ÚPLATEK
Harry nepochyboval o tom, že když se Kráturovi podařilo uprchnout z jezera plného neživých, zabere mu Mundungusovo polapení maximálně několik hodin, a proto se celé dopoledne toulal domem ve stavu vzrušeného očekávání. Krátura se však to dopoledne nevrátil a nevrátil se ani odpoledne. Když se začalo stmívat, byl už Harry celý zklamaný a znepokojený, a večeře, která se skládala převážně ze zplesnivělého chleba, na němž Hermiona bezúspěšně vyzkoušela nejrůznější přeměňovací kouzla, mu náladu nijak nezlepšila.
Následujícího dne se Krátura také nevrátil a neobjevil se ani den poté. Zato se na náměstí před domem číslo dvanáct objevili dva muži v dlouhých pláštích, zůstali tam stát celou noc a dívali se směrem k domu, který byl pro jejich oči neviditelný.
"To budou Smrtijedi," poznamenal Ron, který je s Harrym a s Hermionou pozoroval oknem společenského salonu. "Myslíte, že vědí, že jsme tady?"
"Neřekla bych," usoudila Hermiona, přestože se tvářila vystrašeně. "To by sem za námi poslali Snapea, nemyslíš?"
"Myslíte, že už tady uvnitř byl a že mu Moodyho kletba svázala jazyk?" vyptával se dál Ron.
"Určitě," přikývla Hermiona, "protože jinak by byl s to všem ostatním povědět, jak se dostat dovnitř, ne? Nejspíš tady ale hlídají pro případ, že bychom se objevili. Koneckonců vědí, že tenhle dům patří Harrymu."
"Jak to můžou -?" začal Harry.
"Poslední vůle kouzelníků přece přezkoumává ministerstvo, nebo už jsi zapomněl? Takže vědí, že ti Sirius svůj dům odkázal."
Přítomnost Smrtijedů venku na náměstí ještě zhoršila zlověstnou atmosféru, která v domě číslo dvanáct panovala. Od návštěvy Patrona pana Weasleyho nedostali od nikoho mimo Grimmauldovo náměstí jedinou zprávu a výsledné napětí se na nich na všech začínalo projevovat. Nepokojný a podrážděný Ron si osvojil nepříjemný zlozvyk neustále si v kapse pohrávat se zatemňovačem, což zase obzvlášť popuzovalo Hermionu, která si čekání na Kráturu krátila tím, že pozorně četla Bajky barda Beedleho, a rozčilovalo ji, že světla neustále zhasínají a zase se rozsvěcejí.
"Už toho laskavě nech!" zaječela večer třetího dne Kráturovy nepřítomnosti, když Ronova hračka opět ze salonu vysála všechno světlo.
"Promiň, promiň!" omluvil se Ron, cvakl zatemňovačem a v místnosti se znovu rozsvítilo. "Sám ani nevím, že to dělám!"
"Snad by sis mohl najít nějakou užitečnější zábavu, ne?"
"Jakou asi? Číst si pohádky jako ty?"
"Tu knihu mi odkázal Brumbál, Rone -"
"- a mně zase odkázal ten zatemňovač, takže se ode mne třeba čeká, že ho budu používat!"
Harry, kterému jejich věčné hádanice lezly už nesnesitelně na nervy, vyklouzl z místnosti tak tiše, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Zamířil po schodech dolů ke kuchyni, kam se chodil dívat každou chvíli, protože si byl jistý, že právě tam se Krátura nejspíš objeví, až se vrátí. Došel však sotva do poloviny schodiště do vstupní haly, když zaslechl, jak někdo ťuká na domovní dveře. Poté následovalo kovové cvaknutí a zachřestil řetěz.
Každý nerv v jeho těle jako by se okamžitě napjal - vytáhl hůlku, schoval se do stínu pod uťatými hlavami domácích skřítků a čekal. Dveře se otevřely, Harry na okamžik zahlédl kousek náměstí zalitého světlem lamp a pak do haly opatrně vklouzla pláštěm zahalená postava a dveře za sebou zavřela. Vetřelec postoupil o krok kupředu a Moodyho hlas se zeptal: "Severus Snape?" Pak se na konci haly vztyčila z podlahy prašná příšera, rozběhla se k němu a zvedla mrtvolnou ruku.
"Já jsem tě nezabil, Albusi," zazněl klidný hlas.
Kouzlo se zlomilo a prašná postava opět vybuchla, ale v hustém šedém mračnu, které po sobě zanechala, nebylo možné příchozího poznat.
Harry namířil doprostřed kotoučů prachu svou hůlkou.
"Ani hnout!"
Zapomněl na portrét paní Blackové; když zaslechla jeho výkřik, závěsy, které ji zakrývaly, se rozlétly a stařena se rozječela: "Mudlovští šmejdi a nečistá krev hanobí můj dům…"
Ron a Hermiona se s dupotem řítili ze schodů za Harrym, hůlky měli vytažené a stejně jako on mířili na neznámého, který teď stál v hale pod nimi s rukama nad hlavou.
"Zadržte, to jsem já, Remus!"
"Ach, díkybohu," pípla slabým hláskem Hermiona a místo na příchozího namířila hůlkou na paní Blackovou. Prásklo to, závěsy se znovu zatáhly a rozhostilo se ticho. Také Ron sklonil hůlku, zato Harry se k tomu neměl.
"Ukažte se!" křikl dolů do haly.
Lupin postoupil kupředu do světla lampy s rukama stále vysoko nad hlavou na znamení kapitulace.
"Jsem Remus John Lupin, vlkodlak, někdy též známý pod přezdívkou Náměsíčník, jeden ze čtyř tvůrců Pobertova plánku. Ženatý s Nymfadorou, obvykle známou jako Tonksová, a tebe, Harry, jsem naučil vyčarovat Patrona, který má v tvém případě podobu jelena."
"Dobrá, to stačí," přikývl Harry a sklonil hůlku. "Přesvědčit jsem se ale musel, ne?"
"Mám-li se vyjádřit jako tvůj bývalý učitel obrany proti černé magii, naprosto s tebou souhlasím, že ses přesvědčit musel. Rone, Hermiono - vy dva byste příště neměli v ostražitosti polevovat tak rychle."
Seběhli k němu po schodech dolů. Byl zahalený v těžkém černém cestovním plášti, vypadal vyčerpaně, zdálo se ale, že je rád vidí.
"Severus se tedy neukázal?" zeptal se.
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Co se děje? Jsou všichni v pořádku?"
"Ano," přitakal Lupin, "všechny nás ale hlídají. Venku na náměstí stojí párek Smrtijedů -"
"- to víme -"
"- takže jsem se musel přemístit absolutně přesně na nejvyšší schod před domovními dveřmi, abych si byl jistý, že si mě nevšimnou. Určitě nevědí, že tady jste, protože jinak by jich tady bylo bezpochyby mnohem víc. Pověsili se na paty každému, kdo s tebou má něco společného, Harry. Pojďte dolů, musím vám toho hodně říct a taky chci vědět, co se s vámi dělo, když jste zmizeli z Doupěte."
Sešli po schodech do kuchyně a Hermiona ukázala hůlkou na krbový rošt. V krbu se okamžitě rozplápolal oheň, který holým kamenným zdem dodával zdání útulnosti a jehož plameny se odrážely od desky dlouhého dřevěného stolu. Lupin vytáhl zpod cestovního pláště několik lahví máslového ležáku a všichni se posadili.
"Byl bych přišel už před třemi dny," omlouval se Lupin, "ale musel jsem nejdřív setřást toho Smrtijeda, který mě sledoval. Takže vy jste ze svatby zamířili rovnou sem?"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry, "sem jsme se rozhodli schovat až poté, co jsme v jedné restauraci na Tottenham Court Road narazili na dva Smrtijedy."
Lupin si většinu máslového ležáku vylil do klína.
"Cože?"
Vylíčili mu, co se přihodilo. Když domluvili, vypadal Lupin zcela otřeseně.
"Jak vás ale tak rychle našli? Někoho, kdo se přemisťuje, není možné sledovat, pokud se ho nechytíte v okamžiku, kdy mizí!"
"A nezdá se moc pravděpodobné, že se zrovna v tu chvíli náhodou procházeli po Tottenham Court Road, co?" dodal Harry.
"Napadlo nás," ozvala se nesměle Hermiona, "jestli na sobě Harry ještě pořád nemá hlídáček."
"To není možné," zakroutil hlavou Lupin. Ron se zatvářil vítězoslavně a Harrymu se obrovsky ulevilo. "I kdybychom odhlédli od všeho ostatního, i kdyby na sobě pořád měl hlídáček, věděli by jistě, že je tady, ne? Vůbec ale nechápu, jak vás mohli najít na Tottenham Court Road - to se mi nelíbí, ani trochu se mi to nelíbí."
Vypadal znepokojeně, podle Harryho však mohla tahle otázka počkat.
"Raději nám povězte, co se dělo, když jsme zmizeli. Nemáme vůbec žádné zprávy od té chvíle, kdy nám Ronův taťka pověděl, že je jeho rodina v bezpečí."
"No, zachránil nás Kingsley," odpověděl Lupin. "Díky jeho varování se většina svatebních hostů stačila přemístit, ještě než se objevili."
"A byli to Smrtijedi, nebo lidi z ministerstva?" přerušila ho Hermiona.
"Jedni i druzí, dnes už mezi nimi prakticky není žádný rozdíl," vysvětloval Lupin. "Byl jich asi tucet, nevěděli ale, že tam jsi, Harry. K Arturovi se donesly nějaké nepotvrzené zprávy, že než Brouska zabili, pokoušeli se ho mučením přinutit, aby jim řekl, kde tě najdou. Pokud je to pravda, neprozradil tě."
Harry pohlédl na Rona a Hermionu; v obličejích se jim zračila tatáž směsice šoku a vděčnosti, jakou cítil on sám. Brouska nikdy neměl ve velké oblibě, pokud se ale skutečně stalo to, o čem Lupin mluvil, snažil se ho ministr v posledních okamžicích života ochránit.
"Smrtijedi prohledali Doupě od sklepa až po podkroví," pokračoval Lupin. "Našli toho ghúla, ale vůbec se jim nechtělo se k němu moc přibližovat - a pak nás všechny, kteří jsme tam zůstali, celé hodiny vyslýchali. Pokoušeli se o tobě získat nějaké informace, Harry, ale kromě členů Řádu samozřejmě nikdo nevěděl, že jsi tam byl.
Ve stejném okamžiku, kdy vrazili na svatbu, vnikli další Smrtijedi násilím po celé zemi do všech domů, které nějak souvisejí s Řádem. Nikdo při tom nezemřel," dodal rychle a předešel tak jejich otázkám, "počínali si ale hodně hrubě. Spálili dům Dedaluse Kopála, ten tam ale nebyl, jak sami víte, a proti rodičům Tonksové použili kletbu Cruciatus. Také od nich se chtěli dozvědět, kam jsi měl namířeno poté, co jsi je navštívil. Všichni jsou v pořádku - samozřejmě otřesení, ale jinak se jim nic nestalo."
"Chcete říct, že Smrtijedi překonali všechna ta ochranná kouzla?" podivil se Harry, když si vzpomněl, jak účinná byla ochrana domu Tonksových toho večera, kdy se zřítil do jejich zahrady.
"Musíš si uvědomit, Harry, že Smrtijedi teď mají na své straně veškerou moc i sílu ministerstva," připomněl mu Lupin. "Mohou používat ta nejbrutálnější zaklínadla a nemusejí se bát, že je někdo pozná, či dokonce zatkne. Podařilo se jim zneškodnit všechna obranná kouzla, která jsme proti nim nachystali, a jakmile pronikli dovnitř, vůbec se netajili tím, o co jim jde."
"A obtěžovali se alespoň s tím, aby si vymysleli nějaký důvod, proč chtějí lidi mučením donutit, aby jim řekli, kde Harryho najdou?" zeptala se Hermiona hlasem podbarveným vzteky.
"No," zabručel Lupin, na okamžik zaváhal a pak vytáhl složené číslo Denního věštce.
"Tumáš," řekl a postrčil noviny přes stůl k Harrymu, "dřív nebo později by ses to stejně dozvěděl. Tohle je záminka, proč po tobě jdou."
Harry noviny rozložil a uhladil. Na přední straně spatřil svůj obrovský portrét a nad ním titulek, který hlásal:
Hledán za účelem výslechu
Ve věci úmrtí Albuse Brumbála
Ron i Hermiona rozzuřeně zaryčeli, Harry ale nic neřekl. Odstrčil noviny stranou. Neměl zájem číst dál, věděl přesně, co tam budou psát. Kromě těch, kteří stáli na vrcholku astronomické věže, když Brumbál zemřel, nikdo nevěděl, kdo ho doopravdy zabil, a jak už Rita Holoubková vytroubila do celého kouzelnického světa, Harry byl pouhých několik okamžiků poté, co se Brumbál zřítil, viděn, jak odtamtud utíká.
"Je mi to líto, Harry," ozval se Lupin.
"Takže Smrtijedi už převzali i kontrolu nad Denním věštcem?" zeptala se vztekle Hermiona.
Lupin přikývl.
"Lidé si ale přece musejí uvědomovat, co se děje."
"Převrat proběhl naprosto hladce a doslova neslyšně," vysvětloval Lupin. "Oficiální verze Brouskovy vraždy zní, že na svoji funkci rezignoval sám a odešel. Nahradil ho Pius Břichnáč, který je pod vlivem kletby Imperius."
"Proč se ministrem kouzel neprohlásil sám Voldemort?" podivil se Ron.
Lupin se zasmál.
"Nemá to zapotřebí, Rone. V podstatě je ministrem, proč by ale měl vysedávat na ministerstvu za stolem? Jeho loutka, Břichnáč, všechny každodenní záležitosti obstará, a Voldemort zatím může rozšiřovat oblast svého vlivu mimo ministerstvo.
Najde se samozřejmě spousta lidí, kteří si domysleli, co se stalo. V ministerské politice došlo v posledních několika dnech k zásadním a dramatickým změnám a mnozí lidé si šeptají, že za tím určitě stojí Voldemort. Jenže v tom je právě problém - jenom si šeptají. Neodvažují se svěřit se svými obavami někomu jinému, nevědí, komu mohou věřit. Mají strach říct něco nahlas, protože kdyby se jejich podezření potvrdila, staly by se jejich rodiny terčem pomsty. Ano, Voldemort hraje velice chytrou hru. Kdyby se ke svým plánům veřejně přihlásil, mohlo by to vyvolat otevřenou vzpouru, kdežto takhle, když zůstává v pozadí, vytváří tím chaos, nejistotu a strach."
"A k těm dramatickým změnám v ministerské politice," vyptával se Harry, "patří i to, že teď ministerstvo kouzelnický svět varuje přede mnou místo před Voldemortem?"
"To je nepochybně součástí jejich strategie," potvrdil Lupin, "a je to mistrovský tah. Teď, když je Brumbál mrtvý, ses musel stát symbolem a šikovatelem veškerého odporu proti Voldemortovi jedině ty - chlapec, který zůstal naživu. Když ale Voldemort naznačil, že ses nějak podílel na smrti jejich starého hrdiny, tak nejenže vypsal cenu na tvoji hlavu, ale podařilo se mu zasít pochybnosti a strach do duší mnoha těch, kteří by tě jinak byli bránili.
A ministerstvo zatím zahájilo tažení proti čarodějům z mudlovských rodin."
Lupin ukázal na Denního věštce.
"Podívejte se na stranu dvě."
Hermiona otáčela stránky novin s tímtéž výrazem odporu, s jakým se dotýkala Tajností magie nejčernější, a pak četla nahlas:
Registr čarodějů z mudlovských rodin
Ministerstvo kouzel zpracovává statistický přehled takzvaných mudláků, jehož účelem je lepší pochopení způsobu, jakým se dostali k ovládání kouzelnických tajemství.
Nedávné výzkumy prováděné odborem záhad ukazují, že schopnost kouzlit a čarovat může z osoby na osobu přecházet pouze v případě, že kouzelníci zplodí vlastní potomky. V případech, kde neexistují žádní potvrzení kouzelničtí předkové, je tudíž pravděpodobné, že takzvaný mudlák své čarodějné schopnosti získal krádeží nebo násilím.
Ministerstvo je odhodláno existenci takových zlodějů čarodějných schopností vymýtit a vydalo za tímto účelem oficiální výzvu, aby se všichni takzvaní mudláci dostavili za účelem pohovoru před nově ustavenou komisi pro registraci čarodějů z mudlovských rodin.
"To přece lidé nedopustí," hlesl Ron.
"Už to začalo, Rone," ujistil ho Lupin. "Všichni čarodějové z mudlovských rodin už jsou vyšetřováni."
"Jak si ale někdo představuje, že svoje kouzelnické schopnosti ukradli?" rozčiloval se Ron. "Vždyť je to na hlavu! Kdyby se daly kouzelnické schopnosti krást, nebyli by žádní motáci, ne?"
"Mně to vykládat nemusíš," ubezpečil ho Lupin. "V každém případě platí, že nemůžeš-li dokázat, že máš alespoň jednoho blízkého kouzelnického příbuzného, jsi dnes oficiálně prohlášen za mudlu, který své kouzelnické schopnosti získal nezákonně, a musíš být příslušně potrestán."
Ron pohlédl na Hermionu. "A co když kouzelníci z čistokrevných nebo smíšených rodin odpřísáhnou, že je čaroděj z mudlovské rodiny jejich příbuzný?" zeptal se pak. "Budu každému tvrdit, že je Hermiona moje sestřenice -"
Hermiona zakryla Ronovu ruku svou dlaní a pevně ji stiskla.
"Díky, Rone, ale nemohla bych ti dovolit -"
"Nebudeš mít na vybranou," ujistil ji zapáleně a opětoval její stisk. "Naučím tě celý rodokmen naší rodiny, abys věděla, co říkat, kdyby se tě vyptávali."
Hermiona se roztřeseně zasmála.
"Hele, Rone, dokud jsme na útěku s Harrym Potterem, nejhledanějším člověkem v celé zemi, řekla bych, že na tom nezáleží. Něco jiného by bylo, kdybych se chtěla vrátit do školy. Jaké má Voldemort plány s Bradavicemi?" obrátila se na Lupina.
"Školní docházka je teď povinná pro všechny mladé čarodějky a kouzelníky," odpověděl. "Vyhlásili to právě včera. Je to novinka, protože ještě nikdy to nebylo zákonnou povinností. Skoro všechny čarodějky a všichni kouzelníci v Británii samozřejmě studovali v Bradavicích, rodiče ale měli i právo volby učit své ratolesti doma, nebo je poslat na nějakou zahraniční školu. Tou vyhláškou si Voldemort zajistil, že bude mít celou kouzelnickou populaci od nejútlejšího věku pod kontrolou.
A navíc je to další způsob, jak se zbavit čarodějů z mudlovských rodin, protože každý student si musí nechat vystavit takzvané potvrzení o krevní čistotě - což znamená, že musí ministerstvu prokázat, že má kouzelnické předky -, než ho škola přijme."
Harrymu se z toho zvedal žaludek a popadal ho vztek. Představil si radostně vzrušené jedenáctileté děti, které se právě teď nadšeně probírají hromadami nových nakoupených učebnic čar a kouzel a netuší, že nejen nikdy neuvidí Bradavice, ale možná se už nikdy nevrátí ani k vlastním rodinám.
"To je… to je…" zakoktal a marně hledal slova, jimiž by vyjádřil hrůzu, která ho při tom pomyšlení zachvacovala. Lupin ho však tiše přerušil: "Já vím."
Poté na okamžik zaváhal.
"Pochopím, když mi to nebudeš chtít potvrdit, Harry, ale Řád se domnívá, že tě Brumbál před smrtí pověřil nějakým posláním."
"To je pravda," přisvědčil, "a Ron s Hermionou vědí, o co jde, budou mě doprovázet."
"Můžeš mi důvěrně prozradit, o jaké poslání jde?"
Harry se zahleděl do tváře zbrázděné předčasnými vráskami, lemované hustými, avšak šedivějícími vlasy, a přál si, aby mohl dát jinou odpověď.
"Je mi líto, Remusi, ale nemůžu. Když vám to neprozradil Brumbál, nemůžu to udělat ani já."
"Obával jsem se, že přesně tohle řekneš," zatvářil se zklamaně Lupin. "Přesto myslím, že bych vám mohl být v něčem užitečný. Víš, co jsem zač a čeho jsem schopen. Mohl bych jít s vámi a postarat se o vaši ochranu. Nemuseli byste mi říkat, o co vám přesně jde."
Harry zaváhal. Byla to nesmírně lákavá nabídka, i když si nedokázal představit, jak by svoje poslání mohli před Lupinem utajit, kdyby byl neustále s nimi.
Hermiona se ale zatvářila zmateně.
"Jenže co Tonksová?" zeptala se.
"Co s ní má být?" opáčil Lupin.
"No," zamračila se Hermiona, "jste přece manželé! Co by tomu řekla, kdybyste odešel s námi?"
"Tonksová bude v naprostém bezpečí," ujistil ji Lupin. "Bude u svých rodičů."
V jeho hlase zazníval jakýsi zvláštní podtón, téměř jako by z něj čišel chlad. A nějak nepatřičně působila i představa, že se bude Tonksová schovávat doma u rodičů. Byla koneckonců členkou Řádu a podle toho, jak ji Harry znal, určitě chtěla být všude, kde se něco dělo.
"Remusi," ozvala se váhavě Hermiona, "je všechno v pořádku… no, však víte… mezi vámi a -"
"Všechno je v nejlepším pořádku, díky za optání," odsekl kousavě.
Hermiona zrůžověla. Následovala další chvilka trapného mlčení a rozpaků, než Remus Lupin s výrazem člověka, který je nucen přiznat něco nepříjemného, oznámil: "Tonksová čeká dítě."
"No to je báječné!" vypískla Hermiona.
"Senzace!" zajásal nadšeně Ron.
"Gratuluju," přidal se Harry.
Lupin zareagoval strojeným úsměvem, který působil spíš jako grimasa. "Tak co?" zeptal se pak. "Přijímáte moji nabídku? Jste ochotni místo ve třech cestovat ve čtyřech? Nechce se mi věřit, že by s tím Brumbál nesouhlasil, kdyby tu byl. Konec-konců mě jmenoval vaším učitelem obrany proti černé magii. A musím vás varovat, že podle mého názoru máme co do činění s magií, s jakou se mnozí z nás v životě nesetkali a jakou si ani neumíme představit."
Ron i Hermiona pohlédli na Harryho.
"Jen… jen abychom si to ujasnili," začal Harry. "Chcete Tonksovou nechat u jejích rodičů a odejít s námi?"
"Bude tam v naprostém bezpečí, postarají se o ni," ubezpečil ho Lupin. Řekl to tónem, který naznačoval, že o tom nechce dál mluvit, a hraničil až s lhostejností. "Jsem si jistý, Harry, že James by chtěl, abych s vámi šel."
"No," protáhl pomalu Harry, "já si tím tak jistý nejsem. Naopak jsem si celkem jistý, že by můj otec chtěl vědět, proč se raději nepostaráte o vlastní dítě."
Z Lupinova obličeje se vytratila všechna barva. Teplota v kuchyni jako by klesla o deset stupňů. Ron bloudil očima po místnosti, jako kdyby dostal za úkol zapamatovat si všechno, co v ní je, a Hermiona těkala pohledem střídavě mezi Harrym a Lupinem.
"Ty to nechápeš," hlesl konečně Lupin.
"Tak mi to vysvětlete," vyzval ho Harry.
Lupin těžce polkl.
"Udělal… udělal jsem velkou chybu, když jsem se oženil s Tonksovou. Udělal jsem to proti vlastnímu přesvědčení, a od té doby toho velice lituji."
"Ach tak," přikývl Harry. "Takže teď se na ni i na to malé prostě vykašlete a prásknete s námi do bot?"
Lupin vyskočil tak prudce, až se židle, na níž seděl, převrátila, a sežehl je pohledem tak zuřivým, že Harry poprvé za celou dobu, po kterou ho znal, zahlédl v jeho lidském obličeji stín vlčích rysů.
"Copak nechápete, co jsem provedl vlastní manželce i našemu nenarozenému dítěti? Vůbec jsem si ji neměl brát, udělal jsem z ní vyvržence!"
Odkopl židli, kterou převrátil.
"Viděli jste mě vždycky jen mezi ostatními členy Řádu nebo pod Brumbálovou ochranou v Bradavicích! Nevíte, jak se na tvory, jako jsem já, dívá většina kouzelnického světa! Když se dozvědí o mém postižení, sotva se přinutí k tomu, aby se mnou mluvili! Nevidíte, co jsem provedl? Její vlastní rodina je naším manželstvím znechucená - kteří rodiče by také chtěli, aby se jejich jediná dcera provdala za vlkodlaka? A to dítě… to dítě -"
Oběma rukama popadl chomáče svých vlasů, jako by si je chtěl vyrvat; vypadal jako smyslů zbavený.
"Můj druh se obvykle nemůže rozmnožovat! Určitě bude jako já, jsem o tom přesvědčen! Jak můžu sám sobě odpustit, když jsem vědomě riskoval, že se moje strašlivé postižení přenese na nevinné děcko? A i kdyby nějakým zázrakem nebylo jako já, bude na tom líp, stokrát líp, když nebude mít otce, za kterého by se muselo do smrti stydět!"
"Remusi," zašeptala Hermiona se slzami v očích, "tohle neříkejte. Jak by se za vás mohlo vaše dítě stydět?"
"No, já nevím, Hermiono," namítl Harry. "Já bych se za něj rozhodně styděl."
Vůbec nevěděl, kde se v něm všechen ten vztek bere, ale svou silou ho také vymrštil na nohy. Lupin se zatvářil, jako by ho Harry udeřil.
"Jestli si ten nový režim myslí, že jsou čarodějové z mudlovských rodin špatní," pokračoval Harry, "co asi udělají s polovičním vlkodlakem, jehož otec je členem Řádu? Můj otec zemřel, protože se snažil ochránit matku a mě, a vy si myslíte, že by vám schválil, abyste opustil vlastní dítě a vydal se s námi za dobrodružstvím?"
"Jak - jak se opovažuješ?" rozkřikl se Lupin. "Nejde přece o to, že bych toužil po… po nebezpečí nebo osobní slávě… Jak se opovažuješ naznačovat něco tak -"
"Řekl bych, že v sobě chcete vidět něco jako nebojácného dobrodruha," vyjel na něj Harry. "Myslíte si, že mi nahradíte Siriuse -"
"Ne, Harry!" přerušila ho úpěnlivým tónem Hermiona, Harry ale dál vztekle hleděl Lupinovi do obličeje zrudlého zlostí.
"V životě bych tomu nevěřil," prohlásil. "Člověk, který mě naučil bojovat s mozkomory - je zbabělec!"
Lupin vytáhl hůlku tak rychle, že Harry po té své sotva stačil hmátnout. Ozvala se hlasitá rána a Harry cítil, jak letí pozadu vzduchem, jako by ho udeřila obrovská pěst. Když narazil na stěnu kuchyně a sklouzl po ní na podlahu, koutkem oka zahlédl, jak mezi dveřmi mizí šosy Lupinova cestovního pláště.
"Remusi, vraťte se, Remusi!" vykřikla Hermiona, Lupin ale neodpověděl. O chviličku později zaslechli prásknutí domovních dveří.
"Harry!" zakvílela Hermiona. "Jak jsi to mohl udělat?"
"Docela snadno," odsekl Harry. Vstal a uvědomil si, že cítí, jak mu v místě, kde narazil hlavou do zdi, naskakuje boule. Stále tak překypoval vztekem, až se celý třásl.
"Nedívej se na mě takhle!" utrhl se na Hermionu.
"Hermionu nech na pokoji!" zavrčel Ron.
"Ne, ne - nesmíme se hádat!" zarazila je Hermiona a vrhla se mezi ně.
"Takhle jsi s Lupinem neměl mluvit," vyjel na Harryho Ron.
"Říkal si o to," odsekl Harry. Myslí se mu jedna přes druhou míhaly útržkovité představy - Sirius propadající závojem, Brumbál se zpřelámanými údy visící nehybně ve vzduchu, záblesk jasně zeleného světla a matčin hlas prosící o slitování…
"Rodiče," prohlásil nemilosrdně, "by neměli opouštět své děti - pokud to není nezbytně nutné."
"Harry -" zajíkla se Hermiona a vztáhla k němu konejšivým gestem ruku, Harry ji ale setřásl a o několik kroků poodstoupil s očima upřenýma na oheň, který Hermiona vyčarovala. Kdysi právě z tohohle krbu mluvil s Lupinem, když potřeboval potvrdit svoji víru v Jamese, a Lupin ho tehdy uklidnil. Teď se mu zdálo, jako by se ve vzduchu před ním vznášel Lupinův zmučený bílý obličej. Zalil ho strašlivý příval výčitek svědomí. Ron ani Hermiona se neozvali, Harry si ale byl jistý, že se na sebe za jeho zády dívají a beze slov si něco pohledem říkají.
Otočil se k nim čelem a přistihl je, jak se od sebe provinile odvracejí.
"Vím, že jsem mu neměl říkat, že je zbabělec."
"Tos tedy neměl," souhlasil obratem Ron.
"Jenže on se jako zbabělec chová."
"Přesto ale -" začala Hermiona.
"Já vím," přerušil ji Harry. "Jenže jestli ho to přiměje, aby se vrátil k Tonksové, tak to za to stálo, nemyslíš?"