BATYLDINO TAJEMSTVÍ
"Stůj, Harry."
"Co je?"
Právě došli k hrobu onoho neznámého Abbotta.
"Tamhle někdo je. Někdo nás pozoruje. Poznám to, je tam v tom křoví."
Zůstali úplně nehybně stát, drželi se za ruce a upřeně zírali do temného houští, které lemovalo okraj hřbitova. Harry nic neviděl.
"Víš to jistě?"
"Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahala bych, že jsem viděla…"
Vyprostila ruku z jeho sevření, aby mohla uchopit hůlku.
"Vypadáme jako mudlové," připomněl jí Harry.
"Mudlové, kteří právě položili květiny na hrob tvých rodičů! Jsem si jistá, že tam někdo je, Harry!"
Maně si vzpomněl na Dějiny čar a kouzel. Podle toho, co se v nich psalo, na hřbitově strašilo - co kdyby… Pak ale zaslechl cosi zašustit a viděl, jak se z keře, na který před chviličkou Hermiona ukazovala, vznesl obláček zvířeného sněhu. Duchové by se nebrodili sněhem.
"To bude kočka," prohlásil po vteřině či po dvou, "nebo nějaký pták. Kdyby to byl Smrtijed, už bychom byli mrtví. Bude ale lepší, když odtud vypadneme."
Když se ubírali pryč ze hřbitova, neustále se ohlíželi. Harrymu, který si nepřipadal ani zdaleka tak suverénně, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, se ulevilo, když došli k vrátkům a ocitli se na kluzkém chodníku. Znovu přes sebe přetáhli neviditelný plášť. V hostinci bylo víc lidí než předtím, četné hlasy teď uvnitř prozpěvovaly tutéž koledu, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. Harry chvilku uvažoval, nemá-li navrhnout, aby se šli schovat dovnitř, než ale stačil promluvit, Hermiona ho předběhla. "Pojďme tudy," zamumlala a zatáhla ho do tmavé ulice, která ústila z vesničky opačným směrem, než odkud přišli. Harry viděl až na její konec, kde stála poslední stavení a ulice se znovu měnila v otevřenou venkovskou silničku. Šli, jak nejrychleji se odvážili, míjeli okna rozzářená různobarevnými světly a za záclonami viděli obrysy vánočních stromků.
"Jak najdeme Batyldin dům?" zeptala se Hermiona. Pořád se trochu třásla zimou a ohlížela se přes rameno. "Harry? Na co myslíš, Harry?" Zatahala ho za rukáv, ale nereagoval na to. Upřeně zíral na temný obrys domku až na samém konci vesničky. V příštím okamžiku přidal do kroku a Hermionu táhl za sebou tak rychle, až jí na zledovatělé zemi trochu podkluzovaly nohy.
"Harry -"
"Podívej… jen se na to podívej, Hermiono…"
"Nic nevidím… ach!"
Harry to viděl zcela zřetelně - Fideliovo zaklínadlo zřejmě přestalo působit v okamžiku, kdy James a Lily zemřeli. Živý plot zplaněl a zdivočel za oněch šestnáct let, která uplynula ode dne, kdy ho - mimino - vytáhl Hagrid z trosek, z nichž dnes čněly trsy trávy, sahající jim až po pás. Jeho zbytky byly kompletně pokryté tmavým břečťanem a sněhem, pravá část horního patra byla ale rozmetaná na kusy. Harry si domyslel, že právě tam proti němu Voldemort vyslal nepovedenou kletbu. Teď stáli s Hermionou u branky a zírali na sutiny domku, který kdysi musel být právě tak hezký jako sousední stavení.
"To bych ráda věděla, proč dům nikdy nikdo neopravil," zašeptala Hermiona.
"Třeba ani nejde opravit," odpověděl Harry. "Třeba je to stejné jako u zranění; když tě poraní černá magie, taky se to nedá vyhojit."
Vysunul ruku zpod pláště a položil ji na zasněženou branku pokrytou tlustou vrstvou rzi. Nechtěl ji ani otevřít, chtěl prostě pod prsty ucítit nějakou část domu.
"Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá to bezpečně, mohlo by se to - ach Harry, podívej!"
To, co spatřili, vyvolal zřejmě dotek Harryho ruky na brance. Ze země se před jejich očima uprostřed houští kopřiv a plevele vynořila jako nějaká fantastická, rychle rostoucí květina pamětní dřevěná deska, na níž se leskla zlatá písmena:
Na tomto místě, v noci 31. října 1981, přišli o život Lily a James Potterovi. Jejich syn Harry zůstává jediným kouzelníkem, o němž je známo, že přežil vražednou kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ponechán v poničeném stavu jako památka na manžele Potterovy a coby připomínka zla a násilí, jež zničilo jejich rodinu.
A kolem těchto úhledně vyvedených slov byly čmáranice, které sem přidali kouzelníci a čarodějky, když se přišli poklonit místu, kde unikl smrti "chlapec, který zůstal naživu". Někteří připsali věčným inkoustem svá jména, jiní do dřeva vyryli jen své iniciály a ještě jiní tu zanechali různé vzkazy. Ty nejnovější, zářivě svítící na šestnáctileté vrstvě kouzelných zápisů, vesměs vyjadřovaly totéž.
"Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli." "Kdybys tohle někdy četl, Harry, stojíme všichni při tobě!" "Ať žije Harry Potter!"
"Nemají na tu desku co čmárat!" rozčilovala se popuzeně Hermiona.
Harry však zářil radostí.
"Je to paráda! Jsem rád, že na ni čmárají. Sám bych…"
Zarazil se v půli věty. Ulicí k nim kulhavým krokem mířila nějaká teple nabalená postava, jejíž silueta se rýsovala v jasných světlech vzdálené návsi. Ačkoli se to stěží dalo přesně určit, pomyslel si Harry, že to bude žena. Pohybovala se pomalu, jako by byla buď vyděšená, nebo se obávala, že na zasněžené zemi uklouzne. Nahrbená záda, obtloustlá figura a šouravý krok, to všechno vzbuzovalo dojem, že je značně pokročilého věku. Mlčky sledovali, jak se k nim blíží. Harry čekal, jestli neuhne a nezamíří k některé z chalup, jež míjela, instinktivně ale věděl, že to neudělá. Konečně se zastavila pouhých pár metrů od nich, uprostřed zmrzlé vozovky, tváří k nim .
Hermiona do Harryho šťouchla, sotva to ale bylo třeba. Dalo se téměř vyloučit, že by žena před nimi byla mudla: stála tu a zírala na dům, který by pro ni musel být absolutně neviditelný, kdyby nebyla čarodějkou. I kdyby ovšem byla čarodějkou, bylo by nanejvýš podivínské vydat se v takový mrazivý večer prohlédnout si starou zříceninu. Podle všech běžných kouzelnických pravidel navíc platilo, že neměla jeho ani Hermionu vůbec vidět, a Harry měl přesto prapodivný pocit, že o nich nejen ví, ale že také přesně ví, co jsou zač. Právě když dospěl k tomuto nepříjemnému závěru, pokynula neznámá rukou v rukavici, jako by ho k sobě volala.
Hermiona se k němu přimkla pod pláštěm těsněji, až se mu její paže zaryla do žeber.
"Jak to, že o nás ví?"
Zavrtěl hlavou. Žena mu opět pokynula, tentokrát ještě energičtěji. Harryho napadala spousta důvodů, proč její výzvě nevyhovět, čím déle ale proti sobě na opuštěné ulici stáli a dívali se na sebe, tím pevnější bylo jeho přesvědčení, že ví, kdo to je.
Bylo snad možné, že na ně celé ty dlouhé měsíce čekala? Že jí to Brumbál nařídil a ujistil ji, že se Harry dřív nebo později určitě objeví? Není nanejvýš pravděpodobné, že to byla ona, kdo se pohnul tam ve stínu na hřbitově, odkud je pak sledovala až sem? I schopnost vycítit jejich přítomnost naznačovala nějaké mocné brumbálovské kouzlo, s jakým se dosud nesetkal.
Když se konečně rozhodl promluvit, Hermiona vyjekla a nadskočila.
"Vy jste Batylda?"
Nabalená postava přikývla a znovu mu pokynula.
Harry a Hermiona se na sebe pod pláštěm podívali. Harry tázavě zvedl obočí a Hermiona téměř neznatelně, nervózně přikývla.
Vykročili k ženě, která se rázem otočila a kulhavě zamířila zpět stejnou cestou, kterou přišla. Provedla je kolem několika domků a potom zabočila k zahradní brance jednoho z nich. Šli za ní po pěšině přes zahrádku skoro stejně neudržovanou a zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili. Chvíli se u domovních dveří potýkala s klíčem, pak je otevřela, ustoupila stranou a nechala je vejít.
Voněla dost nevábně, nebo se možná ten puch táhl z jejího domu; Harry nakrčil nos, když kolem ní vklouzl dovnitř a sundal si plášť. Teprve teď, když stál vedle ní, si uvědomil, jak je maličká - shrbená stářím měla hlavu sotva v úrovni jeho hrudi. Zavřela za nimi dveře kloubnatou rukou s výrazně promodralým mramorováním, otočila se od olupující se zdi k Harrymu a zahleděla se mu do tváře. Oči měla povleklé šedým zákalem a zapadlé v záhybech průsvitné kůže a celý obličej posetý prasklými žilkami a jaterními skvrnami. Harry by byl rád věděl, jestli ho vůbec vidí, a napadlo ho, že v nejlepším případě ho vnímá jen jako toho proplešatělého mudlu, jehož podobu si přivlastnil.
Pach stáří, prachu, nepraného oblečení a zatuchlého jídla ještě zesílil, když si stáhla černý šátek prožraný moly, pod nímž se objevily řídké bílé vlasy a zřetelně prosvítající kůže.
"Batylda?" opakoval Harry.
Stařena opět přikývla. Harry si náhle uvědomil medailonek, který mu spočíval na kůži. Ta věc, jež se uvnitř skrývala a občas tikala či tepala, se probudila: i skrze chladné zlato cítil, jak pulzuje. Věděla snad či tušila, že předmět, který ji dokáže zničit, je nablízku?
Batylda se kolem nich přešourala, Hermionu odstrčila, jako by ji neviděla, a zmizela ve dveřích, za nimiž se zřejmě nacházel obývací pokoj.
"Nějak se mi to nelíbí, Harry," vydechla Hermiona.
"Ale jdi, vždyť je jako věchýtek," uklidňoval ji Harry, "myslím, že bychom si s ní poradili, kdyby bylo třeba. Měl jsem ti to asi říct, ale já vím, že není úplně normální. Muriel tvrdila, že jí straší ve věži."
"Pojďte!" zavolala na ně Batylda z vedlejšího pokoje.
Hermiona sebou škubla a chytila se Harryho za paži.
"To bude dobré," ubezpečil ji a vedl za sebou do obývacího pokoje.
Batylda třaslavě cupitala sem a tam a zapalovala svíčky, pokoj však byl dál jen velice spoře osvětlený a navíc neuvěřitelně špinavý. Pod nohama jim chřupala tlustá vrstva prachu a k Harryho nosu se přes pach vlhkosti a plísně doneslo ještě něco horšího, něco jako puch zkaženého masa. Přemýšlel, jak je to asi dlouho, co za Batyldou někdo naposledy zašel, aby zkontroloval, jestli je u ní doma všechno v pořádku. Navíc to vypadalo, že zapomněla své čarodějné dovednosti, protože svíčky zapalovala neohrabaně rukou, a neustále přitom hrozilo, že si podpálí i širokou plandavou krajkovou manžetu.
"Když dovolíte, já to udělám," nabídl se Harry a vzal jí zápalky z ruky. Stála a dívala se, jak zapaluje oharky svíček rozmístěných po celém pokoji na kávových podšálcích, vratce přilepených na kupách knih a na stolcích přeplněných popraskanými a plísní potaženými hrnečky.
Poslední svíčku objevil na horní desce nakloněné komody, kde stála také obrovská spousta zarámovaných fotografií. Když se plamínek svíčky rozhořel, rozzářil se i jeho mihotavý odraz na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Harry na snímcích spatřil několik sotva postřehnutelných pohybů. Zatímco se Batylda potýkala s poleny, která chtěla přihodit do krbu, zamumlal tiše: "Tergeo." Prach z fotografií zmizel a Harry okamžitě postřehl, že v těch největších a nejzdobnějších rámečcích přinejmenším půl tuctu snímků chybí. Zauvažoval, zdali je odstranila Batylda nebo někdo jiný, a vtom jeho pozornost upoutala fotografie stojící téměř úplně vzadu. Dychtivě ji popadl.
Ze stříbrného rámečku se na něj lenivě a pobaveně usmíval zlatovlasý zloděj - onen mladík, kterého viděl sedět na Gregorovičově okenním parapetu. A v tomtéž okamžiku si vzpomněl, kde toho neznámého kluka viděl - v Životě a lžích Albuse Brumbála, držel se s náctiletým Brumbálem kolem ramen. Tam, do Ritiny knihy, také nepochybně zmizely všechny chybějící fotografie.
"Paní - slečno - Bagshotová?" vypravil ze sebe lehce roztřeseným hlasem. "Kdo je tohle?"
Batylda stála uprostřed pokoje a dívala se na Hermionu, která jí pomáhala zapálit oheň v krbu.
"Slečno Bagshotová," opakoval Harry a zamířil k ní s fotografií, právě když z krbu vyšlehly první plameny. Batylda na zvuk jeho hlasu vzhlédla a viteál na jeho hrudi se rozbušil rychleji.
"Co je to za člověka?" zeptal se Harry a přistrčil jí fotografii až k očím.
Chviličku na ni s vážným výrazem zírala a pak vzhlédla k Harrymu.
"Víte, co je to za člověka?" opakoval a mluvil přitom mnohem pomaleji a hlasitěji než obvykle. "Kdo je ten chlapík? Znáte ho? Víte, jak se jmenuje?"
Batylda na něj vrhla jen vyhýbavý pohled a Harry pocítil zoufalé zklamání. Jak se Ritě Holoubkové podařilo najít klíč k Batyldiným vzpomínkám?
"Co je to za člověka?" opakoval hlasitě.
"Co to děláš, Harry?" chtěla vědět Hermiona.
"Tenhle snímek, Hermiono - je na něm ten zloděj, co kradl u Gregoroviče. Prosím!" otočil se znovu k Batyldě. "Kdo je to?"
Batylda na něj ale jen zírala.
"Proč jste chtěla, abychom sem šli s vámi, paní - slečno - Bagshotová?" přidala se Hermiona také zvýšeným hlasem. "Chtěla jste nám něco říct?"
Batylda nedala ničím najevo, zda slyšela Hermioninu otázku, přišourala se trochu blíž k Harrymu, nepatrně zakývala hlavou a pohlédla do předsíně.
"Máme odejít?" zeptal se Harry.
Znovu zakývala hlavou, tentokrát ale nejdřív ukázala na něj, potom na sebe a nakonec na strop.
"Aha, už chápu… Myslím, že chce, abych s ní šel nahoru, Hermiono."
"Tak dobrá," přikývla, "jdeme."
Když ale vykročila ke dveřím, Batylda překvapivě energicky zavrtěla hlavou a znovu ukázala nejdřív na sebe a pak na Harryho.
"Chce, abych tam s ní šel jen já."
"Proč?" otázala se a její hlas se v pokoji ozářeném svíčkami rozlehl tak jasně a ostře, že stařena na ten hlasitý zvuk škubla hlavou.
"Třeba jí Brumbál přikázal, aby ten meč dala jen mně a nikomu jinému."
"Vážně si myslíš, že ví, kdo jsi?"
"Ano," přisvědčil a pohlédl do mléčně zakalených očí, které se na něj upíraly. "Řekl bych, že to ví."
"No tak dobrá, Harry, ale pospěš si."
"Tak mě veďte," vyzval Batyldu.
Zjevně mu porozuměla, protože kolem něj šouravě zamířila ke dveřím. Harry se s konejšivým úsměvem ohlédl po Hermioně, nebyl si ale jistý, jestli si jeho pohledu všimla. Stála uprostřed vší té špíny ozářené svíčkami, paže si ovinula kolem těla a zadívala se na knihovnu. Ani ona, ani Batylda nepostřehly, že si Harry zastrčil fotografii neznámého zloděje i se stříbrným rámečkem pod bundu, než vyšel z pokoje.
Schodiště bylo příkré a úzké a Harry měl sto chutí podepřít Batyldu rukama za podsaditý zadek; měl totiž vážné obavy, že stařena ztratí rovnováhu a sesype se zády na něj. Batylda ale s tichým namáhavým sípáním pomalu vylezla až do prvního patra, okamžitě zabočila doprava a zavedla ho do ložnice s nízkým stropem.
V ložnici byla černočerná tma a vzduch pročpělý příšerným zápachem. Harry si stačil koutkem oka všimnout nočníku částečně zastrčeného pod postelí, pak ale Batylda zavřela dveře a i to málo, co zahlédl, pohltila tma.
"Lumos," šeptl a špička jeho hůlky se rozzářila. Vylekaně sebou škubl: vůbec totiž neslyšel, že Batylda během těch několika vteřin tmy přistoupila těsně k němu.
"Vy jste Potter?" zeptala se šeptem.
"Ano, to jsem já."
Pomalu, obřadně přikývla. Harry cítil, jak se viteál horečně roztepal, rychleji než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný a znepokojivý pocit.
"Máte pro mě něco?" zeptal se, Batyldu ale jeho rozsvícená hůlka zjevně vyvedla z míry.
"Máte pro mě něco?" opakoval.
Nato Batylda zavřela oči a stalo se hned několik věcí naráz. Jeho jizva zaplála bolestí, viteál sebou škubl tak prudce, že viděl, jak se mu svetr na hrudi vyboulil, a temná páchnoucí ložnice se na okamžik zamžila a zmizela. Harry pocítil náhlé radostné vzrušení a slyšel se promluvit vysokým chladným hlasem: Drž ho!
Zapotácel se a stěny temné, ohavně smrduté místnosti jako by se kolem něj uzavřely a uvěznily ho. Vůbec nevěděl, co se to právě stalo.
"Máte pro mě něco?" zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.
"Tady," šeptla a ukázala do kouta. Harry zvedl hůlku a pod oknem se zataženými záclonami rozeznal obrysy přeplněného nočního stolku.
Tentokrát nešla před ním a nevedla ho. S hůlkou nad hlavou se tedy opatrně, bokem soukal mezi ni a neustlanou postel. Raději nemínil z Batyldy spustit oči.
"Co to má být?" zeptal se, když došel k nočnímu stolku, na němž se vršila obrovská hromada čehosi, co vypadalo a páchlo jako špinavé prádlo.
"Támhle," ukázala na tu beztvarou hroudu.
V okamžiku, kdy od Batyldy odvrátil oči a pátral v té nepřehledné změti po jílci meče a zářivém rubínu, učinila jakýsi podivný pohyb, který sotva zachytil koutkem oka. Poplašeně se otočil a ztuhl hrůzou: její staré tělo se sesunulo na zem a z místa, kde měla krk, se k němu plazil obrovitý had.
Had vyrazil přesně ve chvíli, kdy Harry zvedal hůlku, a zakousl se mu do předloktí takovou silou, že mu ji vyrazil z ruky; roztočila se a vylétla ke stropu, její světlo se chvíli bláznivě točilo po místnosti a pak zhaslo. Prudká rána ocasem do břicha vyrazila Harrymu dech. Zřítil se po zádech na noční stolek, dopadl na hromadu špinavého šatstva…
Překulil se na bok a jen o vlásek se vyhnul hadímu ocasu, který hlasitě praštil do stolku v místě, kde před pouhou vteřinou ležel. Když dopadl na podlahu, zasypaly ho střípky skleněné stolní desky.
Z přízemí se k němu doneslo Hermionino volání: "Harry?"
Nedokázal do plic nasát dost vzduchu, aby jí odpověděl. Nato ho těžká hladká masa přirazila k podlaze a cítil, jak mu klouže po těle, silná a svalnatá…
"Ne," zachroptěl přišpendlený k zemi.
"Ano," zasyčel hadí hlas. "Ano… nehýbej ssse… ani ssse nehni…"
"Accio… Accio hůlka…"
Nic se ale nestalo a Harry potřeboval obě ruce k tomu, aby se pokusil odtlačit od sebe hada, jehož smyčky se mu obtáčely kolem těla, vymačkávaly mu vzduch z plic a tvrdý viteál mu tlačily k hrudi jako kroužek ledu tepající životem jen pár centimetrů od jeho vlastního, panikou zachváceného srdce. Mozek mu zaplavovalo studené bílé světlo, v němž se ztrácely veškeré jeho myšlenky, utápěl se v něm jeho dech i vzdálené kroky, mizelo úplně všechno…
Na kůži na prsou mu tlouklo kovové srdce a náhle cítil, že letí, s vítězoslavným pocitem svištěl vzduchem bez koštěte a bez testrála…
Pojednou se v té kysele páchnoucí temnotě probral k vědomí, Nagini ho pustil. Pracně se vyškrábal na nohy a ve světle dopadajícím dovnitř z odpočívadla schodiště zahlédl siluetu hadího těla. Had vyrazil do útoku, Hermiona zaječela a uskočila, její kletba sražená stranou narazila do okna za záclonou a to se roztříštilo na kousky. Do místnosti se vehnal mrazivý vzduch, Harry se přikrčil, aby unikl další spršce rozbitého skla, noha mu ale uklouzla po něčem podobném tužce, byla to však jeho hůlka -
Sehnul se a rychle ji sebral, celá místnost teď ale byla plná hadích smyček a tlukoucího ocasu. Hermionu nebylo nikde vidět a Harry se na okamžik obával nejhoršího. Pak se ale ozvala hlasitá rána, zazářil záblesk rudého světla a had vylétl do vzduchu. Při letu udeřil Harryho tvrdě do obličeje a dál se smyčku za smyčkou sunul ke stropu. Harry pozvedl hůlku, sotva to ale udělal, projela mu jizvou bolest tak silná a mučivá, jakou nepocítil už léta.
"Přichází! Hermiono, on přichází!"
Jeho výkřik ještě nedozněl a had se vzteklým sykotem dopadl zpět na podlahu. Všechno se proměnilo v chaos, hadí ocas srážel police ze zdi a všude létaly porcelánové střepy. Harry přeskočil postel a pevně chytil temný stín, v němž rozpoznal Hermionu -
Hermiona zaječela bolestí, když ji přetáhl přes postel k sobě. Had opět vztyčil hlavu, Harry ale věděl, že se blíží něco mnohem horšího než Nagini, že je to možná už u branky, zdálo se mu, že se mu snad bolestí v jizvě rozskočí hlava -
Had znovu zaútočil, Harry se střemhlav vrhl vpřed a Hermionu táhl za sebou. Když had udeřil, Hermiona zaječela: "Confringo!" Její zaklínadlo prolétlo místností, roztříštilo zrcadlo na šatní skříni, odrazilo se zpátky k nim a poletovalo mezi podlahou a stropem. Harry cítil, jak mu žár zaklínadla sežehl hřbet ruky. Do tváře ho řízl skleněný střep, on ale Hermionu nepustil, přeskočil z postele na rozlámaný noční stolek, odrazil se a prolétl s ní rozbitým oknem do prázdna. Hermionino zavřeštění se neslo nocí, když se ve vzduchu otočili…
A pak jizva na jeho čele povolila a rozevřela se: náhle byl Voldemortem, hnal se smrdutou ložnicí a dlouhýma bílýma rukama se křečovitě chytil okenního parapetu, když zahlédl, jak se plešatý muž s drobnou ženou přetočili a zmizeli. Vztekle zařval, jeho řev se smísil s ječením dívčího hlasu a nesl se ozvěnou k temným zahradám a kostelním zvonům odbíjejícím příchod Božího hodu…
A Voldemortův skřek byl Harryho skřekem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že k tomu mohlo dojít právě tady, kde k tomu už jednou došlo… Tady, na dohled od domu, kde se na tenký vlásek přiblížil poznání, jaké to je, když člověk zemře… tak blízko smrti… Zachvátila ho příšerná bolest… něco ho vyrvalo z těla… Když ale nemá tělo, jak je možné, že ho tak strašlivě bolí hlava… jestliže je mrtvý, jak může cítit tak nesnesitelná muka, copak smrt bolest neutiší, neodejde snad…
Večer byl mokrý a větrný, přes náves právě kolébavým krokem přecházely dvě malé děti přestrojené za dýně, výlohy obchodů byly plné papírových pavouků a všemožných nevkusných mudlovských ozdob znázorňujících svět, v jehož existenci mudlové ve skutečnosti nevěřili… On sám neslyšně kráčel kupředu, ovládán oním pocitem odhodlání, síly a patřičnosti, který se ho při podobných příležitostech vždy zmocňoval… Nebyla to zloba… ta náležela slabším duším, než byla ta jeho… byl to spíš triumf, ano… na tuhle chvíli čekal, doufal, že přijde…
"Máte hezký kostým, pane!"
Viděl, jak klučíkovi mizí z tváře úsměv, když k němu doběhl tak blízko, že mohl nahlédnout pod kápi jeho pláště, viděl, jak jeho namalovaný obličej zakryl závoj strachu. Pak se dítě otočilo a uteklo… Přejel pod pláštěm prsty po rukojeti hůlky… stačil jediný prostý pohyb, a dítě už by nikdy nedoběhlo k matce… Bylo by to ale zbytečné, absolutně zbytečné…
Teď kráčel po jiné, temnější ulici a konečně se ocitl na dohled cíli své cesty; Fideliovo zaklínadlo bylo zlomeno, přestože obyvatelé domu o tom ještě nevěděli… Nadělal méně hluku než spadané listí poletující po chodníku, když došel až k temnému živému plotu a pohlédl přes něj…
Nezatáhli si ani záclony, takže naprosto zřetelně viděl, jak sedí v malém obývacím pokoji - vysoký tmavovlasý muž s brýlemi na očích, který bavil malého černovlasého chlapce v modrém pyžamku tím, že z hůlky vypouštěl obláčky různobarevného dýmu. Dítě se smálo a pokoušelo se kouř chytit, sevřít ho v drobounké pěstičce…
Otevřely se dveře a do pokoje vešla matka, říkala něco, co neslyšel, a dlouhé tmavorudé vlasy jí spadaly do obličeje. Teď otec zvedl synka do náruče a podal ho matce. Odhodil hůlku na pohovku, protáhl se a zívl…
Vrátka nepatrně zaskřípala, když do nich strčil a otevřel je, James Potter to ale neslyšel. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila jí na dveře, které se s rachotem rozletěly dokořán.
Překročil práh dřív, než do předsíně vběhl James. Bylo to snadné, až příliš snadné, dokonce ani nezvedl z pohovky hůlku…
"Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady -"
Čím ho chce zdržet, když ani nemá v ruce hůlku… Zasmál se, než vypustil kletbu…
"Avada kedavra!"
Maličká předsíň se zaplnila zeleným světlem, které ozářilo kočárek přistrčený ke stěně, zábradlí schodiště se zalesklo jako hromosvod a James Potter padl k zemi jako loutka s přeříznutými vodicími šňůrami…
Z horního patra zaslechl její výkřik; byla v pasti, neměla se ale čeho bát, alespoň pokud si bude počínat jen trochu rozumně… Vyšel po schodech nahoru a s mírným pobavením naslouchal jejím pokusům zabarikádovat se před ním… ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí a jak důvěřiví… domnívali se, že přátelé jsou zárukou jejich bezpečí, že mohou v chvilkách klidu odložit zbraně…
Rozrazil dveře a jediným líným mávnutím hůlky odhodil stranou židli a spěšně nakupenou hromadu krabic… A už stála před ním s dítětem v náručí. Když ho spatřila, odložila syna do postýlky za svými zády a rozpřáhla paže, jako by to bylo něco platné, jako by doufala, že zakryje-li mu výhled, vybere si místo něho ji…
"Harryho ne, toho ne! Prosím, Harryho ne!"
"Ustup, ustup, ty hloupá holko… Tak dělej, uhni…"
"Harryho ne, prosím, ne! Vezměte si mě, zabijte radši mě…"
"Naposledy tě varuji…"
"Harryho ne! Prosím… mějte slitování… smilujte se… Harryho ne! Harryho ne! Prosím, udělám cokoli…"
"Ustup, tak ustup…"
Mohl ji přinutit, aby od postýlky ustoupila, připadalo mu ale bezpečnější vyřídit je všechny…
Vytryskl paprsek zeleného světla, prolétl místností a Lily padla jako její manžel. Chlapec za celou tu dobu vůbec nezaplakal; udržel se už na nohou, když se chytil tyček postýlky, a hleděl vetřelci do obličeje s jakýmsi bystrým zájmem. Možná si myslel, že je to jeho otec, který se skrývá pod pláštěm a baví ho dalšími světelnými efekty, že matka za chviličku se smíchem vyskočí…
Velice pečlivě namířil hůlkou do chlapcova obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle jediné nevysvětlitelné nebezpečí. Dítě se rozplakalo - teď už poznalo, že před ním nestojí James. Jeho pláč se mu nelíbil, už jako kluk nesnášel, když nejmenší děti v sirotčinci fňukaly…
"Avada kedavra!"
A pak přestal existovat - nezbylo z něj nic než bolest a děs a potřeboval se někde ukrýt, ne ale tady, v troskách pobořeného domu, kde vřískalo uvězněné dítě, ale někde daleko… daleko odtud…
"Ne," zasténal.
Had se šustivě plazil po špinavé a veteší poházené podlaze, zabil toho chlapce, přitom ale současně tím chlapcem byl…
"Ne…"
A nyní stál u rozbitého okna v Batyldině domě, pohroužen ve vzpomínkách na svoji největší prohru, a u nohou se mu mezi skleněnými a porcelánovými střepy plazil veliký had… Sklopil oči a spatřil něco… něco neuvěřitelného…
"Ne…"
"Harry, všechno je zas, jak má být, jsi v pořádku!"
Sklonil se k zemi a zvedl fotografii v rozbitém rámečku. Tady byl, ten neznámý zloděj, poberta, po němž pátral…
"Ne… upustil jsem ji… vypadla mi…"
"Harry, už je dobře, probuď se, tak se probuď!"
Byl Harry… Harry, ne Voldemort… a to, co slyšel šustit, nebyl had…
Otevřel oči.
"Harry," zašeptala Hermiona. "Jak se cítíš? Je ti dobře?"
"Ano," zalhal.
Byl ve stanu a ležel na jednom z dolních lůžek pod tlustou vrstvou pokrývek. Podle panujícího ticha a barvy chladného nevýrazného světla nad plátěnou střechou mu bylo jasné, že se venku právě rozednívá. Byl zalitý potem, cítil promáčené prostěradlo i pokrývky.
"Utekli jsme mu."
"Ano," přikývla Hermiona. "Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala na postel, protože sama bych tě nezvedla. Byls… no, nebyls tak docela…"
Pod hnědýma očima měla zarudlé kruhy a Harry si všiml, že v ruce drží malou houbičku, kterou mu zjevně otírala obličej.
"Bylo ti špatně," dořekla. "Hodně špatně."
"Jak je to dlouho, co jsme odtamtud zmizeli?"
"Několik hodin. Už je skoro ráno."
"A celou tu dobu jsem byl… v bezvědomí?"
"Ne tak docela," zavrtěla rozpačitě hlavou. "Křičel jsi a sténal a… a tak podobně," dodala tónem, který se mu ani trochu nelíbil. Co vlastně dělal? Vykřikoval kletby jako Voldemort? Plakal jako malé dítě v postýlce?