"Nemohla jsem z tebe sundat ten viteál," pokračovala Hermiona a bylo na ní vidět, že chce co nejrychleji změnit téma. "Byl k tobě jako přilepený, přilnul ti k hrudi. Zůstalo ti tam po něm znamení; omlouvám se, ale musela jsem použít oddělovací kouzlo, abych ho z tebe dostala. Taky tě kousl ten had, ale vyčistila jsem ti ránu a dala jsem na ni pár kapek třemdavy…"
Vyhrnul si propocené tričko, které měl na sobě, a sklopil oči k hrudi. Přímo nad srdcem, kde ho medailonek popálil, měl oválnou rudou skvrnu. Viděl také napůl zahojené stopy zubů na předloktí.
"Kam jsi ten viteál dala?"
"Do kabelky. Myslím, že bychom ho nějakou chvíli neměli nosit."
Položil hlavu zpátky na polštář a zahleděl se do jejího strhaného popelavého obličeje.
"Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje chyba, jen a jen moje, Hermiono, omlouvám se."
"Není to tvoje chyba, chtěla jsem tam jít taky. Vážně jsem si myslela, že ti tam Brumbál třeba ten meč nechal."
"Jo, jenže… v tom jsme se mýlili, co?"
"Co se vlastně stalo, Harry? Co se stalo, když tě odvedla nahoru? Ten had se tam někde schovával? A pak vylezl, zabil ji a vrhl se na tebe?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "To ona byla ten had… nebo spíš had byl přestrojený za ni… celou tu dobu."
"C-cože?"
Harry zavřel oči. Stále ze sebe cítil pach Batyldina domu a to mu celou tu hrůzu až příliš živě připomínalo.
"Batylda už je nejspíš pěkně dlouho mrtvá. Ten had byl… byl v ní. Ty-víš-kdo ho poslal do Godrikova Dolu, aby tam na mě čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se tam vrátím."
"Ten had byl v ní?"
Znovu otevřel oči. Hermiona se tvářila zhnuseně, jako by se jí chtělo zvracet.
"Lupin nás připravoval na to, že narazíme na magii, jakou jsme si nikdy neuměli představit," připomněl jí Harry. "Nagini nechtěl mluvit před tebou, protože mluvil hadím jazykem, celou dobu mluvil hadím jazykem, a já jsem si to neuvědomoval, protože jsem mu samozřejmě rozuměl. A když jsme pak byli nahoře v ložnici, poslal zprávu Ty-víš-komu. Slyšel jsem to v hlavě, cítil jsem jeho vzrušení, nařídil Naginimu, aby mě tam zdržel… a pak…"
Vzpomněl si, jak se had vynořil z Batyldina krku - takové podrobnosti Hermiona vědět nemusela.
"… pak se proměnil, z Batyldy se přeměnil v hada a vyjel po mně."
Pohlédl na stopy hadích zubů.
"Neměl mě zabít, měl mě tam jen udržet do té doby, než dorazí Ty-víš-kdo."
Kdyby se mu bylo podařilo hada zabít, pak by to všechno mělo smysl, stálo by to za to… S těžkým srdcem se posadil a odhodil pokrývky.
"Ne, Harry, určitě si potřebuješ odpočinout!"
"Naopak, ty se musíš vyspat. Neuraz se, ale vypadáš strašně. Mně už je dobře. Vezmu si na chvíli hlídku. Kde mám hůlku?"
Neodpověděla, jen se na něj podívala.
"Kde mám hůlku, Hermiono?"
Skousla si ret a oči se jí zalily slzami.
"Harry…"
"Kde mám hůlku?"
Sáhla na zem vedle postele a podala mu ji.
Hůlka z cesmínového dřeva s perem fénixe byla téměř na dva kusy. Obě poloviny držel pohromadě jediný křehký pramínek fénixova pera, zatímco dřevo se zlomilo úplně. Harry ji vzal do rukou, jako by to byl živý tvor, který utrpěl nějaké strašlivé zranění. Nedokázal soustředit myšlenky zamlžené panikou a strachem. Pak vztáhl ruce s hůlkou k Hermioně.
"Sprav ji. Prosím."
"Harry, když je takhle přelomená, tak myslím, že ne…"
"Prosím, Hermiono, zkus to!"
"R-reparo!"
Polovina hůlky visící k zemi se spojila s druhou. Harry scelenou hůlku zvedl.
"Lumos!"
Jen chabě zajiskřila a zhasla. Harry ji namířil na Hermionu.
"Expelliarmus!"
Hermionina hůlka sebou nepatrně škubla, z ruky jí ale nevylétla. Na Harryho hůlku byl ten ubohý pokus o kouzlo příliš, znovu se rozlomila na dva kusy. Harry na ni otřeseně zíral a odmítal věřit vlastním očím… Hůlka, která toho už tolik přežila…
"Harry," šeptla Hermiona tak tiše, že ji sotva slyšel. "Je mi to líto, strašně líto. Asi jsem to udělala já. Když jsme odtamtud mizeli, vzpomínáš si, byl ten had těsně za námi, tak jsem proti němu použila výbušnou kletbu. Odrazila se, poletovala sem a tam a nejspíš - nejspíš trefila -"
"Byla to nehoda," poznamenal automaticky Harry. Připadal si prázdný a jako omráčený. "Najdeme - najdeme nějaký způsob, jak ji opravit."
"Já myslím, že to nedokážeme, Harry," vzlykla a po tvářích jí stékaly proudy slz. "Pamatuješ… pamatuješ, jak si Ron zlomil hůlku, když jste havarovali s tím autem? Nikdy už nebyla jako dřív, musel si opatřit novou."
Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a drženého jako Voldemortovo rukojmí, i na Gregoroviče, který už byl mrtvý. Jak si teď asi má sehnat novou hůlku?
"No nic," zabručel zdánlivě nedbalým tónem. "Nevadí, prostě si půjčím tu tvoji. Myslím na hlídku."
S obličejem lesklým od slz mu ji podala. Harry nechal Hermionu sedět u své postele a odešel. V tu chvíli si ze všeho nejvíc přál být sám.