ŽIVOT A LŽI
ALBUSE BRUMBÁLA
Právě vycházelo slunce. Harrymu se nad hlavou klenula nekonečná báň čiré bezbarvé oblohy a lhostejně shlížela na něj i na jeho utrpení. Posadil se před vchod do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Za normálních okolností by prostou skutečnost, že je naživu a může se dívat, jak slunce stoupá nad pahorek pokrytý třpytivým sněhem, považoval za největší poklad na světě, dnes ji ale nedokázal řádně ocenit. Smysly měl otupené katastrofou, kterou pro něj představovala ztráta hůlky. Rozhlédl se po zasněženém údolí a jiskřícím tichem k němu dolehlo klinkání vzdálených kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, svíral si pevně obě paže rukama a zarýval si prsty do masa, jako by překonával tělesnou bolest. Už by ani nespočítal, kolikrát prolil vlastní krev, jednou dokonce přišel o všechny kosti v pravé ruce, a na této pouti už stačil k jizvám na čele a na hřbetu ruky přidat další na hrudi a na předloktí. Až doteď si nikdy nepřipadal tak zoufale oslabený, zranitelný a nechráněný, jako by ho osud násilně připravil o většinu kouzelnických schopností. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí se svými pocity svěřil - hůlka nedokáže nic víc než její majitel. V tom se ale mýlila, v jeho případě tomu bylo jinak. Hermiona necítila, jak se jeho hůlka jako střelka kompasu sama otočila a vystřelila proti jeho nepříteli zlaté plameny. Přišel o ochranu, kterou mu poskytovala identická jádra jeho i Voldemortovy hůlky, a teprve teď, když ji ztratil, si uvědomoval, nakolik se na ni spoléhal.
Vytáhl z kapsy obě poloviny přelomené hůlky, a aniž se na ně podíval, strčil je do váčku od Hagrida, který měl pověšený kolem krku. Váček byl tak přeplněný různými poškozenými a nepoužitelnými věcmi, že už by se do něj nevešlo nic dalšího. Harry přes kůži scvrčka nahmatal starou Zlatonku a chvilku se musel bránit pokušení vytáhnout ji z váčku a zahodit ji. Nedobytná, nepřístupná a zbytečná jako všechno ostatní, co po sobě Brumbál zanechal…
A vztek, který při vzpomínce na Brumbála pocítil, ho nyní zalil jako proud žhavé lávy, spálil mu celé nitro a zahltil všechny ostatní pocity. Z čirého zoufalství probírali všechno tak dlouho, až uvěřili, že v Godrikově Dole najdou řešení, sami sebe přesvědčili, že se tam musejí vrátit, že je to dovede na nějakou tajnou cestu, kterou pro ně Brumbál připravil, jenže neexistovala žádná mapa a žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotách, v nichž se potýkali sami a bez pomoci s neznámými a nepředstavitelnými hrůzami. Nikdo jim nic nevysvětlil, nic nedostali zadarmo, neměli meč a Harry teď neměl ani hůlku. A ještě ke všemu tam upustil fotografii toho zloděje, takže Voldemort nepochybně snadno zjistí, kdo to je… má teď všechny potřebné informace…
"Harry?"
Hermiona se tvářila, jako by měla strach, že na ni její vlastní hůlkou sešle nějakou kletbu. S tváří zbrázděnou zaschlými slzami si k němu přisedla se dvěma šálky čaje v roztřesených rukou a pod paží svírala nějaký objemný předmět.
"Díky," přikývl a jeden šálek si vzal.
"Můžu na tebe mluvit?"
"Jasně," zahučel, protože se jí nechtěl dotknout.
"Chtěl jsi vědět, kdo je na té fotografii, Harry. Takže… mám tady tu knížku."
Nesměle mu položila do klína novotou vonící Život a lži Albuse Brumbála.
"Kde - jak -?"
"Našla jsem ji v Batyldině obývacím pokoji, ležela tam… a byl do ní zastrčený tenhle lístek."
Přečetla nahlas několik řádek špičatého, jedovatě zeleným inkoustem psaného rukopisu:
Milá Batty,
děkuji za Vaši pomoc. Posílám tu knihu a doufám, že se Vám bude líbit. Řekla jste mi všechno, přestože se na to nepamatujete.
Rita
"Myslím, že když ta knížka přišla, byla ještě pravá Batylda naživu, možná už na tom ale byla tak zle, že si ji ani nepřečetla."
"Jo, to nejspíš."
Harry sklopil oči k Brumbálově fotografii a projela jím vlna zběsilého uspokojení. Teď se dočte o všech těch věcech, které Brumbál nepovažoval za nutné mu sdělit, ať by se mu to líbilo nebo ne.
"Ty se na mě pořád ještě zlobíš, viď?" hlesla Hermiona.
Vzhlédl a viděl, že se jí z očí znovu řinou slzy. Bylo mu jasné, že mu v obličeji musela vidět vztek, který jím lomcoval.
"Ne," odpověděl tiše. "Vůbec ne, Hermiono, vím, že to byla nešťastná náhoda. Šlo ti o to, abys nás odtamtud oba dostala živé, a byla jsi přímo fantastická. Nebýt tvé pomoci, byl bych už mrtvý."
Pokusil se opětovat její uslzený úsměv a pak obrátil pozornost ke knize. Hřbet měla tvrdý a nezprohýbaný, bylo vidět, že ji ještě nikdo ani jednou neotevřel. Začal v ní listovat a prohlížel si fotografie. Na tu, kterou hledal, narazil téměř okamžitě - mladý Brumbál a jeho pohledný společník se na ní bouřlivě chechtali nějakému dávno zapomenutému žertu. Harry sjel očima k textu pod ní.
Albus Brumbál krátce po matčině smrti se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Zarazil se a několik dlouhých okamžiků nevěřícně zíral na poslední slovo. Grindelwald. Brumbálův přítel Grindelwald. Pohlédl koutkem oka na Hermionu, která na jméno také vyjeveně civěla, jako by nevěřila vlastním očím. Pomalu vzhlédla k Harrymu.
"Grindelwald?"
Harry si zbývajících fotografií nevšímal, horečně listoval knihou a hledal nějakou pasáž, kde by se ono osudové jméno vyskytlo. Brzy ji také našel a dychtivě se začetl, za okamžik byl ale ztracený a musel se vrátit o kus zpátky, aby se dopátral pravého smyslu. Po chvíli se dostal ke kapitole nazvané Větší dobro. Pustili se s Hermionou do čtení:
Nedlouho před svými osmnáctými narozeninami odešel Brumbál z Bradavic ověnčen slávou - primus, prefekt, nositel ceny Barnabuse Finkleyho za výjimečnou obratnost při kouzlení, představitel britské mládeže při Starostolci, nositel zlaté medaile za zásadní přínos Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Po ukončení školy měl v úmyslu vyrazit na velkou zahraniční pouť v doprovodu Elfiase "Smraďocha" Dóžete, svého přihlouplého, avšak oddaného kumpána a někdejšího spolužáka.
Oba mladíci byli ubytovaní v Londýně v Děravém kotli, kde se připravovali na odjezd do Řecka. Tam chtěli vyrazit druhého dne ráno, do toho však přiletěla sova se zprávou o smrti Brumbálovy matky. "Smraďoch" Dóže, který pro tuto knihu odmítl poskytnout rozhovor, již dříve veřejnosti předložil svou sentimentální verzi toho, co se dělo dál. Kendřinu smrt prezentuje jako tragickou ránu a Brumbálovo rozhodnutí upustit od cesty jako projev šlechetného sebeobětování.
Je skutečně pravda, že se Brumbál okamžitě do Godrikova Dolu vrátil, údajně proto, aby "pečoval" o mladšího bratra a o sestru. Kolik opravdové péče na ně ale vynaložil?
"Byl to úplný cvok, tenhle Aberforth," vzpomíná Enid Smeeková, jejíž rodina v té době bydlela na okraji Godrikova Dolu. "Divoký a rozjívený. Člověk by ho samozřejmě litoval, vždyť přišel o maminku i o tatínka, jenže on mi pořád házel na hlavu kozí bobky. Neřekla bych, že o něj Albus nějak starostlivě pečoval, rozhodně jsem je nikdy neviděla spolu."
Co tedy Albus dělal, jestliže neutěšoval svého rozjíveného mladšího bratra? Správná odpověď zjevně zní, že dohlížel na to, aby sestřička zůstala nadále uvězněna. Přestože její původní žalářnice zemřela, na žalostném postavení Ariany Brumbálové se nic nezměnilo. O tom, že vůbec existuje, vědělo jen pár lidí mimo Brumbálovu rodinu, takových, u nichž se dalo jako u "Smraďocha" Dóžete počítat s tím, že uvěří báchorkám o jejím "chatrném zdraví".
Další takovou lehkověrnou rodinnou přítelkyní byla Batylda Bagshotová, proslavená odbornice na kouzelnickou historii, která v Godrikově Dole žila už dlouhá léta. Kendra samozřejmě Batyldu při jejím prvním pokusu uvítat Brumbálovu rodinu poté, co se ve vesnici usadila, příkře odbyla, o několik let později ale známá autorka poslala Albusovi do Bradavic sovu se sdělením, jak skvělý dojem na ni udělal jeho článek o mezidruhové transformaci, zveřejněný v časopise Moderní přeměňování. Tento prvotní kontakt vedl k tomu, že se seznámila s celou Brumbálovou rodinou. Než Kendra zemřela, byla Batylda jedinou osobou v celém Godrikově Dole, která byla ochotná se s Brumbálovou matkou bavit.
Je smutnou skutečností, že vybroušená mysl, jíž se Batylda v dřívějších obdobích svého života vyznačovala, nyní značně otupěla. "Oheň stále hoří, ale kotlík je prázdný," vyjádřil to v rozhovoru se mnou Ivor Dillonsby, zatímco Enid Smeeková to formulovala o něco zemitěji: "Je to holt už těžká mimóza." Přesto se mi však pomocí kombinace různých vyzkoušených a osvědčených zpravodajských metod podařilo získat od ní dostatek drobných zrnek nepopiratelných faktů, z nichž bylo možno sestavit celý skandální příběh.
Stejně jako ostatní kouzelnický svět je i Batylda přesvědčena, že příčinou Kendřiny předčasné smrti bylo jakési "nepovedené kouzlo"; tutéž historku opakovali v pozdějších letech také Albus a Aberforth. Batylda rovněž papouškuje rodinnou verzi Arianiných potíží a mluví o ní jako o "křehké" a "zdravotně postižené" dívce. V jedné věci mi ale bohatě vynahradila veškeré úsilí vynaložené na obstarání veritaséra, protože právě ona a pouze ona zná všechny podrobnosti nejpřísněji střeženého tajemství života Albuse Brumbála. Nyní je toto tajemství poprvé odhaleno a zpochybňuje všechno, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: údajnou nenávist, kterou choval k černé magii, jeho odpor vůči útisku mudlů a dokonce i jeho oddanost vlastní rodině.
Totéž léto, kdy se Brumbál už jako sirotek a hlava rodiny vrátil domů do Godrikova Dolu, se Batylda Bagshotová uvolila nechat u sebe bydlet svého prasynovce Gellerta Grindelwalda.
Grindelwaldovo jméno si právem získalo obrovskou slávu - na seznamu nejnebezpečnějších černokněžníků všech dob nefiguruje na prvním místě jen proto, že se o generaci později objevil Vy-víte-kdo a jeho symbolickou korunu mu ukradl. Vzhledem k tomu, že Grindelwald nikdy svoji hrůzovládu nerozšířil i na Británii, nejsou u nás ale podrobnosti jeho vzestupu k moci obecně známé.
Na studiích v Kruvalu, tedy na škole, která už tehdy byla známá neblahou tolerancí vůči černé magii, prokazoval Grindelwald stejnou předčasnou vyzrálost a genialitu jako Brumbál. Místo aby však svoje schopnosti orientoval na získávání různých uznání a cen, usiloval Gellert Grindelwald o dosažení zcela jiných cílů. Když mu bylo šestnáct let, dospěli i v Kruvalu k názoru, že zvrácené experimenty Gellerta Grindelwalda nemohou dále tolerovat, takže byl ze školy vyloučen.
O dalším údobí Grindelwaldova života bylo doposud známo pouze to, že "několik měsíců strávil na cestách v zahraničí". Dnes už můžeme prozradit, že se rozhodl navštívit pratetu v Godrikově Dole a že při svém tamějším pobytu - byť bude toto odhalení pro mnohé čtenáře obrovským šokem - navázal důvěrné přátelství právě s Albusem Brumbálem.
"Ať se z něj později stalo cokoli," blekotá Batylda, "tehdy mi připadal jako naprosto okouzlující mladík. Přirozeně jsem ho představila chudáku Albusovi, kterému chyběla společnost mládenců odpovídajícího věku. Oba v sobě okamžitě našli zalíbení."
V tom má Batylda nepochybně pravdu. Ukazuje mi dopis, který si dodnes schovává a který poslal Albus Brumbál Gellertu Grindelwaldovi jednou uprostřed noci.
"Ano, i když spolu seděli a diskutovali celý den - byli to oba nesmírně nadaní hoši a jiskřilo to mezi nimi jako pod kotlíkem -, slýchala jsem občas, jak na okno Gellertovy ložnice klove sova s dopisem od Albuse! Něco ho prostě napadlo a musel se okamžitě se svým nápadem Gellertovi svěřit!"
A byly to skutečně zajímavé nápady. Byť všemi přívrženci Albuse Brumbála bez pochyb hluboce otřesou, zde jsou myšlenky jejich sedmnáctiletého hrdiny v podobě, v jaké je zaslal svému novému nejlepšímu příteli (kopii původního dopisu najdete na straně 463):
Gellerte,
k tvé teorii nezbytné nadvlády kouzelníků Pro vlastní dobro mudlů - myslím, že to je vskutku klíčová myšlenka. Ano, byli jsme obdařeni jistou mocí, a ano, tato moc nám dává právo vládnout, zároveň však na naše bedra klade odpovědnost za ty, jimž máme vládnout. Tuto skutečnost musíme zdůrazňovat, ta bude základním kamenem, na němž budeme stavět. Až proti nám budou brojit, s čímž je nepochybně třeba počítat, musí být právě toto základem všech našich protiargumentů. Ujmeme se vlády Ve jménu většího dobra. Z toho také vyplývá, že tam, kde narazíme na odpor, musíme použít jen absolutně nezbytnou sílu a nic víc. (To byla chyba, jíž ses dopustil v Kruvalu! Ne že bych si ale stěžoval, protože nebýt toho, že tě vyloučili, vůbec bychom se nepoznali.)
Albus
Byť budou tímto dopisem mnozí jeho obdivovatelé zaskočeni a zděšeni, je nezvratným důkazem toho, že Albus Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajování a o nastolení kouzelnické nadvlády nad mudly. Jaká je to rána pro všechny, kdo odjakživa Brumbála líčili jako největšího zastánce čarodějů z mudlovských rodin! Jak prázdně ve světle těchto usvědčujících nových důkazů zní jeho projevy na podporu mudlovských práv! Jak opovrženíhodně se jeví tento Albus Brumbál, který usilovně osnoval svůj vzestup k moci v době, kdy měl oplakávat matku a starat se o sestru!
Ti, kdo Brumbála chtějí za každou cenu udržet na jeho hroutícím se piedestalu, budou nepochybně blekotat, že své plány přece nikdy neuskutečnil, že zjevně přišel k rozumu a dospěl k jinému přesvědčení. Skutečnost se však zdá být ještě mnohem otřesnější.
Sotva dva měsíce poté, co navázali toto nové skvělé přátelství, se Brumbál a Grindelwald rozešli a nikdy už se spolu nesetkali až do dne, kdy se střetli v legendárním souboji (podrobnosti viz kapitola 22). Co způsobilo tento náhlý rozkol? Skutečně přišel Brumbál k rozumu? Oznámil Grindelwaldovi, že s jeho plány nechce mít nadále nic společného? Tak tomu bohužel nebylo.
"Řekla bych, že za to mohla smrt chudinky malé Ariany," vzpomíná Batylda. "Byl to naprosto nečekaný a strašlivý šok. Gellert byl právě u Brumbálových, když se to stalo, vrátil se ke mně do domu celý roztřesený a oznámil mi, že se hodlá hned zítřejšího dne vrátit domů. Zajistila jsem mu tedy přenášedlo a od té doby jsem ho už víckrát neviděla.
Albuse Arianina smrt úplně vykolejila. Pro oba bratry to byla příšerná rána. Přišli o všechny své drahé a zůstali jen oni dva. Není proto divu, že nedokázali udržet na uzdě své emoce. Aberforth z toho neštěstí vinil Albuse, znáte to, k tomu lidé za takových strašlivých okolností mívají sklon. Jenže ubožák Aberforth odjakživa mluvil tak trochu jako blázen. To, že na pohřbu přerazil Albusovi nos, bylo ovšem každopádně nedůstojné. Kendru by zlomilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad tělem své sestry. Škoda že se Gellert nemohl zdržet na pohřeb… alespoň Albusovi mohl být určitou útěchou…
Zmíněná otřesná rvačka nad rakví, o níž věděla pouze hrstka lidí, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany Brumbálové, vede k několika otázkám. Proč vlastně vinil Aberforth Brumbál ze sestřiny smrti Albuse? Byl to, jak předstírá "Batty", opravdu jen projev nezkrotného žalu? Nebo snad mohla mít jeho zuřivost nějaký konkrétnější důvod? Grindelwald, kterého vyloučili z Kruvalu poté, co napadl a málem zabil několik jiných studentů, jen pár hodin po dívčině smrti uprchl ze země a Albus (z hanby či ze strachu?) se s ním znovu nesetkal, dokud ho k tomu nepřinutily prosby celého kouzelnického světa.
Pokud je známo, Brumbál ani Grindelwald se nikdy v pozdějších letech o tomto krátkém mladickém přátelství před nikým nezmínili. Není však sebemenších pochyb o tom, že Brumbál po chaotických pět let, naplněných mrtvými a pohřešovanými, souboj s Gellertem Grindelwaldem odkládal. Byla příčinou Brumbálova váhání přetrvávající náklonnost k černokněžníkovi, anebo strach, že bude veřejně odhalen jako jeho někdejší nejlepší přítel? Nechtělo se mu snad porazit a zajmout člověka, z jehož společnosti se kdysi tak těšil?
A jak zemřela tajemná Ariana? Stala se snad nechtěnou obětí nějakého temného obřadu? Připletla se nešťastnou náhodou k něčemu, co neměla vidět, když oba mladíci nacvičovali kouzla, která jim měla přinést slávu a moc? Je možné, že byla Ariana Brumbálová prvním člověkem, který zemřel "ve jménu většího dobra"?
Tady kapitola končila a Harry zvedl od knihy oči. Hermiona dospěla ke konci stránky dřív než on. Vytrhla mu knihu z rukou a vypadala, že jí výraz Harryho obličeje nahání trochu strach. Zaklapla ji, aniž se na ni podívala, jako by schovávala něco neslušného.
"Harry -"
Zavrtěl jenom hlavou. Právě se v něm zhroutila jakási vnitřní jistota a připadal si úplně stejně jako po Ronově odchodu. Brumbálovi stoprocentně důvěřoval a vždy ho považoval za ztělesnění dobroty a moudrosti. Z toho všeho teď zbývalo velké kulové; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku s fénixovým perem…
"Harry." Hermiona jako by slyšela jeho myšlenky. "Poslouchej mě. Tohle není - není to právě pěkné čtení -"
"- jo, dá se to tak říct -"
"- ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková."
"Četla jsi přece ten dopis Grindelwaldovi, ne?"
"Ano, ten - ten jsem četla." Zaváhala, zatvářila se utrápeně a studenýma rukama obemkla šálek s čajem. "Řekla bych, že ten je ze všeho nejhorší. Vím, že Batylda to všechno považovala za pouhé žvásty, ale ten výraz Pro větší dobro se stal Grindelwaldovým heslem, kterým obhajoval všechny ty odporné zločiny, jichž se později dopustil. A podle toho… co jsme četli… to vypadá, že ho na ten nápad přivedl Brumbál. Říká se, že heslo Pro větší dobro bylo dokonce vytesané nad vchodem do Nurmengardu."
"Do jakého Nurmengardu?"
"To bylo vězení, které nechal Grindelwald postavit pro své odpůrce. Nakonec právě do něj zavřeli i jeho, když ho Brumbál zajal. Každopádně je to - je to hrozné pomyšlení, že Grindelwaldovu vzestupu k moci napomohly zrovna Brumbálovy myšlenky. Na druhé straně nemůže ale ani Rita předstírat, že se znali déle než jen těch pár měsíců jednoho léta, kdy byli ještě oba tak mladí, a -"
"Však jsem čekal, kdy to řekneš," přerušil ji Harry. Nechtěl si svoji zlobu vybít na ní, ale měl co dělat, aby nezvýšil hlas. "Čekal jsem, že je budeš obhajovat tím, že byli tak mladí. Bylo jim tehdy přesně tolik, kolik je dnes nám. A zatímco my jsme tady a nasazujeme životy v boji proti černé magii, Brumbál kul pikle se svým novým nejlepším kamarádem a plánoval, jak se chopit moci nad mudly."
Věděl, že už nedokáže svůj vztek příliš dlouho ovládat. Vstal a začal přecházet sem a tam, aby ho ze sebe alespoň částečně setřásl.
"Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal," namítla Hermiona. "Všechny ty žvásty o právu vládnout jsou jen další variace na téma V kouzlech je síla. Vzpomeň si ale, zrovna mu tehdy zemřela matka, trčel v tom domě o samotě…"
"O samotě? Nebyl přece sám! Dělali mu společnost bratr a sestra, kterou nepouštěl mezi lidi, motácká sestra."
"Tomu nevěřím," ohradila se Hermiona a také vstala. "Ať mělo to děvče jakékoli problémy, nemyslím, že byla moták. Ten Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy, nikdy nedovolil -"
"Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, si ale nechtěl mudly podrobit násilím!" rozkřikl se na ni Harry a ozvěna jeho hlasu se nesla přes prázdný pahorek. Zvedlo se z něj několik kosů, kteří s hlasitým štěbetáním kroužili na pozadí perlově bílé oblohy.
"Změnil se, Harry, prostě se změnil! Je to docela jednoduché! Možná těmhle věcem věřil, když mu bylo sedmnáct, celý zbytek života ale věnoval tomu, že proti černé magii bojoval! Byl to přece Brumbál, kdo Grindelwalda zastavil, byl to on, kdo vždycky prosazoval ochranu mudlů a bral se za práva čarodějů z mudlovských rodin, kdo se od samého začátku stavěl proti Voldemortovi a přišel o život, když se ho pokusil svrhnout!"
Ritina kniha teď ležela na zemi mezi nimi, takže se na ně tvář Albuse Brumbála na oba posmutněle usmívala.
"Nerada to říkám, Harry, ale myslím, že pravým důvodem, proč máš takový vztek, je to, že ti Brumbál o ničem z toho všeho neřekl sám."
"Možná ano!" zaryčel Harry a zakryl si oběma rukama hlavu. Sám dost dobře nevěděl, jestli chce potlačit svůj hněv, anebo se chránit před tíhou rozčarování. "Jen se podívej, o co mě požádal, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A ještě jednou! A nečekej ode mne, že ti všechno vysvětlím, stačí, když mi budeš slepě důvěřovat, věřit, že vím, co dělám, že mi budeš věřit, i když já tobě nevěřím! Nikdy mi neřekl celou pravdu! Nikdy!"
Hlas se mu vypětím zlomil, a oni stáli a dívali se na sebe uprostřed té bílé prázdnoty a Harry měl pocit, že jsou pod široširou oblohou stejně bezvýznamní jako hmyz.
"Měl tě rád," šeptla Hermiona. "Vím, že tě měl rád."
Harry svěsil paže k tělu.
"Nevím, koho měl rád, Hermiono, ale já jsem to rozhodně nebyl. Copak to je nějaká láska, tahleta polízanice, ve které mě nechal? Z toho, co si doopravdy myslel, mi prozradil mnohem míň než Gellertu Grindelwaldovi."
Zvedl Hermioninu hůlku, kterou předtím upustil do sněhu, a znovu se posadil ke vchodu do stanu.
"Díky za čaj. Zůstanu ještě chvíli na hlídce. Ty se vrať do tepla."
Hermiona zaváhala, pochopila ale, že s ní dál nechce mluvit. Sebrala knihu a protáhla se kolem něj do stanu, přitom ho lehce pohladila po hlavě. Zavřel při jejím doteku oči a sám sebe nenáviděl, když si uvědomil, jak moc si přeje, aby to, co říkala, byla pravda: že na něm Brumbálovi doopravdy záleželo.