Hodnou chvíli panovalo v místnosti naprosté ticho, než Brumbál řekl: "Vysvětlete mi prosím, proč jste to udělali." Bývalo by líp, kdyby na ně křičel. Harry byl nešťastný ze zklamání, které slyšel v ředitelově hlasu. Z jakéhosi důvodu nebyl s to podívat se mu do očí, místo toho mluvil k jeho kolenům. Vypověděl úplně všecko s výjimkou toho, že začarované auto patřilo panu Weasleyovi; soudě podle toho, on a Ron nejspíš létající auto našli náhodou zaparkované u nádraží. Věděl, že Brumbál to musí okamžitě prohlédnout, ten se však na auto vůbec nevyptával; a když Harry skončil, jen na ně dál upřeně hleděl přes své brýle.
"Takže my si zajdeme pro věci," pronesl Ron hlasem plným beznaděje.
"O čem to mluvíte, Weasleyi?" vyštěkla profesorka McGonagallová.
"Přece nás vyloučíte, ne?" špitl Ron.
Harry bleskurychle pohlédl na Brumbála.
"Dnes ne, pane Weasleyi," řekl Brumbál. "Musím vám však oběma zdůraznit, že to, čeho jste se dopustili, je velice závažné. Dnes večer napíšu dopis rodinám vás obou a musím vás rovněž varovat, že pokud byste něco takového udělali ještě jednou, neměl bych jinou volbu a musel bych vás vyloučit."
Snape vypadal, jako by právě zrušili Vánoce. Odkašlal si a řekl: "Profesore Brumbále, ti chlapci porušili výnos o omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků, a vážně poškodili jeden starý a cenný strom… takové jednání zajisté…"
"To je na profesorce McGonagallové, aby rozhodla, jak budou potrestáni, Severusi," řekl Brumbál klidně. "Chlapci patří do její koleje a ona za ně nese odpovědnost." Otočil se k ní: "Musím se vrátit na hostinu, Minervo, potřebuji tam podat několik zpráv. Pojďte, Severusi, čeká na nás báječný dort s vaječným krémem, který chci ochutnat."
Snape ještě vrhl na Harryho a Rona nenávistný pohled, než se dal odvést ze svého vlastního kabinetu a nechal je tam o samotě s profesorkou McGonagallovou, která na ně pořád zírala jako rozhněvaný orel.
"Měl byste si radši zajít na ošetřovnu, Weasleyi, teče vám krev."
"To nic není," řekl Ron a honem si otřel řeznou ránu nad okem do rukávu. "Paní profesorko, chtěl jsem vidět, jak mou sestru budou zařazovat -"
"Obřad Zařazování už skončil," řekla profesorka McGonagallová. "Vaše sestra je také v Nebelvíru."
"To je dobře," kývl Ron.
"A když už mluvíme o Nebelvíru -" pronesla profesorka McGonagallová ostře, Harry jí však skočil do řeči: "Paní profesorko, když jsme si vzali to auto, školní rok ještě nezačal, takže - takže Nebelvír by vlastně neměl přijít o žádné body, že?" podíval se na ni úzkostně.
Profesorka McGonagallová ho probodla pronikavým pohledem, byl však pevně přesvědčený, že se malinko pousmála. Rozhodně už neměla tak pevně sevřené rty. "Nebelvíru žádné body neodečtu," řekla a Harrymu se ulevilo, "ale vy oba dostanete školní trest."
To bylo lepší, než očekával. Vůbec mu nevadilo, že Brumbál napíše dopis Dursleyovým, bylo mu až příliš jasné, že ty bude leda mrzet, že ho Vrba mlátička nerozmlátila na placku.
Profesorka McGonagallová znovu zvedla hůlku a namířila na Snapeův psací stůl. Ozvalo se tiché cvaknutí - a vmžiku se objevil obrovský tác s obloženými chleby, dvě stříbrné číše a džbán vychlazené dýňové šťávy.
"Najíte se tady a potom půjdete rovnou do své ložnice," řekla. "Já musím také zpátky na slavnost."
Sotvaže se za ní zavřely dveře, Ron dlouze, potichu hvízdl.
"Už jsem myslel, že je s námi konec," přiznal a vrhl se na obložený chléb.
"Já taky," přisvědčil Harry a rovněž si vzal.
"Je ti ale jasné, jakou jsme měli smůlu?" zahuhňal Ron s plnými ústy kuřecího masa a šunky. "Fred a George s tím autem letěli aspoň pětkrát nebo šestkrát, a je žádný mudla nikdy neviděl." Polkl a znovu si pořádně ukousl. "Řekni mi, proč vlastně jsme nemohli projít tou přepážkou?"
Harry jen pokrčil rameny. "Odnynějška si ale musíme dávat pozor," řekl a pořádně se napil dýňové šťávy. "Škoda, že jsme nemohli jít na tu slavnost…"
"McGonagallová si určitě nepřála, abychom se předváděli," usoudil Ron moudře. "Nechce, aby si ostatní mysleli, kdovíjak to není mazané cestovat létajícím autem."
Když spořádali tolik obložených chlebů, kolik jen zmohli (talíř se jimi sám od sebe zaplňoval), zvedli se, vyšli z kabinetu a vydali se známou cestou do nebelvírské věže. V hradu vládlo ticho; slavnost už zřejmě skončila. Procházeli kolem mumlajících podobizen a vrzajících brnění a stoupali po úzkých kamenných schodištích, až dorazili do chodby, kde se za podobiznou Buclaté dámy v růžových hedvábných šatech skrýval tajný vchod do nebelvírské věže.
"Heslo?" ozvalo se, když se přiblížili k podobizně.
"Ehm…" zaváhal Harry.
Nevěděli, jaké heslo v novém roce platí, poněvadž se dosud nesetkali s nebelvírským prefektem, pomoc se však dostavila vzápětí; zaslechli za sebou rychlé kroky, a když se ohlédli, spatřili, jak se k nim žene Hermiona.
"Tady jste! Kde jste byli? Vykládají se tu o vás úplně směšné věci - někdo říkal, že vás vyloučili, protože jste se prý nabourali s létajícím autem."
"Jak vidíš, nevyloučili nás," ujistil ji Harry.
"Nechcete mi snad tvrdit, že jste opravdu přiletěli?" řekla Hermiona; mluvila skoro stejně přísně jako profesorka McGonagallová.
"Nech si to kázání," vyzval ji Ron netrpělivě, "a radši nám pověz nové heslo."
"Medosavka," řekla Hermiona stejně netrpělivě, "ale o to nejde -"
Dál se však nedostala, poněvadž podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru; všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti, stáli na asymetrických stolech a pohodlných křeslech a čekali na ně. V otvoru v podobizně se objevila spousta rukou, které vtáhly Harryho a Rona dovnitř, zatímco Hermiona se za chlapci musela vyškrábat sama.
"To bylo úžasné!" křičel Lee Jordan. "Geniální! Tomu říkám příjezd do školy! Napálit to autem rovnou do Vrby mlátičky - o tom se v Bradavicích bude vypravovat celá léta!"
"To se vám povedlo," říkal student pátého ročníku, se kterým Harry ještě nikdy nemluvil; někdo další ho plácal po zádech, jako kdyby právě zvítězil v maratonu. Potom se dopředu protlačili Fred a George a vypálili společně: "Proč jste nás vlastně nezavolali zpátky?"
Ron byl rudý v obličeji a rozpačitě se usmíval, Harry však postřehl někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika vzrušených prváků zahlédl Percyho, který se očividně snažil dostat se k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat. Harry žďuchl Rona do žeber a kývl směrem k jeho bratrovi. Ron okamžitě pochopil.
"Už musíme nahoru - jsme trochu unavení," řekl a oba se začali prodírat ke dveřím na opačné straně místnosti, které vedly k točitým schodům a do ložnic.
"Dobrou noc," zavolal Harry ještě na Hermionu, která byla stejně zakaboněná jako Percy.
Podařilo se jim dostat na opačnou stranu společenské místnosti, i když je cestou ještě popleskávali po zádech; na schodišti pak už konečně byl klid. Tryskem vyběhli nahoru, a pak už stáli u dveří své staré ložnice, na které teď byl nápis Druhý ročník. Vešli do známé kruhové místnosti s pěti postelemi s nebesy z červeného sametu a vysokými, úzkými okny. Kufry už jim přinesli a postavili je k nohám postelí.
Ron se na Harryho provinile usmál.
"Vím, že mě to nejspíš nemělo potěšit, ale -"
Dveře ložnice se rozlétly a vešli ostatní studenti druhého ročníku nebelvírské koleje - Seamus Finnigan, Dean Thomas a Neville Longbottom.
"Neuvěřitelné!" zářil Seamus.
"Skvělé," řekl Dean.
"Úžasné," prohlásil Neville s málem posvátnou úctou.
To už se Harry neudržel a rozesmál se také.