"Jestli je to skutečně Potter, nesmí mu nikdo ublížit," zamumlala spíš sama pro sebe. "Pán zla si s ním chce vyrovnat účty osobně… Jestli ale zjistí… musím… Musím se přesvědčit…"
Znovu se obrátila k sestře.
"Zajatce musíme zavřít do sklepa, dokud si pořádně nerozmyslím, co dál!"
"Tohle je můj dům, Bello, a v mém domě nebudeš rozkazovat, co -"
"Udělej to! Vůbec nemáš ponětí, co nám hrozí!" zaječela Belatrix. Vypadala jako šílená, šel z ní strach a z hůlky jí vyšlehl tenký ohnivý paprsek, který propálil do koberce díru.
Narcisa ještě okamžik váhala, než oslovila vlkodlaka.
"Odveďte zajatce do sklepa, Šedohřbete."
"Moment!" vyštěkla Belatrix. "Odveďte je všechny, kromě… kromě té mudlovské šmejdky."
Šedohřbet zavrčel potěšením.
"Ne!" zaječel Ron. "Můžete si tu nechat mě, nechte si radši mě!"
Belatrix ho udeřila do obličeje, až to zadunělo celou místností.
"Jestli při výslechu zemře, přijdeš na řadu ty," slíbila mu. "Krvezrádce považuju za špínu hned po mudlovských šmejdech. Odveď je dolů, Šedohřbete, a postarej se, ať jsou pevně spoutaní, jinak jim ale neubližuj - zatím."
Hodila mu jeho hůlku a pak zpod hábitu vytáhla krátký stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních a za vlasy ji dovlekla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet zbývající zajatce donutil, aby se došourali ke dveřím a prošli do temné chodby. Z hůlky, kterou držel pohotově před sebou, tryskala neviditelná a nepřekonatelná síla.
"Počítám, že až s tou holkou skončí, dovolí mi, abych si s ní chvilku pohrál," liboval si Šedohřbet, když je hnal před sebou chodbou. "Musím uznat, že je opravdu k nakousnutí, co ty na to, zrzoune?"
Harry cítil, jak se Ron třese. Vlkodlak je kouzlem přinutil sejít po příkrém schodišti. Stále byli přivázaní zády k sobě a hrozilo jim, že uklouznou a zlámou si vaz. Pod schodištěm byly masivní dveře. Šedohřbet je klepnutím hůlky otevřel a nahnal zajaté do jakési vlhké a zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ještě ani nedoznělo prásknutí přibouchnutých sklepních dveří, když se přímo nad nimi ozvalo děsivé bolestné zakvílení.
"Hermiono!" zaječel Ron a začal se zmítat a zápasit s provazy takovou silou, až se Harry zapotácel a málem upadl. "Hermiono!"
"Buď zticha!" okřikl ho Harry. "Sklapni, Rone, musíme něco vymyslet -"
"Hermiono! Hermiono!"
"Potřebujeme nějaký plán, tak přestaň hulákat - musíme se zbavit těch provazů -"
"Harry?" ozval se ze tmy čísi šepot. "Rone? Jste to vy?"
Ron přestal křičet. V jejich blízkosti se něco pohnulo a Harry spatřil, jak se k nim přisunuje nějaký stín.
"Harry? Rone?"
"Lenko?!"
"Ano, to jsem já! Ach bože, doufala jsem, že vás nikdy nechytí!"
"Lenko," zašeptal Harry, "nemohla bys nám pomoct zbavit se těch provazů?"
"Ale ano, to snad ano… máme tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco přepižlat… počkejte chviličku…"
Hermiona nad nimi znovu zaječela a slyšeli také, jak na ni Belatrix něco křičí, slovům ale nerozuměli, protože Ron už zase řval? "Hermiono! Hermiono!"
"Pane Ollivandere," zaslechl Harry Lenčin hlas. "Máte někde ten hřebík, pane Ollivandere? Kdybyste se mohl jen maličko posunout… myslím, že ležel vedle džbánu s vodou…"
Za pár vteřin byla zpátky u nich.
"Teď se prosím nehýbejte," požádala je.
Harry cítil, jak šťourá hřebíkem do tuhých vláken provazu a pokouší se uvolnit uzly. Seshora slyšeli Belatrix.
"Zeptám se tě ještě jednou. Kde jste sebrali ten meč? Tak kde?"
"Našli jsme ho - našli jsme ho - Prosím!" zakvílela znovu Hermiona. Ron se zazmítal ještě divočeji a rezivý hřebík sklouzl a škrábl Harryho do zápěstí.
"Prosím, Rone, nehýbej se!" zašeptala Lenka. "Nevidím na to, co dělám…"
"Moje kapsa!" vzpomněl si Ron. "Sáhni mi do kapsy. Mám v ní zatemňovač a ten je plný světla!"
Po několika dalších vteřinách se ozvalo cvaknutí a ke stropu vypluly koule světla, které zatemňovač vysál z lamp ve stanu. Protože nenašly zdroje osvětlení, do nichž by vklouzly, zůstaly prostě viset jako miniaturní slunce a zaplavily svou září sklepení. Harry uviděl Lenku, její velké vykulené oči v bílém obličeji, a nehybnou postavu výrobce hůlek pana Ollivandera, který ležel v koutě na podlaze stočený do klubíčka. Když zkroutil krk, zahlédl koutkem oka i svoje spoluvězně - Deana a skoro bezvládného skřeta Griphooka, který se držel na nohou jen díky provazům, jimiž byl připoután ke svým lidským spolutrpitelům.
"Děkuji, Rone, takhle je to mnohem lepší," poděkovala Lenka a znovu se pustila do jejich pout. "Ahoj, Deane!"
Shora se opět ozvala Belatrix.
"Lžeš, ty špinavá mudlovská šmejdko, a já to vím! Byli jste v mém trezoru u Gringottových! Pověz mi pravdu, slyšíš, pravdu!"
Další úděsné zakvílení -
"Hermiono!"
"Co ještě jste odtamtud odnesli? Čeho ještě jste se zmocnili? Pověz mi pravdu, nebo - přísahám, že tímhle nožem tě probodnu!"
"A je to!"
Harry cítil, jak z něho pouta spadla, otočil se a masíroval si zápěstí. Ron už běhal kobkou kolem dokola, zkoumal nízký strop a hledal, jestli v něm nejsou padací dvířka. Dean se zhmožděným a zkrvaveným obličejem Lence tiše poděkoval a zůstal roztřeseně stát, zatímco Griphook se zhroutil na podlahu. Vypadal vyčerpaně a dezorientovaně a snědé tváře měl plné šrámů a podlitin.
Ron se právě pokoušel přemístit bez hůlky.
"Ven se nedostaneš, Rone," poznamenala Lenka, když viděla jeho marné úsilí. "Sklep je proti všem možnostem útěku zabezpečený. Taky jsem to nejdřív zkoušela. Pan Ollivander už je tu hrozně dlouho a vyzkoušel úplně všechno."
Hermiona už zase vřeštěla - ten zvuk Harrym projel jako šlehnutí fyzické bolesti. Skoro ani necítil zuřivé pálení v jizvě a také začal pobíhat po sklepě. Osahával zdi, přestože sám nevěděl, co vlastně hledá, a v hloubi duše si uvědomoval, že je to marné.
"Co ještě jste odtamtud vzali, co ještě? Odpověz! Crucio!"
Hermionino kvílení se odráželo od stěn v přízemí jako ozvěna, Ron tiše vzlykal a bušil pěstmi do zdí a Harry si v naprostém zoufalství strhl z krku váček od Hagrida a hmátl dovnitř. Vytáhl Brumbálovu Zlatonku a zatřásl jí, byť mu samotnému nebylo jasné, proč to dělá - nestalo se nic. Zamával zlomenými polovinami hůlky s fénixovým perem, v těch však nebyla ani jiskřička života. Střípek zrcátka spadl na podlahu, zatřpytil se a Harry zahlédl záblesk té nejjasnější modři -
Ze zrcátka na něj hledělo Brumbálovo oko.
"Pomozte nám!" zaječel jako smyslů zbavený. "Jsme u Malfoyových ve sklepě, pomozte nám!"
Oko zamrkalo a zmizelo.
Harry si vlastně nebyl jistý, jestli tam doopravdy bylo. Nakláněl úlomek zrcátka tam a zase zpátky, neviděl v něm ale nic než odraz stěn a stropu jejich vězení. Nahoře Hermiona bědovala ještě úpěnlivěji než předtím a Ron nepříčetně řval? "Hermiono! Hermiono!"
"Jak jste se dostali do mého trezoru?" slyšeli vřískat Belatrix. "Pomohl vám tam proniknout ten špinavý malý skřet, co je dole ve sklepě?"
"Toho jsme potkali teprve dnes večer," vzlykala Hermiona. "Ve vašem trezoru jsme vůbec nebyli… tohle není ten pravý meč. Je to jen jeho kopie, jen kopie!"
"Kopie?" vřískla Belatrix. "To ti tak budu věřit!"
"To si ale můžeme snadno ověřit," ozval se Luciusův hlas. "Přiveď toho skřeta, Draco, on už nám poví, jestli je ten meč pravý, nebo ne!"
Harry se rozběhl přes sklep ke Griphookovi, který ležel schoulený na podlaze.
"Griphooku," zašeptal mu do špičatého ucha, "musíte jim říct, že je ten meč falešný, nesmějí se dozvědět, že je to originál, prosím, Griphooku…"
Slyšel, jak někdo sbíhá po schodech do sklepení a za okamžik už za dveřmi zazněl Dracův roztřesený hlas.
"Všichni vztyk a do řady k protější zdi! O nic se nepokoušejte, nebo vás zabiju!"
Udělali, co jim přikázal, a když se v zámku otáčel klíč, cvakl Ron zatemňovačem, světla mu rázem zalétla do kapsy a v kobce zavládla tma. Dveře se rozlétly dokořán a Malfoy vrazil dovnitř. Hůlku svíral v natažené ruce před sebou, byl bledý, ale tvářil se odhodlaně. Popadl malého skřeta za paži, vycouval zpět na schody a Griphooka odtáhl s sebou. Dveře se zabouchly a v tomtéž okamžiku se kobkou rozlehlo hlasité prásk.
Ron opět cvakl zatemňovačem, z kapsy mu vylétly tři světelné koule - a ozářily domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil přímo mezi ně.
"Dob -!"
Harry udeřil Rona do paže, aby ho umlčel, a Ron si zděšeně uvědomil, jaké se dopustil chyby. Skrze strop k nim dolehl zvuk kroků - Draco předváděl Griphooka před Belatrix.
Dobby valil obrovité oči tvaru tenisových míčků a třásl se od nohou až ke špičkám uší. Byl znovu v domě svých někdejších pánů a bylo zřejmé, že je strachem bez sebe.
"Harry Potter," pípl sotva slyšitelným třaslavým hláskem, "Dobby přišel Harryho Pottera zachránit."
"Jak jsi ale -"
Další Harryho slova zanikla v příšerném zaječení. Hermionu už zase mučili. Harry se omezil jen na to nejnutnější.
"Můžeš se přemisťováním dostat pryč z tohohle sklepa?" zeptal se Dobbyho, který přikývl, až mu uši hlasitě zapleskaly.
"A můžeš s sebou odnést i pár lidí?"
Dobby znovu přikývl.
"Výborně, Dobby. Popadni Lenku, Deana a pana Ollivandera a odnes je - odnes je -"
"K Billovi a Fleur!" vyhrkl Ron. "Do Lasturové vily na okraji Plechové Lhoty!"
Skřítek přikývl potřetí.
"A pak se sem vrať," dodal Harry. "Dokážeš to, Dobby?"
"Samozřejmě, Harry Pottere," šeptl maličký skřítek. Spěšně přistoupil k panu Ollivanderovi, který se sotva držel při vědomí. Chytil výrobce hůlek jednou rukou a druhou natáhl po Lence a Deanovi, ti se však ani nehnuli.
"Chceme ti pomoct, Harry!" zašeptala Lenka.
"Nemůžeme vás tady takhle nechat," přidal se Dean.
"Běžte, oba už zmizte! Sejdeme se u Billa a Fleur."
Sotva to dořekl, rozbolela ho jizva ještě pekelněji a několik vteřin neklouzal očima k výrobci hůlek, ale k jinému muži, stejně starému a hubenému jako Ollivander, který se pohrdavě smál.
"Tak mě tedy zabij, Voldemorte, smrt pro mne bude vítaným vysvobozením! Nepřinese ti ale to, po čem toužíš… Je příliš mnoho věcí, kterým nerozumíš…"
Cítil Voldemortův zběsilý vztek, když ale Hermiona znovu zaječela, vypudil ho z hlavy a vrátil se do kobky, do své vlastní hrůzné přítomnosti.
"Běžte už!" pobídl Lenku a Deana. "Běžte! Přijdeme za vámi, tak už zmizte!"
Oba se chytili skřítkových natažených prstů a s dalším hlasitým prásk Dobby i s Lenkou, Deanem a Ollivanderem zmizeli.
"Co to bylo?" rozkřikl se jim nad hlavou Lucius Malfoy. "Slyšeli jste to? Tu ránu dole ve sklepě?"
Harry s Ronem se po sobě podívali.
"Draco - anebo ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde on a podívá se, co se děje!"
Nahoře nad nimi zapochodovaly něčí kroky a pak zavládlo ticho. Harrymu bylo jasné, že všichni v přijímacím salonu teď poslouchají, jestli se ze sklepa neozvou nějaké další zvuky.
"Budeme po něm muset skočit a pokusit se ho odzbrojit," šeptl Harry Ronovi. Neměli na vybranou; věděli, že jakmile někdo vejde a zjistí, že tři vězňové zmizeli, budou ztraceni. "Nech ta světla svítit," dodal ještě Harry a pak už slyšeli, jak někdo schází po schodech dolů. Přimáčkli se po obou stranách dveří ke zdi.
"Ustupte," ozval se Červíčkův hlas. "Pryč od těch dveří! Přicházím."
Dveře se rozlétly dokořán. Zlomek vteřiny Červíček nechápavě hleděl do zdánlivě prázdné kobky zalité světlem tří miniaturních sluncí, jež visela pod stropem. Vzápětí se na něj Harry s Ronem vrhli. Ron ho popadl za ruku, v níž držel hůlku, a zkroutil mu paži vzhůru, Harry mu zacpal ústa a nedovolil mu vykřiknout. Mlčky spolu zápasili, pak z Červíčkovy hůlky vylétl roj jisker a prsty stříbrné ruky se Harrymu sevřely kolem krku.
"Co se tam děje, Červíčku?" volal shora Lucius Malfoy.
"Nic!" křikl Ron a podařilo se mu vcelku slušně napodobit Červíčkův chraptivý hlas. "Všechno v pořádku!"
Harry už skoro nemohl dýchat.
"Chceš mě snad zabít?" zachrčel a snažil se kovové prsty odtrhnout. "Po tom, co jsem já tobě zachránil život? Jsi mým dlužníkem, Červíčku!"
Stříbrné prsty povolily. Harry to vůbec nečekal, užasle se vykroutil z jejich sevření a ruku přimáčkl Červíčkovi na ústa. Viděl, jak se malé uslzené oči mužíka s krysím obličejem zvětšily strachem a překvapením. Zdálo se, že počínání vlastní ruky, ten chvilkový milosrdný, zato zrádný popud, ho zaskočil stejně jako Harryho. O to zuřivěji teď bojoval dál, jako by chtěl tu chvilkovou slabost odčinit.
"A tohle si vezmeme," šeptl Ron a z druhé ruky vytrhl Červíčkovi hůlku.
Když si Pettigrew uvědomil, že bez hůlky je proti nim bezmocný, zorničky se mu rozšířily hrůzou. Sklouzl očima z Harryho obličeje na jinou věc: prsty stříbrné ruky se nezadržitelně kradly k jeho vlastnímu hrdlu.
"Ne -"
Harry se nerozmýšlel a pokusil se tu ruku odtáhnout, už ale nebyla k zastavení. Stříbrný nástroj, který Voldemort nejzbabělejšímu ze svých služebníků věnoval, se obrátil proti svému odzbrojenému a bezmocnému majiteli. Pettigrew sklízel ovoce svého zaváhání, svého chvilkového soucitu - ruka se ho chystala přímo před jejich očima uškrtit.
"Ne!"
Ron už také Červíčka pustil, oba se teď snažili odtrhnout kovové prsty, které Červíčkovo hrdlo svíraly drtivým stiskem, klidně si ale mohli ušetřit námahu. Pettigrew začínal modrat.
"Relashio!" přikázal Ron a namířil na stříbrnou ruku hůlkou, nic se ale nestalo. Pettigrew padl na kolena a v tomtéž okamžiku k nim shora dolehlo Hermionino drásavé kvílení. Červíčkovy oči se v nachově zrudlé tváři protočily v sloup, nešťastník sebou naposledy zaškubal a znehybněl.
Harry s Ronem si vyměnili pohled, pak nechali Červíčkovo mrtvé tělo ležet, rozběhli se po schodech nahoru a zamířili spoře osvětlenou chodbou k přijímacímu salonu. Opatrně se plížili při zdi, dokud nedospěli k jeho dveřím, které byly otevřené dokořán. Naskytl se jim jasný výhled: Belatrix stála nad Griphookem, který v rukou s dlouhými prsty svíral Nebelvírův meč, a Hermiona ležela Belatrix u nohou a sotva se hýbala.
"Tak co?" štěkla Belatrix na Griphooka. "Je to ten pravý meč?"
Harry čekal, zadržoval dech a zápasil s bolestí, která mu vystřelovala v jizvě.
"Ne," zavrtěl hlavou Griphook. "Je to padělek."
"Víš to jistě?" zachrčela Belatrix. "Stoprocentně jistě?"
"Ano," ubezpečil ji skřet.
Obličej se jí rozzářil úlevou a veškeré napětí z něj zmizelo.
"Výborně," vydechla a nedbalým švihem hůlky vyryla skřetovi do tváře další hluboký šrám; Griphook zaječel a zhroutil se jí k nohám. Odkopla ho stranou. "A teď," oznámila hlasem, z něhož čišela vítězoslavná pýcha, "přivoláme Pána zla!"
Vykasala si rukáv a ukazováčkem se dotkla Znamení zla.
Harryho jizva se vmžiku rozpálila takovou bolestí, jako by se rána pod ní znovu otevřela. Přijímací salon zmizel - Harry byl nyní Voldemortem a ten kouzelnický kostlivec se mu vysmíval bezzubým smíchem - navíc ho rozzuřilo, že ho volají. Varoval je, zakázal jim, aby ho přivolávali kvůli čemukoli jinému než kvůli Potterovi. Jestli se zmýlili…
"No tak mě zabij!" dorážel na něj stařec. "Nezvítězíš, nemůžeš zvítězit! Ta hůlka nikdy, nikdy nebude tvoje -"
A Voldemort popustil uzdu své zuřivosti. Vězeňskou celu ozářil paprsek zeleného světla, křehké staré tělo se pod nárazem kletby vymrštilo do vzduchu a bez života dopadlo zpět na tvrdé lůžko. Voldemort se vrátil k oknu a stěží ovládal vztek… Pokud nemají skutečně dobrý důvod k tomu, že ho volají, ponesou následky jeho zloby…
"A myslím," slyšel už zase Belatrix, "že se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Jestli chcete, Šedohřbete, vezměte si ji."
"Neeeeeeeee!"
Ron se vřítil do přijímacího salonu. Šokovaná Belatrix se ohlédla a okamžitě otočila hůlku Ronovi do obličeje -
"Expelliarmus!" zaburácel a mířil na ni Červíčkovou hůlkou v ruce; Belatrixina hůlka vylétla do vzduchu a Harry, který do místnosti vpadl Ronovi v patách, ji chytil. Lucius, Narcisa, Draco a Šedohřbet se prudce otočili. "Mdloby na tebe!" zařval Harry a Lucius Malfoy se před krbem zhroutil k zemi. Z Dracovy, Narcisiny a Šedohřbetovy hůlky vylétly proudy světla, ale Harry před nimi padl na podlahu a odkutálel se za pohovku.
"Ani hnout, nebo zemře!"
Harry zadýchaně vykoukl zpoza pohovky. Belatrix podpírala bezvládnou Hermionu, která zřejmě ztratila vědomí, a u krku jí držela svůj krátký stříbrný nůž.
"Odhoďte hůlky!" zasípala. "Odhoďte je, nebo se na vlastní oči přesvědčíme, jak špinavou má krev!"
Ron stál jako vytesaný z kamene a v ruce svíral Červíčkovu hůlku. Harry s Belatrixinou hůlkou se napřímil.
"Řekla jsem odhodit hůlky!" vřískla Belatrix a přitiskla čepel k Hermioninu krku. Harry viděl, jak se jí na kůži objevilo několik kapek krve.
"Dobrá!" křikl a upustil hůlku k nohám na podlahu. Ron s Červíčkovou hůlkou učinil totéž. Oba zvedli ruce do úrovně ramen.
"Výborně!" ušklíbla se Belatrix. "Seber ty hůlky, Draco! Pán zla přichází, Harry Pottere! Blíží se tvoje smrt!"
To věděl Harry i bez ní. Jizva mu div nepraskla bolestí, cítil, že se Voldemort řítí oblohou odněkud zdáli nad tmavým rozbouřeným oceánem, věděl, že za chviličku bude dost blízko, aby se k nim mohl přemístit, a neviděl jedinou možnost úniku.
"A teď," pokračovala Belatrix tichým hlasem, zatímco Draco spěchal s hůlkami k ní, "myslím, Cissy, že bychom měli ty dva malé hrdiny zase spoutat, a Šedohřbet se postará tady o Miss Mudlovskou šmejdku. Po tom, co jste dnes večer udělal, nepochybuji, že vám Pán zla tu holku s radostí dopřeje, Šedohřbete."
Při jejích posledních slovech se odkudsi shora ozval jakýsi podivný skřípot. Všichni pohlédli ke stropu právě ve chvíli, kdy se křišťálový lustr nejprve zachvěl, zavrzalo v něm a pak začal se zlověstným cinkáním padat. Belatrix přímo pod ním pustila Hermionu, vykřikla a uskočila stranou. Lustr se zřítil na podlahu, ozval se ohlušující rachot rozbíjejícího se křišťálu a pukajících řetězů a tříšť zasypala Hermionu i skřeta, který stále v ruce svíral Nebelvírův meč. Třpytivé křišťálové střepy se rozlétly na všechny strany, Draco se zlomil v pase a oběma rukama si zakrýval zkrvavený obličej.
Zatímco se Ron rozběhl k Hermioně a vyprošťoval ji z trosek, Harry využil svoji příležitost. Přeskočil křeslo, vykroutil Dracovi z rukou všechny tři hůlky, namířil je na Šedohřbeta a zařval. "Mdloby na tebe!" Trojitá kletba udeřila do vlkodlaka takovou silou, že se vznesl do vzduchu, vylétl až ke stropu a zřítil se na podlahu.
Narcisa se vrhla k Dracovi a táhla ho do bezpečí, Belatrix ale okamžitě vyskočila a s vlasy rozevlátými se rozháněla stříbrným nožem. Narcisa však namířila hůlkou ke dveřím.
"Dobby!" zaječela tak, že to i Belatrix přimrazilo. "To ty? Tys shodil ten lustr -?"
Maličký skřítek vběhl do salonu a roztřeseným prstem ukazoval na svoji někdejší paní.
"Harrymu Potterovi nesmíte ublížit!" vypískl.
"Zabij ho, Cissy!" zavřeštěla Belatrix, do toho zaznělo další prásk a také Narcisina hůlka vylétla do vzduchu a dopadla na opačnou stranu místnosti.
"Ty špinavá malá opice!" rozkřikla se Belatrix. "Jak se opovažuješ vyrazit čarodějce hůlku z ruky, jak se opovažuješ postavit se svým pánům?"
"Dobby nemá žádného pána!" zapištěl skřítek. "Dobby je svobodný skřítek a Dobby přišel, aby zachránil Harryho Pottera a jeho přátele!"
Bolest v jizvě Harryho téměř oslepovala. Matně si uvědomoval, že do Voldemortova příchodu už zbývají jen okamžiky, pouhé vteřiny.
"Chytej, Rone, a zmiz!" křikl a hodil Ronovi jednu z hůlek, pak se sklonil a vytáhl zpod trosek lustru Griphooka. Přehodil si sténajícího skřeta pevně třímajícího meč přes rameno, popadl Dobbyho za ruku a na místě se otočil, aby se přemístil.
Než se ponořil do tmy, naposledy se rozhlédl po přijímacím salonu. Zahlédl bledé a strnulé postavy Narcisy a Draca, ale i záblesk rudé barvy vlasů mizejícího Rona a stříbrnou šmouhu nože, kterým po nich Belatrix přes celý salon mrštila -
K Billovi a Fleur… do Lasturové vily… k Billovi a Fleur…
Propadl se do neznáma; nezbývalo mu už nic jiného než opakovat název cíle a doufat, že to postačí, aby se tam dostali. Bolest mu z čela projížděla celým tělem, prohýbal se pod skřetovou váhou a vnímal, jak mu do zad buší čepel Nebelvírova meče. Pak ucítil škubnutí Dobbyho ruky, kterou svíral. Napadlo ho, že se skřítek možná chce ujmout řízení další jejich cesty, aby je správně nasměroval, a snažil se mu stiskem prstů naznačit, že proti tomu nic nemá…
A pak dopadli na pevnou zemi a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, pustil Dobbyho ruku a snažil se Griphooka co nejšetrněji položit na zem.
"Jak jste na tom?" zeptal se, když se skřet zavrtěl, Griphook ale jen tiše zasténal.
Harry se přimhouřenýma očima rozhlížel ve tmě. Měl dojem, že nedaleko vidí pod širou hvězdnatou oblohou nějaké stavení, a zdálo se mu, že před ním zahlédl nějaký pohyb.
"Je to Lasturová vila, Dobby?" zeptal se šeptem a pevně svíral obě hůlky, které si přinesl od Malfoyových, připraven k boji, kdyby bylo třeba. "Jsme tady správně? Dobby?"
Ohlédl se. Malý skřítek stál jen kousek od něj.
"Dobby!"
Skřítek se nepatrně zapotácel a v široce rozevřených lesklých očích se mu zatřpytil odraz hvězd. Pohledy obou sklouzly na střenku stříbrného nože, která trčela Dobbymu z těžce oddechující hrudi.
"Dobby - ne - Pomoc!" zahulákal Harry směrem k domu a k lidem, kteří se tam pohybovali. "Pomoc!"
Nevěděl a nezáleželo mu na tom, jsou-li to kouzelníci nebo mudlové, přátelé nebo nepřátelé. Důležitá byla jen zvětšující se tmavá skvrna na Dobbyho hrudi a to, že k němu skřítek vztahoval tenké ruce v úpěnlivě prosebném gestu. Harry ho zachytil a položil na bok do chladné trávy.
"Dobby, ne, neumírej, ty nesmíš umřít -"
Skřítkovy oči si ho našly a rty se mu zachvěly úsilím zformovat pár slov.
"Harry… Potter…"
Pak sebou nepatrně trhl a znehybněl. Odteď jeho oči nebyly víc než obrovské skelné koule poseté světlem hvězd, které už neviděly.