"Takže jste si všimli, že se ten had odplazil, jen jsem na něj promluvil?" zeptal se Harry.
"Viděl jsem jen, jak mluvíš hadí řečí a ženeš toho hada proti Justinovi," trval Ernie tvrdohlavě na svém, i když se při těch slovech celý třásl.
"Já jsem ho proti němu přece nehnal!" bránil se Harry a hlas se mu chvěl hněvem. "Vždyť se ho ten had ani nedotkl!"
"Ale bylo to jen o vlásek," odsekl Ernie. "A kdyby něco," dodal spěšně, "mohu tě ujistit, že v mém rodokmenu bys našel devět generací čarodějek a kouzelníků a že mám stejně čistou krev jako kdokoli, takže -"
"Mně je úplně jedno, jakou máš krev!" rozkřikl se Harry. "Proč bych měl napadat studenty z mudlovských rodin?"
"Říká se, že ty mudly, u kterých bydlíš, nenávidíš!" opáčil Ernie okamžitě.
"Není možné bydlet u Dursleyových a necítit k nim nenávist," řekl Harry. "Rád bych tě viděl, kdyby sis to zkusil."
Otočil se na podpatku a vyřítil se z knihovny ven. Madame Pinceová, která právě leštila pozlacené desky velké knihy zaklínadel, ho sjela káravým pohledem.
Harry klopýtal chodbou a ani si nevšímal, kam vlastně jde, tak byl rozzuřený. Vtom narazil do něčeho obrovského a masivního a praštil sebou.
"Ahoj, Hagride," řekl, když zvedl hlavu.
Obr měl na obličeji vlněnou kuklu pokrytou sněhem, nikdo jiný to však být nemohl, vždyť ve spratkovém kožichu zaplnil málem celou chodbu. V mohutné ruce mu na rukavici spočíval mrtvý kohoutek.
"Jseš v pořádku, Harry?" zeptal se a povytáhl si kuklu, aby mohl lépe mluvit. "Proč nejseš na vyučování?"
"Odpadla nám hodina," vysvětlil Harry a vstal. "Co tady děláš?"
Hagrid mu ukázal mrtvého ptáka.
"V tomdle pololetí mně zabili už druhýho," vysvětloval. "Buď to dělaj lišky, anebo Medvědí krvistrašidlo, a já potřebuju, aby mně ředitel dovolil udělat vokolo kurníku kouzelnej plot."
Zpod hustého obočí posypaného sněhovými vločkami si teď Harryho prohlédl důkladněji.
"Vážně jseš v pořádku, Harry? Vypadáš celej rozčílenej, jako kdybys měl starosti."
Harry však v tu chvíli nebyl s to obrovi vyklopit, co o něm Ernie a ostatní mrzimorští vykládali.
"To nic," řekl. "Radši už půjdu, Hagride, příští hodinu máme přeměňování a já si ještě musím dojít pro knihy." A spěchal dál, hlavu pořád plnou toho, co o něm Ernie tvrdil.
"Justin stejně čekal, že k něčemu takovému dojde, protože mu jednou před Potterem uklouzlo, že je z mudlovské rodiny…"
Zlostně vydupal po schodech nahoru a zahnul do další chodby, obzvlášť temné, protože v ní pochodně pozhasínal prudký ledový průvan z uvolněné okenní tabulky Byl asi v polovině, když o něco klopýtl a rozplácl se jak dlouhý tak široký.
Otočil se, aby zjistil, přes co to upadl, a naráz se s ním zatočil celý svět.
Ležel tam Justin Finch-Fletchley, ztuhlý a studený, na tváři přimrzlý vyděšený výraz a oči vytřeštěné do stropu. Tím to ale neskončilo; kromě něj tam byla další postava, to nejpodivnější, co Harry v životě viděl.
Byl to Skoro bezhlavý Nick. Už nebyl perleťově bílý a průhledný, nýbrž kouřově černý a nehybně se vznášel šest palců nad zemí. Hlava mu napůl upadla a v obličeji měl stejně vyděšený výraz jako Justin.
Harry vstal; dýchal zrychleně a zajíkavě a srdce jako by mu bubnovalo do žeber. Celý bez sebe se rozhlédl prázdnou chodbou a uviděl dlouhou řadu pavouků, kteří prchali od nehybných těl, jak nejrychleji mohli. Všude panovalo ticho, jen z tříd po obou stranách chodby byly slyšet tlumené hlasy učitelů.
Mohl samozřejmě utéci a nikdo by se nikdy nedověděl, že tu vůbec byl. Nedokázal však nechat je tady jen tak ležet… Musel přivolat pomoc. Ale uvěří mu někdo, že s tím neměl nic společného?
Stál tam celý zmatený a vystrašený, když vtom hned vedle něj bouchly dveře a vyletěl z nich Protiva, bradavické strašidlo.
"Ale ale, to je přece náš maličký Potter!" zasmál se Protiva kdákavě a srazil mu brýle na stranu, jak proletěl kolem. "Copak má Potter za lubem? Kampak se Potter potmě krade -"
Udělal ve vzduchu kotrmelec, ale v polovině se zarazil. S hlavou dolů zahlédl Justina a Skoro bezhlavého Nicka. Prudce se napřímil, zhluboka se nadechl, a než mu v tom Harry stačil zabránit, rozječel se: "PŘEPADENÍ! DALŠÍ PŘEPADENÍ! VŠICHNI JSOU V NEBEZPEČÍ, SMRTELNÍCI I DUCHOVÉ! UTEČTE A ZACHRAŇTE SE! DALŠÍ PŘEPADENÍ!"
Křach - křach - křach: po celé chodbě se rozlétly dveře a všichni se vyhrnuli ven. Několik nekonečných minut vládl na chodbě takový zmatek, že Justina div nerozmačkali na kaši a do Skoro bezhlavého Nicka si hned několik studentů stouplo. Harryho přimáčkli ke zdi, že se nemohl ani hnout, a učitelé se křikem snažili zjednat klid. To už se přihnala i profesorka McGonagallová a za ní její žáci, z nichž jeden ještě měl černobíle pruhované vlasy. Rozmáchla se hůlkou, ozvala se hlasitá rána a rázem nastalo ticho; profesorka McGonagallová všem nařídila, aby se vrátili do tříd. Sotva se však chodba trochu vyprázdnila, dorazil tam s hlasitým supěním Ernie z Mrzimoru.
"Přistižen při činu!" zavřískl s tváří bílou jako stěna a dramaticky na Harryho ukázal prstem.
"To stačí, Macmillane!" řekla profesorka McGonagallová ostře.
Protiva teď poletoval u stropu, zlomyslně se šklebil a sledoval, co se děje: zmatky odjakživa miloval. Když se učitelé pustili do ohledávání Justina a Skoro bezhlavého Nicka, začal Protiva zpívat:
"Hej Pottře, ty lotře, už jsi to proved zas,
zabíjet studentíky je podle tebe špás -"
"Okamžitě toho nech, Protivo!" vyštěkla profesorka McGonagallová a Protiva pozpátku odletěl, ale ještě na Harryho vyplázl jazyk.
Profesor Kratiknot a profesorka Sinistra z astronomického oddělení odnesli Justina na ošetřovnu, nikdo však zřejmě nevěděl, co si počít se Skoro bezhlavým Nickem. Nakonec profesorka McGonagallová vykouzlila ze vzduchu veliký vějíř a podala ho Erniemu, aby Skoro bezhlavého Nicka ovíváním dopravil po schodech nahoru. A tak se Ernie začal rozhánět vějířem a Nick plul vzhůru jako nehlučné černé vznášedlo. Harry a profesorka McGonagallová osaměli.
"Tudy, Pottere," pokynula mu.
"Paní profesorko," vyhrkl Harry okamžitě, "přísahám, že jsem -"
"Do toho já už nemám co mluvit, Pottere," řekla profesorka McGonagallová stroze.
Mlčky zahnuli za roh a profesorka zůstala stát před velikým, mimořádně ošklivým kamenným chrličem.
"Citrónová zmrzlina!" řekla nahlas. Očividně to bylo heslo, protože chrlič nenadále ožil a uskočil stranou; zároveň se rozestoupila i stěna za ním. Harryho naplňovala hrůza z toho, co ho čeká, přesto však užasl. Za stěnou bylo točité schodiště, které se tiše pohybovalo vzhůru. Jakmile na něj s profesorkou McGonagallovou vstoupili, uslyšel Harry, jak se stěna za nimi opět zavřela. Stoupali ve spirále vzhůru, pořád výš a výš, až před sebou Harry, kterému se už málem točila hlava, uviděl lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem v podobě okřídleného lva.
Věděl už, kam ho profesorka McGonagallová vede. Tady určitě bydlí Brumbál.