"Narovnejte si tu čapku, Weasleyi," vyzvala profesorka McGonagallová Rona úsečně. "A vy, slečno Patilová, si vyndejte tu směšnou věc z vlasů."
Parvati se jen zamračila a sundala si velkého ozdobného motýla, kterého si vetkla do copu.
"Pojďte za mnou," vybídla je profesorka, "první ročník vepředu… a nestrkejte se…"
Vypochodovali po předním schodišti dolů a seřadili se před hradem. Byl chladný, jasný večer; stmívalo se a nad Zapovězeným lesem už svítil bledý, jakoby průzračný měsíc. Harry stál ve čtvrté řadě mezi Ronem a Hermionou a zahlédl mezi prvňáky Dennise Creeveyho, který se doslova třásl nedočkavostí.
"Už je skoro šest," poznamenal Ron, podíval se na hodinky a potom upřel oči na příjezdovou cestu od přední brány. "Co myslíte, jak přijedou? Vlakem?"
"To sotva," mínila Hermiona.
"Ale jak tedy? Na košťatech?" nadhodil Harry a podíval se na oblohu plnou hvězd.
"Asi taky ne… z takové dálky…"
"Že by použili Přenášedlo?" navrhl Ron. "Nebo by se mohli přemístit - možná to u nich smí, i když jim ještě nebylo sedmnáct?"
"Do Bradavic se nikdo přemístit nemůže, kolikrát ti to mám vysvětlovat?" řekla Hermiona netrpělivě. Vzrušeně pátrali očima v houstnoucí tmě, ale nikde se nic nepohnulo: všude vládlo ticho a klid a všechno vypadalo stejně jako jindy. Harrymu začínalo být chladno. Přál si, aby si hosté pospíšili… možná že ti cizí studenti chystají okázalý příjezd… Vzpomněl si, co řekl pan Weasley tenkrát v kempu před mistrovstvím světa ve famfrpálu: Je to pořád stejné, jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat…"
Vtom se ze zadní řady, kde stáli učitelé, ozval Brumbál: "Výtečně! Pokud se ošklivě nepletu, delegace z Krásnohůlek se blíží!"
"Kde jsou?" vyhrkla řada studentů dychtivě a hned se rozhlíželi na všechny strany.
"Tamhle!" vykřikl jeden student z šestého ročníku a ukazoval nad Zapovězený les.
Po inkoustové obloze se k hradu řítilo cosi velikého, daleko většího než koště - nebo i celá stovka košťat - a neustále se to zvětšovalo.
"Vždyť je to drak!" vyjekla jedna prvňačka, která úplně ztratila hlavu.
"Nemluv hlouposti… je to létající dům!" opravil ji Dennis Creevey.
Ukázalo se, že měl o dost blíž k pravdě… Když ten obrovský černý útvar přeletěl nad korunami stromů v Zapovězeném lese a ozářila jej světla z hradních oken, uviděli, jak se k nim řítí obrovitý šmolkově modrý kočár, veliký jako několikapatrový dům. Vzduchem ho táhlo tucet okřídlených koní, všichni plaví, s bílou hřívou, a každý veliký jako slon.
Přední tři řady studentů ucouvly dozadu, když se kočár snesl níž a ještě pořád závratnou rychlostí se chystal přistát - a pak, s dunivým zahřměním, při němž Neville uskočil a šlápl na nohu jednomu studentovi pátého ročníku ze Zmijozelu, kopyta koní větší než talíře uhodila o zem. Vteřinu nato přistál i kočár - jen se zakymácel na obrovských kolech, zatímco zlatí koně potřásali obrovskými hlavami a kouleli velkýma, ohnivě rudýma očima.
Harry si sotva stačil všimnout, že na dveřích kočáru je erb (dvě zkřížené zlaté hůlky, z nichž z každé sršely tři hvězdy), a dveře už se otvíraly.
Z kočáru vyskočil chlapec ve světlemodrém hábitu, předklonil se, chvilku se potýkal s něčím na podlaze kočáru a potom spustil dolů zlaté schůdky. Vzápětí uctivě odskočil stranou. Harry viděl, jak se z kočáru noří lesklý černý střevíc na vysokém podpatku, veliký jako dětské sáňky; a pak se objevila ta největší žena, jakou kdy v životě viděl. V tu chvíli všichni okamžitě pochopili, proč jsou kočár i koně tak velcí. Několik studentů vyjeklo úžasem.
Harry znal jen jediného člověka, který byl tak velký jako ona, a to byl Hagrid. Pochyboval dokonce, že by jeden z nich byl třeba jen o fous větší nebo menší než ten druhý. Přesto však - nebo snad právě proto, že na Hagrida byl zvyklý - mu ta žena (stála teď pod schůdky a rozhlížela se po čekajících studentech, kteří na ni třeštili oči) připadala ještě neskutečněji veliká. Jak vkročila do světla, jež se sem linulo ze vstupní síně, zjistili, že má sličnou tvář, olivovou pleť, veliké, černé a jakoby uslzené oči a dost hákovitý nos. Vlasy měla v týlu stažené do lesklého uzlu. Od hlavy až k patě byla zahalena do černého saténu a na šíji i na buclatých prstech se jí třpytily spousty nádherných opálů.
Brumbál začal tleskat; studenti se řídili jeho příkladem a také ji zahrnuli bouřlivým potleskem. Mnozí si přitom stoupli na špičky, aby ji líp viděli.
Její obličej se rozjasnil vlídným úsměvem, vykročila k Brumbálovi a podávala mu třpytivou ruku. Brumbál byl sice také dost vysoký, rozhodně se však nemusel shýbnout, aby jí ruku políbil.
"Drahá madame Maxime," řekl. "Vítejte v Bradavicích!"
"Brrumbále," promluvila madame Maxime hlubokým hlasem. "Doufám, že se vám daršší dobršše?"
"Děkuji, cítím se výtečně," odpověděl Brumbál.
"To jsou moji šáci," řekla madame Maxime a ledabyle mávla svou obrovskou rukou za sebe.
Harry, který až do té chvíle soustředil všechnu svou pozornost jenom na ni, teď zjistil, že z kočáru vystoupil možná tucet chlapců a dívek - soudě podle jejich vzhledu, žádnému nechybělo mnoho do dvaceti - a stáli teď za madame Maxime. Všichni se klepali zimou - a jak by ne, vždyť jejich hábity byly zřejmě z jemného hedvábí a nikdo z nich neměl plášť; někteří si aspoň omotali kolem hlavy šálu nebo šátek. Podle toho, co dokázal rozeznat z jejich tváří (stáli totiž v obrovitém stínu madame Maxime), zírali na Bradavice s jistou dávkou strachu.
"Co Karrkarroff, už dorrazil?" zeptala se madame Maxime.
"Měl by tady být každou chvíli," řekl Brumbál. "Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho, nebo radši půjdete dovnitř, abyste se trochu ohřáli?"
"Rradši se půjdeme ohrššát," odpověděla madame Maxime. "Ale koně -"
"Náš učitel péče o kouzelné tvory se o ně milerád postará," řekl Brumbál. "Bude tu coby dup, jen co zvládne menší problém, který souvisí s jeho dalšími - ehm - povinnostmi."
"Skvorejši," řekl Ron potichu Harrymu a zašklebil se.
"Moji koňové vyšadují - ehm - pevnou rruku," prohlásila madame Maxime, jako by pochybovala, že by je nějaký bradavický učitel péče o kouzelné tvory mohl zvládnout. Jsou totiž oprravdu silní…"
"Ujišťuji vás, že Hagrid je hravě zvládne," usmál se Brumbál.
"Dobrrá," řekla madame Maxime a lehce se uklonila. "Byl byste ale tak laskav a ršekl tomu vašemu Agridovi, že moji koňové pijí jen značkovou sladovou whisky?"
"Spolehněte se, že se o ně postaráme," a Brumbál se uklonil také.
"Tak pojďte," přikázala madame Maxime svým žákům, a řady bradavických studentů se rozestoupily, aby se svým doprovodem mohla vystoupit po kamenných schodech do vstupní síně.
"Co myslíte, jak velké koně budou mít ti z Kruvalu?" nadhodil Seamus Finnigan a natahoval se přes Levanduli a Parvati, aby ho Harry s Ronem slyšeli.
"Hm, pokud budou ještě větší než tihleti, neporadí si s nimi už ani Hagrid," poznamenal Harry. "Pokud ho ovšem nenapadli ti jeho skvorejši. Co myslíte, že provedli?"
"Třeba mu utekli," mínil Ron optimisticky.
"To ani neříkej," a Hermiona se zachvěla. "Představ si, že by se volně pohybovali po Bradavicích…"
Stáli tam a klepali se už zimou, jak čekali, kdy se objeví delegace z Kruvalu. Většina studentů toužebně vzhlížela k obloze. Několik minut zaléhalo do ticha jen frkání a dupání obrovských koní madame Maxime, ale potom -
"Slyšíte to?" vykřikl náhle Ron.
Harry se zaposlouchal: ze tmy k nim doléhal jakýsi hlasitý a podivně děsivý zvuk, tlumený hukot a sání, jako kdyby se řečištěm blížil jakýsi obrovský vysavač…
"To je přece z jezera!" zahulákal Lee Jordan a ukazoval na něj. "Podívejte se dolů!"
Z místa, kde stáli, nahoře nad lukami, odkud mohli přehlédnout celé školní pozemky, teď jasně viděli hladkou a černou vodní plochu - ta však už vůbec nebyla hladká. Hluboko uprostřed jezera se cosi dělo: na hladinu probublávaly veliké bubliny a vlny se přelévaly přes blátivé břehy - a pak v samém středu jezera zakroužil vír, jako kdyby ze dna někdo vytáhl obrovskou zátku…
Ze středu víru se začalo pomalu zvedat cosi jako dlouhý, černý kůl… a pak Harry spatřil ráhnoví…
"To je stěžeň!" řekl Ronovi a Hermioně. Loď se zvolna a vznešeně vynořovala z vody a třpytila se v měsíční záři. Přesto budila spíš dojem kostry, jako by šlo o vyzdvižený vrak, a nejasná, mdlá světla, blikotající v kruhových lodních oknech na bocích, vyhlížela jako přízračné oči. Nakonec se ozvalo mohutné šplíchnutí, a loď se vynořila úplně, zakymácela se na rozbouřených vlnách a začala klouzat ke břehu. O chvilku později bylo slyšet, jak se rozstříkla voda, když na mělčině vyhodili kotvu, a žuchl můstek spuštěný na břeh.
Vzápětí bradavičtí spatřili vystupovat z lodi nejasné postavy procházející kolem světel v kruhových oknech. Harrymu připadalo, že to jsou samí kolohnáti jako Crabbe a Goyle… Když však po lukách dorazili až ke hradu a ozářilo je světlo ze vstupní síně, uvědomil si, že je tak mohutnými dělají jejich pláště z jakési huňaté, zcuchané kožešiny. Muž, který je k hradu vedl, byl však oděný v kožešinách jiného druhu: hladkých a stříbrných, stejných jako jeho vlasy.
"Brumbále!" zahlaholil bodře, když vystoupal svahem vzhůru. Jak se vede, drahý příteli, jak se pořád máte?"
"Vzkvétáme, profesore Karkarove, děkuji za optání," odpověděl Brumbál.
Karkarov měl medový, neupřímný hlas. Když vkročil do světla linoucího se z přední brány hradu, zjistili, že je vysoký a hubený jako Brumbál, bílé vlasy však měl krátké a kozí bradka (zakončená malou stočenou kudrlinkou) jen nedostatečně zakrývala jeho dost ubohou bradu. Když došel až k Brumbálovi, oběma rukama si s ním potřásl.
"Staré dobré Bradavice," řekl, pohlédl na hrad a usmál se. Zuby měl dost žluté a Harry si všiml, že ač se usmíval, jeho oči zůstaly chladné a vychytralé. Je to úžasné být zase tady, opravdu úžasné… Viktore, pojď sem do tepla… nebude vám to vadit, Brumbále, viďte? Viktor se totiž trochu nachladil…"
Karkarov kývl na jednoho ze svých studentů. Jak chlapec procházel kolem, Harry na okamžik zahlédl vyčnělý, křivý nos a husté černé obočí. Býval by ho poznal, i kdyby ho Ron nežďuchl do ruky a nezahrčel mu do ucha:
"Harry - vždyť to je Krum!"