close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola dvacátá sedmá - POSLEDNÍ SKRÝŠ

21. listopadu 2010 v 14:48 |  Harry Potter a Relikvé smrti
POSLEDNÍ SKRÝŠ
Směr letu nemohli nijak ovlivnit. Drak sám neviděl, kam vlastně směřuje, a Harrymu bylo jasné, že kdyby ostře zatočil nebo se za letu převrátil na záda, rozhodně by se na jeho širokém hřbetu neudrželi. Zatím ale neustále nabírali výšku, Londýn se pod nimi roztahoval do dáli jako šedozelená mapa a Harry v sobě neměl místo na jiné pocity než na vděčnou úlevu, že se jim podařilo uniknout zdánlivě nevyhnutelné katastrofě. Tiskl se k netvorovu krku a pevně se držel kovově lesklých šupin. Čerstvý větřík mu chladil popálenou a puchýři rozpraskanou kůži a dračí křídla vířila vzduchem jako lopatky větrného mlýna. Ron za ním bez ustání hlasitě klel, nebylo ale jasné, zda je to ze strachu, anebo z opojení, a Hermiona zřejmě tiše vzlykala.
Asi tak po pěti minutách z Harryho částečně spadly neodbytné obavy, že je drak shodí; zdálo se totiž, že mu nezáleží na ničem jiném, než aby se dostal co nejdál od svého podzemního žaláře. Stále je však děsilo, jak a kdy se jim podaří z dračího hřbetu sesednout. Harry neměl sebemenší ponětí, jak dlouho dokážou draci letět bez přistání, ani jak tenhle konkrétní drak, jemuž sotva slouží oči, najde vhodné místo, kde by se mohl spustit na zem. Neustále se rozhlížel a měl pocit, že se mu v jizvě opět ozývá bolest…
Jak dlouho může trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali k Lestrangeovým do trezoru? Jak rychle dokážou skřetové od Gringottových informovat Belatrix o tom, co se stalo? Jak brzy si uvědomí, co bylo vlastně ukradeno? A co potom, až se zjistí, že chybí zlatý pohárek? Voldemortovi bude konečně jasné, že jdou po viteálech…
Drak se očividně nemohl nabažit čerstvého chladného vzduchu. Stoupal výš a výš, takže nyní prolétali mezi chomáči mrazivě studených obláčků a Harry už dole na zemi nerozeznával pohyblivé barevné puntíky neboli auta směřující do hlavního města, ale i z něj. Letěli nyní nad venkovskou krajinou rozčleněnou na zelené a hnědé plošky, přes silnice a řeky vinoucí se krajem jako matné lesklé stužky.
"Kam myslíte, že má namířeno?" zahulákal Ron, zatímco uháněli stále dál na sever.
"Nemám tušení!" křikl stejně hlasitě Harry. Ruce měl zkřehlé zimou, neodvažoval se ale ani na okamžik pustit a pokusit se přehmátnout jinam. Už nějakou dobu přemýšlel o tom, co si počnou, jestliže se před nimi objeví čára pobřeží, má-li drak namířeno nad širé moře. Byl prochladlý do morku kostí a raději ani nemyslel na strašlivý hlad a žízeň. Docela by ho zajímalo, kdy naposledy měla ta dračí obluda něco k jídlu. Brzy se přece i ona bude potřebovat nakrmit. A co když si v té chvíli uvědomí, že jí na hřbetě sedí tři lidičkové k zakousnutí?
Slunce na obloze, která nabyla barvy indigové modři, se už začalo sklánět k obzoru, drak ale letěl dál a dál. Střídavě se pod nimi objevovala a zase mizela města i vesnice a obrovský dračí stín se po zemi sunul jako velký temný mrak. Harryho už bolelo celé tělo z nadměrného úsilí, aby se na dračím hřbetu udržel.
"Zdá se mi to jen," ozval se Ron po dlouhé chvíli ticha, "nebo doopravdy ztrácíme výšku?"
Harry pohlédl pod sebe a spatřil tmavozelené lesnaté hory a jezera, která se měděně leskla v záři zapadajícího slunce. V krajině, na niž se přimhouřenýma očima díval přes dračí bok, nabývalo vše větších a prokreslenějších obrysů a Harryho napadlo, že drak možná v záblescích odražených slunečních paprsků vytušil pitnou vodu.
Drak se ve velké krouživé spirále snášel stále níž a zdálo se, že jeho cílem je jedno z menších jezer.
"Myslím, že bychom měli seskočit, až bude dost nízko!" zavolal Harry přes rameno na Rona a Hermionu. "Rovnou do vody, než si uvědomí, že jsme tady!"
Oba souhlasili, byť Hermiona jen váhavě a přidušeným hláskem. To už Harry viděl, jak se na zvlněné hladině jezera zrcadlí drakovo široké žluté břicho.
"Teď!"
Sklouzl mu po boku a nohama napřed zčerstva padal k jezerní hladině. Byli o něco výš, než odhadoval, když skočil, takže dopadl do vody jako hozený kámen a ponořil se hluboko do ledového zeleného světa, plného vodních řas. Vykopl nohama, vyplul na hladinu, a když se vynořil a pracně lapal po dechu, viděl, jak se z míst, kam dopadli Ron s Hermionou, šíří vlny ve dvou obrovských kruzích. Drak si zjevně ničeho nevšiml, byl už patnáct metrů od nich, snesl se těsně k hladině a zjizvenou tlamou nabíral a chlemtal vodu. Pak se nad vodou objevili z hlubin jezera i Ron s Hermionou, prskali a chraptivě oddechovali. Drak se znovu zvedl o něco výš, mocně máchl křídly a po chvíli konečně přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona zamířili na opačnou stranu jezera. Nebylo zřejmě nijak hluboké, protože po chvíli už vlastně neplavali, ale spíše si klestili cestu rákosím a bahnem, až konečně vylezli na břeh a celí promočení, zadýchaní a vyčerpaní se zhroutili do kluzké trávy.
Hermiona zůstala bezvládně ležet, kašlala a celá se třásla. Harry by se byl také nejraději stočil do klubíčka a usnul, vrávoravě se ale vyškrábal na nohy, vytáhl hůlku a začal kolem vytvářet bariéru obvyklých ochranných kouzel.
Když byl hotov, připojil se k oběma přátelům. Poprvé od okamžiku, kdy uprchli z trezoru, si je mohl důkladně prohlédnout. Oba měli obličeje i paže plné ošklivých rudých popálenin a oblečení na mnoha místech propálené a ohořelé.
Sykali bolestí a natírali si četná zranění esencí třemdavy. Hermiona podala lahvičku s třemdavou Harrymu a vytáhla z korálkové kabelky tři láhve dýňové šťávy, jimiž se zásobila v Lasturové vile, a pro všechny i čisté a suché hábity. Převlékli se a pak dychtivě vypili šťávu.
"No, měli jsme štěstí," ozval se konečně Ron, který seděl a sledoval, jak mu dorůstá nová kůže na rukou, "že jsme našli ten viteál. Naopak smůla je -"
"- že jsme přišli o meč," procedil Harry mezi zuby, které zatínal bolestí, protože si propálenou dírou v džínsech právě kapal třemdavu na hrozivě vyhlížející popáleninu.
"Přišli jsme o meč," opakoval po něm Ron. "Ta zákeřná, podlá mrňavá zmije…"
Harry vytáhl z kapsy bundy, kterou si právě svlékl, ukořistěný viteál a položil ho do trávy před sebou. Pohárek se třpytil v paprscích slunce a přitahoval jejich pohledy, když si zavdávali z lahví se šťávou.
"Alespoň ho tentokrát nemusíme nosit na kůži, vypadalo by to trochu divně, kdybychom ho měli pověšený kolem krku," poznamenal Ron a otřel si ústa hřbetem ruky.
Hermiona se dívala přes vodu na protější břeh, kde se drak dosud napájel z jezera.
"Co myslíte, že s ním teď bude?" zeptala se. "Nestane se mu nic špatného?"
"Ty už mluvíš jako Hagrid," zabručel Ron. "Je to drak, Hermiono, a ti se o sebe dokážou postarat. Spíš si musíme dělat starosti sami o sebe."
"Jak to myslíš?"
"No, sám nevím, jak bych ti to měl šetrně sdělit," zaváhal Ron, "ale tak trochu se bojím, aby se náhodou neprovalilo, že jsme se vloupali ke Gringottovým."
Všichni tři se rozesmáli, a jakmile se jednou začali smát, nemohli vůbec přestat. Harryho bolela všechna žebra, hlava se mu točila hlady, bezmocně se ale svalil do trávy pod rudnoucí oblohou a chechtal se, až ho pálilo v krku.
"Co si teď ale počneme?" zeptala se Hermiona, když nakonec přece jen přemohla škytavý smích a zatvářila se opět vážně. "Teď už mu to bude jasné, že ano? Vy-víte-kdo bude vědět, že víme o jeho viteálech!"
"Třeba budou mít strach mu to říct," zadoufal Ron. "Třeba to budou chtít ututlat -"
Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, to vše rázem zmizelo, když Harryho hlavu rozpoltila bolest jako rána mečem.
Stál ve spoře osvětlené místnosti, čelem k půlkruhu kouzelníků, a na podlaze mu u nohou klečela drobná rozklepaná postava.
"Cos to říkal?" Mluvil vysokým a chladným hlasem, v nitru ho ale spalovala zuřivost a strach. Jediné, čeho se kdy obával - nemohla to ale přece být pravda, vůbec nechápal, jak by…
Skřet se vyděšeně třásl a neodvažoval se pohlédnout vzhůru do rudých očí.
"Zopakuj to!" zahučel Voldemort. "Tak dělej!"
"M-můj pane," koktal skřet a černé oči měl vypoulené hrůzou, "m-můj p-pane… chtě-chtěli jsme je za-zarazit… b-byli mas-skovaní, můj p-pane… vloupali… vloupali se do - do trezoru Le-Lestrangeových a…"
"Maskovaní? Jak byli maskovaní? Myslel jsem, že Gringottovi vědí, jak odhalit maskované vetřelce! Co byli zač?"
"Byl to… byl to… ten P-Potterovic k-kluk a s ním ještě d-dva…"
"A co vzali?" vyštěkl zvýšeným hlasem a zmocnil se ho děsivý strach. "Mluv! Co si odnesli?"
"J-jen m-malý zlatý po-pohárek… m-můj pane…"
Zuřivý, nevěřící řev se mu vydral z prsou, která jako by patřila někomu jinému. Běsnil a šílel vzteky. To se přece nemohlo stát, bylo to zcela nemyslitelné, nikdo o tom nikdy nevěděl - jak tedy mohlo dojít k tomu, že ten kluk jeho tajemství odhalil?
Bezová hůlka zasvištěla vzduchem a místností prolétl paprsek zeleného světla, klečící skřet se mrtvý svalil na podlahu a přihlížející kouzelníci se před ním vyděšeně rozprchli na všechny strany. Belatrix a Lucius Malfoy nechali v úprku ke dveřím všechny ostatní za sebou, jeho hůlka však metala další a další zelené blesky a ti, kteří zbývali, jeden po druhém umírali, všichni museli zemřít za to, že mu přinesli tuhle zprávu, že slyšeli o existenci zlatého pohárku -
Přecházel mezi mrtvými zuřivě sem a tam a všechno mu v duchu defilovalo před vnitřním zrakem - jeho poklady, jeho pojistky, pevné záruky jeho nesmrtelnosti. Deník byl zničen a pohárek ukraden. Co když, co když ten kluk věděl také o ostatních? Je snad možné, že se o nich dozvěděl, že po nich cílevědomě pátrá a že už dokonce našel některé další? Byl snad zdrojem toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho odjakživa podezříval, Brumbál, kterého na jeho rozkaz zabili, Brumbál, jehož hůlka teď patřila jemu, který k němu ale navzdory potupné smrti vztahoval ruce prostřednictvím toho kluka, toho kluka -
Kdyby ale ten kluk některý z jeho viteálů zničil, on, lord Voldemort by o tom přece musel vědět, byl by to přece cítil! On, největší kouzelník všech dob, nejmocnější černokněžník, přemožitel Brumbála a nesčetných dalších bezvýznamných a bezejmenných ubožáků! Jak by lord Voldemort mohl nevědět o tom, že jeho samotného, nejdůležitější a nejvzácnější osobu na celém světě, někdo napadl a zmrzačil?
Pravda, když byl zničen ten deník, necítil vůbec nic, domníval se ale, že tomu tak bylo, protože neměl tělo, které by mohlo něco cítit, protože byl méně než duch… ne, ostatní viteály jsou nepochybně v bezpečí… ty zbývající jsou určitě nedotčené…
Musí se o tom ale přesvědčit, musí to vědět jistě… Přecházel po místnosti, a když míjel skřetovu mrtvolu, odkopl ji stranou. Obrázky v jeho kypícím mozku splývaly a rozmazávaly se: jezero, chatrč, Bradavice -
Pomalu se začal uklidňovat a jeho vztek chladl. Jak by ten kluk mohl vědět o prstenu, který schoval v Gauntově chatrči? Nikdo přece nikdy nezjistil, že je s Gauntovými spřízněn, podařilo se mu jejich příbuzenský vztah utajit, nikdo netušil, že za těmi vraždami stál on. Prsten tam je nepochybně v bezpečí.
A jak by se ten kluk nebo kdokoli jiný mohl dozvědět o jeskyni a proniknout jejími ochranami? Představa, že by někdo ukradl jeho medailonek, je směšná…
A pokud jde o školu, jedině on sám přece ví, kam v Bradavicích viteál uložil, protože jedině on pronikl do nejhlubších tajemství tamějšího hradu…
A ještě pořád je tu Nagini, kterého teď musí držet blízko sebe, nemůže už ho pověřovat samostatnými úkoly, musí ho naopak chránit…
Aby si ale byl jistý, stoprocentně jistý, bude se muset ke všem svým skrýším vrátit, bude muset zdvojnásobit ochranná kouzla střežící jeho viteály… A to je věc, které se stejně jako pátrání po bezové hůlce bude muset zhostit on sám osobně…
Kterou skrýš by měl navštívit jako první, které hrozí největší nebezpečí? Tělem mu projel záchvěv staré, dobře známé nejistoty. Brumbál znal jeho druhé křestní jméno… není tedy vyloučeno, že si je dal do souvislosti s Gauntovými… Jejich opuštěný dům byl možná nejméně bezpečnou skrýší, tam by se měl jít podívat nejdřív…
Jezero nikdo nepochybně objevit nemohl… přestože existovala jistá nepatrná možnost, že se Brumbál o některých z jeho dávných prohřešků dozvěděl prostřednictvím sirotčince.
A Bradavice… Byl si však naprosto jistý, že tam je jeho viteál v bezpečí, protože bylo zcela nemožné, aby se Potter nepozorovaně objevil v Prasinkách, o škole samotné už vůbec nemluvě. Přesto by asi bylo rozumné upozornit Snapea, že by se ten kluk mohl pokusit do hradu nějak proniknout. Prozrazovat Snapeovi důvod jeho návratu by samozřejmě bylo pošetilé. Dopustil se vážné chyby, když důvěřoval Belatrix a Malfoyovi. Není snad jejich pitomost a neopatrnost jasným důkazem toho, jak nerozumné je komukoli za jakýchkoli okolností věřit?
Tak dobrá, nejprve tedy navštíví Gauntovu chatrč a Naginiho vezme s sebou, propříště už nedovolí, aby ho něco od hada odloučilo… Rázně vyšel z místnosti a prošel halou do temné zahrady se zpívající fontánou. Zavolal hadím jazykem na Naginiho, který se k němu připlazil jako dlouhý stín…
Harry se silou vůle přinutil k návratu do vlastní přítomnosti a otevřel oči dokořán. Ležel ve světle zapadajícího slunce na břehu jezera, Ron s Hermionou se nad ním skláněli a zkoumavě si ho prohlíželi. Podle jejich ustaraného výrazu i podle toho, jak mu jizva pulzovala bolestí, mu bylo jasné, že si jeho krátkého výletu do Voldemortovy mysli povšimli. Namáhavě se postavil, roztřásl se, poněkud překvapeně si uvědomil, že je stále promočený až na kůži, spatřil pohárek, který před ním nevinně ležel v trávě, a jezero, do jehož tmavomodré barvy se v zapadajícím slunci mísily zlaté skvrny.
"Už to ví." Po Voldemortově pištivém ječení mu vlastní hlas připadal nezvykle hluboký. "Ví to, rozhodl se zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní, a ten poslední, který hledáme," to už stál na nohou, "je v Bradavicích. Já to věděl. Věděl jsem to."
"Cože?"
Ron na něj užasle zíral, Hermiona se tvářila ještě ustaraněji.
"Cos ale viděl? Jak to můžeš vědět?"
"Viděl jsem ho, když mu pověděli o tom pohárku, byl - byl jsem v jeho hlavě, je -" Harry si vzpomněl na všechny ty mrtvé, "je rozzuřený k nepříčetnosti, ale taky má strach. Nechápe, jak jsme se o něm mohli dozvědět, a teď se chce přesvědčit, že jsou ostatní viteály v bezpečí. Začíná prstenem a ten v Bradavicích považuje za nejbezpečněji ukrytý, protože tam má Snapea a protože bude hrozně těžké dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že si ho nechá až na konec, i tak by tam ale mohl být už za pár hodin -"
"Viděls, kde přesně ten bradavický je?" zeptal se Ron, který už se také honem zvedal z trávy.
"Neviděl, soustředil se na to, že musí varovat Snapea, nemyslel na to, kde přesně je schovaný -"
"Počkat, počkat!" vyhrkla Hermiona, když Ron popadl viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. "Nemůžeme se jen tak splašit, nemáme žádný plán, musíme -"
"Musíme okamžitě vyrazit," přerušil ji rozhodným tónem Harry. Doufal, že bude mít čas se vyspat, těšil se, až si zaleze do nového stanu, to teď ale nebylo možné. "Umíš si představit, co asi udělá, až zjistí, že prsten i medailonek jsou pryč? Co když si usmyslí, že ten bradavický viteál není dostatečně v bezpečí, a přemístí ho někam jinam?"
"Jak se ale dostaneme dovnitř?"
"Půjdeme do Prasinek," rozhodl Harry, "a pokusíme se něco vymyslet, až se podíváme, jak vypadají ochranná opatření kolem školy. Vlez si pod plášť, Hermiono. Tentokrát se musíme držet pohromadě."
"Všichni tři už se ale pořádně ne -"
"Bude tma, nohou si nikdo nevšimne."
Přes černou vodu se k nim doneslo zapleskání obrovských křídel - drak se už do sytosti napil a vznesl se do vzduchu. Přerušili přípravy k odchodu a sledovali, jak stoupá výš a výš, teď už jako černá skvrna na pozadí rychle tmavnoucí oblohy, dokud jim nezmizel za nedalekou horou. Pak Hermiona postoupila o krok kupředu a postavila se mezi oba kamarády. Harry přes všechny přetáhl neviditelný plášť co nejníž k zemi, rázem se otočili na místě a ztratili se do dusivé temnoty.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama