PŘÍBĚH TŘÍ BRATŘÍ
Harry se otočil a pohlédl na Rona a Hermionu. Podle jejich výrazu usoudil, že také oni nevědí, o čem Xenofilius mluví.
"Relikvie smrti?"
"Přesně tak," přitakal Xenofilius. "Nikdy jste o nich neslyšeli? To mě nepřekvapuje. Jen málo, velice málo kouzelníků věří, že existují. Jen si vzpomeňte na toho mladého omezence, který mě napadl na svatbě vašeho bratra," kývl na Rona, "a tvrdil, že nosím znamení nechvalně známého černokněžníka! Taková nevědomost! Relikvie nijak nesouvisejí s černou magií - alespoň v tak primitivním pojetí ne. Používáme ten symbol prostě proto, abychom dali svoji víru najevo jiným jejím zastáncům, protože doufáme, že by nám mohli pomoci s pátráním."
Hodil si do odvaru z lichokořene několik kostek cukru, zamíchal a napil se.
"Promiňte," omlouval se Harry. "Pořád ještě vám tak docela nerozumím."
Čistě ze zdvořilosti i on trochu usrkl ze svého šálku, a žaludek se mu málem obrátil naruby. Byla to absolutně nechutná břečka, jako by někdo rozpustil Bertíkovu fazolku s příchutí holubů z nosu.
"Totiž, abyste rozuměli, všichni, kdo věří v relikvie smrti, po nich neustále pátrají," vysvětloval Xenofilius a uznale zamlaskal, jako by byl odvar z lichokořene tím nejlepším nápojem na světě.
"Co ale jsou ty relikvie smrti?" zeptala se Hermiona.
Xenofilius odložil vypitý šálek.
"Předpokládám, že všichni znáte Příběh tří bratří?"
"Ne," odpověděl Harry, zatímco Ron i Hermiona přitakali.
Xenofilius vážně přikývl.
"Tak tedy, pane Pottere, celá ta věc se odvíjí od Příběhu tří bratří… Někde bych ho tu měl mít…"
Bezradně se rozhlédl po místnosti plné hromad knih a pergamenových listin, Hermiona ho ale zarazila. "Já ho mám také, pane Láskoráde. Mám ho tady s sebou."
A vytáhla z malé korálkové kabelky svoje Bajky.
"Vy máte originál?" zbystřil Xenofilius, a když Hermiona přikývla, vybídl ji: "Tak co kdybyste ten příběh přečetla nahlas? To bude zdaleka nejlepší způsob, jak zajistit, že všichni pochopíte, co vám pak povím."
"No… no tak dobře," souhlasila nervózně Hermiona. Otevřela knihu a Harry si všiml, že právě na stránce, kterou našla, je nahoře nakreslený symbol, po jehož významu pátrají. Hermiona si tiše odkašlala a dala se do čtení.
"Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě -"
"Když nám to mamka vyprávěla, bylo to vždycky o půlnoci," přerušil ji Ron, který se pohodlně natáhl s rukama založenýma za hlavou a poslouchal. Hermiona po něm střelila popuzeným pohledem.
"Tak promiň," omlouval se, "jen mi přijde, že o půlnoci je to trochu strašidelnější."
"Jo, fakt bychom všichni do života potřebovali trochu víc strachu," ujela Harrymu ironická poznámka dřív, než ji stačil zadržet. Xenofilius se ale díval z okna do nebe a zjevně jim nevěnoval přílišnou pozornost. "Čti dál, Hermiono."
"Po nějaké době došli bratři k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most. Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim v cestě stojí jakási osoba zahalená v kápi.
A Smrt k nim promluvila -"
"Promiň," ozval se Harry, "ona k nim promluvila Smrt?"
"Je to pohádka, Harry!"
"No jasně, omlouvám se. Tak čti."
"A Smrt k nim promluvila. Rozezlilo ji, že přišla o tři nové oběti, neboť většina poutníků se v řece utopila. Smrt však byla prohnaná. Na oko třem bratrům poblahopřála k umění kouzlit a prohlásila, že tím, jak chytře se vyhnuli jejím nástrahám, si každý z nich vysloužil odměnu.
Nejstarší z bratří, který byl povahy velice svárlivé a bojechtivé, požádal o hůlku, jež by měla větší kouzelnou moc než kterákoli jiná, o hůlku, s níž její majitel zvítězí v každém souboji, o hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt!
I přešla Smrt k černému bezu rostoucímu na břehu řeky, z větve visící jí nad hlavou stvořila hůlku a dala ji nejstaršímu bratrovi.
Druhý bratr, který byl povahy pyšné a domýšlivé, si usmyslel Smrt ještě víc pokořit, i požádal ji o schopnost přivolávat zemřelé z její moci zpět k životu.
I sebrala Smrt z říčního břehu kámen, dala ho druhému bratrovi a řekla mu, že ten kámen dokáže navrátit mrtvému život.
Potom se Smrt zeptala třetího bratra, co on by si přál. Nejmladší bratr byl z těch tří nejskromnější a také nejchytřejší a Smrti nedůvěřoval. Požádal ji tedy, aby mu dala něco, co by mu dovolilo opustit místo, kde se spolu setkali, aniž bude s to vydat se za ním.
A Smrt mu velice neochotně věnovala svůj neviditelný plášť."
"Smrt má neviditelný plášť?" přerušil Hermionu podruhé Harry.
"Aby se k lidem mohla nepozorovaně přiblížit," vysvětlil mu Ron. "Někdy už ji nebaví se proti nim řítit, mávat rukama a ječet… Promiň, Hermiono."
"Pak ustoupila stranou a propustila tři bratry na další pouť. I vykročili, vzrušeně si povídali o zažitém dobrodružství a kochali se dary, jež od Smrti dostali.
Uplynul jistý čas a bratři se rozdělili. Každý z nich se vydal vlastní cestou.
Nejstarší putoval další týden a možná ještě déle, až došel do vzdálené vesničky a vyhledal v ní kouzelníka, s nímž byl ve při. Jelikož byl ozbrojen bezovou hůlkou, nemohl jejich souboj skončit jinak než jeho vítězstvím. Poté nejstarší bratr nechal mrtvého nepřítele ležet na podlaze a odešel do hostince, kde se pyšnil a chvástal mocnou hůlkou, již vydobyl na samotné Smrti, a prohlašoval se za neporazitelného.
Ještě téže noci se k loži nejstaršího bratra opojeného vínem potichu přikradl jiný kouzelník. Zloděj spícímu hůlku sebral, a aby se ochránil před jeho pomstou, podřízl mu hrdlo.
A tak se Smrt zmocnila prvního z bratří.
Druhý bratr zatím doputoval z cest do vlastního domu, v němž žil úplně sám. Doma vytáhl z kapsy kámen, jímž bylo možné povolat mrtvé zpět na svět, a třikrát jím otočil v ruce. Nato se před ním k jeho údivu i radosti objevila ta, o níž kdysi doufal, že bude jeho ženou, leč v přemladém věku zemřela.
Dívka však zůstávala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil neviditelný závoj. Ač se vrátila do světa smrtelníků, nepatřila do něj doopravdy a velice trpěla. Trvalo to dlouho předlouho, až prostřední bratr, dohnán beznadějnou touhou k šílenství, vztáhl na sebe ruku, aby mohl být skutečně s ní.
A tak se Smrt zmocnila druhého z bratří.
Dlouhá léta pátrala Smrt i po třetím z bratří, leč nikdy ho nevypátrala. Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodného věku, svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi. A poté se pozdravil se Smrtí jakožto se starou známou, ochotně se k ní připojil a coby rovnocenný poutník s ní odešel z tohoto světa."
Hermiona zaklapla knihu. Xenofilius očividně potřeboval ještě chviličku, aby si uvědomil, že už dočetla. Pak odtrhl pohled od okna a podíval se na ně se slovy: "Tak prosím, teď jste to slyšeli."
"Co prosím?" pípla nechápavě Hermiona.
"To jsou relikvie smrti," pravil Xenofilius.
Z haraburdí na stole po své pravici vytáhl brk a mezi hromadou knih našel potrhaný kousek pergamenu.
"Bezová hůlka," začal a zároveň nakreslil na pergamen rovnou svislou čáru. "Kámen vzkříšení," pokračoval a na horní konec čáry přikreslil malý kroužek. "Neviditelný plášť," dodal nakonec a čáru i s kroužkem uzavřel do trojúhelníku. Na pergamenu se tak objevil symbol, který Hermionu tolik zaujal. "Všechny tři dohromady," dokončil svoje vysvětlení, "představují relikvie smrti."
"O žádných relikviích smrti se v tom příběhu ale nemluví," namítla Hermiona.
"Samozřejmě že ne," přitakal Xenofilius k zbláznění samolibým tónem. "Vždyť je to pohádka pro děti, ta se vypráví spíš pro pobavení než kvůli poučení. Těm z nás, kteří se v podobných věcech vyznáme, je ovšem jasné, že se v tomto pradávném příběhu vypráví o třech předmětech či relikviích, které mohou toho, kdo je všechny najde, učinit pánem smrti."
V následující krátké chvíli ticha se Xenofilius opět díval oknem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu.
"Lenka už by brzo měla mít těch hltožroutů dost," špitl do ticha.
"Když říkáte pánem smrti -" ozval se Ron.
"Pánem," mávl Xenofilius přezíravě rukou, "přemožitelem, vítězem nad smrtí. Říkejte si tomu, jak chcete."
"To ale… chcete říct…" soukala ze sebe pomalu Hermiona a Harrymu bylo jasné, že se snaží vyloučit z hlasu sebemenší náznak nedůvěřivosti, "že podle vás ty předměty… ty relikvie… skutečně existují?"
Xenofilius opět zvedl obočí.
"Ano, samozřejmě."
"Ale," namítla a Harry na ní poznal, že se přestává ovládat, "jak proboha můžete věřit, pane Láskoráde…"
"Lenka mi o vás obšírně vyprávěla, slečno," nenechal ji domluvit Xenofilius. "Podle toho, co říkala, vám neschází jistá inteligence, jste ale zoufale omezená. Úzkoprsá a přízemní."
"Možná by sis měla vyzkoušet tamten klobouček," poznamenal Ron a kývl směrem ke komické čelence. Hlas se mu třásl, jak se přemáhal, aby se nerozchechtal.
"Pane Láskoráde," zkusila to Hermiona ještě jednou, "všichni víme, že takové věci jako neviditelné pláště skutečně existují. Jsou vzácné, ale existují. Zato -"
"Ano, ovšem, jenže třetí relikvie je pravý neviditelný plášť, slečno Grangerová! Tím chci říct, že to není obyčejný cestovní plášť očarovaný zastíracím kouzlem, obdařený schopností oslepující kletby nebo utkaný z chlupů polovida, které vás skryjí, když je nový, ale postupem let slábnou, až jsou zcela průhledné. Mám na mysli plášť, který z toho, kdo si jej navlékne, učiní skutečně a doslova neviditelného a vydrží věčně. Zaručuje mu okamžitý a neodhalitelný úkryt, ať jsou použita jakákoli protikouzla. Kolik takových plášťů jste viděla, slečno Grangerová?"
Hermiona užuž otevírala ústa, aby mu odpověděla, pak se ale zarazila, ústa zavřela a zatvářila se ještě zmateněji. Vyměnila si pohled s Harrym i s Ronem a Harrymu bylo jasné, že všechny tři v tu chvíli napadla stejná věc. Přesně takový plášť, jaký jim Xenofilius popsal, byl v tuto chvíli čirou náhodou v této místnosti.
"Tak vidíte," přikývl Xenofilius, jako by je všechny udolal logickými argumenty. "Ani jeden z vás se s něčím takovým v životě nesetkal. Majitel takového pláště by byl nezměrně bohatý, nemyslíte?"
Znovu zabloudil pohledem z okna. Obloha už se začínala zbarvovat sotva patrným růžovým nádechem.
"No prosím," připustila nejistě Hermiona. "Řekněme, že takový plášť existuje… co ale ten kámen, pane Láskoráde? Ten předmět, kterému říkáte kámen vzkříšení?"
"Co s ním?"
"No, jak může něco takového existovat?"
"Dokažte, že neexistuje," vyštěkl Xenofilius.
Hermiona se zatvářila pobouřeně.
"Ale to je… omlouvám se, ale to je absolutně směšné! Jak bych asi mohla dokázat, že neexistuje? Chtěl byste snad po mně, abych - abych shromáždila všechny oblázky z celého světa a jeden po druhém vyzkoušela? To už byste mohl rovnou tvrdit, že je možné úplně všechno, zakládáte-li svou víru v existenci něčeho jen na tom, že dosud nikdo nedokázal, že to existovat nemůže!"
"Ano, to bych mohl," přitakal Xenofilius. "Rád vidím, že svou mysl činíte alespoň trochu otevřenější."
"Takže pokud jde o tu bezovou hůlku," vložil se honem do debaty Harry, než Hermiona stačila něco rozčileně namítnout, "myslíte, že i ta existuje?"
"No jistě, to dokonce potvrzuje nesčetná řada důkazů," ubezpečil ho Xenofilius. "Bezová hůlka se dá nejsnáz vysledovat díky způsobu, jakým tato relikvie přechází z jednoho vlastníka na druhého."
"A co je to za způsob?" chtěl vědět Harry.
"Traduje se, že kdo chce hůlku vlastnit, musí o ni připravit předchozího majitele násilím, aby ji doopravdy ovládl," vysvětloval Xenofilius. "Určitě jste slyšeli, jak Nikodém Neblahý zavraždil Emericha Zlého, aby se jí zmocnil? O tom, jak Godelot zemřel ve sklepě vlastního domu poté, co mu ji sebral jeho syn Hereward? O strašlivém Loxiasovi, který si hůlku přivlastnil, když zabil Barnabáše Deverilla? Krvavá stopa bezové hůlky se táhne celými dějinami čar a kouzel."
Harry pohlédl koutkem oka na Hermionu. Mračila se na Xenofiliuse, ale neprotiřečila mu.
"A kde myslíte, že je ta bezová hůlka teď?" zajímal se Ron.
"Kdo ví?" pokrčil rameny Xenofilius a dál se díval z okna. "Kdo ví, v jaké skrýši dnes leží bezová hůlka schovaná? Její stopa se ztrácí se jmény Arcus a Livius. Jak lze zjistit, který z nich ve skutečnosti Loxiase porazil a hůlku si odnesl? A kdo dnes zjistí, který další kouzelník zase porazil je? O tom bohužel dějiny mlčí."
Následující chvíli ticha nakonec přerušila Hermiona. "Pane Láskoráde," oslovila ho koženě, "má s relikviemi smrti něco společného rodina Peverellových?"
Xenofilius se zatvářil zaraženě a v Harryho paměti se cosi ozvalo, nedokázal si ale přesně vybavit, co to je. Peverell… to jméno už někde slyšel…
"Ale vy mě úmyslně vodíte za nos, mladá dámo!" rozhorlil se Xenofilius, který se teď v křesle napřímil a vyvaloval na Hermionu oči. "Myslel jsem, že se pídíte po relikviích smrti jako nováčkové! Mnozí z nás, kteří po nich pátráme, se domnívají, že Peverellovi mají s relikviemi společné všechno - úplně všechno!"
"Kdo jsou Peverellovi?" zeptal se Ron.
"To jméno bylo na hrobu, na kterém jsme viděli tohle znamení, v Godrikově Dole," vysvětlovala Hermiona s očima stále upřenýma na Xenofiliuse. "Ignotus Peverell."
"Ano, správně!" přikývl Xenofilius a pedantsky pozvedl ukazováček. "Znamení relikvií smrti na Ignotusově hrobě je jednoznačným důkazem!"
"Důkazem čeho?" chtěl vědět Ron.
"No přece toho, že oni tři bratři z příběhu, který jste slyšeli, byli ve skutečnosti bratři Peverellové, Antioch, Cadmus a Ignotus! Že právě oni byli původními vlastníky relikvií!"
Znovu pohlédl z okna, vyskočil, popadl tác a zamířil k točitému schodišti.
"Zůstanete na večeři?" zavolal přes rameno a mizel do přízemí. "Naše polévka ze sladkovodních hltožroutů každému tolik chutná, že na ni hned chce recept!"
"Nejspíš aby ho ukázal na oddělení otrav u svatého Munga," zamumlal tiše Ron.
Harry počkal, dokud neslyšeli, jak dole Xenofilius chystá něco v kuchyni.
"Co tomu říkáš?" zeptal se Hermiony.
"Ach, Harry," povzdechla unaveně, "je to snůška naprostých blábolů. Určitě to není pravý význam toho symbolu, jenom on si ho takhle vykládá v té své podivínské fantazii. Ztrácíme tady čas."
"Jasně, na člověka, který si vymyslel muchlorohé chropotaly, to sedí," přidal se Ron.
"Takže ty mu taky nevěříš?" otočil se k němu Harry.
"Ne, je to přesně jedna z těch báchorek, co dospělí vyprávějí dětem, když jim chtějí udělat přednášku, nemyslíš? Vyhýbejte se malérům, nevyhledávejte hádky, nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není! Buďte pěkně poslušní, starejte se o sebe, a nic se vám nemůže stát. Teď mě napadá," dodal ještě, "že možná právě kvůli téhle povídačce lidé věří, že bezové hůlky přinášejí smůlu."
"O čem to mluvíš?"
"To je přece jedna z nejrozšířenějších pověr, ne? Čarodějky narozené v květnu se provdají za mudly. Co za soumraku vyčaruješ, o půlnoci ztratíš. Bezová hůlka, chudoby půlka. Určitě jste to museli slyšet! Mamka je přímo sype z rukávu."
"Harry a já jsme vyrůstali mezi mudly," připomněla mu Hermiona, "takže jsme se setkávali s jinými pověrami." Hlasitě si povzdechla, když se k nim z kuchyně donesl jakýsi nepříjemně čpavý zápach. Jediným kladem její nevraživosti vůči Xenofiliusovi bylo, že očividně zapomněla na to, že s Ronem nemluví. "Myslím, že máš pravdu," řekla mu. "Je to jen mravoučná pohádka, co ukazuje, který dar je nejlepší a že by sis měl vybrat -"
Tři hlasy zazněly současně: Hermiona dořekla "plášť", Ron "hůlku" a Harry "kámen".
Podívali se po sobě napůl překvapeně a napůl pobaveně.
"To se od tebe samozřejmě čeká, že si vybereš plášť," řekl Ron Hermioně, "ale kdybys měla tu hůlku, nepotřebovala bys být neviditelná. Neporazitelná hůlka, Hermiono - jen si to představ!"
"Neviditelný plášť už máme," připomněl jim Harry.
"A taky nám častokrát dobře posloužil, pokud jste si toho nevšimli!" odsekla Hermiona. "Zatímco ta hůlka by jen přivolávala maléry -"
"- jen kdyby ses s ní všude vychloubala," namítl Ron. "Jen kdybys byla tak pitomá, že by sis vyskakovala, mávala s ní nad hlavou a vykřikovala: Mám neporazitelnou hůlku, tak pojďte a zkuste to, jestli myslíte, že na to máte! - Kdybys o ní ale nikomu neřekla -"
"Jistě, ale dokázal bys o ní nikomu neříct?" namítla pochybovačným tónem. "Řekla bych, že jediný ždibíček pravdy z toho všeho, co nám napovídal, je, že báchorky o extra mocných hůlkách se vyprávějí už stovky let."
"Vážně?" podivil se Harry.
Hermiona po něm střelila podrážděným pohledem: výraz jejího obličeje byl Harrymu i Ronovi tak důvěrně a roztomile povědomý, že se na sebe ušklíbli.
"Hůlka Smrti, hůlka Osudu - během staletí se objevovaly pod nejrůznějšími jmény a jejich majiteli byli obvykle černokněžníci, kteří se vychloubali jejich mimořádnou mocí. Profesor Binns se o několika takových hůlkách zmiňoval, ale - kdepak, jsou to všechno nesmysly. Hůlka má jen takovou moc, jakou má kouzelník, který ji používá. Někteří kouzelníci se prostě jen rádi vytahují, že ta jejich je větší a lepší než všechny ostatní."
"Jak ale můžeš vědět," otázal se Harry, "že všechny ty hůlky - hůlka Smrti, hůlka Osudu a třeba i další - nejsou jedna a ta samá hůlka a že se v průběhu staletí neobjevovaly pod různými jmény?"
"Jak to myslíš? Že by to ve skutečnosti byla ta bezová hůlka, kterou stvořila Smrt?" zamyslel se Ron.
Harry se rozesmál - to, co ho v tu chvíli napadlo, bylo přece jen směšné. Připomněl si v duchu, že ať jeho hůlka udělala cokoli v ten večer, kdy ho Voldemort pronásledoval po obloze, byla z cesmínového, a ne z bezového dřeva a že ji vyrobil Ollivander. A kdyby byla neporazitelná, jak by se mohla zlomit?
"A proč ty sis vybral kámen?" zajímal se Ron.
"No, kdybychom dokázali vzkřísit mrtvé, mohli bychom zavolat zpět Siriuse… Pošuka… Brumbála… moje rodiče…"
Ron ani Hermiona se neusmáli.
"Jenže podle barda Beedleho by se ani vrátit nechtěli, že?" pokračoval Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí vyslechli. "Asi se nevykládalo moc dalších historek o kameni, který dokáže lidi vzkřísit z mrtvých, co říkáš?" obrátil se k Hermioně.
"Ne," odpověděla zkormouceně. "Myslím, že nikdo kromě pana Láskoráda by si nedokázal namluvit, že je něco takového možné. Beedleho na ten nápad nejspíš přivedl Kámen mudrců. Víš, jak to myslím - místo kamene, který dává nesmrtelnost, kámen, který dokáže zvrátit smrt."
Zápach z kuchyně neustále sílil; tak trochu připomínal hořící vlněné spodky. Harry přemýšlel, jestli dokážou sníst dost toho, co jim Xenofilius chystá k večeři, aby ho neurazili.
"Jak je to ale s tím pláštěm?" přemítal Ron. "Copak jste si nevšimli, že v tom měl Láskorád pravdu? Už jsem si na Harryho plášť i na to, jak skvěle funguje, tak zvykl, že mě ani nenapadlo se nad tím zamyslet. Nikdy jsem o takovém plášti, jako má Harry, neslyšel. Je stoprocentně spolehlivý. Nikdy nás pod ním neobjevili -"
"Samozřejmě že ne - když jsme pod ním, jsme přece neviditelní, Rone!"
"Jenže všechno to, co říkal o ostatních pláštích - a neseženete jich právě tucet za svrček - je přece pravda! Až dodnes mě to nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem už, že kouzla na pláštích během let přestávají fungovat nebo že je různé kletby dokážou potrhat, takže v nich zůstanou díry. Ten Harryho plášť měl už jeho táta, takže není nijak nový, ale přesto je… je prostě dokonalý!"
"Ano, máš pravdu, Rone, ale ten kámen…"
Zatímco se Ron s Hermionou šeptem dohadovali, přecházel Harry po místnosti a poslouchal je jen na půl ucha. U točitého schodiště mimoděk zvedl oči k hornímu patru a to, co spatřil, ho okamžitě upoutalo. Ze stropu pokoje nad schodištěm na něj shlížel jeho obličej.
Po chvíli se vzpamatoval z úžasu a uvědomil si, že to není zrcadlo, ale obraz. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.
"Co to děláš, Harry? Myslím, že bys to tu neměl všechno takhle okukovat, když tu on není!"
Harry už ale byl o patro výš.
Lenka si svoji ložnici vyzdobila pěti překrásně vyvedenými portréty - byli na nich Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Neville. Nebyly to pohyblivé portréty jako ty, které visely v Bradavicích, přesto však působily jakýmsi kouzelným dojmem; Harry měl pocit, že dýchají. Kolem obrazů se táhlo něco, co na první pohled vypadalo jako tenké zlaté řetízky, poutající je všechny k sobě, když si je ale asi tak minutu prohlížel, uvědomil si, že ty zdánlivé řetízky ve skutečnosti tvoří zlatým inkoustem tisíckrát opakované jediné slovo:
… kamarádi… kamarádi… kamarádi…
Harry pocítil, jak ho zalila náhlá vlna něžné náklonnosti k Lence. Rozhlédl se po místnosti. U postele spatřil velkou fotografii a na ní Lenku a mladou ženu, která se jí velice podobala. Objímaly se. Lenka na snímku vypadala upraveněji, než ji Harry kdy viděl ve skutečnosti. Fotografii pokrývala vrstva prachu, což mu připadalo poněkud zvláštní. Rozhlédl se kolem sebe.
Něco tady nehrálo. Nános prachu byl i na světlemodrém koberci. Ve skříni, jejíž dveře byly dokořán, neviselo žádné oblečení. Postel působila chladným a nepřátelským dojmem, jako by v ní už celé týdny nikdo nespal. Krvavě rudou oblohu za nejbližším oknem pokrývala hustá pavučina.
"Děje se něco?" zeptala se Hermiona, když Harry sešel dolů, než jí ale stačil odpovědět, vyšel naopak po schodech z kuchyně Xenofilius, tentokrát s tácem naloženým miskami s polévkou.
"Pane Láskoráde," obrátil se na něj Harry, "kde je Lenka?"
"Co prosím?"
"Lenka - kde je?"
"Už - už jsem vám to přece říkal. Je dole u spodního mostu a chytá hltožrouty."
"Tak proč máte na tácu misky jen pro čtyři?"
Xenofilius se pokusil něco říct, nevypravil však ze sebe ani hlásek. Jediným zvukem v místnosti teď bylo pravidelné rachocení tiskařského lisu a tiché cinkání misek na tácu v Xenofiliusových roztřesených rukou.
"Řekl bych, že tady Lenka není už celé týdny," prohlásil Harry. "Všechny její šaty jsou pryč a v její posteli nikdo nespal. Tak kde je? A proč se v jednom kuse díváte z toho okna?"
Tác vypadl Xenofiliusovi z rukou, misky popadaly na podlahu a rozbily se. Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky a Xenofilius, který právě strkal ruku do kapsy, ztuhl. V tom okamžiku se z lisu ozvala ohlušující rána a zpod ubrusu na stole se vyřinula záplava výtisků Jinotaje. Lis konečně ztichl.
Hermiona se sehnula a jeden časopis z podlahy sebrala. Hůlkou přitom stále mířila na Láskoráda.
"Podívej, Harry!"
Propletl se k ní přes kupy harampádí, jak nejrychleji to dokázal. Na titulní straně Jinotaje uviděl svoji fotografii opatřenou upozorněním Nežádoucí č. 1 a pod ní titulek s vypsanou odměnou.
"Jinotaj nabral nový kurz, co?" zeptal se chladně a mozek mu pracoval na plné obrátky. "Tohle jste tedy šel zařídit, když jste byl venku na zahrádce, pane Láskoráde? Poslal jste sovu na ministerstvo?"
Xenofilius si olízl rty.
"Unesli moji Lenku," zašeptal. "Kvůli tomu, co jsem psal. Unesli moji Lenku a já nevím, kde je, co s ní udělali. Snad by mi ji ale vrátili, kdybych - kdybych -"
"- jim vydal Harryho?" dořekla za něj Hermiona.
"To neberem!" prohlásil rozhodným tónem Ron. "Uhněte z cesty, mizíme."
Xenofilius vypadal příšerně, jako stoletý stařec, a rty měl sešklebené v děsivé grimase.
"Budou tady každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nechci ji ztratit. Nesmíte odejít."
Postavil se před schodiště a rozpřáhl ruce. Harry si náhle vybavil v duchu matku, která zaujala stejnou pózu před jeho dětskou postýlkou.
"Nenuťte nás, abychom vám ublížili," domlouval Xenofiliusovi. "Uhněte nám, pane Láskoráde."
"Harry!" vyjekla Hermiona.
Kolem oken se mihly postavy na košťatech. Všichni tři na okamžik odvrátili oči od Xenofiliuse, který neotálel a vytáhl hůlku. Harry si až v poslední chvíli uvědomil, jaké se dopustili chyby. Uskočil stranou a odstrčil do bezpečí i Rona a Hermionu, právě když místností prolétlo omračovací kouzlo a trefilo roh třaskavce.
Rozlehl se ohlušující výbuch, jehož síla jako by celou místnost rozmetala napadrť. Na všechny strany se rozprskly úlomky dřeva, útržky papíru a kusy rozpraskaného zdiva, zvedl se neprostupný oblak hustého bílého prachu. Harry prolétl vzduchem, dopadl na podlahu a oběma rukama si chránil hlavu před sprškou trosek. Zaslechl, jak Hermiona zavřeštěla a Ron vyjekl, a udělalo se mu až zle z dunivých úderů z točitého schodiště, odkud se po zádech zřítil Xenofilius.
Napůl pohřbený v sutinách se Harry pokusil stoupnout si; v oblaku prachu byl sotva s to dýchat a vůbec nic neviděl. Polovina stropu se propadla a dírou dolů visely nohy Lenčiny postele. Busta Roweny z Havraspáru s obličejem napůl utrženým se válela vedle něj, vzduchem poletovaly útržky rozervaného pergamenu a převážná část tiskařského lisu ležela převrácená na bok a zahrazovala vrcholek schodiště dolů do kuchyně. Pak se kousek od něj pohnul další bílý stín a Hermiona, pokrytá prachem jako druhá socha, si přitiskla prst ke rtům.
Dveře v přízemí se s rachotem rozlétly.
"Copak jsem neříkal, že nemusíme spěchat, Traversi?" ozval se drsný hlas. "Neříkal jsem, že ten cvok jako obvykle mluví z cesty?"
Pleskla rána a Xenofilius zaječel bolestí.
"Ne… ne… nahoře… Potter!"
"Minulý týden jsem ti říkal, Láskoráde, že se sem nebudeme vracet pro nic jiného než pro nějakou důležitou informaci!
Vzpomínáš na minulý týden? Jak jsi chtěl dceru vyměnit za tu zatracenou pitomou čelenku? A týden předtím -" další rána a další výkřik bolesti, "jak sis myslel, že ti ji vrátíme, když nám poskytneš důkaz o existenci -" plesk! "muchlorohých -" plesk! "chropotalů?"
"Ne - ne - prosím!" vzlykal Xenofilius. "Vážně je to Potter! Vážně!"
"A teď se ukáže, že jsi nás zavolal jen proto, aby ses pokusil vyhodit nás do povětří!" rozkřikl se Smrtijed a následovala série úderů doprovázená zoufalým Láskorádovým kvílením.
"Vypadá to, jako by to tu chtělo všechno spadnout, Selwyne," zazněl chladný druhý hlas, jehož ozvěna se nesla vzhůru po poničeném schodišti. "Schody jsou úplně zavalené. Mám je zkusit uvolnit? Taky by nám to mohlo spadnout na hlavu."
"Ty prolhaná špíno!" burácel kouzelník Selwyn. "V životě jsi Pottera neviděl, co? Napadlo tě, že nás sem vylákáš a zabiješ, co? A myslíš si, že takhle dostaneš tu svoji holku zpátky?"
"Přísahám… přísahám… Potter je nahoře!"
"Homenum revelio!" pronesl zaklínadlo hlas u paty schodiště.
Harry slyšel, jak Hermiona vyplašeně vyjekla, a měl zvláštní pocit, jako by těsně nad ním něco přelétlo a zaclonilo svým stínem jeho tělo.
"Někdo tam nahoře vážně je, Selwyne," oznámil ostře druhý Smrtijed.
"Je tam Potter, vždyť vám říkám, že je tam Potter," vzlykal Xenofilius. "Prosím… prosím… vraťte mi Lenku, jen mi vraťte moji Lenku…"
"Tu svoji holku dostaneš, Láskoráde," osopil se na něj Selwyn, "když po těch schodech vylezeš a přivedeš mi Harryho Pottera sem dolů. Jestli to ale je nějaká past, jestli je to zrada, jestli tam nahoře čeká nějaký tvůj komplic, aby nás přepadl ze zálohy, uvidíme, jestli ti z dcerušky necháme aspoň kousek, co bys mohl pochovat."
Xenofilius zakvílel zoufalstvím a strachem a vzápětí se ozval hlasitý šramot a škrábání - to jak se snažil prolézt sutinami, jež zasypaly schodiště.
"Pojďte," šeptl Harry, "musíme odtud."
Využil hluku, který dělal Xenofilius na schodišti, a začal se vyhrabávat z trosek. Ron byl zavalený nejhlouběji; Harry s Hermionou co nejtišeji přelezli všechnu tu spoušť až k němu a pokusili se nadzvednout těžkou komodu, která mu přiskřípla nohy. Xenofiliusovo bušení a škrábání se blížilo víc a víc, Hermioně se ale podařilo Rona osvobodit vznášecím kouzlem.
"Fajn," vydechla úlevou, když se tiskařský lis, který blokoval vrcholek schodiště, začal otřásat. Xenofilius už byl těsně u nich. "Věříš mi, Harry?" hlesla pod nánosem bílého prachu. Harry přikývl.
"Dobře," šeptla. "Dej mi neviditelný plášť. Ty se pod něj schovej, Rone."
"Já? Ale Harry -"
"Prosím, Rone! Chyť se mě pevně za ruku, Harry, a ty se mě drž za rameno, Rone."
Harry natáhl levou ruku, Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis blokující schody vibroval - Xenofilius se ho snažil odsunout vznášecím kouzlem. Harry nechápal, na co Hermiona čeká.
"Pevně se drž," šeptla. "Drž se… hned to bude…"
Nad lištou schodiště se objevil Láskorádův obličej bílý jak list papíru.
"Obliviate!" vykřikla Hermiona a namířila hůlkou na Xenofiliuse a vzápětí na podlahu pod nimi: "Deprimo!"
Prorazila díru v podlaze obývacího pokoje. Propadli jí jako kameny - Harry se zoufale držel Hermioniny ruky, zdola se ozvaly ječivé hlasy a Harry koutkem oka zahlédl dva muže, jak se snaží uskočit před obrovskou lavinou rozbitého zdiva a polámaného nábytku, která se řítila děravým stropem a zasypávala všechno kolem. Ještě mu v uších dozníval rachot hroutícího se domu, když se Hermiona ve vzduchu přetočila a opět ho vtáhla do temnoty.