POSLEDNÍ VŮLE
ALBUSE BRUMBÁLA
Kráčel po horské silnici v chladném namodralém světle ranního úsvitu. Hluboko pod ním se v mlze ztrácel stín malého městečka. Najde tam dole muže, kterého hledá? Muže, kterého potřebuje tak zoufale, že nedokáže myslet skoro na nic jiného, muže, který zná odpověď, který dokáže vyřešit jeho problém…
"Hej, probuď se."
Harry otevřel oči. Zase už ležel na rozkládací posteli v Ronově omšelém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a pokoj byl dosud zahalen stíny. Papušík spal s hlavou schovanou pod jedním z maličkých křídel. Jizva na čele Harryho svědila.
"Huhlal jsi něco ze spaní."
"Vážně?"
"Jo. Gregorovič. V jednom kuse jsi opakoval: Gregorovič."
Harry neměl nasazené brýle, takže viděl Ronův obličej trochu rozmazaně.
"Kdo je Gregorovič?"
"Jak já to mám vědět? To tys pořád říkal to jméno."
Harry se podrbal na čele a zamyslel se. Měl matný dojem, že už to jméno někde slyšel, nemohl si ale vzpomenout, v jaké to bylo souvislosti.
"Myslím, že to je někdo, koho hledá Voldemort."
"V tom případě ho lituju," prohlásil procítěně Ron.
Harry se posadil. Stále ještě si bezmyšlenkovitě mnul jizvu, byl už ale stoprocentně vzhůru. Pokoušel se přesně si vzpomenout, co ve snu viděl, nevybavovalo se mu ale nic víc než hornatý obzor a obrysy vesničky, choulící se v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v zahraničí."
"Kdo, Gregorovič?"
"Voldemort. Myslím, že je někde v zahraničí a hledá tam Gregoroviče. Nevypadalo to tam jako v Británii."
"Chceš říct, že už mu zase vidíš do hlavy?"
Ronova otázka zněla ustaraně.
"Buď od té dobroty a neříkej to Hermioně," poprosil ho Harry. "I když - jak si představuje, že bych měl zabránit tomu, abych něco viděl ve spaní…"
Zahleděl se nad sebe na malou Papušíkovu klec, přemýšlel… Proč mu jméno Gregorovič zní tak povědomě?
"Myslím," prohlásil pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Nějak s ním souvisí, ale nemůžu si vzpomenout… nevím jak."
"S famfrpálem?" opakoval po něm Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgoviče?"
"Koho?"
"Dragomira Gorgoviče. To je střelec, před dvěma lety přestoupil za rekordní částku ke Kudleyským kanonýrům. Drží rekord v nejvyšším počtu vstřelených Camrálů za jednu sezonu."
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Gorgoviče jsem rozhodně nemyslel."
"Já se na něj taky snažím nemyslet," přikývl Ron. "Každopádně ti ale přeju všechno nejlepší k narozeninám."
"No páni - máš pravdu, já zapomněl! Je mi sedmnáct!"
Harry popadl hůlku, která ležela u jeho rozkládací postele, namířil jí na chaotický nepořádek na stole, kde nechal ležet brýle, a hlasitě přikázal: "Accio brýle!" Přestože ležely jen asi třicet centimetrů od něj, zakusil neuvěřitelně uspokojivý pocit, když viděl, jak se zvedají a letí k němu - alespoň dokud ho nešťouchly do oka.
"Skvělá práce," uchechtl se Ron.
Unesen potěšením, že se konečně zbavil hlídáčku, nechal Harry po pokoji poletovat nejrůznější Ronovy věci, až způsobeným hlukem probudil Papušíka, který začal v kleci rozčileně poskakovat. Pokusil se také zavázat si pomocí kouzla tkaničky tenisek (trvalo mu pak několik minut, než výsledný uzel ručně rozvázal) a z čirého rozmaru přebarvil oranžové hábity Kudleyských kanonýrů na Ronových plakátech na sytě modrou.
"Poklopec bych si ale raději zapnul ručně," poradil mu Ron a rozchechtal se, když si ho Harry okamžitě zkontroloval. "Tady máš dárek. Rozbal si ho tady nahoře, mamka by to radši neměla vidět."
