Do rána sníh ještě nestačil roztát.
"Nechceš si zahrát šachy, Harry?" navrhl Ron.
"Ne."
"A co kdybychom zašli na návštěvu k Hagridovi?"
"Ne… jdi tam sám…"
"Já vím, nač myslíš, Harry, na to zrcadlo. Dnes večer už tam nechoď."
"Proč ne?"
"Já nevím. Prostě mám takový nepříjemný pocit, a tak či tak, už několikrát jsi sotva vyvázl. Filch, Snape a paní Norrisová tu pořád brousí. Co je ti platné, že tě nevidí? Co jestli do tebe vrazí? Co když něco převrhneš?"
"Mluvíš jako Hermiona."
"Myslím to vážně, Harry, nechoď tam."
Harry však nebyl s to myslet na nic jiného, než jak se zase dostat před zrcadlo, a Ron ho od toho nedokázal odradit.
Třetího večera našel místnost se zrcadlem rychleji než v předchozích dnech. Pospíchal, jak jen mohl, a uvědomoval si, že dělá větší hluk, než bylo rozumné, nikoho však cestou nepotkal.
Pak už se na něj znovu usmívali matka i otec, a jeden z jeho prarodičů šťastně přikyvoval. Harry si přidřepl a pak se před zrcadlem usadil na podlahu. Nic mu nemohlo zabránit, aby tu se svou rodinou strávil celou noc: nic na světě.
Jedině -
"Takže jsi tu zase, Harry?"
Vyvolalo to v něm pocit, jako by měl v břiše kus ledu. Ohlédl se. Na jednom ze stolků u zdi neseděl nikdo jiný než Albus Brumbál. Harry předtím musel projít přímo kolem něj, natolik však dychtil dostat se k zrcadlu, že si ho vůbec nevšiml.
"Já - já jsem vás neviděl, pane profesore."
"To je zvláštní, jak někdo může být krátkozraký, jakmile je neviditelný," řekl Brumbál a Harrymu se ulevilo, když zjistil, že se profesor usmívá.
"Takže," řekl Brumbál, sklouzl ze stolku a posadil se na podlahu vedle Harryho. "Tak jako stovky jiných před tebou jsi objevil blaho, které přináší Zrcadlo z Erisedu."
"Nevěděl jsem, že se tak jmenuje, pane profesore."
"Doufám ale, že už jsi pochopil, co to zrcadlo dělá?"
"Jak bych to řekl - vidím v něm svou rodinu -"
"A tvůj kamarád Ron v něm uviděl sám sebe jako důležitého žáka, s odznakem."
"Jak to víte…?"
"Já nepotřebuji žádný plášť, abych byl neviditelný," vysvětlil mu Brumbál vlídně. "Takže si už dokážeš domyslet, co nám všem Zrcadlo z Erisedu ukazuje?"
Harry zavrtěl hlavou.
"Vysvětlím ti to. Nejšťastnějšímu člověku na zemi by Zrcadlo z Erisedu mohlo sloužit jako docela obyčejné zrcadlo; kdyby se do něj podíval, uviděl by sám sebe právě takového, jaký je. Teď už chápeš?"
Harry se zamyslel a pak pomalu řekl: "Ukazuje nám to, co chceme, ať je to co je."
"Ano i ne," řekl Brumbál tiše. "Neukazuje nám ani víc ani míň než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce. Ty jsi nikdy nepoznal vlastní rodinu, a tak ji vidíš, jak stojí kolem tebe. Ronald Weasley žije celý život ve stínu svých bratrů, takže vidí sám sebe, jak stojí sám a je ze všech nejlepší. Zrcadlo nám ovšem neposkytuje ani vědomosti ani pravdu. Byli už lidé, kteří před ním promarnili celý život, uchváceni tím, co v něm viděli, nebo zas zešíleli, poněvadž nevěděli, jestli to, co jim zrcadlo ukazuje, je skutečné nebo aspoň možné.
Zítra se Zrcadlo přestěhuje na nové místo, Harry, a žádám tě, abys ho už nehledal. Pokud bys na něj přece ještě někdy narazil, budeš už vědět, jak se věci mají. Nestačí jenom prodlévat v snách a zapomenout žít, to si zapamatuj. A teď, když jsme už domluvili, proč si zas neoblékneš ten svůj úžasný plášť a nejdeš do postele?"
Harry vstal.
"Pane - pane profesore? Mohu se vás na něco zeptat?"
"Právě jsi to udělal," usmál se Brumbál. "Přesto mi můžeš položit ještě jednu otázku."
"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?"
"Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."
Harry jen vytřeštil oči.
"Ponožek člověk nikdy nemá dost," vysvětlil mu Brumbál. "Zas máme za sebou další Vánoce a já jsem nedostal ani jedny. Všichni mi pořád dávají jen samé knížky."
Teprve když už Harry ležel v posteli, napadlo mu, že Brumbál možná nemluvil tak úplně pravdu. Ovšem, pomyslel si, když shazoval Prašivku ze svého polštáře, ta otázka byla věru osobní.