close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola pátá - PADLÝ BOJOVNÍK (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:02 |  Harry Potter a Relikvé smrti
PADLÝ BOJOVNÍK
"Hagride?"
Harry se pracně pokoušel vyprostit z kovových trosek a kousků kůže ze sedadla, v nichž uvízl, a ponořil ruce do mělké kalné vody, aby se mohl opřít o zem a postavit se. Nechápal, kam se Voldemort poděl, a čekal, že se k němu každým okamžikem snese z tmavé oblohy. Z čela mu stékalo a z brady odkapávalo cosi horkého a mokrého. Vyškrábal se z jezírka a klopýtavě zamířil k velké temné hroudě na zemi, v niž se proměnil Hagrid.
"Hagride? Řekni něco, Hagride -"
Temná hrouda se ale nepohnula.
"Kdo je tam? Je to Potter? Jsi Harry Potter?"
Byl to mužský hlas, který nepoznával. Pak nějaká žena vykřikla: "Oni se zřítili, Tede! Spadli na zahrádku!"
Harrymu se zatočila hlava.
"Hagride," opakoval přihlouple a podlomila se mu kolena.
Když později přišel k sobě, ležel na zádech na něčem, co mu připadalo jako polštáře, a cítil pálení v žebrech a v pravé paži. Vyražený zub už mu znovu narostl. V jizvě na čele mu vytrvale pulzovalo dál.
"Hagride?"
Otevřel oči a viděl, že leží na pohovce v nepovědomém, lampami osvětleném obývacím pokoji. Kousek od pohovky se na podlaze válel jeho mokrý a zabahněný batoh. Nějaký světlovlasý muž s objemným břichem pozoroval Harryho nervózním pohledem.
"Hagrid je v pořádku, synku," uklidňoval ho tlouštík, "manželka ho má právě v práci. Jak se cítíš? Nemáš zlomeného ještě něco? Vyspravil jsem ti žebra, zub a ruku. Mimochodem, já se jmenuju Ted, Ted Tonks - jsem Dořin otec."
Harry se až příliš překotně posadil - před očima mu zajiskřilo, zvedal se mu žaludek a motala se mu hlava.
"Voldemort -"
"Jen klid," šeptl konejšivě Ted Tonks, položil mu ruku na rameno a přitlačil ho zpátky na polštáře. "Ošklivě jste se vybourali. Co se vlastně stalo? Něco se vám na tom motocyklu porouchalo? Artur Weasley to zas jednou s těmi svými mudlovskými hračičkami přehnal?"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry a jizva ho zabolela jako otevřená rána. "Smrtijedi, spousty Smrtijedů… pronásledovali nás -"
"Smrtijedi?" sykl ostře Ted. "Jak to myslíš, Smrtijedi? Domníval jsem se, že nevědí, že se dnes večer stěhuješ. Myslel jsem -"
"Věděli to," opáčil Harry.
Ted Tonks zvedl oči ke stropu, jako by si skrz něj mohl prohlédnout oblohu nad sebou.
"No, alespoň jsme se přesvědčili, že naše ochranná kouzla jsou dostatečně silná, nemám pravdu? Neměli by se z žádné strany dostat k domu blíž než na sto metrů."
Teď už Harry chápal, proč Voldemort zmizel; ztratil se v okamžiku, kdy motocykl minul hranici ochranné kouzelné bariéry Řádu. Doufal jen, že budou kouzla fungovat i nadále. V duchu viděl Voldemorta, jak se právě v tuto chvíli vznáší sto metrů nad nimi a hledá způsob, jak proniknout do prostoru, který si Harry představoval jako velkou průhlednou bublinu.
Shodil nohy z pohovky. Dřív než byl ochoten uvěřit, že Hagrid doopravdy žije, potřeboval ho vidět na vlastní oči. Sotva se ale stačil postavit, otevřely se dveře a Hagrid se jimi protlačil dovnitř. Obličej měl zamazaný blátem a krví, trochu pokulhával, ale jako zázrakem byl skutečně naživu.
"Harry!"
Převrhl dva malé elegantní stolečky a květináč s aspidistrou, dvěma obrovskými kroky překonal vzdálenost, která je dělila, a sevřel Harryho v náručí takovou silou, že mu málem zpřelámal čerstvě napravená žebra. "U všech hromů, Harry, jak ses z tý šlamastyky dostal? Já už myslel, že jsme voba vodepsaný."
"Jo, to já taky. Nechce se mi věřit -"
Zarazil se v půli věty. Právě si totiž všiml ženy, která vcházela do pokoje za Hagridem.
"Vy!" vykřikl a zajel rukou do kapsy, zjistil však, že je prázdná.
"Hůlku máš tady, synku," upozornil ho Ted a poklepal mu jí na rameno. "Ležela na zemi hned vedle tebe, a tak jsem ji sebral. A ta paní, na kterou křičíš, je moje manželka."
"Já - promiňte, omlouvám se."
Když paní Tonksová vešla a přistoupila o něco blíž, nebyla už její podobnost s Belatrix, její sestrou, zdaleka tak výrazná: měla světlehnědé hebké vlasy a oči širší a laskavější. Přesto ji asi Harryho výkřik poněkud vyvedl z míry a popudil.
"Co se stalo s naší dcerou?" zeptala se. "Hagrid říkal, že na vás čekali a přepadli vás. Kde je Nymfadora?"
"To nevím," odpověděl Harry. "Nevíme, co se stalo s ostatními."
Žena si vyměnila pohled s Tedem. Když Harry viděl, jak se oba zatvářili, zaplavila ho směsice strachu a provinilosti; jestli někdo z ostatních přišel o život, je to jeho vina. Jen a jen jeho. Souhlasil s jejich plánem, poskytl jim svoje vlasy…
Náhle si na něco vzpomněl. "Přenášedlo," vyhrkl. "Musíme se dostat do Doupěte a zjistit, co se stalo. Pak vám budeme moct poslat vzkaz… nebo to udělá Tonksová, až se -"
"Dora to zvládne, Dromedo," prohlásil Ted. "Umí se o sebe postarat a byla už s bystrozory ve spoustě ošemetných situací. K přenášedlu musíme tudy," obrátil se k Harrymu. "Mělo by odletět za tři minuty, pokud ho budete chtít použít."
"Jo, to budeme," přitakal Harry. Popadl batoh a hodil si ho na záda. "Rád bych…"
Podíval se na paní Tonksovou a chtěl se omluvit za to, že ji nechávají ve stavu takového strachu a nejistoty, za který osobně cítil strašlivou zodpovědnost, nenapadala ho však žádná slova, která by mu nepřipadala prázdná a neupřímná.
"Povím Tonksové - Doře - aby vám dala vědět, až se… Děkujeme, že jste nás dali dohromady, děkujeme za všechno. Já -"
Byl rád, že může z pokoje odejít, a následoval Teda Tonkse krátkou předsíní do ložnice. Hagrid šel za nimi a shýbal se, aby se neuhodil do hlavy o překlad nade dveřmi.
"Támhle je to, synku. To je přenášedlo."
Pan Tonks ukazoval na malý kartáč na vlasy se stříbrným hřbetem, který ležel na toaletním stolku.
"Díky," přikývl Harry a natáhl ruku, aby na něj položil prst a připravil se k odletu.
"Počkej chviličku," zarazil ho Hagrid a rozhlížel se kolem. "Kde je Hedvika, Harry?"
"Hedviku… trefili ji," zamumlal Harry.
To vědomí ho zasáhlo jako rána do hlavy; sám za sebe se styděl, když cítil, jak ho v očích štípou slzy. Sova byla jeho věrnou společnicí, jediným jeho velkým spojovacím článkem s kouzelnickým světem pokaždé, když byl nucen vrátit se k Dursleyovým.
Hagrid vztáhl obrovskou ruku a bolestivě ho poplácal po rameni.
"S tím nic nenaděláš," utěšoval ho chraplavě. "Nebuď smutnej. Měla skvělej život…"
"Hagride!" houkl varovně Ted Tonks. Kartáč se jasně modře rozzářil a Hagrid na něj jen taktak stačil včas položit ukazovák.
Harry pocítil prudké trhnutí, jako by byl vlečen kupředu na neviditelném vlasci a háčku zaraženém do břicha někde za pupíkem, a vtáhlo ho to do nicoty; bezmocně se otáčel kolem dokola a prst měl jako přilepený k přenášedlu, když se i s Hagridem obrovskou rychlostí řítili od pana Tonkse pryč. O pár vteřin později narazil nohama tak tvrdě na zem, že dlaněmi i koleny dopadl na dvorek Doupěte. Zaslechl nějaké výkřiky. Odhodil stranou kartáč, který už přestal modře světélkovat, vstal, nepatrně se zapotácel a uviděl, jak k němu po schodech u zadních dveří sbíhají paní Weasleyová a Ginny. Hagrid, který sebou při přistání také plácl na zem, se zatím pracně zvedal na nohy.
"Harry? Jsi ten pravý Harry, že ano? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" vyptávala se hlasitě paní Weasleyová.
"Co tím myslíte? Copak se ještě nikdo jiný nevrátil?" vypravil ze sebe udýchaně Harry.
Odpověď měla paní Weasleyová jasně vepsanou v pobledlém obličeji.
"Smrtijedi už na nás čekali," sdělil jí Harry. "Ocitli jsme se v obklíčení, sotva jsme stačili odstartovat - věděli, že to bude dnes večer… Nevím, co se stalo s ostatními. Nás pronásledovali čtyři Smrtijedi, jen taktak jsme se jich dokázali zbavit, jenže pak nás dostihl Voldemort -"
Slyšel ve vlastním hlase omluvný tón, jako by ji úpěnlivě prosil, aby pochopila, jak je možné, že neví, co se stalo s jejími syny, ale -
"Díky bohu, že se tobě nic nestalo," vydechla a sevřela ho v objetí, které si podle svého mínění vůbec nezasloužil.
"Asi bys tady neměla kapičku brandy, co říkáš, Molly," zeptal se trochu roztřeseně Hagrid. "Čistě z medicinálních důvodů?"
Mohla láhev přivolat kouzlem, když se ale otočila a spěšně zamířila zpět ke křivému domu, bylo Harrymu jasné, že to dělá proto, aby jí neviděli do obličeje. Otočil se k Ginny, která jeho nevyslovené prosbě o informace okamžitě vyhověla.
"První se měli vrátit Ron s Tonksovou, ale nestihli svoje přenášedlo, vrátilo se bez nich," ukázala na zrezivělou plechovku od oleje, která ležela na zemi kousek od nich. "A támhle s tím," ukázala na starou ošlapanou tenisku, "se měli vrátit taťka a Fred, byli druzí na řadě. Ty s Hagridem jste byli třetí a George s Lupinem," podívala se na hodinky, "pokud to stihnou, by se měli vrátit asi za minutu."
Paní Weasleyová už byla zpátky, v ruce nesla láhev brandy a podala ji Hagridovi. Hagrid vytáhl zátku a napil se přímo z láhve.
"Mamko!" vyjekla Ginny a ukázala na místo pár metrů od sebe.
V temnotě zablikalo modré světélko. Zvětšovalo se a rozjasňovalo, až se objevili Lupin s Georgem, ještě chvíli se točili a pak upadli. Harrymu bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku - Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a celý obličej měl zalitý krví.
Harry k nim přiběhl a popadl George za nohy. Společně s Lupinem ho odnesli do domu a kuchyní prošli do obývacího pokoje, kde ho položili na pohovku. Když hlavu bezvědomého ozářilo světlo lampy, Ginny vyděšeně zalapala po dechu a Harrymu se sevřely útroby: Georgeovi chybělo jedno ucho. Celou stranu hlavy i krk měl pokryté vlhkou, hrůzostrašně karmínovou krví.
Sotva se paní Weasleyová k synovi sklonila, popadl Lupin Harryho v nadloktí a nepříliš ohleduplně ho odtáhl zpátky do kuchyně, kam se Hagrid stále ještě snažil protlačit své objemné tělo zadními dveřmi.
"Hej!" křikl Hagrid rozčileně. "Nech ho bejt! Koukej Harryho pustit!"
Lupin ho ignoroval.
"Jakého tvora viděl Harry Potter v koutě, když poprvé v Bradavicích navštívil můj kabinet?" zeptal se a trochu s Harrym zatřásl.
"Odpověz!"
"Myslím - myslím, že to byl ďasovec v akváriu, ne?"
Lupin Harryho pustil a vyčerpaně se opřel o kuchyňský příborník.
"Co to mělo znamenat?" zahřměl Hagrid.
"Promiň, Harry, ale musel jsem se přesvědčit," omlouval se úsečným tónem Lupin. "Někdo nás zradil. Voldemort věděl, že se tě chystáme dnes večer přestěhovat, a to mu mohl prozradit jedině někdo z lidí, kteří byli do našeho plánu přímo zapojení. Mohl jsi být nastrčený dvojník."
"Tak proč si neprověříš taky mě?" zachroptěl Hagrid, který se stále ještě neprotáhl dveřmi.
"Ty jsi poloviční obr," vysvětlil Lupin a vzhlédl k němu. "Mnoholičný lektvar je určený k použití výhradně na lidech."
"Nikdo z členů Řádu by Voldemortovi určitě neprozradil, že odlétáme dnes večer," prohlásil Harry. Byla to pro něj naprosto strašlivá představa a nedokázal uvěřit, že by toho byl někdo z nich schopen. "Voldemort mě dostihl až těsně před koncem, nejdřív vůbec nevěděl, který z nás je ten pravý. Kdyby ho byl někdo s vaším plánem seznámil, byl by od samého začátku věděl, že poletím s Hagridem."
"Voldemort že tě dostihl?" zeptal se ostře Lupin. "Co se stalo? Jak jsi mu unikl?"
Harry mu stručně vylíčil, jak v něm Smrtijedi, kteří za nimi letěli, zjevně poznali pravého Harryho Pottera, jak je přestali pronásledovat a jak museli přivolat Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než se s Hagridem dostali do bezpečného útočiště u rodičů Tonksové.
"Poznali tě? Ale jak? Co jsi dělal?"
"No…" Harry pátral v paměti; celý ten let mu ve vzpomínkách připadal jako rozmazaná směsice paniky a chaosu. "Viděl jsem Stana Silničku… víte, koho myslím, toho kluka, co dělal průvodčího Záchranného autobusu. A pokusil jsem se ho odzbrojit, místo abych - totiž, on podle mě neví, co dělá, nemyslíte? Určitě je pod kletbou Imperius!"
Lupin se zatvářil vyděšeně.
"Harry, čas pro odzbrojování už minul! Ti lidé tě chtějí zajmout a zabít! Když už nechceš také zabíjet, přinejmenším používej omračovací kouzlo!"
"Byli jsme stovky metrů vysoko! Stan není sám sebou, a kdybych ho omráčil, byl by spadl z koštěte a zabil se stejně jistě, jako kdybych řekl Avada kedavra! Ostatně zaklínadlo Expelliarmus mě před dvěma lety zachránilo před Voldemortem," dodal Harry vzdorovitě. Lupin mu připomínal nafoukaného Zachariáše Smithe z Mrzimoru, který se mu vysmíval, když chtěl odzbrojovacímu kouzlu naučit Brumbálovu armádu.
"Jistě, Harry," přisvědčil s vynaložením viditelného sebeovládání Lupin, "a obrovská spousta Smrtijedů byla u toho a viděla to! Promiň, ale v situaci, kdy ti bezprostředně hrozila smrt, to byl i tehdy velice neobvyklý manévr. A když jsi ho dnes zopakoval před Smrtijedy, kteří u toho prvního případu byli nebo o něm slyšeli, rovnalo se to málem sebevraždě!"
"Vy si tedy myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?" vyjel na něj vztekle Harry.
"Samozřejmě že ne," klidnil ho Lupin, "jenže Smrtijedi - a upřímně řečeno i většina ostatních lidí - by čekali, že na jejich útok odpovíš vlastním útokem! Expelliarmus je užitečné zaklínadlo, Harry, ale Smrtijedi je zjevně považují za něco jako tvůj podpis, a já ti velice důrazně radím, abys nedovolil, aby se tak skutečně stalo!"
Lupinovy argumenty způsobily, že si Harry začínal připadat jako idiot, přesto v něm však dál zůstávala špetka vzdoru.
"Nehodlám nikoho zabíjet jen proto, že mi stojí v cestě," prohlásil. "Tak to dělá Voldemort."
Lupinova odpověď zanikla v rachotu. Hagrid, kterému se konečně podařilo vmáčknout se do dveří, dovrávoral k nim a posadil se na židli, ta však pod jeho váhou povolila. Harry jeho klení i omluvy ignoroval a znovu se obrátil na Lupina.
"Bude George v pořádku?"
Při té otázce jako by všechno Lupinovo rozčilení nad Harryho počínáním rázem zmizelo.
"Myslím, že bude, i když není naděje, že by mohl dostat nové ucho, to rozhodně ne, když ho o ně připravila kletba -"
Zvenčí se ozval jakýsi nezřetelný hluk. Lupin se vrhl k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a vyběhl ven.
Na dvorku se objevily dvě postavy, a když se k nim Harry rozběhl, poznal v nich Hermionu, jíž se mezitím vrátila její normální podoba, a Kingsleyho. Oba se drželi zohýbaného ramínka na šaty. Hermiona se vrhla Harrymu do náruče, zato Kingsley neprojevil sebemenší potěšení, že je oba zas vidí. Harry přes Hermionino rameno zahlédl, jak zvedá hůlku a míří jí Lupinovi na prsa.
"Poslední slova, která nám dvěma řekl Albus Brumbál?"
"Harry je naše největší naděje. Věřte mu," odpověděl klidně Lupin.
Kingsley otočil hůlku na Harryho, ale Lupin ho zarazil. "Je to on. Už jsem ho prověřil."
"Dobrá, dobrá," zabručel Kingsley a zastrčil si zase hůlku pod plášť. "Někdo nás ale zradil! Věděli o nás, věděli, že to bude dnes večer!"
"Vypadá to tak," přitakal Lupin, "zjevně ale nevěděli, že budeme mít Harryho sedmkrát."
"To je chabá útěcha!" zavrčel Kingsley. "Kdo se ještě vrátil?"
"Jen Harry, Hagrid, George a já."
Hermiona potlačila rukou tiché zasténání.
"Jak to proběhlo s vámi?" zeptal se Lupin Kingsleyho.
"Letělo jich za námi pět, dva jsem zranil a jednoho možná zabil," odpověděl stručně Kingsley. "A viděli jsme Vy-víte-koho. Připojil se k pronásledovatelům asi v polovině, za chviličku se ale zase ztratil. Remusi, on umí -"
"Létat," dořekl za něj Harry. "Taky jsem ho viděl, letěl za Hagridem a za mnou."
"Tak proto nás nechal být - rozlétl se za tebou!" konstatoval Kingsley. "Vůbec jsem nechápal, proč zmizel. Proč si ale tak najednou vybral jiný terč?"
"Harry se zachoval trochu příliš milosrdně ke Stanu Silničkovi," vysvětloval Lupin.
"Ke Stanu Silničkovi?" opakovala Hermiona. "Já myslela, že ten je v Azkabanu."
Kingsley se nevesele zasmál.
"Očividně došlo k hromadnému útěku, který ministerstvo ututlalo, Hermiono. Traversovi spadla z hlavy kápě, když ho zasáhla moje kletba, a přitom by také měl být v Azkabanu. Co se ale stalo s vámi, Remusi? Kde je George?"
"Přišel o ucho," odpověděl Lupin.
"Přišel o -?" vypískla Hermiona.
"Snapeova práce," dodal Lupin.
"Snape?" vyjekl Harry. "Neříkal jste…"
"Taky mu spadla kápě, když nás pronásledoval. Kletba Sectumsempra byla odjakživa jeho specialitou. Moc bych si přál vám říct, že jsem mu oplatil stejnou mincí, ale měl jsem plné ruce práce s Georgem, abych ho s tím jeho zraněním udržel na koštěti, protože ztrácel spoustu krve."
Nato se všichni čtyři odmlčeli a zahleděli se na oblohu. Hvězdy na ně shlížely s lhostejností, strnule, a oni nikde neviděli jedinou známku pohybu. Kde je Ron? Kam se ztratili Fred a pan Weasley? Co se stalo s Billem, Fleur, Tonksovou, Pošukem a Mundungusem?
"Pojď mi pomoct, Harry!" zakřičel chraptivě Hagrid ze dveří, v nichž už zase uvízl. Potěšen, že se může něčím zaměstnat, ho Harry vytáhl ven a sám se pak přes prázdnou kuchyni vrátil do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová a Ginny stále ještě ošetřovaly George. Paní Weasleyové se už podařilo zastavit krvácení a Harry ve světle lampy spatřil v místech, kde George míval ucho, jasně viditelnou zející díru.
"Jak mu je?"
Paní Weasleyová se ohlédla. "Nemůžu mu ho nechat znovu narůst," povzdechla si, "protože ho o ně připravila černá magie. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř… alespoň je naživu."
"Jo," přikývl Harry. "Díky bohu."
"Nezaslechla jsem na dvorku ještě někoho?" zeptala se Ginny.
"Hermionu a Kingsleyho," odpověděl Harry.
"Zaplať bůh," šeptla Ginny. Pohlédli si do očí; Harry měl sto chutí obejmout ji a pevně ji držet a příliš mu ani nezáleželo na tom, že je s nimi v místnosti paní Weasleyová, než ale stačil svou touhu proměnit v čin, ozvala se z kuchyně rána jako hrom.
"Dokážu ti, co jsem zač, Kingsley, ale nejdřív chci vidět syna. Takže mi ustup z cesty, jestli víš, co je pro tebe dobré!"
Harry ještě nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle křičet. Když vrazil do obývacího pokoje, lysina na hlavě se mu leskla potem a brýle měl nakřivo. Fred mu běžel v patách, oba byli bledí, ale nezranění.
"Arture!" zavzlykala paní Weasleyová. "Ach, díky bohu!"
"Jak je na tom?"
Pan Weasley padl vedle George na kolena. Fred poprvé od chvíle, kdy ho Harry poznal, zjevně ztratil řeč. Vykulenýma očima zíral přes opěradlo pohovky na bratrovo zranění, jako by nevěřil vlastním očím.
Možná George probral k vědomí hluk, který jeho otec a bratr nadělali, ale každopádně se zavrtěl.
"Jak se cítíš, Georgi?" zašeptala paní Weasleyová.
George si přejel prsty po spánku.
"Jako nočník," hekl.
"Co je to s ním?" zachroptěl Fred a zatvářil se vyděšeně. "Zakalilo mu to rozum?"
"Jako nočník," opakoval George, otevřel oči a vzhlédl k bratrovi. "Copak nerozumíš? Jsem jako nočník… ten má taky jen jedno ucho, Frede, chápeš?"
Paní Weasleyová se rozvzlykala ještě hlasitěji. Do Fredova pobledlého obličeje se vrátila barva.
"Ubohost," ušklíbl se na George. "Absolutní ubohost! Existuje taková spousta skvělých vtipů, které by se na ztracené ucho daly použít, a ty si vzpomeneš na nočník?"
"Co se dá dělat," zazubil se George na uslzenou paní Weasleyovou. "Aspoň nás teď od sebe rozeznáš, mamko."
Rozhlédl se kolem.
"Ahoj, Harry - jsi doufám Harry, ne?"
"Jo, jsem to já," ujistil ho a přistoupil blíž k pohovce.
"No, alespoň že jsme tě sem v pořádku dostali," oddechl si
George. "A jakpak to, že u lůžka nemocného nevidím Rona a Billa?"
"Ještě se nevrátili, Georgi," sdělila mu paní Weasleyová. Georgeův úsměv se vytratil. Harry pohlédl na Ginny a gestem ruky jí naznačil, aby s ním vyšla ven. "Ron a Tonksová už tu měli být," sdělila mu tichým hlasem, když procházeli kuchyní. "Neměli to nijak daleko, tetička Muriel bydlí kousek odtud."
Harry na to nic neřekl. Snažil se nepřipouštět si velké obavy už od okamžiku, kdy dorazili do Doupěte, teď na něj ale strach padal ze všech stran. Měl pocit, jako by mu přebíhal po kůži, pulzoval v hrudi a dusil ho v hrdle. Když scházeli po zadních schodech do temného dvora, chytila ho Ginny za ruku.
Kingsley přecházel sem a tam a pokaždé, když se otáčel, zvedl oči k obloze. Harrymu připomněl strýce Vernona, který před milionem let podobně rázoval po obývacím pokoji. Hagrid, Hermiona a Lupin stáli bok po boku a mlčky hleděli do výše. Ani jeden z nich se neohlédl, když se k jejich tiché hlídce připojili Harry a Ginny.
Minuty se vlekly a protahovaly tak, že jim připadalo, jako by tam stáli už celé roky. Při sebemenším závanu větru sebou všichni škubli a otočili se k šeptajícímu keři nebo stromu v naději, že se z jeho listí vynoří nezraněný některý z dosud chybějících členů Řádu -
A pak se téměř přímo nad nimi zjevilo koště a prudkým obloukem se sneslo k zemi -
"To jsou oni!" vřískla Hermiona.
Tonksová přistála dlouhým smykem, při němž se na všechny strany rozlétla sprška hlíny a oblázků.
"Remusi!" vykřikla, vrávoravě seskočila z koštěte a vrhla se k Lupinovi. Lupin měl bílý obličej jako z kamene; zdálo se, že není schopen slova. Ron omámeně klopýtal k Harrymu a Hermioně.
"Jste v pořádku," zamumlal, ještě než se na něj Hermiona vrhla a pevně ho stiskla v objetí.
"Myslela jsem… myslela jsem -"
"Nic mi není," vyhekl Ron a poplácal ji po zádech. "Nic mi není."
"Ron byl skvělý," prohlásila pochvalně Tonksová a propustila Lupina ze svého objetí. "Báječný! Omráčil jednoho ze Smrtijedů, trefil ho přímo do hlavy, a když z letícího koštěte míříte na pohyblivý cíl -"
"Tos vážně udělal?" zahleděla se Hermiona na Rona a rukama ho pořád držela kolem krku.
"Proč vždycky ten užaslý tón?" opáčil poněkud nabručeně Ron a vyvinul se z jejího objetí. "Jsme poslední?"
"Ne," zavrtěla hlavou Ginny, "ještě čekáme na Billa s Fleur a na Pošuka s Mundungusem. Jdu říct mamce a taťkovi, že jsi v pořádku, Rone -"
Rozběhla se zpět do domu.
"Tak co vás zdrželo? Co se stalo?" Znělo to téměř, jako by se Lupin na Tonksovou zlobil.
"Belatrix," oznámila suše Tonksová. "Touží po mé hlavě skoro stejně jako po Harryho, Remusi, dělala, co mohla, aby mě zabila. Jen je mi líto, že jsem ji naopak nedostala já, mám s ní nevyřízené účty. Rozhodně jsme ale zranili Rodolfuse… Pak jsme doletěli k Ronově tetičce Muriel a promeškali jsme přenášedlo, tetička nás chvíli obskakovala -"
Lupinovi škubalo kolem úst. Přikývl, zjevně ze sebe ale nedokázal vypravit jediné slovo.
"A jak jste si vedli vy?" zeptala se Tonksová a otočila se k Harrymu, Hermioně a Kingsleymu.
Začali líčit, co každého z nich na vlastní kůži postihlo, ale skutečnost, že Bill, Fleur, Pošuk a Mundungus dosud nedorazili, je neustále tížila jako příkrov jinovatky, jehož ledové mrazení bylo čím dál obtížnější ignorovat.
"Budu se muset vrátit do Downing Street, měl jsem tam být už před hodinou," prohlásil konečně Kingsley a naposledy přejel pohledem oblohu. "Až budou zpátky, dejte mi vědět."
Lupin přikývl. Kingsley ostatním mávl na rozloučenou a pěšky zamířil temnotou k bráně. Harry měl dojem, že slyší nezřetelnou ránu, která se ozvala v okamžiku, kdy se Kingsley těsně za hranicí Doupěte přemístil.
Objevili se pan Weasley s manželkou, seběhli po zadních schodech a Ginny jim byla v patách. Oba rodiče se objali s Ronem a pak se otočili k Lupinovi a Tonksové.
"Děkujeme vám," ozvala se paní Weasleyová, "za naše syny."
"Nebuď pošetilá, Molly," zarazila ji okamžitě Tonksová.
"Jak je Georgeovi?" zeptal se Lupin.
"Co se mu stalo?" vypískl Ron.
"Přišel o -"
Konec odpovědi paní Weasleyové ale zanikl ve všeobecném vzrušeném pokřiku: na obloze se právě objevil letící testrál, který vzápětí přistál pár metrů od nich. Bill a Fleur mu sklouzli z hřbetu, ošlehaní větrem, ale nezranění.
"Bille! Díkybohu, díkybohu -"
Paní Weasleyová se k nim rozběhla, Bill se s ní ale jen letmo kratičce objal. Pohlédl zpříma na otce a oznámil: "Pošuk je mrtvý."
Nikdo nepromluvil, všichni zůstali stát jako zkamenělí. Harry měl pocit, jako by v něm něco padalo, propadlo se do země a nikdy se už nemělo vrátit.
"Viděli jsme to," pokračoval Bill a Fleur přikývla. Ve světle z kuchyňského okna se jí na tvářích zaleskly pramínky slz. "Stalo se to, hned jak jsme prorazili jejich kruhem: Pošuk s Mundungusem byli blízko nás a měli také namířeno na sever. Voldemort - mimochodem, umí létat - se pustil rovnou za nimi. Dung zpanikařil. Slyšel jsem, jak zaječel, Pošuk se ho pokoušel zastavit, ale Dung se přemístil. Voldemortova kletba Pošuka zasáhla přímo do obličeje, zřítil se po zádech z koštěte a… Nemohli jsme nic udělat, vůbec nic, sami jsme měli v zádech půltucet dalších -"
Billovi se zlomil hlas.
"Samozřejmě že jste nemohli nic udělat," uklidňoval ho Lupin.
Všichni stáli a dívali se po sobě. Harry si to pořád ještě odmítal připustit. Pošuk přece nemůže být mrtvý, to ne… Pošuk, tak houževnatý a statečný, přece přežije všechno…
Konečně jim došlo, přestože to nikdo nevyslovil nahlas, že nemá smysl dál čekat na dvorku, takže všichni mlčky následovali pana a paní Weasleyovy zpátky do Doupěte. Došli do obývacího pokoje, kde se Fred s Georgem něčemu svorně smáli.
"Co se děje?" vyhrkl Fred, když příchozím pohlédl do obličeje. "Stalo se něco? Kdo -?"
"Pošuk," hlesl pan Weasley. "Je mrtvý."
Rozesmáté tváře dvojčat se zkřivily v grimasy šoku. Nikdo jako by nevěděl, co si má počít. Tonksová tiše plakala do kapesníku; Harry věděl, že byla Pošukovi nesmírně blízká, že byla na ministerstvu kouzel jeho oblíbenkyní a chráněnkou. Hagrid, který se usadil do kouta na podlahu, kde měl kolem sebe dostatek místa, si otíral oči kapesníkem velikosti ubrusu.
Bill přešel k příborníku, vytáhl z něj láhev ohnivé whisky a několik sklenic.
"Tumáte," zahučel, mávnutím hůlky poslal vzduchem každému jednu z dvanácti nalitých sklenic a třináctou zvedl k přípitku. "Na Pošuka."
"Na Pošuka!" přidali se všichni sborem a napili se.
"Na Pošuka!" ozval se jako ozvěna Hagrid a škytl.
Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo: pálila tak, až mu jako by vrátila do těla cit, zahnala otupělost i dojem neskutečna a vdechla mu něco, co se podobalo odvaze.
"Mundungus tedy zmizel?" nahodil Lupin, který svoji sklenici vyprázdnil jediným lokem.
Atmosféra se okamžitě změnila. Všichni se zatvářili napjatě, upnuli se k Lupinovi a Harry měl dojem, že si přejí, aby mluvil dál, zároveň ale mají tak trochu strach z toho, co by mohli uslyšet.
"Vím, co si myslíš," pravil Bill, "a sám jsem o tom cestou sem taky přemýšlel, protože to vypadalo, jako by na nás už čekali, že ano? Jenže Mundungus nás určitě nezradil. Nevěděli, že bude sedm Harryů. V okamžiku, kdy jsme se objevili, je to zmátlo, a pokud jste náhodou zapomněli, byl to právě Mundungus, kdo s tímhle malým mazaným trikem přišel. Proč by jim v tom případě tak zásadní věc zamlčel? Řekl bych, že Dung prostě zpanikařil, nic jiného v tom nebylo. Od samého začátku se mu do toho nechtělo, ale Pošuk ho přinutil. A když se pak Vy-víte-kdo zaměřil přímo na ně, zpanikařil by skoro každý."
"Vy-víte-kdo se zachoval přesně tak, jak Pošuk čekal," povzdechla si Tonksová. "Pošuk říkal, že si bude myslet, že je pravý Harry s některým z nejtvrdších a nejzkušenějších bystrozorů. Nejdřív pronásledoval Pošuka, a když je pak Mundungus prozradil, pustil se za Kingsleym…"
"Áno, to je ssice vššechno moc esské," skočila mu do řeči Fleur, "ale porršád to nevyssvětluje, jak mohli vědět, še chceme Arryho prršestěhovat prrávě dnes večerr, še ano? Někdo mussel být neopatrrný. Někdo mussel to datum prrozradit někomu cissímu. Jen tak je moššné vysvětlit, še snali datum, ale ne ccelý plán."
Zamračeně se po všech rozhlédla - v krásném obličeji měla stále ještě znatelné stopy slz - a beze slova čekala, jestli se jí někdo odváží odporovat. Nikdo se neodvážil. Jediným zvukem, který se do ticha ozýval, bylo Hagridovo tlumené škytání do kapesníku. Harry na Hagrida, který před chvílí nasazoval vlastní život, aby zachránil ten jeho, pohlédl - na Hagrida, kterého miloval, kterému důvěřoval a kterého kdysi Voldemort lstí přiměl, aby mu výměnou za dračí vejce prozradil životně důležitou informaci…



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama