close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola dvacátáprvní - Hermionino tajemství (část 1)

20. listopadu 2010 v 19:13 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
Hermionino tajemství
"Šokující záležitost… naprosto šokující… je to zázrak, že nikdo nepřišel o život… nikdy jsem nic podobného neslyšel… u všech hromů, bylo to ale štěstí, že jste se tam objevil, Snape…"
"Díky, pane ministře."
"To bude Merlinův řád druhé třídy, řekl bych. První třídy, podaří-li se mi to prosadit!"
"Opravdu vám mnohokrát děkuji, pane ministře."
"To je ošklivá rána, co jste utržil… nejspíš Blackova práce, co?"
"Upřímně řečeno za ni vděčím Potterovi, Weasleymu a Grangerové, pane ministře…"
"Cože?"
"Black je očaroval, to jsem poznal na první pohled. Soudě podle jejich chování, použil proti nim nejspíš matoucí kouzlo. Nejspíš uvěřili, že je Black nevinný. Za to, co provedli, nenesou žádnou zodpovědnost. Na druhé straně je ovšem pravda, že jejich zásah mohl Blackovi poskytnout příležitost k útěku… Zjevně se domnívali, že se jim podaří Blacka chytit bez cizí pomoci. V minulosti už beztrestně vyvázli ze spousty různých lumpáren… obávám se, že o sobě díky tomu mají dost vysoké mínění… a Potter se samozřejmě od nástupu do školy těší neobyčejné shovívavosti ze strany ředitele -"
"No, podívejte, Snape… Harry Potter, vždyť sám víte… v jeho případě všichni tak trochu přimhuřujeme aspoň jedno oko."
"Přitom ale - myslíte, že mu doopravdy prospívá, když se k němu chováme jako k protekčnímu dítěti? Já osobně se k němu snažím přistupovat jako ke kterémukoli jinému žákovi. A kdokoli jiný než on by byl za to, že své spolužáky vystavil takovému nebezpečí, přinejmenším podmíněně vyloučen. Jen to zvažte, pane ministře: v rozporu se všemi pravidly školního řádu - poté, co byla v zájmu jeho bezpečnosti přijata všechna ta preventivní opatření - opustí v noci školní budovu a paktuje se s vlkodlakem a vrahem. Navíc mám důvod se domnívat, že ještě ke všemu bez dovolení navštěvoval Prasinky -"
"No dobrá, dobrá… uvidíme, Snape, uvidíme… ten chlapec se nepochybně zachoval pošetile…"
Harry ležel s očima pevně semknutýma a poslouchal. Cítil se absolutně vyčerpaný. Slova, která slyšel, jakoby mu z uší putovala do mozku zpomalenou rychlostí, takže jen s obtížemi chápal jejich smysl. Všechny údy měl jako z olova a víčka tak ztěžklá, že je nedokázal zvednout… Nejraději by tady, na té pohodlné posteli, ležel navěky…
"Nejvíc ze všeho mě ale překvapilo počínání těch mozkomorů… opravdu nemáte tušení, co je zahnalo na útěk, Snape?"
"Ne, pane ministře. Když jsem se konečně probral k vědomí, vraceli se už na svá stanoviště ke vchodům…"
"To je zvláštní. A přece Black, Harry i ta dívka…"
"Všichni byli v bezvědomí, když jsem k nim dorazil. Blacka jsem samozřejmě svázal a nasadil mu roubík, vyčaroval jsem nosítka a všechny jsem je dopravil přímo sem na hrad."
Následovala chvíle ticha. Harryho mozek jako by začal pracovat rychleji, zároveň ale kdesi hluboko v žaludku zahlodal pocit nepokoje…
Otevřel oči.
Všechno kolem bylo lehce rozmazané. Někdo mu sundal z očí brýle. Ležel ve tmě ošetřovny. Na protějším konci nemocničního pokoje rozpoznal madame Pomfreyovou. Stála k němu zády a skláněla se nad něčí postelí. Harry přimhouřil oči. Pod paží madame Pomfreyové zahlédl Ronovu rudou čupřinu.
Harry otočil hlavou na polštáři na druhou stranu. V posteli vpravo od něj ležela Hermiona. V měsíčním světle, jež zalévalo její lůžko, spatřil, že i ona má otevřené oči. Vypadala zkoprnělá strachem, a když viděla, že je Harry vzhůru, přitiskla si prst k ústům a ukázala na dveře ošetřovny. Byly dokořán a z venkovní chodby k nim doléhaly hlasy Korneliuse Popletala a Snapea.
Madame Pomfreyová rázným krokem přešla temným pokojem k Harryho posteli. Otočil se a pohlédl na ni. Nesla v ruce největší kus čokolády, jaký kdy v životě viděl. Vypadal jako malý balvan.
"Ale, ale - tak už jsi vzhůru," zaradovala se hlasitě madame Pomfreyová. Položila čokoládu na Harryho noční stolek a začala ji rozbíjet malým kladívkem na kusy.
"Jak je Ronovi?" zeptali se Harry a Hermiona současně.
"Přežije to," zamračila se přísně madame Pomfreyová. "A pokud jde o vás dva… zůstanete tady tak dlouho, dokud si nebudu úplně jistá, že jste - Pottere, co si proboha myslíš - k čemu to je, co děláš?"
Harry se vysoukal do sedu, nasadil si brýle a zvedl svou hůlku.
"Musím mluvit s ředitelem," prohlásil.
"Pottere," domlouvala mu konejšivě madame Pomfreyová, "Zachovej klid. Blacka chytili. Drží ho nahoře pod zámkem. Každou chvíli mají přijít mozkomorové, aby mu dali svůj polibek -"
"COŽE?"
Harry vyskočil z postele a Hermiona ho následovala. Jeho výkřik uslyšeli venku na chodbě, a tak v příští vteřině vešli na ošetřovnu Kornelius Popletal a Snape.
"Harry, hej, Harry, co má tohle znamenat?" zlobil se Popletal. "Ty máš pěkně ležet v posteli - dostal nějakou čokoládu?" obrátil se neklidně k madame Pomfreyové.
"Vyslechněte mě, pane ministře," vyhrkl Harry, "Sirius Black je nevinný! Petr Pettigrew svou smrt jen předstíral! Dnes večer jsme ho viděli! Nesmíte mozkomorům dovolit, aby Siriusovi udělali tu hroznou věc, on je -"
Popletal však jen kroutil hlavou a vlídně se na něj usmíval.
"Harry, Harry, máš pořádný zmatek v hlavě po tom děsivém zážitku. Pěkně si teď lehni a neboj se, všechno máme pevně v rukou…"
"PRÁVĚ ŽE NEMÁTE!" rozkřikl se Harry. "ZAVŘELI JSTE TOHO NEPRAVÉHO!"
"Vyslechněte nás, prosím, pane ministře," přidala se Hermiona, která spěšně stanula Harrymu po boku a prosebně hleděla Popletalovi do tváře. "Já ho taky viděla. Byl proměněný v Ronovu krysu, je to zvěromág, ten Pettigrew, a…"
"Vidíte, pane ministře?" přerušil ji Snape. "Oba si počínají jako pominutí… Black se opravdu činil…"
"NEJSME POMINUTÍ!" zaburácel Harry
"Pane ministře! Pane profesore!" ozvala se rozzlobeně madame Pomfreyová. "Musím trvat na tom, abyste okamžitě odešli. Potter je můj pacient a neměl by se rozčilovat."
"Já se nerozčiluju, jen se snažím vysvětlit, co se stalo!" protestoval rozhorleně Harry. "Jen kdyby poslouchali…"
Madame Pomfreyová však náhle Harrymu nacpala do úst obrovitý kus čokolády. Když se zakuckal, využila toho a zatlačila ho zpátky do postele.
"Snažně vás prosím, pane ministře, tyhle děti teď potřebují moji péči. Odejděte, prosím -"
Vtom se otevřely dveře a vstoupil Brumbál. Harry s nesmírnou námahou spolkl hroudu čokolády, kterou měl v ústech, a znovu se postavil.
"Pane profesore, Sirius Black -"
"U všech všudy!" zaječela hystericky madame Pomfreyová, "Je tohleto ošetřovna nebo ne? Pane řediteli, musím trvat na tom, aby - "
"Moc se omlouvám, Poppy, ale potřebuji si chviličku pohovořit tady s panem Potterem a se slečnou Grangerovou," odpověděl nevzrušeně Brumbál. "Zrovna jsem mluvil se Siriusem Blackem -"
"Předpokládám, že vám vykládal stejnou báchorku, jakou zasel do hlavy Potterovi," ušklíbl se Snape. "Něco o nějaké kryse a o tom, že Pettigrew žije…"
"Máte pravdu, přesně to Black tvrdí," připustil Brumbál a pozorně si Snapea prohlížel skrze své půlměsícové brýle.
"A co moje svědectví - to se nepočítá?" zavrčel podrážděně Snape. "Petr Pettigrew v Chroptící chýši nebyl a ani na školních pozemcích jsem ho nikde neviděl."
"To proto, že jste byl omráčený, pane profesore!" vysvětlovala vážným hlasem Hermiona. "Nedorazil jste včas, nemohl jste slyšet…"
"Slečno Grangerová, DRŽTE JAZYK ZA ZUBY!"
"No tak, Snape," napomenul ho vylekaně Popletal, "ta mladá dáma má v hlavě po tom všem pořádný zmatek, k tomu přece musíme přihlédnout…"
"Rád bych si s Harrym a s Hermionou promluvil o samotě," oznámil stroze Brumbál. "Korneliusi, Severusi, Poppy - buďte tak laskavi a odejděte."
"Pane řediteli!" zalykala se rozčilením madame Pomfreyová. "Oni se potřebují léčit, potřebují klid…"
"Tohle nepočká," prohlásil nesmlouvavě Brumbál. "Důrazně vás o to žádám."
Madame Pomfreyová našpulila rty, uraženě odkráčela do své kanceláře na konci nemocničního pokoje a práskla za sebou dveřmi. Popletal pohlédl na velké zlaté kapesní hodinky, které měl připnuté k vestě.
"Už by tady měli být mozkomorové," konstatoval. "Půjdu si s nimi promluvit. Uvidíme se nahoře, Brumbále."
Přešel ke dveřím a přidržel je otevřené pro Snapea, profesor se však nepohnul.
"Doufám, že z té Blackovy báchorky nevěříte ani slovu," zašeptal a upřeně pohlížel Brumbálovi do očí.
"Přeji si mluvit s Harrym a s Hermionou o samotě," opakoval Brumbál.
Snape postoupil o krok k němu.
"Že je schopen vraždy, to Sirius Black prokázal už ve svých šestnácti letech," zasyčel tiše. "Doufám, že jste na to nezapomněl, pane řediteli? Nezapomněl jste, že se kdysi pokusil zabít mě?"
"Paměť mi slouží stejně dobře jako tenkrát, Severusi," ujistil ho klidně Brumbál.
Snape se otočil na podpatku a prošel dveřmi, které mu Popletal stále ještě přidržoval. Zavřely se za nimi a Brumbál se otočil k Harrymu a Hermioně. Oba v tu ránu spustili zároveň.
"Pane profesore, Black mluví pravdu. Viděli jsme Pettigrewa -"
"- utekl, hned jak se profesor Lupin proměnil ve vlkodlaka -"
"- Pettigrew je teď krysa -"
"- a ta jeho přední tlapka, chci říct - uřízl si prst…"
"A Rona napadl Pettigrew, ne Sirius…"
Brumbál však zdvihl ruku a rozhodným gestem zastavil ten příval slov.
"Jen si poslechněte, co vám řeknu já, a snažně vás prosím, abyste mě nepřerušovali, protože máme málo času," skočil jim klidně do řeči. "Kromě vašich tvrzení neexistuje jediný důkaz, který by Blackovu historku podpořil - a slovo dvou třináctiletých čarodějů nikoho nepřesvědčí. Očití svědkové z celé ulice tenkrát vypověděli pod přísahou, že viděli, jak Sirius Pettigrewa zabil. Já sám jsem ministerstvu dosvědčil, že Sirius byl Strážcem tajemství manželů Potterových."
"Profesor Lupin vám může potvrdit, že -" nedokázal se Harry zdržet slova.
"Profesor Lupin je teď zrovna někde uprostřed Zapovězeného lesa a nikomu nic potvrdit nemůže. Až na sebe znovu vezme lidskou podobu, bude už pozdě. Sirius na tom bude hůř, než kdyby zemřel. A chtěl bych ještě dodat, že pro většinu z nás jsou vlkodlaci tvorové natolik nedůvěryhodní, že by Lupinovo svědectví stejně nic neznamenalo - a krom toho skutečnost, že on a Sirius jsou staří kamarádi…"
"Ale…"
"Poslouchej mě, Harry! Na tohle na všechno je pozdě, chápeš? Musí ti přece být jasné, že verze událostí, jak je líčí profesor Snape, je mnohem přesvědčivější než ta vaše."
"Snape Siriuse nenávidí," vysvětlovala zoufale Hermiona. "A to jen kvůli nějakému hloupému žertu, kterým si z něj Sirius kdysi vystřelil…"
"Sirius si rozhodně nepočíná jako nevinný člověk. Ten útok na Buclatou dámu - to, jak pronikl do nebelvírské věže s nožem v ruce - bez Pettigrewa, ať už živého nebo mrtvého - nemáme sebemenší šanci rozsudek nad Blackem zvrátit."
"Vy nám ale věříte."
"Ano, já vám věřím," potvrdil tiše Brumbál. "Není ale v mých silách přimět ostatní, aby prozřeli a dali pravdě průchod, a nemohu změnit rozhodnutí ministra kouzel…"
Harry vzhlížel k Brumbálovi, který se tvářil neobyčejně vážně, a měl pocit, jako by se mu celý jeho svět rozpadal od základů. Už dávno přivykl myšlence, že si Brumbál dokáže poradit s jakýmkoli problémem, a očekával proto, že i z téhle bryndy nějak úžasně vybruslí. Ale nic takového se nestalo… pohasla i jejich poslední naděje.
"V tomhle případě," pokračoval Brumbál pomalu a přejel světlemodrýma očima z Harryho na Hermionu, "potřebujeme víc času."
"Ale -" špitla Hermiona; pak náhle vykulila oči, div jí nevypadly z důlků. "AHA!"
"Teď dávejte dobrý pozor," vyzval je Brumbál. Mluvil velice tichým, ale naprosto zřetelným hlasem. "Sirius je zamčený v pracovně profesora Kratiknota v sedmém patře. Je to třinácté okno zprava v západní věži. Pokud všechno půjde dobře, podaří se vám dnes večer zachránit víc než jeden nevinný život. Jedno si ale oba dva zapamatujte. Nikdo vás nesmí vidět. Vy to pravidlo znáte, slečno Grangerová - víte, co je v sázce… nikdo - vás - nesmí - vidět."
Harry neměl sebemenší ponětí, o co vlastně jde. Brumbál se otočil na podpatku, a když došel ke dveřím, ještě jednou se ohlédl.
"Teď vás tady zamknu. Je -" podíval se na hodinky, "za pět minut půlnoc. Měly by stačit tři obrátky, slečno Grangerová. Hodně štěstí."
"Hodně štěstí?" opakoval zmateně Harry, když se za Brumbálem zavřely dveře. "Tři obrátky? O čem to mluví? Co máme udělat?"
Hermiona už se však potýkala s límcem svého hábitu a začala vytahovat velice dlouhý zlatý řetěz, složený z nesmírně jemných článků.
"Pojď honem ke mně, Harry," vyzvala ho naléhavě. "Dělej!"
Harry už vůbec nic nechápal, ale přikročil blíž k ní. Na řetězu, který držela před sebou, uviděl zavěšené maličké, třpytivé přesýpací hodiny.
"Tak pojď -"
Přehodila oběma řetěz kolem krku.
"Připraven?" vydechla.
"Co to děláme?" vyptával se absolutně zmatený.
Hermiona přesýpací hodiny třikrát převrátila.
Potemnělá ošetřovna kolem nich se rozplynula. Harry měl pocit, jako by obrovskou rychlostí někam pozadu letěl. Všude kolem něj se míhaly rozmazané obrazce různých barev a tvarů a v uších mu hučelo. Snažil se něco vykřiknout, ale neslyšel vlastní hlas.
A pak pod nohama znovu pocítil pevnou zem a všechno kolem opět nabylo ostrých tvarů…
Stál vedle Hermiony v liduprázdné vstupní síni, jejíž dlážděnou podlahu osvětlovaly zlaté paprsky slunečního světla, pronikající dovnitř otevřenou hlavní branou. Poplašeně se otočil a pohlédl na Hermionu; do krku se mu přitom zařízl řetěz, na němž visely přesýpací hodiny.
"Hermiono, co to…"
"Pojď sem!" popadla ho Hermiona za paži a zatáhla ho na druhý konec síně ke dveřím do úklidového přístěnku, otevřela je, strčila ho dovnitř mezi kbelíky a košťata, vlezla si k němu a dveře zase zabouchla.
"Co - jak - co se stalo, Hermiono?"
"Vrátili jsme se zpátky časem," vysvětlovala šeptem Hermiona a stahovala přitom potmě Harrymu řetěz z krku. "O tři hodiny zpátky…"
Harry si sáhl na nohu a pořádně se do ní štípl. Důkladně ho to zabolelo, čímž se naprosto vyloučila možnost, že se mu zdá nějaký hrozně divný sen.
"Ale -"
"Psst! Poslouchej! Někdo jde! Myslím… myslím, že jsme to nejspíš my!"
Hermiona tiskla ucho ke dveřím přístěnku.
"Kroky napříč síní… ano, myslím, že jsme to my a jdeme k Hagridovi!"
"Chceš tím snad říct," zašeptal Harry, "že jsme tady v přístěnku a zároveň tam venku?"
"Přesně tak," přisvědčila Hermiona s uchem stále přilepeným k dveřím přístěnku. "Určitě to musíme být my… Podle zvuku to nevypadá na víc než na tři lidi… a jdeme pomalu, protože jsme schovaní pod neviditelným pláštěm…"
Odmlčela se a poslouchala ještě pozorněji.
"Právě jsme sešli po hlavním schodišti…"
Hermiona se posadila na převrácený kbelík a tvářila se zoufale nervózně. Harry by ale rád slyšel odpověď na několik otázek.
"Kde jsi přišla k té hračičce, co vypadá jako přesýpací hodiny?"
"Říká se tomu obraceč času," vysvětlovala šeptem Hermiona, "a dostala jsem ho od profesorky McGonagallové hned první den školy v září, kdy jsme se vrátili do Bradavic. Používala jsem ho celý rok, abych zvládla všechny hodiny, na které jsem se přihlásila. Musela jsem profesorce McGonagallové přísahat, že o tom nikomu neřeknu; ona sama musela na ministerstvo kouzel napsat spoustu nejrůznějších dopisů, aby mi ho směla dát. Musela se za mě zaručit, že jsem vzorná, a taky že ten obraceč nikdy nepoužiju k ničemu jinému než k plnění svých studijních povinností… Vracela jsem zpátky čas, abych mohla chodit na další hodiny, takže jsem dělala několik předmětů najednou, chápeš? Jenže…
Harry, já vůbec nevím, co bychom podle Brumbála měli udělat! Proč nám řekl, abychom se vrátili o tři hodiny zpátky? Jak to Siriusovi pomůže?"
Harry hleděl do její tváře zakryté stínem.
"Někdy touhle dobou se muselo stát něco, co bychom podle něj měli změnit," usoudil rozvážně. "Takže co se stalo? Před třemi hodinami jsme zrovna šli dolů k Hagridovi…"
"Tohle je před třemi hodinami a fakt zrovna jdeme dolů k Hagridovi," přerušila ho Hermiona. "Právě jsme slyšeli, jak odcházíme…"
Harry se zamyšleně zamračil. Měl pocit, jako by se mu úporným soustředěním krabatil celý mozek v hlavě.
"Brumbál před chviličkou řekl - řekl, že by se nám mohlo podařit zachránit víc než jeden nevinný život…" A pak mu to došlo. "Musíme zachránit Klofana, Hermiono!"
"Ale - jak tím pomůžeme Siriusovi?"
"Brumbál říkal - právě nám přece prozradil, za kterým je oknem - že je za oknem Kratiknotovy pracovny! Tam je Sirius zamčený! Musíme k tomu oknu doletět na Klofanovi a Siriuse zachránit! Sirius může na Klofanovi uprchnout - můžou si oba zachránit život!"
Pokud to byl Harry schopen v šeru posoudit, tvářila se Hermiona absolutně vyděšeně.
"Jestli se nám tohle podaří a nikdo nás při tom neuvidí, bude to zázrak!"
"Možná ano, ale zkusit to musíme, nemyslíš?" přesvědčoval ji Harry. Vstal a přitiskl ucho ke dveřím.
"Nezdá se, že by tam někdo byl… tak pojď, vyrazíme…"
Harry strčil do dveří přístěnku a otevřel je. Ve vstupní síni nikdo nebyl. Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, vyrazili z přístěnku a seběhli po kamenném schodišti. Stíny už se prodlužovaly a vrcholky stromů v Zapovězeném lese znovu lemoval zlatavý přísvit.
"Jestli se někdo kouká ven z okna -" vypískla Hermiona a ohlédla se na hrad, který se tyčil za jejich zády.
"Tak poběžíme," přerušil ji rozhodně Harry. "Přímo do lesa, co říkáš? Budeme se muset schovat za stromem nebo tak nějak a dávat pozor -"
"Dobře, ale vezmeme to oklikou kolem skleníků!" zalapala po dechu Hermiona. "Nesmíme mít na dohled dveře Hagridova srubu, protože jinak se uvidíme! Teď už musíme být skoro u Hagrida!"
Harry stále ještě hádal, co tím vlastně myslí, dal se však do běhu a Hermiona se mu držela v patách. Proběhli mezi záhony se zeleninou až ke skleníkům, za nimiž se na okamžik zastavili, a pak běželi dál, co jim nohy stačily - obloukem se vyhnuli Vrbě mlátičce a tryskem pádili do úkrytu Zapovězeného lesa…
Bezpečně ukryt v stínu stromů se Harry otočil; o několik vteřin později k němu dorazila zadýchaná Hermiona.
"Prima," zachrčela, "teď se musíme nepozorovaně dostat k Hagridovi. Drž se mimo dohled, Harry…"
Tiše si hledali cestu mezi stromy a drželi se u samého okraje lesa. Pak, když zahlédli průčelí Hagridovy hájenky, slyšeli, jak tam někdo klepe na dveře. Rychle se schovali za kmen obrovitého dubu a opatrně zpoza něj vykoukli.
Ve dveřích se objevil třesoucí se bledý Hagrid a rozhlížel se, aby zjistil, kdo to klepal. A Harry zaslechl svůj vlastní hlas.
"To jsme my, Máme na sobě neviditelný plášť. Pusť nás dovnitř, svlékneme si ho."
"Neměli jste sem chodit!" zašeptal Hagrid, ale ustoupil stranou a rychle za nimi přibouchl dveře.
"To je ta největší bláznivina, jakou jsme kdy podnikli," prohlásil přesvědčeně Harry.
"Pojďme o kousek dál," vybídla ho šeptem Hermiona. "Musíme se dostat blíž ke Klofanovi!"
Opatrně se kradli mezi stromy, až uviděli nervózního hipogryfa, uvázaného k plotu Hagridovy dýňové zahrádky.
"Teď?" zeptal se tiše Harry.
"Ne!" zarazila ho Hermiona. "Když ho odvedeme teď, budou si členové té komise myslet, že ho osvobodil Hagrid. Musíme počkat, dokud neuvidí, že je tady venku uvázaný."
"V tom případě na to budeme mít jenom asi tak minutu," protestoval Harry. Celé mu to začínalo připadat nemožné.
V tom okamžiku se z Hagridovy hájenky ozval třesk rozbíjeného porcelánu.
"Hagrid právě upustil ten džbánek s mlékem," komentovala to šeptem Hermiona. "Já za okamžik najdu Prašivku…"
O několik minut později skutečně zaslechli Hermionino překvapené vypísknutí.
"Hermiono," ozval se náhle Harry "co kdybychom… co kdybychom tam prostě vběhli, popadli Pettigrewa…"
"Ne!" zaprotestovala Hermiona vyděšeným šepotem. "Copak to nechápeš? Porušujeme jeden z nejvýznamnějších kouzelnických zákonů! Nikdo podle něj nemá právo měnit čas, nikdo! Slyšel jsi Brumbála, jestli nás někdo uvidí -"
"Viděli bychom se jen my sami a Hagrid!"
"A co myslíš, že bys udělal, Harry, kdybys uviděl sám sebe vpadnout do Hagridova srubu?" zeptala se Hermiona.
"To bych… to bych se nejspíš zbláznil," připustil Harry, "nebo bych si myslel, že to je určitě dílo nějaké černé magie…"
"Přesně tak! Vůbec bys to nechápal, možná bys dokonce sám na sebe zaútočil! Takže už je ti to jasné? Profesorka McGonagallová mi vyprávěla, k jak hrozným věcem došlo, když si kouzelníci zahrávali s časem… spousta z nich se nakonec v té minulosti nebo v budoucnosti omylem zabila!"
"No dobře," přikývl Harry. "Byl to jen takový nápad. Myslel jsem prostě -"
Hermiona do něj ale šťouchla a ukázala prstem k hradu. Harry trochu pootočil hlavu, aby měl jasný výhled na vzdálenou hlavní bránu. Po schodišti právě scházeli Brumbál, Popletal, vetchý stařec z komise a kat Macnair.
"Za okamžik už z hájenky vyjdeme!" vydechla Hermiona.
Zadní dveře se skutečně po chvíli otevřely a Harry viděl sám sebe, jak s Ronem a Hermionou a spolu s Hagridem vycházejí ven. Byl to bezpochyby nejzvláštnější zážitek celého jeho života, když tam stál schovaný za stromem, a zároveň pozoroval sám sebe u dýňové zahrádky.
"No tak, Klofane, no tak…" uklidňoval Hagrid hipogryfa. Potom se otočil k Harrymu, Ronovi a Hermioně. "A vy už běžte. Upalujte!"
"Hagride, my nemůžeme -"
"Povíme jim, jak to doopravdy bylo…"
"Nesmějí ho přece zabít…"
"Běžte! Už takhle je to dost špatný. Nemusíte se eště dostat do maléru vy tři!"
Harry sledoval, jak Hermiona přes něj a přes Rona přehazuje neviditelný plášť u záhonu s dýněmi.
"Honem utíkejte. Nic neposlouchejte…"
Od vchodu se ozvalo zaklepání. Popravčí četa dorazila. Hagrid se otočil a zamířil zpět do srubu; zadní dveře za sebou nechal otevřené. Harry se díval, jak v malých ostrůvcích kolem srubu polehává tráva a naslouchal vzdalující se trojí ozvěně kroků. Byl už i s Ronem a Hermionou pryč… zato druhý Harry a druhá Hermiona, ukrytí mezi stromy, zadními dveřmi slyšeli, co se děje uvnitř hájenky.
"Kde máte to zvíře?" ozval se Macnairův chladný hlas.
"Ve-venku," zakoktal Hagrid.
Harry honem schoval hlavu za strom, když se v Hagridově okně objevil Macnair, aby se podíval ven na Klofana. Pak slyšeli Popletala.
"Musíme… hmm… musíme vám přečíst oficiální rozhodnutí o popravě, Hagride. Vezmu to stručně. A pak to budete vy a Macnair muset podepsat. Macnaire, musíte si to také poslechnout, to je úředně stanovený postup…"
Macnairova tvář, do té doby vyhlížející z okna, zmizela. Teď, nebo nikdy.
"Počkej tady," pošeptal Harry Hermioně. "Já se o to postarám."
V okamžiku, kdy se znovu ozval Popletalův hlas, Harry tryskem vyběhl zpoza stromu, za kterým se ukrýval, přeskočil plot zahrádky s dýněmi a přistoupil ke Klofanovi.
"Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů rozhodla, že hipogryf jménem Klofan, nadále v tomto dokumentu označovaný termínem odsouzený, bude popraven při západu slunce dne šestého června…"
Harry se soustředil na to, aby ani jednou nemrkl, zadíval se Klofanovi do vášnivě planoucích oranžových očí a uklonil se. Klofan padl na šupinatá kolena a pak se znovu postavil. Harry se začal potýkat s provazem, jímž byl hipogryf přivázaný k plotu.
"…odsouzený k smrti stětím, přičemž samotnou exekuci provede komisí jmenovaný mistr popravčí Walden Macnair…"
"Tak pojď, Klofane," mumlal Harry, "dělej, přišli jsme ti pomoct. Tiše… tiše…"
"…jak stvrzují níže uvedené podpisy. Hagride, vy se podepíšete tady…"
Harry vší silou zatáhl za provaz, ale Klofan zaryl přední nohy do země.
"Tak pojďme, ať už to máme za sebou," ozval se z Hagridova srubu třaslavý hlas člena komise. "Možná by bylo lepší, Hagride, kdybyste zůstal tady uvnitř…"
"Ne, já… chci bejt u něj… nechci, aby byl v takový chvíli samotnej…"
Ze srubu se ozvaly kroky.
"Hni sebou, Klofane!" zasípal Harry.
Znovu a důrazněji zatáhl za provaz, který měl hipogryf uvázaný kolem krku. Konečně vykročil a rozčileně zašustil křídly. Pořád byli deset stop od Zapovězeného lesa, na dohled od Hagridových zadních dveří.
"Ještě moment prosím, Macnaire," ozval se z jejich blízkosti Brumbálův hlas. "Vy to také musíte podepsat." Kroky se zastavily. Harry se pověsil na provaz. Klofan klapl zobákem a rozešel se o něco rychleji.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama