close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola dvacátáprvní - Hermionino tajemství (část 2)

20. listopadu 2010 v 19:13 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
Zpoza jednoho stromu vykoukl Hermionin bledý obličej.
"Pospěš si, Harry!" pobízela ho nehlasně.
Harry stále slyšel doléhat ze srubu Brumbálův hlas. Znovu popadl provaz a zabral. Klofan jen neochotně přešel do klusu. Dospěli právě ke stromům…
"Honem! Honem!" vybízela je úpěnlivě Hermiona, vyběhla z úkrytu za stromem, také se chopila provazu a přispěla svou váhou k tomu, aby zrychlila Klofanův běh. Harry se ohlédl přes rameno a zjistil, že jsou mimo dohled; Hagridovu zahrádku už vůbec neviděl.
"Stůj!" nařídil šeptem Hermioně. "Mohli by nás slyšet…"
Zadní dveře hájenky se s prásknutím rozletěly dokořán. Harry, Hermiona a Klofan stáli vedle sebe v naprosté tichosti. Vypadalo to, jako by i hipogryf pozorně naslouchal.
Ticho - a potom…
"Kde je?" ozval se třaslavý hlas člena komise. "Kde máte tu potvoru?"
"Byla uvázaná tady!" odpověděl nakvašeně popravčí. "Viděl jsem ji! Přesně tady!"
"To je ovšem zvláštní," poznamenal Brumbál. V hlase mu zazněl pobavený podtón.
"Klofane!" zachraplal Hagrid.
Následoval svištivý zvuk a po něm dopad sekery na dřevo. To ji kat nejspíš zarazil rozvztekleně do plotu. A pak k nim dolehlo skučení a teď mezi vzlyky rozeznávali jednotlivá Hagridova slova.
"Je pryč! Pryč! Ať je ten jeho zobák požehnanej, von je pryč! Určitě se vod toho plotu sám urval! Klofane, ty můj chytrolíne!"
Hipogryf se začal na provaze vzpínat, jako by chtěl zpátky k Hagridovi. Harry a Hermiona ho popadli o to pevněji a zapřeli se nohama do půdy Zapovězeného lesa, aby mu v tom zabránili.
"Někdo ho odvázal," vrčel vztekle kat. "Měli bychom prohledat školní pozemky, pročesat les…"
"Jestli Klofana doopravdy někdo ukradl, Macnaire, vážně si myslíte, že ho odtud zloděj odvedl pěšky?" zeptal se Brumbál a vypadalo to, že se dobře baví. "Jestli chcete, můžete prohledat oblohu… Hagride, přišel by mi vhod šálek čaje. Nebo pořádná sklenice brandy."
"Sa-samozřejmě, pane profesore," přisvědčil Hagrid hlasem, který zněl, jako by přetékal štěstím. "Jen pojďte dovnitř, pojďte, prosím…"
Harry s Hermionou pozorně naslouchali. Slyšeli něčí kroky, tlumené katovy nadávky a bouchnutí dveří, po němž opět zavládlo ticho.
"A co teď?" zašeptal Harry a rozhlížel se kolem.
"Budeme tady muset zůstat schovaní," prohlásila Hermiona, která vypadala pořádně šokovaně. "Musíme počkat, dokud se nevrátí na hrad. Pak ještě počkáme, až bude bezpečné odletět s Klofanem k Siriusovu oknu. Bude ještě pár hodin trvat, než se tam dostane… Ach bože, to bude těžké…"
Nervózně se ohlédla přes rameno do hloubi lesa. Slunce právě zapadlo.
"Budeme se muset přesunout jinam," rozhodl Harry po chvíli usilovného přemýšlení. "Někam, odkud budeme mít výhled na Vrbu mlátičku, protože jinak nebudeme vědět, co se zrovna děje."
"Dobře," souhlasila Hermiona a pevněji uchopila Klofana za provaz. "Nezapomínej ale, že na nás nesmí být vidět, Harry…"
Pomalu se ubírali podél Zapovězeného lesa, zatímco krajinu pohlcovala hustá tma, až se ocitli skrytí za skupinkou stromů, skrze jejichž větve rozeznávali obrysy Vrby mlátičky.
"Támhle je Ron!" ozval se náhle Harry.
Po travnatém svahu běžela nějaká temná postava, jejíž pokřik se rozléhal tichým nočním vzduchem.
"Nech Prašivku na pokoji - nech ji být! Uteč, Prašivko - poběž sem -"
A pak viděli, jak se odnikud zčistajasna vylouply dvě další postavy. Harry se pozoroval, jak spolu s Hermionou pronásledují Rona. Viděl, jak se Ron střemhlav vrhl k zemi.
"A mám tě! A ty koukej zmizet, ty hnusná kočko!"
"Už je tu Sirius," upozornil Harry. Od kořenů vrby vyskočila obrovitá psí silueta. Viděli, jak pes srazil Harryho k zemi a po chvíli popadl Rona…
"Odtud to vypadá ještě hůř, nezdá se ti?" poznamenal Harry, když se díval, jak pes vleče Rona do díry pod kořeny "Au… podívej, ten strom mě zrovna pořádně bacil… a tebe taky… to je ale neskutečné…"
Vrba mlátička skřípěla a rozháněla se spodními větvemi. Sledovali sami sebe, jak uskakují ze strany na stranu a snaží se dosáhnout na kmen. A pak strom znehybněl.
"To Křivonožka zmáčkl ten suk," ozvala se Hermiona.
"A tam jdeme my…" zamumlal Harry. "Už jsme uvnitř."
Jakmile zmizeli v otvoru, začal se strom znovu zachvívat. O několik vteřin později zaslechli úplně nablízku kroky. Byli to Brumbál, Macnair, Popletal a onen stařík z komise, vraceli se nahoru na hrad.
"Těsně po tom, co jsme vlezli do té chodby!" rozčilovala se Hermiona. "Kdybychom jen byli přesvědčili Brumbála, aby šel s námi…"
"Macnair a Popletal by byli šli s ním," dořekl za ni hořce Harry. "Vsadím se, o co chceš, že by byl Popletal Macnairovi nařídil, aby Siriuse na místě popravil…"
Sledovali, jak všichni čtyři muži stoupají po hradním schodišti a mizí jim z očí. Na několik minut zůstala scéna opuštěná. A potom…
"Támhle přichází Lupin!" vyhrkl Harry, když spatřili, jak po kamenném schodišti sbíhá další postava a uhání k vrbě. Harry pohlédl na oblohu; mraky dokonale zakrývaly měsíc.
Dívali se, jak Lupin ze země sebral ulomenou větev a přimáčkl ji k suku na kmeni. Strom přestal vzdorovat a Lupin také zmizel v otvoru mezi kořeny.
"Kdyby byl sebral i ten plášti," postýskl si Harry. "Takhle tam jen tak leží…"
Otočil se k Hermioně.
"Kdybych teď pro něj vyrazil a drapl ho, Snape by se k němu vůbec nedostal a…"
"Harry, nikdo nás nesmí vidět!"
"Jak tohle můžeš vydržet?" vyjel vztekle na Hermionu. "Jen tady čučet na to, co se ti stane?" Zaváhal. "Já jdu pro ten plášt!"
"Ne, Harry!"
Hermiona v poslední vteřince chňapla Harryho za hábit. Přesně v tomtéž okamžiku zaslechli hlasitý zpěv. Byl to Hagrid, který se ubíral vzhůru k zámku, z plna hrdla si prozpěvoval a mírně se motal. V rukou nejistě svíral velkou láhev.
"Vidíš to?" zašeptala Hermiona. "Vidíš, co se mohlo stát? Musíme zůstat schovaní, aby nás nikdo neviděl! Nech toho, Klofane!"
Hipogryf už se zas všemožně snažil vytrhnout se jim a připojit se k Hagridovi. Harry se rovněž chopil provazu a pomáhal Hermioně zvíře udržet. Sledovali, jak Hagrid podnapile vrávorá k hradu. A teď zmizel. Klofan zanechal pokusů osvobodit se a hlava mu smutně poklesla k zemi.
Po pouhých dalších dvou minutách se hradní brána znovu rozletěla dokořán. Tryskem z ní vyrazil Snape a rozběhl se přímo k Vrbě mlátičce.
Harry stiskl ruce v pěst, když sledoval, jak Snape u stromu prudce zabrzdil a rozhlédl se kolem. Uviděl plášť a sebral ho ze země.
"Nesahej na něj těma špinavýma rukama!" zahuhlal si Harry pod vousy.
"Psst!"
Snape popadl větev, kterou před ním použil i Lupin, aby vrbu znehybnil, zatlačil na suk a ztratil se, když si přehodil plášti přes sebe.
"A je to," poznamenala tiše Hermiona. "Už jsme všichni dole… teď nám nezbývá než počkat, dokud zas nevylezeme ven…"
Uchopila konec Klofanova provazu a pevně ho zauzlila kolem nejbližšího stromu; pak se posadila na kousek suché země a rukama si obemkla kolena.
"Je tady jedna věc, které nerozumím, Harry.. Proč vlastně mozkomorové Siriuse nesebrali a neodvedli ho? Vzpomínám si, jak se tam objevili, myslím ale, že potom jsem ztratila vědomí… byla jich taková spousta…"
Harry se také posadil. Vylíčil jí, co viděl on; jak v okamžiku, kdy se k němu nejblíže stojící mozkomor naklonil ústy, přicválalo přes jezero cosi velkého a stříbřitého a přimělo mozkomory k ústupu.
Když jí to dovykládal, zírala na něj Hermiona s mírně pootevřenou pusou.
"Co to ale bylo?"
"Existuje jen jediná věc, která mohla zahnat mozkomory na útěk," mínil Harry. "Skutečný Patron. Opravdu mocný."
"Kdo ho ale vyčaroval?"
Harry neodpovídal. Znovu přemýšlel, jakou osobu to viděl na protějším břehu jezera. Sám za sebe tušil, kdo to byl - ale copak bylo něco takového možné?
"Tys neviděl, jak ten člověk vypadal?" vyptávala se dychtivě Hermiona. "Nebyl to někdo z učitelů?"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Nikdo z učitelů to nebyl."
"Musel to ale být nějaký doopravdy mocný kouzelník, když zahnal všechny ty mozkomory pryč… Když jeho Patron tak zářivě plál, neosvítil i jeho obličej? Nevšiml sis…"
"Ale ano, viděl jsem ho," připustil jen neochotně Harry "Jenže… možná jsem si to jen představoval… Hned potom jsem ztratil vědomí…"
"Kdo sis myslel, že to je?"
"Myslím…" Harry polkl naprázdno - uvědomoval si, jak podivně to bude znít. "Myslím, že to byl můj táta."
Přitom pohlédl na Hermionu a viděl, že má ústa úplně dokořán. Upřeně na něj zírala s obavami i soucitem zároveň.
"Harry, tvůj táta je ale - no - je přece mrtvý," hlesla tiše.
"Já vím," vyhrkl honem Harry.
"Myslíš, že to byl jeho duch?"
"Já nevím… ne… vypadal opravdově…"
"V tom případě ale -"
"Možná se mi to jen zdálo," připustil. "Až na to, že… Podle toho, co jsem viděl… vypadal jako on… mám jeho fotografie…"
Hermiona na něj nepřestala zírat, jako by pochybovala o jeho duševním zdraví.
"Já vím, že to zní šíleně," pokračoval monotónně. Otočil se a pohlédl na Klofana, který hrabal zobákem v zemi a zjevně hledal červy. Doopravdy se však na hipogryfa nedíval.
Přemýšlel o svém otci a o jeho třech dávných kamarádech… Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák… Byli snad dnes v noci venku na školních pozemcích všichni čtyři? Červíček se dnes večer znovu po letech objevil, ačkoli ho všichni považovali za mrtvého… Dalo se snad absolutně vyloučit, že jeho vlastní otec neudělal totéž? Byl ten zjev na protějším břehu jezera jen výplodem jeho fantazie? Ta postava byla příliš daleko, než aby ji viděl zřetelně… přesto si v tu chvíli, než ztratil vědomí, byl její totožností jistý…
Listí v korunách stromů mu tiše ševelilo nad hlavou. Měsíc vyplouval a zase mizel za mračny, honícími se po obloze. Hermiona seděla natočená k Vrbě mlátičce a čekala. A pak, konečně, po více než hodině…
"Teď vyjdeme!" zašeptala Hermiona.
Vyskočila a Harry se také postavil. Klofan zvedl hlavu. Viděli, jak Lupin, Ron a Pettigrew neohrabaně vylézají z díry mezi kořeny. Za nimi se objevila Hermiona… a po ní bezvědomý, přízračně se vznášející Snape. Skupinku uzavírali Harry s Blackem. Všichni zamířili k hradu.
Harrymu se divoce rozbušilo srdce. Pohlédl vzhůru k obloze. Věděl, že každou chvíli už ten mrak odpluje stranou a objeví se měsíc…
"Harry," zamumlala Hermiona, jako by přesně věděla, nač právě myslí, "musíme zůstat tady. Nikdo nás nesmí vidět. Nic bychom nemohli udělat…"
"Takže tu budeme jen tak dřepět a necháme Pettigrewa znovu utéct…" namítl tiše Harry.
"Jak bys chtěl v téhle tmě najít jednu malou krysu?" utrhla se na něj Hermiona. "Nemůžeme dělat vůbec nic! Vrátili jsme se sem, abychom pomohli Siriusovi. Nečeká se od nás, že bychom udělali ještě něco jiného!"
"Tak dobrá!"
Měsíc vyplul zpod oblaku. Viděli, jak se drobné postavičky na opačném konci školního pozemku zastavily. Pak zahlédli pohyb.
"Támhle je Lupin," zašeptala Hermiona. "Právě se proměňuje -"
"Hermiono!" ozval se vzápětí Harry. "Musíme okamžitě vyrazit!"
"To tedy ne. Pořád ti říkám, že -"
"Já se nechci míchat do toho, co se teď děje. Lupin ale za chvíli poběží do lesa a natrefí přímo na nás!"
Hermiona zalapala po dechu.
"Tak honem!" zasténala a pospíšila si odvázat Klofana. "Honem! Kam půjdeme? Kde se schováme? Každou chvíli jsou tu mozkomorové…"
"Zpátky k Hagridovi!" navrhl Harry "Nikdo tam teď není - poběžme!"
A běželi, co jim síly stačily; Klofan cválal těsně za nimi. Slyšeli, jak jim někde za zády vyje vlkodlak…
Už měli srub na dohled. Harry smykem zastavil u dveří, jediným trhnutím je otevřel a Hermiona s Klofanem kolem něj proletěli dovnitř. Harry si pospíšil za nimi a zastrčil západku na dveřích. Tesák, Hagridův pes cvičený na černou zvěř, se hlasitě rozštěkal.
"Psst, Tesáku, to jsme my!" uklidňovala ho Hermiona, přiskočila k němu a škrábala ho za ušima, aby ho utišila. "To tedy opravdu bylo jen o vlásek!" obrátila se k Harrymu.
"To bylo…"
Harry vyhlížel z okna. Odtud ze srubu bylo mnohem těžší pozorovat, co se děje venku. Klofan byl zjevně celý šťastný, že se dostal zpět do Hagridovy hájenky. Uložil se před krb, spokojeně si složil křídla na zádech a zdálo se, že se chystá pořádně se vyspat.
"Tak si myslím," ozval se rozvážně Harry, "že bude lepší, když zase půjdu ven. Nevidím odtud, co se tam děje - nepoznáme, kdy bude vhodná chvíle…"
Hermiona na něj podezíravě pohlédla.
"Nechystám se do ničeho zasahovat," ujišťoval ji honem. "Pokud ale neuvidíme, co se venku děje, jak poznáme, že nastal čas vysvobodit Siriuse?"
"No tak dobrá… já tady s Klofanem počkám… Buď ale opatrný, Harry - přece jen tam venku číhá vlkodlak - a taky mozkomorové…"
Harry znovu vyšel ven a pomalu obešel srub. Odněkud zdáli slyšel zuřivý štěkot. To znamenalo, že se mozkomorové stahují kolem Siriuse… On sám s Hermionou už za chvíli poběží za ním…
Harry se upřeně zadíval k jezeru a srdce v hrudi mu bušilo jako na poplach. Ať toho Patrona vykouzlil kdokoli, za okamžik se objeví.
Na zlomek vteřiny zůstal nerozhodně stát před Hagridovými dveřmi. Nikdo vás nesmí vidět. Jemu ale nešlo o to, aby ho někdo viděl. Naopak, sám si přál někoho uvidět… Potřeboval se přesvědčit…
A už tu byli i mozkomorové. Kam se jen podíval, všude se nořili z temnoty a neslyšně se přesunovali podél jezera… Vzdalovali se od místa, kde teď stál, a mířili k protějšímu břehu… Takže tentokrát se k nim nebude muset přiblížit…!
Harry se dal do běhu. Nemyslel v tu chvíli na nic jiného než na svého otce. Pokud to byl on… pokud to doopravdy byl on… Musí to zjistit, musí se o tom přesvědčit…
Rychle se blížil k jezeru, po nikom však nebylo vidu ani slechu. Na protějším břehu matně zaznamenával chabé stříbřité záblesky - své vlastní pokusy vyčarovat Patrona…
Těsně u kraje vody rostl keř. Harry za ním zalehl a zoufale hledal výhled mezi listovím. Vtom stříbřité záblesky na protějším břehu pohasly. Harrym prolétla jiskra vyděšeného vzrušení - každou chvíli už to přijde…
"Tak dělej!" zamumlal a rozhlížel se kolem. "Kde jsi? Dělej, tati…"
Nikdo však nepřicházel. Harry zvedl hlavu a zadíval se na kruh mozkomorů na protějším břehu jezera. Jeden si právě shazoval kápi z hlavy. Teď se měl objevit zachránce - jenže tentokrát nikdo na pomoc nepřicházel…
A vtom Harrymu konečně všechno došlo, konečně pochopil. Neviděl otce, viděl sám sebe!
Horečně vyskočil z úkrytu za keřem a vytáhl hůlku.
"EXPECTO PATRONUM!" vykřikl hlasitě.
A z konce hůlky nevystřelil žádný beztvarý mlžný obláček, ale vylétl z ní jakýsi stříbrný tvor zářící oslepujícím jasem. Harry přimhouřil oči a pokusil se rozeznat, jaké to je zvíře. Zdálo se mu, že se podobá koni. Vzdalovalo se od něj neslyšným cvalem přes černou hladinu jezera. Viděl, jak sklonilo hlavu a zaútočilo na hemžící se mozkomory… Teď cválalo kolem dokola těch černých stínů na školních pozemcích a mozkomorové se stahovali zpět, prchali a ustupovali do tmy… A už byli titam.
Patron se otočil a drobným klusem zamířil přes nehybnou vodní hladinu k Harrymu. Nebyl to kůň a nebyl to ani jednorožec. Byl to jelen. Zářil stejně jasně jako měsíc na obloze nad nimi… vracel se k němu…
Na břehu se zastavil. Jeho kopyta nezanechávala v měkké půdě žádné stopy, když stál a hleděl velkýma stříbrnýma očima na Harryho. Pomalu sklonil parohatou hlavu. A Harry si uvědomil…
"Dvanácterák," zašeptal.
Když však ke zvířeti natáhl roztřesené konečky prstů, jelen zmizel.
Harry zůstal stát s rukou nataženou vpřed. Potom mu srdce poskočilo v hrudi, když za sebou zaslechl dusot kopyt - prudce se otočil a uviděl, že se k němu žene Hermiona a na provaze za sebou táhne Klofana.
"Cos tady prováděl?" obořila se na něj. "Říkal jsi, že budeš jen pozorovat, co se bude dít!"
"Zrovna jsem nám všem zachránil život…" bránil se Harry. "Posaď se sem - tady za ten keř - já ti to vysvětlím."
Hermiona poslouchala jeho líčení, co se právě odehrálo, a pusu měla už zase dokořán.
"Neviděl tě nikdo?"
"To víš, že ano, copak jsi neposlouchala? Já sám jsem se viděl, myslel jsem ale, že je to můj táta! Je to všechno jak má být!"
"Ani se mi tomu nechce věřit, Harry. Vyčaroval jsi Patrona, který všechny ty mozkomory zahnal na útěk! To je doopravdy složité kouzlo…"
"Věděl jsem, že tentokrát to dokážu," vysvětloval Harry, "protože jsem to už vlastně dokázal… Dává to smysl?"
"Já nevím… Harry, podívej se na Snapea!"
Společně vykoukli zpoza keře a zadívali se na protější břeh. Snape se probral z bezvědomí. Právě vyčarovával nosítka a nakládal na ně bezvládná těla Harryho, Hermiony a Blacka. Na čtvrtých nosítkách, která se mu už vznášela po boku, bezpochyby spočíval Ron. Pak se Snape s hůlkou nataženou před sebou vydal se všemi k hradu.
"No prosím, už to brzy bude," poznamenala Hermiona a podívala se na hodinky. "Zbývá nám asi pětačtyřicet minut, než Brumbál zamkne dveře ošetřovny. Musíme vysvobodit Siriuse a vrátit se do postele dřív, než někdo přijde na to, že jsme pryč…"
Čekali a pozorovali, jak se na hladině jezera zrcadlí pohybující se mraky a keř vedle nich tiše šepotá v čerstvém vánku. Klofan už se zase nudil a vyhrabával ze země červy.
"Myslíš, že už bude Sirius nahoře?" zeptal se Harry a také si zkontroloval, kolik je hodin. Vzhlédl k hradu a začal odpočítávat okna na pravé straně západní věže.
"Podívej!" zašeptala Hermiona. "Kdo je to? Vychází právě z hradu!"
Harry se zahleděl do tmy. Po školním pozemku spěchal nějaký muž a mířil k jednomu ze vchodů. U opasku se mu cosi jasně blyštělo.
"To je Macnair!" sykl. "Ten kat! Jde pro mozkomory! Tohle je naše chvíle, Hermiono -"
Hermiona vložila ruce Klofanovi na hřbet, Harry ji popadl za nohu a pomohl jí nasednout. Potom si stoupl na jednu ze spodních větví keře a vyškrábal se před Hermionu. Přetáhl Klofanovi provaz přes hlavu a přivázal jej k druhé straně hipogryfova obojku, aby sloužil jako otěže.
"Jsi připravená?" zeptal se šeptem Hermiony "Asi bude lepší, když se mě budeš držet -"
Pobídl Klofana šťouchnutím podpatky do slabin.
Klofan se vznesl přímo do temného vzduchu. Harry se mu pevně přitiskl koleny k bokům a z obou stran cítil mávat mohutná křídla. Hermiona se Harryho držela kolem pasu jako klíště. Harry slyšel, jak si tiše mumlá pro sebe: "Ach ne - tohle já nemám ráda - ach, vážně to nemám ráda…"
Harry pobídl Klofana k větší rychlosti. Tiše pluli vzduchem k vyšším hradním poschodím… Teď prudce zatáhl za provaz vlevo a Klofan zatočil. Harry se snažil odpočítávat okna, která míjeli…
"Prrr!" zavelel a vší silou zatáhl za provaz.
Klofan zpomalil a Harry s Hermionou zjistili, že jsou na místě, až na to, že neustále trochu stoupali a hned zase klesali podle toho, jak Klofan mával křídly, aby se udržel ve vzduchu.
"Je tam!" vyhrkl Harry, když zahlédl Siriuse v okamžiku, kdy se vznesli k jeho oknu. Natáhl ruku, a když Klofan mávl křídly dolů, podařilo se mu hlasitě zaťukat na sklo.
Black zdvihl oči a Harry viděl, jak mu poklesla brada. Vyskočil z křesla, pospíšil k oknu a pokusil se je otevřít. Okno však bylo zamčené.
"Ustupte!" zavolala na něj Hermiona a pravou rukou vytáhla hůlku; levou se stále přidržovala Harryho hábitu.
"Alohomora!"
Okno se rozlétlo dokořán.
"Jak… jak…?" koktal neslyšně Black a zíral nevěřícně na hipogryfa.
"Nasedněte - nemáme moc času," vyzval ho Harry, který Klofana pevně tiskl kolem štíhlého krku, aby ho udržel v rovnováze. "Musíte odtud pryč - mozkomorové už jsou na cestě sem. Macnair pro ně šel."
Black se zapřel rukama do okenního rámu a protlačil se hlavou a rameny ven. Měl veliké štěstí, že byl tak vyhublý. Hned nato přehodil jednu nohu přes Klofanův hřbet, přitáhl se na něj a usadil se za Hermionou.
"A je to, Klofane! Teď vzhůru!" zavelel Harry a zatřásl provazem. "K vrcholku věže, honem!"
Hipogryf mávl mohutnými křídly a znovu mířili vzhůru, až k samotné špičce západní věže. S rachotem přistáli na cimbuří a Harry s Hermionou z Klofana okamžitě sklouzli dolů.
"Uděláte nejlíp, když odtud honem zmizíte, Siriusi," lapal po dechu Harry. "Každou chvíli přivedou mozkomory do Kratiknotovy pracovny a zjistí, že tam nejste."
Klofan netrpělivě podupával a pohazoval štíhlou hlavou.
"Co se stalo s tím druhým chlapcem? S Ronem?" naléhal ještě Sirius.
"Bude v pořádku - zatím se nemůže hýbat, ale madame Pomfreyová tvrdí, že ho postaví na nohy. Tak už leťte - honem!"
Black však stále upřeně shlížel na Harryho.
"Jak se ti kdy odvděčím…"
"LEŤTE!" vykřikli svorně Harry s Hermionou.
Black otočil Klofana čelem k otevřené obloze.
"Však se zase uvidíme," prohlásil. "Jsi… jsi opravdový syn svého otce, Harry…"
Zaryl podpatky do Klofanových slabin. Harry a Hermiona uskočili stranou, když obrovská křídla znovu rozčísla vzduch… Hipogryf se vznesl do výše… Harry se za ním díval a sledoval, jak se i s jezdcem stále zmenšuje… pak se měsíc schoval za plující oblak a oba byli pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama