close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola patnáctá - SKŘETOVA POMSTA (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:24 |  Harry Potter a Relikvé smrti
SKŘETOVA POMSTA
Následujícího dne časně ráno, ještě než se Ron a Hermiona probudili, odešel Harry ze stanu a prohledával okolní les, dokud nenašel ten nejstarší, nejsukovitější a nejodolněji vyhlížející strom. Tam v jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a místo označil tak, že do kůry stromu vyřezal pomocí hůlky malý kříž. Nebylo to nic zvláštního, Harry měl ale pocit, že by se to Pošukovi líbilo mnohem víc než vězet ve dveřích Dolores Umbridgeové. Pak se vrátil do stanu a čekal, až se Ron s Hermionou probudí, aby si s nimi promluvil o tom, co dál.
Harry i Hermiona se domnívali, že bude nejlepší nezdržovat se dlouho na jednom místě, a Ron s nimi souhlasil pod jedinou podmínkou, že ať se přesunou kamkoli, musí to být nablízku sendviče se slaninou. Hermiona proto zrušila všechna kouzla, jimiž mýtinku obšancovala, a Harry s Ronem zatím odstranili veškeré stopy a prohlubeniny v zemi, které by mohly někomu prozradit, že tam tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.
Když postavili stan ve skrytu malého hájku a obehnali ho čerstvou hradbou ochranných kouzel, vydal se Harry pod neviditelným pláštěm na výpravu za něčím k jídlu. Ta však bohužel vůbec nedopadla podle plánu. Sotva se vnořil do prvních ulic městečka, rozlil se všude kolem nepřirozený chlad; mlha snášející se z náhle potemnělé oblohy ho přiměla zastavit se a zůstat stát.
"Vždyť přece umíš vyvolat skvělého Patrona!" protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a celý zadýchaný ze sebe vypravil jediné slovo: "Mozkomorové!"
"Vůbec mi to… vůbec mi to nešlo," lapal Harry po dechu a držel se za bok, kde ho bolestivě píchalo. "Nechtěl se… objevit."
Když viděl, jak užasle a zklamaně se na něj oba podívali, připadal si zahanbený. To, co zažil, bylo jako zlý sen - viděl, jak v dálce před ním vyletují z mlhy mozkomorové, a v okamžiku, kdy mu plíce naplnil ochromující dusivý chlad a v uších mu zaznělo vzdálené kvílení, uvědomil si, že nebude schopen se před nimi ochránit. Musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby se odtrhl od místa, kde stál, dal se na útěk a nechal bezoké mozkomory proplouvat mezi mudly, kteří je sice neviděli, nepochybně ale cítili zoufalství, jež kolem sebe na každém kroku šířili.
"Takže pořád nemáme nic k jídlu."
"Sklapni, Rone," vyštěkla Hermiona. "Co se stalo, Harry? Proč myslíš, že se ti nepodařilo vyčarovat Patrona? Včera jsi s tím přece neměl problém!"
"Nevím."
Usadil se v jednom z Perkinsových starých křesel, svěsil ramena a připadal si minutu od minuty zahanbeněji. Měl strach, že v jeho nitru došlo k nějaké strašlivé katastrofě. Včerejšek se mu zdál být dávnou minulostí; dnes se cítil, jako by mu bylo zase třináct let a byl jediný, kdo se ve spěšném vlaku do Bradavic zhroutil.
Ron nakopl nohu jedné z židlí.
"Tak co bude?" zavrčel na Hermionu. "Umírám hlady! Od té doby, co jsem napůl vykrvácel, jsem neměl k jídlu nic než pár muchomůrek!"
"No tak běž a zkus si mezi těmi mozkomory probojovat cestu," píchl jako vosa Harry.
"Hned bych šel, ale pokud sis nevšiml, mám ruku v pásce!"
"To se hodí, co?"
"A co chceš říct tím -"
"Samozřejmě!" vyjekla Hermiona a pleskla se dlaní do čela tak hlasitě, že oba překvapeně zmlkli. "Dej mi ten medailonek, Harry! Tak dělej," dodala netrpělivě a luskla mu před očima prsty, když ji okamžitě neposlechl. "Ten viteál, Harry, máš ho pořád na krku!"
Napřáhla ruce a Harry chytil zlatý řetízek a přetáhl si ho přes hlavu. V okamžiku, kdy se mu oddělil od kůže, si znenadání připadal volný a podivně lehký. Do té chvíle si vůbec neuvědomoval, že je po celém těle studený a provlhlý a že mu na břiše leží obrovská tíha; obou pocitů si všiml, teprve když zmizely.
"Lepší?" zeptala se Hermiona.
"Jo, mnohem lepší!"
"Harry," stoupla si přímo před něj, sklonila se k němu a promluvila hlasem, který si v duchu spojoval s návštěvou u někoho vážně nemocného, "nemyslíš si, že bys byl posedlý, že ne?"
"Cože? Jasně že ne!" bránil se honem. "Pamatuju se na všechno, co jsme dělali od toho okamžiku, co jsem si ho dal kolem krku. Kdybych byl posedlý, nevěděl bych přece, co jsem dělal, ne? Ginny mi říkala, že na některé okamžiky si vůbec nebyla schopná vzpomenout."
"Hmm," zahučela Hermiona a sklopila oči k těžkému medailonku. "Víš, myslím, že bychom ho neměli nosit na těle. Můžeme ho prostě někam schovat ve stanu."
"Rozhodně nesmíme nechat viteál jen tak někde povalovat," prohlásil Harry rozhodným tónem. "Kdybychom ho ztratili, kdyby ho někdo ukradl…"
"No dobrá, dobrá," uklidňovala ho Hermiona, sama si pověsila medailonek kolem krku a zastrčila si ho pod košili. "Budeme se ale v jeho nošení střídat, aby ho nikdo z nás na sobě neměl moc dlouho."
"Výborně," zabručel popuzeně Ron, "a když jsme si to teď vyjasnili, mohli bychom prosím sehnat něco k jídlu?"
"Samozřejmě, budeme se ale muset poohlédnout někde jinde," prohlásila Hermiona a koutkem oka pohlédla na Harryho. "Tady nemá smysl zůstávat, když víme, že kolem poletují mozkomorové."
Nakonec se přes noc utábořili na odlehlém poli u osamělého statku, kde se jim podařilo získat vajíčka a chléb.
"To přece nebyla krádež, že ne?" ujišťovala se znepokojeně Hermiona, když se hltavě ládovali toasty s míchanými vajíčky. "Nemůže to být krádež, když jsem na zemi pod kurníkem nechala peníze, ne?"
Ron otočil oči v sloup a s naditými tvářemi ji ujistil: "Ď-áš si moc-t-rostí, Erm-jono. Jem-lídek!"
A skutečně se ukázalo, že je mnohem snazší posuzovat situaci s klidem, mají-li slušně zaplněný žaludek. Na hádku kvůli mozkomorům ten večer se smíchem zapomněli a Harry měl dobrou, až skoro optimistickou náladu, když nastupoval na první ze tří nočních hlídek.
Poprvé tak na vlastní kůži pocítili, že plný žaludek znamená i duševní pohodu, zatímco prázdný přináší hádky a depresi. Harryho to překvapovalo ze všech nejmíň, protože dokud ještě bydlel u Dursleyových, neměl kolikrát daleko k úplnému vyhladovění. Hermiona se s večery, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než pár lesních plodů nebo zatuchlých sušenek, vyrovnávala vcelku statečně, jen snad byla o něco vznětlivější než obvykle a občas trpěla záchvaty zarytého mlčení. Ron byl naproti tomu odjakživa zvyklý na tři chutná jídla denně, která mu připravovala buď matka, nebo bradavičtí domácí skřítkové, a když měl hlad, ztrácel soudnost a byl popudlivý. Pokud neměl dost jídla v době, kdy na něm byla řada, aby nosil na krku viteál, dokázal být přímo nesnesitelný.
"Tak kam teď?" opakoval neustále jako papoušek. Přestože sám žádné nápady neměl, od Harryho a Hermiony zjevně čekal, že přijdou s nějakým plánem, zatímco on bude sedět a nešťastně dumat o nedostatku jídla. Harry s Hermionou skutečně trávili neplodné hodiny tím, že se snažili dohodnout na místě, kde by mohli najít další viteály, a probírali možnosti, jak zničit ten, který už mají. Jejich debaty se čím dál častěji točily kolem dokola, protože neměli žádné nové zprávy.
Brumbál Harrymu řekl, že podle jeho názoru ukryl Voldemort viteály na místech, která pro něj byla něčím důležitá, takže i oni jako nějakou neustále se opakující litanii probírali zas a znova všechna místa, o nichž věděli, že je Voldemort navštívil nebo v nich přebýval. Sirotčinec, kde se narodil a kde vyrůstal, krámek Borgina a Burkese, kde pracoval, když odešel ze školy, i Albánii, kde strávil léta svého vyhnanství - kolem toho všeho se točily jejich úvahy a teorie.
"Jo, zkusme to v Albánii," ušklíbl se ironicky Ron. "Na to, abychom prohledali celou zemi, by nám mělo stačit jedno odpoledne."
"V Albánii nic být nemůže," namítla Hermiona. "Udělal už přece pět viteálů, než odešel do vyhnanství, a Brumbál si byl jistý, že šestým je ten jeho had. Víme, že had v Albánii není, doprovází obvykle Vol -"
"Neprosil jsem tě, abys to jméno neříkala nahlas?"
"Jistě! Had obvykle doprovází Ty-víš-koho. Spokojen?"
"Ani ne."
"Nezdá se mi, že by něco schovával u Borgina a Burkese," poznamenal Harry. Už sice tenhle svůj argument přednesl nesčetněkrát, zopakoval ho ale prostě proto, aby něčím přerušil nepříjemné mlčení. "Borgin a Burkes byli odborníci na předměty začarované černou magií, takže by byli viteál okamžitě poznali."
Ron si významně zívl. Harry potlačil úporné nutkání něčím po něm hodit a zatvrzele vedl svou: "Pořád si myslím, že něco mohl schovat v Bradavicích."
Hermiona si povzdechla.
"Ale v tom případě by to byl Brumbál našel, Harry!"
Harry zopakoval argument, který měl vždy připravený na podporu své teorie.
"Brumbál jednou přímo přede mnou prohlásil, že si rozhodně nemyslí, že by znal všechna tajemství Bradavic. Říkám vám, že pokud existuje nějaké místo, které bylo pro Vol -"
"Ne!"
"No tak pro Ty-víš-koho!" zařval Harry, jemuž konečně došla trpělivost. "Jestli existuje nějaké místo, které bylo pro Ty-víš-koho doopravdy důležité, jsou to Bradavice!"
"Ale prosím tě," odfrkl si posměšně Ron. "Jeho škola?"
"Jo, jeho škola! Byl to jeho první opravdový domov, právě tam poznal, že je někým výjimečným, což pro něj znamenalo úplně všechno, a dokonce i když odešel -"
"Víš jistě, že teď mluvíme Ty-víš-o-kom? Ne o tobě?" otázal se Ron. Poškubával přitom řetízkem, na němž mu kolem krku visel viteál. Harry měl sto chutí řetízek popadnout a uškrtit ho s ním.
"Říkals nám, že poté, co Ty-víš-kdo odešel ze školy, přišel za Brumbálem a chtěl po něm, aby ho zaměstnal," vložila se do hovoru Hermiona.
"To je pravda," potvrdil Harry.
"A Brumbál se domníval, že se chce vrátit jen proto, aby se pokusil najít nějaký vhodný předmět, pravděpodobně ještě nějakou pozůstalost po některém ze zakladatelů školy, aby z něj udělal další viteál?"
"Jo," přikývl Harry.
"Jenže tu práci nedostal, nemám pravdu?" připomněla Hermiona. "To znamená, že neměl příležitost nic po zakladatelích najít a ve škole to schovat!"
"No prosím, fajn," uznal svoji porážku Harry. "Na Bradavice zapomeňte."
Protože žádná další vodítka neměli, odcestovali do Londýna a skrytí pod neviditelným pláštěm pátrali po sirotčinci, v němž Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do jedné z knihoven a v jejím archivu zjistila, že byl sirotčinec už před mnoha lety zbourán. Zašli se na nalezenou adresu podívat a zjistili, že na jeho místě stojí výšková kancelářská budova.
"Mohli bychom se pokusit kopat v základech," navrhla jen napůl vážně Hermiona.
"Tam by určitě žádný viteál neschoval," zavrtěl hlavou Harry. Věděl to od samého začátku. Sirotčinec byl institucí, z níž chtěl Voldemort za každou cenu uprchnout a do níž by rozhodně neukryl část své duše. Brumbál Harrymu jasně ukázal, že si jako své skrýše vybíral velkolepá nebo mysticky tajemná místa, a Harry si nedokázal představit křiklavější protiklad bradavické školy, ministerstva nebo nějaké jiné budovy, například kouzelnické Gringottovic banky, než byl tenhle bezútěšně šedivý kout Londýna.
Přestože neměli žádné nové nápady, i nadále se kvůli bezpečí neustále stěhovali z jednoho místa na druhé a každý večer stavěli stan někde jinde. Ráno se nejprve ujistili, že odstranili veškeré stopy své přítomnosti, a pak se vydali hledat další odlehlý a opuštěný kout. Přemisťováním se přesouvali do jiných lesů, do stinných slují pod skalními útesy, na fialová vřesoviště, na horská úbočí porostlá kručinkou a jednou i do skryté zátoky s oblázkovou pláží. Přibližně každých dvanáct hodin si předávali viteál, jako by hráli nějakou zvrácenou a zpomalenou variantu hry Pošli to dál, a děsili se okamžiku, kdy na ně přijde řada, protože to znamenalo dvanáct hodin pronikavějšího strachu a napětí.
Harryho jizva se stále ozývala. Všiml si, že nejčastěji k tomu dochází právě tehdy, když má kolem krku řetízek s viteálem. Občas byla bolest tak silná, že se neovládl a škubl sebou.
"Co je? Cos viděl?" vyptával se Ron pokaždé, když si jeho bolestivého škubnutí všiml.
"Obličej," zamumlal pokaždé Harry. "Pořád ten jeden. Toho zloděje, co kradl u Gregoroviče."
A Ron se pokaždé odvrátil a nijak se nesnažil skrýt zklamání. Harrymu bylo jasné, že Ron doufá, že se dozví něco nového o Weasleyových nebo o ostatních členech Fénixova řádu, jenže Harry přece nebyl televizní anténa, viděl jen to, na co Voldemort v danou chvíli myslel, a nemohl se podle libosti naladit na jakékoli jiné vysílání. Voldemort se zjevně v myšlenkách donekonečna zabýval tím neznámým mladíkem s triumfálním úšklebkem ve tváři a Harry si byl zcela jistý, že Pán zla nemá o nic víc než on sám ponětí, jak se záhadný zloděj jmenuje a kde by ho měl hledat. V jizvě ho pálit nepřestalo a obličej rozesmátého plavovlasého mladíka mu provokativně pochodoval před vnitřním zrakem, naučil se ale všechny známky bolesti či nepohodlí potlačovat, protože oba jeho společníci na každou zmínku o zloději reagovali nesmírně podrážděně. A v situaci, kdy tak zoufale potřebovali nějakou stopu, která by je přivedla k viteálům, jim to ani nemohl mít tak docela za zlé.
Dny se pomalu protahovaly v týdny a Harry začal mít podezření, že se Ron s Hermionou občas o něčem baví, aniž ho přiberou do debaty. Několikrát se stalo, že když Harry vešel do stanu, oba náhle zmlkli, a dvakrát na ně zcela náhodně narazil, když se kousek od něj krčili s hlavami u sebe a zapáleně cosi probírali. V obou případech se okamžitě zarazili, když si všimli, že k nim míří, a honem dělali, že sbírají dřevo nebo hledají vodu.
Harry se nemohl ubránit sílící domněnce, že se s ním na tuhle pouť, která i jemu samému teď připadala bezúčelná a nepromyšlená, vydali jen proto, že si mysleli, že má nějaký tajný plán, s nímž je v pravý čas seznámí. Ron se ani nijak nesnažil svou mizernou náladu skrývat a Harry začínal mít strach, že svými nedostatečnými vůdčími schopnostmi zklamal i Hermionu. Ze zoufalství se pokoušel přijít na nějaká další místa, kde by mohly být viteály ukryté, jedinou možností, která ho napadala, byly ale Bradavice, a protože ty ani jednomu z jeho společníků nepřipadaly pravděpodobné, raději se o nich přestal zmiňovat.
Do krajiny, v níž se pohybovali, se nezadržitelně vkrádal podzim - stan si nyní stavěli na provlhlé vrstvě spadaného listí. K mlhám, které kolem sebe šířili mozkomorové, se přidaly i běžné podzimní mlhy a k problémům jejich putování se připojil vítr a déšť. Ani to, že se Hermiona neustále zlepšovala v rozlišování jedlých a nejedlých hub, nemohlo být plnohodnotnou náhradou za jejich nepřetržité odloučení od společnosti jiných lidí a za naprostou nevědomost, co je nového ve válce proti Voldemortovi.
"Naše mamka," poznamenal Ron jednou večer, když seděli ve stanu na břehu jakési řeky ve Walesu, "dokáže vyčarovat jídlo jen tak z ničeho."
Zasmušile se šťoural v kouscích připálené šedé ryby na talíři. Harry mu automaticky pohlédl na krk a podle očekávání viděl, že se mu na něm třpytí zlatý řetízek s viteálem. Potlačil v sobě nutkání Rona okřiknout, protože věděl, že hned bude mít trochu lepší náladu, až předá medailonek jemu nebo Hermioně.
"Vyčarovat jídlo jen tak z ničeho neumí ani tvoje mamka," ozvala se Hermiona. "To neumí nikdo. Jídlo je první z pěti hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňová -"
"Mluv normálně, buď tak laskavá!" skočil jí do řeči Ron a vytáhl si z úst rybí kost uvízlou mezi zuby.
"Vyčarovat dobré jídlo jen tak z ničeho není možné! Můžeš si ho odněkud přivolat, když víš, kde je, můžeš ho přeměnit, můžeš zvětšit jeho množství, pokud už nějaké máš -"
"S tímhle se tedy neobtěžuj, je to nechutné," zavrčel Ron.
"Harry tu rybu chytil a já jsem ji upravila, jak nejlíp umím! Všimla jsem si, že jsem to vždycky já, kdo nakonec musí vařit. Asi proto, že jsem holka, co?"
"Ne, protože z nás tří údajně umíš nejlíp kouzlit!" odsekl Ron.
Hermiona vyskočila a kousky pečené štiky jí sklouzly z talíře na podlahu.
"Zítra si můžeš vyzkoušet vaření ty, Rone, a taky si můžeš najít všechny přísady a pokusit se z nich vykouzlit něco, co by se dalo jíst! Já tady budu sedět, šklebit se na tebe a skuhrat, abys sám viděl, jak -"
"Mlč!" okřikl ji Harry, vyskočil a zvedl obě ruce nad hlavu. "Okamžitě zmlkni!"
Hermiona se zatvářila pobouřeně.
"Jak se ho můžeš zastávat, skoro nikdy nic neuvaří -"
"Buď zticha, Hermiono, někoho slyším!"
Napjatě naslouchal a rukama stále zdviženýma nad hlavou je varoval, aby nic neříkali. A pak, přes hukot a klokot temné řeky valící se kousek od stanu, znovu zaslechl hlasy. Otočil se a pohlédl na lotroskop. Nehýbal se.
"Použila jsi na naši ochranu Ševelissimo, že ano?" zeptal se šeptem Hermiony.
"Použila jsem úplně všechno," ujistila ho také šeptem. "Ševelissimo, kouzla na odpuzování mudlů, zastírací kouzla, prostě všechno. Nevím, kdo to je, ale neměli by nás vidět ani slyšet."
Hlasité škrábání a harašení doprovázené zvuky převracených kamenů a praskajících větviček jim prozradilo, že k nim po zalesněném svahu sklánějícím se k úzkému pobřežnímu pásu, na němž si postavili stan, sestupuje několik lidí. Vytáhli hůlky a čekali. Doufali, že kouzelné ochrany, které kolem sebe rozmístili, budou dostačující, aby je v téměř úplné tmě zaštítily před pozorností mudlů i obyčejných čarodějek a kouzelníků. A pokud se k nim blíží Smrtijedi, možná jejich ochranná opatření čeká první zkouška účinnosti proti černé magii.
Když přicházející skupinka dorazila až k vodě, zněly hlasy jejích členů o něco silněji, nebyly ale o nic srozumitelnější. Harry odhadoval, že jsou necelých deset metrů od nich, řeka uhánějící přes jezy mu neumožňovala určit vzdálenost přesněji. Hermiona popadla korálkovou kabelku a začala se v ní přehrabovat. Vzápětí vytáhla tři páry ultradlouhých uší a hodila po jednom Harrymu i Ronovi, kteří si honem zastrčili konce růžových provázků do uší a opačný konec prohodili ze stanu ven.
Za pár vteřin už Harry slyšel unavený mužský hlas.
"Tady by snad mohlo být pár lososů, nebo myslíte, že je na ně ještě moc brzo? Accio losos!"
Ozvalo se několikeré zřetelné zašplouchání a po něm pleskavý zvuk, jak ryba narážela do lidského těla. Někdo spokojeně zabručel. Harry si zatlačil ultradlouhé ucho hlouběji do ušního boltce. Přes šumění řeky rozeznával další hlasy, ty ale nemluvily žádným lidským jazykem, jaký kdy v životě slyšel. Byla to drsná a nemelodická řeč, proud štěkavých hrdelních zvuků, a Harrymu připadalo, že slyší dvě osoby, z nichž jedna mluvila o něco tišeji a pomaleji.
Za venkovní stranou plátěné stanové stěny se rozhořel oheň a mezi stanem a plameny se míhaly dlouhé stíny. Zanedlouho do stanu pronikla vábivá, delikátní vůně opékaného lososa. Poté se ozvalo cinkání příborů o talíře a první muž znovu promluvil.
"Tumáte, Griphooku a Gornuku."
Skřetové! naznačila Hermiona nehlasně ústy Harrymu, který přikývl.
"Díky," poděkovali jednohlasně skřetové.
"Jak dlouho jste říkali, že už jste vy tři na útěku?" zeptal se nový, měkký a příjemný hlas, který byl Harrymu matně povědomý. Jakmile zazněl, představil si bezděčně spokojeně se tvářícího muže s kulatým bříškem.
"Šest týdnů… sedm… už ani nevím," odpověděl unavený muž. "Hned po pár dnech jsem se potkal s Griphookem a nedlouho poté se k nám přidal ještě Gornuk. Je příjemné mít alespoň nějakou společnost." Na chvíli se všichni odmlčeli, jenom škrábali příbory o talíře a zvedali a zase pokládali na zem plechové hrníčky. "Proč jste odešel vy, Tede?" zeptal se pak tentýž muž.
"Věděl jsem, že si pro mě přijdou," odpověděl měkkým hlasem Ted a Harry si v tom okamžiku uvědomil, kdo to je: otec Tonksové. "Doslechl jsem se minulý týden, že v okolí obcházejí Smrtijedi, a rozhodl jsem se, že bude lepší zmizet. Z principu jsem se totiž odmítl zaregistrovat jako čaroděj z mudlovské rodiny, takže jsem věděl, že je to jen otázka času. Bylo mi jasné, že dřív nebo později budu muset utéct. Manželka by neměla mít problémy, ta je z čistokrevné rodiny. A pak jsem potkal tady Deana, je to pár dnů, co, synku?"
"Jo," potvrdil další hlas a Harry, Ron i Hermiona se po sobě podívali. Mlčeli, ale byli bez sebe vzrušením, protože nepochybovali o tom, že poznávají hlas Deana Thomase, svého spolužáka z Nebelvíru.
"Taky jsi z mudlovské rodiny, co?" zeptal se první muž.
"Nevím to jistě," odpověděl Dean. "Táta od mámy odešel, když jsem byl ještě mrně. Nemůžu ale nijak dokázat, že to byl kouzelník."
Na chvíli zavládlo ticho, v němž se ozývalo jen tlumené přežvykování, potom se znovu ozval Ted.
"Musím říct, Dirku, že to je pro mě překvapení, že vás vidím. Příjemné, ale přesto překvapení. Povídalo se, že vás chytili."
"To ano, chytili," potvrdil Dirk. "Měl jsem už za sebou půlku cesty do Azkabanu, když se mi podařilo utéct. Omráčil jsem Dawlishe a sebral mu koště. Bylo to snazší, než byste si mysleli; mám takový dojem, že Dawlish momentálně není tak docela ve své kůži. Vypadá, jako by na něj někdo seslal matoucí kouzlo. Pokud ano, rád bych potřásl rukou tomu, kdo to udělal, ať už to byla čarodějka nebo kouzelník, protože mi nejspíš zachránili život."
Znovu na chvíli zavládlo mlčení, do něhož jen popraskával oheň a hučela řeka. "A co tady děláte vy dva?" zeptal se pak Ted. "Totiž, měl jsem dojem, že skřetové víceméně straní Vy-víte-komu."
"To jste měl špatný dojem," odpověděl skřet s vyšším hlasem. "My nestraníme nikomu. Tohle je válka mezi kouzelníky."
"Tak proč se v tom případě schováváte?"
"Považoval jsem to za rozumné," prohlásil skřet s hlubším hlasem. "Odmítl jsem totiž vyhovět požadavku, který byl podle mého názoru urážlivý, a viděl jsem, že je ohroženo moje osobní bezpečí."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama