close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola dvanáctá - V KOUZLECH JE SÍLA! (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:15 |  Harry Potter a Relikvé smrti
V KOUZLECH JE SÍLA!
Jak srpen ubíhal a chýlil se ke konci, čtvereček neudržovaného trávníku uprostřed Grimmauldova náměstí na slunci pomalu usychal, až byla tráva celá hnědá a lámavá. Obyvatele čísla dvanáct nikdo ze sousedních domů za celou tu dobu nezahlédl a vidět ostatně nebyl ani samotný dům. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí bydleli, si už dávno přestali všímat onoho směšného omylu při přidělování popisných čísel, díky němuž dům číslo jedenáct sousedil s číslem třináct.
Přesto se však poslední dobou zdálo, že tato neobvyklá chyba přitahuje pozornost hrstky návštěvníků, kteří ji považují za nesmírně zajímavou. Neminul prakticky jediný den, aby se na Grimmauldově náměstí neobjevili jeden nebo dva lidé, kteří zjevně neměli na práci nic jiného než opřít se o zábradlí před čísly jedenáct a třináct a sledovat spojnici mezi oběma domy. Čumilové byli každý den jiní, vypadalo to ale, že všichni sdílejí stejný odpor k normálnímu oblečení. Většina Londýňanů z okolí si už na výstředně oděné podivíny zvykla a vcelku si jich nevšímala, jen čas od času se někdo z kolemjdoucích ohlédl a v duchu přemýšlel, proč asi někdo v takovém vedru chodí v dlouhém plášti.
Navíc se zdálo, že postávající čumily dlouhé vyčkávání a pozorování nijak neuspokojuje. Jen příležitostně sebou některý z nich vzrušeně škubl, jako by konečně spatřil něco zajímavého, hned se ale zase se zklamaným výrazem opřel o zábradlí.
Prvního zářijového dne se na náměstí sešlo víc lelkujících zevlounů než kdykoli předtím. Tiše a bděle tam stál půltucet mužů v dlouhých pláštích a všichni jako vždy upřeně zírali na domy číslo jedenáct a třináct, avšak to, na co čekali, se zjevně ani tentokrát neobjevilo. Schylovalo se už k večeru, který poprvé po několika týdnech přinesl nečekanou spršku chladivého deště, když přišel jeden z těch nevysvětlitelných okamžiků, kdy to vypadalo, že snad spatřili něco zajímavého. Muž s pokřiveným obličejem ukázal prstem a jeho nejbližší společník, zavalitý bledý chlapík, vyrazil kupředu, o chviličku později však oba znovu upadli do obvyklé nečinnosti a tvářili se popuzeně a zklamaně.
V tu chvíli Harry v domě číslo dvanáct právě vešel do vstupní haly. Málem ztratil rovnováhu, když se přemístil přesně na nejvyšší schod před domovními dveřmi, a uvědomil si, že není vyloučeno, že Smrtijedi na pouhý okamžik spatřili kousek jeho odhaleného lokte. Opatrně za sebou zavřel domovní dveře, svlékl neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěšně zamířil tlumeně osvětlenou chodbou ke dveřím do suterénu. V ruce přitom pevně svíral ukradené číslo Denního věštce.
Uvítalo ho obvyklé šeplavé Severus Snape? a ovál ho závan větru, po němž se mu na okamžik stočil a zdřevěněl jazyk.
"Nezabil jsem vás," pravil hned, jakmile jím zas mohl pohnout, a zadržel dech, když před ním vybuchla prašná postava nastražená kletbou. Počkal, dokud nedošel do poloviny kuchyňského schodiště, kde byl mimo doslech paní Blackové a mimo dosah mračna prachu, a teprve pak zavolal: "Nesu čerstvé zprávy - a nebudou se vám líbit."
Kuchyně se proměnila téměř k nepoznání. Každá rovná plocha se nyní jen blyštěla, měděné hrnce a pánve byly vycíděné do růžového lesku, horní deska dřevěného stolu se třpytila a poháry i talíře, které už byly prostřené k večeři, zářily ve světle vesele plápolajícího ohně, nad nímž se něco dusilo v zavěšeném kotlíku. Nic v celé místnosti ovšem neprošlo tak dramatickou proměnou jako domácí skřítek, který právě spěchal k Harrymu, oblečený do sněhově bílé utěrky, chlupy v uších měl čisté a nadýchané jako chomáče vaty a na hubené hrudi mu poskakoval Regulusův medailonek.
"Buďte tak laskav, zujte si boty, pane Harry, a umyjte si před večeří ruce," zaskřehotal Krátura, chopil se neviditelného pláště a odběhl ho pověsit na háček na zdi vedle několika staromódních hábitů, které byly všechny čerstvě vyžehlené.
"Tak co je nového?" ozval se nedočkavě Ron. Krčil se s Hermionou nad hromadou nečitelných poznámek a ručně kreslených plánků, které pokrývaly celý jeden konec dlouhého kuchyňského stolu. Teď ale oba sledovali Harryho, který zamířil přímo k nim a hodil noviny na kupu rozložených pergamenových dokumentů.
Z novin na ně na všechny hleděl dobře známý černovlasý muž se zahnutým nosem, jehož velká fotografie se skvěla pod titulkem:

Severus Snape potvrzen ve funkci ředitele Bradavic!

"Ne!" vyjekli Ron a Hermiona současně.
Hermiona byla rychlejší - popadla noviny a začala nahlas předčítat připojený článek.

Severus Snape, dlouholetý profesor lektvarů na Škole čar a kouzel v Bradavicích, byl dnes jmenován jejím ředitelem. Jde o nejvýznamnější z několika personálních změn, které byly v této starobylé škole provedeny. Po rezignaci dosavadní učitelky studia mudlů převezme její místo Alecto Carrowová, jejíž bratr Amycus nastupuje na post profesora obrany proti černé magii.
"Vítám tuto příležitost k podpoře našich nejlepších kouzelnických tradic a hodnot…"

"Tím má nejspíš na mysli vraždy a uřezávání lidských uší! Snape jako ředitel! Snape v Brumbálově pracovně! U Merlinových kalhot!" zaječela tak zuřivě, až Harry i Ron nadskočili. Nato se vymrštila od stolu a vyrazila z kuchyně: "Hned jsem zpátky!" křikla.
"U Merlinových kalhot?" opakoval po ní Ron s pobaveným úšklebkem. "To ji něco muselo pořádně namíchnout." Přitáhl si noviny a začetl se do článku o Snapeovi.
"Všichni učitelé ho nepodpoří. McGonagallová, Kratiknot i Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál umřel. Se Snapem jako s ředitelem se nikdy nesmíří. A co jsou zač ti Carrowovi?"
"Smrtijedi," odpověděl Harry. "Dál najdeš otištěné jejich fotografie. Byli na astronomické věži, když Snape zabil Brumbála, všechno je to jedna sebranka. A myslím si," pokračoval trpce a přitáhl si židli, "že ostatní učitelé nebudou mít na vybranou a budou se muset podřídit. Jestli má Snape podporu ministerstva i Voldemorta, mají jen dvě možnosti - zůstat a učit, nebo strávit hezkých pár let v Azkabanu, a to jen v tom lepším případě. Počítám, že se pokusí zůstat a chránit studenty."
Ke stolu přikvačil horlivý Krátura s obrovskou mísou, naběračkou nalil všem polévku do panensky čistých misek a spokojeně si přitom pohvizdoval mezi zuby.
"Díky, Kráturo," poděkoval Harry a otočil Věštce titulní stranou dolů, aby se nemusel dívat na novopečeného ředitele. "No, aspoň teď přesně víme, kde Snapea najdeme."
Zvedl lžíci a pustil se do polévky. Od té doby, co Krátura dostal Regulusův medailonek, se jeho vaření dramaticky zlepšilo: dnešní cibulová polévka patřila k tomu nejlepšímu, co kdy ochutnal.
"Před domem pořád ještě hlídá celá smečka Smrtijedů," sdělil Ronovi mezi dvěma lžícemi polévky, "je jich dokonce víc než obvykle. Jako by doufali, že odtud vyjdeme se školními kufry a hurá na spěšný vlak do Bradavic."
Ron se podíval na hodinky.
"Myslím na to celý den. Vlak odjel už skoro před šesti hodinami. Je to zvláštní pocit, nesedět v něm, co říkáš?"
Harry jako by v duchu viděl jasně červenou lokomotivu, kterou kdysi s Ronem sledovali v létajícím autě; třpytivě se proplétala mezi poli a pahorky jako mihotavá rudá stonožka. Nepochyboval, že Ginny, Neville a Lenka teď spolu sedí v jednom kupé, možná se baví o tom, kde asi jsou on s Ronem a Hermionou, anebo diskutují o nejpříhodnějších metodách, jak škodit Snapeovu novému režimu.
"Před chviličkou mě málem zahlédli, když jsem se vracel," přiznal. "Špatně jsem při dopadu došlápl na horní schod a plášť mi sklouzl."
"To se mi stává každou chvíli. A hele, už je tady," dodal Ron, otočil se na židli a pohlédl na Hermionu, která se právě vrátila do kuchyně. "Co to ve jménu nejšpinavějších Merlinových slipů mělo znamenat?"
"Vzpomněla jsem si na tohle," zachrčela udýchaná Hermiona.
Přinesla velký zarámovaný obraz, odložila ho na podlahu a popadla svoji malou korálkovou kabelku, která ležela na příborníku. Otevřela ji a začala do ní obraz cpát; přestože byl očividně příliš velký a nemohl se do maličké kabelky vejít, zmizel v ní během několika vteřin a připojil se k bohaté sbírce nejrůznějších dalších předmětů v jejím objemném nitru.
"Phineas Nigellus," vysvětlila Hermiona a pohodila kabelku na kuchyňský stůl. Při dopadu na desku jako obvykle dutě zaduněla a hlasitě zachřestila.
"Cože?" zeptal se nechápavě Ron, ale Harrymu to bylo jasné. Portrét Phinease Nigelluse Blacka byl schopen přecházet mezi obrazem v domě na Grimmauldově náměstí a tím druhým, který visel na stěně ředitelovy pracovny v Bradavicích - v kruhové místnosti pod vrcholem věže, kde právě v tomto okamžiku nepochybně vítězoslavně trůní Snape a majetnicky si užívá celé sbírky Brumbálových křehkých stříbrných kouzelných přístrojů, kamenné myslánky, Moudrého klobouku a také - pokud ho někdo nepřemístil jinam - Nebelvírova meče.
"Snape mohl Phinease Nigelluse vyslat, aby špehoval místo něj tady v domě," vysvětlovala Ronovi Hermiona a znovu se posadila ke stolu. "Teď to ale klidně může zkusit, jediné, co Phineas Nigellus uvidí, bude vnitřek mé kabelky."
"To bylo chytré," uznal Ron, na kterého to zjevně udělalo dojem.
"Děkuji," usmála se Hermiona a přitáhla si misku s polévkou. "Tak povídej, Harry, co je ještě dnes nového?"
"Nic," zavrtěl hlavou Harry. "Hlídal jsem u vchodu do ministerstva sedm hodin, ale neobjevila se. Zato jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá dobře."
Ron jeho sdělení ocenil přikývnutím. Všichni tři se shodli, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby se s panem Weasleyem pokoušeli navázat na ministerstvu při jeho příchodu nebo odchodu kontakt, protože byl vždy obklopen dalšími ministerskými zaměstnanci. Přesto je vždy uklidnilo, když ho alespoň na chvilku zahlédli, i když občas vypadal velice vyčerpaně a nervózně.
"Taťka nám vždycky říkal, že se většina lidí na ministerstvu do práce dopravuje letaxovou sítí," poznamenal Ron. "Proto jsme Umbridgeovou neviděli. Na to, aby chodila pěšky, se považuje za příliš důležitou."
"A co ta podivná stará čarodějka a ten malý kouzelník v tmavomodrém hábitu?" chtěla vědět Hermiona.
"Jo, jasně, ten chlapík z oddělení kouzelné údržby?" přidal se Ron.
"Jak víš, že pracuje v oddělení kouzelné údržby?" podivila se Hermiona se lžící polévky na poloviční cestě k ústům.
"Taťka říkal, že všichni zaměstnanci kouzelné údržby nosí tmavomodré hábity."
"To jsi nám ale nikdy neřekl!"
Hermiona odložila lžíci a přitáhla si hromadu poznámek a plánků, v nichž se před tím s Ronem přehrabovala, zrovna když Harry vstoupil do kuchyně.
"O tmavomodrých hábitech tady nic není, ani slovo!" rozčilovala se a horečně přehazovala papíry sem a tam.
"No a co, myslíš, že je to důležité?"
"Všechno je důležité, Rone! Jestli se nám má podařit vniknout na ministerstvo a neprozradit se v situaci, kdy je naprosto nepochybné, že si na nevítané vetřelce dávají velký pozor, záleží na každé maličkosti! Chci říct, že to všechno probíráme pořád kolem dokola, jenže jaký mají všechny ty průzkumné výpravy smysl, když se nám ani neobtěžuješ říct -"
"Kristepane, Hermiono, zapomenu na jednu takovouhle prkotinu a -"
"Copak si neuvědomuješ, že momentálně pro nás tři pravděpodobně na celém světě neexistuje nebezpečnější místo, než je ministerstvo -"
"Myslím, že bychom to měli podniknout zítra," přerušil je Harry.
Hermiona se zarazila s otevřenou pusou a Ron se trochu zakuckal polévkou.
"Zítra?" opakovala Hermiona. "To myslíš vážně, Harry?"
"Smrtelně vážně," přitakal. "Řekl bych, že líp připravení než teď už nebudeme, i kdybychom kolem vchodu na ministerstvo hlídkovali další měsíc. Čím déle to budeme odkládat, tím větší je pravděpodobnost, že se nám ten medailonek někam ztratí. Už teď je dost velké riziko, že se ho Umbridgeová zbavila; ten zatracený krám přece nejde otevřít."
"Pokud ovšem nějaký způsob, jak ho otevřít, nenašla," poznamenal Ron, "a není teď posedlá zlem."
"Ta je odjakživa tak plná zla, že by se to v jejím případě ani nepoznalo," pokrčil rameny Harry.
Hermiona si v hlubokém zamyšlení hryzala spodní ret.
"Všechno podstatné už víme," pokračoval Harry a obracel se teď na Hermionu. "Víme, že už se k příchodu na ministerstvo ani k odchodu z něj nesmí používat přemisťování. Víme, že jen ti nejvyšší ministerští úředníci smějí mít doma připojení na letaxovou síť, protože Ron slyšel, jak si na to ti dva chlapi z odboru záhad stěžovali. A zhruba taky víme, kde má Umbridgeová kancelář - díky tomu, že jsi vyslechla, co říkal kolegovi ten vousáč -"
"Budu nahoře v prvním patře, chce se mnou mluvit Dolores," odrecitovala Hermiona.
"Přesně tak," přikývl Harry. "A víme taky, že k povolení vstupu používají ty zvláštní mince, žetony nebo co to je, protože jsem viděl, jak si ta čarodějka jednu půjčuje od kamarádky -"
"My ale žádné nemáme!"
"Když všechno půjde podle plánu, tak je mít budeme," uklidňoval ji.
"Když já nevím, Harry, vážně nevím… pořád je hrozná spousta věcí, které by se mohly zvrtnout, tolik toho záleží na náhodě…"
"To bude záležet pořád, i kdybychom se připravovali další tři měsíce," namítl Harry. "Je načase jednat."
Z výrazů v Ronově i Hermionině obličeji mu bylo jasné, že mají strach. Ani on sám si nepřipadal právě sebejistě, přesto byl skálopevně přesvědčen, že nastal čas, aby svůj plán uskutečnili.
Uplynulé čtyři týdny strávili tím, že si střídavě oblékali neviditelný plášť a vyráželi na výzvědy k oficiálnímu vchodu ministerstva, jehož polohu Ron díky panu Weasleymu znal už od dětství. Sledovali zaměstnance ministerstva na cestě do práce, potají naslouchali jejich rozhovorům a pečlivým pozorováním zjistili, na které z nich se mohou spolehnout, že se každý den objeví ve stejnou dobu a sami. Čas od času se jim naskytla příležitost nepozorovaně někomu vytáhnout z aktovky Denního věštce. Pomalu, krok za krokem, se jim podařilo nashromáždit spoustu poznámek a nakreslit přibližné plánky, které teď ležely před Hermionou.
"Tak dobrá," přikývl rozvážně Ron, "řekněme, že zítra jdeme na to… Myslím ale, že bychom to měli zvládnout jen my dva, já a Harry."
"Nezačínej zase, prosím tě," povzdechla si Hermiona. "Myslela jsem, že to už jsme si vyříkali."
"Postávat před vchodem a schovávat se pod pláštěm je jedna věc, ale tohle bude něco úplně jiného, Hermiono." Ron bodl prstem do čísla Denního věštce s datem deset dnů starým. "Jsi na seznamu čarodějů z mudlovských rodin, kteří se nedostavili k výslechu!"
"A ty máš zase ležet v Doupěti a umírat na kropenatku! Pokud je tu někdo, kdo by tam neměl chodit, je to Harry, na jeho hlavu je vypsaná odměna deset tisíc galeonů -"
"Tak fajn, zůstanu tady," ušklíbl se Harry. "Až porazíte Voldemorta, dejte mi laskavě vědět, ano?"
Když se Ron s Hermionou rozesmáli, projela Harrymu jizvou na čele vlna bolesti a ruka mu maně vylétla vzhůru. Viděl, jak Hermiona zúžila oči, a pokusil se pohyb zamaskovat tím, že si odhrnul vlasy z čela.
"No, když půjdeme všichni tři, budeme se muset přemístit každý zvlášť," říkal právě Ron. "Pod plášť už se všichni tři nevejdeme."
Bolest v Harryho jizvě se neustále stupňovala. Vstal a Krátura k němu okamžitě přispěchal.
"Pán nedojedl polévku, dal by si pán raději trochu výborného dušeného masa nebo snad pár sirupových košíčků, které má tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chviličku se vrátím, musím… hmm… do koupelny."
Věděl, že ho Hermiona podezřívavě pozoruje, a proto vyběhl po schodech do vstupní haly a odtud na odpočívadlo v prvním patře, kde za sebou v koupelně zavřel dveře na zástrčku. S bolestným hekáním se sklonil nad černým umyvadlem pod vodovodní kohoutky podobající se hadům s rozevřenými tlamami a zavřel oči…
Pomalu kráčel spoře osvětlenou ulicí. Domky po obou stranách měly vysoké, dřevem pobité štíty - vypadaly jako perníkové chaloupky.
Došel k jednomu z nich a pak uviděl svou bílou ruku s dlouhými prsty, jak se natahuje ke dveřím. Zaklepal. Pociťoval vzrůstající vzrušení…
Dveře se otevřely - stála v nich jakási rozesmátá žena. Když pohlédla Harrymu do tváře, obličej se jí protáhl a smích v něm vystřídala hrůza.
"Gregorovič?" ozval se vysoký chladný hlas.
Zavrtěla hlavou a pokusila se dveře zavřít. Bílá ruka je však pevně držela a nedovolila ženě zabouchnout mu před nosem.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" zaječela a znovu zavrtěla hlavou. "On nebydlí tady! Nebydlí tady! Já neznám ho!"
Už se nesnažila dveře zavřít, ale začala před ním couvat temnou předsíní. Harry ji následoval, blížil se k ní a ruka s dlouhými prsty vytáhla hůlku.
"Kde je?"
"Das weiss ich nicht! On odstěhoval! Nevím, nevím!"
Zvedl hůlku a žena zavřeštěla. Do předsíně vběhly dvě malé děti. Žena se je pokoušela zakrýt vlastním tělem. Vyšlehl záblesk zeleného světla -
"Harry! Harry!"
Otevřel oči a zjistil, že leží na podlaze. Hermiona už zase bušila na dveře.
"Otevři, Harry!"
Bylo mu jasné, že musel vykřiknout nahlas. Vstal a uvolnil zástrčku na dveřích. Hermiona vpadla dovnitř po hlavě a zavrávorala; když znovu získala rovnováhu, podezřívavě se kolem sebe rozhlížela. Ron stál hned za ní, tvářil se nervózně a mířil hůlkou do koutů studené koupelny.
"Cos tady vyváděl?" zeptala se přísně Hermiona.
"Co asi myslíš?" odsekl Harry s chabým pokusem o uraženou důstojnost.
"Hulákals, div sis nevyřval plíce!" obořil se na něj Ron.
"Ach tak… asi jsem na chvilku usnul nebo -"
"Prosím tě, Harry, neurážej naši inteligenci," nadechla se zhluboka Hermiona. "Víme, že tě tam dole rozbolela jizva, a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"No tak jo, jak chcete. Zrovna jsem viděl, jak Voldemort zavraždil nějakou ženu. Teď už je pravděpodobně mrtvá celá její rodina. A přitom to nemusel dělat. Bylo to úplně stejné jako s Cedrikem, prostě tam byli…"
"Ty přece nemáš dovolit, aby se to zas opakovalo, Harry!" zabědovala Hermiona a celá koupelna se zaplnila ozvěnou jejího hlasu. "Brumbál chtěl, abys používal nitrobranu! Považoval to spojení mezi vámi za nebezpečné - Voldemort by ho mohl využít, Harry! K čemu ti je, když se díváš, jak někoho zabíjí a mučí? Jak nám to pomůže?"
"Znamená to, že alespoň vím, co dělá," bránil se Harry.
"Takže se to ani nebudeš snažit potlačit?"
"Nejde to, Hermiono. Víš přece, že mi nitrobrana nejde, nikdy jsem se nenaučil, jak na to."
"Protože ses nikdy doopravdy nesnažil!" vyjela na něj rozčileně. "Já to nechápu, Harry, tobě se snad líbí, když s ním máš tohle zvláštní spojení, zvláštní vztah, nebo jak -"
Vstal a Hermiona se zarazila, když viděla, jakým pohledem ji provrtal.
"Mně že se to snad líbí?" opakoval po ní tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já - ne… Promiň, Harry, nemyslela jsem to -"
"Hnusí se mi to! Nenávidím pomyšlení, že mi může proniknout do hlavy, že ho musím sledovat, když je nejnebezpečnější. Ale využiju toho."
"Brumbál -"
"Zapomeň na Brumbála! O tomhle rozhoduju já a nikdo jiný. Chci vědět, proč hledá Gregoroviče."
"Koho?"
"Je to jeden zahraniční výrobce hůlek," vysvětloval Harry. "Krum od něj má hůlku a považuje ho za génia."
"Ale podle tebe," připomněl Ron, "má Voldemort někde zavřeného Ollivandera. Když už jednoho výrobce hůlek má, k čemu potřebuje dalšího?"
"Možná souhlasí s Krumem a myslí si, že je Gregorovič lepší… Nebo si možná od Gregoroviče slibuje, že mu dokáže vysvětlit, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander mu to vysvětlit neuměl."
Harry pohlédl do rozpraskaného zaprášeného zrcadla a viděl, že si Ron s Hermionou za jeho zády vyměnili skeptický pohled.
"Pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka, Harry," namítla Hermiona, "ale nařídil jsi jí to udělat ty! Proč tak tvrdohlavě odmítáš přijmout odpovědnost za svoji vlastní kouzelnickou moc?"
"Protože vím, že jsem to nebyl já! A Voldemort to ví taky, Hermiono! Oba víme, jak to doopravdy bylo!"
Rozčileně si hleděli do očí. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že v duchu shání další protiargumenty, jimiž by vyvrátila jeho teorii o tom, jak se zachovala jeho hůlka, a vyčetla mu, že se nechává vtáhnout do Voldemortovy mysli. Ulevilo se mu, když se do jejich sporu vložil Ron.
"Nech toho," poradil Hermioně. "Je to jeho věc. A jestli máme jít zítra na ministerstvo, nemyslíš, že bychom si měli ještě jednou projít celý plán?"
Ronovi i Harrymu bylo jasné, že se Hermiona jen velmi neochotně vzdává další debaty, a Harry nepochyboval o tom, že při první vhodné příležitosti na něj zaútočí znovu. Teď se ale vrátili do suterénní kuchyně, kde jim Krátura naservíroval dušené maso a sirupové košíčky.
Do postele se ten večer dostali pozdě, protože několik hodin strávili tím, že znovu a znovu probírali svůj plán, až ho všichni tři mohli slovo od slova zopakovat. Harry, který teď spával v Siriusově pokoji, ležel na posteli, svítil si hůlkou na starou fotografii otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa a dalších deset minut si polohlasně ještě jednou celý plán přeříkával. Když však hůlku konečně zhasl, nemyslel na mnoholičný lektvar, na dávivé dortíčky ani na tmavomodré hábity oddělení kouzelné údržby; myslel na výrobce hůlek Gregoroviče a na to, jak dlouho může doufat, že se dokáže skrývat, když po něm Voldemort tak usilovně pátrá.
Svítání jako by přišlo až neslušně brzo po půlnoci.
"Vypadáš příšerně," konstatoval Ron místo pozdravu, když vešel do pokoje, aby Harryho vzbudil.
"Ne na dlouho," zívl Harry.
Hermiona už byla dole v kuchyni, Krátura jí právě servíroval kávu a teplé rohlíčky. V obličeji měla tentýž lehce maniakální výraz, který si Harry v jejím případě spojoval s opakováním před zkouškami.
"Hábity," mumlala si polohlasně sama pro sebe, na jejich příchod zareagovala jen nervózním kývnutím hlavy a dál se přehrabovala v korálkové kabelce. "Mnoholičný lektvar… neviditelný plášť… děsivé dělobuchy… pro všechny případy byste si jich oba měli pár vzít… dávivé dortíčky, krvácivé kokosky, ultradlouhé uši…"
Bleskově zhltli snídani a rozběhli se zpátky po schodech nahoru. Krátura je vyprovázel hlubokými úklonami a sliboval, že až se vrátí, bude pro ně mít připravený nákyp s hovězím masem a ledvinkami.
"Bůh mu žehnej," utrousil spokojeně Ron. "Když pomyslím, že jsem kdysi snil o tom, jak mu useknu hlavu a pověsím ji na zeď!"
S maximální opatrností vyšli na nejvyšší schod před domovními dveřmi; párek Smrtijedů s očima opuchlýma nevyspáním sledoval dům z protější strany zamlženého náměstíčka. Hermiona se nejprve přemístila s Ronem a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém okamžiku tmy a polovičního zadušení Harry zjistil, že je v uzounké uličce, v níž se měla uskutečnit první fáze jejich plánu. Dosud v ní nikdo nebyl, stálo tam jen pár velkých odpadkových kontejnerů; první ministerští zaměstnanci se tu obvykle neobjevovali dřív než v osm hodin.
"Tak dobrá," prohlásila Hermiona a pohlédla na hodinky. "Měla by tu být přibližně za pět minut. Až ji omráčím -"
"My víme, Hermiono," zarazil ji přísným hlasem Ron. "Myslel jsem ale, že ještě než přijde, měli bychom otevřít ty dveře."
Hermiona vypískla.
"Málem bych zapomněla! Ustupte -"
Namířila hůlkou na těžké požární dveře hustě pomalované různými nápisy a zabezpečené visacím zámkem. Dveře se hlučně rozlétly dokořán. Temná chodba za nimi vedla - jak zjistili při svých důkladných průzkumných výpravách - do opuštěného divadla. Hermiona přitáhla dveře zpátky k sobě, takže vypadaly, jako by byly zavřené.
"A teď," prohlásila a otočila se znovu obličejem ke svým dvěma společníkům čekajícím v uličce, "si přes sebe zase přehodíme plášť -"
"- a budeme čekat," dořekl místo ní Ron, přehodil jí plášť přes hlavu, jako by kusem látky zakrýval klec s andulkou, pohlédl na Harryho a obrátil oči v sloup.
Uběhlo pouze něco málo přes minutu, když se ozvalo tiché lupnutí a jen asi dva metry od nich se objevila drobná ministerská čarodějka s rozevlátými šedými vlasy. Nepatrně zamrkala v náhlém jasném světle, protože zpoza mráčku právě vykouklo slunce. Sotva ale měla čas užít si nečekaného tepla, protože se téměř okamžitě zhroutila k zemi, když ji do prsou udeřilo Hermionino tiché omračovací kouzlo.
"Dobrá práce, Hermiono," ozval se Ron a vynořil se z úkrytu za kontejnerem vedle dveří divadla, zatímco Harry ze sebe a z Hermiony sundával neviditelný plášť. Pak malou čarodějku odnesli společně do temné chodbičky vedoucí do zákulisí. Hermiona jí vytrhla několik vlasů a přihodila je do ploché lahvičky kalného mnoholičného lektvaru, který vytáhla z korálkové kabelky. Ron zatím prohledával kabelku omráčené čarodějky.
"Je to Mafalda Hopkirková," oznámil, když si přečetl malou vizitku, která jejich oběť identifikovala jako asistentku z oddělení nepatřičného užívání kouzel. "Vezmi si to, Hermiono, a tady jsou její žetony."
Podal jí několik malých zlatých mincí, které vytáhl z čarodějčiny peněženky - na všech byly vyraženy iniciály MK.
Hermiona vypila mnoholičný lektvar, který teď měl příjemnou tmavozelenou barvu, a za několik vteřin už před Ronem a Harrym stála dokonalá dvojnice Mafaldy Hopkirkové. Když stáhla Mafaldě z nosu brýle a nasadila si je na oči, Harry se podíval na hodinky.
"Máme zpoždění, ten chlap z kouzelné údržby tady bude každou vteřinou."
Spěšně zavřeli dveře, za které ukryli skutečnou Mafaldu, a Harry s Ronem přes sebe přehodili neviditelný plášť, Hermiona ale zůstala stát na ulici a čekala. O pouhých několik vteřin později se ozvalo další lupnutí a objevil se před nimi drobný kouzelník s fretčím obličejem.
"Á, nazdárek, Mafaldo," pozdravil.
"Ahojky," odpověděla trochu roztřeseným hlasem Hermiona. "Tak jak se dnes daří?"
"Popravdě řečeno to za moc nestojí," postěžoval si drobný kouzelník a zatvářil se utrápeně.
Hermiona i s kouzelníkem zamířila k hlavní ulici a Harry s Ronem se tiše kradli za nimi.
"Je mi líto, že se necítíte dobře," řekla účastným, ale pevným hlasem Hermiona a přerušila tak drobného kouzelníka, který se pokusil vylíčit jí svoje problémy podrobněji; bylo však absolutně nezbytné zastavit ho dřív, než dojde na hlavní ulici. "Tumáte, vezměte si něco sladkého."
"Cože? Ach tak, ne, díky -"
"Jen si vezměte!" opakovala Hermiona nesmlouvavě a zatřásla mu před očima sáčkem cukroví. Drobný kouzelník poněkud vyděšeně zamžikal a vzal si.
Účinky se dostavily okamžitě. Sotvaže se zákusek dotkl jeho jazyku, začal drobný kouzelník tak prudce zvracet, že si vůbec nevšiml, když mu Hermiona vytrhla z temene hrst vlasů.
"Ach můj bože!" vyjekla, zatímco z kouzelníkových úst tryskaly zvratky po celé uličce. "Asi byste si raději měl vzít na dnešek volno!"
"Ne - ne!" Dusil se a zalykal, neustále se ale snažil jít dál, přestože se ani neudržel vzpřímeně. "Musím - dnes - musím jít -"
"Ale to je nesmysl!" přesvědčovala ho poplašeně Hermiona. "V takovémhle stavu prostě do práce nemůžete. Myslím, že byste měl zajít ke Svatému Mungovi, aby vás tam dali do pořádku!"
Kouzelník, jemuž se bez přestání obracel žaludek, padl na všechny čtyři, ale přesto se usilovně dál plazil k hlavní ulici.
"Takhle prostě do práce jít nemůžete!" zaječela Hermiona.
Konečně si snad uvědomil pravdivost jejích slov, znovu se s její pomocí - ač se otřásala odporem - pracně vyškrábal na nohy, otočil se na místě - a byl tentam. Nezanechal po sobě nic než brašnu, kterou mu Ron pohotově vyškubl z ruky, a trochu blitků poletujících vzduchem.
"Fuj!" ulevila si Hermiona a zvedla lem hábitu, aby si ho neucourala v těch nechutných kalužích. "Nemuseli jsme tady nadělat takovou spoušť, kdybychom ho byli taky omráčili."
"To je pravda," připustil Ron a vylezl zpod pláště s kouzelníkovou brašnou v ruce. "Pořád si ale myslím, že hromada bezvědomých těl by byla jaksi nápadnější. Ten chlap je ale do práce jako ďas, co? Tak nám podej ty jeho vlasy a lektvar."
Za dvě minuty už před nimi Ron stál stejně malý a se stejným fretčím obličejem jako kouzelník stižený nevolností a na sobě měl tmavomodrý hábit, který našel složený v jeho brašně.
"Je ale zvláštní, že ho na sobě dnes neměl, nezdá se ti, když mu tak strašně záleželo na tom, aby se dostal do práce. Mimochodem, podle jmenovky na zádech jsem Reg Cattermole."
"Ty teď počkej tady," nařídila Hermiona Harrymu, který byl stále pod neviditelným pláštěm, "a my ti za chvilku přineseme nějaké vlasy."
Harry musel čekat deset minut, ty mu však připadaly mnohem delší, když se docela sám krčil v pozvracené uličce u dveří, za nimiž ukryli Mafaldu Hopkirkovou. Konečně se Ron s Hermionou vrátili.
"Nevíme, kdo to je," sdělila mu Hermiona a podala mu několik kudrnatých černých vlasů, "ale šel domů s příšerným krvácením z nosu. Tumáš, je to chlap jako hora, budeš potřebovat větší hábit…"
Vytáhla z kabelky jeden ze starých hábitů, které pro ně Krátura vypral a vyžehlil, a Harry si odešel vypít lektvar a převléct se.
Když byla bolestivá přeměna hotová, byl z něj přes sto osmdesát centimetrů vysoký a - alespoň pokud mohl soudit podle svalnatých paží - mohutně stavěný chlap. Měl také plnovous. Neviditelný plášť a brýle zastrčil do kapes nového hábitu a připojil se k Ronovi a Hermioně.
"Tyjó, jde z tebe strach," prohlásil Ron a vzhlédl k němu, protože Harry byl teď o mnoho větší než on.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama