kdokoli splést s mrtvolou. Voskově žlutou kůži měl přes lícní kosti nataženu tak pevně, že obličej připomínal lebku. Zažloutlé zuby měl vyceněné v širokém úšklebku. Byl to Sirius Black.
"Expelliarmus!" zaskřehotal a namířil na ně Ronovou hůlkou.
Harrymu i Hermioně vystřelily hůlky z rukou a vznesly se vysoko do vzduchu, kde je Black chytil. Pak k nim přistoupil o krok blíž, oči upřené na Harryho.
"Napadlo mě, že přijdeš kamarádovi na pomoc," prohlásil chraptivě. Znělo to, jako by si už dávno odvykl používat hlasu. "Tvůj otec by byl pro mne udělal totéž. Bylo od tebe statečné, žes neběžel pro nikoho z učitelů. Jsem ti za to vděčný… Takhle to totiž všechno bude mnohem jednodušší…"
Posměšná poznámka o otci zadrnčela Harrymu v uších stejnou silou, jako kdyby ji Black zařval z plna hrdla. Harrymu se v prsou zvedla žhavá vlna nenávisti, která neponechávala sebemenší prostor pro strach. Poprvé v životě se mu stalo, že si přál mít v ruce svou hůlku ne proto, aby se mohl bránit, ale proto, aby mohl zaútočit… aby mohl zabít. Aniž by si uvědomoval, co dělá, pokročil kupředu, vtom však zaznamenal pohyb z obou stran a dva páry rukou ho popadly a zadržely. "Ne, Harry!" vydechla Hermiona vyděšeně. Ron však oslovil přímo Blacka.
"Jestli chcete Harryho zabít, budete muset zabít i nás!" prohlásil odhodlaně. Musel vynaložit veškerou sílu, aby se postavil na nohy, zbledl ještě víc a při řeči se lehce zapotácel.
V Blackových potemnělých očích se zablesklo.
"Ty si lehni," doporučil tiše Ronovi. "Jinak si tu nohu ještě víc pochroumáš."
"Slyšel jste?" dorážel na něj chabě Ron, přestože se musel zoufale přidržovat Harryho, aby se udržel na nohou. "Budete nás muset zabít všechny tři!"
"Dnes večer tu dojde jen k jedné vraždě," ušklíbl se ještě spokojeněji Black.
"A pročpak?" vyštěkl Harry, který se marně snažil vymanit z Ronova a Hermionina sevření. "Posledně vám na tom přece tak nezáleželo, nebo snad ano? Nevadilo vám, že jste musel zmasakrovat všechny ty mudly, abyste zlikvidoval Pettigrewa… Tak copak se stalo - snad se z vás v Azkabanu nestal srab?"
"Harry!" zaskučela Hermiona. "Buď zticha!"
"ZABIL MI MÁMU A TÁTU!" zaburácel Harry, přímo s nadlidským úsilím se vytrhl Ronovi i Hermioně a vrhl se vpřed.
Zapomněl na kouzla, zapomněl, že je malý a slabý a je mu pouhých třináct let, kdežto Black je vysoký a dospělý chlap. Věděl jedno jediné - že si přeje Blackovi ublížit, jak nejhůř dovede, a že mu absolutně nezáleží na tom, jak na oplátku ublíží Black jemu…
Možná Blacka šokovalo, že si Harry počíná tak pošetile, nestačil však zdvihnout včas hůlky, které držel. Harry mu jednou rukou sevřel vyhublé zápěstí a špičky hůlek strhl stranou, zatímco kostnatými prsty druhé ruky udeřil Blacka do spánku, až oba padli na zeď…
Hermiona hlasitě ječela, Ron cosi křičel, a pak z hůlek v Blackově ruce vyšlehl oslepující záblesk a do vzduchu vyletěl gejzír jisker, který jen o píď minul Harryho obličej. Harry cítil, jak se vyzáblá paže pod jeho prsty zuřivě zmítá, nepovolil však ve svém stisku a druhou rukou Blacka tloukl do každičké části těla, na kterou dosáhl.
Blackova volná ruka však nahmátla Harryho hrdlo…
"Ne," sípal. "Příliš dlouho jsem čekal…"
Jeho prsty zesílily stisk. Harry se začal dusit a sklouzly mu brýle.
Pak zahlédl, jak se odněkud zčistajasna vymrštila Hermionina noha. Black s bolestným výkřikem Harryho pustil. Ron skočil po Blackově ruce, jež držela uloupené hůlky, a Harry zaslechl slabounký klapot.
Vysvobodil se z propletence těl a viděl, že se jeho hůlka kutálí po podlaze; skočil po ní, ale… "Kchkchrrrr-pusss-kch!"
Do potyčky se zapojil i Křivonožka - drápky obou předních tlapek zaryl hluboko do Harryho paže; Harry ho odhodil stranou, a Křivonožka prudce vyrazil za jeho kutálející se hůlkou.
"NE! NECH JI BÝT!" zařval Harry a rozehnal se po Křivonožkovi kopancem, který přinutil prskajícího kocoura uskočit stranou. Harry popadl hůlku, otočil se…
"Uhněte mi z cesty!" zahulákal na Rona a Hermionu.
Nemusel jim to říkat dvakrát. Hermiona, která zoufale lapala po dechu a z úst jí tekla krev, uskočila stranou, přitom však stačila ještě popadnout svoji i Ronovu hůlku: Ron se doplazil k posteli s nebesy a vyčerpaně se na ni svalil. Bílý obličej mu teď hrál do zelena a obě ruce pevně svíraly zlomenou nohu.
Black ležel natažený v koutě u stěny. Sledoval, jak se k němu Harry pomalu blíží s hůlkou namířenou na jeho srdce, a vyzáblý hrudník se mu vzdouval rychlými nádechy a výdechy.
"Chceš mě zabít, Harry?" zašeptal.
Harry se zastavil přímo nad ním, hůlkou stále mířil na jeho hruď a upřeně si ho prohlížel. Blackovo levé oko obkroužil duhový monokl a z nosu mu tekla krev.
"Zabil jste mi rodiče," řekl Harry mírně roztřeseným hlasem, hůlka v jeho ruce se však ani trochu nezachvěla. Black na něj upřel své zapadlé oči.
"To nepopírám," hlesl velice tiše. "Kdybys ale věděl, jak to všechno bylo…"
"Jak to bylo?" opakoval Harry a v uších mu zuřivě bušilo. "Prodal jste je Voldemortovi, víc vědět nepotřebuju!"
"Budeš mě muset vyslechnout," prohlásil Black a tentokrát to zaznělo naléhavě. "Budeš litovat, pokud to neuděláš… nechápeš…"
"Chápu mnohem víc věcí, než si myslíte," bránil se Harry a hlas se mu třásl víc než kdykoli předtím. "Vy jste ji nikdy neslyšel, že ne? Moji maminku… jak se snaží Voldemorta přesvědčit, aby mě nechal žít… a za to všechno můžete vy… to byla vaše práce…"
Než některý z nich stačil cokoli říct, jako blesk se kolem Harryho mihlo cosi jasně oranžového. To Křivonožka skočil Blackovi na prsa a usadil se mu přímo u srdce. Black rozpačitě zamrkal a sklonil ke kocourovi oči.
"Zmiz," zahuhlal tiše a pokusil se Křivonožku shodit.
Křivonožka se mu však zasekl drápy do hábitu a odmítal se pohnout. Otočil svůj ošklivý, pomačkaný čumák k Harrymu a vzhlédl k němu prosebným pohledem velkých žlutých očí. Harry zaslechl, jak Hermiona po jeho levici tlumeně vzlykla.
Shlížel na Blacka a Křivonožku a hůlku svíral stále úporněji. No a co, tak zabiju i kocoura! Je přece s Blackem spřažený… a je-li ochoten kvůli Blackovi zemřít, aby ho zachránil, je to jen jeho a ne Harryho věc… a to, jak se Black naopak snažil zachránit jeho, jen dokazovalo, že mu na Křivonožkovi záleží víc než na Harryho rodičích…
Harry zdvihl hůlku. Příhodnější okamžik už nenajde. Teď nastala ta pravá chvíle, aby pomstil matku a otce. Zabije Blacka. Musí ho zabít. Tohle je jeho jediná příležitost…
Pomalu ubíhala vteřina za vteřinou. Harry stál jako zkamenělý s hůlkou nachystanou, Black s Křivonožkou stočeným na prsou k němu vzhlížel z podlahy, od postele k nim doléhal Ronův přerývaný dech; Hermiona ani nedutala.
A pak k nim dolehl nový zvuk…
Ozvěna tlumených kroků zdola - někdo byl v přízemí!
"JSME TADY NAHOŘE!" zaječela náhle Hermiona. "TADY NAHOŘE - SIRIUS BLACK - HONEM!"
Black sebou vyplašeně škubl, div že Křivonožka nespadl na zem. Harry křečovitě svíral svou hůlku. Tak to konečně udělej! přikazoval mu hlas v jeho hlavě, kroky však už dusaly po schodech a Harry se k tomu pořád neodhodlal.
Dveře místnosti se rozlétly dokořán v kaskádě rudých jisker a Harry se otočil přesně v okamžiku, kdy dovnitř rychlostí dělové koule vrazil profesor Lupin s pobledlou tváří a s hůlkou v pohotovostní poloze. Přelétl očima přes Rona ležícího na podlaze i přes Hermionu, která se bázlivě krčila u dveří, pohlédl na Harryho, který stál s hůlkou namířenou na Blacka, a konečně na Blacka samotného, zhrouceného a krvácejícího u Harryho nohou.
"Expelliarmus!" vykřikl hlasitě.
Hůlka už podruhé Harrymu vylétla z ruky; druhé dvě hůlky, které držela Hermiona, ji poslušně následovaly. Lupin je všechny obratně pochytal, pak pokročil dál do místnosti a upřeně si prohlížel Blacka, jemuž na prsou dosud v obranném postoji spočíval Křivonožka.
Harry tam stál a náhle si připadal prázdný. Neudělal to. Nervy ho zradily. A Blacka teď znovu předají do péče mozkomorům.
Pak Lupin promluvil; měl podivně rozechvělý hlas.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama