close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola patnáctá - SKŘETOVA POMSTA (část 2)

21. listopadu 2010 v 14:23 |  Harry Potter a Relikvé smrti
"Co po vás chtěli?" zajímal se Ted.
"Práci, která se neslučuje s důstojností mé rasy," odpověděl skřet a jeho hlas tentokrát zazněl drsněji a méně lidsky. "Nejsem domácí skřítek."
"A co vy, Griphooku?"
"Měl jsem podobné důvody," oznámil skřet s vyšším hlasem. "Gringottovi už nejsou pod výhradní kontrolou mé rasy. Neuznávám příkazy žádného kouzelníka."
Dodal něco polohlasem svou nesrozumitelnou hatmatilkou a Gornuk se zachechtal.
"Čemu se směje?" chtěl vědět Dean.
"Říkal," přeložil mu Dirk, "že ani kouzelníci nemají všechno pod kontrolou."
Chvíli bylo ticho.
"Tomu nerozumím," poznamenal Dean.
"Ještě než jsem odešel, vychutnal jsem si malou pomstu," odpověděl Griphook.
"Výborně, člověče - totiž, chci říct skřete," opravil se kvapně Ted. "Nepodařilo se vám náhodou zamknout nějakého Smrtijeda do jednoho z těch starých, speciálně zajištěných trezorů?"
"Kdybych to byl udělal, ten meč by mu rozhodně nepomohl dostat se ven," ujistil ho Griphook, Gornuk se znovu zařehtal a dokonce i Dirk se suše uchechtl.
"Dean i já jsme pořád ještě tak trochu mimo," postěžoval si Ted.
"To je Severus Snape taky, jenže o tom neví," vyprskl Griphook a oba skřetové vybuchli v zlomyslný smích.
Harry ve stanu vzrušením sotva dýchal. Vyměňovali si s Hermionou pohledy a oba pozorně poslouchali, aby jim neuniklo jediné slovo.
"Copak jste o tom neslyšel, Tede?" podivil se Dirk. "O těch dětech, co se pokusily ukrást ze Snapeovy pracovny v Bradavicích Nebelvírův meč?"
Harrym jako by projel elektrický šok. Připadal si jako přikovaný na místě a nervy mu jen hrály.
"O tom jsem vůbec neslyšel," přiznal Ted. "Ve Věštci se o tom asi nepsalo, co?"
"To sotva," zařehtal se Dirk. "Dozvěděl jsem se to tady od Griphooka a tomu to pověděl Bill Weasley, co pracuje pro banku. Mezi těmi dětmi, co chtěly meč sebrat, byla i Billova mladší sestra."
Harry pohlédl na Hermionu a Rona - oba drželi ultradlouhé uši křečovitě jako lana záchranného kruhu.
"Vloupala se ještě s několika kamarády do Snapeovy pracovny a rozbili skleněnou vitrínu, pod kterou měl ten meč údajně vystavený. Snape je přistihl, když se ho snažili potají snést po schodišti."
"Ach, chudinky děti," politoval je Ted. "Copak si myslely, že se jim tím mečem podaří porazit Vy-víte-koho? Nebo ho chtěly použít proti Snapeovi?"
"No, ať už s ním chtěly dělat cokoli," pokračoval Dirk, "Snape dospěl k závěru, že meč v jeho pracovně není dost v bezpečí. O pár dní později, nejspíš jakmile mu to schválil Vy-víte-kdo, ho poslal do Londýna a nechal ho uložit u Gringottových."
Oba skřeti se opět rozchechtali.
"Pořád ještě nechápu, co je na tom k smíchu," prohlásil Ted.
"Je to podvrh," zachroptěl Griphook.
"Nebelvírův meč?!"
"No ano. Je to jen kopie - vynikající kopie, to je třeba uznat, ale vyrobili ji kouzelníci. Původní meč ukuli před mnoha staletími skřetové a měl jisté vlastnosti, jimiž se vyznačují pouze zbraně skřetího původu. Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, v trezoru Gringottovy banky rozhodně není."
"Už rozumím," přikývl Ted. "A předpokládám, že jste neuznali za vhodné informovat o tom Smrtijedy?"
"Neviděl jsem důvod, proč bych jim tím měl přidělávat starosti," přisvědčil škodolibě Griphook a tentokrát se ke Gornukovu a Dirkovu smíchu připojili i Ted s Deanem.
Harry ve stanu zavřel oči a silou vůle se snažil některému z kouzelníků venku vnuknout otázku, na kterou se chtěl dozvědět odpověď. Asi po minutě, která mu připadala desetkrát delší, jeho přání konečně vyhověl Dean. Harry si s náhlým bolestným bodnutím vzpomněl, že i on kdysi s Ginny chodil.
"Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, co se pokusili meč ukrást?"
"Byli samozřejmě potrestáni, a to dost krutě," odpověděl lhostejně Griphook.
"Jsou už ale v pořádku, že ano?" ujišťoval se honem Dean. "Chci říct, že pro Weasleyovy by byla opravdická rána, kdyby se něco stalo dalšímu jejich dítěti."
"Pokud vím, neutrpěl nikdo z těch opovážlivců žádné vážné zranění," ubezpečil ho Griphook.
"Tak to mají štěstí," oddechl si Ted. "S tím, co už má Snape na svědomí, můžeme být nejspíš rádi, že vůbec zůstali naživu."
"Vy té historce taky věříte, Tede?" zkoumal Dirk. "Myslíte si, že Brumbála zabil Snape?"
"Samozřejmě," přitakal Ted. "Nechcete tady snad sedět a tvrdit mi, že podle vašeho názoru s tím měl něco společného Potter?"
"Těžko říct, čemu má dnes člověk věřit," zahučel Dirk.
"Já Harryho Pottera znám," prohlásil Dean. "A řekl bych, že je tím, za koho ho prohlašují - vyvoleným, nebo jak tomu chcete říkat."
"Jo, najde se spousta lidí, co by tomu taky rádi věřili, synku," připustil Dirk, "i já k nim patřím. Jenže kde je? Jak to tak vypadá, sebral se a práskl do bot. Člověk by myslel, že pokud ví něco, co my nevíme, nebo pokud má nějaké zvláštní nadání, ukázal by se a bojoval, burcoval by lidi k odporu, místo aby se schovával. A určitě víš, že Věštec proti němu nasbíral pár zatraceně přesvědčivých důkazů…"
"Věštec?" vyprskl pohrdlivě Ted. "Zasloužíte si, aby vám lhali, pokud pořád ještě čtete tu špínu, Dirku. Jestli chcete znát fakta, zkuste Jinotaj."
Následoval náhlý výbuch kuckání a dávení, doprovázený četnými tlumenými ranami. Podle zvuků, které doléhaly do stanu, se Dirkovi v krku vzpříčila rybí kost. "Jinotaj?" vyprskl konečně. "Ten pošahaný plátek Xena Láskoráda?"
"Poslední dobou už tak pošahaný není," ujistil ho Ted. "Schválně se do něj někdy podívejte. Xeno píše o všem, čeho si Věštec nevšímá, a v posledním čísle už nebyla jediná zmínka o muchlorohých chropotalech. Samozřejmě nevím, jak dlouho mu to ještě budou tolerovat, ale zatím Xeno na titulní straně každého čísla říká, že všichni kouzelníci, kteří jsou proti Vy-víte-komu, by měli za svoji prvořadou povinnost považovat pomoc Harrymu Potterovi."
"Sotva můžu pomáhat klukovi, který se ztratil z povrchu zemského," zabručel Dirk.
"Tak poslyšte, už jenom to, že ho pořád ještě nechytili, je zatracený úspěch," prohlásil Ted. "Ochotně bych si od něj nechal poradit. O to nám přece všem jde, zůstat na svobodě, ne?"
"Jo, to je fakt, na tom skutečně něco je," připustil zamyšleně Dirk. "Když po něm jde celé ministerstvo a hledají ho všichni jeho informátoři, čekal bych, že ho už dávno budou mít. Jenže kdo zaručí, že už ho nechytili a nezabili, jen to ale nepustili mezi lidi?"
"Něco takového ani neříkejte, Dirku," zamumlal Ted.
Nastala dlouhá chvíle mlčení, zaplněná pilným cinkáním vidliček a nožů. Když se dali znovu do řeči, bavili se o tom, zda by měli přespat na břehu, nebo raději vylézt po zarostlém svahu nahoru. Nakonec dospěli k závěru, že pod stromy budou ve větším bezpečí, uhasili oheň a začali šplhat vzhůru do srázného úbočí, kde se jejich hlasy za chvíli ztratily.
Harry, Ron i Hermiona zatáhli ultradlouhé uši do stanu a stočili je. Přestože ve chvílích, kdy naslouchali hovoru zvenčí, působilo Harrymu čím dál větší potíže zůstat zticha, teď ze sebe dokázal vypravit jen: "Ginny - meč -"
"Já vím!" přikývla Hermiona.
Popadla malou korálkovou kabelku a tentokrát do ní vnořila ruku až po rameno.
"Tady… je… to…" procedila mezi zaťatými zuby a tahala něco, co očividně spočívalo až úplně na dně kabelky. Pomalu se jim před očima objevil roh ozdobně vyřezávaného obrazového rámu. Harry jí čile přiskočil na pomoc. Vytahovali z kabelky prázdný portrét Phinease Nigelluse a Hermiona na něj přitom celou dobu mířila hůlkou, připravená v kterémkoli okamžiku použít kouzlo.
"Jestli někdo nastrčil místo pravého meče padělek v době, kdy byl uložený v Brumbálově pracovně," vysvětlovala udýchaně, když obraz opřeli o stanovou stěnu, "musel Phineas Nigellus vidět, jak k tomu došlo. Visí přece přímo vedle té vitríny!"
"Pokud právě nespal," poznamenal Harry, přesto ale ani nedýchal, když si Hermiona klekla před prázdné plátno s hůlkou namířenou přímo doprostřed, odkašlala si a pak promluvila. "Ehm… Phineasi? Phineasi Nigellusi?"
Žádná reakce.
"Phineasi Nigellusi?" opakovala Hermiona. "Profesore Blacku? Mohli bychom si s vámi promluvit? Prosím?"
"Prosím vždycky pomůže," ozval se chladný povýšený hlas a Phineas Nigellus vklouzl do svého portrétu. "Obscuro!" vykřikla okamžitě Hermiona.
Vychytralé tmavé oči Phinease Nigelluse ihned zakryla černá páska a vyvedla ho z rovnováhy natolik, že narazil do rámu a zaječel bolestí.
"Co to - jak se opovažujete - kdo jste -?"
"Je mi to velice líto, pane profesore," omlouvala se Hermiona, "ale jde o nezbytné bezpečnostní opatření."
"Okamžitě dejte tu odpornou věc pryč! Dejte ji pryč, říkám! Ničíte vzácné umělecké dílo! Kde to jsem? Co se to se mnou děje?"
"O to, kde jste, se nestarejte," okřikl ho Harry a Phineas Nigellus ztuhl a zanechal pokusů strhnout si namalovanou pásku z očí.
"Je možné, že slyším hlas nepolapitelného pana Pottera?"
"Možné to je," přisvědčil Harry, protože věděl, že si tím udrží Phineasův zájem. "Chceme vám položit několik otázek - ohledně Nebelvírova meče."
"Aha," protáhl Phineas Nigellus a otáčel teď hlavou ze strany na stranu, jak se pokoušel zahlédnout Harryho alespoň koutkem oka. "Ano. Ta hloupá holka si počínala velice nerozumně, když -"
"Takhle o mé sestře nemluvte!" vyjel na něj nakvašeně Ron. Phineas Nigellus opovržlivě zvedl obočí.
"Kolik vás tu ještě je?" zeptal se a obracel hlavu sem a tam. "Váš tón se mi vůbec nelíbí! To děvče i její přátelé byli neobyčejně pošetilí. Chtít okrást ředitele!"
"Nic nekradli," namítl Harry. "Ten meč Snapeovi nepatří."
"Patří škole profesora Snapea," upřesnil Phineas Nigellus. "Jaký nárok si na něj podle vás mohla dělat ta Weasleyovic holka? Zasloužila si svůj trest, zrovna jako ten idiot Longbottom a ta praštěná Láskorádová!"
"Neville není idiot a Lenka není praštěná!" rozčilila se Hermiona.
"Kde to jsem?" opakoval Phineas Nigellus a znovu se začal potýkat s páskou na očích. "Kam jste mě to zatáhli? Proč jste mě odnesli z domu mých předků?"
"Na tom teď nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?" vyptával se naléhavě Harry.
"Profesor Snape - a poslal je do Zapovězeného lesa, aby tam s něčím pomohli tomu tupci Hagridovi."
"Hagrid není tupec!" zaječela Hermiona.
"Snape si možná myslel, že je to pro ně trest," ušklíbl se Harry, "ale Ginny, Neville a Lenka se mu nejspíš i s Hagridem pořádně vysmáli. Zapovězený les… to je toho, museli si už poradit s mnohem horšími věcmi, než je Zapovězený les."
Ulevilo se mu; představoval si nejrůznější hrůzy, přinejmenším kletbu Cruciatus.
"Hlavně jsme se ale chtěli, pane profesore, zeptat, jestli ten meč, no… jestli ho nevyndal z vitríny ještě někdo jiný. Jestli ho třeba někdo neodnesl vyčistit… nebo něco podobného?"
Phineas Nigellus opět na chvíli přestal zápasit s páskou a posměšně si odfrkl.
"Mudláci," ulevil si. "Zbraně vyrobené skřety není třeba čistit, ty hlupačko. Skřetí stříbro odpuzuje obyčejnou špínu a vstřebává do sebe jen to, co je posílí."
"Neříkejte Hermioně hlupačko," napomenul ho Harry.
"Už mám toho vašeho okřikování dost," prohlásil Phineas Nigellus. "Asi je načase, abych se vrátil do ředitelovy pracovny."
Stále s páskou na očích začal ohmatávat rám vedle sebe a poslepu hledal cestu ven z obrazu a zpět do portrétu visícího v Bradavicích. Harryho náhle něco napadlo.
"Brumbál! Nemůžete k nám přivést Brumbála?"
"Prosím?" zeptal se nechápavě Phineas Nigellus.
"Portrét profesora Brumbála - nemohl byste ho přivést s sebou? Sem, do svého portrétu?"
Phineas Nigellus otočil hlavu směrem, odkud slyšel Harryho hlas.
"Nevědomostí zjevně netrpí pouze mudláci, Pottere. Portréty v Bradavicích spolu mohou komunikovat, nemohou ale opustit hrad s výjimkou případů, kdy navštíví jiný svůj obraz, pověšený někde jinde. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se tu ke mně zachovali, vás ujišťuji, že ani já už vás víckrát nenavštívím!"
Harry poněkud sklesle sledoval, jak Phineas ještě usilovněji hledá cestu z rámu.
"Pane profesore," ozvala se Hermiona, "nemohl byste nám prosím říct, kdy ten meč naposledy někdo vytáhl z vitríny? Myslím předtím, než ho odnesla Ginny?"
Phineas netrpělivě zaprskal.
"Pokud se nepletu, naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vytažený z vitríny toho dne, kdy ho profesor Brumbál použil ke zničení jakéhosi prstenu."
Hermiona se prudce otočila a pohlédla na Harryho. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem Nigellusem, jemuž se konečně podařilo najít východ, ještě něco říct.
"Tak tedy dobrou noc," rozloučil se poněkud kousavě a začal jim znovu před očima mizet. Viděli už jen okraj krempy jeho klobouku, když za ním Harry náhle křikl.
"Počkejte! Řekl jste o tom, co jste viděl, Snapeovi?"
Phineas Nigellus strčil zpět do obrazu hlavu s páskou na očích.
"Profesor Snape musí myslet na důležitější věci, než jsou četné výstřednosti Albuse Brumbála. Sbohem, Pottere!"
Hned nato zmizel úplně, zanechal po sobě pouze kalné pozadí obrazu.
"Harry!" vyjekla Hermiona.
"Já vím!" zahulákal Harry. Nedokázal se udržet a udeřil pěstí do vzduchu - dozvěděli se víc, než se odvažoval doufat. Přecházel po stanu sem a tam a měl pocit, že by klidně uběhl třeba celou míli; dokonce už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpátky do korálkové kabelky. Když konečně zacvakla přezku, odhodila kabelku stranou a zvedla k Harrymu rozzářený obličej.
"Ten meč dokáže zničit viteály! Zbraně vyrobené skřety do sebe vstřebávají jen to, co je posílí. Harry, ten meč je napuštěný baziliščím jedem!"
"A Brumbál mi ho nedal, protože ho ještě potřeboval, chtěl jím zničit i ten medailonek -"
"- a určitě si uvědomoval, že ti ho nedají, i když to napíše do své poslední vůle -"
"- a tak vyrobil kopii -"
"- a dal do vitríny falešný meč -"
"- a ten pravý nechal… kde?"
Pohlédli si do očí. Harry měl pocit, jako by se odpověď vznášela ve vzduchu nad nimi, neviditelná, ale dráždivě blízká. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo mu to snad řekl a Harry si to jen tehdy neuvědomil?
"Přemýšlej!" zašeptala Hermiona. "Přemýšlej! Kde ho asi tak mohl nechat?"
"V Bradavicích určitě ne," prohlásil Harry a znovu začal přecházet sem a tam.
"Někde v Prasinkách?" nadhodila Hermiona.
"V Chroptící chýši?" opáčil Harry. "Do té nikdy nikdo nechodí."
"Jenže Snape ví, jak se do ní dostat, nebylo by to trochu riskantní?"
"Brumbál Snapeovi věřil," připomněl jí Harry.
"Ale ne natolik, aby mu pověděl, že meče vyměnil," namítla Hermiona.
"Jo, to máš pravdu!" připustil Harry. Když si uvědomil, že Brumbál přece jen měl ohledně Snapeovy důvěryhodnosti určité, byť třeba jen nepatrné pochyby, hned se mu nálada zlepšila. "V tom případě je ovšem pravděpodobné, že ten meč ukryl někde hodně daleko od Prasinek, že ano? Co myslíš ty, Rone? Rone?"
Harry se ohlédl. Chviličku byl zmatený a měl dojem, že Ron ze stanu odešel, pak si ale všiml, že s kamenným výrazem ve tváři leží ve stínu spodního lůžka.
"No ne, že byste si vzpomněli i na mě?" zabručel.
"Cože?"
Ron si odfrkl a dál ležel s očima upřenýma na matraci horního lůžka.
"Jen tak dál, vy dva. Nenechte si kazit zábavu."
"V čem je problém?" zeptal se Harry.
"Problém? Žádný problém," odsekl Ron a stále se odmítal na Harryho podívat. "Aspoň podle tebe ne."
Na celtu nad jejich hlavami pleskavě dopadlo několik kapek. Dalo se do deště.
"No, ty očividně nějaký problém máš," domlouval mu Harry. "Tak ven s tím, povídej."
Ron shodil dlouhé nohy z postele a posadil se. Tvářil se vztekle, jako by to ani nebyl on.
"No tak já ti to tedy povím. Nečekej, že budu radostí poskakovat a jásat jen proto, že se objevil nějaký další zatracený krám, který musíme najít. Přidej si ho prostě k seznamu všeho toho, co nevíš."
"Co nevím?" opakoval po něm Harry. "Co já nevím?"
Plesk, plesk, plesk. Déšť houstl a sílil. Bubnoval do břehu pokrytého spadaným listím všude kolem nich a čeřil hladinu řeky, jež s hukotem uháněla tmou. Harryho vítězoslavný pocit se rázem vytratil. Ron teď nahlas vyslovil to, z čeho ho Harry už nějakou dobu podezíral a čeho se bál.
"Ne že bych si tady s vámi neužíval jako ještě nikdy v životě," pokračoval Ron. "Co ti budu vykládat, ruku mám na maděru, nemám co jíst a každou noc mi div neumrzne zadek. Prostě jsem jen doufal, že když si budeme pár týdnů takhle báječně žít, alespoň tím něčeho dosáhneme."
"Rone," vydechla Hermiona, promluvila ale tak tiše, že mohl předstírat, že ji přes hlasité bubnování deště do stanové celty neslyší.
"Myslel jsem, že víš, do čeho jdeš," poznamenal Harry.
"Jo, to já jsem si myslel taky."
"Můžeš mi tedy prozradit, co přesně nesplnilo tvoje očekávání?" zeptal se Harry. Na pomoc jeho argumentům teď začínal přicházet vztek. "Myslel sis, že budeme bydlet v pětihvězdičkových hotelech? Že každý druhý den najdeme jeden viteál? Myslel sis, že do Vánoc budeš zase doma u maminky?"
"Mysleli jsme, že víš, co děláš!" rozkřikl se Ron a stoupl si. Jeho slova se do Harryho zabodla jako rozžhavené dýky. "Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat, mysleli jsme, že máš nějaký opravdový plán!"
"Rone!" vyjekla znovu Hermiona, tentokrát tak hlasitě, že ji bylo i přes dunění deště na střeše stanu jasně slyšet, Ron ji ale ani teď nevzal na vědomí.
"Tak to se tedy omlouvám, že jsem vás zklamal," řekl Harry naprosto vyrovnaným tónem, přestože v nitru si připadal prázdný a neschopný. "Od samého začátku jsem k vám byl absolutně upřímný, řekl jsem vám všechno, co mi Brumbál pověděl. A pokud sis toho náhodou nevšiml, jeden viteál už jsme našli -"
"Jo, a k tomu, jak se ho zbavit, máme asi tak blízko jako k nalezení všech ostatních - jinak řečeno, je to v nedohlednu!"
"Sundej si ten medailonek, Rone," vybídla ho Hermiona neobvykle vysokým hláskem. "Prosím, sundej si ho. Kdybys ho neměl celý den na krku, mluvil bys jinak."
"Ale ne, nemluvil," zarazil ji Harry, který nebyl ochoten hledat pro Rona nějaké výmluvy. "Myslíte, že jsem si nevšiml, jak si vy dva za mými zády špitáte? Myslíte, že mi nedošlo, že přesně takhle se na to díváte?"
"Harry, my jsme ne -"
"Nelži!" obořil se na ni Ron. "Říkalas to taky, stěžovala sis, že jsi zklamaná, že sis myslela, že bude mít něco víc než jen -"
"Takhle jsem to neříkala!" vypískla Hermiona. "Vážně ne, Harry!"
Déšť zuřivě bušil do stanu, Hermioně se po tvářích řinuly proudy slz a vzrušení posledních několika minut se rozplynulo, jako by ani nikdy neexistovalo, jako by bylo jen chvilkovým ohňostrojem, který zaplál, zhasl a zanechal po sobě všechno ve tmě, v mokru a zimě. Nebelvírův meč byl ukryt bůhvíkde a oni byli jen tři ve stanu schoulené, sotva odrostlé děti, které se prozatím mohly pochlubit jedině tím, že jsou dosud naživu.
"Tak co tu ještě děláš?" zeptal se Harry Rona.
"Sám nevím," odsekl Ron.
"Tak si běž domů," vyzval ho Harry.
"Jo, možná že půjdu!" houkl Ron a postoupil o několik kroků k Harrymu, který se ani nehnul. "Copak jsi neslyšel, co říkali o mé sestře? Tobě je to ale úplně šumafuk, co? Je to přece jen Zapovězený les, Harrymu Potterovi, tomu hrdinovi, co si už musel poradit s mnohem horšími věcmi, nezáleží na tom, co se jí tam stalo. Jenže mně na tom záleží, to si piš, jsou tam obří pavouci a všemožné šílenosti -"
"Jen jsem říkal… byla tam přece s ostatními - byli s Hagridem -"
"Jo, rozumím, je ti to úplně jedno! A co zbytek naší rodiny? Pro Weasleyovy by byla opravdická rána, kdyby se něco stalo dalšímu jejich dítěti, slyšels to?"
"Jo, sly -"
"Ani tě ale nenapadlo zamyslet se nad tím, co to znamená, že ne?"
"Rone!" vyhrkla Hermiona a vecpala se mezi ně. "Nemyslím, že by to znamenalo, že se jim stalo ještě něco, něco, o čem nevíme. Přemýšlej, Rone! Bill je zjizvený, spousta lidí už si musela všimnout, že George přišel o ucho, a o tobě se rozkřiklo, že ležíš na smrtelné posteli s kropenatkou, určitě neměl na mysli nic jiného…"
"Ach tak, ty to víš určitě? No výborně, fajn, to už si o ně tedy nemusím dělat starosti. Vy dva jste v pohodě, co, když máte rodiče bezpečně uklizené -"
"Moji rodiče jsou mrtví!" zaburácel Harry.
"A moji můžou být každou chvíli taky!" rozkřikl se na něj Ron.
"Tak si běž!" zařval vztekle Harry. "Vrať se k nim, můžeš předstírat, že je kropenatka pryč, maminka tě zase může pořádně vykrmit a -"
Ron náhle pohnul rukou. Harry na jeho pohyb zareagoval, než ale jeden nebo druhý stačili vytáhnout hůlku z kapsy, Hermiona už měla tu svoji zdviženou.
"Protego!" vykřikla a v okamžení se roztáhl neviditelný štít mezi ní a Harrym na jedné straně a Ronem na druhé. Síla zaklínadla je všechny tři přinutila o několik kroků ustoupit a Harry s Ronem na sebe každý ze své strany průhledné bariéry zlostně zírali, jako by se poprvé v životě jasně viděli. Harry k Ronovi pocítil sžíravou nenávist; něco se mezi nimi zlomilo.
"Ten viteál tu nech," utrousil Harry.
Ron si řetízek strhl z krku a odhodil medailonek do křesla vedle sebe. Otočil se k Hermioně.
"Co to děláš?"
"Jak to myslíš?"
"Chceš tady zůstat, nebo co?"
"Já…" Tvářila se zmučeně. "Ano… ano, Rone, já zůstanu. Rone, slíbili jsme, že půjdeme s Harrym, slíbili jsme, že mu pomůžeme -"
"Rozumím. Vybrala sis jeho."
"Rone, ne - prosím - vrať se, neodcházej!"
Překáželo jí její vlastní štítové kouzlo. Než je stačila odstranit, vyběhl už Ron ven do noci. Harry stál absolutně tiše a nehybně, naslouchal jejím vzlykům a slyšel, jak mezi stromy volá Ronovo jméno.
Po několika minutách se vrátila s promočenými vlasy zplihle přilepenými k obličeji.
"Je p-p-pryč! Přemístil se!"
Zhroutila se do křesla, stočila se do klubíčka a rozplakala se.
Harry si připadal jako omráčený. Sehnul se, zvedl viteál a zavěsil si ho kolem krku. Stáhl z Ronovy palandy pokrývky a přehodil je přes Hermionu. Pak vylezl na svoje lůžko, zadíval se na temnou celtu nad sebou a naslouchal bušení deště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama