close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola osmá - SVATBA (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:09 |  Harry Potter a Relikvé smrti
SVATBA
Následujícího dne ve tři hodiny odpoledne stáli Harry, Ron, Fred a George před velkým bílým stanem v ovocném sadu a očekávali příchod svatebních hostů. Harry vypil pořádnou dávku mnoholičného lektvaru a byl nyní přesným dvojníkem jakéhosi zrzavého mudlovského mladíka z místní vesnice Vydrníku svatého Drába, jemuž Fred pomocí přivolávacího kouzla ukradl pár vlasů. Rozhodli se Harryho představovat jako "bratránka Barnyho" a spoléhat na to, že se v davu weasleyovských příbuzných ztratí.
Všichni čtyři pevně svírali v rukou kopie zasedacího pořádku, aby mohli každému pomoci najít jeho místo. Už o hodinu dřív dorazil zástup číšníků v bílých hábitech doprovázených zlatě oděnou kapelou a všichni čarodějní příslušníci obou skupin momentálně seděli pod nedalekým stromem. Harry viděl, jak se nad skupinkou vznáší modravý oblak kouře z dýmek.
Za Harryho zády bylo vchodem vidět dovnitř do stanu, kde stály zdánlivě nekonečné řady vratkých zlatých židlí, rozmístěných po obou stranách dlouhého purpurově červeného koberce. Stanové tyče byly obaleny bílými a zlatými květy. Přesně nad místem, kde měli zanedlouho Bill a Fleur uzavřít manželský svazek, upevnili Fred s Georgem obrovskou spoustu zlatých balonků. Venku nad trávníkem a zastřiženým živým plotem lenivě poletovali motýli a včely. Harry se cítil poněkud nepohodlně. Ten mladý mudla, jehož podobu na sebe vzal, byl o něco tlustší než on, takže ho společenský hábit v plném svitu letního slunce trochu škrtil a bylo mu v něm vedro.
"Až se budu ženit já," prohlásil Fred a povolil si límeček hábitu, "rozhodně se nebudu žádným z těchhle nesmyslů zatěžovat. Můžete si na sebe všichni vzít, co budete chtít, a dokud nebude po svatbě, sešlu na mamku kouzlo úplného spoutání."
"Dnes ráno to s ní docela šlo," poznamenal George. "Trochu si pobrečela, že tady není Percy, ale kdo by o něj stál? A hrome, připravte se - už jdou, podívejte!"
Kde se vzaly tu se vzaly, začaly se na opačném konci dvorku postupně trousit pestrobarevně oděné postavy. Během několika minut utvořily průvod, který se jako had pomalu přesunoval zahradou ke svatebnímu stanu. Na kloboucích čarodějek se třepetaly exotické květiny a mávali křídly kouzelní ptáčci, zatímco na kravatách mnoha kouzelníků se třpytily drahé kameny; jak se společnost blížila ke stanu, byl šum vzrušeného šepotu stále hlasitější, až v něm bzukot včel zcela zanikl.
"Ty kráso!" zaradoval se George a natahoval krk, aby lépe viděl. "Řekl bych, že vidím hned několik dívek, které jsou spřízněné s vílami. Někdo jim bude muset vysvětlit naše anglické zvyky. Postarám se o ně…"
"Ne tak hrrr, Bezouško," zarazil ho Fred a prosmýkl se kolem skupinky postarších štěbetajících čarodějek, které šly v čele průvodu. "Prosím - permettez-moi, abych assister vous," oslovil párek pohledných francouzských dívek, které se zahihňaly a dovolily mu, aby je uvedl dovnitř. Georgeovi připadly do péče postarší čarodějky a Ron se ujal Perkinse, dlouholetého ministerského spolupracovníka pana Weasleyho. Na Harryho zbyl silně nahluchlý starý manželský pár.
"Nazdárek," ozval se dobře známý hlas, když znovu vyšel ze stanu; zjistil, že v čele fronty čekajících stojí Tonksová s Lupinem. Tonksová si na svatbu přebarvila vlasy na blond. "Artur nám prozradil, že jsi ten kudrnatý. Omlouvám se za včerejší večer," dodala šeptem, když je Harry vedl uličkou. "Ministerstvo je momentálně velice silně zaujaté proti vlkodlakům, takže jsme si říkali, že by ti rozhodně neprospělo, kdyby nás tam Brousek viděl."
"To je v pořádku, já to chápu," ujistil je Harry a adresoval svoji odpověď spíš Lupinovi než Tonksové. Lupin mu věnoval letmý úsměv, když se od něj ale odvrátili, viděl Harry, že mu obličej opět zbrázdily vrásky trápení. Nechápal to, neměl však čas o tom přemýšlet: Hagrid totiž právě způsobil jistý rozruch. Nepochopil správně Fredovy pokyny a místo na kouzelně zvětšenou a zesílenou židli, která pro něj byla vyhrazena v poslední řadě, se posadil na pět normálních židliček. Ty teď připomínaly velkou hromadu zlatých zápalek.
Zatímco pan Weasley napravoval způsobené škody a Hagrid se halasně omlouval každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, pospíšil si Harry zpět ke vchodu, kde našel Rona stát tváří v tvář neobyčejně výstředně vyhlížejícímu kouzelníkovi. Byl to nepatrně šilhavý chlapík s dlouhými bílými vlasy až na ramena, které byly nadýchané jako cukrová vata. Na hlavě měl čepičku, jejíž střapec mu klinkal u nosu, a na sobě hábit tak křiklavého odstínu vaječného žloutku, že při pohledu na něj slzely oči. Na zlatém řetízku kolem krku se mu třpytil jakýsi zvláštní symbol, podobný trojhrannému oku.
"Xenofilius Láskorád," představil se a napřáhl k Harrymu ruku, "bydlíme s dcerou hned tady za kopečkem. Od Weasleyových je hrozně laskavé, že nás pozvali. Vy ale nejspíš moji Lenku znáte, že?" dodal na Ronovu adresu.
"Jistě," přikývl Ron. "Nepřišla s vámi?"
"Zdržela se v té okouzlující zahrádce, aby se pozdravila s trpaslíky, je jimi tak báječně zamořená! Jak málo kouzelníků si uvědomuje, čemu všemu se můžeme od moudrých malých trpaslíků přiučit - měl bych ale spíš používat jejich řádné jméno, Gernumbli gardensi."
"Ti naši znají spoustu skvělých nadávek," připustil Ron, "myslím ale, že se je naučili od Freda a George."
Uváděl právě do stanu skupinku kouzelníků, když se objevila udýchaná Lenka.
"Ahoj, Harry!" pozdravila.
"Ehm… jmenuju se Barny," zachrčel užasle Harry.
"No ne, změnili ti i jméno?" zeptala se zaujatě Lenka.
"Jak jsi poznala -"
"Přece podle toho, jak se tváříš," vysvětlila.
Stejně jako otec měla na sobě i Lenka jasně žlutý hábit, s nímž navíc ladila velká slunečnice v jejích vlasech. Když Harryho oči přivykly té oslepující barvě, byl výsledný dojem docela příjemný.
Alespoň jí tentokrát nevisely z uší ředkvičky.
Xenofiliusovi, který byl plně zaujat hovorem s nějakým známým, krátká slovní výměna mezi Lenkou a Harrym unikla. Rozloučil se s kolegou a otočil se ke své dceři, která zdvihla jeden z prstů a pochlubila se: "Podívej, tati - ten trpaslík mě dokonce kousl!"
"No to je báječné! Trpasličí sliny mají úžasně blahodárné účinky!" zaradoval se pan Láskorád, popadl Lenčin natažený prst a pozorně si prohlížel krvácející stopy po zubech. "Lenko, poklade můj, kdybys dnes cítila, že v tobě kvasí nějaké nové nadání - třeba nečekané nutkání ke zpěvu operních árií nebo k recitaci v jazyce vodních lidí -, nebraň se tomu! Mohlo by to znamenat, že tě Gernumbli obdarovali!"
Ron, který kolem nich právě procházel opačným směrem, hlasitě vyprskl.
"Ronovi je to možná k smíchu," odtušila naprosto nevzrušeně Lenka, zatímco ji i Xenofiliuse Harry odváděl k jejich místům, "ale otec odvedl na výzkumu trpasličích kouzel velký kus práce."
"Vážně?" zahučel Harry, který se už dávno naučil nezpochybňovat zvláštní názory Lenky ani jejího otce. "A určitě nechceš, abych ti na to kousnutí něco dal?"
"Ne, to bude dobré," zavrtěla hlavou Lenka, zasněně si prst strčila do pusy a prohlížela si Harryho od hlavy k patě. "Vypadáš báječně. Říkala jsem tátovi, že většina lidí bude nejspíš ve společenských hábitech, jenže on je přesvědčený, že na svatbě by se měly nosit barvy slunce; přinášejí totiž štěstí, víš?"
Ve chvíli, kdy pomalu odkráčela za otcem, se opět objevil Ron, jehož paže se pevně držela jakási postarší čarodějka. Díky skobovitému nosu, zarudlým očím a klobouku s dlouhými růžovými péry působila dojmem nerudného plameňáka.
"… a vlasy máš nějak moc dlouhé, Ronalde, na okamžik jsem si tě málem spletla s Ginevrou. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofilius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A co ty jsi zač?" štěkla na Harryho.
"Ach ano, tetičko Muriel, to je náš bratránek Barny."
"Další Weasley? Množíte se jako trpaslíci. Není tady Harry Potter? Doufala jsem, že se s ním seznámím. Myslela jsem, že je to tvůj kamarád, Ronalde, nebo ses jen tak vychloubal?"
"Ne - nemohl přijít -"
"Hmm. Našel si nějakou výmluvu, co? Takže to není tak beznadějný tupec, na jakého vypadá na fotografiích v novinách. Zrovna jsem vysvětlovala nevěstě, jak by si měla nasadit moji čelenku," zahulákala na Harryho. "Je to skřetí práce, rozumíš, dědí se v mé rodině už celá staletí. Ta Fleur je docela pohledné děvče, ale přece jen - je to Francouzka. No dobrá, dobrá, najdi mi nějaké pěkné místo, Ronalde, je mi sto sedm let a neměla bych tady dlouho takhle postávat."
Když Ron procházel kolem Harryho, střelil po něm výmluvným pohledem, zmizel a delší dobu se neobjevil - než se u vchodu znovu setkali, stačil Harry uvést na místo tucet dalších hostů. Stan už byl skoro plný a konečně se před ním přestala tvořit fronta.
"Tetička Muriel, to je jako zlý sen," stěžoval si Ron a otíral si rukávem pot z čela. "Jezdívala k nám každý rok na Vánoce, pak se ale díkybohu urazila, když jí u večeře nechali Fred s Georgem vybuchnout pod židlí bombu hnojůvku. Taťka vždycky říká, že je kvůli tomu určitě vyškrtla z poslední vůle - jako by jim na tom záleželo, když budou takhle pokračovat, budou z nich brzo největší boháči z celé rodiny… No ne," zarazil se a několikrát rychle zamrkal, když spatřil, že se k nim rychlým krokem blíží Hermiona. "Vypadáš úžasně!"
"Proč vždycky ten užaslý tón?" odsekla Hermiona, ale usmívala se. Měla na sobě rozevláté lila šaty a střevíčky stejné barvy na vysokém podpatku; vlasy měla učesané a lesklé. "Tvoje pratetička Muriel si to nemyslí. Potkala jsem ji nahoře, zrovna když předávala Fleur tu čelenku. 'Ach můj bože, to je ta mudlovská holka?' zavrčela a pak ještě řekla: 'Stojí celá nakřivo a má vyzáblé kotníky.'"
"Neber si to osobně," utěšoval ji Ron, "ona je takhle hrubá na každého."
"To mluvíte o Muriel?" zajímal se George, který se právě i s Fredem vynořil ze stanu. "Jo, zrovna mi řekla, že mám jedno ucho větší než druhé. Babizna jedna. Škoda ale, že už tu s námi není strejda Bilius, s tím byla vždycky na svatbách hrozná legrace."
"Nebyl to ten, co viděl Smrtonoše a čtyřiadvacet hodin nato umřel?" chtěla vědět Hermiona.
"Jo, je fakt, že ke konci života z něj byl tak trochu podivín," připustil George.
"Než mu ale začalo harašit, byl srdcem i duší každé oslavy," prohlásil Fred. "Dokázal vypít celou láhev ohnivé whisky, pak vyběhl na taneční parket, zvedl si hábit a tahal si chomáče kytek z…"
"Ano, musel to být vážně roztomilý chlapík," utrousila Hermiona, zatímco Harry se prohýbal smíchy.
"Z nějakého důvodu se nikdy neoženil," dodal Ron.
"To mě udivuje," ušklíbla se Hermiona.
To už se všichni chechtali tak hlasitě, že si ani jeden z nich nevšiml příchodu opožděného hosta, tmavovlasého mladíka s velkým zahnutým nosem a hustým černým obočím, dokud nestrčil Ronovi pod nos pozvánku a s očima upřenýma na Hermionu neřekl: "Vypadáš móc skvěle."
"Viktore!" vykřikla Hermiona a upustila malou korálkovou kabelku, která žuchla na zem mnohem hlasitěji, než odpovídalo její velikosti. Když se pro ni celá zrudlá v obličeji sehnula, vykoktala: "Nevěděla jsem, že… můj ty bože… To je skvělé, že… Jak se ti daří?"
Ronovy uši opět zaplály sytě červenou barvou. Pohlédl na Krumovu pozvánku, jako by na ní nevěřil jedinému slovu, a přehnaně hlasitě se zeptal: "Kde se tady bereš?"
"Pozvala mě Fleur," odpověděl Krum se zdviženým obočím.
Harry, který proti Krumovi nic neměl, si s ním potřásl rukou a pak, protože měl pocit, že bude rozumnější uklidit ho z Ronovy blízkosti, nabídl, že mu ukáže místo.
"Tvuj kamarád, on nema rádost, že mě vidí," poznamenal Krum, když vešli do nyní už zcela zaplněného stanu. "Nebo jste vy snad příbuzní?" dodal s pohledem na Harryho kudrnaté zrzavé vlasy.
"Je to můj bratranec," zahučel Harry, ale Krum ho doopravdy neposlouchal. Jeho příchod vyvolal poprask, zejména mezi vílími sestřenkami; koneckonců byl slavný famfrpálista. Svatebčané stále ještě otáčeli krky, aby si ho mohli lépe prohlédnout, když se uličkou spěšně přihnali Ron, Hermiona, Fred a George.
"Je načase posadit se," houkl Fred na Harryho, "jinak nás nevěsta převálcuje."
Harry, Ron a Hermiona zaujali svá místa v druhé řadě za Fredem a Georgem. Hermiona byla v obličeji zrůžovělá a Ronovy uši stále rudě zářily. Po chvíli se naklonil k Harrymu a zamumlal: "Viděls, jakou si nechal narůst přiblblou bradku?"
Harry jen neutrálně zabručel.
Prohřátý stan zaplnila atmosféra napjatého očekávání a ze všeobecného tichého šepotu vynikaly jen občasné výbuchy vzrušeného smíchu. Uličkou prošli pan Weasley s manželkou, usmívali se a kynuli na pozdrav příbuzným. Paní Weasleyová měla na sobě zbrusu nový ametystově fialový hábit a klobouk téže barvy.
O chviličku později se v přední části stanu zvedli Bill a Charlie, oba ve společenských hábitech, v jejichž knoflíkové dírce měl každý velkou bílou růži. Fred obdivně zahvízdal a mezi vílími sestřenkami se zvedla vlna pobaveného chichotání. Pak shromáždění utichlo, když zazněla hudba, která jako by se ozývala ze zlatých balonků.
"Áááách!" vydechla Hermiona, otočila se na židli a pohlédla ke vchodu do stanu.
Z řad shromážděných kouzelníků a čarodějek se ozval masový hlasitý povzdech, když do uličky mezi židlemi vkročili monsieur Delacour a Fleur - dcera se nesla, jako by se ani nedotýkala země, zatímco otec se kolébal ze strany na stranu a široce se usmíval. Fleur měla na sobě velice prosté bílé šaty a zdálo se, že kolem sebe šíří pronikavou stříbřitou záři. Vedle jejího půvabu obvykle všichni ostatní vypadali mdle a obyčejně, dnes ale tato záře zkrášlovala každého, na koho dopadla. Ginny a Gabriela, obě ve zlatých šatech, se zdály být ještě hezčí než jindy, a když Fleur došla k Billovi, vypadalo to, jako by se s Fenrirem Šedohřbetem v životě nesetkal.
"Dámy a pánové," zazněl lehce zpěvavý hlas a Harry mírně šokován spatřil, že tentýž drobný kouzelník s chomáčovitými vlasy, který vedl slavnostní obřad při Brumbálově pohřbu, teď stojí před Billem a Fleur. "Sešli jsme se tu dnes, abychom oslavili spojení dvou věrných duší…"
"Ano, díky té mé čelence to všechno vypadá velice hezky," poznamenala značně znělým šepotem tetička Muriel. "Musím ale říct, že ty šaty, co má Ginevra, mají až příliš hluboký výstřih."
Ginny se s rozpustilým úšklebkem ohlédla, mrkla na Harryho a honem se zase otočila zpět. Harryho mysl se zatoulala daleko od stanu, vrátil se ve vzpomínkách k těm odpoledním, která strávil jen v Ginnyině společnosti v osamělých zákoutích školních pozemků. Zdálo se mu to strašně dávno; už tehdy měl vždy dojem, že je to přespříliš krásné, aby to mohlo vydržet, a připadal si, jako by ty hodiny štěstí kradl ze života nějakého normálního člověka, někoho, kdo nemá na čele jizvu tvaru blesku…
"Williame Arture, bereš si Fleur Izabelu…?"
V první řadě paní Weasleyová i madame Delacourová tiše štkaly do malých krajkových kapesníčků. Hlasité troubení ze zadní části stanu dávalo všem přítomným na vědomí, že Hagrid vytáhl jeden ze svých kapesníků velikosti ubrusu. Hermiona se otočila a zářivě se usmála na Harryho - i ona měla oči zalité slzami.
"… tímto vás po zbytek života prohlašuji za muže a ženu."
Kouzelník s chomáčovitými vlasy zvedl hůlku vysoko nad Billovu a Fleuřinu hlavu, novomanžele zasypala sprška stříbrných hvězd, které se spirálovitě snášely k zemi kolem jejich postav přitulených k sobě. Fred s Georgem dali vlastním příkladem signál k jásavému potlesku a zlaté balonky nad ženichem a nevěstou v tomtéž okamžiku popraskaly: vylétlo z nich hejno rajek doprovázených maličkými zlatými zvonečky a jejich zpěv a cinkot se přidaly k všeobecnému halasu.
"Dámy a pánové!" zvolal kouzelník s chomáčovitými vlasy. "Buďte tak laskavi a povstaňte!"
Všichni přítomní za doprovodu hlasitého hudrování tetičky Muriel vstali a kouzelník mávl hůlkou. Židle, na nichž hosté seděli, se elegantně zvedly do vzduchu a plátěné stěny stanu zmizely, takže společnost stála pod přístřeškem neseným zlatými tyčemi, s nádherným výhledem na okolní krajinu a do sadu zalitého sluncem. V dalším okamžiku se ze středu stanu rozlilo jezírko roztaveného zlata a vytvořilo blyštivý taneční parket. Vznášející se židle se seskupily kolem stolků přikrytých bílými ubrusy a všechno se elegantně sneslo na zem kolem parketu. Zlatě oděná kapela se nahrnula na malé pódium.
"Dobrá práce," přikývl pochvalně Ron, když se odevšud vyrojili číšníci - někteří na stříbrných podnosech roznášeli dýňovou šťávu, máslový ležák a ohnivou whisky, jiní se prohýbali pod tácy s hromadami zákusků a obložených chlebíčků.
"Měli bychom jim jít poblahopřát!" prohlásila Hermiona, která stála na špičkách, aby viděla místo, kde Bill a Fleur zmizeli uprostřed davu gratulantů.
"Na to bude čas potom," pokrčil rameny Ron, popadl z podnosu kolem kráčejícího číšníka tři máslové ležáky a podal jeden Harrymu. "Poběž, Hermiono, najdeme si stůl… tam ne! Nikde blízko Muriel -"
Převedl je přes prázdný taneční parket a celou dobu se rozhlížel doprava i doleva; Harry si byl jistý, že se dívá po Krumovi. Než stačili dojít na opačnou stranu stanu, byla už většina míst obsazená - nejvíc volných židlí bylo u stolku, kde seděla samotná Lenka.
"Můžeme si přisednout?" zeptal se Ron.
"No jistě," přikývla radostně. "Táta šel zrovna Billovi a Fleur předat náš dar."
"Co to je, doživotní zásoba lichokořenů?" zajímal se Ron.
Hermiona se ho pokusila pod stolem kopnout, místo něj ale trefila Harryho. Harrymu bolestí vytryskly slzy a na chvilku přestal sledovat, o čem je řeč.
Kapela spustila. Bill a Fleur se za obrovského potlesku postavili na parket jako první; po chvíli za nimi přivedl pan Weasley madame Delacourovou a vzápětí se dostavili i Fleuřin otec s paní Weasleyovou.
"Tahle písnička se mi líbí," poznamenala Lenka, začala se pohupovat v rytmu valčíkové melodie a o několik vteřin později vstala a došla k parketu, kde se zcela sama se zavřenýma očima otáčela na místě a mávala rukama.
"No není skvělá, co říkáte?" prohodil obdivně Ron. "Nikdy nezklame."
Úsměv mu však z tváře vzápětí zmizel; na Lenčinu uvolněnou židli se posadil Viktor Krum. Hermiona se zdála být potěšená a zneklidněná zároveň, Krum jí ale tentokrát nepřišel skládat žádné poklony. "Co je to tam v žlutém za chlápa?" zeptal se zamračeně.
"To je Xenofilius Láskorád, otec jedné naší kamarádky," informoval ho Ron. Výbojný tón jeho hlasu naznačoval, že by se Láskorádovi neměl nikdo vysmívat, byť k tomu svým vzhledem zjevně provokuje. "Pojď si zatančit," vyzval znenadání Hermionu.
Zatvářila se zaraženě i potěšeně zároveň a vstala. Hned nato se oba ztratili v houstnoucí tlačenici na tanečním parketu.
"Tak oni teď spólu chodi?" zeptal se Krum, jehož to na okamžik odvedlo od tématu.
"No… dalo by se to tak říct," zabručel Harry.
"A kdo jsi ty?" otázal se Krum.
"Barny Weasley."
Potřásli si rukama.
"Póslyš, Barny - ty znáš toho chlápa Láskoráda dobře?"
"Ne, dnes jsem ho viděl prvně. Proč?"
Krum se zakaboněně díval přes okraj své sklenice a sledoval, jak se Xenofilius na opačné straně parketu baví s několika dalšími kouzelníky.
"Protože," ozval se pak, "kdyby to nébyl host od Fleur, vyzval bych ho tády a teď na souboj za to, že nosí na prsou to ohávne znaméni."
"Znamení?" podivil se Harry a také se na Xenofiliuse podíval. Na hrudi se mu třpytilo to zvláštní trojhranné oko. "Proč? Co je na něm špatného?"
"Grindelwald. To je Grindelwalda znaméni."
"Grindelwaldovo… toho černokněžníka, kterého porazil Brumbál?"
"Ták přésně."
Krumovy čelistní svaly se chvíli pohybovaly, jako by přežvykoval, a pak znovu promluvil. "Grindelwald - on zábil mnoho lidu, i mojého dědečka. Sámozřejmě, ve vaší zemi on nikdy neměl tákovou moc, řikálo se, že se bóji Brumbála - a měl táky proč, když se vezme, jak skončil. Tóhle ale…" Ukázal na Xenofiliuse prstem. "Tóhle je jeho symbol, okámžitě já ho poznál. Grindelwald ho vyryl v Kruvalu do zdi, když on tam studovál. Pár pitómců si ho obkreslováli na knihy nebo na oblečéni, oni mysléli, že tim bude šok, že na někoho dojem tim uděláji - dokud jsme my, co díky Grindelwaldu o přibuzné příšli, lepšímu chování je nenáučili."
Krum si zmáčkl klouby, až hrozivě zapraskaly, a zlověstně na Xenofiliuse zahlížel. Harry z toho byl úplně vedle. Připadalo mu neuvěřitelné, že by byl Lenčin otec přívržencem černé magie, a navíc se zdálo, že nikdo jiný v celém stanu ten trojhranný runovitý tvar nepoznal.
"Víš… no… víš docela jistě, že je to Grindelwaldovo -"
"Nemýlim se," ujistil ho chladně Krum. "Několik léta já kolem toho znaméni chodil, znám dobře to."
"No, taky je možné," pokračoval Harry, "že Xenofilius sám neví, co vlastně ten symbol znamená. Láskorádovi jsou dost… neobvyklá rodina. Klidně se mohlo stát, že na něj někde narazil a myslel si, že je to průřez hlavou muchlorohého chropotala nebo něco takového."
"Pruřez čeho?"
"No, já sám nevím, co to ti chropotalové jsou, ale Xenofilius i s dcerou po nich prý jezdívají každé prázdniny pátrat…"
Harry se nemohl zbavit pocitu, že si při vysvětlování výstředností Lenky a jejího otce nevede právě nejlíp.
"To je ona," vyhrkl a ukázal na osaměle tančící dívku, která si mávala rukama kolem hlavy, jako by odháněla mouchy.
"Proč ona tóhle dělá?" podivil se Krum.
"Nejspíš se chce zbavit strachopuda," odpověděl Harry, který poznával její příznačná gesta.
Krum se zatvářil, jako by si nebyl jistý, jestli si z něj Harry neutahuje. Vytáhl zpod hábitu hůlku, výhružně si jí poklepal o stehno a ze špičky vylétla sprška jisker.
"Gregorovič!" vyhrkl Harry tak hlasitě, až sebou Krum polekaně škubl, Harry byl ale tak unesen vzrušením, že si toho vůbec nevšiml. Při pohledu na Krumovu hůlku si konečně vzpomněl - viděl v duchu Ollivandera, jak ji před turnajem tří kouzelnických škol bere do ruky a pečlivě ji zkoumá.
"Co s nim má být?" zeptal se podezřívavě Krum.
"Je to výrobce hůlek!"
"To já vim," zaškaredil se Krum.
"Vyrobil tvoji hůlku! Proto jsem si vzpomněl na… na famfrpál!"
"Jak ty viš, že Gregorovič móji hůlku vyróbil?"
"Někde… někde jsem to nejspíš četl," vysvětloval Harry.
"V nějakém… v nějakém rozhovoru pro tvoje fanoušky," vymýšlel si zoufale, Krum se ale zatvářil smířlivěji.
"Ani nevzpominám, že já někdy s fánoušky o své hůlce té bávil," zahučel.
"Jo… takže… jakpak se teď Gregorovičovi vede?"
Krum na něj nechápavě pohlédl.
"On už před několik léta odéšel na odpočinek. Já byl jeden z poslédnich, kdo hulku tu od Gregoroviče koupil. Jsou nejlépši - i když sámozřejmě vim, že vy Briti nedáte na Ollivandera dopústit."
Harry neodpověděl. Předstíral, že stejně jako Krum pozoruje tančící páry, usilovně přitom ale přemýšlel. Voldemort tedy hledal proslaveného výrobce hůlek a nad tím, co ho k tomu vedlo, nebylo třeba se nijak zvlášť pozastavovat - důvodem bylo nepochybně to, co udělala Harryho hůlka onoho večera, kdy ho Voldemort pronásledoval po obloze. Hůlka z cesmínového dřeva s perem ptáka fénixe zvítězila nad vypůjčenou hůlkou, což Ollivander nepředvídal a bylo to nad jeho chápání. Dokáže to Gregorovič vyhodnotit lépe? Je opravdu větší odborník než Ollivander? Ví toho o tajemstvích hůlek víc než on?
"Tám ta je taky móc hezka holka," poznamenal Krum a vrátil tak Harryho do reality. Ukazoval na Ginny, která se právě připojila k Lence. "Ona taky je tvóje přibuzna?"
"Jo," zavrčel Harry, kterému začal Krum náhle lézt na nervy, "a taky už s někým chodí. Je to chlap jako hora a děsně žárlí. Na tvém místě bych si s ní nic nezačínal."
Krum si zklamaně povzdechl.
"Co je z tóho," zabručel, dopil pohár a zvedl se od stolu, "mít mezinárodni slávu famfrpálista, když všechny hezké hólky už zadáne?"
Nato se zvedl a odešel. Harry si od kolemjdoucího číšníka vzal obložený chlebíček a zamířil podél zaplněného tanečního parketu na jeho opačnou stranu. Chtěl najít Rona a povědět mu o Gregorovičovi, jenže Ron tančil s Hermionou a byl přímo uprostřed parketu. Opřel se proto o jeden ze zlatých sloupů, díval se na Ginny, která tančila s Fredovým a Georgeovým kamarádem Leem Jordanem, a snažil se necítit roztrpčenost při vzpomínce na slib, který Ronovi dal.
Ještě nikdy v životě na žádné svatbě nebyl, takže nemohl posoudit, nakolik se kouzelnické oslavy liší od těch mudlovských, byl si ale vcelku jistý, že na mudlovské svatbě by se nenašel svatební dort s figurkami dvou fénixů, kteří se při prvním zakrojení vznesli do vzduchu a odlétli, ani láhve šampaňského samy od sebe plující mezi hosty. Když se začalo schylovat k večeru a v setmělém prostoru pod přístřeškem, nyní osvětleném vznášejícími se zlatými lucernami, se objevovaly první můry, nabývala zábava stále nevázanějšího charakteru. Fred a George se už dávno ztratili ve tmě se dvěma Fleuřinými sestřenicemi. Charlie, Hagrid a nějaký boubelatý kouzelník v nachově rudém tralaláčku zpívali v koutě Baladu o hrdinném Odovi.
Když se v jednu chvíli Harry vnořil do davu, aby unikl jakémusi Ronovu opilému strýci, který si nebyl jistý, jestli v něm poznává nebo nepoznává svého syna, všiml si, že u jednoho stolu sedí o samotě nějaký starý kouzelník. Jeho rozčepýřené bílé vlasy trochu připomínaly povadlé pampeliškové chmýří a fez na nich byl celý prožraný od molů. Kouzelník mu připadal jaksi povědomý: Harry usilovně pátral v paměti, odkud by ho asi mohl znát, a náhle si uvědomil, že před ním sedí Elfias Dóže, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.
Přistoupil blíž k němu.
"Smím si přisednout?"
"Samozřejmě, samozřejmě," přikývl Dóže poměrně vysokým, dýchavičným hlasem.
Harry se k němu naklonil.
"Pane Dóže, já jsem Harry Potter."
Kouzelník překvapeně zalapal po dechu.
"Chlapče můj drahý! Artur mi říkal, že tu někde v přestrojení jsi… moc rád tě poznávám, jsem velice poctěn!"
Rukou třesoucí se nervózním potěšením nalil Dóže Harrymu pohár šampaňského.
"Přemýšlel jsem, jestli ti nemám napsat," zašeptal, "když Brumbál… byl to šok… a pro tebe určitě také…"
Jeho malá očka se náhle zalila slzami.
"Četl jsem ten nekrolog, který jste napsal pro Denního věštce," sdělil mu Harry. "Nevěděl jsem, že jste profesora Brumbála tak dobře znal."
"Líp než kdokoli jiný," prohlásil Dóže a otíral si oči ubrouskem. "Rozhodně jsem ho znal ze všech nejdéle, pokud ovšem nepočítáš Aberfortha - jenže Aberfortha lidé jako by nikdy nepočítali."
"A když už mluvím o Denním věštci… nevím, jestli jste viděl, pane Dóže…"
"Říkej mi prosím Elfias, drahý chlapče."
"Nevím, Elfiasi, jestli jste viděl ten rozhovor, který jim ohledně Brumbála poskytla Rita Holoubková."
Dóže rozčileně zrudl v obličeji.
"Ano, Harry, jistěže jsem ho viděl. Ta ženská, nebo snad přesněji řečeno ta hyena, mě doslova pronásledovala a chtěla se mnou udělat rozhovor. S hanbou musím přiznat, že jsem na ni nakonec byl poněkud hrubý a nazval jsem ji všetečnou drbnou. Jak jsi nejspíš sám viděl, pomstila se mi tím, že zpochybnila moji příčetnost."
"Vzpomínám si," pokračoval Harry, "jak v tom rozhovoru Rita Holoubková naznačila, že profesor Brumbál v mládí sám praktikoval černou magii."
"Nevěř jí ani slovo!" vyjel okamžitě Dóže. "Ani jediné slovo, Harry! Nedovol, aby něco tvoje vzpomínky na Albuse Brumbála poskvrnilo!"
Harry se díval kouzelníkovi do upřímného a bolestně zkřiveného obličeje, a místo uklidnění cítil jen zklamání. Cožpak si Dóže vážně myslí, že je to tak jednoduché, že se Harry může prostě rozhodnout, čemu má věřit? Nechápe snad, že si musí být jistý, že se musí dozvědět úplně všechno?
Dóže pravděpodobně správně odhadl Harryho pocity, protože se zatvářil ustaraně a honem pokračoval. "Harry, Rita Holoubková je strašlivá -"
Přerušilo ho však pronikavé zaskřehotání.
"Rita Holoubková? Ach ano, tu přímo miluju, čtu od ní úplně všechno!"
Harry a Dóže vzhlédli a zjistili, že nad nimi stojí tetička Muriel s roztančenými péry na klobouku a s pohárem šampaňského v ruce. "Napsala dokonce knihu o Brumbálovi, slyšeli jste o tom?"
"Nazdárek, Muriel," pozdravil ji Dóže. "Ano, právě jsme mluvili o -"
"Hej, ty tam! Dej mi svoji židli, je mi sto sedm let!"
Další z rudovlasých bratránků Weasleyů se s vyděšeným výrazem vymrštil ze židle, tetička Muriel se jí zmocnila, s překvapivou silou ji přitáhla k sobě a usadila se na ní mezi Dóžete a Harryho.
"Ještě jednou zdravím, Barry, nebo jak že se to vlastně jmenuješ," utrousila k Harrymu. "Co že jsi to říkal o Ritě Holoubkové, Elfiasi? Víš o tom, že sepsala Brumbálův životopis? Už se nemůžu dočkat, až si ho přečtu, nesmím si ho zapomenout v Krucánkách a kaňourech objednat."
Dóže se při jejích slovech zatvářil koženě a nepřístupně, tetička Muriel ale dopila zbytek poháru, luskla kostnatými prsty na kolemjdoucího číšníka a vzala si od něj další. Znovu si pořádně zavdala šampaňského, hlasitě říhla a pak prohlásila: "Co na mě koukáte jako dvě vycpané žáby?! Než se stal z Albuse všemi tak vážený a uznávaný čaroděj, povídaly se o něm zatraceně divné věci!"
"Všechno to byly jen nepodložené pomluvy!" rozčilil se Dóže a opět zrudl jak ředkvička.
"Od tebe se ani nic jiného nedá čekat, Elfiasi," zaskřehotala tetička Muriel. "Všimla jsem si, jak ses v tom svém nekrologu všem ožehavým otázkám mistrně vyhnul!"
"Je mi líto, jestli si to doopravdy myslíš," prohlásil Dóže ještě o poznání chladněji. "Ujišťuji tě, že jsem psal jen to, co mi diktovalo srdce."
"Jistě, všichni přece víme, jak jsi Brumbála zbožňoval. Vsadím se, že ho budeš považovat za svatého, i kdyby se ukázalo, že doopravdy zavraždil svoji motáckou sestru!"
"Muriel!" vyjekl Dóže.
Harrymu se hrudí rozléval chlad, který neměl nic společného s ledovým šampaňským.
"Co tím myslíte?" vyjel zostra na Muriel. "Kdo říkal, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem, že byla nemocná."
"Tak tos ovšem myslel špatně, Barry, že ano?" uchechtla se tetička Muriel a celá rozzářená se kochala tím, jaký šok její prohlášení vyvolalo. "Jak si ostatně můžeš myslet, že o tom něco víš? Všechno se to stalo dávno předtím, než na tebe vůbec rodiče pomysleli, můj zlatý, a pravda je taková, že ani my, co jsme v té době žili, jsme se nikdy nedozvěděli, co se doopravdy stalo. Právě proto se nemůžu dočkat, až se dozvím, co ta Holoubková vyšťourala. Brumbál hodně dlouho tajil, že má nějakou sestru!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama