close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola sedmá - POSLEDNÍ VŮLE ALBUSE BRUMBÁLA (část 2)

21. listopadu 2010 v 14:06 |  Harry Potter a Relikvé smrti
"Správně," přitakal Brousek. "Zlatonky se před vypuštěním do hry nikdo nesmí dotknout holou rukou, dokonce ani její výrobce ne, proto pracuje v rukavicích. Má v sobě kouzlo, díky němuž je schopná identifikovat prvního člověka, který na ni položí ruku, a to pro případ sporu, kdo ji chytil první. Tahle Zlatonka," zvedl maličký zlatý míček do výše, "si bude pamatovat váš dotek, Pottere. A tak mě napadá, že Brumbál, který měl velice obsáhlé znalosti kouzel a čar, ať už byly jeho ostatní chyby jakékoli, mohl tuhle Zlatonku začarovat tak, abyste ji dokázal otevřít jen a jen vy."
Harryho srdce se rozbušilo o něco rychleji. Byl si jistý, že má Brousek pravdu. Jak se má ale vyhnout tomu, aby si před ministrovýma očima Zlatonku převzal holou rukou?
"Nic na to neříkáte," konstatoval Brousek. "Možná už víte, co se v té Zlatonce skrývá?"
"Nevím," odpověděl Harry a lámal si hlavu, jak to zařídit, aby to vypadalo, že se Zlatonky dotkl, ale ve skutečnosti aby na ni nesáhl. Kdyby tak ovládal nitrozpyt, doopravdy ho uměl používat a mohl si přečíst Hermioniny myšlenky! Skoro to slyšel, jak vedle něj pracuje její mozek na plné obrátky.
"Vezměte si ji," vyzval ho tiše Brousek.
Harry pohlédl do ministrových žlutých očí a pochopil, že nemá na vybranou a musí poslechnout. Natáhl ruku, Brousek se znovu předklonil a pomalu, s rozmyslem, mu Zlatonku položil do dlaně.
Nic se nestalo. Když se Harryho prsty sevřely kolem Zlatonky, její unavená křidélka se ještě jednou zatřepetala a pak se zklidnila. Brousek, Ron i Hermiona se dál zvědavě dívali na míček, který teď byl částečně schovaný v Harryho dlani, jako by stále doufali, že se nějakým způsobem promění.
"To bylo dramatické," poznamenal chladně Harry. Ron i Hermiona se rozesmáli.
"Takže to bude všechno, že ano?" ozvala se pak Hermiona a začala se zvedat z pohovky.
"Ne tak docela," zavrčel Brousek, který se teď tvářil vysloveně naštvaně. "Brumbál vám odkázal ještě jednu věc, Pottere."
"A co to je?" zeptal se Harry a znovu se vzrušeně zachvěl.
Brousek se tentokrát ani nenamáhal s hledáním příslušné partie v poslední vůli.
"Meč Godrika Nebelvíra," oznámil.
Hermiona a Ron ztuhli. Harry se rozhlédl a čekal, že někde uvidí jílec posázený rubíny, Brousek ale ze svého koženého váčku meč nevytáhl; váček se ostatně zdál příliš malý na to, aby se do něj meč vešel.
"A kde tedy je?" zeptal se podezíravě Harry.
"Bohužel," odpověděl Brousek, "ten meč Brumbálovi nepatřil, takže ho ani nemohl nikomu odkázat. Meč Godrika Nebelvíra je významnou historickou památkou a jako takový patří -"
"Patří Harrymu!" vyštěkla rozzuřeně Hermiona. "Vybral si ho, byl to Harry, kdo ho našel, skočil mu do ruky z Moudrého klobouku -"
"Podle spolehlivých historických pramenů může meč nabídnout svoje služby kterémukoli nebelvírskému studentovi nebo absolventovi, který je toho hoden," opravil ji Brousek. "Ať se tedy Brumbál rozhodl jakkoli, nečiní to z meče výhradní vlastnictví pana Pottera." Poškrábal se na špatně oholené tváři a pozorně si Harryho prohlížel. "Proč myslíte, že -"
"Proč mi chtěl Brumbál ten meč dát?" otázal se Harry a jen s námahou držel na uzdě vztek. "Třeba si myslel, že by se u mě na stěně hezky vyjímal."
"Tohle není žádná legrace, Pottere," zavrčel Brousek. "Chtěl vám ho Brumbál dát proto, že se domníval, že jedině mečem Godrika Nebelvíra je možno porazit Zmijozelova dědice? Chtěl vám ten meč dát proto, Pottere, že se jako mnozí jiní domníval, že právě vy jste osudem předurčen, abyste zničil Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit?"
"To je zajímavá teorie," ušklíbl se Harry. "Už se někdy někdo pokusil vrazit do Voldemorta meč? Možná by na to mělo ministerstvo nasadit pár lidí, místo aby marnilo čas tím, že rozebírá zatemňovače nebo že ututlává hromadné útěky z Azkabanu. Tímhle jste se tedy zabýval, pane ministře, když jste byl celé dny zavřený ve své kanceláři? Pokoušel jste se otevřít Zlatonku? Lidé umírají, já jsem byl málem jedním z nich, Voldemort mě pronásledoval přes tři hrabství, zabil Pošuka Moodyho, ale vaše ministerstvo se o tom všem nezmínilo jediným slovem, že ne? A přesto čekáte, že s vámi budeme spolupracovat?"
"To už jste tedy přehnal!" zařval Brousek a vstal; Harry si v tomtéž okamžiku také rychle stoupl. Brousek se k němu kulhavě vrhl a prudce ho šťouchl do prsou špičkou hůlky. Zasyčelo to a hůlka propálila v Harryho tričku díru jak od hořící cigarety.
"Hej!" křikl Ron, vyskočil a zvedl svoji hůlku, Harry ho ale zarazil. "Ne! Chceš mu dát záminku, aby nás mohl zatknout?"
"Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?" ušklíbl se Brousek a těžce Harrymu funěl do obličeje. "Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, který vám vaši drzost a neposlušnost promíjel? Můžete tu svoji jizvu nosit jako korunu, Pottere, ale žádný sedmnáctiletý kluk mi nebude vykládat, jak mám dělat svoji práci! Je načase, abyste se naučil troše respektu!"
"Je načase, abyste si trochu respektu zasloužil," odsekl Harry.
Podlaha se zatřásla, ozval se dusot utíkajících nohou, pak se dveře obývacího pokoje rozletěly dokořán a dovnitř vrazili pan a paní Weasleyovi.
"Měli - měli jsme dojem, že slyšíme -" začal pan Weasley a s absolutní panikou v očích se díval na Harryho a ministra, stojící tváří v tvář proti sobě.
"- zvýšené hlasy," dořekla paní Weasleyová a lapala po dechu.
Brousek od Harryho o několik kroků ustoupil a zadíval se na díru, kterou mu propálil do trička. Očividně litoval, že ztratil sebeovládání.
"To nic - o nic nešlo," zavrčel. "Je mi líto… že se k tomu stavíte takhle," prohlásil a znovu pohlédl Harrymu zpříma do očí. "Vypadá to, jako byste si myslel, že ministerstvu nejde o totéž, o co jde vám - a o co šlo Brumbálovi. Měli bychom spolupracovat."
"Nezamlouvají se mi vaše metody, pane ministře," zavrtěl hlavou Harry. "Vzpomínáte si?"
Už podruhé zvedl pravici sevřenou v pěst a předvedl Brouskovi jizvy, které se mu stále ještě bíle rýsovaly na hřbetu ruky a vytvářely nápis Nemám vykládat lži. Brouskovi ztuhly rysy v obličeji. Beze slova se odvrátil a kulhavě vyšel z místnosti. Paní Weasleyová si pospíšila za ním a Harry slyšel, jak se zastavila u zadních dveří. "Už je pryč!" zavolala asi po minutě.
"Co vám chtěl?" zeptal se pan Weasley a přejížděl očima po Harrym, Ronovi a Hermioně, zatímco se k nim paní Weasleyová spěšně znovu připojila.
"Přišel nám dát, co nám odkázal Brumbál," odpověděl Harry. "Teprve teď totiž uvolnili jeho pozůstalost."
Venku na zahradě, nad stoly prostřenými k večeři, kolovaly všechny tři předměty, které jim Brousek předal, z ruky do ruky. Všichni nadšeně vykřikovali nad zatemňovačem i nad Bajkami barda Beedleho a hlasitě litovali, že Brousek odmítl Harrymu vydat meč, nikdo z přítomných si ale neuměl vysvětlit, proč Brumbál Harrymu ve své závěti odkázal starou Zlatonku. Když si pan Weasley prohlížel zatemňovač už potřetí nebo počtvrté, ozvala se váhavě paní Weasleyová: "Harry, drahoušku, všichni už mají hrozný hlad, nechtěli jsme se pustit do jídla bez tebe… neměla bych podávat večeři?"
Všichni se poněkud uspěchaně najedli, a když pak unisono Harrymu popřáli všechno nejlepší a rychle spořádali velké porce dortu, oslava skončila. Hagrid, který byl sice následujícího dne pozvaný na svatbu, ale příliš velký na to, aby mohl v beztak už přecpaném Doupěti přespat, si odešel postavit stan na přilehlém poli.
"Přijď za námi nahoru," šeptl Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové uklidit na zahradě. "Až si půjdou všichni lehnout," dodal.
Nahoře v podkrovní ložnici se Ron věnoval zkoumání svého zatemňovače a Harry zatím naplnil váček ze scvrččí kůže od Hagrida nikoli zlatem, ale předměty, kterých si nejvíc cenil, byť se některé z nich zdály na pohled zcela bezcenné. Uložil do něj Pobertův plánek, střípek Siriusova kouzelného zrcátka a medailonek se vzkazem od R. A. B. Pevně zatáhl šňůrku a naplněný váček si zavěsil kolem krku, pak zůstal sedět, držel v ruce starou Zlatonku a díval se, jak se její křidélka chabě třepetají. Konečně zaťukala na dveře Hermiona a po špičkách se vkradla dovnitř.
"Ševelissimo," zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodišti.
"Já myslel, že tohle zaklínadlo neschvaluješ," podotkl Ron.
"Časy se mění," odsekla Hermiona. "Tak nám ukaž ten zatemňovač."
Ron bez řečí zvedl zatemňovač a cvakl jím. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, okamžitě zhasla.
"Jde o to," zašeptala ve tmě Hermiona, "že stejného účinku bychom dosáhli i Peruánským instantním zatmívacím práškem."
Ozvalo se tiché cvaknutí, koule světla z lampy vylétla zpět ke stropu a znovu celý pokoj ozářila.
"I tak je to ale senzační věc," bránil se trochu nedůtklivě Ron. "A podle toho, co Brousek říkal, je to Brumbálův vlastní vynález!"
"To já vím, určitě si na tebe ale v poslední vůli nevzpomněl jen proto, aby nám pomohl zhasínat!"
"Myslíte, že věděl, že ministerstvo jeho pozůstalost zabaví a bude všechno, co nám odkázal, tak důkladně zkoumat?" zeptal se Harry.
"Určitě," ubezpečila ho Hermiona. "Nemohl nám do té závěti napsat, proč nám ty věci odkazuje, to ale ještě nevysvětluje -"
"- proč nám nemohl poskytnout nějaké vodítko, když byl ještě naživu?" nadhodil Ron.
"Přesně tak," přikývla Hermiona, která teď listovala stránkami Bajek barda Beedleho. "Pokud jsou ty předměty tak důležité, že nám je musel poslat přímo ministerstvu pod nosem, myslela bych, že nám taky dá vědět, proč to dělá… pokud mu to ovšem nepřipadalo samozřejmé."
"V tom případě mu to tedy připadalo špatně, co?" zabručel Ron. "Vždycky jsem říkal, že je to cvok. Génius a všechno to ostatní, ale tak trochu na hlavu. Odkázat Harrymu starou Zlatonku - co tím zatraceně myslel?"
"Nemám ponětí," přiznala Hermiona. "Když tě Brousek přinutil, aby sis ji vzal, Harry, byla jsem si stoprocentně jistá, že se něco stane!"
"Jo, já vím," přikývl Harry a tep se mu zrychlil, když Zlatonku zvedl v prstech. "Jenže zrovna před Brouskem nemělo smysl se moc snažit, nemyslíš?"
"Co tím chceš říct?" nechápala Hermiona.
"Zlatonka, kterou jsem chytil ve svém prvním famfrpálovém zápase," připomněl jí Harry. "Nevzpomínáš si?"
Hermiona se tvářila absolutně nechápavě, zato Ron vyprskl a horečně ukazoval z Harryho na Zlatonku a zase zpátky, dokud nebyl znovu schopen promluvit.
"To byla ta, cos ji málem spolkl!"
"No právě," přitakal Harry a s bušícím srdcem přitiskl k Zlatonce ústa.
Neotevřela se. V Harrym se vzedmula vlna rozčilení a hořkého zklamání; užuž si chtěl zlatý míček položit zpátky do klína, když Hermiona vyjekla.
"Písmo! Je na ní něco napsané, honem, podívej se!"
Překvapením a vzrušením málem Zlatonku upustil. Hermiona měla pravdu. Do jejího hladkého zlatého povrchu, kde ještě před několika vteřinami nic nebylo, jako by byla vyrytá čtyři slova, napsaná tenkým nakloněným písmem, v němž Harry poznával Brumbálův rukopis:
Otevírám se na konci.
Sotva si stačil slova přečíst, jak rychle zmizela.
"Otevírám se na konci… Co to má znamenat?"
Hermiona i Ron zavrtěli hlavou a zatvářili se bezradně.
"Otevírám se na konci… na konci… Otevírám se na konci…"
Ať ale slova opakovali, kolikrát chtěli, a dávali jim nejrůznější přízvuk, nedokázali v nich najít žádný skrytý význam.
"A co ten meč?" zeptal se Ron konečně, když se definitivně vzdali dalších pokusů o rozšifrování nápisu na Zlatonce. "Proč chtěl, aby měl Harry ten meč?"
"A proč mi to nemohl prostě říct?" dodal tiše Harry. "Byl přece tam, visel přímo na stěně jeho pracovny celý minulý školní rok, když jsme spolu mluvívali! Jestli mu tak záleželo na tom, abych ho měl, proč mi ho nedal už tehdy?"
Měl pocit, jako by seděl u zkoušky a měl před sebou otázku, na kterou by za normálních okolností měl být schopen odpovědět, mozek mu ale pracoval pomalu a neochotně. Bylo snad něco, co mu při těch dlouhých hovorech, které s Brumbálem celý školní rok vedl, uniklo? Měl by snad vědět, co to všechno znamená? Očekával od něj Brumbál, že to pochopí?
"A pokud jde o tu knížku," ozvala se Hermiona, "Bajky barda Beedleho… v životě jsem o nich neslyšela!"
"Že jsi v životě neslyšela o Bajkách barda Beedleho?" pohlédl na ni nedůvěřivě Ron. "Děláš si legraci, co?"
"Ne, nedělám!" ujistila ho překvapeně Hermiona. "Copak ty je znáš?"
"No samozřejmě!"
Harry vzhlédl, protože to ho zaujalo. Že by se našla nějaká kniha, kterou Ron četl a Hermiona ne? To se ještě nikdy nestalo. Ron ale jejich údiv zjevně vůbec nechápal.
"No tak, nechte toho! Beedle je přece údajný autor všech klasických dětských pohádek, ne? Ferdinandova fantastická fontána… Čaroděj a skákající hrnec… Králíček Šmudlíček a jeho užvaněný košťál…"
"Cože?" zachichotala se Hermiona. "Jak že se jmenovala ta poslední?"
"Dejte už pokoj!" zaprskal Ron a nevěřícně se díval z Harryho na Hermionu. "Přece musíte znát králíčka Šmudlíčka…"
"Moc dobře přece víš, Rone, že jsme Harry i já vyrůstali v mudlovských rodinách!" ohradila se Hermiona. "Tyhle pohádky jsme jako malí neposlouchali, nám vyprávěli Sněhurku a sedm trpaslíků, Popelku…"
"Co je to, nějaká nemoc?" chtěl vědět Ron.
"Takže tohle jsou pohádky?" ujišťovala se Hermiona a znovu se sklonila k runám.
"Jo," přisvědčil nejistě Ron. "Chci říct, že se vlastně jen říká, víš, že všechny ty staré pohádky pocházejí od Beedleho. Jak vypadají v původní podobě, to nevím."
"Zajímalo by mě ale, proč si Brumbál myslel, že bych si je měla přečíst."
Odněkud zdola se ozvalo zapraskání.
"To bude nejspíš jen Charlie. Když mamka usnula, jde si asi nechat znova narůst vlasy," zamumlal nervózně Ron.
"Stejně už bychom měli jít spát," zašeptala Hermiona. "Asi by nebylo dobré, kdybychom zítra zaspali."
"To určitě ne," souhlasil Ron. "Svatební veselí by nejspíš trochu pokazilo, kdyby ženichova matka spáchala trojnásobnou brutální vraždu. Já zhasnu."
A když Hermiona vyklouzla z pokoje, znovu cvakl zatemňovačem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama