close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola pátá - Mozkomor (část 2)

20. listopadu 2010 v 18:43 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
"Nikdo tady nekřičel," prohlásil Ron a zatvářil se ještě nervózněji.
Harry se rozhlédl po jasně osvětleném kupé. Ginny a Neville, bledí jako smrt, jeho pohled opětovali.
"Já ale slyšel někoho ječet -"
Něco hlasitě křuplo a všichni sebou trhli. Profesor Lupin lámal na kousky obrovskou tabulku čokolády.
"Tady máš," obrátil se k Harrymu a podal mu obzvlášť velký kus. "Sněz to, udělá ti to dobře."
Harry si čokoládu vzal, ale nezakousl se do ní.
"Co to bylo zač?" zeptal se Lupina.
"Mozkomor," odpověděl profesor a rozdával čokoládu i všem ostatním. "Jeden z azkabanských mozkomorů."
Všichni na něj užasle zírali. Profesor Lupin zmačkal obal od čokolády a strčil si ho do kapsy.
"Jezte," vybídl je znovu, "udělá vám to dobře. Musím si promluvit se strojvedoucím. Omluvte mě…"
Prošel kolem Harryho a zmizel v chodbičce.
"Víš určitě, že ti nic není, Harry?" starala se Hermiona a úzkostlivě si ho prohlížela.
"Já ničemu nerozumím… Co se vlastně stalo?" vyptával se Harry a stíral si z obličeje pot.
"No… ta věc… ten mozkomor… tam stál a rozhlížel se kolem sebe - tedy aspoň myslím, že se rozhlížel, protože do tváře jsem mu neviděla - a ty - ty -"
"Myslel jsem, že máš nějaký záchvat nebo něco takového," doplnil ji Ron, který ještě teď vypadal vyděšeně. "Úplně jsi ztuhl, svalil ses ze sedadla a začalo to s tebou škubat -"
"A profesor Lupin tě překročil, přistoupil k tomu mozkomorovi a vytáhl hůlku," pokračovala Hermiona. "Potom řekl: Nikdo z nás pod svým pláštěm neskrývá Siriuse Blacka. Odejdi. Mozkomor se ale ani nehnul, a tak Lupin něco zamumlal a z jeho hůlky vystřelilo něco stříbřitého; nato se mozkomor otočil a jako by odplachtil…"
"Bylo to příšerné," ozval se Neville ještě vyšším hlasem než obvykle. "Všimli jste si, jaká se tady udělala zima, když vešel?"
"Cítil jsem se tak divně," přidal se k němu Ron a neklidně škubl rameny. "Jako bych už nikdy v životě neměl mít radost…"
Ginny, která se krčila v koutku a vypadala skoro stejně špatně, jak se Harry cítil, tiše zavzlykala; Hermiona k ní přiskočila a konejšivě ji objala.
"Nikdo z vás ale… nespadl ze sedadla, že ne?" vyptával se rozpačitě Harry.
"To ne," potvrdil Ron a znovu se na Harryho zneklidněně podíval. "Zato Ginny se klepala jako šílená…"
Harry tomu nerozuměl. Cítil se slabý a prochladlý, jako by se vzpamatovával z nějaké ošklivé chřipky, a zároveň se div nezačal propadat hanbou. Jak to, že se takhle sesypal, když se to nikomu jinému nestalo?
Mezitím se vrátil profesor Lupin. Než vešel do kupé, všechny si změřil pohledem a s nepatrným úsměvem utrousil: "Já tu čokoládu vážně neotrávil…"
Harry si trošku ukousl a ke svému velkému překvapení cítil, jak se mu náhle tělem šíří teplo až do špiček prstů na rukou i na nohou.
"Za deset minut budeme v Bradavicích," oznámil profesor Lupin. "Už je ti dobře, Harry?"
Harry se ani nezeptal, odkud profesor Lupin ví, jak se jmenuje.
"Jistě," zamumlal rozpačitě.
Po zbytek cesty už toho moc nenamluvili. Když pak konečně vlak zastavil na bradavickém nádraží, propukla nevídaná tlačenice, jak se každý snažil být venku první; sovy houkaly, kočky mňoukaly a Nevillův žabák hlasitě kvákal zpod jeho čapky. Na malém nástupišti byla třeskutá zima; déšť padal z oblohy v tenkých ledových provazcích.
"Prváci ke mně!" zaburácel známý hlas. Harry, Ron i Hermiona se otočili a spatřili na opačném konci nástupiště obrovitou siluetu Hagrida, který k sobě přivolával vyděšeně se tvářící nové žáky, aby se s ním podle tradice přeplavili přes jezero.
"Všechno dobrý, vy tři?" hulákal na ně Hagrid přes hlavy tlačícího se davu. Zamávali mu, neměli však šanci s ním promluvit, protože je ta spousta dětí namačkaných kolem unášela po nástupišti opačným směrem. Harry, Ron a Hermiona následovali žáky ostatních ročníků na hrbolatou rozblácenou cestu, kde na všechny čekala přinejmenším stovka dostavníků. Harry se mohl pouze domýšlet, že každý z nich táhne neviditelný kůň, protože když se do jednoho vyšplhali a přibouchli dvířka, dostavník se sám od sebe rozjel, poskakoval a kymácel se ze strany na stranu.
Jeho vnitřek byl prosycen nenápadnou vůní zeminy a slámy. Harry se už od chvíle, kdy snědl čokoládu, cítil lépe, pořád však byl ještě slabý. Ron a Hermiona po něm neustále vrhali nenápadné pohledy, jako by měli strach, že se zase zhroutí.
Když se kočár kodrcavě blížil k velkolepé kované bráně mezi dvěma kamennými sloupy s okřídlenými kanci nahoře, všiml si Harry, že po obou stranách brány stojí na stráži obrovitý mozkomor v plášti s kápí. Na okamžik mu hrozilo, že jej znovu pohltí vlna ledové nevolnosti; zabořil se do boulovitého sedadla a zavřel oči, dokud neprojeli bránou na školní pozemky. Kočár na dlouhé svažité příjezdové cestě k hradu nabíral rychlost. Hermiona se vykláněla z malého okénka a dívala se, jak se blíží četné hradní věže a hlásky. Konečně kočár smýkavě zastavil a Hermiona s Ronem vystoupili.
Když vylezl i Harry, rozezněl se mu těsně u ucha afektovaný rozjařený hlas.
"Tys prý omdlel, Pottere? Je to pravda, co říkal Longbottom? Tys fakt omdlel?"
Malfoy se lokty protlačil kolem Hermiony a zastoupil Harrymu cestu po kamenných schodech k hradu. Zářil škodolibou radostí a vodové oči mu zlomyslně jiskřily.
"Koukej padat, Malfoyi," procedil Ron přes pevně zaťaté zuby.
"A co ty, Weasleyi, tys taky omdlel?" vyptával se hlasitě Malfoy. "Tebe ten ošklivý starý mozkomor taky tak vyděsil, Weasleyi?"
"Je tu nějaký problém?" ozval se klidný hlas. Z dalšího kočáru právě vystoupil profesor Lupin.
Malfoy ho sjel povýšeneckým pohledem, neboť mu neunikly záplaty na profesorově hábitu ani jeho otlučený kufr. Tónem, v němž zaznívala nepatrná stopa ironie, odpověděl: "Ale vůbec ne, pane - hmm - profesore." Pak se posměšně ušklíbl na Crabbeho a Goyla a vedl je za sebou po schodech nahoru do hradu.
Hermiona šťouchla Rona do zad, aby ho přiměla k rychlejší chůzi, a všichni tři se připojili k davu, který se hrnul do schodů a procházel obrovskou dubovou bránou do prostorné vstupní síně, osvětlené planoucími pochodněmi; velkolepé mramorové schodiště z ní vedlo do hořejších pater.
Napravo od brány byly otevřené dveře do Velké síně. Harry společně s ostatními zamířil k ní, sotva však došel tam, odkud bylo vidět kouzelný strop, dnes večer temný a plný mračen, slyšel, jak někdo volá: "Pottere! Grangerová! Chci si s vámi s oběma promluvit!"
Harry i Hermiona se překvapeně otočili. Přes hlavy tlačícího se davu na ně volala profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. Byla to přísně se tvářící čarodějka s vlasy staženými do pevného drdolu; její pronikavé oči se skrývaly za hranatými brýlemi. Harry se k ní tlačil zástupem jat tušením toho nejhoršího - profesorka McGonagallová v něm vždy nějak dokázala vyvolat pocit, že se určitě dopustil nějakého prohřešku.
"Nemusíte se tvářit tak ustaraně, chci jen, abyste zašli na pár slov do mé pracovny," uklidňovala je. "Vy běžte pěkně dál, Weasleyi."
Ron sledoval, jak profesorka McGonagallová odvádí Harryho a Hermionu stranou od štěbetajícího davu. Prošli spolu s ní vstupní síní, vystoupili po mramorovém schodišti a zamířili do jedné z chodeb.
Když dorazili do její pracovny, malé místnůstky, v níž plál velký přívětivý oheň, pokynula profesorka McGonagallová Harrymu a Hermioně, aby se posadili. Sama se usadila k pracovnímu stolu a znenadání vyštěkla: "Profesor Lupin poslal napřed sovu se vzkazem, že se vám ve vlaku udělalo nevolno, Pottere."
Než stačil Harry odpovědět, ozvalo se jemné zaklepání na dveře a do pracovny důležitě vstoupila vedoucí ošetřovny, madame Pomfreyová.
Harry cítil, jak celý rudne v obličeji. Skutečnost, že omdlel nebo co se to s ním vlastně stalo, byla sama o sobě dost nepříjemná, aniž by kolem toho všichni dělali takový cirkus.
"Jsem v pořádku," prohlásil. "Nepotřebuju žádné -"
"Aha, tak to jsi ty?" přerušila ho madame Pomfreyová, nevšímala si jeho protestů a sklonila se, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. "Předpokládám, že ses už zase zapletl do něčeho nebezpečného, co?"
"Byl to mozkomor, Poppy," vysvětlovala profesorka McGonagallová.
Vyměnily si zachmuřený pohled a madame Pomfreyová nesouhlasně zamlaskala.
"To byl nápad, rozmístit kolem školy mozkomory," zahuhlala tiše, odhrnula Harrymu vlasy a přiložila mu ruku k čelu. "Určitě není poslední, kdo se z nich složil. No jistě, je celý studený. Jsou to úděsné nestvůry a to, co dokážou způsobit už tak dost choulostivým lidem…"
"Já nejsem choulostivý!" odsekl podrážděně Harry.
"Samozřejmě že nejsi," konejšila ho nepřítomně madame Pomfreyová, která mu právě měřila tep.
"Co bude potřebovat?" otázala se rázně profesorka McGonagallová. "Klid na lůžku? Neměl by třeba dnes v noci spát na ošetřovně?"
"Nic mi není!" ohradil se Harry a vyskočil. Představa, co by asi říkal Draco Malfoy, kdyby musel jít na ošetřovnu, byla nesnesitelná.
"No, přinejmenším by měl sníst trochu čokolády," usoudila madame Pomfreyová, která se teď snažila podívat se Harrymu do očí.
"Čokoládu už jsem měl," informoval ji Harry. "Profesor Lupin mi kus dal. Podělil nás všechny."
"Vážně?" podivila se madame Pomfreyová a zatvářila se uznale. "Že bychom konečně měli učitele obrany proti černé magii, který se vyzná v nápravných prostředcích?"
"Jste si jistý, že už vám nic není, Pottere?" zeptala se Harryho příkře profesorka McGonagallová.
"Ano," přikývl Harry.
"Tak dobrá. Počkejte prosím venku, já si musím se slečnou Grangerovou krátce promluvit o jejím rozvrhu a pak můžeme společně jít na hostinu."
Harry vyšel ven na chodbu s madame Pomfreyovou, která zamířila na ošetřovnu a tiše si přitom něco pro sebe mumlala. Čekal pouhých pár minut; pak se objevila nejdřív Hermiona, která se z jakéhosi důvodu tvářila nesmírně spokojeně, a za ní i profesorka McGonagallová. Všichni tři společně sešli po mramorovém schodišti a vrátili se do Velké síně.
Velká síň připomínala moře špičatých černých čepic. Všechny čtyři dlouhé kolejní stoly byly plně obsazeny žáky, v jejichž obličejích se mihotavě odrážela záře tisíců svící, které se nad stoly volně vznášely ve vzduchu. Profesor Kratiknot, maličký hubený kouzelník s rozježenými bílými vlasy, právě ze síně odnášel velmi starý klobouk a trojnohou stoličku.
"Jé," povzdechla si tiše Hermiona, "přišli jsme o Zařazování!"
Noví žáci byli v Bradavicích zařazováni do kolejí tak, že si postupně nasazovali Moudrý klobouk a ten následně vykřikl jméno koleje, pro niž měl ten který nováček nejlepší předpoklady (Nebelvír, Havraspár, Mrzimor nebo Zmijozel). Profesorka McGonagallová rázně zamířila k volné židli u profesorského stolu, zatímco Harry s Hermionou se pokud možno nenápadně vydali opačným směrem ke stolu Nebelvíru. Shromáždění se po nich ohlíželi, když procházeli kolem zadní stěny síně, a našlo se pár takových, kteří na Harryho ukazovali prstem. Že by se zpráva o tom, jak se sesypal před mozkomorem, tak rychle rozšířila?
Posadili se s Hermionou po levici a po pravici vedle Rona, který jim držel místo.
"Co to všechno mělo znamenat?" obrátil se k Harrymu šeptem.
Harry mu to začal tiše vysvětlovat, vtom však povstal k projevu ředitel školy a Harry zmlkl.
Profesor Brumbál, navzdory svému úctyhodnému věku, za všech okolností působil dojmem velice energického člověka. Měl splývavě dlouhé stříbrné vlasy a vousy, půlměsícové brýle a neuvěřitelně křivý nos. Často byl označován za největšího kouzelníka současnosti, to však nebyl hlavní důvod, proč si ho Harry vážil. Albusi Brumbálovi prostě nebylo možné nedůvěřovat, a když ho pozoroval, jak se usmívá na všechny žáky kolem, poprvé od okamžiku, kdy ve vlaku vešel do jejich kupé mozkomor, se Harry cítil doopravdy klidný.
"Vítejte!" začal Brumbál a vousy mu zářily blikotavým odleskem plamenů svící. "Vítejte do nového školního roku v Bradavicích! Chci vám všem povědět několik věcí, a protože jedna z nich je velice vážná, domnívám se, že bude lepší, odbudeme-li si to dřív, než si otupíte smysly při našem vynikajícím hodokvasu…"
Brumbál si odkašlal a znovu promluvil: "Jak jste si nepochybně všichni po prohlídce spěšného vlaku do Bradavic vědomi, poskytuje naše škola v současné době pohostinství několika azkabanským mozkomorům, které sem oficiálně vyslalo ministerstvo kouzel."
Odmlčel se a Harry si vzpomněl, jak pan Weasley poznamenal, že Brumbál nemá zrovna radost z toho, že jeho školu hlídají mozkomorové.
"Mají svá stanoviště u všech vchodů na školní pozemky," pokračoval Brumbál, "a dokud tu budou s námi, musím vydat jednoznačné nařízení, že se nikdo nesmí bez povolení vzdálit ze školy. Mozkomorové se nenechají oklamat žádnými triky či přestrojením - dokonce ani neviditelnými plášti," dodal jako by nic a Harry s Ronem na sebe pohlédli. "Patří k přirozenosti mozkomora, že nerozumí prosbám či výmluvám. Osobně proto varuji každého z vás: nezavdávejte jim žádnou záminku, aby vám ublížili. Apeluji na prefekty i na našeho nového primuse a novou primusku, aby dohlédli na to, že se nikdo z žáků nedostane s mozkomory do konfliktu."
Percy, který seděl několik židlí od Harryho, znovu vypjal hruď a důležitě se kolem sebe rozhlédl. Brumbál se opět odmlčel. Tvářil se velice vážně a v celé síni si nikdo nedovolil se pohnout či vydat sebemenší zvuk.
"A teď na trochu radostnější notu," pokračoval Brumbál. "Je mi potěšením, že v tomto školním roce mohu v našem profesorském sboru přivítat dva nové učitele. Jako prvního vám představuji profesora Lupina, který byl tak laskav a uvolil se přijmout uprázdněné místo učitele obrany proti černé magii."
Tu a tam se ozval nepříliš nadšený potlesk. Pouze ti, kdo ve vlaku s profesorem Lupinem seděli v jednom kupé, tleskali opravdu zaníceně, mezi nimi i Harry. V porovnání se všemi ostatními učiteli, kteří si oblékli své nejlepší hábity, vypadal profesor Lupin obzvlášť ošuntěle.
"Podívej se na Snapea," sykl Ron Harrymu do ucha.
Profesor Snape, který vyučoval lektvary, se přes profesorský stůl upřeně díval na profesora Lupina. Bylo všeobecně známo, že Snape chtěl místo učitele obrany proti černé magii získat pro sebe, ale dokonce i Harryho, který Snapea nenáviděl, vyvedl z míry výraz, který teď křivil jeho úzkou sinalou tvář. Bylo to něco horšího než vztek, byla to čirá nenávist. Harry tenhle výraz znal až příliš dobře - Snape ho nasazoval pokaždé, když mu zrak padl právě na něj.
"A pokud jde o našeho druhého nového vyučujícího," pokračoval Brumbál, když utichl vlažný potlesk na počest profesora Lupina, "no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny. Zároveň vám však s potěšením oznamuji, že na jeho místo nenastoupí nikdo jiný než Rubeus Hagrid, který se uvolil vzít na sebe ke svým dosavadním šafářským povinnostem učitelský úvazek navíc."
Harry, Ron a Hermiona na sebe ohromeně zírali. Pak se přidali ke všeobecnému potlesku, který byl zejména u nebelvírského stolu doopravdy bouřlivý. Harry se naklonil dopředu, aby viděl na Hagrida, který byl v obličeji rudý jako krocan a oči klopil na své obrovité ruce; široký úsměv byl skrytý v houštině jeho černého plnovousu.
"To nás mohlo hned napadnout!" hulákal Ron a tloukl pěstmi do stolu. "Kdo jiný by nám přece předepsal učebnici, která kouše?"
Harry, Ron a Hermiona přestali tleskat jako poslední, a když se profesor Brumbál znovu ujal slova, viděli, že si Hagrid otírá oči do ubrusu.
"No, myslím, že jsem na nic důležitého nezapomněl," končil Brumbál. "Hostina může začít."
Zlaté talíře a poháry před nimi se náhle zaplnily jídlem a pitím. Harry, který si najednou uvědomil, že má hlad jako vlk, si naložil ode všeho, na co dosáhl, a pustil se do jídla.
Byl to doopravdy skvělý hodokvas, Velká síň se rozezněla hovorem, smíchem a cinkotem vidliček a nožů. Harry, Ron a Hermiona však s jídlem a pitím pospíchali, aby si ještě stačili popovídat s Hagridem. Bylo jim jasné, co pro něj znamená být povýšen do učitelské funkce. Hagrid nebyl plně kvalifikovaný kouzelník; jako žák třetího ročníku byl z Bradavic vyloučen za trestný čin, který nespáchal. Byli to právě Harry, Ron a Hermiona, kteří v loňském školním roce Hagridovo jméno očistili.
Konečně, po dlouhém čekání, když ze zlatých talířů zmizely poslední drobty dýňových košíčků, dal Brumbál signál, že je čas, aby se všichni odebrali spát, a tehdy přišla jejich příležitost.
"Blahopřejeme, Hagride!" pištěla Hermiona, když se dostali k profesorskému stolu.
"Vo to vo všecko jste se stejně zasloužili zrovinka vy tři," prohlásil Hagrid a otřel si lesklý obličej ubrouskem, než k nim zdvihl oči. "Neuvěřitelný… fantastickej člověk, tendle Brumbál… přišel rovnou do mýho srubu, když profesor Kettleburn voznámil, že už toho má všeho dost… A já vo něco takovýho dycinky stál…"
Přemožen dojetím zabořil obličej do ubrousku a profesorka McGonagallová je zahnala do postele.
Harry, Ron a Hermiona - teď už doopravdy hrozně unavení - se připojili k žákům Nebelvíru, kteří se valili po mramorovém schodišti, následnými chodbami a po dalších schodech až ke skrytému vchodu do nebelvírské věže. "Heslo?" zeptala se jich velká podobizna Buclaté dámy v růžové toaletě.
"Už jdu, už jdu!" volal Percy zpoza davu. "Nové heslo je Fortuna major!"
"Ale ne," povzdechl si truchlivě Neville Longbottom. Od začátku mu dělalo problémy zapamatovat si heslo.
Chlapci i děvčata prolezli otvorem v podobizně, prošli společenskou místností a rozdělili se, aby pokračovali po svých oddělených schodištích. Harry stoupal po točitých schodech a nemyslel na nic jiného než na to, jak je rád, že je zase zpátky. Došli ke své dobře známé kruhovité ložnici s pěti postelemi s nebesy, a když se po ní Harry rozhlédl, připadala mu, že je konečně zase doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama