V SÍDLE MALFOYOVÝCH
Harry se ohlédl po Ronovi a Hermioně, z kterých se teď staly pouhé siluety ve tmě. Viděl, jak Hermiona napřahuje hůlku, nezamířila jí však ven, ale přímo jemu do obličeje. Ozvala se rána, vyšlehlo bílé světlo a Harryho zkroutila strašlivá bolest. Vůbec nic neviděl, cítil jen, jak mu pod rukama obličej rychle otéká, a slyšel všude kolem dusot těžkých kroků.
"Vstávat, holoto!"
Ruce neznámého ho hrubě zvedly ze země. Než stačil cokoli udělat, už mu někdo prohledával kapsy a sebral mu trnkovou hůlku. Tiskl si obě ruce k obličeji, který mu hořel nepopsatelnou bolestí a pod dotekem prstů mu připadal absolutně cizí - kůži měl napjatou, napuchlou a zanícenou, jako by ho postihla nějaká prudká alergie. Oči se mu proměnily v pouhé škvírky, jimiž skoro nic neviděl, brýle mu spadly z nosu, když ho táhli ze stanu, takže stěží rozeznával rozmazané obrysy čtyř nebo pěti lidí, kteří vlekli ven i Rona a Hermionu.
"Nesahejte - na ni!" zařval Ron.
Následoval s ničím nezaměnitelný úder pěstí do obličeje a Ron hekl bolestí.
"Ne! Nemlaťte ho! Nechte ho!" zaječela Hermiona.
"Ten tvůj frajer se dočká daleko horších věcí, jestli ho mám na seznamu!" odsekl děsivě povědomý chraptivý hlas. "Moc pěkná holčička… to bude něco… miluju hebkou holčičí kůžičku…"
Harrymu se zvedl žaludek. Ten hlas znal, patřil Fenriru Šedohřbetovi, vlkodlakovi, který směl nosit hábit Smrtijeda a platil za tu výsadu divokostí a krutostí.
"Prohledejte stan!" rozkázal jiný hlas.
Harryho povalili na zem; dopadl na břicho, tváří dolů. Cosi těžce žuchlo - to vedle něj srazili Rona. Slyšeli hlasitý dupot a údery do dřeva; muži, kteří je zajali, prohledávali stan a převraceli křesla.
"Tak se podíváme, koho to tu vlastně máme," zazněl nad nimi Šedohřbetův hlas tónem škodolibého uspokojení a něčí ruce převalily Harryho na záda. Obličej mu ozářilo světlo hůlky a Šedohřbet se rozesmál.
"Na tohohle budu potřebovat máslovej ležák, abych ho umyl. Co se ti stalo, šeredo?"
Harry si dal s odpovědí načas.
"Ptal jsem se," zachraplal znovu Šedohřbet a Harry dostal takový kopanec do bránice, že se bolestí stočil do klubíčka. "Co se ti stalo?"
"To jsou štípance," zamumlal Harry. "Něco mě poštípalo."
"Jo, vypadá to tak," mínil nějaký druhý hlas.
"Jak se jmenuješ?" zavrčel Šedohřbet.
"Dudley," odpověděl Harry.
"A křestním jménem?"
"Jsem… Vernon. Vernon Dudley."
"Podívej se do seznamu, Prašivče," rozkázal Šedohřbet a Harry slyšel, jak ustupuje stranou, aby se podíval na Rona. "A co ty, zrzoune?"
"Stan Silnička," zahučel Ron.
"To vykládej holubům," štěkl muž jménem Prašivec. "Stana Silničku známe, ten s náma vobčas dělá."
Zazněla další rána.
"Jbeduju se Bardy," vyhrkl Ron a Harry věděl, že má ústa plná krve. "Bardy Weadley."
"Tak Weasley?" zasyčel Šedohřbet. "Takže jsi z rodiny krvezrádců, i když nepatříš k mudlovskejm šmejdům. A teď ještě ta tvoje hezoučká kamarádka…" Vychutnával ta slova tak, až Harrymu naskočila husí kůže.
"Pomalu, Šedohřbete," ozval se varovně Prašivec do pobaveného smíchu ostatních.
"Jen klid, ještě se nechci zahryznout. Napřed se podíváme, jestli si vzpomene, jak se jmenuje, o něco dřív než Barny. Co jsi zač, holka?"
"Penelopa Clearwaterová," odpověděla Hermiona. Hlas měla vyděšený, ale přesvědčivý.
"A tvoje krevní příslušnost?"
"Smíšená," pípla Hermiona.
"To se dá snadno vověřit," prohlásil Prašivec. "Všichni tři ale vypadaj, že by eště mohli patřit do Bradavic…"
"Odešli jsbe," hlesl Ron.
"Tak vodešli, zrzoune?" opakoval po něm Prašivec. "A řekli jste si, že si uděláte vejlet pod stanem? A že jen tak pro legraci vyslovíte jméno Pána zla?"
"De pro legraci," bránil se Ron. "Byla to dehoda."
"Tak nehoda?" Ozval se další posměšný smích.
"Víš, kdo moc rád říkal Pánovi zla jménem, Weasley?" zavrčel Šedohřbet. "Členové Fénixova řádu. Říká ti to něco?"
"De."
"Abys věděl, neprokazovali Pánovi zla požadovanou úctu, takže jsme na jeho jméno vyhlásili tabu. Pár členů Řádu už jsme takhle dostali. No, však uvidíme. Přivažte je k těm druhejm dvěma!"
Kdosi popadl Harryho za vlasy, odvlekl ho o kus dál, pak ho přinutil, aby se posadil na zem, přimáčkl ho zády k sedící dvojici a začal ho připoutávat. Harry byl dosud napůl slepý a napuchlýma očima skoro nic neviděl. Když muž, který je poutal, konečně odešel, oslovil Harry šeptem ostatní zajatce.
"Zůstala někomu z vás hůlka?"
"Ne," odpověděli Ron a Hermiona.
"Všechno je to moje vina. To já vyslovil jeho jméno. Je mi to líto…"
"Harry?"
Ten nový, ale dobře známý hlas zazněl přímo za Harryho zády a patřil zajatci po Hermionině levém boku.
"Deane?"
"Jsi to ty! Jestli zjistí, koho se jim podařilo polapit -! Jsou to lapkové, hledají jenom záškoláky, které pak prodávají za pár kousků zlata -"
"Na jednu noc to není nejhorší úlovek," slyšeli, jak si pochvaluje Šedohřbet, těsně kolem Harryho prošel pár vysokých okovaných bot a ze stanu k nim dolehl další rachot. "Máme jednoho mudlovskýho šmejda, uprchlýho skřeta a tři záškoláky. Už ses podíval, jestli jsou na seznamu, Prašivče?" zahulákal.
"Jo. Žádnej Vernon Dudley tam není, Šedohřbete."
"Zajímavý," zabručel Šedohřbet. "Moc zajímavý."
Přikrčil se a dřepl si k Harrymu, který téměř neznatelnými štěrbinkami mezi napuchlými víčky spatřil obličej napůl zakrytý slepenými šedými vlasy a licousy, s ostrými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako tehdy na vrcholku astronomické věže, kde zemřel Brumbál. Čpěla z něj špína, pot a krev.
"Takže nejsi na seznamu hledanejch, Vernone? Nebo bych tě na tom seznamu našel pod jiným jménem? Do který koleje jsi v Bradavicích patřil?"
"Do Zmijozelu," odpověděl automaticky Harry.
"Není to zvláštní, jak si všichni myslej, že právě to chceme slyšet?" zachechtal se posměšně ze stínu Prašivec. "Jenže žádnej z nich nám pak neumí povědět, kde je zmijozelská společenská místnost."
"Je ve sklepeních," ozval se jasným hlasem Harry. "Vchází se do ní zdí. Je plná lebek a podobných věcí a je pod jezerem, takže je v ní úplně zelené světlo."
Následovala krátká chvilka ticha.
"Vida, vida, vypadá to, že jsme vážně chytili kamarádíčka ze Zmijozelu," připustil pak Prašivec. "To máš tedy kliku, Vernone, protože ve Zmijozelu se moc mudlovskejch šmejdů nenajde. Co dělá tvůj táta?"
"Pracuje na ministerstvu," lhal Harry. Věděl, že i po tom nejjednodušším ověřovacím dotazu se celá jeho smyšlená historka zhroutí a že má tak jako tak čas jen do chvíle, kdy jeho obličej zase nabude svoji normální podobu; pak bude s touhle hrou definitivně konec. "Na odboru pro kouzelné nehody a katastrofy."
"Člověče, Šedohřbete," zamyslel se Prašivec, "Mám takovej dojem, že tam vážně nějakej Dudley je."
Harry ho poslouchal se zatajeným dechem. Že by se čirou náhodou, šťastnou shodou okolností z téhleté kaše přece jen bezpečně dostali?
"To se na to podívejme," zabručel Šedohřbet a poprvé za celou dobu zaslechl Harry v jeho necitelném hlase nepatrnou stopu nervozity. Bylo mu jasné, že přemýšlí, jestli doopravdy nepřepadl a nespoutal syna nějakého vysokého ministerského činitele. Srdce mu pod provazy, jimiž měl omotaná žebra, bušilo tak divoce, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby si toho Šedohřbet všiml. "Jestli nám nelžeš, šeredo, nemusíš se malýho vejletu na ministerstvo bát. Počítám, že za to, že jsme tě našli, by nám tvůj tatík moh vyplatit nějakou odměnu."
"Jenže," namítl Harry a v ústech měl sucho jako na poušti, "kdybyste nás prostě nechali…"
"Hej!" ozvalo se ze stanu něčí zvolání. "Podívej se na tohle, Šedohřbete!"
Od stanu k nim přibíhala nějaká temná postava a Harry ve světle několika hůlek spatřil stříbrný záblesk. Našli Nebelvírův meč.
"Móóóc pěkný," protáhl uznale Šedohřbet a vzal si meč z rukou svého kumpána. "Vážně moc pěkná věcička. Vypadá to na skřetí práci. Kde jste k tomu přišli?"
"To je tátovo," zalhal Harry a kojil se téměř marnou nadějí, že je příliš velká tma a Šedohřbet si nevšimne jména vyrytého těsně pod jílcem. "Půjčili jsme si ho, abychom měli něco na štípání dříví na oheň…"
"Herdek filek, Šedohřbete! Koukni na tohle, ve Věštci!"
Současně s Prašivcovým výkřikem pocítil Harry pronikavou bolest v jizvě, která se mu pevně napnutá táhla přes znetvořené čelo. Mnohem zřetelněji než cokoli nablízku viděl teď náhle obrovskou vysokou stavbu: pochmurnou, uhlově černou a nepřístupnou pevnost. Voldemortovy myšlenky byly najednou opět dokonale ostré. Plul vzduchem, blížil se k té gigantické budově naplněn pocitem chladného a cílevědomého triumfu…
Tak blízko… tak blízko…
S vynaložením strašlivého úsilí uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým představám, přinutil se k návratu do tmy, kde seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a, jak tušil, Griphookovi, a zaposlouchal se do Šedohřbetova a Prašivcova hovoru.
"Hermiona Grangerová," předčítal nahlas Prašivec, "mudlovská šmejdka, o níž je všeobecně známo, že cestuje ve společnosti Harryho Pottera."
Jizva Harryho v tichu pálila, ale silou vůle se držel na místě a nedovolil si vklouznout do Voldemortovy mysli. Slyšel zavrzání vysokých bot, když Šedohřbet přistoupil k Hermioně a dřepl si před ní.
"Víš, co ti povím, holčičko? Tahle fotografie se ti zatraceně podobá."
"Nene, to nejsem já!"
Hermionino vyděšené pípání se prakticky rovnalo přímému doznání.
"… o níž je všeobecně známo, že cestuje ve společnosti Harryho Pottera," opakoval tiše Šedohřbet.
V tichu, které se rozhostilo, se jizva rozbolela téměř nesnesitelně, Harry se ale vší silou bránil vtažení do Voldemortovy hlavy. Ještě nikdy v životě nebylo tak důležité, aby si zachoval svou vlastní chladnou mysl.
"No, tím se celá situace poněkud mění, co?" zašeptal Šedohřbet.
Nikdo nic neřekl. Harry si uvědomoval, jak na ně celá banda lapků strnule zírá, a cítil, jak se k němu tiskne roztřesená Hermionina paže. Šedohřbet vstal, přešel k Harrymu, znovu si k němu přidřepl a pozorně studoval zohyzděné rysy jeho obličeje.
"Copak to máš tady na čele, Vernone?" zeptal se tiše a Harryho nos se zaplnil jeho páchnoucím dechem, když mu na napjatou jizvu přitiskl špinavý prst.
"Nedotýkejte se jí!" zaječel Harry. Nedokázal výkřik potlačit, měl dojem, že se bolestí nejspíš pozvrací.
"Myslel jsem, že nosíš brejle, Pottere," vydechl Šedohřbet.
"Nějaký brejle jsem našel!" vyjekl jeden z lapků, kteří se krčili v pozadí. "Byly vevnitř ve stanu! Počkej, Šedohřbete -"
A o pár vteřin později čísi ruka narazila Harrymu brýle na nos. Lapkové teď jeden po druhém přistupovali blíž a prohlíželi si ho.
"Je to on!" zachrčel Šedohřbet. "Chytili jsme Pottera!"
Všichni o několik kroků couvli, ohromení tím, jaký se jim podařil úlovek. Harryho, který stále sváděl úporný boj o to, aby se udržel ve vlastní hlavě pukající bolestí, nenapadalo nic, co by řekl. Hladinu jeho mysli bombardovaly roztříštěné obrazy -
… pluje vzduchem kolem vysokých zdí černé pevnosti -
Ne, on je Harry, svázali ho a obrali o hůlku, hrozí mu vážné nebezpečí -
… zvedá oči k podkrovnímu oknu nejvyšší věže - Je Harry a lapkové tiše rokují o jeho dalším osudu -
… nejvyšší čas rozlétnout se -
"… na ministerstvo?"
"K čertu s ministerstvem!" zavrčel Šedohřbet. "Všechny zásluhy by připsali jen sami sobě a nás by ani nepustili dovnitř. Podle mýho bychom ho měli odvést rovnou Vy-víte-komu."
"Ty ho chceš přivolat? Sem?" zeptal se Prašivec užaslým, vystrašeným tónem.
"Ne," štěkl Šedohřbet, "nemám - Slyšel jsem, že si zřídil základnu v Malfoyově domě. Vezmem toho kluka tam."
Harry vytušil, proč Šedohřbet nepřivolá Voldemorta k sobě. Přestože měl vlkodlak v případech, kdy využívali jeho služeb, povoleno nosit hábit Smrtijedů, jen nejužší kruh Voldemortových věrných byl poznačen Znamením zla. Šedohřbetovi se této nejvyšší pocty nedostalo.
Harryho jizva se znovu rozbolela -
… a letí vzhůru do noci, míří přímo k oknu na samotném vrcholku věže -
"… stoprocentně jistej, že je to von? Protože jestli to není von, Šedohřbete, jsme všichni mrtvý."
"Kdo tady velí?" houkl Šedohřbet, aby zamaskoval chvilkovou slabost, zpochybňující jeho postavení. "Říkám, že je to Potter, a Potter plus jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů rovnou tady u nosu! Jestli jste ale takový zbabělci, že se bojíte jít se mnou, shrábnu všechny já a s trochou štěstí k nim navíc dostanu i tu holku!"
… okno bylo pouhou štěrbinou v černé skále, příliš úzké na to, aby se jím člověk protáhl dovnitř… stěží mu dovolovalo pohlédnout na vyzáblou postavu schoulenou pod přikrývkou… je vězeň mrtvý, nebo jen spí…?
"No dobrá!" rozhodl se Prašivec. "Dobrá, jdem s tebou! A co ty vostatní, Šedohřbete, co s těma uděláme?"
"Nejlepší bude, když je vezmem všechny. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. A dejte sem taky ten meč. Jestli jsou to opravdový rubíny, tak jen za ně dostanem další pěknou sumičku."
Lapkové zajatce nešetrně postavili na nohy. Harry slyšel, jak Hermiona přerývaně, vyděšeně oddechuje.
"Popadněte je a pevně je držte!" zavelel Šedohřbet. "Já se postarám o Pottera!" Sevřel v hrsti chomáč Harryho vlasů. Harry cítil, jak se mu dlouhé žluté nehty zarývají do kůže na hlavě. "Až napočítám do tří! Raz - dva - tři!"
Přemístili se a zajatce táhli s sebou. Harry se vzpouzel a snažil se Šedohřbetovu ruku setřást, bylo to ale beznadějné. Z obou stran k němu byli pevně přimáčknutí Ron s Hermionou, nemohl se od skupinky vězňů oddělit, a když mu všeobjímající tma vymáčkla vzduch z plic, projela mu jizvou ještě pronikavější bolest -
… právě v tom okamžiku se jako had protáhl uzoučkým oknem a lehce jako obláček páry dopadl na podlahu místnosti sloužící jako vězeňská cela -
Zajatci do sebe vzájemně narazili a zapotáceli se, když přistáli na venkovské cestě. Harryho stále ještě napuchlým očím chvíli trvalo, než přivykly novému prostředí, pak ale spatřil dvoukřídlou bránu z tepaného železa a za ní dlouhou příjezdovou cestu. Pocítil nepatrný záchvěv úlevy. Zatím nedošlo k nejhoršímu, Voldemort tady ještě nebyl. Nacházel se momentálně - Harry to dobře věděl, protože se právě bránil vjemům z jeho mysli - na vrcholu věže jakési podivné staré pevnosti. Jak dlouho ale potrvá, než se tu objeví, než se dozví, že Harryho chytili -
Jeden z lapků přistoupil k bráně a zalomcoval jí.
"A jak se dostanem dovnitř? Ta brána je zamčená, Šedohřbete, nemůžu - Láry fáry!"
Vyděšeně uskočil a odtrhl z brány ruce. Železné mříže se začaly kroutit, až se z beztvaré změti smyček a záhybů zformoval děsivý obličej, který promluvil znělým dunivým hlasem? "Sdělte účel návštěvy!"
"Máme Pottera!" zaburácel vítězoslavně Šedohřbet. "Zajali jsme Harryho Pottera!"
Brána se otevřela dokořán.
"Jdeme!" zavelel Šedohřbet svým mužům. Ti prostrčili zajatce bránou a strkali je před sebou k domu po cestě lemované vysokými živými ploty, které tlumily zvuk jejich kroků. Harry nad sebou zahlédl jakousi přízračně bílou siluetu a uvědomil si, že je to bílý páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho znovu vytáhl na nohy. Vrávoravě pokračoval v chůzi natočený kupředu bokem, protože byl zády připoután ke čtyřem dalším zajatcům. Zavřel napuchlé oči a na okamžik se poddal bolesti v jizvě, protože chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli už ví, že ho chytili…
… vyzáblá postava se pod tenkou přikrývkou zavrtěla a přetočila se k němu, v obličeji připomínajícím lebku se otevřely oči… muž slaboučký jako věchýtek se posadil, chvíli se na něj - na Voldemorta - díval velkýma zapadlýma očima a pak se usmál. Většina zubů mu chyběla…
"Tak jste přece jen přišel. Čekal jsem, že přijdete… dřív nebo později. Vážil jste ale zbytečnou cestu. Nikdy jsem ji neměl."
"Lžeš!"
Vztekle se v něm rozhořel Voldemortův hněv a Harry měl dojem, že jizva bolestí pukne. Násilím přinutil svoji mysl, aby se vrátila do vlastního těla, a zuby nehty ji v něm přidržoval, zatímco lapkové s nimi smýkali po štěrkové cestě.
Potom je všechny zalilo pronikavé světlo.
"Kdo je tam?" ozval se studený ženský hlas.
"Přišli jsme za Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit," odpověděl Šedohřbet.
"Kdo jste?"
"Vždyť mě znáte!" Ve vlkodlakově hlase zazníval nevraživý podtón. "Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!"
Popadl Harryho a otočil ho obličejem ke světlu, takže se ostatní zajatci také museli šouravě přetočit.
"Víme, že je celej voteklej, madam, ale je to von!" ozval se nejistě Prašivec. "Když se podíváte trošičku víc zblízka, uvidíte tu jeho jizvu. A tady - vidíte tu holku? To je ta mudlovská šmejdka, kterou s sebou všude tahá, madam. Je to stoprocentně jistý, že to je von, a máme taky jeho hůlku. Tady je, madam -"
Harry viděl, jak si Narcisa Malfoyová pozorně prohlíží jeho oteklý obličej. Prašivec jí strkal do ruky trnkovou hůlku. Zvedla obočí.
"Zaveďte je dovnitř," rozkázala.
Lapkové nahnali šťouchanci a kopanci Harryho i ostatní po širokém kamenném schodišti do vstupní haly lemované portréty.
"Pojďte za mnou," vyzvala je a zamířila na protější konec haly. "Můj syn Draco je právě doma na velikonoční prázdniny. Pokud to skutečně je Harry Potter, Draco ho pozná."
Po venkovní tmě bylo v přijímacím salonu přímo oslepující světlo. Dokonce i s očima téměř zavřenýma si Harry uvědomoval, že je to místnost obrovských rozměrů. Ze stropu visel křišťálový lustr a na stěnách s temně rudými tapetami byly rozvěšeny další portréty. Když lapkové zavedli zajatce dovnitř, zvedly se z křesel před bohatě zdobeným mramorovým krbem dvě postavy.
"Co to má znamenat?"
K Harryho uším se donesl děsivě povědomý, afektovaně protahovaný hlas Luciuse Malfoye. Začala se ho zmocňovat panika, neviděl žádnou možnost úniku, a jak se jeho strach stupňoval, bylo stále snazší vypudit z hlavy Voldemortovy myšlenky, přestože jizva ho pořád bolela.
"Říkají, že mají Pottera," odpověděl Narcisin studený hlas. "Pojď sem, Draco."
Harry se neodvažoval pohlédnout na Draca přímo, zašilhal po něm jen koutkem oka. Z křesla se zvedla postava o maličko vyšší než on sám, s bledým zašpičatělým obličejem pod téměř běloplavými vlasy.
Šedohřbet znovu přinutil všechny zajatce pootočit se tak, aby byl Harry přímo pod lustrem.
"Tak co, chlapče?" zeptal se chraptivě.
Harry stál čelem k zrcadlu, které viselo nad krbem, k ohromné blyštivé tabuli ve filigránsky vyřezávaném zlaceném rámu. Poprvé ode dne, kdy odešli z domu na Grimmauldově náměstí, viděl štěrbinkami nateklých očí vlastní odraz.
Obličej měl obrovský, lesklý a celý růžový, do posledního rysu pokřivený Hermioniným kouzlem. Černé vlasy mu spadaly až na ramena a na bradě se mu rýsoval temný stín. Kdyby nevěděl, že se dívá sám na sebe, nejspíš by se divil, kdo to má na nose jeho brýle. Umínil si, že za žádnou cenu nesmí promluvit, protože hlas by ho nepochybně prozradil. Pro jistotu se ale také vyhýbal Dracovu pohledu, když se k němu bývalý spolužák blížil.
"Tak co, Draco?" vyhrkl Lucius Malfoy dychtivým hlasem. "Je to on? Je to Harry Potter?"
"Nevím - nevím to jistě," zahučel Draco. Udržoval si odstup od Šedohřbeta a zdálo se, že má z pohledu do Harryho očí stejný strach jako Harry z pohledu do těch jeho.
"Tak si ho přece pořádně prohlédni, dělej! Běž k němu blíž!"
Harry ještě nikdy Luciuse Malfoye neslyšel mluvit tak rozčileným tónem.
"Draco, když to budeme my, kdo Pottera předá Pánovi zla, všechno nám bude odpuš -"
"Tak moment," zavrčel výhrůžně Šedohřbet, "nezapomněl jste doufám, kdo ho chytil, že ne, pane Malfoyi?"
"Ne, ne, samozřejmě že nezapomněl!" odbyl ho netrpělivě Lucius. Přistoupil také až k zajatému, tak blízko, že i napuchlýma bolavýma očima viděl Harry každičký detail Luciusovy obvykle netečné bledé tváře. S obličejem proměněným v odulou masku měl pocit, jako by se na něj díval mřížemi klece.
"Co jste to s ním provedli?" zeptal se Lucius Šedohřbeta. "Jak se mu to stalo?"
"To jsme nebyli my."
"Připadá mi to spíš jako žihadlové kouzlo," poznamenal Lucius.
Šedýma očima zkoumal Harryho čelo.
"Něco tam vidím," zašeptal, "to by mohla být ta jeho jizva, táhne se přes ten otok… Pojď sem, Draco, podívej se pořádně! Co myslíš?"
Harry teď viděl Dracův obličej z těsné blízkosti, přímo vedle Luciusova. Byli si neobyčejně podobní - až na to, že zatímco otec se zdál být téměř bez sebe vzrušeným očekáváním, Dracův výraz svědčil o neochotě a dokonce o strachu.
"Vážně nevím," zamumlal a zamířil ke krbu, odkud všemu přihlížela jeho matka.
"Musíme si tím být jisti, Luciusi," zavolala na manžela Narcisa svým chladným a jasným hlasem. "Musíme si být stoprocentně jisti, že to je Potter, než přivoláme Pána zla… Tohle prý patří jemu," pozorně si prohlížela trnkovou hůlku, "vůbec to ale neodpovídá Ollivanderovu popisu… Kdybychom se mýlili, kdybychom sem Pána zla volali zbůhdarma… Pamatuješ, co udělal Rowlemu a Dolohovovi?"
"A co ta mudlovská šmejdka?" zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl na podlahu, když lapkové přinutili zajatce, aby se znovu přetočili, a světlo tak místo něj ozářilo Hermionu.
"Počkat!" sykla hlasitě Narcisa. "Ano… ano, to je ta, co byla s Potterem u madame Malkinové! Viděla jsem její fotografii ve Věštci! Podívej se, Draco, není to ta Grangerová?"
"No… možná… možná jo."
"A v tom případě je tohle ten Weasleyovic kluk!" vykřikl Lucius a obešel spoutané zajatce tak, že stál tváří v tvář Ronovi. "Jsou to oni, Potterovi kamarádíčci… Podívej se na něj, Draco, není to syn Artura Weasleyho? Jak že se to jen jmenuje…?"
"Jo," přitakal opět Draco, který stál k zajatcům otočený zády. "Nejspíš to bude on."
Dveře přijímacího salonu za Harryho zády se otevřely. Zazněl ženský hlas a Harryho strach se vyšplhal do ještě větších výšin.
"O co tu jde? Co se tu děje, Cissy?"
Belatrix Lestrangeová pomalu obcházela skupinku zajatců. Zastavila se po Harryho pravici a zdánlivě ospale přimhouřenýma očima se dívala na Hermionu.
"No ne," promluvila tiše, "tohle je přece ta mudlovská šmejdka. To je Grangerová!"
"Ano, ano, je to Grangerová!" přidal se k ní Lucius. "A myslíme, že ten vedle ní je Potter! Potter a jeho parta, konečně polapení!"
"Potter?" vřískla Belatrix a o krok ustoupila, aby si mohla Harryho lépe prohlédnout. "Víte to jistě? V tom případě ale musíme okamžitě informovat Pána zla!"
Vykasala si levý rukáv, Harry spatřil na jejím předloktí vypálené Znamení zla a věděl, že se ho chce dotknout, přivolat svého milovaného pána -
"Zrovna jsem se ho chystal zavolat!" zarazil ji Lucius a prudce popadl Belatrixino zápěstí, aby jí znemožnil dotknout se znamení. "Zavolám ho já, Bello, Pottera přivedli do mého domu, a je tudíž mým právem -"
"Tvým právem!" vyprskla posměšně Belatrix a snažila se vykroutit ruku z jeho sevření. "O veškerá práva jsi přišel, když jsi ztratil svoji hůlku, Luciusi! Jak se opovažuješ? Dej ty ruce pryč!"
"Ne! Tohle s tebou nemá nic společného, tys toho kluka nezajala -"
"Při vší úctě, pane Malfoyi," skočil mu do řeči Šedohřbet, "Pottera jsme chytili my a nám taky bude patřit to zlato, co -"
"Zlato!" zachechtala se Belatrix, dál se snažila osvobodit ze švagrova stisku a volnou rukou šátrala v kapse po hůlce. "Vezmi si svoje zlato, ty špinavý mrchožroute, k čemu by mi bylo zlato? Chci být jen poctěna jeho - jeho -"
Přestala se Luciusovi vzpírat a vyvalenýma tmavýma očima upřeně zírala na něco, co Harry neviděl. Lucius se zaradoval, že mu konečně přestala klást odpor, pustil ji a jediným trhnutím si vyhrnul rukáv -
"Ne!" zaječela Belatrix. "Nedělej to, jestli se tu teď Pán zla objeví, všichni zemřeme!"
Luciusův ukazováček se zastavil těsně nad odhaleným znamením.
"Co je?" vyštěkla a vystoupila z Harryho omezeného zorného pole.
"Meč," zabručel jeden z neviděných lapků.
"Dej ho sem!"
"Není váš, slečinko, počítám, že když jsem ho našel já, patří mně."
Následovalo mocné prásknutí a záblesk rudého světla: Harrymu bylo jasné, že lapku zasáhla omračovacím kouzlem. Ostatní lapkové zlostně zahučeli a Prašivec vytáhl hůlku.
"Na co si to tu hrajete, ženská?"
"Mdloby na tebe!" zaječela. "Mdloby na tebe!"
Přestože lapkové byli čtyři proti jedné, neměli v souboji s Belatrix sebemenší šanci, byla to čarodějka obdařená obrovskými schopnostmi, ale bez špetky svědomí. Nestačili se pohnout a padli k zemi - všichni, s výjimkou Šedohřbeta, kterého přinutila, aby poklekl s rozpřaženýma rukama. Harry koutkem oka viděl, jak vlkodlaka tlačí k zemi mečem pevně sevřeným v ruce.
"Kde jste přišli k tomu meči?" sípěla na Šedohřbeta a z ochablé ruky mu vytáhla hůlku.
"Jak se opovažujete?" zavrčel vlkodlak. Ústa byla jedinou částí těla, kterou mohl hýbat, jinak byl nucen strnule jí hledět do očí. Vycenil špičaté zuby. "Okamžitě mě pusťte, ženská!"
"Kde jste našli ten meč?" opakovala a mávala mu zbraní před očima. "Vždyť Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!"
"Měli ho ve stanu," vrčel Šedohřbet. "Pusťte mě, povídám!"
Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil, zjevně se ale bál přistoupit k ní příliš blízko. Couvl za jedno z křesel a zaryl špinavé zakřivené nehty do opěradla.
"Vyhoď odtud tu lůzu, Draco!" nařídila Belatrix a ukázala na omráčené muže. "A pokud nemáš dost kuráže, abys je dorazil, nech je ležet na dvoře, já se pak o ně postarám."
"Neopovažuj se mluvit s Dracem, jako by to byl tvůj -" vyjela vztekle Narcisa, Belatrix ji ale umlčela.
"Buď zticha!" zaječela. "Situace je mnohem vážnější, než si umíš představit, Cissy! Tohle zavání malérem!"
Stála trochu udýchaná, s očima sklopenýma k meči, a prohlížela si jeho jílec. Pak se otočila na mlčící zajatce.