Útěk Buclaté dámy
Netrvalo dlouho a obrana proti černé magii se pro většinu žáků stala nejoblíbenějším předmětem. Jen Draco Malfoy a jeho banda zmijozelských měli proti profesoru Lupinovi výhrady.
"Podívejte se na ty jeho ošuntělé svršky," syčel Malfoy hlasitým šepotem, když profesor Lupin procházel kolem. "Obléká se jako náš starý domácí skřítek."
Nikomu jinému však nevadilo, že jsou hábity profesora Lupina záplatované a ošoupané. Několik jeho následujících hodin bylo stejně zajímavých jako ta první. Po bubácích studovali karkulinky, odpudivé drobné skřetovité tvorečky, kteří se ukrývají všude, kde došlo k nějakému krveprolití, ve sklepeních starých hradů či v jámách na opuštěných bojištích, a číhají na zbloudilé pocestné, aby je utloukli k smrti. Z karkulinek pak přešli na tůňodavy, ohavné vodní příšery, které vypadají jako šupinaté opice s plovacími blánami na rukou, jimiž s oblibou škrtí nic netušící oběti, brodí-li se jejich vodami.
Zato o některých dalších předmětech Harry bohužel nemohl říct, že by je měl rád. Ze všeho nejhorší byly lektvary. Snape byl poslední dobou v obzvlášť nevraživém rozpoložení a nikdo ani v nejmenším nepochyboval, jaký k tomu má důvod. Historka o tom, jak na sebe bubák vzal jeho podobu a jak ho Neville Longbottom převlékl do babiččiných šatů, se po škole rozlétla rychlostí lesního požáru. Snapeovi rozhodně zábavná nepřipadala. Při sebemenší zmínce o profesoru Lupinovi mu v očích výhružně zablýskalo a Nevilla sekýroval ještě víc než předtím.
Navíc se Harry pomalu začínal děsit hodin, které trávil v dusivé atmosféře věžní učebny profesorky Trelawneyové, kde se učil dešifrovat různé nepravidelné tvary a symboly a snažil se ignorovat skutečnost, že kdykoli na něj profesorka jasnovidectví pohlédla, zalily se její obrovské oči slzami. Nedokázal si ji oblíbit ani omylem, přestože někteří jeho spolužáci na ni hleděli s úctou, která dostoupila až ke zbožňování. Parvati Patilová a Levandule Brownová si navykly každou polední přestávku odběhnout do věžní učebny profesorky Trelawneyové. Vracely se pokaždé s rozčilujícím povýšeným výrazem, jako by věděly něco, o čem ostatní nemají ani ponětí. Začaly také soucitně tlumit hlas, kdykoli s Harrym mluvily, jako by už ležel na smrtelné posteli.
Nikdo si doopravdy neoblíbil péči o kouzelné tvory, ze které se po dramaticky nabité první hodině stal neobyčejně nudný předmět. Zdálo se, že Hagrid si úplně přestal věřit. Hodinu co hodinu teď trávili tím, že se učili pečovat o tlustočervy, kteří jistojistě patřili k nejnudnějším tvorům na světě.
"Proč by se o ně vůbec někdo měl chtít starat?" stěžoval si Ron po další hodině věnované tomu, že tlustočervům cpali do slizkých krků hlávkový salát.
Počátkem října ovšem přišlo něco jiného, co Harryho zaneprázdnilo, něco tak radostného, že mu to neuspokojivou školní výuku vynahradilo. Blížila se famfrpálová sezóna a Oliver Wood, kapitán nebelvírského mužstva, svolal na jeden čtvrteční večer schůzku, na níž měli hráči prodiskutovat taktiku pro nastávající ročník.
Famfrpálové mužstvo tvořilo sedm hráčů: tři střelci, jejichž úkolem bylo dávat góly, což znamenalo prohodit Camrál (červený míč o velikosti fotbalového balonu) jednou z obručí umístěných padesát stop vysoko na obou koncích hřiště, dva odrážeči, kteří byli vybaveni těžkými holemi na odrážení Potlouků (dvou těžkých černých míčů, které poletují sem a tam a snaží se útočit na hráče), jeden brankář, který chránil branky před střelami soupeřů, a jeden chytač, který měl ze všech nejtěžší úkol, protože musel chytit Zlatonku, maličký okřídlený míček o velikosti vlašského ořechu, jehož polapení znamenalo konec hry a přinášelo chytačovu mužstvu sto padesát bodů navíc.
Oliver Wood byl statný sedmnáctiletý mladík, který v Bradavicích navštěvoval sedmý, závěrečný ročník. V hlase mu zazníval jakýsi podtón tichého zoufalství, když v chladné šatně vedle potemnělého famfrpálového hřiště oslovil svých šest spoluhráčů.
"Tohle je naše poslední naděje - moje poslední naděje - na získání famfrpálového poháru," konstatoval a korzoval před nimi sem a tam. "Na konci tohohle školního roku odcházím. Další šanci už nedostanu.
Nebelvír sedm let po sobě nevyhrál. Já vím, pronásledovala nás ta nejhorší smůla, jakou kdy kdo na světě měl… Zranění… Pak zase to, jak loni celý turnaj odvolali…" Wood polkl, jako by se mu při té vzpomínce dodnes svíralo hrdlo. "Taky ale víme, že fakt jsme to nejlepší - proklaté - mužstvo - na celé - škole," zdůrazňoval, bušil si pěstí do dlaně druhé ruky a do očí se mu vrátil dobře známý fanatický lesk.
"Máme tři jedinečné střelce."
Wood ukázal na Alici Spinnetovou, Angelinu Johnsonovou a Katie Bellovou.
"Máme dva nepřekonatelné odrážeče."
"Nech toho, Olivere, uvádíš nás do rozpaků," ozvali se Fred a George Weasleyovi a dělali, že se červenají.
"A máme chytače, se kterým jsme ještě neprohráli jediný zápas!" zaburácel Wood a pohlédl na Harryho s jakousi zuřivou pýchou. "A taky mě," dodal jakoby mimochodem.
"Vždyť i ty jsi vynikající, Olivere," pochválil ho George.
"Perfektní brankář," přidal se Fred.
"Vtip je v tom," pokračoval Wood a znovu začal přecházet po šatně, "že famfrpálový pohár měl nést naše jméno už v posledních dvou letech. Od chvíle, kdy do mužstva nastoupil Harry, jsem si myslel, že to máme v kapse. Jenže nám to nevyšlo a v tomhle ročníku máme poslední šanci, aby se tam naše jméno konečně dostalo…"
Nebelvírský kapitán mluvil tak schlíple, že dokonce i Fred s Georgem vypadali dojatě.
"Tenhle ročník je náš, Olivere," ujistil ho Fred.
"My to zvládneme, Olivere," připojila se Angelina.
"Určitě," dodal Harry.
S plným odhodláním zahájilo mužstvo trénink, který se konal třikrát týdně večer. Počasí se zhoršovalo, bylo stále chladněji, víc pršelo a noci byly temnější, ale sebevětší množství bahna, větru ani deště nedokázalo Harrymu zkalit onu báječnou představu, jak konečně získávají obrovský stříbrný famfrpálový pohár.
Když se Harry jednoho dne večer vrátil po tréninku do nebelvírské společenské místnosti, celý promrzlý a ztuhlý ale spokojený, jak trénink probíhal, zjistil, že celá místnost vře vzrušením.
"Děje se něco?" zeptal se Rona a Hermiony, kteří seděli v nejlepších křeslech u krbu a dodělávali hvězdné mapy pro astronomii.
"První víkend v Prasinkách," ukázal Ron na čerstvé oznámení, které viselo na otlučené staré informační tabuli. "Připadá na konec října, na svátek Všech svatých."
"Výborně!" zamnul si rukama Fred, který vstoupil za Harrym otvorem v portrétu. "Musím se stavit u Taškáře, docházejí mi smradlavé kuličky"
Harry se svezl do křesla vedle Rona a dobrá nálada z něj kvapem vyprchávala. Hermiona jako by mu četla myšlenky.
"No tak, Harry, příště určitě budeš smět jet taky," konejšila ho. "Blacka nepochybně brzy dopadnou, jednou už ho přece i viděli."
"Black není takový blázen, aby se o něco pokoušel v Prasinkách," mínil Ron. "Zeptej se McGonagallové, jestli bys nemohl jet už tentokrát, Harry, bůhví, kdy se tam pojede příště -"
"Rone!" okřikla ho Hermiona. "Víš přece, že se Harry má držet ve škole -"
"A to tady má jako jediný třeťák zkysnout?" odporoval Ron. "Popros McGonagallovou, Harry, běž -"
"Jo, myslím, že to udělám," rozhodl se Harry.
Hermiona užuž chtěla zaprotestovat, když vtom jí lehce vyskočil do klína Křivonožka. Z tlamy mu visel velký mrtvý pavouk.
"Musí to žrát takhle před námi?" rozčiloval se Ron a zlostně na kocoura zahlížel.
"Křivonožko, ty šikulko, tos chytil úplně sám?" rozplývala se Hermiona.
Křivonožka pomalu žvýkal pavouka a žlutýma očima vyzývavě zíral na Rona.
"Hlavně si ho drž pěkně u sebe na klíně, nic jiného po tobě nechci," zabručel podrážděně Ron a sklonil se ke své hvězdné mapě. "Mám tady v brašně Prašivku, spí."
Harry zazíval. Už se mu strašně chtělo spát, musel ale ještě dokreslit svoji hvězdnou mapu. Přitáhl si k sobě brašnu, vytáhl z ní pergamen, inkoust a brk a dal se do práce.
"Jestli chceš, můžeš si obkreslit tu moji," nabídl se Ron, rozmáchlým gestem vyznačil na mapě poslední chybějící hvězdu a přistrčil ji k Harrymu.
Hermiona, která byla proti opisování, našpulila rty, nic však neřekla. Křivonožka stále ještě bez mrknutí zíral na Rona a koncem svého huňatého ocasu švihal sem a tam. Pak zničehonic skočil.
"HEJ!" zařval Ron a popadl svou brašnu, když do ní Křivonožka zabořil drápy všech čtyř tlap a začal zuřivě trhat. "PUSŤ, TY ZVÍŘE PITOMÝ!"
Ron se snažil brašnu Křivonožkovi vytrhnout, ale kocour ji držel dál a vztekle sápal.
"Rone, neubližuj mu!" ječela Hermiona. Celá společenská místnost zaujatě přihlížela. Ron brašnu popadl a zatočil jí i s kocourem nad hlavou, až Prašivka obloukem vyletěla z brašny do vzduchu.
"CHYŤTE TU KOČKU!" zahulákal Ron, když se Křivonožka vysvobodil z pozůstatků brašny, přeskočil stůl a hnal se za vyděšenou krysou.
George Weasley po Křivonožkovi skočil, ale minul ho. Prašivka se bleskově propletla mezi dvaceti páry nohou a zmizela pod starou komodou. Křivonožka prudce zabrzdil, přikrčil se na prohnutých tlapách a jednou přední začal rozzuřeně hrabat pod komodou.
Ron s Hermionou se vrhli za nimi; Hermiona popadla Křivonožku pod břichem a odtáhla ho pryč, zatímco Ron si lehl na zem a s velkými obtížemi vytáhl Prašivku za ocas ven.
"Podívej se na ni!" vyjel vztekle na Hermionu a mával jí Prašivkou před očima. "Je chudinka kost a kůže! Nepouštěj k ní toho kocoura!"
"Křivonožka nechápe, že to nesmí dělat!" bránila se Hermiona roztřeseným hlasem. "Všechny kočky přece honí krysy, Rone!"
"Na tom tvém zvířeti je něco divného!" rozčiloval se Ron a snažil se přimět Prašivku, která sebou zoufale kroutila, aby si zalezla k němu do kapsy. "Slyšel mě, jak říkám, že mám Prašivku v brašně!"
"To je přece hloupost!" odsekla netrpělivě Hermiona. "Křivonožka ji prostě cítil, Rone, jak jinak si myslíš, že -"
"Ta kočka je na Prašivku vysazená!" běsnil Ron a nevšímal si ostatních kolem sebe, kteří se začínali pobaveně chichotat. "A Prašivka tady byla dřív a ještě ke všemu je nemocná!"
Ron prkenně prošel společenskou místností a zmizel na schodech k chlapeckým ložnicím.
Následujícího dne byl Ron na Hermionu pořád ještě naštvaný. Po celou hodinu bylinkářství s ní sotva promluvil, přestože jejich obvyklý trojlístek pracoval společně na jednom tlustolusku.
"Jak je Prašivce?" zeptala se nesměle Hermiona, když z rostlin obírali silné růžové lusky a vysypávali lesklé boby do dřevěného vědra.
"Schovává se mi v nohách postele a třese se jako ratlík," odpověděl nerudně Ron, minul vědro a rozsypal několik bobů po podlaze skleníku.
"No tak, Weasleyi, dávejte přece pozor!" napomenula ho hlasitě profesorka Prýtová, když jim z bobů před očima vyrazily květy.
Poté měli hodinu přeměňování. Harry, rozhodnutý požádat po jejím skončení profesorku McGonagallovou, aby směl jet s ostatními do Prasinek, se připojil k frontě před učebnou a přemýšlel, jakými argumenty by měl svou žádost podpořit. Vytrhl jej však z toho incident, ke kterému došlo na začátku fronty.
Vypadalo to, že Levandule Brownová pláče. Parvati ji jednou rukou objímala a zároveň něco vysvětlovala Seamusi Finniganovi a Deanu Thomasovi, kteří se tvářili nesmírně vážně.
"Stalo se něco, Levandule?" zeptala se ustaraně Hermiona, když ke shromážděné skupince přistoupila s Harrym a s Ronem.
"Dostala dnes ráno dopis z domova," vysvětlovala šeptem Parvati. "Jejího králíka Binkyho zadávila liška."
"Ach ne," zajíkla se Hermiona. "To je mi líto, Levandule."
"Měla jsem to vědět!" zaštkala Levandule tragicky. "Víte, kolikátého dnes je?"
"No -"
"Šestnáctého října! 'Ta věc, které se tak hrozně bojíš - dojde k ní v pátek šestnáctého října!' Vzpomínáte si? Ona měla pravdu, fakt měla pravdu!"
Teď už se kolem Levandule shromáždila celá třída. Seamus vážně zavrtěl hlavou. Hermiona zaváhala a pak se zeptala: "Tys - tys měla nějaké obavy, že Binkyho zabije liška?"
"Teda, že to bude zrovna liška, jsem nevěděla," připustila Levandule a vzhlédla k Hermioně uslzenýma očima, "ale samozřejmě jsem se bála, aby mi neumřel, to je snad jasné, ne?"
"Ach tak," přikývla Hermiona a znovu se odmlčela. Pak se opět ozvala.
"Binky už byl starý králík?"
"N-ne!" vzlykla Levandule. "B-bylo to ještě mládě!"
Parvati k sobě kamarádku přivinula pevněji.
"Tak proč jsi v tom případě měla takový strach, že ti umře?" zajímala se Hermiona.
Parvati po ní střelila zlobným pohledem.
"No ne, vždyť se na to podívejte logicky," pokračovala Hermiona a obrátila se k celé skupince. "Chci říct, že Binky dokonce ani neumřel dnes, že ne? Levandule se o tom dnes jenom dozvěděla" - Levandule hlasitě zaštkala - "a nemohla z toho mít takový strach, spíš to na ni zapůsobilo jako opravdový šok…"
"Hermiony si nevšímej, Levandule," skočil jí hlasitě do řeči Ron, "ona si totiž myslí, že na domácích miláčcích, kteří patří někomu jinému než jí, nijak zvlášť nezáleží."
Právě v tom okamžiku otevřela profesorka McGonagallová dveře učebny, což bylo možná štěstí. Hermiona a Ron se navzájem probodávali nenávistnými pohledy, a když vešli dovnitř, posadili se vedle Harryho každý na opačnou stranu a po celou hodinu spolu nepromluvili.
Harry si pořád ještě nerozmyslel, jak bude svou žádost profesorce McGonagallové formulovat, když zazvonil zvonek oznamující konec hodiny; byla to však ona sama, kdo na téma Prasinek promluvil jako první.
"Počkejte okamžik, prosím!" zavolala, když se třída chystala k odchodu. "Protože všichni patříte do mé koleje, měli byste mi do Všech svatých odevzdat od rodičů podepsané formuláře s povolením návštěvy Prasinek. Kdo neodevzdá formulář, ten do vesnice nepojede, tak na to nezapomeňte!"
Neville zdvihl ruku.
"Prosím, paní profesorko, já - myslím, že jsem ho ztratil -"
"Vaše babička poslala váš formulář přímo mně, Longbottome," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Myslela si zřejmě, že to tak bude bezpečnější. Tak to je všechno, můžete jít."
"Zeptej se jí hned teď," pobídl Ron šeptem Harryho.
"No, ale -" nadechla se Hermiona.
"Zkus to, Harry," opakoval paličatě Ron.
Harry počkal, dokud se zbytek třídy nevytratil, a nervózně zamířil ke stolu profesorky McGonagallové.
"Copak, Pottere?"
Harry se zhluboka nadechl.
"Paní profesorko, moje teta a strýc - totiž - oni mi zapomněli ten formulář podepsat," vykoktal.
Profesorka McGonagallová na něj hleděla přes své hranaté brýle, neřekla však ani slovo.
"Takže - hmm - myslíte, že by nevadilo - Totiž, nevadilo by, kdybych - kdybych jel do Prasinek jako ostatní?"
Profesorka McGonagallová sklopila oči a začala si skládat papíry na stole.
"Obávám se, že vadilo, Pottere," odpověděla. "Slyšel jste, co jsem řekla. Kdo neodevzdá formulář, ten do vesnice nepojede. To je zásada."
"Ale - paní profesorko, když moje teta a strýc - Víte, oni jsou to mudlové a vlastně vůbec nechápou, jak… Jak to v Bradavicích s formuláři a se vším ostatním chodí," přesvědčoval ji Harry, povzbuzován energickou Ronovou gestikulací. "Kdybyste řekla, že můžu jet -"
"Jenže já to neřeknu," zarazila ho profesorka McGonagallová, vstala a uložila úhledně složené papíry do zásuvky. "Na formuláři je jasně uvedeno, že povolení musí podepsat někdo z rodičů nebo poručníků." Otočila se a pohlédla na něj se zvláštním výrazem ve tváři. Byl to snad soucit? "Je mi líto, Pottere, ale toto je mé poslední slovo. A měl byste si pospíšit, jinak přijdete pozdě na další hodinu."
Nedalo se nic dělat. Ron častoval profesorku McGonagallovou četnými nelichotivými přízvisky, což Hermionu nesmírně popudilo. Sama zas nasadila výraz typu "bude to tak nejlepší", což Rona vytočilo ještě víc, a Harry byl nucen smířit se s tím, jak se celý zbytek třídy hlasitě a nadšeně baví na téma, co kdo udělá nejdřív, až dorazí do Prasinek.
"Pořád ještě ti zbývá hostina," podotkl Ron, aby Harryho aspoň trochu povzbudil. "Víš přece, hostina na počest Všech svatých, to bude hned ten večer."
"Vím," přitakal ponuře Harry, "to bude skvělé."
Hostina na počest Všech svatých byla vždycky skvělá, mnohem lépe by mu ale chutnalo, kdyby ho čekala po celém dni stráveném spolu s ostatními v Prasinkách. Nic z toho, co mu poví kdokoli z nich, nemůže zmírnit hořkost faktu, že on zůstane v Bradavicích. Dean Thomas, který uměl bezvadně napodobovat písmo, se mu nabídl, že na formuláři zfalšuje podpis strýce Vernona, ale protože Harry už profesorce McGonagallové prozradil, že ho nemá podepsaný, nebylo to k ničemu. Ron váhavě nadhodil, že by mohl použít neviditelného pláště, jeho návrh však rázně zamítla Hermiona a připomněla mu Brumbálova slova, podle nichž plášť na mozkomory nefunguje. Pravděpodobně s nejméně účinnou útěchou přišel Percy.
"Víš Harry, oni toho kolem Prasinek všichni hrozně nadělají, ale ujišťuji tě, že to vůbec není taková senzace, jak se říká," pronesl vážným hlasem. "Mají tam sice docela dobrou cukrárnu, ale Taškářovy žertovné předměty jsou vážně nebezpečné, ještě tak Chroptící chýše stojí za vidění, ale jinak vůbec o nic nepřijdeš, Harry."
Ráno v den Všech svatých se Harry probudil a sešel s ostatními dolů na snídani; přestože cítil šílenou depresi, všemožně se snažil chovat se normálně.
"Přivezeme ti z Medového ráje spoustu cukroví," slibovala mu Hermiona a z toho, jak se tvářila, mu bylo jasné, že jí ho je zoufale líto.
"Fakt, hory cukroví," přidal se Ron. Při pohledu na Harryho zklamání oba konečně zapomněli na svou hádku kvůli Křivonožkovi.
"Nemusíte si se mnou dělat žádné starosti," ujistil je Harry rádoby ledabylým hlasem. "Uvidíme se na hostině, dobře se bavte."
Doprovodil je do vstupní síně, kde před hlavní bránou stál školník Filch, odškrtával si jména z dlouhého seznamu a podezřívavě si prohlížel každý obličej, aby se ujistil, že ven neproklouzne nikdo, kdo nemá povolení jet.
"Ty zůstáváš tady, Pottere?" zahlaholil Malfoy, který čekal ve frontě spolu s Crabbem a Goylem. "Snad nemáš strach jet kolem mozkomorů?"
Harry ho ignoroval a vydal se na osamělou pouť vzhůru po mramorovém schodišti a pak dál vylidněnými chodbami do nebelvírské věže.
"Heslo?" vyštěkla Buclatá dáma, která se vytrhla z dřímoty.
"Fortuna major," ohlásil se bezbarvě Harry.
Portrét se rozevřel a Harry otvorem prolezl do společenské místnosti. Byla plná štěbetajících žáků prvního a druhého ročníku a našlo se tam i několik starších žáků, kteří už evidentně byli v Prasinkách tolikrát, že je počáteční nadšení z tamních návštěv opustilo.
"Harry! Harry! Hej, Harry!"
To na něj volal Colin Creevey z druhého ročníku, který ho nesmírně obdivoval a nevynechal jedinou příležitost, aby si s ním mohl promluvit.
"Copak ty nejedeš do Prasinek, Harry? Proč ne? Poslyš -" Colin se dychtivě rozhlédl po svých přátelích, "jestli chceš, můžeš se posadit k nám, Harry!"
"No - díky, Coline, ale spíš ne," odmítl Harry, jemuž se nechtělo sedět a nechat se spoustou lidí okukovat kvůli své jizvě na čele. "Totiž - musím si zajít do knihovny, mám tam nějakou práci."
Po těchto slovech mu nezbývalo než se otočit a zamířit zpět k otvoru v portrétu.
"Tak proč jsi mě vlastně budil?" volala za ním popuzeně Buclatá dáma, když odcházel.
Harry sklesle kráčel ke knihovně, na poloviční cestě si to však rozmyslel; na práci teď zrovna neměl náladu. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář Filchovi, který právě propustil branou poslední účastníky exkurze do Prasinek.
"Co tady děláš?" vyjel na něho Filch podezřívavě.
"Nic," odpověděl po pravdě Harry.
"Nic!" vyprskl Filch a sanice se mu nebezpečně třásly. "To ti tak budu věřit! Tajně se tady potloukáš o samotě! Jak to, že nejsi v Prasinkách a nenakupuješ smradlavé kuličky, krkací prášek a hvízdavé housenky jako zbytek těch tvých ničemných mrňavých kamarádíčků?"
Harry pokrčil rameny.
"Tak koukej padat zpátky do své společenské místnosti, kam patříš!" vyštěkl Filch a zamračeně Harryho sledoval, dokud se mu neztratil z očí.
Harry se však do společenské místnosti nevrátil; vystoupal po schodech nahoru, veden jen napůl vědomým úmyslem navštívit sovinec a podívat se na Hedviku, a kráčel právě další chodbou, když na něj z jedné místnosti zavolal něčí hlas: "Harry?"
Vrátil se o několik kroků, aby se podíval, kdo to je, a spatřil profesora Lupina, který vykukoval zpoza dveří svého kabinetu.
"Co tady děláš?" řekl Lupin úplně opačným tónem než předtím Filch. "Kde jsou Ron a Hermiona?"
"V Prasinkách," odpověděl Harry rádoby nonšalantním tónem.
"Ach tak," přikývl Lupin. Okamžik Harryho přemýšlivě pozoroval. "Nemáš chuť ke mně zajít? Právě mi přivezli ďasovce pro naši příští hodinu."
"Cože vám přivezli?" podivil se Harry a šel za Lupinem.
V jednom koutě profesorova kabinetu stálo obrovské akvárium plné vody. Ke sklu tiskl obličej jakýsi odpudivě zelený tvor se špičatými malými růžky, výhružně se na ně šklebil a protahoval si dlouhé úzké prsty.
"Je to vodní démon," vysvětloval Lupin a zamyšleně si ďasovce prohlížel. "Neměli bychom s ním mít žádné zvláštní problémy; když už jsme zvládli tůňodavy, tak rozhodně ne. Jenom musíme přijít na to, jak se nedostat do jeho sevření. Vidíš ty nepřirozeně dlouhé prsty? Jsou silné, ale hrozně křehké."
Ďasovec vycenil zelené zuby a pak se zahrabal do spleti vodních řas v rohu akvária.
"Dáš si šálek čaje?" zeptal se Lupin a rozhlížel se po konvici. "Zrovna jsem si říkal, že si na něj postavím."
"Tak dobře," souhlasil nejistě Harry.
Lupin poklepal na kotlík hůlkou a z hubice se náhle vyvalil oblak páry.
"Posaď se," vyzval Harryho Lupin a otevíral víko zaprášené plechovky. "Obávám se, že mám jen sáčkový čaj - ale myslím, že čajových lístků máš už plné zuby."
Harry na něj pohlédl. Lupinovy oči se pobaveně leskly.
"Jak jste se o tom dozvěděl?" zeptal se Harry.
"Řekla mi to profesorka McGonagallová," vysvětlil Lupin a podal Harrymu otlučený hrníček s čajem. "Neděláš si z toho těžkou hlavu, že ne?"
"Ne," ujistil ho Harry.
Na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl profesorovi povědět o tom psu, kterého viděl v Magnoliové ulici, rozhodl se ale mlčet. Nechtěl, aby ho Lupin nakonec považoval za zbabělce, když už ho i tak neměl za dost odvážného, aby si poradil s bubákem.
Něco z těch myšlenek se zřejmě zrcadlilo Harrymu ve tváři, protože mu Lupin položil otázku: "Máš nějaké starosti, Harry?"
"Ne," zalhal Harry. Upil doušek čaje a sledoval, jak mu ďasovec hrozí zaťatou pěstí. "Vlastně ano," vyhrkl najednou a odložil čaj na Lupinův psací stůl. "Pamatujete na ten den, kdy jsme zápasili s bubákem?"
"Ááno," přitakal protáhle Lupin.
"Proč jste mi zabránil, abych se mu postavil?" vyhrkl Harry spěšně.
Lupin zdvihl obočí.
"Domníval jsem se, že to bylo naprosto zjevné, Harry," pronesl překvapeně.
Harryho to zarazilo, čekal, že Lupin jeho tvrzení popře.
"Proč jste to udělal?" nepřestal naléhat.
"Víš," začal Lupin a nepatrně svraštil čelo, "předpokládal jsem, že kdyby se bubák ocitl proti tobě, vzal by na sebe podobu lorda Voldemorta."
Harry na něj užasle zíral. Nejen že to byla odpověď, kterou čekal ze všeho nejméně, ale Lupin navíc nahlas vyslovil Voldemortovo jméno. Jediný, koho kdy Harry slyšel to jméno říct nahlas (kromě sebe sama), byl profesor Brumbál.
"Nejspíš jsem se mýlil," pokračoval Lupin a mračil se dál. "Tehdy jsem ale nepovažoval za dobrý nápad, aby se lord Voldemort objevil ve sborovně. Bál jsem se, že by to vedlo k panice."
"Voldemort byl první, kdo mě napadl," přiznal upřímně Harry. "Jenže pak - pak jsem si vzpomněl na ty mozkomory."
"Rozumím," přikývl zamyšleně Lupin. "Tak to tedy… klobouk dolů." Pousmál se, když uviděl překvapení v Harryho obličeji. "To svědčí o tom, že ze všeho nejvíc se bojíš - strachu. To je velice moudré, Harry."
Harry nevěděl, co by na tohle řekl, a tak se jen znovu napil čaje.
"Ty sis tedy myslel, že nevěřím, že by ses dokázal postavit bubákovi?" dohadoval se Lupin.
"No… ano," připustil Harry. Náhle si připadal o hodně spokojenější. "Pane profesore, vy přece ty mozkomory znáte -"
Přerušilo ho zaklepání na dveře.
"Dále," zvolal Lupin.
Dveře se otevřely a do kabinetu vešel Snape. V ruce nesl pohár, z něhož se jemně kouřilo; když spatřil Harryho, černé oči se mu zúžily.