"Knížka?" podivil se Harry a vzal si od něj malý hranatý balíček. "To je od tebe trošičku netradiční dárek, nemyslíš?"
"To není jen tak obyčejná knížka," ujistil ho Ron. "Je to hotový poklad: Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak okouzlit čarodějky. Vysvětluje se v ní úplně všechno, co potřebuješ vědět o holkách. Mít ji už loni, byl bych přesně věděl, jak se zbavit Levandule, a taky bych byl věděl, jak se dát dohromady s… No, Fred s Georgem mi přesně tutéž knížku dali a hodně jsem se z ní naučil. Možná tě to překvapí, ale zdaleka se v ní nepíše jen o práci s hůlkou."
Když došli do kuchyně, zjistili, že na stole už čeká celá kupa dárků. Bill a monsieur Delacour právě dojídali snídani, zatímco paní Weasleyová stála u sporáku, povídala si s nimi a něco smažila na pánvi.
"Artur mě poprosil, abych ti za něj popřála všechno nejlepší," otočila se k Harrymu a usmála se na něj. "Musel brzy po ránu do práce, ale na večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, chopil se hranatého balíčku, na který ukazovala, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky velice podobné těm, které dali Weasleyovi k sedmnáctým narozeninám Ronovi; byly ze zlata a místo ručiček při okraji ciferníku kolovaly hvězdy.
"Je tradicí, že každý kouzelník dostane při dosažení plnoletosti hodinky," vysvětlovala paní Weasleyová a s obavami ve tváři ho od sporáku pozorovala. "Omlouvám se, že nejsou nové, jako byly ty Ronovy, popravdě řečeno patřily mému bratru Fabiánovi a ten nebyl na svoje věci zrovna opatrný, jsou vzadu trošku promáčklé, ale jinak -"
Zbytek toho, co ještě chtěla povědět, už nedořekla: Harry vstal a popadl ji do náruče. Snažil se do toho objetí vložit spoustu nevysloveného a paní Weasleyová to možná pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho popleskala po tváři a pak poněkud bezmyšlenkovitě mávla hůlkou, takže asi půl balíčku slaniny vyskočilo z pánve a spadlo na podlahu.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Harry!" ozvala se Hermiona, spěšně vběhla do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek. "Není to nic zvláštního, ale doufám, že se ti to bude líbit. Co dostal od tebe?" otočila se k Ronovi, který předstíral, že ji neslyší.
"Tak dělej, ukaž, co ti Hermiona dala!" vybídl Harryho.
Hermiona mu koupila nový lotroskop. Ostatní balíčky obsahovaly kouzelnou břitvu od Billa a Fleur ("Ach áno, taková brršitva ti zajisstí to nejdokonalejšší olení, jaké jsi kdy poznal," ubezpečil ho monsieur Delacour, "mussíš jí ale prršesně ršíct, co od ní chseš… jinak by se mohlo stát, še ti bude sbývat míň foussů, nešš by se ti líbilo…"), bonboniéru od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího sortimentu Kratochvilných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona se u stolu dlouho nezdržovali, protože po příchodu madame Delacourové, Fleur a Gabriely bylo v kuchyni nepohodlně přelidněno.
"Já ti to všechno sbalím," nabídla se ochotně Hermiona a vzala Harrymu dárky z rukou, když všichni tři zamířili po schodech k sobě nahoru. "Už jsem skoro hotová, čekám jen, až se doperou tvoje kalhoty, Rone -"
Ronovo pobouřené vyprsknutí přerušil zvuk otevíraných dveří na odpočívadle v prvním patře.
"Mohl bys na chviličku, Harry?"
Byla to Ginny. Ron se zastavil, jako by narazil do sloupu, Hermiona ho ale popadla za loket a vlekla ho po schodech dál. Harry nervózně vešel za Ginny do jejího pokoje.
Ještě nikdy u ní nebyl. Byla to malá, ale jasně osvětlená místnost. Na jedné stěně visel velký plakát kouzelnické hudební skupiny Sudičky a na druhé fotografie Gwenog Jonesové, kapitánky dívčího famfrpálového družstva Holyheadské harpyje. Psací stůl byl umístěný přímo proti oknu, odkud byl výhled na ovocný sad, nad nímž kdysi s Ginny hrávali famfrpál proti Ronovi a Hermioně a kde nyní stál obrovský perlově bílý stan. Zlatá vlajka na jeho vrcholku dosahovala do úrovně Ginnyina okna.
Ginny vzhlédla k Harrymu a zhluboka se nadechla. "Všechno nejlepší k sedmnáctinám," popřála mu.
"Jo… díky."
Visela na něm očima, Harry ale zjistil, že mu dělá potíže její vroucnost opětovat. Bylo to, jako by se díval do zářivého světla.
"Hezký výhled," hlesl chabě a ukázal k oknu.
Dělala, jako by neslyšela. Nemohl jí to mít za zlé.
"Nemohla jsem přijít na to, co ti mám dát," řekla.
"Nemusíš mi dávat nic."
To také jako by přeslechla.
"Nevěděla jsem, co by ti mohlo přijít vhod. Nic moc velkého, protože jinak by sis to nemohl vzít s sebou."
Sebral odvahu a podíval se na ni. Neplakala; to byla jedna z mnoha báječných Ginnyiných vlastností, že se jen zřídka uchylovala k slzám. Občas ho napadalo, že ji nejspíš zocelilo, že vyrůstala se šesti bratry.
Přistoupila k němu o krok blíž.
"A pak jsem si řekla, že bych si přála, abys ode mne měl něco, na co bys mohl vzpomínat - víš, kdybys třeba potkal nějakou vílu, až budeš pryč za těmi svými tajemnými záležitostmi."
"Mám-li být upřímný, nemyslím, že by se mi naskytlo moc příležitostí k navazování známostí."
"Všechno zlé je pro něco dobré," zašeptala a pak ho nečekaně políbila tak, jak ho ještě nikdy nelíbala; Harry její polibky opětoval a upadl do blaženého nevědomí, příjemnějšího, než jaké mu dokázala poskytnout ohnivá whisky. Ginny byla jediná opravdová na celém světě, byla to jeho Ginny a Harry ji k sobě tiskl, jednou rukou ji hladil po zádech a druhou nořil do jejích dlouhých, sladce vonících vlasů -
Vtom se dveře za nimi hlučně otevřely a Harry i Ginny od sebe honem odskočili.
"Ááách," protáhl významně Ron. "Pardon."
"Rone!" Hermiona stála těsně za ním a zdála se lehce udýchaná. Do nastalé chvíle napjatého ticha nakonec Ginny tichým, jemným hláskem špitla: "Tak tedy všechno nejlepší, Harry."
Ronovi zrudly uši a Hermiona se zatvářila nervózně. Harry měl sto chutí přibouchnout jim dveře před nosem, jenže když už se jednou otevřely, zapůsobilo to, jako by se místností prohnal studený průvan, a Harryho blažený okamžik se rozplynul jako mýdlová bublina. Do pokoje jako by spolu s Ronem vtrhly všechny důvody, proč s Ginny přestal chodit a proč se jí od té doby vyhýbal, a veškeré šťastné zapomnění bylo pryč.
Zadíval se na ni a rád by jí něco řekl, přestože nevěděl, co vlastně, Ginny se už k němu ale otočila zády. Napadlo ho, že ji tentokrát možná přece jen přemohly slzy.
V Ronově přítomnosti však nemohl udělat nic, čím by ji utišil.
"Tak zatím ahoj," rozloučil se a vyšel za Ronem a Hermionou z její ložnice ven.
Ron odhodlaně mašíroval po schodech dolů, prošel dosud přeplněnou kuchyní na dvůr a Harry s ním celou cestu držel krok. Hermiona cupitala za nimi a tvářila se vystrašeně.
Jakmile se ocitli sami dva na čerstvě posekaném trávníku, otočil se Ron vztekle k Harrymu.
"Pustils ji přece k vodě! Tak co tě to napadá, zase jí motat hlavu?"
"Já jí nemotám hlavu," bránil se Harry.
Mezitím je dostihla Hermiona.
"Rone -"
Ron ji ale zdviženou rukou umlčel.
"Byla vážně úplně zdrcená, když jsi to s ní ukončil…"
"Vždyť já taky. Ty víš dobře, proč jsem to udělal, a nebylo to z mé vůle."
"Jo, to je pravda, jenže teď se s ní zase muckáš, takže jen znova povzbudíš její naděje -"
"Není přece pitomá, ví, že to není možné, nečeká, že bychom… že bychom se vzali, nebo že -"
Když to říkal, v duchu si barvitě představil Ginny, jak se v bílých šatech vdává za jakéhosi vysokého a nepříjemného neznámého muže bez tváře. V jediném závratném okamžiku jako by ho ta představa udeřila mezi oči: její budoucnost je svobodná a ničím nesvázaná, zatímco ta jeho… Neviděl před sebou nic jiného než Voldemorta.
"Když na ni budeš při každé příležitosti sahat -"
"Už se to nestane," zarazil Rona chraptivě. Obloha byla bez mráčku, měl ale pocit, jako by se slunce někam skrylo. "Stačí?"
Ron se tvářil napůl vzdorovitě a napůl provinile, chvíli se pohupoval na patách dopředu dozadu a pak zahučel: "No dobře, v pořádku, to je… jo."
Ginny už se toho dne o další setkání s Harrym mezi čtyřma očima nepokusila a sebemenším pohledem či gestem také nedala najevo, že by spolu u ní v pokoji jen běžně a ve vší slušnosti neklábosili. Charlieho příjezd byl pro Harryho nicméně úlevou. Pobavilo ho, když viděl, jak ho paní Weasleyová přinutila, aby se posadil na židli, výhružně zvedla hůlku a prohlásila, že se postará o to, aby byl pořádně ostříhaný.
Protože na večeři u příležitosti Harryho narozenin neměla prostě kuchyně v Doupěti dostatečnou kapacitu, a to ani před tím, než dorazili Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid, postavili na zahradu několik stolů a srazili je k sobě. Fred s Georgem vyčarovali spoustu rudých luceren, na nichž zářilo velké číslo 17 a vznášely se ve vzduchu nad hosty. Díky ošetřovatelské péči paní Weasleyové byla Georgeova rána čistá a úhledná, Harry si ale dosud - navzdory četným vtipům dvojčat na toto téma - nezvykl na velkou černou díru pod jeho spánkem.
Hermiona pozvedla hůlku, z jejíhož konce vystřelily rudé a zlaté fábory a umělecky se zamotaly do korun stromů a do keřů.
"Paráda," pochválil ji Ron, když posledním rozmáchlým pohybem hůlky přebarvila listí plané jabloně dozlatova. "Máš pro tyhle věci opravdu talent."
"Děkuji ti, Rone!" špitla a zatvářila se polichoceně a trochu zmateně zároveň. Harry se od nich odvrátil a usmál se sám pro sebe. Měl zvláštní pocit, že až si najde čas a prolistuje svých Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak okouzlit čarodějky, najde v nich i kapitolu o komplimentech. Zachytil Ginnyin pohled a zakřenil se na ni, pak si ale vzpomněl na slib, který dal Ronovi, a honem se začal bavit s monsieurem Delacourem.
"Z cesty, z cesty!" volala zpěvavě paní Weasleyová, která se objevila v brance a před níž plulo vzduchem něco, co vypadalo jako gigantická Zlatonka velikosti plážového míče. O několik vteřin později Harrymu došlo, že je to jeho narozeninový dort. Paní Weasleyová nechtěla riskovat, že s ním na nerovné zemi klopýtne, a raději ho přidržovala ve vzduchu hůlkou. "To vypadá úžasně, paní Weasleyová," vydechl Harry, když dort přistál uprostřed stolu.
"Ale to nic není, drahoušku," ujistila ho spokojeně paní Weasleyová. Ron přes její rameno na Harryho kývl zdviženými palci a nehlasně ústy naznačil slova: To je ono.
V sedm hodin dorazili poslední pozvaní hosté. Fred s Georgem na ně čekali na konci příjezdové cesty a uváděli je ke stolu. Hagrid si na počest takové slavnostní příležitosti vzal svůj nejlepší, příšerně chlupatý hnědý oblek. Lupin se sice usmíval, když oslavenci potřásal rukou, Harry měl ale přesto dojem, že nevypadá zrovna šťastně. Bylo to velice zvláštní, protože Tonksová po jeho boku štěstím přímo zářila.
"Všechno nejlepší k narozeninám," popřála Harrymu a pevně ho objala.
"Sedumnáct, co?" zabručel Hagrid a vzal si od Freda sklenici vína velikosti vědra. "Je to dneska na den přesně šest let, co jsme se prvně viděli, Harry, vzpomínáš?"
"Matně," zazubil se na něho. "Jestli se nepletu, vyrazil jsi tehdy domovní dveře, Dudleymu jsi přičaroval prasečí ocásek a mně jsi prozradil, že jsem čaroděj."
"Na podrobnosti už se nepamatuju," zachechtal se Hagrid. "A co vy - Rone, Hermiono - všechno dobrý?"
"To víš, že ano," ujistila ho Hermiona. "A ty?"
"No, nestěžuju si. Docela jsem se musel votáčet, jednorožci měli pár novejch mláďat, ukážu vám je, jen co se vrátíte…" Harry se vyhnul Ronovu a Hermionině pohledu a sledoval Hagrida, který se hrabal v kapse. "Tumáš, Harry. Nevěděl jsem, co ti mám dát, ale pak jsem si vzpomněl na todle." Vytáhl z kapsy malý, nepatrně chlupatý váček s dlouhou zdrhovací šňůrkou, očividně určený k zavěšení kolem krku. "Je z kůže scvrčka. Skovej do něj, co chceš, a nikdo kromě tebe se k tomu nedostane. Jsou dost vzácný."
"Díky, Hagride!"
"Za málo," mávl přezíravě prackou velikosti příklopu popelnice. "No ne, támdle je Charlie! To byl vždycky můj voblíbenec. Hej, Charlie!"
Charlie k nim přistoupil a trochu žalostivě si prohrábl čerstvě a brutálně nakrátko ostříhané vlasy. Byl o něco menší než Ron, podsaditý a s četnými škrábanci a popáleninami na svalnatých pažích.
"Ahoj, Hagride, jak se vede?"
"Už dávno jsem se ti chystal napsat. Jak se má Norbert?"
"Norbert?" zasmál se Charlie. "Myslíš tu norskou ostrohřbetou potvůrku? Říkáme jí teď Norberta."
"Cože - Norbert je holka?"
"Už je to tak," přikývl Charlie.
"Jak se to pozná?" vyzvídala Hermiona.
"Jsou mnohem zuřivější," ušklíbl se Charlie. Ohlédl se přes rameno a ztišil hlas: "Doufám, že si taťka pospíší a už přijde. Mamka začíná být nervózní."
Všichni se podívali na paní Weasleyovou. Ta se snažila udržovat rozhovor s madame Delacourovou, neustále přitom ale těkala očima k brance.
"Myslím, že bychom raději měli začít bez Artura," zavolala do zahrady o minutku či dvě později. "Něco ho muselo zdržet v - ach!"
Spatřili to všichni současně: světelný záblesk přelétl přes dvůr, dorazil až ke stolu a tam se přeměnil v jasně stříbrnou lasičku, která se postavila na zadní a promluvila hlasem pana Weasleyho.
"Přichází se mnou ministr kouzel."
Patron se rozplynul a celá Fleuřina rodina užasle zírala na místo, kde zmizel.
"Neměli bychom se tu ukazovat," vyhrkl okamžitě Lupin. "Harry - omlouvám se. Vysvětlím ti to někdy jindy."
Nato popadl Tonksovou za zápěstí a táhl ji pryč. Došli až k plotu, přelezli ho a zmizeli jim z očí. Paní Weasleyová se tvářila zmateně.
"Ministr… ale proč? Nechápu -"
Neměli však čas, aby si o tom promluvili. O pouhou vteřinu později se totiž zčistajasna u branky objevil pan Weasley v doprovodu Rufuse Brouska, kterého všichni okamžitě poznali podle mohutné prošedivělé hřívy.
Oba rázným krokem přešli dvorek a zamířili k zahradě a ke stolu osvětlenému lucernami. Všichni kolem stolu je mlčky sledovali. Když Brousek došel tak blízko, že ho ozářilo světlo luceren, všiml si Harry, že vypadá mnohem stařeji než při jejich posledním setkání a že je pohublý a zachmuřený.
"Nerad vás ruším," omlouval se Brousek, když dokulhal až ke stolu a zastavil se. "Zvlášť když vidím, že právě máte oslavu."
Na okamžik utkvěl pohledem na obrovitém dortu tvaru Zlatonky.
"Hodně štěstí do dalších let."
"Díky," ozval se Harry.
"Potřebuji si s tebou důvěrně promluvit," pokračoval Brousek. "A také s panem Ronaldem Weasleyem a se slečnou Hermionou Grangerovou."
"S námi?" ozval se překvapeně Ron. "Proč s námi?"
"To vám povím někde, kde budeme mít víc soukromí," prohlásil Brousek. "Najde se tu nějaké takové místo?" otočil se k panu Weasleymu.
"Ano, samozřejmě," ujistil ho pan Weasley, který se tvářil dost nervózně. "Třeba… no, v obývacím pokoji, co kdybyste zašli tam?"
"Doveď mě tam, prosím," požádal Brousek Rona. "Vy nás doprovázet nemusíte, Arture."
Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou ustaraný pohled, když se s Ronem a Hermionou zvedli od stolu. Mlčky vedli Brouska k domu a Harrymu bylo jasné, že oba jeho kamarádi přemýšlejí o tomtéž jako on: Brousek se nějak musel dozvědět, že mají všichni tři v úmyslu nevrátit se do Bradavic.
Za celou dobu, kdy procházeli neuklizenou kuchyní a než vstoupili do obývacího pokoje Doupěte, neřekl Brousek ani slovo. Přestože zahrada byla dosud zalitá měkkým zlatým podvečerním světlem, v domě už byla tma a Harry na prahu mávl hůlkou k olejovým lampám, které ošumělou, ale útulnou místnost okamžitě osvětlily. Brousek se uvelebil v prosezeném křesle, v němž obvykle sedával pan Weasley, a nechal Harryho, Rona a Hermionu, aby se vmáčkli na pohovku. Když se všichni usadili, promluvil.
"Mám na vás tři několik otázek a myslím, že bude nejlepší, budu-li se každého z vás vyptávat zvlášť. Vy dva -" ukázal na Harryho a Hermionu, "buďte tak laskaví a počkejte nahoře. Začnu s Ronaldem."
"Nikam nepůjdeme," odsekl Harry a Hermiona energicky přikývla. "Můžete si s námi povídat se všemi dohromady, nebo vůbec ne."
Brousek přejel Harryho tak chladným zkoumavým pohledem, až to v něm vzbudilo dojem, že se ministr rozhoduje, jestli má smysl, aby hned od začátku nasadil otevřeně nepřátelský tón.
"Tak tedy dobrá, můžete zůstat spolu," pokrčil rameny a odkašlal si. "Přišel jsem, jak je vám nepochybně jasné, v záležitosti poslední vůle Albuse Brumbála."
Harry, Ron i Hermiona se po sobě podívali.
"Vidím, že vás to překvapilo! Nebyli jste si tedy vědomi, že vám Brumbál něco odkázal?"
"Nám - nám všem?" zakoktal Ron. "Mně a Hermioně taky?"
"Ano, vám všem od -"
Harry mu ale skočil do řeči.
"Brumbál zemřel už víc než před měsícem. Proč vám trvalo tak dlouho, než jste se nám to, co nám odkázal, rozhodli předat?"
"To je přece jasné, nemyslíš?" rozčilila se Hermiona, než stačil Brousek odpovědět. "Chtěli to, ať je to cokoli, důkladně prozkoumat. Na to jste neměli právo!" zaprotestovala trochu roztřeseným hlasem.
"Měl jsem na to plné právo," ujistil ji nevzrušeně Brousek. "Výnos o odůvodněné konfiskaci dává ministerstvu pravomoc k zabavení pozůstalosti -"
"Ten výnos byl uzákoněn jen proto, aby znemožnil kouzelníkům předávat pozůstalým pomůcky sloužící černé magii," namítla Hermiona, "a ministerstvo podle něj musí předložit přesvědčivé důkazy, že má pozůstalost po zemřelém nezákonný charakter, než ji smí zabavit! Chcete mi snad říct, že jste se domníval, že nám chtěl Brumbál odkázat něco očarovaného černou magií?"
"Hodláte se snad živit kouzelnickým právem, slečno Grangerová?" zeptal se Brousek.
"Ne, to nehodlám," odsekla Hermiona. "Doufám, že budu dělat něco užitečného!"
Ron se zasmál. Brousek po něm střelil nevrlým pohledem a zase se od něj odvrátil, když se ozval Harry.
"Tak proč jste se zrovna teď rozhodli, že nám dáte, co nám patří? Nenašli jste žádnou záminku k tomu, abyste si to mohli nechat?"
"To ne, ale uplynula lhůta jedenatřiceti dnů," vysvětlila pohotově Hermiona. "Nesmějí si věci z pozůstalosti nechávat déle, nejsou-li schopni prokázat, že jsou nebezpečné. Nemám pravdu?"
"Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?" zeptal se Brousek a Hermioninu otázku ignoroval. Ron se zatvářil překvapeně.
"Já? Ne, to ani ne… byl to vždycky Harry, kdo…"
Ron se otočil k Harrymu a k Hermioně. Zjistil, že ho Hermiona provrtává pohledem, který jako by mu přikazoval, aby už neříkal ani slovo, už ale bylo pozdě. Brousek se zatvářil, jako by uslyšel přesně to, co čekal a co také slyšet chtěl. Využil Ronovy odpovědi k tomu, aby se na něj vrhl jako dravý pták na kořist.
"Když jste Brumbálovi nebyl nijak zvlášť blízký, jak mi tedy vysvětlíte, že na vás pamatoval v poslední vůli? Obsahovala jen pozoruhodně málo osobních odkazů. Drtivou většinu veškerého svého majetku - svoji soukromou knihovnu, své kouzelné přístroje a také šatstvo a hotovost - odkázal Bradavicím. Proč myslíte, že si vzpomněl právě na vás?"
"To… nevím," zakoktal Ron. "Když… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… myslel jsem to tak, že… že mě myslím měl docela rád…"
"Jsi přespříliš skromný, Rone," napomenula ho Hermiona. "Brumbál tě měl hodně rád."
Tohle poslední Hermionino tvrzení bylo opravdu hodně nadsazené; pokud bylo Harrymu známo, nemluvil Ron nikdy s Brumbálem mezi čtyřma očima a počet jiných přímých kontaktů mezi nimi byl zanedbatelný. Brousek však Hermionu očividně neposlouchal. Sáhl rukou pod plášť a vytáhl váček se zdrhovací šňůrou, podstatně větší než ten, který Hagrid věnoval Harrymu. Z váčku vylovil svitek pergamenu, který rozbalil a začal z něj nahlas předčítat.
"Poslední vůle a testament Albuse Percivala Wulfrika Briana Brumbála…
ano, tady je to…
Panu Ronaldu Biliusovi Weasleymu odkazuji svůj zatemňovač a doufám, že si na mne vzpomene, až ho bude používat."
Brousek vytáhl z váčku předmět, který už Harry kdysi viděl: vypadal trochu jako stříbrný zapalovač na cigarety, Harry ale věděl, že jeho majitel dokáže pouhým cvaknutím z vybraného místa odčerpat všechno světlo a pak je znovu zažehnout. Brousek se předklonil a podal zatemňovač Ronovi, který si ho s užaslým výrazem vzal a otáčel jím v prstech.
"Je to velice cenný předmět," poznamenal Brousek a pozorně přitom Rona sledoval. "Možná dokonce jedinečný. Nepochybně ho Brumbál sám zkonstruoval a vyrobil. Proč myslíte, že vám odkázal takovou vzácnost?"
Ron zmateně zavrtěl hlavou.
"Brumbál musel za ta léta učit tisícovky studentů," nepřestal na něj dorážet Brousek. "Jediní, na které si vzpomněl ve své poslední vůli, jste ale vy tři. Jaký k tomu měl důvod? K jakému účelu se domníval, že jeho zatemňovač použijete, pane Weasley?"
"Nejspíš k zhasínání světel," zamumlal Ron. "Co jiného bych s ním asi měl dělat?"
Brousek očividně žádný jiný návrh neměl. Okamžik nebo dva ještě Rona přivřenýma očima zkoumavě pozoroval a pak se vrátil k Brumbálově poslední vůli.
"Slečně Hermioně Jean Grangerové odkazuji svoje Bajky barda Beedleho a doufám, že v nich najde zábavu i ponaučení."
Tentokrát vytáhl z váčku malou knížečku, která vypadala stejně starodávně jako Tajnosti magie nejčernější, schované nahoře v Ronově ložnici. Vazbu měla celou zašpiněnou a místy potrhanou. Hermiona si ji od Brouska beze slova vzala, položila si ji do klína a upřeně se na ni zadívala. Harry viděl, že je titul psaný runami, které se nikdy nenaučil rozluštit. Jak se na knihu díval, ukápla na symboly vytlačené do jejích desek slza.
"Proč myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal, slečno Grangerová?" zeptal se Brousek.
"Věděl… věděl, že mám knížky ráda," zahuhňala Hermiona a otřela si rukávem oči.
"Proč ale právě tuto knihu?"
"To nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit."
"Bavila jste se někdy s Brumbálem o šifrách nebo o nějaké jiné metodě předávání tajných zpráv?"
"Ne, nebavila," ujistila ho Hermiona a dál si rukávem otírala oči. "A pokud v té knížce ministerstvo za jedenatřicet dnů žádné skryté šifry nenašlo, pochybuji, že bych je našla já."
Potlačila vzlyknutí. Seděli namačkaní tak těsně na sebe, že dalo Ronovi pořádně zabrat, než dokázal vyprostit ruku a položit ji Hermioně kolem ramenou. Brousek se znovu otočil k poslední vůli.
"Panu Harrymu Jamesi Potterovi,"
četl a Harrymu se náhlým vzrušením stáhly vnitřnosti,
"odkazuji Zlatonku, kterou chytil při svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, jako připomínku toho, že vytrvalost a obratnost vždy přinášejí zasloužené ovoce."
Když Brousek vytáhl z váčku drobounký zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka se jen mdle třepotala, nemohl si Harry pomoci a zaplavil ho výrazný pocit zklamání.
"Proč vám Brumbál odkázal právě tuhle Zlatonku?" chtěl vědět Brousek.
"Nemám tušení," zahučel Harry. "Nejspíš z důvodů, které jste právě četl… aby mi připomněl, čeho může člověk dosáhnout, když… vytrvá… či co se to tam ještě píše."
"Takže si myslíte, že je to pouhá symbolická upomínka?"
"Asi ano," přikývl Harry. "Co by to mohlo být jiného?"
"Otázky tady kladu já," odbyl ho Brousek a přisunul si křeslo blíž k pohovce. Teď už i venku houstla padající tma; za okny se nad živým plotem tyčil svatební stan jako bílý duch.
"Všiml jsem si, že váš narozeninový dort má tvar Zlatonky," dorážel Brousek dál na Harryho. "Z jakého důvodu?"
Hermiona se posměšně zasmála.
"No, určitě to nebude mít nic společného s tím, že je Harry vynikající chytač," prohlásila ironicky. "V polevě je nepochybně schované nějaké tajné poselství od Brumbála!"
"Nemyslím, že by bylo něco schovaného v polevě," zamračil se Brousek, "Zlatonka by ale byla vynikající skrýší pro nějaký malý předmět. Nepochybně víte proč, že?"
Harry pokrčil rameny, Hermiona ale odpověděla za něj. Harry si pomyslel, že správné odpovídání na kladené otázky je pro ni tak hluboce vštípeným návykem, že prostě svému nutkání nedokáže odolat.
"Protože Zlatonky mají dotekovou paměť," prohlásila.
"Cože?" podivili se jednohlasně Harry a Ron; oba se vždy domnívali, že Hermiona o famfrpálu prakticky nic neví.